Gruzie léto 2025

Úvod a přípravy na cestu

Naše rodina se vydává na další prázdninovou cestu. Zatímco doposud jsme vyráželi jen v rámci Evropy, nyní míříme ze její hranice do oblasti, která je pro nás exotická. Našim cílem je další stát bývalého SSSR, po Litvě a Lotyšsku v roce 2003, Ukrajině v roce 2019 a Moldávii vloni v roce 2024 se tentokrát v roce 2025 vydáváme do jedné ze zakavkazských republik a to do Gruzie. Není to náhodou. Jednak je Gruzie k turistům nejpřátelštější (není potřeba vízum, je tam bezpečně a věci tam jakž takž fungují). A tip na Gruzii mi dal můj kolega, který ji navštívil před několika lety při podobné poznávací cestě.  Již od začátku však bylo jasné, že tato cesta nebude jednoduchá.

  Komplikace nastaly již při nákupu letenek, jako obvykle půl roku před cestou. Po dlouhém rozhodování jsme zvolili aerolinku Turkish Airlines, se kterou jsem měl dobrou zkušenost z roku 2009 při služební cestě do Hong Kongu. Také můj bratranec měl s ní dobré zkušenosti před několika lety při cestě do Kyrgyzstánu. Krom ceny bylo také důležité kritérium časová poloha letu. Z Prahy do Gruzie létá aerolinek více a nakonec padla volba právě na Turky. Výhodou bylo, že přiletíme do gruzínského hlavního města Tbilisi, které leží ve vnitrozemí, odtud se pak přesuneme k Černému moři a z letoviska Batumi pak poletíme do Istanbulu. Tam si na zpáteční cestě dopřejeme tzv. stopover (přerušení cesty) a pobydeme 2 noci v tomto městě. Ostatní aerolinky tuto možnost nenabízejí.

  Již samotná koupě letenek přes Web Turkish Airlines nebyla bez komplikací. Náš Adam mohl získat status mladého studenta s výhodnější cenou a podmínkami letenky, tak si udělal svou registraci. Na něco podobného měl mít nárok i mladší Štěpán, kterému v době letu ještě nebude 16 let. Ale byť podle jednoho formuláře měl mít na toto nárok, při samotné rezervaci se na konci složitého procesu nám systém oznámil, že při jeho parametrech studentský status použít nelze a že musí mít letenku jako klasický dospělák. Nakonec jsme se prokousali nástrahami Webu tureckých aerolinií, vybrali jsme si na cestu tam let přes noc, mimo jiné i z důvodu, že na něm bude velké širokotrupé letadlo A 330, které Štěpán jako fanoušek letadel ocení. Připlatili jsme si také za volbu konkrétních sedadel, ať sedíme pospolu. Nakonec rozdíl ceny u studentské rezervace pro Adama byl jen cca 300,- Kč, což vzhledem ke komplikacím celého procesu (bude mít samostatnou rezervaci) je otázkou, zda nám to stálo za to. Letenky tedy máme. V průběhu následujících týdnů počátkem roku 2025 jsme postupně řešili rezervaci ubytování. Do hlavního gruzínského města Tbilisi totiž přiletíme kolem 5:30 ráno, ale ubytovat se v hotelích bude možné až odpoledne. Komunikoval jsem s námi vyhlídnutým hotelem možnost a podmínky brzkého check-inu, byli ochotní, ale cena byla vysoká, blížila se ceně celé předchozí noci. Tak jsme se rozhodli, po důkladném zvážení okolností,  že po příjezdu si ráno jen půjdeme odložit na hotel naše kufry, pak se půjdeme projít po městě a na hotel se přijdeme ubytovat standardně až po 14:00 hod. 

   Mezitím čas plyne, absolvovali jsme další lety během jarních prázdnin, chtěli jsme se poučit z komplikací během nich. Podíval jsem se jen tak náhodou na Web na stav našich rezervací a došlo k velkému překvapení. A to aniž bych já či Adam obdržel jakoukoliv informaci e-mailem nebo SMS. Jednak nám změnili typ letadla. Nepoletí velké A 330, ale klasické A 321. To byl Štěpán pak zklamaný. Ale co je zásadnější, u našich rezervací krom té Adamovy, zmizela všechna rezervovaná sedadla, za které jsme si připlatili. Nevím, zda toto byl důsledek faktu, že na jednom z letu došlo ke změně letadla. Adam svá sedadla na všech letech má. Naštěstí jsem si tehdy po dokončení rezervace udělal printscreeny (tiskové náhledy) potvrzení našich rezervací a tam naše zaplacená místa byly. Pátral jsem po kontaktním telefonním čísle Turkish Airlines, nalezl jsem a dokonce i české. Tak sláva, alespoň budu mluvit s živým člověkem (ne s automatem) a dokonce s Čechem. Ale zklamání, volám sice na české číslo, ale to je následně stejně přesměrováno někam do zahraničí, pravděpodobně do Turecka. Asi po 15 minutách čekání se konečně dávám do řeči s živým operátorem, cca 20 minut mu popisuji anglicky problém, celkem si rozumíme, nakonec se však dozvím, že stejně toto přes telefon nevyřeším a musím svůj požadavek poslat přes jejich Webový portál. Ufff. Hned tak činím, což není zrovna jednoduché, je potřeba se opět složitě někam zaregistrovat a potvrdit. Do Webového formuláře však lze vkládat přílohy, vložím tam tedy printscreeny naší rezervace. Odpověď přijde nečekaně brzy, již do půl dne. Jednak obsahovala omluvu za komplikace, jednak však stanovisko aerolinií bylo takové, že v jejich systému nejsou vidět zaplacené rezervace sedadel, ale mohu si je dodatečně zakoupit. To mě docela vytočilo, jelikož jsme za ně zaplatili nemalou částku, kolem 300,- Kč / sedadlo / let. Odpověděl jsem znovu a ještě na printscreenech zdůraznil pole potvrzení rezervace, kde byla čísla našich míst uvedena. Za další půlden přišla odpověď, v podstatě ta samá, že oni s tím nemohou nic udělat, naše místa v jejich systému nevidí, ale mohu si je koupit. Pak jsem psal ještě další zprávu ve smyslu toho, že jako stávající zákazník jsem v roce 2009 byl spokojen s jejich službami, stejně tak přátelé, proto jsem si vybral na let do Gruzie právě s Turkish airlines, plánoval jsem s rodinou s nimi letět i na budoucích cestách, ale že za těchto okolností příště zvolím konkurenci. Radil jsem se o této situaci s kolegy, se svým anglickým lektorem a nakonec jsem se rozhodl, že nebudu toto již dále řešit. Prostě při odletu na check-inu požádáme pracovníka aerolinky, zda nás může umístit blízko sebe, případně si pak před nástupem na palubu letadla vyměnit mezi sebou palubní lístky s nejvhodnějšími místy pro každého z nás. No, v Turecku nás bude čekat ještě mnoho překvapení.

