FRANCOUZSKÁ POLYNÉSIE - leden a únor 2023

Asi nikoho moc nepřekvapí, že snem mnoha cestovatelů je Francouzská Polynesie. Pro mě to bylo vždycky č.1 na mém „travel“ listu a léta jsem doufala, že se mi to jednou splní. Domečky nad vodou, tyrkysová laguna a výhledy na temně zelené špičaté kopce. Dokonce jsem si asi před deseti lety dala takovouhle fotku na svoji „nástěnku přání“ a na displej notebooku. Roky ubíhaly a já jsem navštívila Mauritius, JAR, Nový Zéland, Seychely, Mexiko, Srí Lanku, Malajsii… ale pořád to nebyly ty bungalovy nad vodou v laguně. Pak přišel covid, následně začala válku s Ukrajinou, ceny energií a všeho kolem letěly nahoru jak zběsilé, a já si řekla: kdy jindy, než teď? Dokud to nestojí raketu, dokud nejsme úplně nemohoucí (je nám dohromady 130 :-))), než zase „zavřou“ apod.

V březnu jsem na dva týdny zalehla s chřipkou a při brouzdání internetem na mě vyskočila nabídka United Airlines Praha – Tahiti s jedním dnem v San Franciscu za 32.500,- Kč. To je znamení, řekla jsem si a pustila se do toho. Nebudu popisovat, co všechno jsem si načetla, co všechno nastudovala, že jen naplánování letů z ostrova na ostrov v rámci Air Tahitu pasu mě stálo dva dny práce, ale stálo to za to.

Plán byl následující: Praha – Mnichov – San Francisco (tam den pauza ) – Tahiti (1 noc) - Moorea (4 noci) – Huahine (3 noci) – Raiatea (4 noci) – Bora Bora (4 noci) – Maupiti (2 noci) – Tahiti (5 nocí). A cesta zpátky Tahiti – SF – Mnichov – Praha (na jeden zátah). 27 dní, 1 noc v San Franciscu, 24 nocí v Polynesii.

Let Praha – Mnichov – San Francisco začal obrovskou frontou u odbavení na Ruzyni. Samej Vietnamec. A co Vietnamec, to 5 obrovskejch balíků. Natvrdo jsme předběhli asi půlku tý fronty (jako že to nikdy nedělám, fakt), s našimi dvěma menšími kufry to nebylo nic těžkýho. Let byl na čas, za 50 minut jsme byli v Mnichově. Přešli jsme na druhý terminál a tam se zašili na dvě hodiny v kavárně, protože doby na přestup jsou teď všude docela dlouhý. Všechno trvá věčnost (málo zaměstnanců) a nebyli jsme si jistí, jak s pohovorem. Ještěže jsme se rozhodli jít na gate dřív, protože jen jsme zahnuli do příslušné chodby, viděli jsme tři dlouhé řady letů do USA, jedna z nich na let do San Francisca. Stáli jsme skoro hodinu, než jsme přišli na řadu. Kam letíme, proč, na jak dlouho, co tam, naše zaměstnání, kde bereme peníze, kdo cestu vymyslel, číslo bot, barva kytiček na spoďárech a tak. Mě vzali navíc na důkladnou prohlídku batohu, který jsme musela komplet vybalit, aniž bych ta měla něco závadnýho. Boty dolů a znovu pohovor, tentokrát sama. Až pak jsem si všimla, že si odškrtli moje jméno na listu „vybraných“ pasantů pro podrobnější kontrolu. Mám já to štěstí…

životní cesta začíná

malej a větší

první z jedenácti letů :-)

a tohle ještě několkrát

Na letu Mnichov – San Francisco jsem nám zabukovala úplně na chvostu letadla dvojsedačku. Vlastně na všechny ty čtyři dlouhé lety. Ne, že by to bylo pohodlnější, ale sedíte aspoň jen dva a nikdo vás nekope do zad. Volba se ukázala jako správná, protože bylo vedle nás ještě místo na to jedno chybějící sedadlo, takže jsme si tam mohli dá věci a líp natáhnout nohy. Převlíkli jsme se do tepláků a tlustých ponožek, vzali si pantofle a pokusili se usnout. Místo dobrý, až na to, že za náma splachoval hajzlík a posádka pořád kecala, tak jsem se moc nevyspali. Ale odpočinuli si, což je základ. Tři týdny (od Vánoc) v San Franciscu pršelo. Záplavy, ulice plný vody, prostě mizérie. Jen na ten náš jeden den ukazovala předpověď odpoledne a další dopoledne bez deště. Když jsme se kolem druhé blížili k SF, bylo modro a 12 stupňů. Viděli jsem celé město, Golden Gate bridge, přístav, Alcatraz… pecka. Říkám Honzovi: „Hned jak projdeme imigrační, popadnem kufry, mažeme na vlak, hodíme to do hotelu a okamžitě bereme tágo a jedeme k mostu, budeme tam ještě za světla a na západ slunce“. Jasně. Plán dobrej. Fronta na imigračním frčela, pohovor minimální… jeden kufr… druhej nikde. Prostě nebyl. Ani na pásu, ani u pásu, ani v celý hale. Přes půl hodiny jsme ho hledali, nic. Takže na přepážku. Mluvím blbě anglicky, ale pořád líp, než ta Číňanku za přepážkou. Náš kufr podle čísla dorazil. Hmmm, tak to je blbý, to ho musel někdo buď ukrást nebo si ho splíst. To se jako ještě kradou kufry? Nahlas říkám Honzovi: „ To je v prdeli. Máme před sebou měsíc dovolený a jsme bez kufru…“. A za mnou se česky ozvalo: „Nebojte, to se vyřeší. Máte lístek od kufru“? Paní Česálková ze Žižkova, mnoho let žijící v SF a pracující na letišti u zavazadel zjistila, že kufr vůbec neopustil Ruzyni. No, to je pěkný. Tak jsme sepsali protokol, vyfasovali jednací číslo a nadiktovali adresu, kam kufr dodat. Problém byl v tom, že druhý den jsme odlétali na Tahiti, tam jsme jen přespali, takže zadávat místo pobytu mi přišlo zbytečný. Paní Česálková nás uklidňovala, že to bude v pohodě a všechno se stihne.

Vyšli jsme si z letiště jak frajírci jen s batohy a malým kufírkem a zamířili k vlaku. Do města jezdí příměstský vlak (BART), za pomoci místní obsluhy jsme koupili jízdenku na tam a zpátky (za 21 dolarů) a za 15 minut to jelo. Štěstí nás neopustilo ani tentokrát, vlak se v půli cesty zastavil a půl hodiny stál kvůli nehodě na trati. Místní to znají, takže táhli někam na bus, ale co my… nic. Na stanici Power street jsme dorazili v sedm večer. Hotely v centru jsou docela drahé (jasně, jako všude), a protože nám šlo jen o přespání a ráno hned do města a před polednem na letiště, zvolila jsem malý hostel kousek od metra. V hostelu měli i klasickej dvoulůžák se sprchou, takže žádný palandy na pokoji s šesti kámošema. Hostel byl čistej, docela pěknej, hned jsme se cítili na třicet mezi tou mládeží :-), a stál 113 dolarů i se snídaní Pokoj byl malej, postel k jedný straně a celou noc nám pod okny jezdily uklízecí vozy. Šli jsme se na chvíli projít kolem hotelu, kouknout na tramvaje, které se otáčely na Lombard street a po osmé šli spát, protože co jako, že jo. Srovnáme časový posun a ráno v 6 vyrazíme k tomu Golden Gate bridge. Ve dvě v noci začalo lejt. Ráno jsme se pokusili (dokonce dvakrát) vyjít ven aspoň na krátkou procházku, ale bylo to bez šance. Po pár minutách jsme měli mokro v botách a kalhoty skoro durch. OK, tak do San Francisca asi až v příštím životě .

centrum San Francisc

BART vláček do centra

chčije a chčije

ani tramvají jsme nejeli

Nasnídali jsme se v hostelu a pomalu vyrazili směr letiště. Aspoň se zeptáme, kdepak je náš čemodan. Ve Frankfurtu. Dobrý, tak aspoň už opustil Prahu. Do San Francisca ale přiletí hodinu poté, co my odletíme na Tahiti. Setkání se nekoná. A taky bylo jasný, že nás nedožene ani v prvním ubytování. Takže jsme v systému „delay luggage“ změnili místo dodání na Moorea Beach Lodge, kde budeme 4 noci, tak snad…

Let SF – Tahiti byl denní, bez problémů, naše zadní část byla poloprázdná takže jsme si našli každý svoji „trojku“ a zkoušeli usnout. S malým zpožděním jsme lehce po 20. hod. přistáli na letišti v Papeete. Letiště je sice mezinárodní, ale docela malý, za chvíli jsme byli venku už proto, že držitelé EU pasů nečekají frontu s ostatními, mají svoji protekční. U vchodu vyhrávali na ukulele tři Maxim Turbulenc a za pár minut přijel řidič z našeho ubytování. Poslal nás do jediné směnárny na letišti. Pro vás, co sem poletíte: všechny měny , kromě eur, jsou v rozdílných kurzech nákup/prodej. Jen euro je nákup i prodej stejně. Za 100 eur obdržíte cca 11 950 polynéských franků (XPF). Maximum, které vám vymění, je 500 eur, a za to se platí paušální poplatek 7 eur. Když jen 200 eur, tak taky 7 eur. Pokud si chcete měnit 1000 eur, bude to minus 2 x 7 eur. Atd. Takže je lepší si buď vybírat kartou (Revolut, např.) nebo vyměnit 500 najednou. Jinak skoro všude berou karty, i v pojízdných stáncích, ale třeba ovoce u cesty nebo zmrzku na ulici si kupíte jen v cash. A některá ubytování chtějí jen hotovost (píšou to a zdůrazňují předem).

Takže jsme vyměnili 1000 eur a frčeli do našeho prvního ubytování, do Tea Tahiti Holiday. Vybírala jsem ubytování v centru Papeete, abychom to měli druhý den blízko na trajekt, abychom se ráno stavili někde na trhu a protože jediný slušný hotel (motel) u letiště stál asi 4.700,- Kč na noc, což se mi moc nelíbilo a ráno bychom stejně museli vzít taxík. Bungalov byl pěkný, čistý, s velkou koupelnou, ledničkou, wifi, klimoškou, posezením na terase a bazénem. Bylo po desáté večer, jen jsme si dali sprchu a šli spát. Nikdy nám ještě neztratili nebo nezpozdili kufr, to se nám vždycky vyhnulo. Tentokrát mě asi osvítilo a pro všechny případy jsem nám do batohů zabalila základ: spoďáry, plavky, šaty, kraťasy, pantofle, trika a všechny! léky, jako „co kdyby nám ztratili kufr, haha, že jo, haha…? Spali jsme ve svých věcech a komplet hygoška byla v neztraceném kufru.

přivítání v Papeete

polynéské bankovky

pokoj v Tea Tahiti Holiday

první Hinano

Jak je tady dobrým zvykem, první kohout nás probudil asi ve dvě v noci. Ráno jsme jich v zahradě napočítali pět a k nim adekvátní počet slepic. Stále pršelo. Než jsem z bungalovu došla asi 15 metrů do kanceláře zaplatit (3.500,- Kč se snídaní a transferem), byla jsem durch. Tak začátek je zatím hodně veselej… Nasnídali jsme se na terase, kam voda nedostříkla a v 10 jsme se vydali pěšky do přístavu na trajekt směr Moorea. Lístky není třeba kupovat předem, na Moorea jezdí dvě společnosti, Aremiti (trochu dražší) a Teraveu (levnější). A jak tady psal v cestopise Barney, u trajektů jezdívá public bus, který je ale navázaný (jak jsme se dočetla) jen na lodě Aremiti. A protože jsme se už ráno rozhodli, že odplujeme dříve, než jsme mysleli, zrušili jsme objednaný taxík společnosti Gisele a riskli to, že s jedním malým kufříkem zvládneme bus (kdyby jel). No co myslíte? Nejel. Nebo možná jel, ale ne během půl hodiny, co jsme čekali po vystoupení z trajektu v přístavu na Moorea. Bus tam stál, ale mířil na druhou stranu (jezdí buď jedním, nebo druhým směrem). Byla sobota, nikde nikdo. Jeden taxík zevloval na štaflu, prý je cena do naší lokality cca 5000 franků. Dala jsem se do řeči se slečnou, která mířila naším směrem, taky chtěla busem, ale prý to vypadá bledě. Na rozdíl od nás mluvila francouzsky, takže se tomu dalo věřit. Ve chvíli, kdy jsem jí šla nabídnout, že se podělíme o taxíka, si zařídila odvoz s nějakou místní paní. Tak jsem ji poprosila, zda by nevzala i nás, když se vejdeme. Vzala. Až před ubytování, ráda si vzala 2000 franků a my za mírného deště prošli branou našeho prvního ubytování.

