Gringo trail po vlastní ose
Peru - 3 týdny, 2 lidi s batohem, splněné sny a hromada zážitků
Cestopis z roku 2019 napsala Vercavlcek
Peru bylo mou vysněnou destinací, a když se objevila akce na zpáteční letenky do Limy pod 12 000 Kč, nezaváhali jsme a letenky koupili. Rozhodnutí padlo během hodiny, volno v práci už se nějak zařídí. Byla jsem z toho v euforii, ze které mě rychle vytrhl telefon z Pelikan.cz. Spadl jim systém, naše rezervace neprošla k letecké společnosti a termín už za požadovanou cenu není dostupný. Euforii rychle vystřídalo zklamání. Nakonec jsme ale nepropadli panice a vymysleli jiný termín s návratem do Berlína místo do Vídně a s kratším stopoverem v New Yorku.
Plánování
Kromě letenek jsme předem zařizovali pouze pár věcí.
- Kvůli přestupu v USA povolení ke vstupu do země ESTA.
- Letenky Lima-Cuzco. Letěli jsme se společnosti Sky Airlines.
- Cestovní pojištění.
- Ubytování na první noc v Cuzcu. Rádi po příletu do nové země víme, kam jet z letiště.
- Vstupenky na Machu Picchu. Dají se koupit online přes Ministerstvo kultury: https://www.machupicchu.gob.pe
Natěšeně jsem četla cestopisy, hltala každý příspěvek od Cestujeme po Peru, neustále nacházela úžasná místa, o kterých jsem do té doby neměla ani tušení, a přemýšlela, jak to do těch 3 týdnů vše vměstnáme. Nejdříve jsem se bránila myšlence jet klasický gringo trail, nejčastější trasu všech cestovních kanceláří, ale čím déle jsem koukala do mapy, docházelo mi, že je to prostě jen logické spojení nejzajímavějších míst a vymýšlet vymyšlené je zbytečné. Rozhodli jsme se, že pojedeme gringo trail po našem - opačně než je obvyklé, něco málo vynecháme, něco přidáme. Vše přizpůsobíme tomu, jak se nám kde bude líbit a také počasí. Ubytování, autobusy a výlety zařídíme až na místě, abychom nebyli vázaní žádným harmonogramem.
Ubytování hledáme většinou klasicky přes aplikaci booking. K orientaci používáme maps.me a překvapivě dobře zpracovanou turistikou mapu Peru mají i mapy.cz. S hledáním autobusu nám pomohla aplikace redBus. Nespolupracují s nimi sice všichni autobusoví dopravci, ale je dobré si udělat představu o ceně, než se na vás vrhnout prodejci na autobusovém nádraží. Zajímavé a praktické tipy zpracované v češtině jsme objevili na webu a facebooku Cestujeme po Peru.
Cesta
Nejdříve to vypadlo jako pohodová cesta, která se tentokrát obejde bez běhu na letišti. Na letiště jsme dorazili 2,5 hod. předem, dali si v pohodičce snídani, odbavili se, včas nastoupili do letadla, odpojili nás z gatu, proběhla instruktáž a potom...nic. Přes 2 hodiny jsme stáli na ploše a bylo nám jasné, že náš navazující spoj z Bruselu do Newarku nestihneme. Jako alternativu nám nabídli spoj přes Madrid, který má být v Limě asi o 7 hodin později, a dostali jsme 15 euro na oběd. Nadšení jsme z toho nebyli, protože nestihneme vnitrostátní let Lima-Cuzco, který už nám nikdo nevykompenzuje, ale lepší než drátem do oka. V Bruselu jsme měli nečekaný stopover na 5 hodin, a tak jsme alespoň vyrazili omrknout ikonické Atomium. (Z letiště Zaventem jede k Atomiu autobus č. 820). Pak už šlo vše hladce a kolem 7 ráno místního času jsme konečně byli v Limě. Vnitrostátní let z Limy do Cuzca nám nečekaně ochotně přebookovali na další dostupný let ve 14:40. Na leteckou společnost Sky jsme našli samé negativní recenze a čekali jsme, že z nás budou chtít něco vyždímat, ale chtěli zaplatit jen poplatek za změnu letenky a ani nechtěli doplatit rozdíl v ceně letu. První dojem z Peruánců dobrý. Celá tahle sranda nás stála 80 dolarů a aklimatizační den v Cuzcu. Na kompenzaci jsme bohužel nedosáhli, zpoždění letu svedli na počasí.
Itinerář
- den 1: Přelet Lima - Cuzco
- den 2: Posvátné údolí - Chinchero, Moray, Salineras de Maras a Ollantaytambo, tam přespání.
- den 3: Prohlídka ruin v Ollantaytambo a přesun k Machu Picchu - coletivem do stanice Hydroelctrica a pěšky podél kolejí do Aguas Calientes (Machu Picchu Pueblo).
- den 4: Machu Picchu - ranní vstup kombinovaný se vstupem na Montaña Machu Picchu.
- den 5: Cesta zpět do Cuzca.
- den 6: Prohlídka města Cuzco.
- den 7: Duhové hory Palccoyo (koupený výlet z Cuzca), potom přesun nočním autobusem do Puna.
- den 8: Titicaca - výlet lodí na ostrovy Uros a Taquilla , přesun nočním autobusem do Arequipy.
- den 9: Arequipa - prohlídka města a lomu Sillar.
- den 10: Arequipa - výlet k laguně Salinas.
- den 11: Arequipa - výlet k petroglyfům Toro Muerto, cesta nočním autobusem do Nazcy.
- den 12: Ranní let nad Nazca lines, přesun do Icy a přespání v oáze Huacachina.
- den 13: Dopoledne v oáze, odpoledne cesta na pobřeží do Paracasu.
- den 14: Výlet lodí k Islas Ballestas, autobusem do Limy a nočním autobusem do Huarazu.
- den 15: Huaraz - výšlap k laguně Churup.
- den 16: Huaraz - výlet k laguně 69.
- den 17: Huaraz - výlet k ledovci Pastoruri, cesta nočním autobusem do Limy.
- den 18: Celý den v Limě, v noci odlet.