   Další nečekané překvapení bylo, když jsem prověřoval po několika měsících naše rezervace ubytování na portálu Booking.com. V Istanbulu na 2 noci pobytu jsme měli zarezervováno nízkonákladové ubytování v údajném malém hotýlku, součástí kterého měl být i jeden letištní transfer a snídaně. Zvláštní bylo, že několik měsíců po rezervaci, po rozkliknutí detailů o tomto hotelu, se v naší rezervaci nic nezobrazovalo. Pátral jsem tedy dál ve vyhledávačích a jiných portálech a zjistit jsem, že toto ubytování byl podvod. Recenze zmiňovaly, že ubytování bylo v jiné lokalitě- chudinské čtvrti, letištní transfer se nikdy neuskutečnil a snídaně byly v tom stylu, že předhodili plechové hrnce s nechutným jídlem před dveře jako vězňům či psům. Tak jsme toto ihned zrušil, bylo to bez poplatku a banka si žádnou zálohu nestrhla. Přišlo mi ale zvláštní, že od Bookingu, který jinak komunikuje velice dobře, jsem o zrušení nabídky tohoto ubytování nedostal žádnou informaci. Byla to ale trochu i naše chyba, že jsme si původně toto ubytování zarezervovali. I když je Turecko levná země, částka za toto ubytování 80,- EUR pro 4 osoby na 2 noci se snídaní a jedním letištním transferem byla podezřele nízká.  Tím pádem ale bylo potřeba najít v Istanbulu ubytování jiné. Výběr se mezitím zúžil. Nechtěl jsem riskovat a vybíral jsem spíše z lepších luxusnějších hotelů a důležité byly reference od hostů. Porovnával jsem recenze z více portálů (krom Bookingu i Google i Yandex). Nakonec padla volba na 4 hvězdičkový hotel Mari Suite blízko stanice metra se snídaní za cenu 242,- EUR pro nás na 2 noci. Tak uvidíme.

  Ještě jsme zakoupili na dálku přes Internet předem jízdenky na vlakový přesun z Tbilisi do Batumi k moři. Je to nějakých 350 km, četnost vlaků je v Gruzii nízká.  Abychom pak na místě v Tbilisi nebyli překvapeni, že vlak je vyprodán a museli improvizovat.

  Čas plyne, odlet se blíží, kluci Adam a Štěpán i manželka Hanka se podle všeho těší. Ještě se znovu radím a upřesňuji poznatky s kolegy a přáteli, kteří v Gruzii byli. Všichni tuto zemi doporučují a hovoří o ní víceméně pozitivně. Tak se taky těším.

 

Vyrážíme do Tbilisi

Je pátek 4.července. Pro mě je to pracovní den, jedu ráno normálně do práce do kanceláře.  Letadlo do Istanbulu odlétá z Prahy večer v 19:30. Původní plány byly, že v průběhu odpoledne normálně se vrátím z práce domů a s celou rodinou pofrčíme na letiště, měli bychom to v pohodě stihnout. Ale kolem poledne zasáhl velkou část naší republiky rozsáhlý výpadek elektřiny. V Praze ani okolních středních Čechách nefungovalo vůbec nic. Nejezdilo pražské metro, elektrické vlaky, obchody se postupně zavíraly. Náhodou zrovna byl v práci kolega, který bydlí blízko Čelákovic se služebním autem a rozhodl jsem se, že jej požádám, aby mě odvezl domů. Stejně měl cestu tím směrem. Narychlo jsem ještě v autě dokončoval na dálku pracovní věci a předával práci kolegům. Elektřina nefungovala samozřejmě ani doma a s rodinou jsme řešili krizové plány. Nedávný blackout na Pyrenejském poloostrově trval v některých regionech až den a půl!!! Bylo by velmi mrzuté, pokud by naše dlouho plánovaná a z většiny zaplacená cesta ztroskotala kvůli tomu, že bychom se nebyli schopni dostat na letiště. Naštěstí asi po 2 hodinách byla dodávka elektřiny obnovena. I když jsme měli dost času, rozhodli jsme se vyrazit hromadnou dopravou směr letiště, jakmile to bude možné. Všechno nakonec dobře dopadlo, vše postupně již fungovalo  a na pražské letiště jsme v pohodě vlakem, metrem i trolejbusem.

   U odbavovací přepážky (na check-inu) prosíme pána za pultíkem, zda nás může v letadlech usadit blízko sebe. Adam svá místa již má. Pán je ochotný, u letu z Prahy do Istanbulu nás usazuje ve stejné řadě. U navazujícího letu do Tbilisi však tiskne palubní vstupenku se sedadlem jen pro Adama, který ji má předplacenou. Pro nás ostatní ho systém nepustí a vydává nám jen palubní vstupenky na tranzit a že v istanbulském tranzitním prostoru si budeme muset zajít na transfer desk. To nebude problém, času na přestup máme dostatek. Když jsme nedávno letěli s polským LOTem, taky jsme předem neměli rezervovaná místa (taky u nich se za tuto službu platí), personál nám však bez našeho přičinění přidělil místa vedle sebe. Je fakt, že v obou letech bylo spousta volných míst. Zatímco nízkonákladové aerolinie, pokud si člověk za výběr míst nepřiplatí, schválně členy slupiny po letadle rozsadí. Polskému LOTu ani Turkish airlines nic takového není zapotřebí. 

Na pražském letišti nedávný black-out není nikterak patrný, lety jsou víceméně včas, stejně tak jako let náš. Při nástupu do letadla ve skleněném „tunelu“ si pak mezi sebou měníme palubní vstupenky s čísly sedadel. Budu sedět sám v zadní části letadla na původním sedadle od Adama a zbytek rodiny vepředu v jedné řadě. Letoun A 321 je moderní a podle interiéru zánovní. U každého sedadla jsou displeje se zábavním portálem. Každý cestující dostane nová sluchátka, která si může pak ponechat. Je to ale ta nejlevnější nejobyčejnější kvalita. Odlétáme včas a letíme nad Slovenskem, Maďarskem, Rumunskem a Bulharskem. Postupně se stmívá, krásně je ale vidět Bratislava a přehrada Gabčíkovo a pak zákruty Dunaje v Maďarsku. Pak kroužíme nad krásně nasvětleným Istanbulem kolem 23. hodiny místního času. Kvůli časovému posunu přijdeme o 1 hodinu.

   Překvapilo mě příjemně jídlo, servírované na palubě. Dostali jsme tác s teplým jídlem ve „vaničce“, k tomu kovové příbory, krom balené vody jsme si mohli vybrat nealko nápoj či pivo či víno. Jako za starých časů při létání. Docela dobře jsme se tam během letu najedli.   

   Do Istanbulu jsem již letěl a to v roce 2009 s kolegou na služební cestu do Hong Kongu. Tehdy to ale ještě bylo na staré letiště, které bylo na okraji města. Nyní postavili Turci ohromný komplex mezikontinentálního letiště daleko od města (cca 40 km) v evropské části, kde byla původně pustina. Letadlo klesá s krásně je vidět pobřeží Marmarského moře s loděmi, barevně nasvětlené mešity i mosty přes průliv Bospor. A všude moderní domy druhé největší evropské aglomerace, kde žije kolem 10 milionů lidí (největší je zatím Moskva s cca 15 miliony).  Bezpečně přistáváme a dlouho naše letadlo pojíždí kolem terminálů až k místu, kde se má vystupovat. Člověk si uvědomí, jak je zdejší letiště obrovské a rozsáhlé. Samozřejmě převažují letadla Turkish airlines, ale létá sem také mnoho aerolinek ze zemí býv. Sovětského Svazu včetně Ruska. Istanbulské letiště se navíc stále rozšiřuje a po zavedení plného provozu má být největším leteckým uzlem v Evropě (kam se hrabe Frankfurt či Londýn). Během letu si na zábavním portálu prohlížím prezentační videa destinací, kam turecké aerolinie létají, to samé činí manželka Hanka. Alespoň si zrekapitulujeme, kam letíme a jaké jsou pak naše plány, co navštívit. Nedávno jsem četl, že Turkish Airlines je aerolinií, která provozuje nejvíc letů buďto do nejvíce států a nebo do nejvíce destinací. Spíše to druhé, jelikož např. je v rámci vnitrostátních letů do Turecka létají do minimálně 25 destinací. Ne všude samozřejmě létají denně. Ale mají velkou flotilu dálkových širokotrupých letadel a dostanete se s nimi na všechny kontinenty světa (samozřejmě krom Antarktidy).

