Estonsko dřív, než...

V průběhu srpna jsem přemýšlel, kam v září vyrazit se pětiletým synem J., v Rakousku už jsme letos byli dvakrát, v zimě i v létě, tak se nám tam nechtělo znovu na podzim. Pod vlivem řeckých bájí by J. chtěl na Krétu nebo do Řecka, ale na začátku září je tam ještě sezona v plném proudu a to není nic pro mě, tyhle destinace si necháme na zimu. Takže to dopadlo jak muselo a začal jsem hledat letenky za rozumnou cenu, kamkoli mimo vedro a tuny lidí. Netrvalo dlouho a bylo jasno - Estonsko, 2. - 8. září, ať ho oba vidíme dřív, než snad Rusy napadne, že by ho srovnali se zemí.

Den první, 2. září 2025
 
 Letenky do Tallinnu nebyly z Prahy, to by bylo moc jednoduché, a Berlín není o tolik dál. Jenže odlet v 6:15 je spojený buď se vstáváním v noci, nebo s cestou o den dřív. Jako komfortnější vyhrála druhá varianta, takže jsme do Berlína vyrazili už den před odletem. Parkování bylo složitější, než se mi na první pohled zdálo - potřeboval jsem skloubit parkoviště s krátkou dojezdovou vzdáleností MHD a blízkým hotelem, za které nebudeme platit víc než za letenky. Nějakou dobu to zabralo, ale nakonec se zadařilo (a nakonec i osvědčilo, takže s odlety z Berlína budu tento modus operandi využívat) - parkování v Schönefeldu na P56 (Parken & Fliegen), 73 € za týden, jen doporučuji vytisknout zaslaný QR kód, protože z telefonu se nedal ani přes mojí úpornou snahu načíst a tak jsem si musel zazvonit na "vrátného", který se se mnou moc nevybavoval a prostě jen otevřel závoru. Ani ne deset minut chůze od parkoviště hotel IntercityHotel Berlin Airport Area North za 56 €, po cestě do hotelu jsme si rovnou koupili lístek na vlak na letiště, abychom ho nemuseli honit ráno (2 €), podívali se na Já, padouch (asi 3, ale ne že by to bylo nějak podstatné) a šli spát, protože nás čekalo brzké vstávání.

Den druhý, 3. září 2025
 
 Vstávání ve 4:15 mi přišlo tak akorát, rozumný kompromis mezi stresem, že letadlo nestihneme a tím, že budeme zbytečně čekat. Věci byly připravené, tak jsme chvíli po probuzení vyrazili na vlak (necelých 5 minut chůze), ten jel na čas a po deseti minutách jízdy jsme byli ve 4:50 na letišti. Cesta z nádraží na terminál 2 je trochu delší, ale protože jsme se nemuseli zdržovat s odbaveným kufrem, šli jsme rovnou na security check. Vyhodnotil jsem totiž, že na týden nám kufr v těch správných rozměrech 40 x 30 x 20 cm pro J. a batoh o podobných rozměrech, byť v případě potřeby trochu nafukovací, bude stačit. Spoiler alert - stačil. Ranní security check v Berlíně zabral asi 20 minut, takže když jsme došli ke gatu, už probíhal boarding, přesně takhle jsem si to načasování představoval. Letadlo bylo skoro plné, stihli jsme sotva pár her prší, snídani, chvíli koukání z okna a kousek pohádky a už jsme (dobře, za hodinu a dvacet minut) přistávali v Tallinnu.
 
 Asi půl hodiny jsme museli počkat na dovezení půjčeného auta, také můžu doporučit - společnost 1autorent, doručení na čas, cena za čtyři dny s poplatkem za dovezení na letiště a za dětskou sedačku 107 € (trochu starší Opel Corsa s nájezdem přes 150 000 km, ale s tempomatem a bluetoothem, víc vlastně nepotřebuji), chtějí depozit 200 €, který jsem platil kreditní kartou, poctivě depozit uvolnili okamžitě poté, co jsme auto vrátili. Bylo 9:30, čas kvapil a tak jsme rovnou vyrazili. Sliboval jsem J., že se zastavíme na snídani při první příležitosti po výjezdu z Tallinnu. No, a tady přišlo první překvapení - poté, co jsme vyjeli z Tallinnu směrem na Narvu, jsme dobrou hodinu nepotkali vůbec, ale vůbec nic. Rovná silnice, okolo pole, lesy, pole, lesy, ale jinak nic. I odříkáním živ je člověk, takže jsme dojeli na první plánovaný výlet, rašeliniště Viru Raba.
 
