1. Cestopisy
  2. Asie
  3. Indie
  4. First time in India, sir?

First time in India, sir?

Před pěti lety jsem se vydal poprvé do Asie. Fuckup příběh s relativně dobrým koncem popisuje náš první den, kterak jsme nezvládli kulturní šok a sedli na lep "vládní" turistické kanceláři.
Cestopis z roku 2014 napsal Jan Bouchner

Pyrrhovo vítězství

Nalétáváme na Nové Dillí. Z dřímoty mě probouzí hlas z reproduktoru a pár vteřin mám pocit, že letadlo stojí na místě. Ind po mé pravici na hlášení nereaguje a dál spokojeně oddychuje ve zhroucené poloze pod dekou. Snažím se přepočítat čas s ohledem na posun, ale mozek mi běží v úsporném režimu. Z Ataturk Airport v Istanbulu jsme se odlepili po desáté večer, teď by tedy mělo být zhruba šest hodin ráno?

Obracím se na druhou stranu a vidím, že Babu už je vzhůru. Oba se těšíme na přistání. Zatím kolem nás procházejí letušky a rozdávají imigrační papíry, které vyplníme a odevzdáme před vstupem do země. Chceme se co nejrychleji dostat na Paharganj do zamluveného hotelu a pořádně dospat předešlé dva dny na cestě. Ind u kontroly na mou otázku, zda máme papíry správně vyplněné, odpoví zazíváním a větou „Ajem sou tajrd“. Praští štemplem do pasu a vpouští nás do své země.

Čekám onen kulturní šok před kterým nás všichni před cestou varovali. Co jsem ale čekal? Že vylezu z letištní haly a do nosu mě hned udeří smrad? Že přiběhne banda Indů, sebere nám batohy a odtáhne s sebou jako kořist Babu, jak předpovídala moje máma? Ve vzduchu je cítit smog a batoh se mi snaží sebrat a naložit na vozík jen náš taxikář, čemuž se ubráním a těch dvacet metrů k autu si jej odnáším sám.

„Ze svého měsíčního pobytu jsem si odnesl jeden poznatek. Většina Indů jsou experti na to chytnout se první myšlenky, znegovat ji, umocnit na druhou a jako bonus udělat něco naprosto nečekaného a nepravděpodobného. Na druhou stranu se dokáží přetrhnout, pokud je tu alespoň malá naděje, že by z jejich počínání vyplynuly nějaké „tips“.“

Opouštíme prostory Indira Gandhi Airport, najíždíme na hlavní silnici a šofér se s námi sbližuje:

„First time in India, sir?“

„Ehm… yes.“

„Sakra, teď jsme mu řekli, že jsme tu poprvý. Víš jak jsme se bavili, že všem těm taxikářům budeme říkat, že už jsme byly před lety na jihu, abychom nebyli za hejly?“

Za skly taxíku s každým dalším ujetým kilometrem houstne počet lidí na ulici. Vidíme dvojici Indů praktikující ranní jógu na zaprášeném plácku s kouskem trávy. Spousta jiných lidí se jen tak povaluje po zemi. Vozka se nás klasicky vyptává, co chceme za ten měsíc stihnout, kdy letíme zpátky a občas máchne rukou směrem k soše nebo budově a řekne jméno, které vmžiku zapomínáme.

„Tenhle nás nenatáhne, ten je předplacenej, neboj.“

„Ok. Here we are. Do you know that you can give me some tips? Do you want to give me some tips?“

„Ty jo, nedáme mu nic, ne? Dostane normálně zaplaceno. Nebo já nevím. Kolik se jim tady dává?“

„Tak mu něco dáme.“

„Tak já nevím… ok, 50 rupees.“

„Oh, my friend. We will not be good friends… give me 100 rupees.“

„Hm, to nevím. Ber nebo nech. Here you are.“

Ind si pohoršeně odfrknul a ukázal prstem do úzké uličky s tím, že někde tím směrem je náš hotel.

Vystupujeme z auta na hliněnou cestu, obchody a stánky jsou zavřené a na zemi se vedle hromádky doutnajících odpadků povaluje pár kravinců. Chvíli přemýšlíme, jestli nás řidič nevyložil jinde. Paharganj a celý Main Bazaar má být podle fotek o poznání živější a barevnější. Dohady uzavíráme s tím, že po šesté ráno se vše teprve probouzí a připravuje na nový den.

S bágly na zádech a malou dušičkou v sobě kráčíme úzkou uličkou a míjíme veřejné záchody, které supluje pochcaná zeď s korytem a odtokem do uličky. První smrad.

„Rozhodně nemůžu říct, že Indie smrdí. Je to taková dost specifická vůně. Babu ji po pár dnech definovala jako „směs výfukových plynů, koření, lidské a kravské moči, vonných tyčinek a něčeho nasládlýho“. Všude je spousta lidí, hluku, aut, rikš, kol, prodejců, psů, barevných prášků a různých vůní.“

Z okolních vchodů si nás cestou k hotelu prohlíží několikero zvídavých očí. Světélkující kůže, čisté oblečení a naše nevěřícné a nesmělé pohledy prozrazují, že jsme přiletěli před chvílí. Jakmile se ohlásíme na hotelu, padáme do postelí a spíme dalších sedm hodin. Neprobudí nás ani můj vyzvánějící telefon.