   Vystupujeme přes skleněný tunel z letadla, všude je čilý provoz. Zřízenci z letiště oddělují cestující již hned po výstupu na přilétající v Istanbulu končící a tranzitní- což jsme my. Hledáme v obrovském areálu letiště transferovou přepážku, nakonec ji najdeme (je jich tam několik, nakonec jedna z nich byla zrovna vedla místa původního našeho výstupu) a máme tak všichni palební lístky na let do Tbilisi. Tentokrát však budeme sedět rozházení různě po letadle. Let by měl být totálně plný. Přestože je noc, po půlnoci, v areálu letiště jsou davy lidí, touto dobou odlétají především dálkové mezikontinentální lety. Všechno zde vypadá nově a moderní a je zde čisto a přehledno. Jsou zde i modlitební místnosti pro muslimy. Potkáváme také hodně žen v šátcích a také „bubáky“ – ženy v burce (toto pojmenování pochází od jednoho autora cestopisů, který hodně procestoval muslimské země) – totálně zahalené ženy jen s průzorem na oči. Obzvláště u stojánek na lety do striktně muslimských zemí jako Pákistán či Irán,  Irák. Je zde také hodně mužů v „županech“- oděvu pro arabské šejky. Je zde patrné, že Turkish airlines se zaměřují především na regiony blízkého východu, severní Afriky a postsovětských „-stánů“.  Do našeho gruzínského Tbilisi létají několikrát denně, což byl také jeden z důvodů, proč jsme si vybrali zrovna je. Pokud bychom ztratili přípoj, snadno by nás přerezervovali na další let. Údajně na letišti mají být vyhlídkové plošiny, jdeme tedy k jedné. Ale překvapení, vyjdeme sice ven na venkovní vzduch, ale je to jen jakýsi zamřížovaný malý balkón pro kuřáky a venku je cítit zápach kerosinu (pozn. leteckého paliva). Objevili jsme však také jednu otevřenou místnost s výhledem ven pro nekuřáky. Obecně míst pro kuřáky je taky málo, což mě překvapuje, protože v muslimských zemích je obecně kuřáků hodně. 

   Vlastně už je další den- sobota 5. července. Čas na přestup rychle uběhl, máme tolik dojmů, že ani se nám nechce spát a už se blíží nástup do letadla do Tbilisi. Slyšíme opět hodně východoslovanské jazyky. Do Gruzie obecně směřuje spousta Rusů a Ukrajinců, mimo jiné aby se tam „uklidili“ před válkou. Před vstupem do letadla si mezi sebou měníme palubní vstupenky s čísly sedadel. Téměř tříhodinový let uběhne zase rychle, zpočátku jsou za letu vidět světla husté istanbulské aglomerace, postupně světýlek ubývá, jak letíme dál a dál nad méně osídlenou krajinu. Podávaného jídle se tentokrát moc nenajíme, oproti letu z Prahy je to zklamání. Hlavním obsahem jídla je jakási kaše s houbami. Jsme již nad gruzínským územím a postupně klesáme. Venku se zatím rozednívá a je zataženo. Kolem půl šesté ráno dosedáme na plochu letiště Tbilisi a rozhlížíme se po této kavkazské zemi. Letiště není moc rozsáhlé, slouží ale intenzivně pro nákladní dopravu. Najíždíme ke skleněnému tunelu a krom letadel aerolinek z bývalého SSSR vidíme také letadla polského LOTu a německé Lufthansy. Při výstupu z letadla nastává zvláštní fenomén. Obvykle se cestující tlačí ven, každý chce vystoupit jako první, kdežto nyní nikdo nechce ven., nad ránem by ještě chtěl dospávat na sedadle letadla. A posouváme si hodinky o další hodinu dopředu. Jsme tedy nyní plus 2 hodiny oproti ČR.

Tbilisi

   První kroky v Gruzii. Venku je zataženo, pouhých 16 stupňů a i když vystupujeme přes skleněný tunel, je patrné, že je celkem chladno. Toto je jeden z mála okamžiků, kdy nám na této cestě bylo zima. Pasová kontrola proběhne snadno a bez čekání, následně u beltů (pásových dopravníků) již krouží naše zavazadla. Nikam zatím nespěcháme, první autobus do města jede totiž až před sedmou, což je za hodinu. Vstupujeme do příletové haly do veřejného prostoru. O to intenzivnější a cílenější jsou nabídky místních taxikářů, že nás hnedka za usmlouvanou cenu odvezou do města a proč bychom proboha měli čekat hodinu na nejbližší autobus. Ale ani ve městě nikam nespěcháme. Můj cíl je zakoupit si tbilisské červené Metro money karty na zdejší hromadnou dopravu, pomocí kterých by se mělo dát jezdit na pouhých 3,- Gruzínských  Lari (1 lari je cca 8,- Kč), tedy za 24 korun na osobu a den. A to již odtud z letiště. Kartu by mělo být možno získat bez registrace, je anonymní, je potřeba pro každou osobu a má stát 2,- Lari. Je zde několik stánků firem – směnárny, pobočky bank, půjčoven aut, turistické informační centrum však žádné. Ale ohledně té karty mě lidé odkazují na stánek Bank of Georgia, který je zde na letišti. Ten zde nacházím a vysvětluji paní za pultíkem, co potřebuji. Ta evidentně není moc nadšená, chtěla zřejmě po ránu ještě dřímat. Vysvětluje mi, že mi může prodat karty modré, které mají tu samou funkcionalitu, stojí také 2,- Lari a u automatu opodál si na něj mohu nahrát na ni jízdenky na MHD. Je však potřeba cestovní pas, ale stačí na všechny karty jeden. Dobrá, nechávám si tedy karty vystavit, dostávám k nim pak jakýsi papír, se kterým je možno do 30 dnů katry vrátit a získat tak 2,- Lari zpět. Mám tak 4 „modré“ karty a jdeme s Adamem zápasit k automatu. Zároveň si jdu směnit 20,- EUR k jinému stánku se směnárnou. Zatím jen 20,- EUR. Kurzy zde nejsou zas tak špatné, nejsou zlodějské, ale v centru města budou lepší. Jedná se o podobné automaty, připomínající bankomaty, jaké jsme viděli na Ukrajině. Slouží krom nákupu jízdenek na MHD na tyto karty také k placení účtů za elektřinu, mobilní operátory, kabelovku, nákup zájezdů atd. Tyto automaty neberou platební karty, jen hotovost. Jdeme tedy „nabít“ naše modré karty denními jízdenkami na MHD. Lze přepnout i na anglický jazyk. Ale při procesu nákupu jízdného na kartu zjistíme takovou past- vložil jsem bankovku 10,- Lari, s tím, že jízdenka na jednu kartu stojí 3,- Lari. Nákup se zprocesoval, ale automat zbytek nevrátil. Jen se na displeji objevila hláška, že ohledně vrácení zbytku máme volat na nějaké telefonní číslo. Ani papírové potvrzení nevyjelo. Naivně jsme logicky předpokládali, že onen „zbytek“ bude moci být použit na další transakci. No, tak jsme přišli tedy o 7,- Lari. Mezitím k nám přišel jeden místní člověk, který nám ochotně pomohl s automatem. Konstatoval, že ano, že automat bohužel zbytek kreditu nevrací. V druhé směnárně tak měním dalších 10,- EUR a ten místní člověk prosí paní ve směnárně, aby mi to vydala v mincích, která následně použiju v automatu. A ukazuje mi pak, jak dobít další karty.  S pánem se bavím směsicí ruštiny, angličtiny a češtiny, pán pobýval v 90.letech nějakou dobu u nás v Československu. Dobíjím postupně další karty mincemi, nicméně na jednu z nich se nahrání podaří až na další pokus a na u další nelze zjistit status, zda se jízdné nahrálo. Tyto karty lze dobíjet i u živého člověka u okének ve stanicích metra ve městě. Tam navíc při nabití karty dostanete papírové potvrzení jako doklad, kdežto tyto automaty žádný doklad nevydají.  Dořešíme pak v centru u okýnka ve stanici metra. Ještě v odletové hale se dávám do řeči s dalším místním pánem a bavíme se , jak funguje zdejší MHD.