 Dovolím si čtyři poznatky k provozu v Estonsku - zaprvé, na dálnici mají na určitých místech možnost projet mezi svodidly a pokračovat v protisměru - jasně, ušetří to za složité sjezdy, ale měl jsem problém věřit navigaci. Tak jí případně věřte. Zadruhé, jsou tu neuvěřitelně rovné silnice. Jedete třeba tři kilometry úplně rovně, pohnete volantem a jede rovně další dva kilometry. To se netýká jen dálnic, ale i klasických silnic. Zvláštní, nikde jinde jsem nic takového neviděl, zřejmě to bude tím, že je Estonsko úplná rovina a tak nemají co objíždět. Zatřetí, kromě Tallinnu, Tartu a Pärnu je Estonsko prakticky jenom rurální krajina, projíždí se minimem obcí. Začtvrté, někdy vás může trochu nečekaně potkat konec asfaltu a pokračující šotolina. Dost mě to překvapilo a váhal jsem, jestli pokračovat, zvlášť když jsem netušil, jak dlouho po tomhle ne úplně fajn povrchu pojedeme, ale po několika kilometrech zase navázal asfalt, jakoby nic. Nevím, nerozumím, ale nenechte se zaskočit.
 
 Zpět k Viru Raba - krásné rašeliniště, jezírka, vřes, nízké jehličnany, dřevěná rozhledna a asi šestikilometrový okruh, nejdřív po pohodlném, asi metr širokém dřevěném chodníčku v podmáčené zemi, potom po sotva 40 centimetrů širokém dřevěném chodníčku, a pak lesem po lesní cestě. Moc hezké místo, můžu jen doporučit, J. se tam taky moc líbilo, na chodníčcích samozřejmě víc než na obyčejné lesní cestě.
 
 Další asi čtyřicetiminutový přejezd nás čekal ke zřícenině pevnosti Toolse, ani po téhle cestě jsme nepotkali nic, kde bychom si mohli koupit něco k jídlu. K pevnosti se projíždí Čechy asi nejnavštěvovanější obcí Estonska Kundou, já jsem nutkání zastavit ani neměl, jen jsem si v duchu tuhle "povinnost" odškrtl. Parkoviště je od pevnosti asi 200 metrů, v době naší návštěvy v ní zjevně měla cvičení estonská armáda, protože nás v opačném směru míjelo dobře 15 nákladních vozidel plně naložených vojáky. Ani se jim moc nedivím, že tak poctivě cvičí. Pevnost za návštěvu určitě stojí, je na břehu moře a jsou z ní hezké výhledy.
 
 Další zastávka za  další hodinu, vodopád Valaste. Tady jsme měli asi větší očekávání, navíc na začátku září ve vodopádu moc vody nebylo, ale naproti parkovišti byla aspoň kavárna, kde jsme si mohli dát konečně onu slibovanou snídani/oběd/svačinu/vše dohromady (panini a soljanka s pitím, dohromady okolo 12 €), na stolech byla zdarma k dispozici nasbíraná jablka z okolních stromů.
 
 Finální přejezd, dalších asi 40 minut, do hotelu Liivarand kousek od Narvy, 36 € za noc se snídaní. Slušný hotel s trochu věkovitou koupelnou, ale v ceně je vstup do vedlejšího partnerského hotelu, ve kterém je jeden z největších akvaparků v Estonsku. Po baltské pláži jsme se tak prošli k vedlejšímu hotelu, vyzkoušeli jsme všechny bazény, vířivky, dokonce i sauny byly v ceně, ale ty zatím J. moc nechutnají, škoda. Líbilo se mu jen v ledové sauně, ale ta zase moc neuchvátila mě. Po hodině a něco už jsme ale museli jít (to, že jsem ve sprchách zapomněl plavky nás obou a musel se pro ně zpřed hotelu vracet radši nebudu rozvádět), jen jsme naskočili do auta, zajeli si do obchodu kousek od hotelu, nakoupili, v hotelu jsme si dali nakoupenou večeři a pro jeden den už toho bylo tak akorát. Před usnutím jsem jen doufal, že se Putinovi nebude chtít zrovna dnes testovat soudržnost Severoatlantické aliance, protože jsme byli sotva tři kilometry od hranic s Ruskem.