Tříhvězdičkový resort Moorea Beach Lodge je jedním s těch lepších a hezčích ubytování na ostrově. Vybrala jsem ho proto, že jsem chtěla v první lokalitě samostatný bungalov na pláži. Mít se kde prospat, s hezkým výhledem, na úrovni, s dobrým hodnocením. 13 vilek v zahradě, 3 přímo na pláži. Jedna z nich naše, na kraji, s výhledem na moře, kouskem soukromé pláže a pěkným posezením na terase. Hlavní budova resortu se společenskou místností, kuchyní a terasou stačila pohodlně všem hostům. Každý den bylo možné objednat si snídani, ale přiznám se, že 500,- Kč na osobu za vejce, džus, kafe, bagetu, croissant a ovocný salát mi přišlo přece jen dost. Jídlo jsme si šli nakoupit do malého obchodu asi 300 metrů od resortu. No… né, že bychom čekali Lidl, ale moc toho na výběr nebylo. Naštěstí nejsme na jídlo moc vybíraví, takže bageta, sladké pečivo, šunky, sýry, paštiky, džus, pivo, sušenky, chipsy a pak se uvidí. V resortu bylo výhodou to, že si tam hosté mohli vařit v plně vybavené kuchyni (nikde jinde, co jsme bydleli , už takovýhle bonus nebyl). Takže se nás večer sešlo pár ženských v kuchyni a dělaly se špagety, pizza, maso s rýží apod. Pak jsme si to hezky nanosili ke svým stolům a při západu slunce to sežrali.

dvojvilka na pláži

ložnice ve vilce

výhled z pokoje

resort Moorea Beach Lodge

První dva dny pršelo a já začala pomalu propadat depresi… Kufr zatím nedorazil, jediné oblečení nám zmoklo, a protože do druhého kola voleb postoupili generál a kuní ksicht, neprozřetelně jsem otevřela Facebook a prošla pár diskuzních skupin. No jo, no, jsem blbá a nemám s sebou ani Neurol ! Půjčila jsem si kolo a jela se i v drobném dešti projet (Honza na kole nejezdí), abych vytáhla paty. Moorea je podél moře placka, naštěstí, hory se tyčí v centrální části a tam jsem se na kole fakt nevydala. Ujela jsem asi 10 km a vrátila se.

A protože odpoledne už konečně vylezlo sluníčko a další den jsme se probudili do modra, půjčili jsme si auto na celý den (dost hrozných 10.000,- XPF) a objeli si celý ostrov. Pár agentur pořádá několikahodinové výlety asi za 50 eur, ale jsou to místa, která s člověk najde sám, výkladu netřeba a auto na celý den vyjde levněji. Byli jsme na vyhlídce Belvedere, navštívili malou fabriku na výrobu místních džusů Rotai, projeli si dvě atraktivní zátoky (Opunohu a Cook's Bay, omrkli golfové hřiště a podívali se do hotelu Hilton a Sofitel. Většinou, když někde jsem a chci vidět jiné hotely uvnitř, poprosím na recepci, že jsem travel agent a designuju klientům cesty na míru (což je pravda pravdoucí) a ráda bych viděla bazén, restauraci, pláž a pokoj, pokud to jde. Většinou mi vyhoví (až na ty pokoje, když mají obsazeno). Hilton se nám líbil o moc víc, než Sofitel u nejznámější pláže Tamae, kterou jsme si celou prošli. Výhledy na moře krásný (na Tahiti v dálce), ale pláž plná korálů a kamení, za mě nic moc. Auto jsme si užili a pokud má někdo na Moorea víc jak 2 noci, určitě doporučuju si ho na den půjčit a celý ostrov objet, je to asi 60 kilometrů + zajížďky.

pláž v Oponohu

Hilton resort

hotelová pláž

pláže Tamae

Managerem resortu je Francouz Claude, za kterým jsem šla pro radu, co mám dělat s tím zpožděným kufrem. Uklidňoval mě, že to tady řeší každý týden a že kufr určitě dorazí. Tak jsem se na jeho počítači přihlásila do aplikace a voila – aplikace moje číslo neznala. Zato mi 2 x denně chodily do mailu od United zprávy, že stále hledají můj kufr a že to brzy vyřeší. Tak jsme s Claudem zavolali na info linku, kterou mi dali na letišti. Hlasový automat, jak jinak. Když jsme se prokousali asi deseti otázkami, tu tu tu, a spadlo to. Na druhý pokus jsme na konci slyšeli doporučení, že máme svoje „trackovací“ číslo zadat do systému na té a té webové stránce. A konec. Nazdar! Linka byla bezplatná, ovšem pouze pro USA, mě to stálo osm stovek. Ta webová stránka byla samozřejmě ta, co jsem zkoušela (nesu blba, ne?). Kufr už měl být teoreticky 3 dny na Tahiti, ale nic. Pozítří pokračujeme dál, co s tím…?

Nakonec jsem se uchýlila k instanci nejvyšší a poslední, k Facebooku. Už mi pomohl tolikrát, zkusím to i teď. Na Fcbk United Airlines jsem napsala zprávu, že mám číslo to a to, kufr 5 dní v háji, systém na prd atd atd. Asi za hodinu se mi ozval z customer servisu člověk, který můj kufr našel (v San Franciscu na letišti) a zbuzeroval nějakou partu, ať to vyřeší, za hodinu mi poslal potvrzení, že můj kufr letí s UA na Tahiti (Papeete) a bude tam večer po 20.hod. Prosila jsem pána, ať ho hlavně nikam neposílají dál, že druhý den odlétáme z Papeete na Huahine a že si ho vezmeme na letišti. Ufff. Všechno potvrzeno. Poslední večer jsme si užili s drinkem při západu slunce a těšili se na další den.

jedna ze zátok

zázemí hotelu

trnuchy u břehu

poslední večer

Ráno kolem sedmé mi telefonoval zřízenec k letiště Papeete, že má můj kufr a co s ním má dělat. A že když letíme odpoledne na Huahine, nechá mi ho na check - in a mám si o něj říct. Huráááá. V půl 11 pro nás přijela madame Gisele a odvezla nás do přístavu na trajekt (za 5000 franků) za půl hoďky jsme přistáli v Papeete, slupli rychle oběd v jedné z restaurací a vydali se hledat taxi na letiště. Hmmm, tak tady moc taxík nejezdí. A pokud jezdí, nezastaví. Místní nám poradili jednu ulici u Central marketu, kde je štafl, tak jsme tam sehnali asi osmdesátiletou babu, která nás za 2000 XPF vzala na letiště (běžná cena). Namířili jsme si to na check – in, že tam mám kufr a tak … „Ne, my tady žádný kufr nemáme, to musíte do kanceláře, kde jsou ztracený kufry“. „Ne, váš kolega mi ráno říkal, že můj kufr bude na chce-in“. „Ne, tady žádný kufr není“. Zaskřípala jsem zubama a Honza už začínal rudnout. Ok, vydali jsme se do druhé haly do kanceláře. Bylo půl druhé odpoledne. Provozní doba kanceláře 8 – 12. Chápete to? Mezinárodní letiště a místnost se zavazadly funguje 4 hodiny dopoledne? Už jsme asi hodně hlasitě nadávali, protože přišel místní ochranka a jestli nám může pomoct. Vysvětila jsem mu situaci. Byl laskavý, dokonce někam volal, ale pak nám sdělil, že je kancelář zavřená a sorry jako. Už mi bylo do breku. Vraceli jsme se s Honzou do první haly s tím, že to budu řešit z Huahine, a dobrá zpráva je, že kufr je na Tahiti a může už za náma lítat po ostrovech. Pořád se mi to ale nechtělo vzdávat. V hale jsem si všimla paní, která vypadala jako „místní personál“ a požádala jsem ji o pomoc, Vysvětlila jsem jí celou situaci a paní zavolala nějakou managerku, která za 15 minut přijela a byla evidentně majitelkou klíčů od všech dveří na celém širém letišti. Došla s námi do kanceláře, nechala si popsat a ukázat na fotce náš kufr a zmizela v útrobách. Po pěti minutách vyšla s oznámením, že náš kufr v místnosti není. Tyvole já už mám dost! Prý kontrolovala papíry i všechny kufry, ale náš, s cedulí ze San Francisca, tam není. Je jí líto. A šla to říct i té paní, co jí volala. Obě dumaly, kde by tak ten kufr mohl být. Znovu si ode mě nechaly vysvětlit celou anabázi a pak udělaly poslední pokus. Šly na ten check – in, řekly o co jde, pán se otočil, otevřel skříň a vytáhl můj kufr. Prý se po obědě střídala směna a neřekli si to… Polkla jsme několik peprných nadávek, dala „letištní“ paní obrovskou čokoládu (ze ztraceného kufru) a konečně jsme se mohli odbavit a odletět na Huahine.

Asi jsem nechtěla takhle dlouze popisovat zpoždění jednoho blbýho kufru, ale třeba to někomu pomůže, jaký jsou procesy a možnosti. Facebook je mocný!

Proč jsme na Moorea jeli lodí a neletěli? No právě proto, že se na začátcích cest dějí podobné věci, a kdybychom se někde šprajcli, zpozdili, nenastoupili na let apod., tak budou trable s návaznými lety. Ne na všechny ostrovy se lítá denně, ne na všechny ostrovy jsou na poslední chvíli volná místa v letadle. Já jsem kupovala Ait Tahiti pas víc jak půl roku dopředu. Kapacita letadel je mezi 20 až 60 lidmi. Třeba let na Bora Bora a zpět stojí přes 8.000,- Kč. Ale když jsem nakombinovala 5 ostrovů, stála celá letenka 10.100,- Kč. Musíte se tím kombinováním prostě prokousat. Nemůžete se na žádný ostrov vracet, musíte na Tahiti začít i končit, no, není to sranda. Vytiskla jsem si všechny letové řády a dva dny v tom ležela, než se mi to povedlo. Systém mi totiž x krát napsal, že kombinace není možná, a nabídl cenu třeba 15.600,-. Nebo 18.000,- Kč. Zkoušela jsem to tak dlouho, dokud to neklaplo. Jediné, co mě mrzelo, že ostrov Maupiti vycházel buď na 2 noci nebo na 5. Pět mi přišlo opravdu moc a po naší zkušenosti myslím, že 3 noci je ideál a ty dvě nakonec stačily taky.

MY2

trajektem z Moorea

máme kufr!!!

Moorea z výšky

Let na Huahine trval asi dvacet minu. Seděli jsme po levé straně (ptala jsem se letušky, která strana je lepší), takže jsme sice krásně viděli Moorea, ale na přílet je hezčí pravá strana právě kvůli Huahine, které letadlo velmi blízko oblétá po celé západní straně (to jen, kdyby chtěl někdo fotit a točit, jinak je to asi jedno).