   Zbytek rodiny se zatím přesunul z příletové haly do odletové, kde je více místa na sezení.  Po chvíli již před letištní budovou stojí autobus číslo 337 do centra města a postupně se zaplňuje lidmi. Pak odjíždí a směřujeme zatím prázdnými ulicemi směr centrum. Je sobota ráno a ulice jsou zatím prázdné. Máme možnost se seznámit se zdejší zajímavou architekturou. Je to jakýsi mix středomořské, socialistického realismu, zanedbaných paneláků z 80. let a jsou zde i moderní budovy se skleněnými fasádami. Je tři čtvrt na sedm a vystupujeme z autobusu z letiště na zastávce přímo před naším hotelem. To byla také výhoda výběru hotelu Coste poblíž centra a stanice metra Rustaveli. Co nás ale zaráží, nikde jsme si cestou nevšimli, že by byly otevřené nějaké obchody s potravinami. Je fakt, že je sobota, ještě není 8 hodin, nevíme, jak to tady funguje. Pokud by vše bylo o víkendu zavřené, nebylo by to pro nás dobré. Jdeme si zatím na náš hotel odložit naše velké tašky, seznamujeme se s recepčním. Ten je velice ochotný, vítá nás, už o nás tady vědí a ukazuje nám, kam si máme odložit velké tašky. Bereme si tedy jen malé batůžky a přijdeme se pak standardně ubytovat až ve 14 hodin, což je oficiální doba check-inu. I když rádi bychom si vlezli do sprchy a postelí samozřejmě již nyní. Ale budeme to muset nějak vydržet.

  Máme hlad a před hotelem je jakýsi zdejší pekárna, ale ještě tam nic nemají. A dále samoobslužný obchůdek, kde již otevřeli a zbytek rodiny si jde koupit na snídani bagety. Já mám ještě jablka a nějaké pečivo ze včerejška. Mezitím se venku dávám do řeči s dalším člověkem, ten zase žil pro změnu dlouho v Moskvě a čistou ruštinou se zajímá o naše plány cesty po Gruzii a vypráví, co je tady zajímavého. Říká, že do 20 minut ta pekárna u zastávky busu otevře a bude mít hotové zdejší pečivo. Mezitím se s rodinou chceme podívat do blízkého parku, kde mají být lavičky, zajímavá flora a vyhlídka na město. Bohužel v celém parku je staveniště, rekonstruuje se a je celý ohraničený plotem. Stejně je tam bláto a i kdybychom se tam dostali, nic bychom tam nepořídili. To je škoda. Jdeme tady dál směrem ke stanici metra Rustaveli, kde jsou lavičky, vyhlídka na město a zajímavé budovy, tam dojíme snídani. Manželka se vydává na placené WC (stojí pakatel, ale čistota tomu odpovídá), my s klukama hledáme vhodné místo v místní vegetaci, ale je to totální smetiště, kam místní lidé hážou odpadky. Toto je stinná stránka většiny zemí býv. SSSR. Veřejné záchodky jsou katastrofa. Je to jedna z nevýhod těchto zemí, obzvláště pro ženy. 

  

  Rozhodli jsme se popojet jednu stanici metra z Rustaveli na Liberty Square, což je oblast, považovaná za centrum Tbilisi. Mělo by tam být infocentrum. U vstupů do metra jsou turnikety a potvrzuje se, že jedna z našich karet na MHD je v nepořádku. Po přiložení k turniketu vydává jiný zvuk a nepostí nás. Jízdné stojí ale v přepočtu jen 8,- CZK a lze přiložit i mezinárodní platební kartu. Stanice metra jsou vzhledem ke kopcovitému terénu tady dost hluboko, dlouho se jede po eskalátorech dolů na nástupiště, kde je pak budka s paní „děžurnou“ – dozorčí, jako v ukrajinském Kyjevě. A po nástupištích se pohybují muži z ochranky. Přitom se zde člověk cítí bezpečně. V metru si připadáte podobně jako v tom pražském. Ale před 30 lety. Více později. V cílové stanici Libery Square jsme u okénka s paní pokladní si nechali prověřit všechny 4 naše karty na MHD. Na třech je úspěšně nahráno jízdné do zítřejšího rána, na jedné ale není nic. Tak si jej zakoupíme za 3,- Lari. Od tohoto okamžiku všechny 4 karty na MHD nám fungují.

  Vzhůru za poznáním. Hned se stavuji ve směnárně (již se postupně otevírají po ránu) a měním za příznivý kurz 50,- EUR bankovku. Můžeme se tedy rozšoupnout. Náměstí svobody (Liberty Square) je takový obrovský kruhový objezd s monumentem uprostřed, ke kterému se však dostat nedá a okolo něj je rozmístěno spoustu architektonicky zajímavých budov. V parčíku u něj je socha básníka Puškina a budka s infocentrem. Žádné zajímavé turistické prospekty zde ale nemají. Jo, dostali jsme mapu centra města. Pohlednice zde nemají, ty prý koupíme v obchůdcích se suvenýry, které jsou všude okolo. Postává zde ale spousta naháněčů firem na obchůzky po městě i na zájezdy k turistickým zajímavostem do okolí. Prostě hon na turisty, kterých je zde dost. Rozdíl oproti Moldávii, kam prakticky žádní turisté nejezdí. Pod náměstím jsou podchody a v nich je hodně stánků se vším možným- trafiky, oblečení, klenoty, kabelky. Kvalita jako u nás ve vietnamských obchodech. Ceny velice atraktivní. Ale nic nepotřebujeme. Zvažujeme také nákup  místní SIM karty, zdá se nám to ale drahé. Uvidíme dál. Procházíme se uličkami okolo Liberty Square, narazily jsme na ovocný trh, ceny se nám zdají velmi atraktivní, kupujeme si nějaké plody a zároveň si zajdeme na WC, kde poplatek 0,8,- Lari vybírají přímo zelináři. Čistota jako obvykle nic moc, dobereme ale vodu a umývám zakoupené ovoce.

   Popojíždíme pak autobusem pár zastávek k řece. Zjišťujeme postupně, jak zdejší autobusy fungují, jak zjistíme jízdní řády, jak jezdí pravidelně. Rozhodně to moc přehledné není. Kdybych neměl staženou aplikaci Yandex Mapy, volba autobusu bez předchozí přípravy na Wifi signálu je sázkou do loterie. Jsme na nábřeží u zdejší řeky Kur, zvané také Mtkvari.   

Teče z Gruzie východním směrem do Azerbajdžánu a ústí do Kaspického moře (vlastně jezera). Protéká městem Tbilisi a tady v centru je na ní hladina vzdutá jezerem a plují zde loďky. My se jdeme zatím podívat k nedalekému pravoslavnému kostelíku. Přímo do něj se však nedostaneme (je tam sobotní bohoslužba) , ale z dálky jde cítit pronikavá vůně. Okolo kostelíku jsou úzké uličky se zajímavými domy. A hodně venkovních restaurací, ve kterých ještě žádní hosté nesedí (je brzy), ale personál nás zve. Nemáme zájem a přecházíme řeku Kur po zdejším vyhlášeném mostě pro pěší- lávka míru, která je architektonickým dílem.  

