Fidži – ostrovy nejšťastnějších lidí nebo jak jsme žili ve fidžijské vesnici
Úžasný týden, kdy jsme splynuli s domorodcema
Cestopis z roku 2018 napsala Viera Lapáčková
O dálkách v Pacifiku jsem přemýšlela již dlouho…a tak jsem si řekla „To, co můžeš udělat teď, neodkládej na zítra, protože možná zítra prostě nebude“…a pak, sny se nemají plnit jenom o Vánocích… A protože Fidži bylo vždy mým snem, bylo rozhodnuto…v roce 2018 pojedu na Fidži. Oslovila jsem kamarádky, které snad ze zvědavosti kývly. Dokonce i můj přítel Mirek, který vždy říkal, že nemá rád sluníčko a teplo (víceméně své dovolené trávil na lyžích) řekl, že se mnou pojede.
Cesta je to sice dlouhá (do Nadi na Fidži 16.189, čistého letu 25 hod. když nepočítám přestupy), ale…nějak ji překonáme. Určila jsem si finanční hranici na 50 tis. s ubytováním v prostších, ale dvoulůžkových „bure“ (fidžijský název pro bungalov)… a začala jsem vše zařizovat. Prvně jsem objednávala mimo letenek i ubytování. V minulosti mi to dělali místní agentury. Termín jsem vybrala po ukončení prázdnin v Austrálii a Novém Zélandu, protože nejvíce turistů sem směřuje právě z těchto zemí, tj. přelom října s návratem do 10. listopadu celkem na 18 nocí. Jsme 4 s věkovým průměrem 70 let. Tak uvidíme…
Před odjezdem jsem z jednoho pobytového místa dostala pokyny, jak máme chodit oblečené, jak se chovat, a že můžeme přivést dárky a výčet co asi pro děti a pro ženy…
Naše slivovice mu docela chutnala
Kýčový pohled na moře
Místní ženy jenom vaří a perou
Vesnická kuchyň
Cesta autobusem do halvního města Suva
Cesta autobusem
Cestu na Fidži jsme přerušili na 24 hod. v Singapuru, kde jsem objednala hotýlek v „Malé Indii“.
Druhý den po příletu na Fidži jsme jeli větší lodí na souostroví Yasawa. Tady jsme měli zaplaceny pobyt i s jídlem na 2 ostrůvcích... na jednom dokonce all inclusive.
První pobytové místo, kam nás přivezla větší přepravní loď po cca 3 hodinách plavby z Nadi, byl klasický resort. Byl to takový normální pobyt s dobrým jídlem a večerními programy.
Na druhé pobytové místo jsme jeli opět touto větší lodí asi 1,5 hod. a pak přestoupili na malou lodičku, která si pro nás přijela. Po hodině jízdy jsme kolem 13 hod. přistáli na pláži ostrova Nacula v souostroví Yasawa, do vesničky Navotua. Přivítala nás místní žena, která se představila jako Taima a ubytovala nás ve velice skromných bure…tak skromných, že moje kamarádky měly z toho opravdový šok…a otázku „Bože, co nás tady ještě čeká…“ Pro sebe jsme měli i „koupelnu“. Kdyby byla po ruce pramice nebo kajak, určitě by byly odplavaly někam „do civilizace“.
Taima nás poučila, že když půjdeme do vesnice, musíme mít na sobě sulu (sarong) zakrývající nohy, a máme mít zakrytá ramena a horní část těla; nikdo nesmí nést tašku na rameni ani mít na hlavě klobouk nebo tmavé sluneční brýle. I když to zní složitě, tato pravidla ukazují respekt k místní komunitě a podporují soulad.
Kolem 16 hod. přišla pro nás asi 10-letá holka, která vypadala spíše jako kluk, představila se jako Míla, s maminkou, že je čas odpolední svačiny. Procházeli jsme vesnicí a viděli domy, některé zděné, jiné ze dřeva, ale všechny bez oken. Na Fidži prostě nemají v oknech skla, jenom sítě a dřevěné žaluzie (ty ale jenom v resortech). V těch vesnických domech nebyly ale ani sítě jenom plechové nebo dřevěné okenice (pokud se tomu dá říkat okenice). Před domy „kuchyňské kouty“ s nádobím a sporáky.