Cuzco a okolí
Cuzco ležící v Andách na jihu Peru se stalo na první týden naší základnou. Město je známým turistickým cílem sloužícím hlavně jako počáteční bod cesty na Machu Picchu, nabízí ale mnohem více. Dříve bylo hlavním městem Incké říše, a tak je ve městě i širokém okolí řada památek na inckou minulost. V kombinaci s nádhernou přírodou a vysokými štíty hor je zde magická atmosféra. Letiště v Cuzcu je druhým nejvytíženějším letištěm v zemi a přistání na něm bylo samo o sobě zážitkem. Z okýnka jsme viděli vrcholky zasněžených šestitisícovek, udělali prudkou zatáčku kolem hory a klesali do úzkého údolí ke krátké dráze uprostřed města. Z letiště do města jsme se dostali colectivem (místní veřejná doprava zajišťovaná většinou minibusy) za pár solů. Cuzco leží v nadmořské výšce 3 400 m n. m., proto jsme si chtěli první den nechat na aklimatizaci, což se nám kvůli zpožděnému letu bohužel nepovedlo. Po dlouhé cestě jsme byli unavení, přesto jsme šli projít centrum města, nasát atmosféru, ochutnat peruánské jídlo, pivo a nakoupit kokové bonbóny a listy, které prý pomáhají proti výškové nemoci. A první dojmy? Krásné město plné kostelíků, levných jídelen, trhů, krámků a přátelských lidí, kteří už na první pohled vypadají jako z průvodce po Peru.
Mt. Salkantay
První večer v Peru
A první Cusqueňa
Druhý den ráno jsme se vydali objevovat Posvátné údolí Inků - úrodné údolí horské řeky Urubamby, které se rozprostírá mezi Cuzcem a Machu Picchu. Hlavními turistickými lákadly jsou incké rozvaliny zasazené v krásné přírodě. Mezi nejvýznamnější ruiny patří ty v Pisacu, Chincheru, Moray a Ollantaytambu. Vstup k rozvalinám je možný pouze se vstupenkou "boleto turistico", která se prodává ve více variantách - 10denní za 130 PEN platná pro vstup do 16 památek v Cuzcu a Posvátném údolí, nebo 2denní za 70 PEN platná pro vstup do 4 hlavních památek v Posvátném údolí. I když chcete navštívit jenom jedno místo, musíte si koupit minimálně 2denní vstupenku, samostatné vstupné se neprodává. Všude v Cuzcu nabízí řada agentur různé varianty výletů do Posvátného údolí. Nám se ale nechtělo být součástí skupiny turistů, a tak jsme vzali batohy na záda a vyrazili po vlastní ose. Na ulici Pavitos jsme nasedli do colectiva a za necelou hodinu se nechali vyhodit v městečku Chinchero. Úzkými uličkami jsme došli na plácek před kostelem, okolo kterého byly staré kamenné zdi. Na plácku v neděli probíhají trhy a i ve všední den tu sedělo pár tradičně oblečených Peruánek prodávajících barevné oblečení utkané z lamí vlny. Když jsme došli za roh kostela, zůstali jsme zírat, jak je areál rozlehlý. Všude terasovitá pole zařezávající se do zeleného údolí. Lidí tu zatím moc nebylo a na terasovitých políčkách se pásly jen ovce. Sešli jsme až dolů k říčce a zpátky funěli při stoupání po vysokých schodech. Celé údolí je ve výšce nad 3 000 m n. m., a tak nám, gringům z nížiny, dávala veškerá fyzická aktivita zabrat.
V neděli v Chincheru probíhají trhy, ale i ve všední den se něco málo prodávalo
Za kostelem nás čekal parádní výhled
Lidí tu zatím moc nebylo a na terasovitých políčkách se pásly jen ovce
Velikost areálu nás překvapila
Posilnili jsme se kukuřicí se sýrem a šli zpátky do města zjistit, jak se dostat k Moray a Salineras de Maras. Jelikož tyto místa nejsou přímo ve vesnici, colectiva až k nim nejezdí (nebo jsme na to alespoň nepřišli). Je možné chytit colectivo směr město Urubamba, nechat se vyhodit u odbočky (Ramal de Maras) a potom pokračovat pěšky nebo taxikem. My si nakonec vybrali druhou možnost. Potkali jsme pár ze Švýcarska, který měl stejný plán, tak jsme si vzali sdílené taxi. Našimi společníky na odpoledne se stali Regina, Lukas a řidič José, který se tak trochu pasoval i do role průvodce. Další zastávkou byly mystické kruhové terasy Moray, jejichž původní účel není známý. Diskutuje se o tom, že byly jakousi inckou zemědělskou laboratoří. Za kruhovými terasovitými jámami na nás občas z mraků vykoukl zasněžený vrcholek hory Nevado Verónica. Před poslední zastávkou dnešního dne, jsme museli naší lámanou španělštinou vyřešit nedorozumění s Josém. Řekl nám, že v původně domluvené ceně byla jen návštěva Moray a vesnice Maras, nikoliv Salineras de Maras, ke kterým vede jen krkolomná nezpevněná cesta. Za zajížďku 10 km chtěl zaplatit jednou tolik, což jsme odmítli. Nakonec jsme se přece jen domluvili a společně dojeli k solným jezírkům Salineras de Maras. Jezírka jsou vytesané do strmého svahu údolí řeky Urubamby a důmyslným systémem plněny přírodním slaným pramenem stékajícím z okolních hor. Jezírka byla vytvořena už před Inky a dodnes jsou zdrojem obživy místních obyvatel. Způsob těžby se téměř nezměnil. Platí se vstupné 10 PEN. Podél jezírek jsme pokračovali pěšky k hlavní silnici na zastávku Media Luna, kde jsme chytli colectivo směr Ollantaytambo. Regina s Lukasem jeli na druhou stranu směr Cuzco.