Projdeme do parku, kde je stín zdejších stromů, jaké u nás nerostou, čistá tráva (zujeme si boty a procházíme se bosky) i fontánky s pitnou vodou, kde se osvěžujeme. Otepluje se, slunce začíná pálit a začíná být až nepříjemné horko. Relaxujeme na lavičkách ve stínu stromů a okolo jsou krásně vidět kopce na svazích nad městem, které leží vlastně v údolím řeky. Je zde několik lanovek, jedna z nich vede k pevnosti Narikala, ta se ale opravuje a je pro turisty uzavřená. A všude na kopcích je hodně pravoslavných kostelíků, v dáli pak člověk si nemůže nevšimnout obrovské církevní stavby- katedrály nejsvětější trojice. Mnoho míst, které nyní vidíme, máme v plánu navštívit během  následujících pěti dnů.

 

  Dává se s námi do řeči nějaký chlapík, ptá se, odkud jsme a říká, že před několika lety žil na Slovensku. Jeho cílem ale není si s námi povídat, chce nám prodat svezení na loďce po řece. Slušně jej odmítáme. Zkouší to ještě jednou, ale pak pochopí, že nepochodí. Všichni 4 členové naší rodiny by se zatím nejraději viděli již na hotelovém pokoji. Po relaxaci ve stále větším horku popojdeme pomalu dál ke stanici metra Avlabari (pro změnu na kopec), je tam další parčík a další kostelíky, kam se v pohodě dostaneme dovnitř. Tedy spíše manželka (má dlouhé šaty), my chlapi nechceme provokovat v kraťasech. Všude ve městě také vidíme spoustu toulavých psů- nevšímají si však lidí, většinou jen polehávají a evidentně nejsou nemocí a jsou to krásná plemena velkých psů.

   Mezitím dostáváme hlad a chceme se schladit, popojíždíme tedy postupně k našemu hotelu zase na Liberty Square, kde je několikapatrový obchoďák, samozřejmě klimatizovaný a v horním patře jsou restaurace,  Mezinárodní fast food řetězce samozřejmě zamítáme a dáváme si místní jídlo. Mají menu v angličtině, je zde Wifi a tak si můžeme najít obrázky jídel či obsah jídle přeložit do češtiny. Můžeme sedět buďto uvnitř, kde je sice klimatizace, ale zápach z kuchyně, a nebo ne venkovní terase, kde je však horko, ale zase zde profukuje vítr. Volíme venkovní terasu. Dáváme si zdejší specialitu- chačapuri, jsou to takové plněné pečené kapsy. Buďto s masem, nebo se sýrem nebo zalité vajíčkem.  Chutná to velice dobře. Je to tak první seznámení s místní výbornou gastronomií.

  Na ubytování do hotelu je ještě čas, popojíždíme busem našim směrem, kde je další park a dalším velkým kostelem, opět to vypadá uvnitř velmi pěkně. Manželka ale říká, že tam je málo světla, než jsme zvyklí u nás. Pak ještě posedíme ve stínu stromů v parku pod kostelem, kde mají čisté WC zdarma (což zde  není obvyklé). Zjišťujeme, že je zde jedna výhoda, všude po městě jsou fontánky s pitnou vodou, není tedy potřeba s sebou nosit velké láhve na pití. Podle informací by zde kohoutková voda měla být pitná.

  Konečně se naplňuje čas jít se ubytovat a přesouváme se k našemu hotelu, přestože ještě není 14:00 hodin, což je oficiální čas na ubytování. Pan recepční si kopíruje naše pasy, dává nám kartu pro vstup na pokoj, podává informace a přeje nám příjemný pobyt- vše plynulou angličtinou. Bereme si naše uložené velké tašky a vcházíme s nimi na náš pokoj a nastává příjemná úleva. Máme prostorný  luxusní čtyřlůžkový pokoj s kuchyňským koutem a lednicí. Je zde velká koupelna. Okna do vedlejší uličky a je zde krásně vyklimatizováno a navoněno. Všichni jsou užaslí a moc se jim nechce věřit, že tohle ubytování s údajnou bohatou snídaní máme za tyto peníze ve čtyřhvězdičkovém hotelu na 5 nocí. Jdeme se osprchovat a pak na chvíli zalézáme pod peřinu. Původně nemám v plánu spát, spíše si chci odpočinout. Ale brzy usínám a když se probudím, spal jsem 3 a půl hodiny. Zbytek rodiny podobně. Je půl šesté večer a měli bychom vyvíjet nějaké další aktivity a jít se ještě někam podívat ven. Jsme příjemně odpočatí.

  Vydáváme se tedy ven a máme v plánu se podívat na kopec nad čtvrtí, kam se dá dostat pozemní kolejovou lanovkou. Jsou tam vyhlídky na město a příroda. Pěšky je to ale k dolní stanici té lanovky docela daleko, vyhledal jsem však autobus, který k ní jezdí. K jeho zastávce je to však taky do kopce, procházíme úzkými uličkami se starými domy. Je zde spousta malých obchůdků, krámků a pultíků s místním ovocem a zeleninou a pekárnami s jejich plněnými kapsami. Busík nám ujíždí, do 10 minut ale přijíždí další. Je to zkrácený minibus výrobce ISUZU, který se bravůrně proplétá úzkými uličkami v kopci. Přijíždíme ke stanici pozemní lanovky, kde je pár stánků se suvenýry pro turisty. Jízdné na lanovku se platí samostatně, potřebuji na to další kartu, stojí také 2,- Lari, ale lze na ni nahrát jízdné pro náš všechny čtyři. Jízdné je celkem drahé- 12,- Lari jedním směrem pro jednoho. Hned kupujeme i na cestu zpět, jelikož kopec je to docela strmý a dolů se jen tak snadno jít nedá. Není to vůbec pražský Petřín, převýšení je přes 200 metrů a kopec je dost strmý. Lanovka hned  jede a vychutnáváme si tak postupně otevírající se výhled na milionovou podkavkazskou metropoli pod horami.  A že je to metropole obrovská, je vidět na všechny strany. Kavkazský region není ani náhodou liduprázdný. 

  Jsme na kopci Mtsaminda, jsou zde stánky s občerstvením, suvenýry, je zde hodně zahraničních turistů, skupinky Asiatů, jako v Praze. Fotíme se na vyhlídkách. Krajina a vegetace zde vypadá o dost jinak než ve střední Evropě. Krom pozemní lanovky sem jezdí také kabinová. Na kopci je také vysílač, jeho konstrukce však reziví. Nevšimli jsme si, že by se na něj dalo dostat. Mezi vegetací na kopci jsou atrakce zábavního parku a restaurace různých cenových relací. Jsou ale rozprostřeny po okolí takže nekazí dojem ze zdejší přírody. Blíží se ale bouřka, viděl jsem ji už při předpovědi počasí na hotelu. Nějak jsme s ní počítali, že během večera přijde a proto jsme si vzali s sebou dlouhé rukávy. Snažíme se obejít okolí vrcholu kopce, ale prudký liják přichází dříve a rychleji. Uchylujeme se tedy zatím spolu s dalšími lidmi pod přístřeší jedné z venkovních restaurací. Mezi tím se po chodnících valí proudy vody, my jsme naštěstí v suchu a bezpečí. Déšť však bude trvat déle. Ochladilo se a jsme rádi, že dlouhé rukávy máme. Bylo by fér si v restauraci něco dát, hodilo by se nám nějaké jídlo a pití, tak zkoušíme místní specialitu a to Khinkhali, což jsou takové balené vařené těstovinové šátečky plněné masem a omáčkou. Někdy je uvnitř nich polívka. Něco podobného jsem jedl v Číně.   Je to velmi chutné. Snažíme se to jist tak, že to krájíme nožem, paní z restaurace nám říká, že je vhodnější to jíst tak, že se v tom udělá díra a pak se to vycucne, aby omáčka s mletým masem zevnitř nevytekly.