Měli jsme docela hlad, protože poslední jídlo, které jsme měli, byla snídaně v 8 hod. Ke svačině byly housky plněné čínskými nudlemi a salátovým listem…zajímavá kombinace. K „dokonalé“ chuti by pomohla sůl, ta se však v této vesnici nepoužívá. Všechno jídlo, jak jsme později zjistili, nebylo slané ani sladké, i když byly koblihy nebo buchty…o nějakém džemu se nám jenom zdálo…To vše bylo prostřeno na zemi, kde se i sedělo. A káva, resp. horká voda a rozpustnou kávu jsme si dali do vody, kdo kolik chtěl. Do této rodiny budeme chodit na svačiny každý den…
Taky nám bylo řečeno, že každý den na snídaně, obědy a večeře budeme chodit do jiné rodiny. A all inklusive? Jídlo v rodinách a voda. Jediná, kterou tady mají k užívání je dešťovka. Jídlo vegetariánské, brambory (chlebovník) jim rostou na stromě ve vesnici, rýže, cukína, někdy i ryba, poslední den jsme dostali dokonce půl párku a pečené (ne vařené) vajíčka. O chlebu se nám jenom zdálo.
Po svačině jsme „vyfasovali“ solární lampičky, které jsme měli každé ráno nechat nabíjet na sluníčku. Mobily si všichni z vesnice nechávají nabíjet ve „společenském domě“, na kterém jsou solární panely. V tomto je i jediná televize ve vesnici.
Ve vesnici žilo, našim odhadem, asi 40 dospělých. Školou povinné děti do 11 let byly přes den ve škole, malé děti od 3 do 6 let zase ve školce. A o ty opravdu malé se zase starali starší 4-5 leté děti. Pořád je tahali na rukou, hráli si s nimi…zajímavé je, že se tady rodí děti světlovlasé. Škola ve vesnici moderní, 2 třídy – jedna pro školáky, druhá školka, byly prostorné. Den pro žáky začíná mytím zoubku před školou. Do jednotřídky chodí 11 dětí ve věku 6 – 11 let. Větší dětí jsou v neděli odváženy do internátní ostrovní školy, domů se vracejí v pátek odpoledne. Druhá třída funguje jako školka. Pro učitele jsou za školou krásné domy a k dispozici i zahrádky na pěstování zeleniny.
Panu učiteli a paní učitelce jsme předali dárky – sešity, pera, pastelky…malým dětem balonky a nějaké plyšáky…a samozřejmě i pamlsky. Bohužel, byly jsme omezeny váhou zavazadel, protože jsme vezli dárky i vesničanům.
A přispěli škole i finančním darem. Prostě jsme nedokázali „odolat“, když nám po zpěvu dětí pan učitel přistrčil kasičku.
Ovoce-manga a banány vesničanům rostou za vesnicí. Mouka, cukr, sůl, olej, nějaké konzervy a rýže se dají koupit v místních obchodech…no pokud se tomu dá říct obchod. Žádná hospoda, na jaké jsme zvyklí u nás…prostě žádné jiné pití jako dešťovka není.
Jednou nás ráno v 7 hod. vzbudil mužský hlas „bula“ (ahoj) a zatleskal. Když se opakovalo po třetí, jukla jsem okenici ven a před naší bure seděl vesničan a teď už i křičel „bula“. Přišel si pro nás na snídani. A tak se z nás na několik minut stali „pionýři na táboře“ kdy se křičel budíček časně ráno. Ten vesničan se jmenoval Joe a měl doma kytaru. Sice bez jedné struny a rozladěnou, ale ukecaly jsme Mirka, aby jim něco hezkého zahrál a my bychom zazpívaly. Joe si natíral domek na modro takovou barvou, jako je ten můj v českých zemích.