Probouzím se ulepený v jednu odpoledne. Hučící větrák nad námi velkou službu neudělal. Všímám si, že mám zmeškané volání od kamaráda Martina, se kterým jsme se loučili ráno na letišti a píšu mu zprávu, zda je všechno v pořádku. Odpovědi se však nedočkám. Skrz okno k nám mezitím prostupují nejrůznější zvuky, výkřiky, cinkání, troubení a hlasy ulice. První věc, co mi bleskne hlavou, je „Ty vole! My jsme fakt v Indii“. Nedokážu si představit, že se zvedneme z postelí a vyrazíme ven. Ale musíme. Proto jsme sem přeci jeli, ne? Bavíme se s provozním hotelu, který nám radí, kde a jak si vyřídit lokální SIM kartu. Také si chceme projít cestu k vlakovému nádraží a zjistit, ze kterého nástupiště nám jede druhý den ráno vlak do města Jaipur.

Než si člověk napoprvé na všechno zvykne, trochu se otrká a je schopný se s lidmi bavit, zabere to pár dní. Můžeš předstírat, jak moc jsi suverénní, Indové tě však prokouknou. Nám trvalo pět dní, než jsme odlepili oči od země a začali se více rozhlížet kolem sebe. Než jsme se naučili komunikovat, otravnou komunikaci odmítat a trochu rozumně smlouvat během nákupů. S lidmi v turisticky exponovaných oblastech, kteří za tebou přijdou sami od sebe a začnou se vyptávat, není úplně šťastné rozvíjet konverzaci. Pokud tedy neprahneš po tom vláčet za sebou poskakujícího indiána, který touží ze všeho nejvíc na světě vědět, jak se máš, jak se jmenuješ, odkud jsi, a pak se tě snaží odtáhnout do svého krámu. Nebo krámu jeho bratra. Nebo dobrého přítele švagra jeho bratrance.

Během deseti minut, co jsme na ulici, nás postupně oslovuje pět lidí. Pokračujeme dál směrem k nádraží. Na konci Main Bazaaru nás zastavuje žebračka s oškubaným a umaštěným papírem, který má být peticí za dobrý život v Bangladéši. Papír podepisuji, proč také ne? Pak po mně chce peníze. 500 rupií. Probírám se z naivity a pokračujeme dál. Za sebou slyšíme zvolání „My poor country!“ a zvuk odplivnutí naším směrem.

Překonat silnici oddělující Main Bazaar od nádraží je za plného provozu stejně snadné jako přejít v pondělí v osm ráno pražskou Jižní spojku a před budovou nádraží se doslova probíjíme mezi čekajícími taxikáři a rikšáky.

„Tak jo, ještě zkusíme najít to nástupiště, ať tady pak ráno zbytečně nebloudíme a neztrácíme čas.“

„Hele, jde k nám ten policajt od rentgenu zavazadel.“

To, co se semele během několika následujících minut, je loutkové divadelní představení. Inscenace Vysoké školy podvodnické. S námi jako bílými loutkami ve vedlejších rolích.

Ind v uniformě se legitimuje svou „goverment card“ a vyptává se, kam máme namířeno. Tvrdí, že vlaky jezdí (prý kvůli monzunům) s desetihodinovým zpožděním a zítra nepojedou vůbec. Jsme poučeni, takže ničemu z toho nevěříme. Lístky na vlak mu ukázat odmítáme, o našem plánu cesty se s ním ale bavíme. Střih. Netušíme, jak se to přihodilo, ale sedíme v tuk-tuku vedle policajta a po dvaceti minutách jízdy vystupujeme někde v Dillí. Před námi je vchod do domu s cedulí Tourist Office. Střih. Sedíme v místnosti dvakrát tři metry, dveře hlídá fousatý Ind a nepřestáváme si nadávat. Je nám jasné, že jsme se dostali do jedné z falešných turistických kanceláří v okolí Connaught Place, o kterých jsme toho tolik slyšeli od Zuzky a Pyjera ještě v Čechách.

Další Ind se zlatým iPhonem (najednou jsou tu čtyři?) s námi vede první půlhodinu nezávaznou a na první pohled přátelskou konverzaci. Zajímá ho, co všechno chceme navštívit, kde budeme bydlet a jak se mezi místy plánujeme přesouvat. Neustále mi lichotí, sahá na mne a co pět minut mi chce potřást rukou. Jeho společníci kmitají kolem místnosti, občas do ní nahlédnou a pak pokračují dál. Vlaky samozřejmě nejedou. Kvůli monzunům. Třikrát si nechá zopakovat, kam chceme jet. Nevím, proč mu to vůbec vykládáme. Stejně pokaždé jedním dechem dodáváme, že o žádnou službu zájem nemáme. Že jsme si všechno zařídili sami a cestu měnit nehodláme, protože máme dohodnutá setkání s couchsurfery. Ind se opakovaně dušuje, že on nám žádnou službu nenabízí, a že jediným jeho posláním je konzultovat s námi onu cestu a případně poskytnout rady, jak si pobyt v zemi zpříjemnit. A vzápětí zopakuje, že vlaky kvůli monzunu nejedou a my tím pádem zítra neodjedeme. Jsem tak paranoidní, že odmítám i nabízený čaj. Pokaždé, co už se zvedáme k odchodu, se mezi dveřmi objeví fousatý Ind a ten s iPhone si najednou vzpomene na další důležitou informaci, kterou nám ještě nesdělil a táhne nás zpět ke stolu.