Den třetí, 4. září 2025
 
 Snídaně byla bohatá, v poměru cena - výkon jeden z nejlepších hotelů, ve kterých jsem v poslední době byl. Nebyl čas se zdržovat, program byl nabitý, tak hned po snídani do auta a asi 1:45 trvající přejezd k raketové základě Rohu. Právě na tyto necelé dvě hodiny se uplatní výše zmíněné poznatky o ježdění po Estonsku: rovné silnice, minimum municipalit a posledních pět kilometrů po opravdu nehezké polňačce. Auto jsme nechali na trávě u kraje cesty a obešli bývalou sovětskou raketovou základnu - ohromné hangáry pro skladování raket a jejich odpalovacích zařízení, ubytovací prostory pro vojáky, a z celého komplexu dýchající dost nepříjemná atmosféra Studené války. Poctivě jsme prolezli polorozbořené armádní objekty, byť by z toho babičky asi moc radosti neměly, v jednom z hangárů byl nasprejovaný obraz s kladivem a srpem a Leninem. Dospěli jsme s J. k dost ožehavému problému, jak pětiletému dítěti vysvětlit zrůdnost komunismu a zejména pokusu o jeho realizaci. On tedy J. má poměrně za ušima, jenže to vypadlo, že ztroskotáme na definování základních pojmů "dělnická třída" a "diktatura proletariátu", tak jsem se nakonec spokojil s lite verzí na praktických příkladech s tím, že na teorii (a její převádění do praxe) bude dost času později.
 
 Kousek od raketové základny je také partyzánský bunkr v zemi, to není žádná hitparáda, ale ty dva kilometry po polňačce navíc jsem ještě riskl, víceméně jsem si jen trochu ztížil historický exkurz o vedení partyzánského boje, jeho výhodách a nevýhodách a hlavně účelu.
 
 Po cestě dál jsem měl asi po dvaceti minutách vytipovanou zastávku v restauraci Route 22, k mému překvapení to bylo bistro u benzínky, ale jídlo měli obstojné, J. byl spokojený s řízkem a já měl docela solidní burger (s pitím dohromady asi 16 €). Necelých patnáct minut odtud bylo muzeum historických vozidel v Järva-Jaani. Vstup se platí kartou u turniketu (7 €), celé Estonsko funguje bezhotovostně, to pro mě byl ráj. Jedná se o venkovní "muzeum" - stovky a stovky historických vozidel, od hasičských, přes policejní, záchranná a vojenská až k osobním, autobusům, tramvajím... no zkrátka na co si vzpomenete. A nejlepší je, že do většiny z nich se dá dostat - dveře jde otevřít, prohlédnout interiér, ale pravdou je, že nejste-li ze železa a bez žaludku, asi byste si do nich nesedli. Nejen že se můžete dostat do vozidel, ale třeba hasičská auta mají i žebříky a můžete se tak vcelku bez problémů dostat i na ně (byť je to, jak jsem při odchodu zjistil, zakázané... pardon). Na místě jsme strávili jistě přes hodinu a půl, nic takového jsem ještě nikde neviděl, a po celou tu dobu jsme tam byli úplně sami. Estonsko u mě získávalo čím dál víc pozitivních bodů.
 
 Další více než hodinu dlouhá cesta nás vedla do Tartu, univerzitního města na jihu Estonska, a do domu Tagurpidi Maja - (reklamní) dům postavený developerskou společností, který je hlavou dolů. Že bych nutně musel platit oněch 16 € za vstup pro oba, to asi ne, ale J. se na tohle opravdu těšil. Uznávám, že uvnitř to bavilo i mě, byť tedy asi o 20 minut kratší dobu než J., který si s hlavou dolů obrácených krovů udělal klouzačku.
 
 Hotely v Tartu byly dražší, tak jsem volil ubytování v soukromí (City Center Luxury Apartment), a byla to trefa - aniž bych to věděl, objednal jsem ubytování v bytě v jedné z nejmodernějších budov ve městě (Snail Tower), která má 22 pater, my bydleli v 11., byl to luxusně zařízený byt s postelí a matrací tak vysokou, že na ní měl J. problém vylézt. Večeři jsme si původně chtěli dát ve městě, ale J. protestoval, takže jsme po cestě ještě zastavili v obchodě a večeřeli jsme v ubytování, do města jsme se ale vyrazili projít podél řeky, že si dáme něco k pití. Jak už to tak někdy bývá, minuli jsme pár barů na náplavce, přešli na druhou stranu řeky a pak už jsme nepotkali žádný, takže jsme si nakonec nedali nikde nic a za tmy došli do ubytování, odkud byl famózní výhled. 