Účel kruhových teras je dodnes neznámý
Nevado Verónica
Salineras de Maras
Jezírka jsou plněna přírodním slaným pramenem
Ruiny ve městě Ollantaytambo, kterému místní zkráceně říkají Ollanta, jsme si prošli další den dopoledne. Bohužel jsme trochu neodhadli čas, ráno si přispali, vychutnali si snídani s výhledem na sluncem zalité ruiny nad městem a potom je museli rychle proběhnout, abychom se stihli včas dostat do Aguas Calientes pod Machu Picchu, protože vstup na MP byl jedna z mála věcí, které jsme měli rezervované předem. Způsobů, jak se dostat k inckému městu je hned několik. My zvolili colectivo do stanice Hydroelectrica a následnou pěší cestu podél kolejí. Vlak nám přišel jako příliš luxusní a předražená varianta a pěší cesta zase časově náročná a v začínajícím období dešťů pravděpodobně nepohodlná možnost. Minibus + pěškobus jednoznačně vyhrál poměrem cena vs. časová náročnost. Najít správné colectivo nebylo těžké. Jen co jsme se na náměstíčku v Ollantě ukázali s batohy, hned na nás nějaká señorita pokřikovala ¿Hydroelectrica? a za 5 min. jsme vyráželi. Bylo to asi 150 km a cestou jsme museli překonat sedlo Abra Málaga v nadmořské výšce 4 316 m n. m. Za jednosměrnou jízdenku jsme zaplatili 30 PEN za osobu. Silnice se klikatila úžasnou krajinou, zařezávala se do zelených hor, všude kolem řeky a vodopády. Byla to taková nádhera, že jsem cestou ani neusnula (a to se mi moc často nestává). Poslední úsek ze Santa Maria do Santa Teresy a k hydroelektrice byl trochu děsivý. Nezpevněná uzoučká silnice vedla po kraji srázu nad divoce tekoucí řekou, ale řidič si z toho moc hlavu nedělal. Předjížděl cisterny a jiné mikrobusy v místech, kde se vedle sebe 2 auta snad ani nemohla vejít. Já bych se tam bála předjet i cyklistu. No přežili jsme to a dál pokračovali podél kolejí cca 13 km pěšky. Cesta nebyla náročná a zabrala nám 2,5 hod. Šli jsme více méně po rovince nebo jen mírně do kopce a bylo se na co koukat. Koleje vedly zelení, nad hlavami nám poletovali papoušci a v dáli se rýsovala silueta Machu Picchu. Bylo krásně, sluníčko celý den svítilo a dokonce jsme poprvé vytáhli kraťasy. Samotné městečko Aguas Calientes už tak idylické nebylo, hlavně cenami, ale i tady se nám v záplavě drahých hotelů a turistických restaurací podařilo najít levný hostel a jídelnu s menu za krásných 6 PEN.
Ollantaytambo, nebo jak místní říkají Ollanta
Cesta přes sedlo Abra Malaga
Ze stanice Hydroelectrica do Aguas Calientes jsme šli podél kolejí pěšky
Počasí se přes noc změnilo a místo slunečních paprsků nás budilo otravné bubnování deště na plechovou střechu. I přes déšť jsme ve 4 ráno vstali a vyrazili ke vstupu na Machu Picchu. Předem jsme měli koupený ranní vstup v 6:00 kombinovaný se vstupem na Montaña Machu Picchu v 7:00. Z vesnice se dá dostat nahoru autobusem nebo pěšky. My jako spousta dalších lidí vyrazili pěšky. Spodní kontrola lístků otevírá v 5:00 a cesta trvala necelou hodinku. I přes špatné počasí se nám hned po vstupu do areálů na chvíli naskytl úžasný pohled na incké město zahalené do mraků. Vyšlapali jsme na Starou horu, podle které se celý areál jmenuje (Machu Picchu = Starý vrch), a pořád doufali, že jsou to jen ranní mlhy a za chvíli bude sluníčko. Občas to vypadlo nadějně, všichni čekající turisté včetně nás nastražili foťáky směrem, kde v mracích tušili rozvaliny města a nic, jen se přihnal další mrak. Po 2 hodinách čekání a zírání do mraků jsme to vzdali a vrátili se do hlavního areálu. Prošli jsme se ke Sluneční bráně (Inti Punku), což je vlastně poslední část slavného Inka trailu, ale opačně. Na tuto část trasy není potřeba žádná speciální vstupenka - platí základní vstupné, i přes to zde nebylo moc lidí. Za lepšího počasí musí být z téhle cesty skvělé výhledy. Přestali jsme doufat, že se počasí zlepší a začali si naplno užívat atmosféru v kapucích nepromokavých bund. Vydrželi jsme tam celý den a nevynechali asi jediný kámen. Na některých místech bylo dost lidí, ale v odlehlejších částech jsme si chvílemi připadali, jako bychom tam byli sami. Machu Picchu pro mě mělo jedinečnou a tajemnou atmosféru, kterou skvěle doplňovaly v klidu se pasoucí lamy a ani tisíce lidí s foťáky na krku ji nezničili. Je to jedno z nejkrásnějších míst, které jsme navštívili a tenhle den, pro mě navždy zůstane dnem, kdy se mi splnily hned 2 sny. Na jedné z vyhlídek jsem totiž dostala prstýnek.
Když se plní sny
No problama
Lama selfie :)
Montaña Machu Picchu
Hlavní chrám
Mlhy dodávají místu atmosféru
Turisté se ve velkém areálu rozptýlí
Momentka při čekání, až se rozptýlí i mlhy
Bromélie
Nechtělo se nám spěchat, a tak jsme v Aguas Calientes strávili nakonec ještě jednu noc a další den jsme se stejným způsobem vrátili zpátky do Cuzca. Cesta nám zabrala skoro celý den. Protože Cuzco se nám moc líbilo a zatím jsme neměli čas si ho pořádně projít, rozhodli jsme se vrátit do stejného hostelu (Pachamama Hostel, můžeme jen doporučit) a další den věnovali prohlídce města a zároveň aklimatizaci na duhové hory. Procházeli jsme kamenné uličky, trhy, kostely, náměstí, vyhlídky, ochutnávali ovoce, sýry, sladkosti a nakoupili pár suvenýru z lamí vlny. Vyšli jsme až na vyhlídku u bílého Krista tyčícího se nad městem a zpátky se vrátili kolem dominanty města ruin Sacsayhuaman. Na ubytování jsme zařídili výlet k duhovým horám a přes aplikaci RedBus zarezervovali noční autobus do Puna.