Na letišti nás čekala Flora, ve dvanácté generaci Švédka, dáma kolem sedmdesátky, která nás naložila do svého starého auta a zamířila do „městečka“, kde jsme si měli nakoupit jídlo a pití. Její Cafe Tiafei Huahine stálo na samotě za alejí palem, přímo na pláži s korálovou bariérou. Bylo to levné ubytování se snídaní, ale protože jsme na každém ostrově chtěli bydlet „jinak“, tady to bylo, jako když jedete na chatu na Mácháč. Velká chata se dvěma ložnicemi a koupelnou, spousty oken , žádná klimatizace a důrazný příkaz, že máme všechno a všude zavírat a zamykat. Kromě klíčů to znamenalo i zavírat okna hřebíkama (fakt sranda). Po třech dnech jsme naznali, že Flora je asi trochu ujetá na zloděje, protože při každé příležitosti zmiňovala, ať s sebou nenosíme cash, ať to slovo ani neříkáme, ať nikde nevytahujeme peníze a hlavně ať všude zamykáme a zavíráme. Prý jsou na ostrově tlupy mladých teenagerů, kteří kradou, aby měli na drogy. No, nevím. My jsme žádné tlupy neviděli, což neznamená, že tam nebyly, ale respektovali jsme opatrnost paní domu. V noci to byl trochu problém, protože spát při 30 stupních v chatě bez klimatizace se zavřenými okny, to fakt nešlo, na druhou stranu bylo všude takových mezer a škvír, že to foukalo skrz ně a neudusili jsme se. Poslední noc Honza natvrdo otevřel dvě okna, s tím, že když nás okradou, tak si moc nepomůžou…. Paní Flora má ve svém malém resortu tři takovéhle chaty, první dvě noci jsme tam byli sami, pak přijel pár z Polska.

alej palem k ubytování

náš domek na pláži

hlavní místnost

kámoš na každý den

Snídaně byly v ceně, nic opulentního, hlavně ovoce, sýr, bageta, kafe a čaj, na rozjezd to stačilo. Byli jsme na úplné samotě, deset metrů od náš řvalo moře a připadali jsme si jako na pustém ostrově. Druhý den nás na procházce zaskočil neskutečný liják, který jsme přečkali pod plátěnou střechou dvou starších dam, které ve svém stánku u cesty prodávaly banány a mango. Kdybychom jim nepomohly držet tyče jejich stanu, asi by ho lovily bůhvíkde. Za odměnu jsme dostali trs banánů v tašce z listí, a pokračovali v prozkoumávání okolí. Podívali jsme se na místní marae (posvátná místa, takové archeo vykopávky), na muzeum polynéské kultury, kolem vody, nakoukli do vanilkové minizahrady a za mírného deště se zase vrátili zpátky.

Paní Flora nám zajistila celodenní pronájem auta za 7000 XPF, chlápek nám auto přivezl a taky si pro něj přijel. Bylo to to nejlepší, co jsme mohli udělat, protože na objetí celého ostrova to bylo akorát na den. Za mě osobně má Huahine nejhezčí výhledy a nejhezčí přírodu. Není to úplně o plážích, ale dá se na ně dostat hlavně na jižní části ostrova, blízko resortu Le Mahana, který byl zrovna v mimosezónní opravě. Pláž u něj byla nádherná, jen jsme se nechtěli koupat a být prosolení už dopoledne. Jeli jsme se podívat i na perlovou farmu, kde si chvilku na břehu počkáte na loďku, ta vás zaveze na farmu a zase zpátky. Na farmě (jako na každé takové) se ukazuje, jak se pěstují perly, jaké jsou jejich druhy, kolik stojí a taky si samozřejmě můžete nějaké odvézt. Takový jeden krásný náhrdelník z barevných perel v měděných odstínech stál asi 250.000,- Kč. Taky jste si ale na památku mohli koupit třeba jen náramek z gumičky s jednou malou nekvalitní perlou za 5 eur. Cestou po ostrově jsme také objevili malý potok, kde žijí sumečci s modrýma očima. Nebylo úplně ideální světlo na focení, ale pár úlovku mám. Je to divný… ryba s modrýma očima. Další zajímavou zastávkou byl Maison de la pareo, kde se na všech látkách opakoval jeden jediný motiv – místní květina. Parea byla kvalitní, z nádherné jemné bavlny, o tom žádná, ale 1.500,- za šátek, který vezmu dvakrát k plavkám, to se mi dávat nechtělo, navíc mi motivy kytek nesluší.

Projeli jsme celý ostrov asi za 6 hodin včetně pauzy v Yacht klubu Huahine, kde skvěle vaří a ceny byly kupodivu velmi přijatelné (za fish of the day s přílohou jsme platili asi 300,- Kč). Odpoledne jsme začali hledat pláž, na které bychom se mohli vykoupat, ale neměli jsme štěstí, buď to už bylo daleko, nebo se nám to nelíbilo, znáte to, vidíte něco ráno a odpoledne už to nikde není tak pěkný. Nakonec se povedlo. Mezi Super U v městečku a letištěm je resort Maitai Lapita Village Huahine, blízko něj parkoviště a na výběr dvě pláže. Jedna public, jedna hotelová. Šli jsme na tu hotelovou, jen jsme neměli tu drzost lehnout si na jejich lehátka, já jsem prostě v tomhle srab srabovatej. Víc jak hodinu jsme se koupali v nádherný vodě a před západem slunce vrátili auto.

cestou skrz kopce

východ ostrova

pláž u Le Mahana

koupání u Maitai Lapita

Poslední den na Huahine jsem se poflakovali po okolí, pak nás pomocnice paní Flory odvezla na letiště a my pokračovali krátkým letem na ostrov Raiatea, kde jsem měli 4 noci na jižním ostrově jménem Uturoa. Na letišti nás vyzvedl bodrý Francouz Lulu (zjednodušeně) a po pár kilometrech od letiště a „hlavního“ městečka, nás vyvezl strmým a dlouhým kopcem do domu Fare Mahi Mahi, který mají už 4 roky se ženou Sandrine, a ve kterém pronajímají 2 velké apartmány a teď už i jedno studio. Výhled z domu nás ohromil. Pod námi byl celá zátoka, v dálce ostrov Huahine a kolem nás nikdo. Bazén jsme měli sami pro sebe, Sandrine nám každé ráno připravila chutnou snídani a Lulu zajistil celodenní výlet lodí kolem severního ostrova …

laguna u Raiatea

studio s bazénem

náš pokoj s výhledem

výhled na zátoku

Předpověď počasí trochu strašila deštěm na konci tohohle pobytu, tak jsme chtěli raději hned, dokud to ukazovalo sluníčko. Bohužel, předpověď vyšla přesně opačně. Skoro celý den na lodi jsme strávili v pláštěnkách za lijáku a silného větru, zato zbytek pobytu na Uturoa bylo vedro. Holt, počasí je cikcak i tady. Výlet lodí kolem ostrova Tahaa byl i tak moc prima (11.000 franků za dvojici), navštívili jsme postupně výrobnu rumu, perlovou farmu, šnorchlovali jsme na motu u Pearl resortu, tam jsme měli taky oběd a ukázku lezení po palmách a porcování kokosových ořechů. Náš průvodce, mladý Polynésan Terehau byl jedním z nejlepších průvodců, které jsem kdy zažila. Od rána nás bavil povídáním, vtípky, hrou na ukulele, bylo vidět, jak moc ho to baví. Jak jsme se pak dozvěděli, pracoval dříve na rodinné vanilkové farmě, a to je docela dřina. Průvodcováním se baví on i turisti, navíc je to pěknej mladej kluk (na rozdíl od většiny místních). Po návratu z lodi jsme si zmoklí a vyfoukaní hned dali horkou sprchu, aspirin a zalezli do postele, báli jsme se, abychom to neodstonali, ale v pohodě..

Druhý den jsme se vypravili do městečka. Z našeho Fare Mahi Mahi to byly necelé 3 kilometry po silnici. Městečko je malé, docela nevzhledné, je tam pár obchodů s potravinami, samozřejmě prodejny suvenýrů a několik malých restaurací. Do jedné, Braseria Mahamu, jsem zašli na oběd (nic moc čína) a pozorovali davy australských a amerických gerontů, kteří se vybelhali (jako doslova) z obrovské zaoceánské lodi. Na netu jsem si vygooglila, že loď vyplula ze Sydney a pluje světem tři měsíce. Proti gustu…Cestou zpátky jsme si stopli auto s novozélandským archeologem (teda tady žijou lidi…), který nás vzal aspoň pod kopec. Nahoru už jsme museli šlapat. A to ještě několikrát, protože jsme samozřejmě neseděli na zadku v apartmánu.

vodní safari výlet

naši průvodci

šnorchlování v laguně

oběd na motu

Lulu nám na poslední den zařídil auto. Vlastně na 24 hodin, takže jsme si ho vyzvedli odpoledne v 15, projeli si celý ostrov a druhý den jsme ho vrátili zase kolem třetí. A protože to bylo u letiště, nemuseli jsme s odvozem čekat na Lulu. Uturoa je větší, než severní Tahaa, je sice dost členitý, ale jedete pořád jen po jedné hlavní silnici. Tahákem je cesta „skrz“ ostrov, kde je nádherná botanická zahrada, vyhlídka Belvedere Faaroa a několik příjemných treků po kopcích. A taky jsou tu k vidění „gabros“, velké šedočerné kameny. Cesta kolem ostrova je krásná už jen tím, že jsou všude kopce a některé i pěkně vysoké, takže je pořád na co se dívat a kde stavět na focní. Na druhou stranu se skoro nikde nevykoupete, protože tu nejsou žádné pláže. Jen takové malé pásy písku, u kterých ani nezaparkujete. V moři jsou nachystané rybářské loďky na velkých kolech, kterými se spouští na vodu, vypadá to moc hezky na fotkách. Není tu ani moc hotelových resortů. Zato je tu Pizza Fare, kterou když navštívíte po 17 hodině, dostanete kus takový, že ho sotva sníte ve dvou, natož sami.

Poslední den jsme se rozloučili se Sandrine a Lulu, odevzdali auto (6500 XPF na den) a z malého letiště pokračovali na místo, kterého jsem se bála. Bora Bora. Proč jsem se bála? Že budu zklamaná. Že jsou všechny ty fotky na netu přikrášlené, přibarvené, v moři budou řasy a jídlo bude hnusný a předražený… nooo, tak mi sklaplo. Byla to pecka!

v botanické zahradě

na vyhlídce Belevedere

kameny gabros

rybářská loďka na mělčině

Let z Huahine na Bora Bora (sedadla vlevo, samozřejmě) trval slabých dvacet minut, ale letadlo oblétá celý ostrov, takže máte co fotit i točit. Letiště je sice taky malé, ale už je cítit ten „money“ rozdíl. Na molu jsou dvě místa označená Four Season a InterConitinental, ta slouží k nástupu na loďky poslané těmihle luxusními hotely pro své klienty. Plebs (jako my), pluje krásným velkým trajektem, cca 30 minut do přístavu Vaitape. Cestu jsme si za velkého větru užili na horní palubě. Plulo nás jen sedm, z toho dva Slováci, a do stejného hotelu, jako my. V přístavu Vaitape nás čekala dodávka z našeho resortu a za 20 minut jsme se už zapisovali na recepci.