   Když bouřka přešla a postupně přestává pršet, jdeme zpět k lanovce, navíc se již šeří. Před vstupem na pozemní lanovku ale i na tu kabinovou je však hodně lidí. Nejezdí, prý z důvodu povětrnostních podmínek. Což je divné, bouřka je již dávno pryč a slábnoucí déšť by ji neměl přece vadit. Zpočátku nám to nevadí, tím lépe, že v budově lanovky je výrazně tepleji než venku, kde se po bouřce citelně ochladilo. Když ale čekáme alespoň půlhodinu, je to již divné. Máme jízdenky na cestu dolů (za nemalou cenu) a navíc dolů do města se z kopce jen tak snadno sejít nedá, museli bychom hodně obcházet, navíc se stmívá. Jiní cestující jsou taky nedočkaví a dohadují se s paní pokladní za okýnkem. Je zde Wifi signál a podle mapy zjišťuji, že nedaleko odtud asi 400 metrů od vstupu do zábavního parku jezdí dolů do města po silnici oklikou autobusy zdejšího MHD. Jdu tedy zkusit na paní pokladní za okénkem asertivitu, že chci vrátit jízdenky na cestu dolů. Jízdné jsem dole platil kartou, mám obavy z komplikací. Naštěstí mám uschované veškeré účtenky. Paní bez problémů si načte plastovou kartu s jízdenkami, prohlédne si účtenky a vysází v hotovosti plné jízdné za cestu dolů 48,- Lari. Takže máme štěstí v neštěstí- ušetříme nemalé peníze za cestu zpět a dolů pojedeme autobusem, na který platí tarif zdejšího MHD v rámci naší celodenní jízdenky.

  Ještě ale je potřeba tu zastávku autobusu najít. Bude zde probíhat nějaká velká společenská akce,  luxusní auta sem přivážejí lidi ve společenském oblečení, některé cesty jsou uzavřené. Všude je hodně policejních aut. První zastávku busu jsme sice z blbosti minuli (domnívaje se, že i tato tamní cesta je uzavřena, ale pro busy nebyla), tak jdeme na další. Mezitím zase začíná pršet, jsme však pod stromy a zatím jsme v suchu. Zastávku nalézáme a autobus přijíždí brzy. Jsme ve volné přírodě daleko od civilizace (je tady jen pár osamělých domků, navíc je již skoro tma) a raději se u ostatních cestujících ujišťuji, zda tento bus jede opravdu do centra Tbilisi. Souhlasně přikyvují. Autobus jede serpentýnami lesem a zajíždí k osadám, silnice musí překonat velké převýšení kopce. Zástavba postupně houstne a vidíme osvětlené moderní betonové obytné kompexy budov, je zde i několik opuštěných, přitom velmi rozsáhlých. Prší stále více, jsme rádi, že jsme v suchu autobusu. Potoky vody stékají po silnici po skalnatých svazích. Přijíždíme k Liberty Square, kde zase začínají ty úzké uličky s nízkými cihlovými domy, je zde hodně světel z obchůdků, barů, klubů, kaváren. Vystupujeme z busu, který tady končí a v dešti (naštěstí tady neprší tak moc) jdeme k zastávce nedaleko, odkud mají jezdit busy přímo před náš hotel.

  Není ale všemu konec, přijíždí ten náš, nastupujeme, ale na ulici našim směrem jsou policejní zátarasy. (Údajně nějaká demonstrace). Náš autobus údajně jede do cílové stanice, nevrací se zpět, ale pojede pořádnou oklikou. Takže zažíváme další noční okružní jízdu po centru Tbilisi až nakonec přece jen dojedeme přímo před náš hotel. Plni nových zážitků a pocitů jdeme nakonec spát.

První celý den na poznávání Tbilisi

Je další den- neděle 6. července. Z původně předpovídané dešťové přeháňky s bouřkou včera večer se stává déšť, který trvá celou noc a má ustat až dopoledne. To však nevylučuje naše aktivity pod střechou. Alespoň nebude horko a pro všechny případy je možné si v hotelu půjčit zdarma deštníky. Rozhodli jsme se, že dopoledne půjdeme nejprve do zdejšího národního muzea dozvědět se něco o historii Gruzie a pak, až pršet nebude, půjdeme na venkovní aktivity do botanické zahrady, která je v rokli v divokém údolí, kde jsou také vodopády. Alespoň po dešti budou mít nějakou vodu.

  Nejprve vyrážíme na hotelovou snídani, která nás také velice příjemně překvapila. Velký výběr jídel, vše průběžně doplňováno, i když podle hodnocení zbytku rodiny se jídla hodí spíše na oběd (polévka, těstoviny s omáčkou a masozeleninovou směsí). Podle vzoru jiných států bývalého SSSR zde mají kaši a palačinky. O to zbytek rodiny zájem nejeví. Je zde místní pečivo a ovoce, zelenina. Míchaná vajíčka jsou na požádání. Personál kuchyně připravuje jídle přímo před námi na pultech, což je také zajímavé. Je zde také hodně moučníků. Uvítali bychom ale spíše větší výběr sýrů a pomazánek. Personál si odškrtává čísla pokojů, ze kterých hosté již přišli. V každém případě jídlo je velice dobré, nelitujeme, že jsme si vybrali zrovna tento hotel Coste. Nechci, aby tento cestopis byl reklamou na něj, každý má jiná očekávání a ocení něco jiného. Výběr každého ubytování byl velice náročný, hlavně porovnávat recenze z více zdrojů.

  Po snídani vyrážíme ven, neprší nijak intenzivně. Ve stanici metra Rustaveli u okénka si kupujeme další celodenní jízdné na naše karty a pak se přesouváme k národnímu muzeu. To je v architektonicky zajímavé historické budově (jak jinak). Vstupné na zdejší poměry není zrovna nízké, mají zde dvojí ceny pro občany Gruzie a pro ty ostatní návštěvníky. I tak ale vstupné vychází relativně levně, pokud bychom byli v Německu či Rakousku, pořádně se nám protočí panenky. Je to tu zajímavé i pro kluky, v několika patrech je expozice historie z různých období, místní flora, fauna, klima Gruzie. Překvapuje nás, kolik tady žije velkých zvířat. V řekách a jezerech žijí velké ryby, v horách krom medvědů i velké kočky jako kavkazský jaguár či levhart. A samozřejmě divoká prasata, velcí draví ptáci. Není divu, vrcholy Kavkazu mají výšku před 5000 metrů. Na historický vývoj Gruzie měli vliv Peršani, Turci  a pak i Sověti. Prošli jsme si obsáhlé expozici v zajímavé budově a venku zatím přestává pršet a vylézá slunce, vše začíná schnout.

   Řešíme také nákup místní SIM karty, procházíme několik prodejen, cena vychází velmi podobně, v přepočtu nějakých 320 Kč za pořádnou porci GB mobilních dat a místní volání a SMSky za pakatel. To se nám zdá hodně, jelikož loni v Moldávii jsme za něco podobného platili kolem padesátikoruny. Říkáme si, zda SIM kartu a mobilní data vůbec budeme potřebovat, má to smysl jen pro případ nouze, zjistit, kdy pojede autobus, jak je kde otevřeno, podívat se na bankovní účet či zablokovat kartu v případě nebezpečí. Manželka Hanka má od svého mobilního operátora na byť menší porci mobilních dat v určitých zemích mimo EU (včetně Gruzie a Turecka) za výrazně nižší částku na 1 týden, toto zní reálněji a tak si tuto službu rovnou aktivuje.