Cuzco, za mě nejhezčí peruánské město
Úzké uličky klikatící se v kopcích
Na trhu San Pedro seženete téměř vše
V okolí regionu Cuzco jsou hned dvoje duhové hory. Vinicunca - známější, o něco vyšší a denně je prý navštíví přes tisíc lidí. Proto jsme si vybrali ty druhé, méně známé - Palccoyo. Bohužel jsme nikde nenašli žádnou veřejnou dopravu a náklady na půjčení auta byly podstatně vyšší než na jednodenní výlet organizovaný z Cuzca, proto jsme tentokrát jeli minibusem s průvodcem a skupinou dalších 15 lidí. Výlet nás stál 75 PEN/1 osoba a kromě cesty a průvodce zahrnoval také oběd. S dalšími "účastníky zájezdu" jsme se sešli na náměstí v 7 ráno za vydatného deště, který byl tentokrát naštěstí opravu jen ranní. Asi po 2 hodinách cesty jsme zastavili v městečku Checcaucupe omrknout koloniální most a na svačinu. Přestalo pršet, vysvitlo sluníčko a cesta začala být zajímavá. Sjeli jsme ze zpevněné silnice do hor, všude kolem nás se pásly lamy a zelenými loukami protékala červeně zbarvená řeka. Duhové hory byly dech beroucí a to se svojí nadmořskou výškou doslova. Minibusem jsme vystoupali až do 4 790 m n. m. a pokračovali pěšky ještě výš. Takhle vysoko jsme nikdy nebyli a měli jsme trochu strach, co to s námi udělá. Ale kromě toho, že jsme se hodně zadýchávali, se u nás výšková nemoc nějak neprojevila. Jeden člen výpravy, který podcenil aklimatizaci, ale trpěl, a potom co zvracel z okýnka, ho průvodce zachraňoval kyslíkem, který měl s sebou jako první pomoc. Sám průvodce byl zelený jak sedma. Těžko říct, jestli to bylo nadmořskou výškou, nebo někde v noci flámoval. Takhle úžasné barvy jsem v horách nikdy před tím neviděla. Duhově zbarvené hřebeny, červená údolí, zelené pastviny, zasněžené vrcholky hor, kamenný les a ledovec Ausagante. Chybělo už jen azurové jezírko a byl to až kýč. Do Cuzca jsme se vrátili kolem 6 večer a odjezdem nočním autobusem směr Puno jsme uzavřeli první týden v Peru.
Zastávka v Checcaucupe
Červená řeka
Ani tady nechyběly lamy
Duhový hřeben
Dech beroucí barvy
Není to až kýč?
Puno - jezero Titicaca
Cesta přes noc byla překvapivě pohodlná. Přijel luxusní autobus se širokými sedačkami, které šly sklopit téměř do vodorovné polohy. Za východu slunce do zamračeného a chladného rána jsme vystupovali ve městě Puno, turistickém centru na břehu jezera Titicaca. Náš plán byl najít úschovnu zavazadel, dojít do přístavu a chytit loď na ostrov Taquile. Měli jsme zjištěné, že public boat by měla stát 25 PEN. Jenže úschovna brzy ráno nefungovala a podnikavá Peruánka nám nabídla, že si u ní v kanceláři můžeme za 30 PEN (po smlouvání) koupit výlet, který kromě lodi na a z ostrova Taquile zahrnuje zastávku na plovoucích ostrovech kmene Uros, odvoz do přístavu a batohy nám schová. Nechali jsme se ukecat a výlet koupili. Po snídani v nádražním bistru jsme vyrazili. Asi po hodině jsme dojeli k plovoucím ostrovům z rákosu, které vybudovali indiáni z kmene Uros, aby před Inky uprchli z pevniny a mohli žít na hladině po svém. Byl to zajímavý pohled, ale už to není realita, spíše živí skanzen. Na turisty navštěvovaných ostrovech rodiny reálně nežijí, ale dojíždí na ostrůvky do práce. "Náčelník" ostrova nám vyprávěl, jak se ostrovy staví a udržují a po krátkém výkladu jsme byli tlačeni do nákupu suvenýrů a svezení se na lodi z rákosu za další poplatek. Svezení jsme nevyužili, ale abychom místní alespoň trochu podpořili, koupili jsme magnetek. Z plovoucího ostrova jsme pokračovali na skutečný ostrov Taquile. Cesta trvala asi 3 hodiny. Překvapilo nás, jaké jsou na jezeře vlny. Je opravdu obrovské. Klidně bych uvěřila tomu, že jsme na moři. Cestou Ondrovi začalo být špatně, chvíli spal a probudil se s zimnicí. Plán výletu na ostrově byl jednoduchý, do restaurace na oběd a zpátky na pevninu, což se nám nelíbilo. Nechali jsme všechny utéct na dlabanec, trhli jsme se a v klidu se sami po ostrově prošli. Ostrov je hornatý a všechny vesničky jsou na hřebeni. Vstup do nich tvoří fotogenické kamenné brány. Zpátky do Puna jsme se vrátili kolem půl 6. Koupili jsme jízdenky na noční autobus do Arequipy od společností Cruz del Sur a šli zabít čas do města. Ondra nevypadal vůbec zdravě, a tak jsme poprvé zakotvili v turistické restauraci, kde měli záchody, topení a Wi-Fi. Litovala jsem ho, že si nemůže zalézt do postele a v klidu se vyspat. Příští dny budeme muset dát odpočinkovější.
Plovoucí ostrovy kmene Uros
Tradiční rákosové plavidlo
Kamenná brána
Arequipa
V Arequipě jsme vystoupili už ve 4 ráno. Ačkoliv náš hostel měl mít recepci 24 hod., nechtělo se nám v tomhle nekřesťanském čase nikde zvonit, a tak jsme chvíli bloumali prázdnými ulicemi. Arequipa má krásné centrum z bílého kamene. Město stráží 2 kužely sopek. Nejsou to žádní drobečci, fotogenická sopka El Misti měří 5 822 m n. m a vulkách Chachani dokonce 6 022 m n. m. V Čechách jsem si pohrávala s myšlenkou pokusit se o výstup a pokořit poprvé v životě šestitisícovku, ale vzhledem k Ondrovi zdravotní indispozici, jsme museli vymyslet méně náročný program. Krásný výhled na sopku el Misti je z miradoru Yanahura. Centrum jsme prošli dost rychle, protože vše bylo ráno ještě zavřené (trhy, katedrály, kavárny,...), ale zase jsme měli náměstí skoro jen sami pro sebe. Kolem 9 začalo město ožívat. Stavili jsme do informačního centra, kde nám slečna poměrně slušně ovládající angličtinu poradila, jak navštívit zajímavá místa veřejnou dopravou. Jakmile nastal čas ubytování, vrátili jsme se do hostelu, aby si mohl Ondra konečně lehnout a vypotit se.