Jasně, určitě by se mi líbilo bydlet v St. Regis na Motu Piti A’au, v bungalovu na kůlech, s proskleným dnem, vstát a skoro z okna skočit do zelené laguny, ale prostě nemám sedmdesát tisíc na byť jen jednu noc. Vybrala jsem dobře i tak. Hotel Royal Bora Bora je malý, tříhvězdičkový resort na jihu ostrova, pár minut pěšky od slavné pláže Matira. Recepce a hlavní budova s restaurací, bazénem a soukromou pláží je jen přes silnici od resortu utopeném v zeleni a tichu. Příjemný, kvalitní a prakticky zařízený dvoulůžkový pokoj měl tu správnou velikost, klimatizaci, koupelnu, ledničku, pohodlné postele a velký balkon. Co víc si přát. Nebylo plno, takže jsme si užili klid jak na pokoji, tak v hotelu samotném. Snídaně nabízela spousty variant, na pláži jsme byli skoro sami, v bazénu taky. Měli jsme to stejně, jako tady psal Barney (shodli jsme se, že to je stejný hotel), že se mu ani z pláže nechtělo. Nám taky ne. Navíc se mi podařilo ukořistit na poslední chvíli akci na Agoda.com při platbě týden předem a dostala jsem se na cenu 4.000,- Kč na noc se snídaní. No nekup to !

domky v resortu

pokoj v patře s balkonem

hotelový bazén

soukromá hotelová pláž

Protože jsme si užili lodní výlet na ostrově předtím, ani nás nelákalo dát si repete. Blokli jsme si místní vejtřasku a vydali se do Vaitape. Chtěli jsme omrknout místní trhy s ovocem a najít děla z druhé světové války. V tom druhém GPS zklamala. Šli jsme v tom vedru asi 3 kiláky, ale děla nikde. Ptali jsme se, nikdo nevěděl. Pořádně jsme se prošli, což taky neuškodilo a z přístavu nás do hotelu svezla recepční. Taky jsme se byli podívat na Matira beach. Cestou kolem několika restaurací jsme si četli menu, abychom se rozhodli, kam na večeři, dokonce jsme si zarezervovali stůl (a zase ho zrušili). Zvažovali jsem i vyhlášený bar Bora Bora Beach club, kde jsou prý krásné západy slunce při míchaných drincích. Jenže my nepijeme (Honza si Hinano párkrát dal, ne že ne), ale když jsme viděli ty ceny za jídlo, usoudili jsme, že jídlo v hotelu je levnější a bude aspoň u nosu. A protože byl pátek večer, byl v restauraci kulturní program. Tři ukulelisti, v součtu 500 kilo živé váhy, hráli k tanci dvěma lepým děvám s kvítím ve vlasech, které se vlnily kolem našich talířů. Měla jsem velkou chuť na kachní grilované prso, ale smůla. Díky ptačí chřipce nebyli opeřenci. (Ale kohoutů je tu pět na jeden barák, ha ha). Tak jsem si vybrala nějaký talíř od všeho trochu a málem jsem umřela: tatarák z tuňáka, spring rolls, rýže, smažené krevety, raw losos, opět tuňák, salát… už ani nevím. Když se slečna přišla zeptat, zda chceme sladkou tečku, myslela jsem, že si dělá srandu. Po kile jídla už bych nesnědla ani mandličku. Ale bylo to moc dobrý a užili jsme si prima večer.

hotelová vejtřaska

hotel InterContinetal

moje večeře :-)))

prázdná hotelová pláž

Zvažovali jsme i půjčení auta, ale Slováci nás od toho odradili. Půjčili si „vajíčko“ - elektromobil a za dvě hodiny byli zpátky na hotelu, že kolem ostrova nic není (to trochu kecali). Tak jsme zůstali na té naší krásné pláži a občas se šli někam projít. Ceny jídla a hlavně pití v hotelích nejsou úplně nejnižší a protože byl obchod s potravinami asi 100 metrů od hotelu, koupili jsme si něco málo francouzských sýrů, šunku, obrbagetu (60 XPF stejná cena kdekoliv), ovoce a na večeři jsme si konečně zašli do The Lucky house (doporučuju, včetně rezervace, mají pořád plno).

Poslední den na Bora Bora jsme si ještě zašli omrknout místní InterContinental. Pokoj mi neukázali, protože manager někde poletoval, ale resort je velikej, pěknej, s několika restauracemi a domečky nad vodou stojí na noc "jen" pětatřicet v mimo sezóně.

Fakt se nám odsud nechtělo. Možná i proto, že jsem letěli na dvě noci do „neznáma“. To neznámo se jmenovalo Maupiti. A jak jsem psala na začátku, ne na každý ostrov se lítá denně. Někdy jen párkrát týdně a ještě blbě. Ale fotky a recenze byly tak úžasný, že jsme to riskli. Na Maupiti je poměrně málo ubytovacích kapacit. Přiznám se, že pokoje 10m2 se sdíleným wc a koupelnou už jsem si fakt užila v mládí a škrabat se někam do kopců do AirBnB se nám taky nechtělo. Na netu jsem objevila manželský pár, který pronajímá dvě vilky na jediné (opravdu krásné) pláži Tereia. Maupiti residence je na dva roky vybukovaná, platí se dlouho předem a lidi se sem vracejí, jako naši sousedé, Angličani, třeba na týden a dýl. Po přistání na letišti velikosti hřiště FC Slavoj Houslice a projitím budovy jak jejich klubovna, jsme se octli u malého mola, kde čekala bílá bárka místních pašeráků lidí (čti převozníků z letiště). Po zaplacení 1500 XPF cash za dva lidi jsme odpluli (asi 20 minut) do malého přístavu ještě menší vesničky, kde na nás čekali majitelé vilek na pláži. Francouzský advokát v důchodu a jeho vietnamská manželka. Odvezli nás svým vozem po silnici, která by záviděla i příjezdovým cestám na staveniště. Tak tady si asi auto nepůjčíme. Byla neděle, paní majitelka nabídla, že si můžeme v přístavišti u stolku (wtf ?) koupit aspoň sladkou buchtu, že v neděli je všude zavřeno a jídlo si budeme muset objednat. Ok, tak to tady ještě nebylo. Po čtvrthodině drncání jsme dorazili na místo, které nám trochu vyrazilo dech. Úplně prázdná, opuštěná krásná pláž s bílým pískem a tyrkysovou vodou. Obrovská vilka s terasou, dvěma pokoji a obývací místností s kuchyní. Všechno v bambusu, čisté, praktické a jen pro nás. Připlatili jsme si v jedné ložnici za klimatizaci (to by se fakt nedalo), udělali si kafe a paní majitelka začala s průvodcováním: „Tady je ovoce, to si natrhejte ze stromu, tady je kód na zámek do garáže, tam si vemte vodu a napište 150 XPF a dejte sem peníze, tady je telefon, s ním si zavolejte pro jídlo. Támhle máte kola, kánoe, lehátka a tak. Kdyby něco, jsme ta vila v kopci nad váma, stačí zavolat a my přijdeme“.

přelet na další ostrov

Maupiti vilky

terasa

výhled terasy

Tak jo.

Co budeme jíst? Na pláži je jedno jediné bistro, Chez Mimi, které má otevřeno jen přes poledne. Pak jsou tady asi 4 bistra, odkud vozí jídlo. Většinou pizza a burgery (90% všeho jídla take away). A snídani si musíme objednat v nějakým domku na pláži a ráno tam v 8 být. Haha, asi umřem hlady. Přijímám výzvu, jdu do garáže a vytáčím číslo prvního bistra. Tu tu tu tu. Druhého bistra – záznamník. Třetího bistra – tu tu tu. Volám paní domácí. Za chvíli přijíždí její manžel, co a kde prý chceme k jídlu, že nejdou telefony. Takže pan majitel jel deset minut autem k první pizzerce, tam nám objednal dvě pizzy a zase jel domů. Asi za hodinu přijela motorka s naší večeří. Prozřetelně jsem objednala dvě kola od vozu, protože bylo jasný, že tím spláchneme i pondělní oběd. Chlapec se omlouval, že jede tak pozdě, protože mají strašně objednávek a nejdou telefony. A prý, zda máme cash, protože tím pádem nejde internet a nelze platit kartou. Máme, páč jsme měli načteno, a tudíž jsme to věděli . Večer jsme si užili s fantastickým západem slunce na terase, která začala ve 20:00 blikat stovkami světýlek (Vietnam se nezapře).

Ráno jsme se vydali na pláž do kouzelného barevného domečku, kde jsme měli objednanou snídani. Byla tam s námi ještě jedna Němka, její přítel a podle stolů jsme zjistili, že přijdou ještě dva lidi. Tím výčet turistů na této části ostrova skončil. Snědli jsme čerstvou bagetu s máslem a marmeládou, asi třicáté mango v pořadí, nedopili hnusný kafe a začali další den. Mrzí mě, že Honza nejezdí na kole, protože jestli se na těchhle malých ostrovech něco užije, tak je to kolo. Dala jsem svému muži možnost lenošit s tím, že se obětuju, vezmu tu strašnou plečku bez převodovky, objedu si ostrov kolem dokola a cestou se stavím v obchodě pro něco dobrého k jídlu a pití. Vyhlídla jsem si ten krám na Google mapě, takže jsem jela najisto. Po půl kilometru mě cesta zavedla do kopce. Zkratka prodlužovačka? Jo, ale s nádhernými výhledem a značkou, že sklon je víc jak 20% a nemám jezdit z kopce na kole. Jasně, já se dřu do kopce a pak ho povedu? I am brave! Dala jsem to se staženým zadkem, protože kopec dolů byl prudkej, bez krajnic a kdybych se smekla po drti, letím desítky metrů. To kolo bylo fakt strašný, asi po půl hodině jsem dojela do krámu (cca 4 km)! No, do krámu… dřevěnej pult, za ním kluk, tři konzervy a lahev Pepsi.Tak tady toho moc nekoupím. Takže zpátky do vesničky a ptát se. U kostela je obchod. Nebyl. Za kostelem je obchod. Nebyl. Pod kopcem je obchod. Slova behind a before jsou asi pro domorodce stejný, protože začínají na B, nebo já nevím... Konečně se blížím k cíli, míjím chlápka na motorce, který veze asi dvacet baget v pytli. Místní supermarket má dřevěný pult jen asi o metr delší, než u toho klučiny na druhé straně ostrova .„Bonžúr, madam, ž vudre án baget“. Hurááá, mám svoji bagetu za šedesát. Prodavačka se usmívá, jak projíždím očima regály za ní. Konzervy párků, konzervy kompotů, hořčice, kečupy a mraky čistících prostředků.„Ave vu du žambon, silvuple“? zkouším jak tatar koupit ještě něco. Paní se směje. „No“. „Ave vu d fromáž?“ Opět smích. „No“. Poslední pokus. „Hinano? Heineken“?. Paní pobaveně ukazuje na pár konzerv. Rezignuju a kupuju párky v plechu. No ale protože jsem nechtěla přijet s prázdnou, vzala jsem to šílený kolo a jela zase znovu celou tu trasu a v dalších třech podobných krámech koupila postupně pivo, sušenky a vodu. Když jsem přijela po hodině a půl úplně vyflusaná, přivítal mě vysmátej Honzík slovy „No vidíš, kolik jsi toho nakoupila“. Zabil!

na kolo jak dělaný :-)

krása cestou

kostel, orientační bod

prodejna potravin

Okolí našich dvou vilek bylo prostě nádherný. Stovky metrů v mělké vodě, rybičky, boulders kameny, vyhlídky jak v katalozích. Naproti přes pás moře byl další ostrov, Motu Auira, kam se dalo dojít (voda byla max po pás), ale bylo to dost daleko a chůze vodou je pro starý kosti docela záhul. V zátoce bylo takové jedno malé místo, kde se dalo koupat, ukázali nám ho sousedi Angláni. Jinak by to bylo o lehnutí si na záda. I voda tam byla chladná a osvěžující. Teprve tady nám přišlo škoda, že tu jsme jenom dvě noci. Klid, ticho, pár toulavých psů a čerstvá karambola ze stromu… ráj. Všude tříděnej odpad, kontejnery tři sta metrů od sebe, pouliční lampy zásadně solár a všude neskutečně čisto. Všichni pořád zametají kolem silnic, domů a čistí pláže. Vietnamsko - francouzský pár nás odvezl do pidi přístavu, pověsili nám na krk věnec z místních kytek a nabrali do auta další hosty. Bílá loďka s názvem Mobidick nás odvezla na letiště a my se vydali na poslední meziostrovní let, zpátky na Tahiti, do Papeete.

na výletě

v laguně

protější ostrov

západy slunce jsou TOP

Protože let trval skoro 40 minut, dostali jsme jako občerstvení kelímek džusu, jinak se podává jen to, co si dopředu objednáte. Což kvůli pár desítkám minut nikdo nedělá.