Následuje jeho zřejmě poslední pokus nás nalomit.

„Podívej, příteli. Vy chcete cestovat místní dopravou. Autobusy a vlaky, viď?“

„Jo, už jsem říkal, že vlaky na prvních pět dní jsem dopředu rezervoval přes cleartrip. Autobusem pojedeme asi jen jednou do Pushkaru.“

„Tak podívej. Ani já bych místní dopravou necestoval. Je to nebezpečné. Co se může stát tobě? Ty jsi chlap. Tebe tak maximálně okradou. Ale cestuješ se ženou. Jak by se ti líbilo, kdyby ti ji někdo znásilnil?“

Řekl bych, že po tomhle výroku jsme ztratili veškerou ostražitost. Přestali jsme racionálně přemýšlet, vypnuli a svezli se na židli.

Ind pokračuje v promluvě. V rámci zachování našeho bezpečí by tu jedno řešení existovalo. Za 330 EUR by nám na první týden zařídil popojíždění vládním minibusem, než načerpáme zkušenosti. Náš plán cesty na první týden by se neměnil, cestovali bychom s dalšími lidmi a všechno by bylo skvělé. Jen za 330 EUR. Podívám se na Babu, což je impuls pro to, aby Ind začal vykřikovat „Haha, who is the boss? Your wife is the boss? Haha, so tell me who is the boss in your relationship?“.

Dopočítali jsme se k tomu, že oproti zamluveným spojům, které nyní máme, by to bylo pro každého z nás asi o 3 tisíce dražší.

„Jako je to o dost dražší, ale... na druhou stranu bychom se mohli do začátku tak nějak nenásilně otrkat.“

„Asi jo. Jestli v tom minibuse mají jet navíc i další batůžkáři, aspoň bychom si s nima vyměnili tipy a rady a tak.“

„A s těma indiánskýma couchsurferama se taky pořád můžeme setkávat. Ten řidič bude jen suplovat tu dopravu a jinak nás nechá.“

Při podpisu smlouvy to mezi mnou a iPhonářem skřípe.

„Tvůj podpis sem.“

„Dobře, ale napiš sem do prostoru pro částku tu částku. Nebudu podepisovat nic, kde není částka.“

„Ne, to je v pořádku. Já dělám smlouvy takhle. Moc se omlouvám, to jsem vám neřekl?“

„My nebudeme podepisovat nic, kde není uvedena částka.“

„Příteli, věř mi, mně můžeš věřit. Tohle je standardní postup.“

„Dobře, my to teda nechceme. Jdeme.“

Do místnosti vpadne fousatý Ind. Celou tu dobu poslouchá u dveří. Omlouvá se za iPhonáře, prý svého mladšího bratra, a že prý pokud trváme na tom, že na smlouvě má být částka, není to problém a samozřejmě tam tu částku dopíše.

Sebral smlouvu, naškrabal na ni propiskou čísla a předsunul ji přede mne k podpisu. Podepisuji ten kus papíru a chystám se zaplatit. Ještě předtím si vyžádáme telefonní číslo na řidiče minibusu, kdyby náhodou na ono smluvené místo vedle Paharganj ráno nedorazil. Platíme kartou a už se těšíme, až budeme pryč.

Platební terminál nezobrazuje částku k zaplacení? Nebo si ji možná přes všechen ten zmatek vůbec nevšímám? Už nevím. Prsty pohotovější než mozek zadávají pin a z terminálu vyjíždí papír s informací, kterou v různých formách očekávám po celou dobu, co v té kobce sedíme: „Blbče, napálil ses!“ Na účtence z terminálu svítí dvojnásobná částka, než je ta, kterou máme ve smlouvě.

„Tady je 660 EUR, vždyť to mělo stát o polovinu míň!“

„Ale příteli, 330 EUR je cena za jednu osobu. Jste dva. Proto jste platili 660 EUR. Moc se omlouvám, já jsem vám to neřekl?“

„Vždyť jsme se ptali, jestli budeme platit 330 EUR. Ve smlouvě je psáno 330 EUR.“

„Příteli, to je ale per person. Moc se omlouvám, opravdu jsem vám to neřekl?“

Tváříme se jako opaření a teď už vážně nevíme, co máme dělat. Připadám si jako idiot. Najednou jsem jedním z těch, kteří první den v Dillí odloží pár set EUR do jedné z falešných "vládních" turistických kanceláří (a že jich je podle internetu dost). Ind s iPhonem je v dobré náladě a fousáč nás vyvádí ven před budovu, kde nám chce ukázat onen minibus. Před budovou ale žádný nestojí. Jen bílé osobní auto Tata.

„To je váš minibus. Haha. My jim tady říkáme minibus“.

Všechno špatně. Prvních pět dní se budeme trmácet po špatných silnicích s osobním šoférem, popojíždět od jednoho bodu k druhému a ze zadního sedadla auta pozorovat život.