Den čtvrtý, 5. září 2025

Tenhle den byl obětovaný cestování, do Tartu jsme jeli vlastně jen proto, že J. chtěl hrozně vidět dům hlavou dolů. Po home-made snídani jsme vyrazili do národního parku Soomaa, cesta měla trvat necelé dvě hodiny, takže jsem po cestě zařadil krátkou zastávku na rozhledně Joesuu Vaatetorn u obrovského jezera Viljandi. Když jsme se už blížili k parkovišti národního parku, přišla výše zmíněná jobovka: najednou krásný asfalt přešel v nehezkou šotolinovou cestu, všude plno prachu a průměrná rychlost spadla sotva na 30 km/h. Po deseti kilometrech jsem zastavil a začal v mapě hledat, jestli není možná jiná cesta, protože ani naším směrem, ani proti nám nejel vůbec nikdo. Jiná cesta ale nebyla, a najednou, po dalších třech kilometrech, se zničehonic objevil asfalt. Dojezd na parkoviště ale nebyl zadarmo, dvoukilometrové finále bylo opět po kamenité cestě.

Už když jsem balil věci u auta jsem si říkal, jaká je náhoda, že si na mě sedli dva komáři najednou. To bylo naposledy, kdy mi to přišlo relativně vtipné. Vyrazili jsme, opět po pěkných dřevěných chodníčcích, na asi pětikilometrový okruh, nejprve lesem, poté po rašeliništi. Začal jsem se plácat po všech možných částech těla, protože komáři byli všude, jejich množství bylo NEUVĚŘITELNÉ. Po chvíli jsme přešli do běhu, z našich pohybů by nezaujatý pozorovatel mohl dost dobře nabýt dojmu, že jsme na cestě z tanečního festivalu a máme extázový dojezd (nebo možná záchvat tance sv. Víta). Běžící osoby mávající kolem sebe rukama a poplácavající se po různých částech těla asi nebudou všude standardem. J. mi tedy tvrdil, že po něm komáři nejdou, ale nikomu bych nepřál vidět druhý den jeho nohy (které měl v teplákách!). Takhle jsme doběhli ke schodům, po těch nahoru, a náhle... ani komár. Nechápali jsme to, právě jsme z lesa na rašeliniště, a kde jinde než ve vlhku to mají komáři rádi? Nebo těch pár schodů? Měli jsme asi kilometr na rašeliništi po dřevěných chodníčcích na odpočinek, než jsme se ponořili zpět k tomu naprosto nechutně otravnému hmyzu, myslel jsem, že nás sežerou zaživa, ale (snad neprozradím finále) přežili jsme. Odtud jsem odjížděl opravdu rád a ano, bylo to hezké, jenže dost podobné Viru Raba, a tam to bylo bez komárů, takže sem už nikdy.

Původně jsem se chtěl zastavit v přístavním městě Pärnu, ale J. byl proti, a já tam ani neměl nic konkrétního k vidění, tak jsem si říkal, že se projdeme ve městě Happsalu, kde byl objednaný hotel na tuhle noc. Našinec, zmlsaný největší koncentrací čerpacích stanic v Evropě, si tak nějak nepřipouští, že by měl tankování plánovat. Nepovažoval jsem to za nutné, ale když jsme dobrých 80 kilometrů nepotkali benzínku a ukazatel paliva spadl na poslední čárku z deseti, rezignoval jsem na náhodu a našel nejbližší benzinku. Byla od nás 30 km, v Česku věc nevídaná. Na benzínkách mají Estonci franšízové občerstvení s burgery, hranolkami, sendviči a dalšími zdravými pokrmy, tak jsme tankování využili i jako zastávku na oběd. S plnými žaludky i nádrží jsme pak vyrazili na finále dvouhodinového přejezdu, do hotelu Congo (56 €). To byl hotel trochu svébytný, museli jsme telefonovat na uvedené číslo, sdělili nám kód od dveří a číslo pokoje, klíč jsme si sami našli na recepci a ubytovali se. Pak už jsme se vyrazili projít po městě, ve kterém byla příjemně ospalá přímořské atmosféra, ovšem bez tun turistů všude okolo. Otevírací hodiny místního hradu jsme nestihli, ale alespoň bylo u hradu dětské hřiště. Podél moře jsme přešli z letitějších částí města do novějších, kde se nachází největší estonská klinika pro osoby s neurologickými potížemi a postižením, tomu jsou uzpůsobena také některá hřiště a venkovní posilovny, což mi bylo velmi sympatické. Při západu slunce jsme došli do kavárny Hapsal Dietrich, kde bylo trochu narváno, ale zase nás obsluhoval mladík s fantastickou oxfordskou angličtinou. Turisticky provařenější místo bylo znát také na ceně (pivo, džus a dort za 18 €). Na hotelu nebylo co dělat, takže jsme po návratu šli rovnou spát.