Po příletu na pepeetské letiště jsem váhala, zda mám vyměnit ještě nějaká eura, ale vybrala jsem jen z automatu 20 000 XPF přes Revolutku a nakonec to bylo akorát. Přešli jsem silnici a po pár schodech v kopci vešli do půjčovny aut Eco car. Vyplnili papíry, zadali kreditku, vyfotili škrábance a mazali směr Pana’auia, což je část Tahiti na západním pobřeží. Nová Dacia Logan (4800 XPF za den pronájmu) nás spolehlivě vyvezla dva kilometry prudkých serpentýn do krásné vily v kopci. Ubytování v Globe trotter Lodge (podle basketbalového klubu) jsem objednávala víc jak půl roku dopředu, a to mělo jednu jedinou recenzi. I přesto jsem cítila, že to bude „ono“. A bylo. Francouzský pár postavil dům před deseti lety a spodní byt, ve kterém bydleli jejich rodiče, začali pronajímat. Paní Julie je velmi komunikativní a příjemná dáma, skvěle se s ní povídalo, když jsem se potkali, což zase nebylo často, byli jsme v domě skoro pořád sami. My a pes. Totální Božan, první noc nám vlezl do pokoje, asi se u sebe nudil. Měli jsem otevřené dveře na terasu, abychom větrali. Jediné mínus celého pobytu, že bylo bez klimatizace v noci docela teplo. Ale zvykli jsme si. Apartmán byl jednoduše zařízený, ale měli jsme tam všechno, včetně skvěle vybavené kuchyně. To, kvůli čemu bych se tam kdykoliv vrátila, byl bazén a výhled. Asi nejkrásnější výhled, který jsme na Tahiti mohli mít. Celá zátoka a na konci tyčící se ostrov Moorea. Pecka! Bez auta by se to vůbec nedalo a my jsme chtěli i jezdit po ostrově, ne se jen povalovat u bazénu. Nakoupili jsme si jídlo a pití na posledních 5 dní, protože Tahiti je přece jen ostrov plný „civilizace“, takže 4 velké Carrefoury, traffic každý den odpoledne, stadiony, špitál, mraky lodí v přístavu a poflakující se mládež.

Glober trotter vila

relax (pán i pes :-))

tohle fakt nemá chybu

tohle chceš!

První den jsme si užili jen u bazénu, ale druhý už jsme vyrazili po celé západní straně ostrova. Dojeli jsme na jih, kam až vedla silnice, na pláž Teahupoo s černým pískem, která je rájem surfařů. Hledala jsem nějaký vlny, ale nic moc, teda. Cestou jsme se zastavili v jeskyních Grottes de Maraa, u vodopádů, v krásné botanické zahradě Vaipahi a na několika plážích. Jako milovnice hřbitovů jsem se snažila Honzu nasměrovat na pár míst, ale povolil mi jen jeden malý hřbitůvek, strašně nerad jezdil z hlavní silnice „kamkoliv“, znamenalo to mraky půlmetrových děr a kličkování jak na Letný u opravných jízd. Hřbitov nic moc, malé náhrobky s pár umělými kytkami a u hlavní hrobky parta dělňasů vařila nějakou muziku z magneťáku.Taky jsme se stavěli na pláži Vaiava a v parku Mahana, kde je moc pěkná restaurace. Jako ekvivalent městských pláží to není špatný.

Další den jsme naopak prozkoumali východní pobřeží. I když bylo zataženo a občas poprchávalo, krásně jsme se prošli celým výběžkem Venus Port, kde je maják, pláž s černým pískem a pár restaurací. Cílem cesty byly hlavně vodopády v oblasti Haapupuni, kterých je na téhle straně několik. Mapy jsou trochu zavádějící, je dobré koukat po hnědých cedulích s označením místních atrakcí (jako na všech ostrovech). Po dešti byly cesty k vodopádům trochu o ústa, ale moje sandály Rieker vydrží všechno, takže i bláto a kluzký kameny. Cascades de Faarumai mají jeden velký vodopád lehce přístupný z parkoviště a pak tři vodopády v kopci. Je to krásné místo s vůní a zvuky pralesa. Tohle pobřeží není tak atraktivní, ale je tady několik pláží, kde se dá koupat (pokud nejsou vlny a neleje jak z konve). Cestou zpátky do Papeete jsme se ještě stavili na vyhlídce Belvedere du Taharaa (pozor, nevjíždět do parku, ale nechat auto pod ním na parkovišti). Přijeli jsme vyfoukaní a rádi jsme si dali dobrou teplou večeři v apartmánu. No a další den jsme se taky chtěli trochu projít centrem Papeete a stavit se v místním Central Marketu koupit nějaký blbosti domů. Jenže nás od toho odradila Julie, která říkala, že v sobotu jsou v centru davy, nejde tam zaparkovat, všechno končí v jednu ve dvě a pak je zavřeno. Hmmm, tak to na to kašleme. Večer předtím jsme si tam koupili úžasný dorty v Dreams of Lucie a těch pár ulic v centru jsme si prošli, tak tím by bylo Papeete hotový.

Grottes de Maraa

Port Venus

pláže s černým pískem

Cascades de Faarumai

To jsem ještě netušila, že se den před odjezdem seznámím s Papeete mnohem blíž, a to v noci… Po naší skromné večeři (bageta, šunka, sýr) jsem si dala relax v bazénu, pak sprchu a najednou mě přepadla taková bolest v žaludku, až jsem se lekla. Netrpím na to, takže jsem si vzala jednu pilulku Rennie, že to přejde. Nepřešlo. Trápila jsem se asi tři hodiny, když přijela Julie z práce, volala nějaké kamarádce zdravotní sestře a ta taky říkala, že doporučuje jet na pohotovost. No nazdar, všechno, jen ne do špitálu. Pár měsíců předtím jsem řešila podobnou věc s klientkou v New Yorku a vím, jakej je to opruz a nervy. Dva dny před odletem, sakra, to se fakt nehodí. V půl desátý večer jsem to vzdala a poprosila Honzu, ať nastartuje, že jedeme do špitálu. Tu půlhodinu v autě si vůbec nepamatuju, skučela jsem zkroucená na sedadle, ani nedávala pozor, jak máme jet ty neosvětlený serpentýny dolů. Nemocnici jsme našli, Emergency taky, paní na recepci si mě zapsala a přijali mě v hale na lehátko. No, nebudu to dlouze opisovat. Po hodině čekání (dítě, voják a kriminálník měli přednost) mě kompletně vyšetřil mladej doktor, co studoval v Paříži. Vzali mi krev, moč, změřili tlak, udělali EKG, dali na dvě hoďky na kapačku a bylo. Nebo spíš nebylo. Doktor to odhadl na náhlou gastritidu. Proč, nikdo neví… Ve 3 ráno jsme frčeli zpátky. Puštění žilou a kapačka mi hodně pomohly. To celé za… podržte se… 2.700,- Kč. To bych v NY zaplatila v dolarech jen za „dobrý den“ saniťákovi. Usnula jsem jak zabitá a ráno bylo všechno v cajku. To fakt nechápu. V klidu jsme si zabalili a po obědě jeli vrátit auto do půjčovny. Manager nás z ní zavezl na poslední místo naší dovolené. Do domečku na kůlech. Nad vodou. Já bych prostě bez toho neodjela.

2 hoďky na šťávě

a ráno jako rybička

neradi se loučíme

kostel v Papeete

Když jsem totiž brouzdala po všech těch možnostech ubytování, našla jsem právě na Tahiti resort s vodními bungalovy, který nám v tom celkovém objemu financí neroztrhá peněženku. InterContinental Resort Tahiti. Kromě normálních pokojů mají několik bungalovů Ocean View a pár těch nejlepších Over water Motu bungalovů. Cena 21.500,- Kč v akci za noc se snídaní na Bookingu. Já vím, je to hrozný, ale jednou za život… prostě jsem to moc chtěla. A hlavně tady, v Polynésii. No a zase se vyplatila Agoda, která měla tenhle nejlepší bungalov asi za 17.800,- Kč. Tři dny před naším příjezdem mi přišel z hotelu mail, že se moc omlouvají, ale že nám tenhle bungalov ruší, z důvodů, které prý nemohou ovlivnit (to je terminus technikus, který si zapamatuju, ha ha). Že nám dají ten Ocean View, nižší cenu a večeři o dvou chodech v hotelové restauraci. Byla jsem strašně naštvaná, odepsala jsem, že nesouhlasím a nepřijímám, že se na to těším celý rok, že mám fotku bungalovu na svým počítači a kdesi cosi, ale bylo mi to prd platný. Asi mě někdo přeplatil (aktuální cena byla 35 táců) nebo se jim to na jednu noc nerentovalo, nebo já nevím. Nakonec to bylo to nejlepší, co se mohlo stát (děkuju, Vesmíre). Náš bungalov byl stranou, daleko od hlavní budovy, oba vedlejší bungalovy byly prázdné, takže jsem si chodili „na ostro“ i na terase a koupali se nazí. Byl to úžasný relax a zakončení naší cesty. Celý resort InterContinentalu je velká zahrada s několika bazény, třemi restauracemi a barem. Sice je to „fabrika“, u večeře bylo asi pět zájezdů a program místních „haka“ tanečníků, ale jinak pěkný. K večeři na účet podniku jsme si dali tatarák z lososa, steak jako mužskou dlaň a čoko tečku. Moc dobrý. Spali jsme jak zabití až do snídaně. A protože jsme byli ti „poškození“, získali jsme ještě pozdní check-out, takže jsme byli skoro až do večerního odletu v domečku. Byl to pro nás zážitek fakt asi životní, a to celé nakonec za 14.500,- Kč. I když je to pro mě cena prodlouženýho víkendu v Římě, stálo to za to.

InterContinental Tahiti

Ocen View bungalovy

bungalov č. 5

veget jako nikde

večeře "zdarma"

areál hotelu

Na letiště nás odvezlo hotelové taxi a aby zase člověk nebyl tak okouzlenej, tak asi stovku lidí odbavovalo místní letiště jedním rámem dvě hodiny. Div že nám to neulítlo. Posádka jak z Bohnic, věkový průměr 60. Asi nemaj Amíci nic lepšího. Sice bylo letadlo poloprázdný, měli jsme každý trojku pro sebe, ale byly takové turbulence, že se nedalo ležet. Přestup v San Franciscu byl bleskový, v Mnichově taky, a když jsme přiletěli do Prahy do těch minus dvou, ani nám to nevadilo, jak nám bylo krásně z těch všech zážitků.

Suma sumárum, za mě byla tahle Polynésie opravdu naše životní cesta. Klidně bych si to za pár let zopakovala. Bylo to nádherný a stálo to za každou kačku. Ve všech ohledech.

A pár postřehů na konec: dva týdny je minimum, ten skoro měsíc byl tak akorát. Dá se to pořídit za adekvátní peníze, aniž by si člověk odpíral a choval se low-costově. Všechny water safari výlety jsou si dost podobné, stačí si dát dva. Šnorchluje se všude. Půjčení auta je v rozpětí 4000 -12000 XPF na den. Benzín a bageta stojí všude stejně. Wi fi je mizerná v pětihvězdě i na samotě u lesa. Místní jsou milí, všichni vás zdraví a chtějí si povídat. Stopování povoleno a někdy vám i zastaví. V poměru cena/výkon vyšel nejdráž ostrov Moorea. Opalovací krém 50+ je málo, chce to devadesátku. A mango je tady nejlepší na světě !