Arequipa "La ciudad blanca"
Celé centrum je z bílého kamene
Vyhlídka Yanahura
El Misty srážící Arequipu
Paralen zabral a odpoledne jsme ještě vyrazili na výlet do lomu bílého kamene "Ruta de Sillar" nedaleko za městem. Ze zastávky jsme šli asi 2,5 km pěšky po prašné cestě na první pohled ne moc přátelskou čtvrtí. Všude nedostavěné domy, stará auta, pneumatiky a smečky psů. Jeden malý oříšek se k nám hned na začátku připojil a dělal nám společnost celou dobu. Už jsme si mysleli, že to ani nenajdeme, když jsme si všimli pána, jak slézá někam dolů do lomu a sledovali ho. Opravdu nás dovedl do části lomu upravené pro návštěvníky, jen jsme přišli východem a odcházeli vchodem, kde byl do bílé skály vytesán chrám a několik soch zvířat. Začalo se stmívat a měli jsme strach, abychom na zastávku dorazili za světla. Tahle cesta se nám ani trochu nechtěla absolvovat po tmě. Naštěstí jelo colectivo, které sváželo těžaře z práce a nás vzalo také. Cestou do něj naskočilo asi 30 lidí a bylo tam dost těsno a smrádeček, ale nám se líbilo poznat aspoň trošku ze skutečného Peru a ne jenom turistického pozlátka.
Ruta de Sillar
Jak se dostat k Ruta de Sillar: Na ulici Ayachuco chytit colectivo "para Norte" a vystoupit na zastávce Peunte Añashuayco. Pak je to asi 2,5 km pěšky.
Při plánování cesty jsme zvažovali navštívit také Bolívii a její slavnou solnou pláň Salar de Uyuni. Nakonec jsme si kvůli nedostatku času návštěvu Bolívie nemohli dovolit, a tak nás nadchlo, že i v Peru jsou solné pláně a jedna dokonce nedaleko Arequipy. Doma jsem dlouho hledala na cestovatelských fórech, kde přesně to je a jak se tam dostat, ale informace se lišily. Nakonec nám poradila paní v informačním centru. Cesta trvala asi 2,5 hod. a sama o sobě byla zážitkem a nejen kvůli tomu, že jsme byli jediný gringos v terénním autobusu. Z Arequipy jsme stoupali po prašné silnici až do 4 300 m n. m., kochali se úžasnými výhledy na sopku el Misti a najednou se před námi rozprostřela bílá pláň obehnaná sopečnými kuželi. Okolí bylo porostlé žlutou trávou a zelenými mechy, na kterých se pásla stáda lam. Procházeli jsme se po pláni, udělali asi milion fotek roztomilých lam a došli na místo, kde sůl právě sklízeli. Ochutnali jsme a trochu si naloupali domů. Najednou začalo hrozně studeně foukat, přihnaly se černé mraky a začalo hřmít. Působilo to až strašidelně, na pláni není jediné místo, kam by se dalo schovat. Když jsme se vraceli zpátky na autobus, trochu jsme zmokli, ale naštěstí se to vybouřilo o kus jinde. Luguna de Las Salinas mě dostala a psát článek pro nějaký magazín, tak ji označím jako tajný tip autora.
Vesnička Tambo de Sal
To není sníh, ale sůl
"Sklizeň" a bouře v pozadí
Místo davů turistů jen stáda lam
Jak se dostat k Laguna de Las Salinas: Z benzinky Grifo Chambilla na ulici Avenida Jesus odjíždí v 7:30 autobus, který má konečnou ve vesničce San Juan de Turacani. Benzinka je v okrajové čtvrt Arequipy Paucarpata nedaleko lázní Baños Jesus. Benzínka i lázně jsou uložené v maps.me. Kupte si zpáteční jízdenku a nechce se vyhodit u dolu Huito nebo ve vesničce Tambo de Sal, které jsou přímo u solné laguny. Pro cestu zpět je nutné chytit stejný autobus, který dojede to Turacani, otočí se a jede zpátky cca za 2 hodiny. Řidiči řekněte, že máte zpáteční lístek "Ida vuelta" a on Vám snad neujede. Jiný autobus prý ten den nejede.
Colca kaňon, ano nebo ne? To jsme večer nerozhodli, a tak nám v 5:50 zvonil budík, že někam jedeme, ale nevěděli jsme kam. Rozebrali jsme pro a proti - cesta trvá dlouho, drahý vstup, hodně lidí, ale na druhou stranu je tam velká pravděpodobnost spatřit kondora a asi to bude unikátní, když tam všichni jezdí. Nakonec jsme se rozhodli, že nebudeme jako všichni a druhou nejnavštěvovanější atrakci Peru vynecháme. Těžko říct, zda to bylo rozhodnutí správné, či nikoliv. Místo toho jsme vyrazili na autobus do neznámého města Corire, nedaleko kterého leží naleziště petroglyfů Toro Muerto. Na ploše 3 km2 se nachází přes 3 500 skalních rytin. Autorství kreseb je připisováno preincké kultuře Wari. Z Arequipy do Corire jezdí společnost Transportes de Carpio, cesta trvá asi 3 hod. a stojí 12 PEN. Z města je to k petroglyfům 6 km, které lze překonat pěšky nebo taxi. Zaujala nás okolní krajina - kamenitá poušť, vysoké holé kopce a hluboké údolí s tenkým pruhem zeleně kolem řeky. K tomu jsou v poušti rozsety kameny s obrázky, které tam zanechala dávná civilizace. Tak takhle nějak si to představujeme na Marsu, teda až na tu řeku.
Mimozemská krajina a petroglyfy Toro Muerto
Nazca, Huacachina, Paracas
Večer jsme se chtěli nočním autobusem přesunout do Nazcy. Poprvé jsme měli problém sehnat jízdenku. Byl pátek a autobusák praskal ve švech. Všichni někam cestovali a autobus směr Nazca = autobus do Limy. Už jsme se báli, že neodjedeme, ale nakonec jsme asi u 7 společnosti uspěli a po 10 hodinách vystupovali v Nazce. Tam se na nás ihned sesypali nabízeči letů nad slavnými obrazci. Byli opravdu dotěrní, jeden za mnou šel až na záchodky. Odmítli jsme všechny zaručeně nejvýhodnější nabídky a raději si vzali taxi na 6 km vzdálené letiště, že si vše zajistíme přímo tam. Za 60 USD/osoba jsme si domluvili 45min. let malým letadlem pro 6 osob. Za chvíli už jsme si nasazovali sluchátka a byli ve vzduchu. Každý měl své okénko a obrazce s námi vždycky obletěli zprava i zleva, takže všichni skvěle viděli. Samotný let maličkým letadlem a pohled z výšky na poušť, kterou protíná Panamericana, byl skvělý zážitek a obrazce v Nazce jsou opravdu tajemné. Z výšky vypadají menší, ale kondor na posledním obrázku má ve skutečnosti rozpětí křídel 120 m.