Den pátý, 6. září 2025
 
 Druhým highlightem výletu mělo být opuštěné vězení Rummu, neb profesně mám k vězeňství blízko. Po snídani, která byla lepší než hotel jako takový, jsme vyrazili, tentokrát to bylo jen asi 20 minut cesty. Přijeli jsme ještě před otvíračkou, takže jsme si chvilku počkali a do opuštěného vězeňského komplexu jsme vcházeli jako první (vstupné 10 €, J. zdarma, cena za vězeňský komplex spolu s nedalekým zatopeným lomem). Cesta podél obvodových zdí mezi ostnatými dráty se zajímavostmi z vězeňského života - Estonsko má jedno z nejnižších zaplnění věznic v EU, nabízí místa ve svých věznicích k pronájmu jiným státům, to jen tak mimochodem - a okolo strážních věží dávala tušit, že půjde o unikátní zážitek, hlavně pro J., já už v několika věznicích pracovně byl, byť tedy funkčních. Značení bylo trochu chaotické, takže jsme si směr trasy zvolili podle sebe a hned na úvod jsme vlezli do bloku vězeňských cel, které byly při zavření vězení ponechány takřka v původním stavu. Zpočátku žertovná atmosféra se zavíráním do cel po asi hodině v tomhle komplexu J. přešla a bez mučení přiznávám, že ani mě nebylo lehko u srdce. Vězeňská kantýna, tělocvična, ubytování dozorců, vedení věznice s původní technikou, to vše bylo ještě celkem v pohodě, ale když došlo na nemocniční budovu, kde zůstaly invalidní vozíky, francouzské hole, berle i lůžka, to už bylo vážně jako z laciného hororu, a tehdy jsme se shodli, že toho už bylo dost. Opustili jsme prostor za ostnatým drátem a zamířili k nedalekému lomu, ve kterém vězni pracovali, ale kde po uzavření věznice přestali odčerpávat vodu a došlo k jeho zaplavení. Slunce, teplo a vykoupání nám vrátilo optimismus, v plážovém baru jsme si dali oběd (minipalačinky a pití, 13 €) a sledovali prolétající stíhačky NATO chránící vzdušný prostor nad Pobaltím, takže nemohlo nedojít na vysvětlování aktuální bezpečnostní situace v Evropě. Podstata článku 5 smlouvy o NATO se vysvětluje podstatně lépe, než diktatura proletariátu.
 
 Po obědě jsme přejeli do ani ne deset minut vzdáleného kláštera Padise. Velký komplex podobný hradu také stojí za návštěvu, vstupné spíše symbolické (8 €), celý klášter je přístupný, včetně věže. Loď kaple je ohromná a má zajímavou atmosféru, pro děti je k dispozici pár her - lovení dřevěných ryb ze studny, cornhole, prolézání děr ve zdech a tak. Na parkovišti jsme jen v rychlosti poklidili v autě, protože jsme ho už měli později odpoledne vrátit a vyrazili jsme do Tallinnu. Ubytovaní jsme byli na dvě noci v hotelu ibis Tallinn Center (150 € se snídaní, hodně bohatou snídaní, káva a čaj k dispozici celý den), zastavili v podzemní garáži, ubytovali se a jeli vrátit auto. To proběhlo naprosto hladce, dojeli jsme ke kanceláři autopůjčovny, chlapík si jen oběhl auto, podíval se, jestli je plná nádrž, odblokoval depozit a bylo hotovo. Chvíli jsem se snažil zorientovat v systému veřejné dopravy, to se mi po chvíli povedlo hlavně díky Google Maps, kde je tahle funkce fakt dobře vyladěná, snad jen kromě časů odjezdů, ty ne vždy seděly. Původně jsme chtěli stihnout ještě námořní muzeum, ale už by to bylo moc a měli bychom málo času, takže jsme jen zajeli autobusem do centra (2 € hodinová jízdenka, celodenní 5,50 €, stačí pípnout platební kartu, i tokenizovanou, takže jsme jezdili na hodinky), pak do restaurace na večeři (pizza, kuřecí kousky s hranolky a pití celkem 25 €) a do hotelu.