Šofér nás veze zpátky na Main Bazaar. Celou cestu nepromluvíme ani slovo. Babu tvrdí, že jedeme úplně jinou cestou, než jsme jeli předtím a má pravdu. Cesta od nádraží do kanceláře trvala napoprvé dvacet minut, teď vystupujeme z auta snad po deseti minutách jízdy.

V hotelu potkáváme provozního Pulkita, který se zajímá, zda je všechno v pořádku. Upřímně mu odpovídáme, že je všechno v hajzlu. Pulkit se netváří překvapeně.

„Víte, kde se vám to stalo?“

„Ne“

„Aha. A víte, co bylo poblíž?“

„Ne“

„Nevíte alespoň, co tam bylo za obchody nebo hotely?“

„Ne“

Nevzpomínáme si vůbec na nic. Až na to, že máme telefonní číslo na řidiče. Volám na uložené číslo a na opačném konci se ozývá huhlavá a ne příliš srozumitelná angličtina. Snažím se řidiči vysvětlit, kdo jsem a jestli by pro nás mohl dojet tam, kde nás vysadil. Že bychom se rádi vrátili do kanceláře a udělali drobnou změnu v plánu naší cesty.

Pulkit nás mezitím zásobuje instrukcemi, jak se máme chovat a co máme říkat. Máme vyžadovat zpět své peníze s tím, že nás podvedli, a když by šlo do tuhého, odvolávat se klidně na ambasádu. Nějakým jeho hostům už se prý takhle podařilo získat peníze nazpátek.

Začíná se stmívat a za celý den jsme nic nesnědli, což na náladě nepřidá. Potřetí volám řidiči. Podle hlasu na druhém konci to tentokrát není on. Hlas tvrdí, že do pěti minut nás vyzvedne tam, kde nás naposledy vykládal. Vida, takže v kanceláři už se na nás připravují, ten zmetek je varoval.

Konečně vcházíme do kanceláře. Venku už je úplná tma. Tři Indové nás vedou opět do malé místnosti s tím, že za chvíli přijde někdo, kdo se nám bude věnovat. S rohlíkem ve tváři vchází fousáč a my mu sdělujeme, že chceme vrátit peníze. Znovu se na nás usměje, obrací naši smlouvu a ukazuje prstem na malým písmem psané sdělení, že v případě odstoupení od smlouvy propadá 50% ze zaplacené částky.

Ind po dalších někonečných minutách hádání nakonec svolí ke slevě. Je ochoten vrátit nám 250 EUR, když si necháme vyměnit auto za horší a bez klimatizace. S Babu si vyměníme souhlasné pohledy. Ind je ale znovu na koni.

„Pokud se provádí takováhle výměna, její součástí je platba vládní daně. Ta je 50 euro. Vrátím vám tedy 200 EUR, ano?“

Mám pocit, že se zakousnu do stohu papírů, co leží vedle na stole a informaci si nechávám třikrát zopakovat. Vládní daň za výměnu auta je stejně reálná jako minibus nebo vířivka v našem hotelovém pokoji. Vedeme s Indem další hádku do chvíle, než se začne vztekat. Vzdáváme to, necháváme si vyplatit "zdaněné" peníze a jdeme na ulici, kde nás přepadne opojný pocit. Navzdory tomu, že vítězství je to tak trochu Pyrrhovo.

Chytáme si cyklorikšáka, vezeme se nočním Dillí a už si zase povídáme.

Závěr

Cestopis vznikl v prosinci roku 2014 po našem návratu. Zpětně by se člověk určitě zachoval jinak. Jednak by se vůbec neocitl v tom tuk-tuku a pokud ano, v kanceláři by možná stačilo začít křičet, máchat rukama a na férovku a bez zbytečného otálení vypadnout ven. Jenže cestovatelské zkušenosti se nabírají postupně. Až na tenhle nešťastný začátek jsme si ty necelé čtyři týdny v Indii moc užili. Výchozím bodem bylo Nové Dillí, odtud dál do růžového města Jaipur, přes svaté pouštní město Pushkar do “Indických Benátek” (sic!) Udaipuru. Zajeli jsme i do Agry k Taj Mahalu, též do starodávného Khajuraha proslaveného chrámovými výjevy z Kámasútry a navštívili jsme Varanasi, město poslední cesty. A také Bodgayu – místo Buddhova osvícení. Nakonec přes ohyzdnou Patnu a New Jalpaiguri až do mraků k osmitisícovkám - vstříc Darjeelingu. Cesta tam a zase zpátky do Dillí. 

 

 

 

Zážitky pro tebe sepsal Jan Bouchner

16. 11. 2019, poslední aktualizace 2019-11-19T13:49:01+01:00

Jan Bouchner žije v České republice a procestoval 23 zemí světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne je už 3 roky, napsal pro tebe 4 cestopisy . Má své stránky http://janbouchner.cz.

Máš taky co říct? Napiš svůj cestopis na Cestujlevne.com

Krásné cestopisy bez znalosti
a nutnosti programování

Zaručená čtenost u cílové
skupiny z řad cestovatelů

Staneš se plnohodnotným
členem komunity

Poděl se o ně se svým prvním cestopisem ve světě cestovatelů na Cestujlevne.com.
Vytvoř si cestovatelský profil a staň se součástí komunity.