Ve středu byla v místním kostelíku mše. Taimin manžel byl pastorem v metodistickém kostelíku uprostřed vesnice. Jak jsme se dověděli. Byli jsme překvapeni mši, protože pastor na své ovečky křičel…prostě jako učitelka ve škole na zlobivé děti. Pokud to byl projev lásky k bližním, tak se omlouvám…“Mše“ byla vedena ve fidžijském jazyce, ale přivítal nás v angličtině. Na Fidži jsou 2 úřední jazyky-fidžijština a angličtina.
Požádala jsem Taimu, aby naše dárky pro vesničany rozdělila ona, protože my nevíme, komu a co. Přivezli jsme ručníky, trička, laky nehty, náušnice, bižutérii…a tak svolala na středu odpoledne na 17 hod. „dámskou slezinu“. Ta byla na „návsi“, jak jsme tomu prostoru říkali. Vesničanky nabízely mušle, látky, náramky i náhrdelníky, rohože, prostě to, co vyrobily. Něco jsme si koupily. Ne proto, že to potřebujeme, ale proto, že nás hřeje dobrý pocit a pokaždé, když se na tyto věci podíváme, představí se nám obraz momentu, kdy jsme to kupovaly.
V pokynech, o kterých jsem se zmínila, bylo, že máme přinést do vesnice i kořeny kava. Protože Taima předpokládala, že je nepřineseme, tak nám je zajistila. Pak nás doprovodili do nějakého domu, kde jsem se zúčastnili obřadu sevusevu. Při tomto obřadu, jak jsme se dověděli, návštěvník daruje staršímu z vesnice kořen rostliny kava, který se pak podává při tradičním obřadu (ten bude ve čtvrtek). Na Fidži se tomuto opojnému nápoji říká yaqona a je zde populárnější než pivo. Asi proto, že za 3 piva si můžou koupit jednu porci kava a „u té posedí celá vesnice“.
A tradiční obřad se uskutečnil ve čtvrtek večer před našim odjezdem. Taima nám dala za uši kytičku a všem kolem krku květinové věnce. Pak mám vesnické dámy i pánové předváděli, jak se rituálně zabíjeli zajatci, a pak do tance zapojili i nás. Na konec nám zazpívali hymnu a rozloučili se s námi. Bylo to neskutečně dojemné a nestydím se za slzičky v očích.
Po tomto jsme měli tu čest vidět opravdu tradiční obřad kava, kde se v hmoždíři rituálně roztloukl kořen pepřovníku, pak se v plátěném pytlíku „pral“ ve vodě, ze které bylo pak něco hnědé…jako u nás třeba řeka po pořádné bouřce. Nápoj kava chutná sice jako voda s blátem…a jak jsme před odjezdem četli, „pokud jí vypijete větší množství, budete mít necitlivá ústa jako po injekci, zato se však budete cítit dobře a krásné prostředí kolem Vás bude ještě krásnější a klidnější“. Půlky kokosových ořechů se podávali každému zvlášť, poté každý musí tlesknout a říct „bula“ (což je pozdrav, přání lásky a mnoho dalšího zároveň), a pak ji vypijí nejlépe jedním douškem. A tak jsme „kavovali“ do pozdních nočních hodin, vypili po 5 kalíšcích a …prostě nic. Ještě jsme za plného vědomí a úplně střízlivý hráli za bure kostky do skorých ranních hodin. A tak přiznávám, že po těch 5 kalíšcích jsem se cítila krásně, protože tak se cítím vždy a jazyk mi neztpnul. Jak jsme se pak dověděli druhý den, ostatní účastnici „kavovali“ do rána a pak dospávali „opičku“.
V pátek dopoledne jsme ještě navštívili místní kostelík, kde byla mše pro ženy z okolních vesnic a ostrovů. Všechny byly oblečené do svítící bílých šatů. Protože ve vesnicích není elektřina, tak tyto nebyly určitě prané v pračkách. Reverendka nám poděkovala a rozloučila se s námi. Před polednem jsme se rozloučili s Taimou, „děvčaty“ z vesnice a taky s mužskou části vesnice. Musím přiznat, že nám ukáply slzičky, za které se nestydíme. Pak nám místní pánové, kteří byli schopni vstát, naložili zavazadla do lodičky a odpluli jsme mávajíce, až se nám tato malá vesnička, která byla 5 dnů našim druhým domovem, ztratila z dohledu.