Panamericana protínající poušť
Vyhlídková věž a obrazce ještěrka, strom a kuře
Kondor
Kolem oběda jsme chytli autobus do Icy (8 PEN, 3 hodiny) a z města došli pěšky do oázy Huacachina - maličká vodní plocha se zelení obklopená obrovskými písečnými dunami z jemného písku. Překvapily nás tu davy lidí. Byla sobota a do oázy zamířila za víkendovým odpočinkem spousta Peruánců. Obešli jsme oázu a ptali se po ubytování. Vše bylo plné nebo poměrně drahé. Nakonec jsme zůstali v Hospedache Mayo za 80 PEN, což bylo nejdražší ubytování za celou dobu. Šli jsme se projít po dunách a večer se nechali zlákat k projížďce buginou spojenou se sandboardingem (25 PEN/osoba). Moc na adrenalinové atrakce nejsem, ale tohle jsem si užila. Proháněli jsme se po dunách při západu slunce a pár jsme jich sjeli na prkně. Písek jsme měli úplně všude.
Oáza Huacachina
Projížďka buginou a sandboarding
Západ slunce v poušti
Další den jsme zamířili na pobřeží do městečka Paracas. Na autobusovém nádraží jsem si popletla názvy měst a cestu nám trochu zpestřila o 2 přestupy, i když jel přímý autobus. Hlavním cílem byl výlet k Islas Ballestas, které jsou přezdívány "Galapágy pro chudé". K ostrovům je možné vyrazit pouze organizovaně a jen v dopoledních hodinách. Koupili jsme lístky na loď na další ráno a poflakovali se v Paracasu. Ve městě toho moc zajímavého není, a tak jsme se procházeli po pobřeží a objevovali hlavně místní gastronomii. Měli jsme skvělé ceviche, grilovanou rybu a vše jsme spláchli limonádou z fialové kukuřice chicha morada. Ze sladkého nás nejvíce zaujaly tejas - karamelky s pekanovými ořechy obalené v kondenzovaném mléce. Ukrutně sladký, ale skvělý. Samotnému výletu předcházela trocha byrokracie. Loď jsme zaplatili den předem (27 PEN), ale před naloděním jsme ještě museli do jedné fronty zaplatit poplatek za použití přístavu (5 PEN) a do druhé fronty zaplatit vstup do přírodní rezervace (11 PEN). O těchto poplatcích jsme byli férově informováni už při domlouvání lodi. Je vlastně jedno, kde výlet koupíte, všichni skončí na stejné lodi cca pro 40 lidí s otevřeno palubou, kterých z přístavu každý den mezi 8 a 10 hodinou vyráží několik. Nejdříve jsme minuli petroglyf trojzubce podobný těm v Nazce a asi po tři čtvrtě hodině jsme dopluli mezi skalnaté ostrovy Islas Ballestas. Na ostrovy je vstup zakázán, ale z lodi jsme měli možnost v těsné blízkosti pozorovat lachtany, tučňáky, racky, pelikány, kormorány a další živočichy. Koncentrace zvířat je v přírodní rezervaci opravdu vysoká. Ostrovy jsou významné také sběrem guána a vše je pokryté vrstvou ptačího trusu. Jeden z ostrovů se pod obřím hejnem ptáků doslova ztrácel. Celý výlet trval 2 hodiny. Odpoledne následoval přesun do Limy (nejdříve colectivem do města Pisco a potom autobusem společnosti Soyuz do Limy, 25 PEN, 3,5 hodiny) a noční autobus mezi vrcholky And do města Huaraz (společnost Cruz del Sur, 45 PEN, 8 hodin).
Trojzubec
Lachtan nebo tuleň? :-)
Skoro jako od Hitchcocka
Galapágy pro chudé
Huaraz
Město Huaraz ležící v pohoří Cordillera Blanca je výchozím místem treků do národního parku Huascarán, proto se stalo oblíbeným centrem outdoorových nadšenců. Už podle první spatřené fotky jsem věděla, že sem rozhodně chci, přesto však tahle část Peru byla v našem itineráři do poslední chvíle s velkým otazníkem a to z důvodu počasí. Ve všech zdrojích psali, že sezóna končí už v září/říjnu a v prosinci hrozí prudké deště spojené se sesuvy půdy. Předpověď však žádné blížící se lijáky neukazovala, jen občasné přeháňky. Jak už to v horách bývá, počasí bylo spíše aprílové. Ráno sluníčko, odpoledne mraky a občas déšť. Chvíli jsme chodili v péřovce a kulichu, chvíli jen v tričku, a jen co jsme se namazali opalovacím krémem, tak sluníčko zalezlo a začalo pršet, to vše během jedné hodiny. Zkrátka je potřeba být připraven na všechno. Základnou se pro nás stal Hostel Krusty, odkud jsme vyrazili na 3 jednodenní výlety. Hostel můžeme všemi deseti doporučit - super cena, milý personál, teplá voda, bez poplatku nám umožnili dřívější check-in i pozdní check-out. V samotném městě není nic moc zajímavého, ale okolí rozhodně stojí za to. Do národního parku se platí vstupné. Při prvním treku jsme na parkovišti kupovali 3denní vstup za 60 PEN/osoba.