Den šestý, 7. září 2025
 
 Původní plán na tento den byl trochu jiný. Chtěl jsem přejet trajektem na ostrov Aegna, abychom se projeli na lodi, jenže nakonec mě odradily dvě věci - za den jedou jen dva trajekty tam a hned zpět, takže bychom na ostrově museli strávit celý den, ostrov je to malý a je tam jen další stará vojenská základna. Po raketové základně a vězení už jsme měli oba rozpadlých pozůstatků sovětského válečnictví dost, takže jsme nakonec plán přehodnotili s tím, že po návštěvě muzea námořnictví se budeme prostě poflakovat po Tallinnu. K muzeu jsme dojeli autobusy, jednalo se o nejdražší vstupné (20 €), ale stálo za to. Největší atrakcí je vyřazená ponorka estonského námořnictva (dobře, tak jsme se od toho válečnictví dostali jen kousek), ale celé je skvělé, hezky koncipované a s možností vyzkoušet si některé věci prakticky, třeba co dělat při ztroskotání na moři a jak se chovat v záchranném člunu, nebo jak velký je tlak vody v různých hloubkách apod.
 
 Přes nově postavené čtvrti u moře s kavárnami na každém rohu a cyklostezkami jsme se prošli až k Tallinna Linnahall, brutalistní stavbě vybudované při příležitosti olympijských her v Moskvě 1980, protože právě tady se uskutečnily soutěže v jachtingu. Opotřebovanost a vcelku pochopitelná neochota do záchrany téhle obludy investovat je evidentní, ale jako připomínka ne až tak dávných časů a hlavně tedy jako místo, odkud je moc hezký výhled na moře na jednu stranu a na město na stranu druhou také stojí za návštěvu. J. se chtěl vykoupat v moři, takže jsme se vrátili do hotelu pro ručníky a zase na pláž, jen se mezitím přivalily pořádné chuchvalce mlhy a znatelně se ochladilo. Když už, tak už, řekli jsme si, a aspoň to jedno ponoření do Baltu jsme si přece jen neodpustili. Hned vedle pláže bylo torzo vraku lodi. Tramvají jsme potom dojeli do vyhlášené burgerové restaurace Burger Brothers, tu můžu jen doporučit (hranolky s masem a čedarem, burger s hranolky, pití celkem za 17 €). 
 
 Talllinn mě, bez obalu, nadchl. Skoro celý den jsem si nadával, proč jsem jel na Erasmus do Turku a ne sem, ale co už, tohle nedoženu, tak jsem to aspoň doporučil J.

Den sedmý, 8. září 2025
 
 Odlet jsme měli až po třetí hodině, ale ono to čekání na odlet je vždy takové... nijaké. Po snídani jsme se proto šli jen projít do okolí hotelu, na úplně nový atletický stadion, do přilehlého parku, na dětské hřiště. Možnost check-outu ve 12:00 jsme využili do poslední minuty, pak už jsme se s věcmi prošli přes několik ulic na zastávku autobusu, který nás během deseti minut dovezl na letiště. Oběd jsme si dali v bistru v odletové hale, koupili si i sendvič do letadla. Po security checku jsem ocenil empatii Estonců ve vztahu k cestujícím s dětmi a nějakou dobu jsme strávili u prolézačky s klouzačkou mezi gaty. Odlet byl nakonec přesně na čas, stejně tak přílet do Berlína. Tam to také známe, takže jsme došli na nádraží, naskočili na vlak, došli za pár minut k autu a vyrazili domů. Neodpustím si jemnou kritiku Braniborských dálnic, co 10 kilometrů byla dálnice zúžená do jednoho pruhu a to byl opravdu očistec. Přejetím hranic Saska však tyhle problémy skončily a tak jsme něco málo po třech hodinách šťastně dorazili domů.

Celkové náklady výletu (1 dospělý, 1 pětileté dítě)
 
 Letenky - 160 €
 Parkování na letišti - 73 €
 Půjčení auta na čtyři dny - 108 €
  Ubytování + vstupenky - v textu
 
 Celkem 1 050 €/dvě osoby/7 dní