   Předpověď počasí tedy nelhala. Přesunujeme se kousek busem směrem k sirným lázním a čtvrti Abanotubani, což je hodně atraktivní oblastí pro turisty, Tam v obchůdcích se suvenýry nakoupíme pohlednice, mají jich tu velký výběr. Pak stoupáme po úzkých uličkách do kopce okolo zdejší mešity (v jejím okolí je hodně lidí, kteří podle vzhledu evidentně nezapadají do zdejšího koloritu) zrovna je tam nějaký obřad. Zdejší mešita nemá ten klasický tvar s kopulí. Nad ní je vstup do botanické zahrady. Vstupné činí 4,- Lari na osobu a uvnitř areálu by podle recenzí mělo být i několik čistých WC a mnoho míst, kde dobrat pitnou vodu. V části areálu probíhají stavební úpravy, botanická zahrada je však velice rozsáhlá a rozprostírá se v několik kilometrů dlouhé rokli a na stráních většinou prudkého okolí. Přes vstupem se na chodnících váli hodně psů bez pánů a hemží se to tady také kočkami, které někteří psi prohánějí.

   Slunce začíná připalovat, po dešti je nepříjemné vlhko a dusno, ale také začíná profukovat vítr. Stínu je tady více než dost pod místní bujnou vegetací.

Tím, jak stoupáme postupně výše, se otevírají výhledy na město i okolní kopce, je zde několik možností, kterými stezkami se vydat. Chvíli relaxujeme na houpacích lavičkách ve stínu, nad kterými vede lanovka přes celou rokli, kde se mohou odvážlivci projet na závěsu na laně před údolí nad roklí. Je zajímavé odvážlivce pozorovat. Mají zde hodně bambusu, tady je výrazně vyšší než u nás, zde vypadá opravdu jako strom. Na bambus v Číně a HongKongu to ale určitě nemá. Pěkné jsou také vysoké túje a jiné obrovské jehličnany. Je zde několik vodopádů, kde je možno se svlažit v příjemně chladné a čisté vodě. Mají zde i visutou houpací lávku nad říčkou. Došli jsme až na konec rokle a zpět se vracíme jinou cestou. Vidíme obrovské bytové komplexy, okolo kterých jsme jeli včera večer za tmy autobusem a vůbec se do této krajiny nehodí. Je to spíše snobárna, aby  se lidí mohli pochlubit, že mají finance na to bydlet v něčem tak obrovském u divoké přírody. Některé z nich jsou ale nedostavěné a podle vzrostlé vegetace na budovách již několik let. Prostě neúspěšný investiční projekt.

   Po intenzivním po kopcích chození máme zatím docela hlad, chceme zkusit zdejší gastronomii a jedeme tedy k Liberty Square, do uliček, kde jsme včera za tmy viděli hodně bister a restaurací e nevypadaly zrovna luxusně. Na několikátý pokus nacházíme restauraci, do které se vchází jako do sklepa, mají tam menu i v angličtině i s obrázky a ceny velice přijatelné. Ochutnáváme zdejší polévky.

 Charčo (viz foto) a Čikritma, což jsou velice syté polévky s poctivými kusy masa. Jako příloha k nim se podává zdejší plackový chléb. Dále chačapuri- plněné placky, pro změnu na jiný způsob, než jsme měli včera. A k tomu do dáváme dohromady plněné šátečky z těsta- khinkali (viz foto).  Najedli jsme se zde rozhodně více než včera v nákupním centru, útrata byla nižší i se zaokrouhlením pro vzornou paní servírku. Byl zde ve sklepním prostoru oproti venku příjemný chládek a čisté WC .

   Pokračujeme v poznávání, našim cílem je dostat se k obří katedrále Nejsvětější trojice (Holy Trinity Cathedral), která svou velikostí a polohou na kopci nad městem je viděl ze spousty míst jako dominanta. Je to také jedna ze zdejších must see atrakcí (musíte to vidět, jinak jste nebyli v Tbilisi). Jedeme metrem do stanice Avlabari, odkud by přímo ke katedrále měly jezdit busy. Sice není to daleko, ale je to do kopce, což vzhledem k horku se nám moc šlapat pěšky nechce. Teď ještě zjistit, který busík tam jede. Jeden z rovna přijíždí, je to ale maršrutka (minibusík či taková zdejší dodávka se sedadly = typický dopravní prostředek v bývalé SSSR), ptám se lidí na nástupišti a jeden z nich říká, že tato maršrutka  tam jede. I v nich platí naše karty na MHD. S pánem se pak během nástupu a krátké cesty dávám do řeči. Sice neumí česky, ale polsky, jelikož pracoval nedávno  v Polsku na stavbách. Směsicí polštiny, češtiny, angličtiny a ruštiny se tedy bavíme o životě, o Tbilisi, o Polsku. Pak se pán s námi loučí a přeje nám šťastnou další cestu. Zastávka maršrutky je opravdu přímo před vchodem do oploceného komplexu s katedrálou. Místní nám ukazují, kde je ten správný vchod. Vstupné se zde neplatí.

   Tato katedrála byla postavena v teprve nedávno- na přelomu 20. a 21. století  jako replika historických budov a v areálu jsou také další církevní stavby, zvonice, ubytovací zázemí pro církevní hodnostáře, připomínající hrad. Vše je zeleni. Hledáme WC, jsou k němu šipky, nalezneme jej, to se ale paradoxně nachází mezi rozbořenými rozpadajícími se budovami, kde podle všeho bydlí sociálně slabší spoluobčané. Mezi domy s padající střechou se suší prádlo. To vše mezi odpadky. Něco takového je zvláštní přímo uvnitř výkladní skříně gruzínské kultury.

  Samotná katedrále je úchvatná. Je nejvyšší a nejrozsáhlejší ortodoxní církevní stavbou v Gruzii a třetí největší na světě (větší jsou v jiných zemích býv. SSSR). Tady na kopci před katedrálou krásně profukuje a je zde nádherný výhled na město i okolí. K tomu všemu jsou zde opět krásní psi bez pánů, kteří polehávají na dlažbě a odpočívají. Manželka s mladším Štěpánem se jsou podívat dovnitř. Vstupné se zde neplatí, je však potřeba mít vhodný oděv. Štěpán má s sebou k tomuto účelu dlouhé kalhoty. Po návratu a úchvatných dojmech říkají, že u vstupu je možno si zapůjčit něco jako zástěry na zakrytí nohou (podobně, jako tomu bylo u Lávry v ukrajinském Kyjevě), tak se jdu nakonec také dovnitř podívat. Probíhá zde zrovna obřad, je zde hodně pravoslavných kněží (vzpomínám na nedávné Srbsko – jsou to typičtí muži s dlouhými šedivými vlasy a fousy). Hanka se Štěpánem se pak jdou ještě podávat do dalších menších kostelíků. Pak procházíme postupně celým areálem. Je to tady taková velká oáza klidu a pohody v jinak rušném a uspěchaném hlavním městě. Znovu dodávám jako v minulých cestopisech, že jsem ateista, stále více v životě se mi potvrzuje výstižný výrok jedné cestovatelské dvojice  po světě (2 mladí učitelé na skládacích kolech), že náboženství je především jedna velká manipulace s lidmi. Církevní stavby mě ale přitahují po stránce architektury, jsou to vesměs skvosty postavené před několika staletími.

  Vracíme se zpět k metru, je to z kopce, navíc se zatím ochladilo a jdeme pěšky. Můžeme tak vidět neturistickou oblast, kde v uličkách v přízemích domů jsou obchody se stavebninami, autoopravny, stolárny, kovovýroba, prostě lehký průmysl přímo mezi obytnými domy. Dojdeme mezitím k metru a kluci ještě chtějí popojet pár stanic metrem dál od centra, kde má být nádraží. Činíme tak, ovšem přestože je neděle, vlaky metra jsou dost plné, jezdí v dalších intervalech po 6 minutách a ve vlacích i na nástupištích je nepříjemné horko. Tedy není zde o moc chladněji, než venku.  Vystupujeme ve stanici Samgori, kde je tržiště se zelináři, tady jsou ceny nižší než v centru u Náměstí svobody, jednak se zde nevyskytují turisté, ale místní lidé a navíc je večer a zelináři balí a vyprodávají své produkty. Kupuji tak symbolicky pár jablek, broskev a nektarinku. Mezi úzkými průchody mezi stánky leží velcí psi bez pánů. Hanka se následně jde podívat do nákupního centra, kde mají oblečení a my na přilehlou zastávku vlak. Na tu se vchází jedou z úzkých průchodů mezi stánky s ovocem a zeleninou.