Rozpočet na osobu – 27 dní: Letenka: 32.500,- Kč, pojištění roční svět: 4.800,-Kč, letenka 5 ostrovů: 5.050,- Kč, ubytování: 42.800,- Kč, transfery: 2.000,- Kč, půjčení aut a provoz: 5.500,- Kč, jídlo a pití: 14.000,- Kč, atrakce a výlety: 11.500,- Kč, suvenýry: 500,-Kč. Celkem: 118.650,- Kč (a jsem na tuhle cenu fakt pyšná!)

místní květiny

místní jídlo

místní výhledy :-)

místní západy slunce

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 12 x Velmi praktické!

📷 13 x Krásné fotky!

😂 4 x Rozesmál jsi mě!

📖 9 x To chci taky zažít!

❤️ 15 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsala Šárka Morávková

Cestopis byl naposledy aktualizován 12. 4. 2023

Šárka Morávková procestovala 63 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidala před 11 lety a napsala pro tebe 17 úžasných cestopisů.

Zobrazit profil

40 komentářů

Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.

jvanek

před rokem

Francouzská Polynésie je aspoň pro mě velký Rolls Royce. Byl jsem tam na podzim 2019 na základě jediného cestopisu, který tady tenkrát byl. Je to pecka, a to jsem navštívil řadu jiných tropických ostrovů. Má to svoji neopakovatelnou atmosféru.

Eda Novak

před 3 lety

Nechce se mi zakladat samostatny vlakno, tak to pisu sem. Trochu infa respektive srovnani z me cesty na Tahiti.. druhe po 5 letech. Puvodni plan byl objet ostrovy, ktere jsou tu jiz popsany, ale nakonec jsme kvuli pohodli zvladli jen Tahiti a Bora Bora. Proto vse viz nize se tyka pouze a jen infa k Tahiti a Bora Bora.

Jizdenka busem po Tahiti 200XPF one way. Jizdenka je casove neomezena... muzete vystoupit za stejny penize na prvni nebo posledni zastavce. Na autobusovych zastavkach trochu zapracovali, takze uz maji vlastni znacky. Nicmene jizdni rady jsou jen car papiru. V podstate se da oientovat jen tak, ze si zjistite interval po jakych autobusy maji jezdit a podle toho zjistite, ze autobus prijedete nejpozdeji do intervalu mezi 2 autobusy. Linky jsou znaceny cisly, ale samotme autobusy vetsinou cisla nemaji a je na nich napsana finalni destinace kam jedou. Doporucuji se zeptat pri nastupu ridice kam jede.

Na trhu v Papeete me zklamalo, ze uz tam temer nekoupite textil s tematikou Hinano. Asi se zacal uplatnovat copyright.-) Zaroven me zklamala kvalita, pokud pujdete do tricka, tak ta kvalita (gramaz) sla dost dolu, za me takovy triko muzete po pul roce vyhodit. Vlastni zkusenost... doted mam doma trika z Tahiti pred 5 lety a porad je nosim. Pokud byste chteli jit do kosile tak nejlevnejsi jsem kupodivu objevil az pri odletu v duty free kde ceny byly oproti cenam ve meste o 15% nizsi.

Jinak doporucuji nakup perel primo v Papeete... je tam spousta kramku, nektere nabizeji i vyber perli a jeji nasledne usazeni na prsten/nahrdelnik... a dostane k perle i certifikat. Jako pamatka je to super.

K hotelu... prvni 3 dny jsme zustali v Intercontinentalu na Tahiti. Pokud muzete, tak se vyhnete vikendu. Meli jsme nedeli az stredu a prislo mi, ze hotel nabizi za poplatek pristup k hotelovemu bazenu lidem, kteri nejsou ubytovani. Takze v nedeli samozrejme dorazili domorodci s detma. Hlavni bazen je velky a hluboky cca 2m... takze super. Snidane super.

Jako IHG Diamond ambasador jsem za 3 noci v hotelu platil jen pobytovou taxu (70kč za noc). Obchod Carrefour je cca 15 minut pesky od hotelu, takze jsme si obedy a vecere poridili tam.

Presun na Bora Bora... v pristavu nas vyzvedlo taxi z Intercontinentalu Le Moana kde jsme zustali 4 noci. Taxi stalo cca 600kc. Lodka z letiste do Le Moany stoji 1700kc/osoba. Takze doporucuji pouzit verejne ferry do Vaitape a odtamtud vzit taxi. Resort je na hlavnim ostrove tzn. ne na atolu. Cca 300m od resortu jsou kramky, takze obedy a vecere jsme opet resili jejich navstevou. K vile na vode bych poznamental, ze klimatizace je dost hlucna a v okamziku kdy ji vypnete, tak do 10 minut mate vevnitr venkovni teplotu. Prvni noc jsme se moc nevyspali, ale pak uz jsme si zvykli. Bazen mensi ale umerny poctu hostu kteri se mohou ubytovat. Voda docela studena, ale za nas super. Vzali jsme si jeden fakultativni vecer - Tahitsly vecer/tanec - za me vyhozeny penize. Sice mate v cene neomezeny buffet, ale pri cene 2.000Kč/osoba nic moc… ale co je na Bora Bora levny? Asi jen ty bagety.-) Personal resortu vzdy prijemny... dostali jsme i zdarma vouchery na vecerni drinky... standartni cena 500kc/drink, takze potesilo.

Opet jsem platil jen mistni taxu na noc (80kc/noc).

Na poslednich 5 dni jsme se presunuli do Intercontinentalu Thalasso Spa. Mam za to, ze pokud jste host v Le Moane, tak si muzete zaplatit trajekt do Thalassa a stravit tam den. One Way cesta stoji cca 400kc a pak jeste poplatek na miste, ale ten nevim kolik je. Resort jako takovy super. V pristavu na nas cekala zastupkyne hotelu, vozikem s nami projela cely resort. Tento resort ma pouze vilky na vode. Dostali jsme jednu vzdalenejsi, ale vubec nam to nevadilo... radi jsme se prosli. Bazen nejlepsi ze vsech Intercontinentalu na Tahiti. Voda byla i tepla a dalo se koupat i po 17h kdy zacalo zalezat slunce. Klima ve vile ticha, takze jela celou noc a clovek se pekne vyspal. Na snidani nas vyzvedla prvni den manazerka co mela na starosti snidane/obedy/vecere... status Diamond Ambasador zrejme funguje... k snidani asi moc nemam, vse super.

Opet jen poplatek za noc ve vysi 80kc.

Posledni den uz nas jen lodka odvezla na letiste a dal jsme pak pokracovali na Tahiti a domu.

Celkovy naklady...

Hotely s snidani : cca 1.000Kč

Letenky : 14.000Kč… zbytek placen pres benefity

Jidlo, suvenyry a vse ostatni : cca 35.000Kč

Celkem 50.000Kč za dvě osoby na 14 noci vcetne prespani v SF.

P.S. pokud budete brat Intercontinetal v San Franciscu tak Mark Hopkins ma snidani a la karte (nedoporucuju), ale zase ma super lounge a vyhlidku. Ten druhy ma zase ranni bufet (doporucuju) a lounge nic moc.

Jako IHG Diamond ambasador jsem za 3 noci v hotelu platil jen pobytovou taxu (70kč za noc). Obchod Carrefour je cca 15 minut pesky od hotelu, takze jsme si obedy a vecere poridili tam.

Opet jsem platil jen mistni taxu na noc (80kc/noc).

Opet jen poplatek za noc ve vysi 80kc.

Posledni den uz nas jen lodka odvezla na letiste a dal jsme pak pokracovali na Tahiti a domu.

Celkovy naklady...

Hotely s snidani : cca 1.000Kč

Letenky : 14.000Kč… zbytek placen pres benefity

Jidlo, suvenyry a vse ostatni : cca 35.000Kč

Celkem 50.000Kč za dvě osoby na 14 noci vcetne prespani v SF.

Šárka Morávková

před 3 lety

Tohle by vydalo na vlastní "cestopis "diamond ambassadora", když už se s tím člověk píše, ne?

Eda Novak

před 3 lety

Asi ano, ale nemam literarni nadseni sepisovat cestopis. Navic jsme byly v podstate jen v resortech… to spis recenzi na jednotlive resorty… ale na to jsem taky linej.-)

nek boucky

před 4 lety

tahiti a bora bora je asi špička cestovatelské pyramidy, takový cestovatelský rolls royce, který se už nedá překonat. A pro řadu cestovatelů cestovatelský vrchol a životní sen. A za čtvrt milionu pro dva na měsíc je to velmi dobrá cena. Stačí se podívat na exotické zájezdy u českých cestovek, co nabízí exotiku a řada zájezdů (ne měsíc, ale cca 15-20 dní) se nabízí za vyšší částku, než těch 118.000 za osobu.

Já provázím občas zájezdy po jižní americe a soukromé cesty se často dostanou výše. Naposledy letos v lednu měsíční cesta po Ekvádoru a Peru vyšla pro 2 osoby na cca 350.000 a to jsou mnohem levnější země ve srovnáním s Polynésií.

Byl jsem na tahiti před skoro 30 lety a tenkrát to byl cenový šok, všechno bylo nejmíň desetkrát dražší než v česku a v nejlevnější ubytovně ve společné ložnici s 10 dalšími jsem se ubytoval za cenu 3* hotelu v česku nebo Thajsku. A jedno hnusné francouzské pivo stálo jako basa plzně v česku.

Jenže zatímco v Polynésii se nic nezměnilo a ceny jsou tam zhruba stejné, tak česko se pozvedlo a všechno se natolik zdražilo, že už dnes to pro nás není šok, ale jen o něco dražší. Samozřejmě jsou tam milionářské resorty za tisíce dolarů za noc, ale i noclehy za sto dolarů za noc.

Ale zatímco před 30 lety to byl pro čechy nesplnitelný sen , před dvaceti jen pro zbohatlíky, před deseti jen pro solventnější, tak dnes si ho může splnit i normální člověk.

Ale když si chce normální člověk splnit sen, jako třeba koupit pěkné auto, tak tomu taky musí obětovat více peněz na úkor něčeho jiného.