Vytvořit cestovatelský profil

28 komentářů

Komentuj, hodnoť nebo se na cokoliv zeptej.

Avatar uživatele Navaja
Navaja

Prosím vás Jane , plevelte, moc vás prosím, já sice do Indie nepojedu, až v jiném životě, ale jezdím nekolikrát za rok na Blízký východ a to je téměř totéž. Pro mě jsou takové zážitky neskutečně zajímavé, jednak se člověk poučí, i když mu to stejně bude k ničemu. A je to takové upřímné a hlavně to nejsou opsané informace z internetu od stryčka Googla. Jak píše Kajman i zkušení si rádi přečtou. já jsem sice taky zkušená, cestuju na vlastní pěst už 35 let, ale pokaždé se nám něco přihodí. Děkuji, že nás vyslyšíte. Klidně vám za to upeču buchtu a nespálím ji.

Odpovědět
před 26 dny
Avatar uživatele Eva
Eva

Pro ženu je v mnoha pohledech lepší se v Indii obrátit zase na ženu - jsou zvyklé na ty své "dárečky" a cizinku se tak nějak automaticky snaží občas před nimi ochránit. U železniční přepážky mě mnohdy indické kolegyně natlačily tak, abych se dostala na řadu co nejdřív. A když jsem se s některou dala do řeči víc, tak jsem dostala radu, jak nenaletět.

Odpovědět
před 26 dny

Zdravím autora a díky za postřehy. Úplně to samé se nám stalo, byli jsme poprvé s kamarádem v Asii a hned Indie. Hello my friend, tourist office a už to jelo. Dohromady nás to stálo asi 15k CZK. Protože jsme další den letěli na jih, tak jsme neměli už čas to řešit. Mě se to zdálo docela fishy, ale kamarád, že aspoň budeme mít ubytování a tak. Jak říkám, jsem rád, že nejsem jediný, komu se podobná situace stala. Poučil jsem se. To je hlavní.

před 26 dny
Jan Bouchner
  • Přidal se před 4 lety
  • Napsal 13 komentářů
  • Poslat zprávu
  • (upraveno 2019-11-19T13:10:44+01:00)

To je teda dobrá pálka... Nám už se to tenkrát také nechtělo řešit. Seděli jsme úplně opaření v suterénu hotelu a neměli jsme vlastně ani pořádnou záruku, že ten řidič druhý den přijede (zároveň jsme zrušili rezervaci 3 vlaků, co jsem udělal ještě v republice přes https://www.cleartrip.com/). Ten provozák nás k tomu zkusit tam ještě jednou zajet a zabojovat o ty prachy vlastně dotlačil a dodal nám odvahu. Ještě mám sepsaný jeden cestopis z těch následujících dní s řidičem, kde píšu o tom, jak nás to sralo, pořád jsme se s ním o něčem hádali, jak nám nutil ubytování a místa, kde budeme jíst... ale nechci už to tady na CL plevelit něčím, co se stalo 5 let zpátky... kor když nemám pořád dopsaný cestopisy z Altaje a z Kyrgyzstánu :).

před 26 dny
Avatar uživatele Kajman
Kajman

Jen plevel, podle mě je to hodně užitečný pro začátečníky (a zkušený si to taky rádi přečtou).

Přidat odpověď
před 26 dny
Lukáš Horák
  • Přidal se před 7 lety
  • Napsal 1601 komentářů
  • Poslat zprávu
  • (upraveno 2019-11-17T09:48:58+01:00)

Velice hořká zkušenost a memento pro další dobrodruhy. Jedu letos na Vánoce do Indie poprvé a víceméně na skok, takže každý takový cestopis vřele vítám. Jinak v zemích helloumajfrendů zásadně neřeknu ani slovo anglicky. Stačí spustit češtinu a hned je vše vyřešeno. Není třeba se vydávat za Ukrajince apod. Jakmile vás dělí jazyková bariéra, nemusíte opravdu nic řešit.

před 28 dny
Avatar uživatele Libor_S
Libor_S
  • Přidal se před 4 lety
  • Napsal 326 komentářů
  • Poslat zprávu
  • (upraveno 2019-11-17T16:41:47+01:00)

To asi myslíš jen, pokud tě někdo osloví v centru města nebo u nádraží, ne? Jinak by to byla zbytečná paranoia a případně stačí strategie Marka. Já jsem loni neměl žádnou špatnou zkušenost za 2 měsíce v Indii (kromě smečky psů před pátou ráno, tedy za tmy, cestou na bus v Lehu, ale byl jsem vyzbrojený velkým šutrem a dopadlo to dobře). Je fakt, že většina cesty byla v okrajových částech Indie, kde jsou poctivější lidi. 2x z 12 jízd stopem v horách (většinou jsem ale jezdil busem či sdíleným SUV taxi) si řekli o peníze, ale dal jsem jim méně, než nejdřív chtěli, a spokojení byli oni i já s ohledem na zážitky z jízdy v kabině náklaďáku v serpentinách (místo asi přeplněného busu, který by jel za pár hodin) či odlehlou a kamenitou silnici v teréňáku, kde nebyla jiná alternativa.