Na Fidži jsme si vlastně uvědomili, že zde žijí lidé bez zbytečného stresu a honění se. A hlavně zde nesledují plynoucí čas. V některých směrech se máme ještě co učit. A tak jsme se po 20 dnech pobytu v nádherném koutě Pacifiku vrátili domů…do Česka, kde se lidé moc nesmějí a vypadají naštvaně…kde
jsou všichni vždy s něčím nespokojení…kde mají všichni nějaký problém…prostě do naší „zlaté“ české reality a v duchu konstatujeme, že Fidži jsou takový usměvavý ráj, takové antidepresivum.
A taky konstatujeme, že těch 5 dnů, kdy jsme splynuli s chudými, ale šťastnými vesničany, nám navždy zůstanou v srdcích. Vinaka (děkuji) Fidži…Bula !!!
Jak se ti cestopis líbil?
Viera Lapáčková procestovala 27 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidala před 6 lety a napsala pro tebe 6 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil6 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Dík za zajímavé nakouknutí do turistického byznysu na Fidži.
Osobně mě tyhle placené návštěvy domorodců / vesničanů fascinují. Z větší části divadlo pro turisty (samozřejmě záleží na místě) a zaplacené natřikrát - jednou za pobyt/výlet, pak dárky místním a nakonec si něco, co vůbec nepotřebujeme ani nechceme, koupit jako suvenýr. Čest výjimkám.
Je vidět, že jsi, Michale, v Pacifiku nebyl. Turistický byznys paní popisuje jen ve dvou větách, kdy zmínila pobyt v běžném resortu podobném jiným resortům na světě. Resortů v této části souostroví Yasawa ani moc není. Na tom ostrově Nacula je asi jen jeden na opačné straně tj. celkem daleko, takže zbývá jen homestay pro ty, co tam chtějí. Při pobytu ve vesnici nešlo o divadlo pro turisty, ale běžný život (kostel, pití kavy). Divadlo pro turisty bylo akorát část jednoho večera toto:
"Taima nám dala za uši kytičku a všem kolem krku květinové věnce. Pak mám vesnické dámy i pánové předváděli, jak se rituálně zabíjeli zajatci, a pak do tance zapojili i nás. Na konec nám zazpívali hymnu a rozloučili se s námi."
To k návštěvě Pacifiku patří a bylo by škoda nezažít aspoň jednou něco podobného během cesty. Cestujeme přece mj. kvůli tomu, abychom poznali, jak se žije jinde a jaké tam jsou nebo byly zvyky. Jinak můžeš jezdit dokola do McDonalda a nočních klubů na Phi Phi.
Ty dárky místním nejsou povinné a asi ani běžné. Já jsem se s takovým oznámením nesetkal. Mj. proto, že jsem na Fidži (nebo na Tonga a Samoi s podobnou kulturou) nerezervoval pobyt dopředu, což ale v tomto případě bylo třeba už kvůli dopravě malou lodí z velké. Nebyl jsem ani na ostrovech poblíž Nadi (Mamanuca, Yasawa), protože tam jezdí většina turistů. Předpokládám, že jim turisti občas něco vozili sami od sebe, ale jim se to ne vždy hodilo, tak raději píšou, co je když tak vhodné. Využívají holt situace. Nemají moc peněz a cesta na nákup do města je drahá. Přinést kořen kavy je podobné jako u nás láhev vína. Pokud je člověk ubytovaný někde ve vesnici na pozvání zdarma, je slušnost odměnit se např. masovou konzervou nebo cukrem. Nákup suvenýrů není povinný teprve.
Libore, druhý odsavec byl spíš všeobecně. Nicméně jsem toho hodně prolezl a na vykutálené nabídky mívám čuch. Některé fráze, co Viera napsala mi to připomněly. Např. "povinnost" přivézt dárky, která pak "hostitelka" sama přerozdělila. Podle toho, že se sotva nevlezly do kufru mám dojem, že ten seznam byl sakra dlouhý. Nebo jak si koupili suvenýry, co vlastně nechtěli ani nepotřebovali, aby podpořili místní.