Barney Flyer

před 4 lety

A jak je ta inflace úžasná, že? 😀 Právě proto jsem poukazoval na srovnání Chorvatska v devadesatkách a Polynésie dnes. V té době jezdilo do Chorvatska, tuším, už statisíce Čechů. Moc dobře si pamatuji, kolik tam tenkrát stál apartmán (v porovnání s tím je 2500,-/noc na Tahiti za hubičku (v přepočtu na dnešní platy)). Rozdíl je v tom, že tenkrát jsme nejezdil každý rok a na dovolenou se sakra šetřilo...

screenshot-20230419-075633-bookingcom.jpg

Libor_S

před 4 lety

@nek boucky: Souhlasím, ale při porovnání mezi Fr. Polynésií a Peru a Ekvádorem je přece jen zásadní rozdíl z pohledu nízkonákladového cestovatele (ale chápu, že utratit hodně se dá všude a když jsou v tom i Galapágy, je to drahé), že se na tak nízké ceny ve Fr. Polynésii nedá dostat ani při velkém šetření. Byl jsem v Peru a Ekvádoru cca před 10 lety, ale podíval jsem se na webu na pár základních položek dnes. Tehdy jsem měl nejlevnější ubytování v těchto zemích v Baňos (turisticky atraktivní městečko) - 5 USD za samostatný pokoj se sdílenou koupelnou a teď stojí 10 USD. Bus tehdy vyšel asi na 1 USD za hodinu jízdy a dnes stojí 6 h. jízda kolem 11 USD. Inflace se v posledních 10 letech pohybovala v Ekvádoru v průměru kolem 2 % ročně (v Peru podobně, jen za poslední rok víc), takže jistě ani jiné věci jako jídlo nebudou víc než 2x dražší. Tehdy mě 2 měsíce v Ekvádoru (bez Galapág, trochu dražší jen průvodce na Cotopaxi) vyšly na 26500 Kč při kurzu koruny k USD asi 19,50 Kč. 2 měsíce v Peru včetně 5denního výletu v džungli mě stály 33700 Kč. Řekněme, že být to měsíc v Peru a měsíc v Ekvádoru, mohlo by to být za 30000 Kč (i když urychlení může denní náklady trochu prodražit) a pokud by ceny stouply na 2násobek, dal bych za to dnes třeba 60000 Kč za 2 měsíce, což se ve Fr. Polynésii nedá.

nek boucky

před 4 lety

v ekvádoru i peru dnes (mimo svátky ) se ubytujete většinou sám v samostatném pokoji za 10 USD/noc, chodíme na dobré obědy za 2,5 USD, pořád jsou to dost levné země. Já to uváděl jako příklad, že i v tak levných zemích se dá utratit dost za cestu. Doprovázel jsem podnikatele, kteří nešetřili a nebyli jsme na Galapágách, jen jsme projeli Ekvádorské hory a pobřeží a pak celé Peru autem až na chilské hranice a ubytování 3-4*, jídlo v dobrých restauracích, denně bary, výlety vlastní pronajatou lodí (pronájem vlastní lodi cca 2 hodiny v Paracasu cca 350 USD) apod. Chtěl jsem poukázat na to, že před 30 lety byla Polynésie šílená, dostupná jen pro tehdejší tuneláře a tou inflací a srovnáním se česka s drahými zeměmi se to hodně vyrovnalo. A pro zajímavost na Galapágách nejsou žádný extrém lodní kajuty za 2-3000 USd/noc a na Machu Picchu jsem koukal letos v lednu na hotel nic moc u brány Machu Picchu za 3000 USD/noc

Libor_S

před 4 lety

Ano, takto s tím souhlasím. Díky za doplnění aktuálních cen. Jen bych upřesnil, že před 30 lety nešlo o celou Polynésii, ale jen o Francouzskou Polynésii (ale jasně, o ní je cestopis). Před 20 lety bych o ní kvůli cenám neuvažoval (před 30 už vůbec ne), i když mě lákala (ale viděl jsem ji asi jako ten cestovatelský Rolls-Royce). V roce 2003 jsem v rámci cesty po NZ a Austrálii navštívil polynéské souostroví Tonga na 3 týdny, kde jsem procestoval všechny 3 hlavní skupiny ostrovů (a zaplatil jsem si i výlet s plaváním s keporkaky a další takový jsem měl zdarma) a vyšlo mě to asi 18000 Kč (bez letenky z Brisbane). Na stejnou letenku z Brisbane jsem měl i stopover na Fidži (což je Melanésie) na 4 týdny, kde mě to stálo taky asi 18000 Kč (a byl to červenec a srpen, tedy hlavní sezóna).

Reni85

před 4 lety

Francuzska Polynezia ma nelaka, clanok som si precitala az na zaklade bujarej diskusie. Takmer mesiac na ceste, na druhej strane planety, cena mi nepride tak sokujuca ako sa tu niektorym zda...

Sarka, podla mojho nazoru super cestopis, dali ste si s nim vela prace a je to vidiet. Krasne fotky, nechybaju detaily, rozpocet ani ironia :-)

Šárka Morávková

před 3 lety

Děkuju :-)

gg.bn

před 4 lety

Ala:nevím co furt řešíte, paní tam chtěla tak tam za ty peníze jela. Kdyby chtěla do Egypta jede za desetinu tam.

Uvedomte si, ze je spousta lidi co peníze mají a neváhají je utratit pro Vás třeba zbytečně cestou na Tahiti.

Mimochodem cca před 4 rokama jsem byl dohromady 14 dni na Guadeloupe s menším výletem kolem Paříže. Cena na osobu cca 90000 Kč můj plat kolem 25000Kc čistého a maximálně jsem si výlet užil a neřešil ani korunu.

Doba pokročila, vydělávam několikanásobně víc a po Tahity také pokukuji a jelikož neumím anglicky, každý smysluplné napsaný cestopis mi pomůže (bohužel z této destinace jich moc není)

Takze za mě cestopis fajn, to je smysl této rubriky a ne Vaše žabomyší války ohledně peněz ty nikomu nepomůžou.

Ala

před 4 lety

No a co? Já jsem někde rozporovala, že paní tam chtěla, tak tam za ty peníze jela nebo že měla jet radši do Egypta? To můžu říct ke každýmu cestopisu tady, že jeho autor někam jel, nějak to udělal a něco to stálo a nikdo to nemá komentovat. K tomu jsou snad pod cestopisem komentáře, že se v nich lidi vyjadřují k tomu cestopisu nebo ke komentářům, které napsal někdo jiný. To je zase smysl komentářů pod cestopisem.

gg.bn

před 4 lety

Proč by někdo neměl něco komentovat? Jen jsem napsal, ze Vás komentář pravdepodobne nemá pro čtenáře žádnou hodnotu.

Ala

před 4 lety

No právě, Vy taky komentujete jenom můj komentář a jakou má Váš komentář pro čtenáře hodnotu, kromě toho, že jste nám sdělil výši svého příjmu, nebo že někdo má peníze a utrácí je na Tahiti, což je informační hodnota celkem nulová. Ale já nemám potřebu Vám kvůli tomu psát, abyste nepsal svoje komentáře. Klidně je pište a nechte ostatní, ať taky komentujou, jak sami uznají za vhodné.

gg.bn

před 4 lety

Asi jsem to nenapsal jasné, tak ještě jednou ve zkratce:

Neumim anglicky, každý smysluplné napsaný cestopis v češtině mi pomůže (notabene z Tahiti).Sarcin průvodce Polynésii jsem ohodnotil jako fajn.

Zaver: pomohla mi v plánování cesty na Tahity a já ji tímto děkuji za její čas a úsilí které tomu věnovala.

Preji hezky den

Martina jede

před 4 lety

Je to marné, Ala prostě musí mít poslední slovo! Takže tak

Martina jede

před 4 lety

Šárko, díky za cestopis, a oceňuji všechny praktické rady a tipy u všech Tvých příspěvků. Jo a mě třeba zajímají i všechny ty podrobnosti ... včetně kufru :) , takže se nenech odradit.

Jsem ráda za každou novou destinaci a pestrost cestopisů, protože každý si může vybrat co ho zajímá.

Šárka Morávková

před 4 lety

Ahoj všem, kteří jste si dali tu práci přečíst to celé a ještě mi to okomentovat :-). Mrzí mě, že ten cestopis nepůsobil moc pozitivně, ale opak je pravdou. Bylo to nádherný! Bezkonkurenční! Parádní! Ano, bylo období dešťů, ale pořádně pršelo jen tři dny a párkrát třeba půl hodiny, ale tam to prostě nevadí. Není sucho, jako v létě, všechno krásně kvete a voní. Jezdíme do tepla v zimě, protože jezdit do tepla v létě mi přijde úchylný a někdo to zase miluje, nebo musí kvůli dětem nebo práci... tak holt, proti gustu...každý to máme jinak. Kdybychom byli mladší, určitě by to bylo o větší aktivitě (hlavně treky a kolo), my jsme to pojali jako relaxačně - poznávací dovolenou. Aź vám bude 75 (jako mému muži) a poletíte na druhý konec světa, budete se chtít hlavně vrátit živí , haha. Proč je FP tak výjimečná? Je to o atmosféře, o tom, že jste na pláži sami, že jste na vyhlídce, v botanický zahradě, u vodopádu apod. bez lidí, že si natrháte ovoce ze stromu, že tady nikdo neřve, nikde neduní muzika... Jasně, moje popisování kufrové anabáze sem asi nepatří, ale už se mi to nechce mazat. Tak pardon. A poslední (i když co je komu do toho). Můj průměrný měsíční příjem je 40 tisíc jako OSVČ a manžel je deset let v důchodu. Holt někdo si koupí nový kozy, někdo to nacpe dětem, někdo prohulí 30 litrů ročně a někdo to protrajdá. Mimochodem: najít levnou letenku a sdílenej pokoj v hostelu umí každej. Nebo to aspoň každej propaguje jako největší cestovatelskou pecku. Ale na to už jsem moc stará. Lavju všechny a mějte se prima.

niemandos_1

před 4 lety

Závist je důvod, proč jsou tady ty negativní komentáře. Přeji hodně štěstí :-)

Petr Soukup

před 4 lety

Šárko, dobře napsáno. Máme to podobně. Život je otázkou priorit. Už šetřím na další výlet do FP a minimálně to info z Maupiti mi přišlo vhod. Ať se ti daří.

Šárka Morávková

před 4 lety

Kdybys chtěl vědět jakékoliv podrobnosti, klidně zvolej. 777 293 783. Š.

Petr Soukup

před 4 lety

Šárko, v přepočtu EUR/XPF v úvodu cestopisu budeš mít asi chybku v desetinné čárce . Za 100 EUR je něco přes 11 900 XPF. Když jsem tam byl před pěti lety, tak jsem to hrubě přepočítával 5 XPF / 1 CZK.

Šárka Morávková

před 4 lety

Děkuj, Petře, opravím :-).

Barney Flyer

před 4 lety

Ahoj. Děkuji za cestopis. Něco se mi hodí na naší druhou cestu v červenci. Ten Bus na Moorea je prostě asi smůla a pouze asi porucha na autobusu. Spoustu věcí jsem tam dělal a asi i budu dělat jinak, ale to je jen na Vašem nastavení a stylu cestování, jak vám vyhovuje. Potvrzuji, že nad AirTahiti pasem musí člověk strávit víc času a je to tak trochu o nervy. Každopádně jsem rád, že se líbilo a že mám tak trochu čisté svědomí, že jsem nepřeháněl ve vychválení nad touto destinací. Každému bych jí doporučil, jelikož je to tam opravdu neskutečná, nepopsatelná pecka. P.S.: obdivuji Váš rozpočet. Tolik dní za takovouto cenu je obdivuhodné a potvrzuje to, že to není destinace pouze pro milionáře a dokáže si jí dovolit i "normální člověk". Jinak za mě: ceny tam nejsou tak nesmyslné jak se zdá. Ceny potravin jsou tam o trochu dražší, než třeba ve Francii a vím, že se určitě najdou dražší destinace (minimálně ty v karibiku).

Sue Ellen Ewing

před 4 lety

Normální člověk bude asi nějaký hypotetický Čech....nějaký průměr mezi Andrejem Babišem a bezdomovcem.

Ale je to prakticky jedno, protože buď tam chceš, nebo ne. Mně to přijde třeba málo akční, ale na důchod třeba změním názor...

Barney Flyer

před 4 lety

@ Beáta : normální člověk jsem myslel toho z průměrným platem, případně mediánem (asi jsem to špatně pojmenoval). Já tam nechal za 16dní 80 (viz můj cestopis). Tzn cca něco kolem 3 měsíčních platů. Což je v ekvivalentu méně, než dal člověk v devadesátkách za Chorvatsko. Samozřejmě za např.Thajsko dám méně než polovinu (tam jsem byl letos za cca 37- viz také muj cestopis tady). Těžko se porovnává Rolls Royce se sportovním BMW (Thajsko), které mám raději. Je to nesrovnatelné. Je to o tom co kdo hledá a očekává. Kdo nezkusil, tak může těžko soudit. A ta poznámka k cestujlevne?: klasická cena letenky bez akce je někde mezi 40-60tis, běžně člověk v Polynesii nechá s cestovkou 150tis+ bez jídla za 14dní, není problém zde nechat mega za dovolenou. @ Sue : k té akčnosti... je to o nastavení a na tom co hledáte. Mě tam táhne hlavně příroda, treky, vodopády, vysokohorská turistika, šnorchl, moře, pláže... V těchto parametrech má Polynesie málo konkurence. Ano, chybí zde ten prvek JV Asie: noční život, párty, holky, ruch měst.. Ale nuda? To opravdu ne. Možná to může být tak cítit z tohoto cestopisu, ale víme kdo to psal... Destinace nabízí velké množství zážitků od čtyřkolek, horolezectví, skůtrů, potápění se žraloky, velrybami, mantami, lety vrtulníky, slaňování ve vodopádech, offroad jizdy pralesy až po věci typu surfing, nebo plachtění. Jde jen o to co tam hledáte. Jde to na 14dní za 60, ale i za miliony. Jen se zeptám? Co je to cestovat "levně"?

floodland

před 4 lety

Tak jsou i jiné úrovně ubytování, my jsme se v pohodě vešli do 3 tisíc na noc pro 2 se snídaní, ale nelze mít přehnaná očekávání co do lokality i vybavení.