Nechal jsem si i doporučit jiné ubytování, než jsem plánoval, od tuktukáře v Agře a bylo to mnohem lepší a levné přímo s výhledem z terasy na Taj Mahal. Dost jsem s ním diskutoval na nádraží a pak u 1. ubytování, ale uznal jsem, že má pravdu, že je okolo plno odpadků a k Taj Mahalu je to daleko. V Jaipuru jsem si taky nechal poradit od taxikáře, stanovil jsem si hranici ceny a měl jsem nakonec za nízkou cenu krásný pokoj na klidné ulici nedaleko nádraží. Kdybych se s nikým nebavil, nenechal bych se pozvat na příjemnou návštěvu rodiny včetně večeře v Shimle, kde jsem pozoroval divoké hulmany posvátné koukající na nás z balkonu přes okno viz fotky v závěru alba: https://www.zonerama.com/liborst...um/5070187

před 28 dny
Avatar uživatele kickass1
kickass1

Ona Indie je zeme organizovanych podvodu na kazdym kroku, ale kdyz clovek vi, do ceho jde, tak se to celkem da prezit.. Ja jsem tam stravil za svuj zivot dohromady tak 18 mesicu zivota a parkrat me nekdo o naky drobny ojebal - nicmene bylo to spis v situacich, ze jsem nemel naladu se s nekym dohadovat a byly to nejake drobky - napr. v 11 vecer cekas na riksu domu a tou dobou uz jich moc nejezdi, takze holt radsi zaplatis dvojnasobek ceny pro bile (rozumej 4nasobedk ceny pro mistni) a proste jedes, abys nemusel cekat nekde v noci na ulici a beres to jako soucast hry - nicmene vsechny prodejce / zebraky / podvodniky jsem odhanel naprostou ignovaci, staci to stejne jako mluvit na ne cizim jazykem..

Indie je jako koprovka - pulka lidi ji miluje, pulka nenavidi, nic mezi - ja rozhodne patrim k te prvni polovine.. :)

před 28 dny
Avatar uživatele Kajman
Kajman

Tak ta poslední věta je boží! Podepisuju naprosto a taky se řadím k tém první polovině (na rozdíl od koprovky, tam to mám opačně :-))

před 26 dny
Lukáš Horák

Libore, tvůj styl cestování je pro mě úplný jiný level, ty jsi rozhodně větší dobrodruh než já, a to určitě i v komunikaci s místními. Fotky z hor jsou krásné .-)

Neříkám, že bych se s nikým nebavil, ale z principu se nebudu dávat do řeči s někým, kdo mě jde cíleně oje*at, což je v Indii a na turisticky exponovaných místech víceméně automaticky. Na ty 4 dny nemám v úmyslu poznávat do hloubky indickou mentalitu, ačkoliv už ji dopředu znám z autentického vyprávění mých nejbližších. Chci prostě vidět Tádž Mahal a okolí, ty nejdůležitější památky v Dillí a jet zase zpět domů.

Jinak já koprovku velmi rád, řekl bych, že to je jedna z omáček, které bych se mohl doslova užrat :-D

Přidat odpověď
před 26 dny
Avatar uživatele J0x
J0x

Taky jsme byli ve falešné kanceláři u Connaught place, naštěstí nás to nestálo peníze, ale jen čas. Indům je potřeba nevěřit ani nos mezi očima, nejen to, že vlaky nejedou, hotely jsou zavřené kvůli epidemii dengue, blablabla, atd., klidně se budou už na nádraží před nosem policajtovi vydávat za zaměstnance Indických drah vč. visačky se jménem, v bráně tvrdit turistům, že na nádraží nesmějí vstoupit bez jízdenky (to je pravda jen na perónech, jako u nás), před letištěm zase lhát, že z něj nejezdí žádný autobus...

Mě už teď jenom štve a) že mi ukradli mobil (Paharganj, bacha na davy...) + šíleně neochotní/neschopní policajti a b) že IRCTC je buď totálně neschopná nebo záměrně sabotující) organizace, která chce každého pokud možno co nejvíc odradit od koupě jízdenky na vlak. BTW dostal jsem u nich na FB ban. 🤣

Odpovědět
před 29 dny
Avatar uživatele Michal
Michal

Indie je svá. Nemůžu se zbavit dojmu, že přesně tohle jsem už někde četl ;) Než jsem tam jel, čerpal jsem informace z pár podobných článků. Stejně se mnou zvládli trošku vyje*at, ale ne tolik.