Vzpomínám si takhle na přespání na Titicaca. Ne zrovna levný výlet, dárečky pro místní a nakonec ještě teleshopping jak si máš koupit předražený suvenýr, abys je podpořil. Shodou okolností v obchůdku, odkud má tour operátor provizi.
Obecně tu současnou honbu za autenticitou dost agentur zneužívá k předraženým zájezdům, u kterých při pohledu na cenu si říkáš, že snad je v ceně let helikoptérou, následně lidi prosí o dobrovolně povinné dárečky pro místní z daného rozsáhlého seznamu a nakonec ještě vodí po spřízněných obchůdcích za účelem podpory především své kapsy místo komunity. Plus samozřejmě to není autentické, ale jen divadlo pro turisty. Z toho, co tu Viera napsala, neumím posoudit, zda to bylo tak či onak, ale některé indicie to napovídají.
O Mekáči na Phi Phi mi ani nemluv. Když jsem tam byl poprvé, ani tam nestál. O co jsem byl zhnusenější, když jsem tam byl o rok později a už tam svítil tam chrám konzumu na čerstvě vybetónované pláži.
Nic vozit a kupovat nemuseli, ale treba z toho meli sami radost. Nikdo lidi ani nenuti kupovat predrazene zajezdy s nakupy. Ja suvenyry nekupuju a nikdo se na me nemracil. Nejezdim ani na takoveto zajezdy / vylety a napr. na jezeru Titicaca jsem se jen prosel po Isla del Sol a rakosove ostruvky u Puna jsem vynechal. U jezera Inle, ktere je tim, co popisujes, obzvlast proslule, jsem se projel jen na kole. Leckde jsou ceny takovych vyletu dost nizke a na provizich z nakupu ziskaji potrebne finance na uhradu nakladu a nejaky zisk.
Není to pravidlo, jen se z toho stává pomalu šířící zlozvyk spolu s tím, jak se ta místa popularizují a chytají se jich různí podnikavci. Naposledy jsem se smál v Egyptě. Půldenní výlet na západní břeh Luxoru. Oběd je součástí programu, ale už ne v ceně. Naštěstí až poslední bod programu. V krokodýlí restauraci bez krokodýlího steaku a za ceny západní Evropy. Na oběd prakticky nikdo nezůstal a 3/4 mikrobusu radši přepluli loďkou zpátky na východní břeh.
Bohužel osobně jsem zatím nízkou cenu podobného výletu nezažil a těším se, až ji zažiji. Pak rád nakoupím dárky pro místní nebo přiměřeně drahé suvenýry. Bohužel většinou mám prochezeno už pár obchůdků a vím, že v té tzv. dílně to stojí několikrát víc jak v městě na trhu. Prostě tourist trap :-D
Pánové, na Fidži jsem dárky vezla proto, že jsem chtěla, i když mi napsali, že KDYŽ CHCI, můžu jim něco přivést. A já chtěla. Na tomto ostrově jsme poznali život obyčejných lidí (jak psal Libor), žili jsme pár dní s nimi, viděli co dělají...bylo to velice zajímavé. Hodně "cestovatelů" si koupí pobyt v ck a resort nebo hotelový komplex neopustí a nepřijdou do kontaktu s "domorodcema" a ani neví, jak se v "oné" zemi žije. A Michal se zmiňuje o Thajsku. Já tam byla naposledy v r. 2013 (po 9-té) a naposledy. Lidé se už neusmívají (Země úsměvů), jsou unavení z věčného honění za mamonem. Bohužel, je těžko najít dnes destinaci "neposkvrněnou" turistikou. I to Fidži je pro nás hodně daleko...ale to, co jsme tam zažili a viděli je prostě nepopsatelné. A dárky nebo suvenýry nekupuji. Nikomu a ani sobě. Vše si uchávám v srdci a ve fotoknize.
Přeji Vám oběma bezpečné, krásné a pohodové cestování.