Sue Ellen Ewing

před 4 lety

Tak i ty domečky na na kůlech se dají pronajmout levněji, jen je potřeba změnit lokalitu - na Maledivách se dá i kolem 5.000 Kč a třeba v Kambodži i za 300 Kč, ale tam pod ním poteče stoka.

Barney Flyer

před 4 lety

Jsem přesvědčený, že tento server je hlavně o sdílení informací a o tom, jak neutratit zbytečné peníze navíc . K tomu nám slouží i ty cestopisy. Chápe asi každý z nás, že každý cestopis není pro každého (je jedno jestli hraje roli věk, životní úroveň, nebo naše priority a zaměření). Ono totiž "levně" specifikovat nelze, protože "levně" je pro každeho něco uplně jiného. Já bych do Polynesie také nejel, jelikož jsem si myslel, že je to destinace pouze pro vrchní 1% populace. Právě díky tomuto serveru jsem změnil názor, díky jedinému cestopisu, který tady (2roky zpět) byl. Autorovi jsem neskutečně vděčný. Díky tomu jsem i napsal svůj cestopis a díky tomu mému se k této cestě odhodlali i další (vím osobně minimálně o 4). Každý z nás, z cestopisů čerpá jen určité informace a nekopíruje celý itinerář (nikdo vás nenutí bydlet v chatkách na kůlech, absolovovat výlet na manty s místní cestovkou, nebo letět ve first class, ale vezmete si z toho pouze to co upotřebíte vy). Takže si myslím, že i tento cestopis je tu právem (myslím, že cenných informací se v něm najde dost).

Ala

před 4 lety

@Barney: Asi bych nesouhlasila s Vaší definicí "normálního člověka" jako člověka s průměrnou/mediánovou mzdou, který si snadno může dovolit "low-cost" dovolenou za 120 tisíc na osobu. Ten průměr/medián je hrubá mzda před zdaněním a celá ta mzda obvykle neslouží jen na výdaje za dovolenou, ale takový průměrný/mediánový člověk obvykle svou průměrnou/mediánovou mzdu skoro celou utratí za nutné životní výdaje, pokud tedy nebydlí v all-inclusive mama hotelu.

Je asi každému jasné, že exotická dovolená může stát milión, a stejně tak při těchto prezentovaných nákladech 120k na osobu asi takových úplně normálních rodinek, které by vysolily třeba půl miliónu za měsíční dovolenou pro 4 lidi, zas tak moc nebude.

Tím nechci říct, že by sem ten cestopis nepatřil, se zájmem jsem si ho přečetla a na mě tedy udělal dojem takový, že z něj úplně nevidím, v čem spočívá tak výrazný rozdíl oproti jiným destinacím, který by stál za ten velký rozdíl v nákladech, když je porovnám s náklady uvedenými v jiných cestopisech z jiných míst s popisem, co za ty peníze lidi viděli a zažili, kde spali a co jedli atd. Měla jsem po přečtení pocit, že tam furt prší, většina pláží není nic moc, předražený chudý snídaně s hnusným kafem, v krámě jen párky z konzervy, služby často nespolehlivé, divný ubytování s vedrem bez klimatizace (pokud si člověk teda nezaplatí watervillu nebo něco podobně drahýho) atd.

Sue Ellen Ewing

před 4 lety

Na to je potřeba koukat úplně jinou optikou. Je to na druhé straně světa, není tam konkurence a vše se tam importuje. Cena cca 100k komplet patří k těm nižším. Není to destinace pro masovou turistiku Kdo hledá lepší poměr cena/výkon letí třeba do Egypta all inclusive v akci LM za 8k a věřím, že šnorchlování tam bude třeba lepší, hotel hezčí a jídlo kvalitnější než v té Polynésii.

Libor_S

před 4 lety

@Ala: Kdo skoro celou mzdu utratí za nutné výdaje, asi nebude cestovat ani do jiných exotických destinací. Bylo by ale lepší psát o průměrném člověku, kterému zbývá na cestování.

Tu druhou část částečně chápu, že takto to vidí běžný turista, který se zaměřuje na poměr cena / výkon, chce si spíš odpočinout a užívat si cenově přijatelných služeb. Až si přečtu celý cestopis, zkusím vysvětlit, proč je pro mě Polynésie (zatím Samoa, Tonga, Havaj - do F.P. se teprve chystám) úplně jiný level než např. JV Asie. Jinak připomnělo mi to klasiku: "Když to srovnám s výletem na Kokořín..."

A pokud jde o déšť, byli tam uprostřed období dešťů.

MIGUELAS

před 4 lety

Aha, tak tady je zakopaný pes. Období dešťů. Krásné fotky ale na můj vkus opravdu většinově psí počasí.

Kdybych už za tolik peněz jel, jako že mě to láká a určitě bych náklady dokázal i trochu srazit, tak kdykoli jen ne v období dešťů. Svět se dnes zbláznil a počasí i v období dešťů může vyjít, ale pořád věřím statistikám a letenku do exotiky kupuju až po důkladném prostudování počasí.

Jinak 👍

Libor_S

před 4 lety

Komu nevadí spaní ve stanu, náklady může srazit i dost výrazně. Nedávno jsem pročítal desítky recenzí o kempech, které jsou na každém z ostrovů, které lze snadno navštívit. Zvlášť při stanování to chce jet v období, kdy moc neprší a kdy fouká vítr (večer by bez větru mohlo být ve stanu horko). I to, že je v tu dobu v noci cca o 1 stupeň chladněji než průměr, zajistí trochu příjemnější spaní ve stanu. Optimální je naše léto, ale kvůli cenám letenek mimo prázdniny (nebo vyrazit koncem srpna, to má třeba French Bee ceny nižší).

Ala

před 4 lety

@Libor: Libore, já jsem reagovala na Barneyho, který tady tvrdil, že je to dovolená pro "normálního" člověka s mediánovou mzdou. To nebylo moje tvrzení, naopak jsem rozporovala, že by člověk s čistým měsíčním příjmem necelých 31kKč (to je ten náš medián), jezdil na dovolenou za 120kKč, když z těch 31 tisíc musí nejdřív poplatit bydlení, jídlo a další nutné výdaje. Naopak pěknou dovolenou jinde by si dovolit mohl, protože by za ní dal mnohem míň.

Jinak si myslím, že je celkem normální i u cestování (jako u čehokoli jiného, za co vydávám peníze) poměřovat cena/výkon a nemusí to nutně znamenat, že bych kvůli tomu musela jezdit zrovna na LM zájezd do Egypta.

No a ještě jsem chtěla říct, že z tohoto cestopisu, ke kterému jsou tyto komentáře, to tedy na mě nepůsobí jako nějaký Rolls Royce v porovnání s Dacií, jak tu taky někdo psal. Pardon ale Rolls Royce si představuju jinak než dovolená v období dešťů se spaním v chatce bez klimatizace s hřebíky zatlučenými okny a žraní párku z konzervy. Nic z toho by mi nevadilo (i když radši bych asi spala ve stanu), já nepotřebuju žádnej luxus a drahý rezorty a restaurace a ani do nich nejezdím, ale prostě by mi vadilo za takovou dovolenou dát 120 tisíc na osobu. To není otázka toho, kdo má kolik peněz (i když ten Barneyho příklad s mediánem je podle mě úplně mimo), ale za co je člověk ochotný je utratit. No a tenhle cestopis mě prostě ani náhodou nepřesvědčil, že bych je měla chtít utratit za něco takovýho a že je to ten Rolls Royce. Podle obsahu cestopisu mi to spíš připadalo jako ta Dacie, ale hodně předražená. Možná je to tím, že to autorka nedokáže líp napsat, to nevím, ale na mě to celé prostě působilo při čtení hodně negativně a když jsem si nakonec přečetla ty celkové náklady, tak mě to úplně odradilo.

Ale možná je tohle celý úplně zbytečná diskuse, která vznikla jen proto, že Barney napsal podle mě úplnou kravinu ve smyslu, že je tohle v pohodě dovča pro "normálního" člověka s mediánovou mzdou, a já s tím nesouhlasím už jen z důvodu základních počtů, pokud by ten mediánový člověk nebydlel pod mostem a neživil se pránou.

Barney Flyer

před 4 lety

@ALa: dobré ráno. Zkoušela jste číst i ty zbylé 3 cestopisy, co tu jsou? Chápu, že tento je napsaný celkem nešťastně a není z něj poznat, že jsou tam i supermarkety s větším sortimentem než v českém Kauflandu. Ale, že to není zrovna na jednom z nejmenších ostrovů ze Societe islands (Maupiti), kde bydlí pár domorodců a letadlo tam letí 2x týdně. Ano jsou tam ubytka velmi kvalitní (booking 9+, s klimou, bazénem a balkonem) pod 2tis/noc/pokoj. Ale to je jen o komplexním pohledu, který z tohoto cestopisu nevyčtete. Moře je tam každopádně jedno z nejkrásnějších na světě, včetně toho pod hladinou (mám srovnani s Egyptem) a příroda má málokde na světě konkurenci. A ty náklady a průměrný človek: letím tam v červenci podruhé (poprvé minulý rok), letos jsem byl už v Thajsku, tento víkend letím na Mallorcu a ještě dáme do konce roku privatejetem Sicílii. A kupodivu, světě div se, mám o pár tisíc víc plat, než je český průměr. (nejsem v mama-hotel a bydlím v podnájmu a vše hradím ze svého příjmu). Je to jen o životních prioritách (děti, způsob života, koníčky...). Ale stojím si za tím, že mé rodiče, k poměru k platu, to stálo v 90. letech Chorvatsko více;)

Ala

před 4 lety

@Barney: Dobrý den, já samozřejmě věřím tomu, že je tam krásné moře a příroda, i když tento cestopis mnohem víc pozornosti než krásám přírody věnuje anabázím se ztraceným kufrem a prohlídkám jakýchsi jiných hotelů. Jen jsem vyjádřila názor (na kterém nemám důvod nic měnit), že pokud je 120kKč za dovolenou považováno za levnou lidovku pro "normálního" člověka, tak to opravdu nebude člověk s mediánovým příjmem, který je 31kKč čistého měsíčně. I když nepopírám, že by někdo takový teoreticky mohl existovat, ostatně jak praví klasik, lepší jednou za život do Monte Carla, než každý rok k Máchovu jezeru.

niemandos_1

před 4 lety

Už se tu Alo proboha neztrapňuj. Každý ví, že FP je jedno z nejlepších míst na světě, ale že to něco stojí. Když na to ty nemáš, nebo to nechceš dát, je to tvůj problém. A nevím, proč by si to člověk s průměrným platem nemohl dovolit. Každý necestuje x krát za rok. Budeš se divit, ale někdo má zahraniční dovolenou jen jednou za pár let a pak dát 100 tis není nic, na co by nemohl ušetřit z průměrného platu. Nebo jak píše kolega nahoře , jde to dokonce i ročně.

Ala

před 4 lety

Díky niemandosi. Chybělo by mi, kdybys na mě nedohlížel a nedával mi svoje rady ohledně psaní komentářů.