Nejvíc mě zaujalo jedno vysvětlení klasických otázek heloumajfrendů - "Hello my friend, where are you from?" = "Na kolik tě mohu natáhnout?", "How long have you been in India?“ = "Jak už jsi tu dlouho, znáš naše triky? Nakolik jsi je už prokoukl?", “What is your job?“ = "Na kolik mohu předražit své zboží nebo služby, kolik si můžeš dovolit?" .... https://www.tybrdo.cz/indie/ztra...ejte-pozor (nalezeno)

před 29 dny
Avatar uživatele Marek Sourak
Marek Sourak

Já říkám, I am from Ukraine, I work as a builder... a hned mě nechávají být 😀

před 29 dny
Jan Bouchner
  • Přidal se před 4 lety
  • Napsal 13 komentářů
  • Poslat zprávu
  • (upraveno 2019-11-16T19:36:39+01:00)

To vysvětlení otázek je výborný! Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Kdyby nám napálil desítku, tak jdeme určitě rovnou pryč, protože to byl náš rozpočet na dva týdny. Ale když tohle napálí Švýcarům, tak ti to počítají zase jinak. V Agře jsme strávili čas s Couchsurferem, který měl dřív podobný office a strašně se nám smál. Říkal, že nejlíp se očesávají Japonci, protože kamkoliv přijedou, působí naprosto vyplašeně, nahaněči je odchytnou a Japonci vysolí to o co si řeknou. My se pak dost rychle učili, a když na nás rikšáci začali volat třeba odkud jsme, tak jsme na ně volali, že z Indie a odkud jsou oni? A rikšáci se smáli a dali nám pokoj. A tak. Byla to docela škola, dneska mě formou těch komentářů fakt dost baví si to znovu připomenout. Jinak se to stává asi dost lidem. Zuzku s Pyjerem, které jsem jmenoval v článku, v podobném office zdrogovali čajem :D (nevím co to bylo, ale prý jim bylo hezky, všechno super, slunce svítí a pak si až na konci dne jízdy s šoferem uvědomili, že je natáhli).

před 29 dny
Jan Bouchner

Marek: Skvělý! Kdes byl 5 let zpátky, když jsem tenhle tip potřeboval? :D

Přidat odpověď
před 29 dny
Надежда Константиновна Крупская
  • Přidal se před 4 lety
  • Napsal 173 komentářů
  • Poslat zprávu
  • (upraveno 2019-11-16T12:08:54+01:00)

Já v Indii až tohle nezažila a to jsem jí dala dokola. Takové to každodenní okrádání je tam běžné. Buď se necháš škubat, nebo se pořád dohaduješ. A ta hygiena k tomu...Indie už ne.

Já zažila v Pekingu ty naháněče co tě pozvou na čaj a pak za něj chtějí X tisíc. Od začátku se mi to nelíbilo, ale kamarádka mé upozornění ignorovala. Skončili jsme v salonku restaurace, kde po nás chtěli za 2 čaje asi 10k. Pak až jí to konečně došlo a jak jsme obě statné slovanské ženy, chytli jsme je pod krkem a dali najevo, že jim tu restauraci rozmlátíme pokud mají námitky proti našemu odchodu. Nic pak už nenamítali.

před 29 dny
Jan Bouchner

O těch čajích jsem neslyšel, ale kdysi jsem četl něco podobného u Lukáše tady na jeho FB - https://www.facebook.com/2907776...1224183472 ...tam to bylo ovšem víno. Ale je to také takový fuckup s dobrým koncem a stojí za přečtení.

před 29 dny
Надежда Константиновна Крупская
  • Přidal se před 4 lety
  • Napsal 173 komentářů
  • Poslat zprávu
  • (upraveno 2019-11-16T21:01:16+01:00)

Jo to je přesně ono (i geograficky) a také nesouhlasili s focením. Nechtěly jsme se tam pouštět do nějakých větších akcí, spěchaly jsme na letiště k odletu.

Ono si to chce fakt všímat pokud je cokoliv neobvyklého (místní tě osloví, jakékoliv pozvání či jiná nabídka, požadavek na platbu předem za cokoliv, nevyžádané informace, apod.).

Člověk se musí sám rozhodovat kam půjde, s kým, který si vybere podnik, kde se ubytuje a koho se na co zeptá...prostě nenechat se manipulovat podvodníky a naháněči.

Přidat odpověď
před 29 dny
Avatar uživatele Kajman
Kajman
  • Přidal se před 2 měs
  • Napsal 19 komentářů
  • Poslat zprávu
  • (upraveno 2019-11-16T11:56:45+01:00)

To je výborný cestopis. My jsme se kdysi při cestě do Indie teoreticky připravovali podrobným studiem Brezinovy Cesty na východ, čekali jsme dost a byli připravení, ale stejně s námi dostkrát vy*ali. Zkušenosti jsou nepřenositelné a já si moc cením toho, že se nebojíš vyjít se svými negativními zážitky ven a třeba tak varovat pár naivků, že pečlivá příprava je moc důležitá. Díky!

Odpovědět
před 29 dny
Avatar uživatele Breathe
Breathe
  • Přidal se před rokem
  • Napsal 115 komentářů
  • Poslat zprávu
  • (upraveno 2019-11-16T11:36:44+01:00)

Taky oceňuji, že jsi cestopis zveřejnil. Pomůže to dalším cestovatelům. Já bych se styděl a nechal si věc pro sebe. Text je velmi čtivý, kromě toho je to i příjemná změna oproti nejmenovaným sluníčkovým cestopisům zde na CL, ve kterých jsou všichni lidi šťastní a nezištně pomáhající.

edit: teď jsem si přečetl předchozí komentář Inky a koukám, že jsme měli úplně stejnou myšlenku. :)

před 29 dny
Avatar uživatele niemandos
niemandos

Mluvíš mi ze srdce Breathe co se tyče těch jiných cestopisu tady. Jinak je opravdu fajn, ze se tyto informace zveřejní. Ja když jsem letěl do Indie, tak jsem za podobne informace z několika cestopisu, kde lidi se nechali podobne napalit, byl moc rad a diky tomu napozoru. Jinak opravdu začínat Asii zrovna v Indii je těžká zatěžkávací zkouška.