Huaraz - samotné město není příliš zajímavé
Ale jeho okolí je úchvatné
Leží totiž v pohoří Cordillera Blanca
Stejně jako nejvyšší hora Peru Huascarán, která se na fotce schovává do mraků
Naším prvním cílem byla laguna Churup (4 450 m n. m). Trochu riskantně jsme k ní vyrazili hned v den příjezdu. Naštěstí si naše těla předchozí pobyt ve vyšších nadmořských výškách ještě pamatovala. Pokud ale přijedete do Huarazu rovnou po příletu do Limy, určitě si nechte nějaký den na aklimatizaci. Samotné město leží v nadmořské výšce 3 000 m n. m. Trek k laguně začíná ve vesničce Pitec dostupné colectivem (zastávka na ulici Avenida las Americas, 10 PEN). Z parkoviště k laguně jsou to jen 3 km zato s převýšením 700 m. Zdolat nám je trvalo 2 hodiny. Funěli jsme, srdce nám tloukla jako o závod a často jsme zastavovali. Odměnou nám byl krásný výhled na okolní hory a temně modrou lagunu pod stejnojmenným ledovcem. Zpátky jsme to vzali podél vodopádu. Cesta byla trochu krkolomnější, protože kameny se smekaly. Pod vodopádem se obě cesty spojily. Na parkoviště jsme sešli za necelou hodinku, doplnili lidi v čekajícím colectivu a vyrazili zpátky. Colectiva nemají žádné jízdní řády, ale vyráží, když se naplní. Řidič nám radil být na parkovišti mezi 13-14 hod., abychom neměli problém se dostat zpět. Před námi seděl mladý pár, který nám předvedl, jak se projevuje výšková nemoc. My jsme naštěstí tenhle náš risk zvládli bez následků a kolem druhé hodiny už jsme si vychutnávali tradiční Aji de Gallina zpátky ve městě. Nacpali jsme se k prasknutí za 5 PEN a šli dospat noc strávenou v autobuse. Večer jsme ještě vyrazili prošmejdit místní trhy a na recepci si domluvili výlet na další den.
Budík nám zvonil nelidsky brzo. Už v půl 5 ráno jsme čekali na recepci na autobus k Laguně 69. Autobus přijel klasicky pozdě, objeli jsme další hotely, nabrali lidi a v půl 6 vyrazili z města. Bylo to jen 88 km, ale ujet je nám trvalo 3 hodiny. Kousek před cílem jsme zastavili na snídani. Druhá zastávka následovala u neuvěřitelně modrého jezera Llaganuco a poslední zastávka byla na naše přání kousek za jezerem u památníku československých horolezců, kteří zde zahynuli při ničivém sesuvu půdy. Lavina ledu, bahna a kamení, která se zde uvolnila po zemětřesení v roce 1970, zabila nad 70 000 lidí včetně československé expedice. Kolem 9 jsme dorazili na parkoviště a do 15 hod. jsme měli "rozchod". Trek k laguně 69 je označován jako jeden z nejhezčích jednodenních výletů v NP Huascarán a nám nezbývá, než tomu dát za pravdu. Vycházeli jsme ze zeleného údolí s pasoucími se krávami a průzračným potůčkem. Cesta se klikatila vzhůru, míjeli jsme vodopády, laguny a na chvíli na nás z mraků vykoukla i nejvyšší hora Peru Huascarán (6 768 m n. m). Samotná laguna 69 je jako vystřižená z pohlednice. K laguně to bylo 7 km s převýšením 700 m (3 900 m n .m - 4 600 m n. m.). Překonat je nám zabralo 2 hod. a 15 min. včetně četných foto zastávek. Dolů jsme sešli rychleji a výlet zakončili cílovým pivkem. Následovalo zdlouhavé kodrcání zpět do Huarazu.
NP Huascarán = vysoké hory,...
krásná příroda,...
zelená údolí,...
modré laguny,...
opravdu modré laguny...
a vodopády :)
Posledním naším cílem byl ledovec Pastoruri. Výlet jsme opět zařídili přes recepci hostelu. Organizované výlety nemáme v lásce, ale nenašli jsme žádnou veřejnou dopravu a půjčení auta bylo o dost dražší. Předchozí výlet k laguně 69 byl vlastně jen autobus sdílený s dalšími turisty a nijak nás nelimitovat. Tentokrát ale byla organizace horší. Průvodce mluvil jen španělsky a cestou proběhlo několik zbytečných zastávek na místech, kde se z nás snažili pouze dostat nějaký ten sol. Tyhle zastávky byly zbytečně dlouhé a u ledovce jsme pak měli jen 2 hodiny, i když bychom tam rádi strávili více času a prošli i okolí. Vrcholem tragické organizace byla zastávka na oběd na zpáteční cestě. Většina lidí neměla o zastávku v turistické restauraci vůbec zájem. Zatímco pár lidí si dávalo předražený pozdní oběd, ostatní naštvaně čekali hodinu v autobuse, ve kterém nás řidič prostě zamkl a někam zmizel. Nepovedená organizace však nezvládla pokazit dojem z nádhery, kterou jsme během výletu viděli. Zpětně vzpomínám jen na obří rostliny Puya Raimoudii, hory, gejzír, jezera a barvy ledovce. Mizernou organizaci mi připomněly pouze stránky cestovního deníku.
Maličký Ondra a Puya Raimoudii
Ledovec Pastoruri
Ve srovnání s přírodou jsme vlastně všichni maličcí :)
V hostelu jsme si domluvili pozdní check-out, a tak jsme se z výletu mohli vrátit do našeho pokoje a před nočním autobusem do Limy si dát sprchu, převléknout se a v klidu sbalit. No a to je skoro vše. Teď ještě 3 dny na cestě s jednodenní zastávkou v Limě a v New Yorku.
Lima
V hlavním městě jsme strávili poslední den před nočním odletem. Prošli jsme koloniální centrum, živé trhy, vychutnali si poslední peruánské ceviche a s Peru se rozloučili západem slunce a šlápnutím do hovna v Miraflores. No, prý to přináší štěstí.
Pár praktických zkušeností z Limy:
- Autobus na letiště jede ze čtvrti Miraflores (https://www.airportexpresslima.c...o-airport/).
- Batohy nám uschovali v téže čtvrti v hostelu Flying Dog.
- Ve městě je pořád zácpa. 20 Km na letiště jsme jeli přes 2 hodiny.
- Po městě se dá pohybovat Metropolitan Autobusem, který má vyhrazené koridory a zácpou tak netrpí (na letiště ale nejezdi).
New York, Baby!
Dlouhý přestup v Newarku jsme využili k nakouknutí do pulzující metropole. Po vyřízení vstupní byrokracie jsme sedli na vlak a 2 hodiny po přistání vystupovali na Manhattanu. První se nám naskytl výhled na ikonický Empire State Building. Nedalo nám to, a když už jsme v tom NY, koupili jsme vstup do 86. patra, abychom si prohlédli město z výšky. Na výtah se stály fronty, a tak nám vyhlídka zabrala celé dopoledne. Odpoledne jsme stihli dojít ke Grand Zero a cestou si dát hot dog s chilli omáčkou a sýrem. Bylo to jako procházet se ve filmových kulisách - mrakodrapy, žluté taxíky, domy s požárními schodišti, kavárny jako z Přátel a bary jako z HIMYM. Potom už jsme museli chytit vlak zpět na letiště. Procházka po NY byla super zakončením super cesty a třešinkou na dortu pak skvělý servis na letu do Evropy. I zmrzlina po večeři byla.