Přidat odpověď
před 29 dny
Avatar uživatele Navaja
Navaja

Váš cestopis jsem četla jedním dechem a spalila přitom buchtu. Ale stálo to za to. Dala jsem vam srdíčko, zažít bych to nechtěla, vim, ze bych Indii nezvládla. Ale po tech vsech cestopisech za K. Kde je vse dokonalé, účastníci vse zvládají na jedničku, jsem fakt rada, že je tu někdo takovy normální. Zcela chapu, ze se vam to stat mohlo, i my se nechali párkrát napalit v Maroku poprvé pred 10ti lety. Stalo nas to sice jen 50 euro, ale i tak. Obvykke se tyto zazitky vryjou hluboko do paměti a zůstanou tam navzdy. Jako důkaz toho, ze chyby a prohry,k životu patří. Piste dal, moc se tesim.

před 29 dny
Jan Bouchner

Jé, děkuji vám. Buchta mě mrzí, ale zase pořád levnější než vládní minibus ;)

před 29 dny
Avatar uživatele Navaja
Navaja

To určité, u nas jsou zvyklí, ja vždy něco spalim, obvykle u toho nějak cestuji. Napište pokračování.

Přidat odpověď
před 29 dny
Avatar uživatele Karel
Karel

Pěkně sepsáno. Takhle když to čtu, tak si úplně rvu vlasy, jak jsi mohl jednat jako "ovce na porážce". A na druhou stranu svým způsobem chápu, že se to stát může.

Ale jak píše Eremi, pokud člověk zkušenost prožije, přežije, poučí se a nenechá se tím otrávit, je mu to jen k plusu.

Edit: schválně, kolikrát ti někdo zaklikne, že to chce taky zažít :D

před 29 dny
Jan Bouchner

Dík. A teď se vžij do mě, který tohle téma po 5 letech vytáhl z šuplíku :D. Bylo náročný to po sobě znovu číst, ale prostě... stalo se.

Přidat odpověď
před 29 dny
Avatar uživatele eremi
eremi

Diky za velkou odvahu podělit se s ostatními o to,jak se sebe člověk nechá udělat totálního lolka. Ale kazda zkusenost,byt sebenegativnejsi, pokud ji clovek prezije a pouci se z ni, je dobra zkusenost. Navíc velmi ctive napsano!

před 29 dny
Jan Bouchner
  • Přidal se před 4 lety
  • Napsal 13 komentářů
  • Poslat zprávu
  • (upraveno 2019-11-16T18:19:15+01:00)

Mně přijde dobrý o tom psát. Takových lolků totiž ještě bude :). Stejně mám pocit, že na Indii se nešlo úplně předem připravit a kdybych to měl udělat jinak, asi bych si tehdy jako vstupní bránu do Asie vybral Srí Lanku nebo Vietnam právě na rozkoukání. Ale celkem mě to poznamenalo :D Když jsem pak o 2 roky později přiletěl do Nepálu, automaticky jsem čekal, že mě zase někdo bude chtít ojebat a cestou k taxíku jsem pořád těkal po okolí a čekal, kdy to přijde. A pak jsem byl strašně překvapenej, že Nepálcům jsem ukradenej, jsou milí, a když mi někdo chce pomoct, tak mi chce fakt pomoct...

Přidat odpověď
před 29 dny
Avatar uživatele

Nechceš klikat? Přidej se mezi nás! (pokud nejsi robot)

 
 

Další cestopisy

Čtení na 13 minut
Týden v Maroku nestačí
Lukáš Krejčí 2019-12-14T13:34:29+01:00 0 komentářů
Maroko 2019

Nekonečné pláže u Agadiru, překrásný Atlas, nejrozmanitější trhy v Marakeši a neodolatelná Sahara. Maroko-země pro každého.

❤️ Oblíbené
Čtení na 14 minut
Čínské putování: provincie S'-čchuan a Jün-nan
Avatar uživatele divan
divan 2019-12-13T00:44:06+01:00 5 komentářů
Čína 2019

Tři zimní týdny s památkami, přírodou, davy lidí, velkoměsty, pandami, ...

Čtení na 4 minuty
Mauricius dovnitř a ven
Avatar uživatele Luboš Enc
Luboš Enc 2019-12-12T12:38:02+01:00 0 komentářů
Mauricius 2017

Na tento ostrov jsem se podíval dvakrát, poprvé jsem ho viděl pohledem teenagera z resortní oblasti a podruhé okem v rané dospělosti z původní oblasti.

❤️ Oblíbené
Čtení na 43 minut
Setkání s tarantulí na Kypru
Jarda 2019-12-07T21:39:11+01:00 45 komentářů
Kypr 2019

Aneb jak najet za týden 1100km křížem krážem po Kypru a přežít útok tarantule.

Další cestopisy