Shrnutí
Na kolik nás to celé vyšlo? Rozpočet je uveden za 2 osoby a obsahuje i výdaje před/po cestě.
- letenky Praha-Lima, Lima-Berlín, včetně pojištění storna: 25 169 Kč
- ESTA: 675 Kč
- cestovní pojištění: 2 470 Kč
- očkování: 2 400 Kč (pozn. žlutá zimnice, část zpět proplatila zdravotní pojišťovna)
- přelet Lima - Cuzco: 2 243 + 1 840 Kč změna letenky
- ubytování: 3 715 Kč
- jídlo a pití: 7 276 Kč
- pozemní doprava: 10 597 Kč
- vstupné + výlety: 13 767 Kč
- ostatní: 2 641 Kč
- Celkem: 72 787 Kč = 36 394 Kč/osoba
Co bychom změnili? Nic...Trochu jsem se bála, abych od Peru neměla velká očekávání a nakonec nebyla zklamaná. To se ale nestalo. Peru mé očekávání předčilo a cestu jsme si od začátku do konce užili. Peruánská krajina, památky, lidi, jídlo a celková atmosféra se mi zaryli hluboko pod kůži a většinu zážitků si i po roce zcela živě vybavuji. Na to, jak se před námi poprvé vynořilo z mraků Machu Picchu, ale ani na to, jak bylo Ondrovi v Punu zle, nikdy nezapomenu. Zážitky jsou tou nejlepší investicí :-).
Trocha gastronomie na závěr
Aji de Gallina - taková slepice na paprice
Arroz a la Cubana - rýže se smaženým banánem a vajíčkem
Ceviche - syrová ryba marinovaná v citronové šťávě
Pescado a la plancha - grilovaná ryba
Lomo saltado con queso - hovězí nudličky se sýrem
Polévka s pařátkem
Cuy - morče, tradiční pokrm v horských oblastech
Zásobování hovězím na trhu v Cuzcu
Jak se ti cestopis líbil?
Vercavlcek procestovala 43 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidala před 6 lety a napsala pro tebe 4 úžasné cestopisy.
Zobrazit profil10 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
To je krásný cestopis, parádně napsané. :)
Hezký, obsáhlý a zajímavý cestopis, díky za něj
Skvělý cestopis! Už teď se těším, až budu pro svou cestu do Peru shánět podklady a informace, že si jej pročtu znova!
Fotky parádní, až na ten pařát a morčata🤢🤮🙈😁😁😁
Souhlas, sice jsem jej ještě nedočetl celý, ale už ho mám uložený v oblíbených :-)
Děkuju, jsem moc ráda, že se líbí :-)...Polévku s pařátkem jsem snědla :-D, ale morčata jsme nakonec neochutnali.
Super cestopis, zavzpomínal jsem si na naší cestu z loňské zimy, pravděpodobně jsme kupovali letenky ve stejné akci, jen tedy my letěli až na konci ledna 2020. Osobně bych nedal ty přejezdy autobusem, ale zase jste díky tomu dost ušetřili (oproti pronájmu auta). U spousty fotek bych věřil, že koukám na svoje fotky :-) jen ty vaše jsou barevnější, zejména z Rainbow mountain, kde my měli mlhu a déšť :-)
Pro mě byly noční dálkové autobusy ideální. Ráno jsem se probudila o 600 km jinde, relativně dobře vyspaná a ještě jsme ušetřili za hostel. Já jsem skladná a navíc jen co sednu do něčeho, co jede a neřídím, tak usnu :D. Koukala jsem na tvůj cestopis a to auto má teda taky něco do sebe, hlavně tu volnost zastavit, kde se ti líbí :)
Přečetl jsem si, Davide, i tvůj pěkný a inspirativní cestopis a řekl bych, že spíš by málokdo dal ty tvé dlouhé cesty blátem v odlehlých horách (někdy dokonce za tmy). Oproti tomu noční cesty busem (často komfortním s širokými hodně sklopnými sedačkami) zvládne snad každý. Kdo rád řídí v odlehlých horách mimo asfalt, nebojí se poruch atd., je ochotný si dost připlatit a chce cestovat trochu jako Přibáň a spol., pojede jako ty. Pro většinu lidí ale lze doporučit dopravu jako v tomto cestopisu. Myslím, že ani ty bys nechtěl jet běžným autem jen po hlavních silnicích na trase Lima - Cuzco - Arequipa - Lima - Huaraz - Lima. To bys pak během 16 dní strávil velkou část cesty jen na hlavní silnici a neměl tolik času na zajímavá místa, jako měli tady, když ušetřili čas nočními přejezdy.
Na druhou stranu, Verco, 2 noci za sebou v busu s poměrně krátkými vzdálenostmi 400 a 300 km by mi na spaní nestačily (já jel Cuzco - Arequipa za 1 noc, což je akorát). Chudák přítel, když byl nemocný (asi z předchozí vysoké nadmořské výšky), nevyspalý a ani jste se nešli dospat hned koncem noci v Arequipě v hostelu.
Jinak souhlas s pochvalnými reakcemi. Je to dobrá inspirace pro Jižní Peru a Huaraz. Doporučil bych přidat Pisac (zvlášť když je na Cuzco a okolí týden, třeba místo Chinchera) včetně výstupu pěšky z města a když vyjde na neděli, tak se zastavit na trhu: https://www.zonerama.com/liborst...5/15966274
V NP Huascarán jste měli celkem hezky, ale v září jsou ty výhledy na hory lepší a Puja Raimondova (Puya Raimondii) je rozkvetlá: https://www.zonerama.com/liborst...um/4970965
Naprosto souhlasím, že auto je jen okrajová alternativa k dobře fungující dálkové autobusové dopravě. My o tom při plánování přemýšleli dost dlouho, zejména proto, že cestopisů ala vlastní auto moc není, což jen potvrzuje, že to moc lidí nedělá. Nakonec jsme do toho šli a byla to velká část zážitku, takže ani těch peněz určitě nelituji, ale určitě to (zejména v Peru) nebude pro každého.
Díky za super cestopis, skvělé tipy a nádherné fotky. Přečetla jsem jedním dechem a je to úžasná inspirace.