   Prošli jsme ke kolejím nákladního nádraží, vidíme projíždět typické obrovské dvoudílné nákladní lokomotivy sovětské éry s označením VL (Vladimir) a u první koleje je něco jako zbytek nástupiště pro příměstské vlaky. Ty zde údajně jezdí velmi zřídka, jejich jízdní řády jsou špatně dostupné, ani tady na zastávce žádný nevisí, ale podle postávajících lidí s taškami s nákupy z tržnice by vlak měl jet zrovna teď. A máme štěstí, přijíždí čtyřdílná elektrické jednotka vyrobená ve vagónce Riga a leccos pamatuje (tipuji minimálně 50 let). Nemá klimatizaci (tou dobou se nic takového v SSSR nedělalo) zvuky při jízdě připomínají historii. Tyto vlaky sloužily pro dopravu dělnické třídy v celém SSSR. My však za pár dnů k Černému moři na dálkové trase pojedeme něčím mnohem modernějším. Udělali jsme s klukama pár fotek a vracíme se naproti k mamce. Ta si prošla obchody s oblečením, nic ji ale nezaujalo.

  Už se chceme vrátit na hotel, řešíme, zda jet metrem, to bychom však pak stejně museli kousek pěšky k hotelu, a nebo některým z autobusů. To bychom pak viděli život na ulicích, našli bychom některý bus, co jede přímo k našemu hotelu a v busech je většinou funkční klimatizace. Kdežto v metru je nepříjemné vedro a davy lidí. Nakonec jedeme busem trochu jinou cestou než včera ráno z letiště a dojedeme přímo v hotelu. Před hotelem je pultová pekárna, kde paní prodává několik druhů plněných kapes, tak jich pár kupujeme do hotelu na „večeři“.

Výlet do skalního komplexu a do Gori

Následuje další den- pondělí 7.července. Dnes máme v plánu vyrazit mimo Tbilisi. Našim cílem je město Gori, kde je muzeum Stalina. Ne tedy, že by nás tento člověk nějak zajímal, ale je to taková must see atrakce Gruzie a poznáme také oblast dále od hlavního města Tbilisi. Město Gori chceme spojit s komplexem skalního hradu Uplisciche, což je také velmi zajímavé a jedinečné místo a leží od Gori asi 15 km. Doprava tam ale bude trochu dobrodružství. Přestože do obou míst vede železniční trať, doprava vlakem je vyloučena. V Gori staví jen 2 vlaky denně v pro nás nevhodnou dobu, ostatní tudy projíždějí, paradoxně tudy budeme projíždět bez zastavení při našem přesunu k moři za pár dnů do Batumi. V obci u skalního města je vlaková zastávka, ale žádné zastávkové vlaky tudy již několik let nejezdí. Jako dopravní prostředek tedy zbývá maršrutka.

   Po opět bohaté a chutné snídani (oproti včerejšku drobná změna jídel) se přesouváme autobusem do severní části Tbilisi na autobusové nádraží Didube. Je to také stanice metra, ale jedeme údajně přímým autobusem přímo od hotelu. Při přikládání našich karet od zdejší MHD překvapivě zjišťujeme, že na 2 kartách se ukazuje platnost o den delší. To je příjemné zjištění, zřejmě to souvisí, jak první den jsme jízdné nahrávali až na druhý pokus. Zřejmě data uvázla někde ve frontě na serveru a nyní se prošťouchla.  Volbou jízdy autobusem na Dibube jsme ale udělali chybu- bus pomalu popojíždí v dopravní zácpě, v pracovní den v Tbilisi běžné. Asi jsme přece jen měli jet metrem. Ale nakonec se provoz uvolňuje a bus se rozjíždí. Tak jako na jiných autobusových uzlech v bývalém SSSR (jako autobusák např. v moldavském Kišiněvě), i tady na Didube panuje organizovaný chaos. Je to vlastně několik parkovišť mezi stánky se zelináři, oblečením, hrnci a elektronikou, na chodnících mezi stánky se válejí velcí psi bez pánů a lidé je obcházejí.  Stojí zde spousta marštutek (dodávek) a jejich řidiči vyvolávají názvy měst, kam jedou. Linky většinou nemají jízdní řády, odjíždějí po naplnění. Jsou zde také naháněči s osobními auty, některá vypadají dost opotřebeně (totálně prasklé čelní sklo, chybějící přední nebo zadní maska). Jeden týpek s pohledně vypadajícím SUV nám nabízí svezení do Gori. Cena je velice dobrá- 7,- Lari za osobu. Zavezl by nám přímo do centra Gori, kdežto maršrutky jezdí na autobusové nádraží, které je na okraji města a museli bychom ještě jet tamějším busem MHD. Toto zní velice lákavě. A vyjel by do 10 minut. Souhlasíme, ale nejprve si zajdeme na WC. To bude dobrodružství, jelikož za WC sice chtějí jen 0,2 Lari za osobu, ale je tam pronikavý zápach a kaluže moči. Mají tam ale tekoucí vodu.

  Po překonání WC nasedáme do auta a čekáme, až řidič sežene ještě další 2 cestující. To se celkem rychle do 10 minut podaří (jsou to nějací 2 asijští turisté- baťůžkáři) a můžeme vyjet. Řidič a majitel auta (SUV Lexus hybrid s klimatizací, tu však nepoužívá, jedeme s otevřenými okny)  se celkem rozpovídá, může být ve věku  tak 65-70 let a oslovuje nás všechny „ribjata“ – děti. Žil dlouho v Rusku, pak vozil organizované zájezdy zahraničních turistů po Gruzii, nyní je v důchodu, bydlí přímo v Gori a každý den ráno jezdí do Tbilisi. Pravděpodobně někoho vozí a aby vytížil cestu zpět, vždy se sněží za úplatu někoho svézt. Komentuje nám okolí silnice.

  Nejprve se vymotáváme v kolonách (byť rychle jedoucích) po několikapruhové ulici z Tbilisi, která plynuje přechází v dálnici. Cestou předjíždíme hodně maršrutek různých velikostí a stáří. Zaujala nás jedna s velkými kufry poházenými na autozahrádce na střeše. V marštutkách, aby se tam vešlo co nejvíce cestujících, obvykle na velká zavazadla není moc místa. V tomto případě se vezou pod průhlednou fólií a jsou svázány gumovými provazy. Do Gori to má být nějakých 80 km a cca hodina cesty. Jak se postupně vzdalujeme od Tbilisi, provoz přestává být tak hustý a je zajímavé pozorovat zdejší úchvatnou krajinu strmých hor, většinou je na  nich málo vegetace. V dáli vidíme vyšší skalnaté hory, někde tím směrem bude ten opravdový vysoký Kavkaz. Na směrovkách vidíme odbočku na město Vladikavkaz (ten už ale leží v Rusku), pamatuji si jej  ze zpráv z médií ohledně války před několika lety. V kotlinách pod horami je krajina intenzívně zemědělsky využívaná. Jsou tu lány obilí, ovocné sady (to ovoce, co se prodává na tržištích jako jablka, hrušky, broskve, nektarinky), také olivovníky, ty budou mít ale sklizeň až na podzim. Jsou zde pastviny s ovcemi či krávami. Zajímavé je pozorovat vozidla na dálnici, velké kamiony, sklápěčky, malé náklaďáčky. Všechny evidentně pamatují více let než ty u nás v Evropě. Kvalita dálnice je velice dobrá, rozhodně to není tankodrom a lze po ní jet maximální rychlostí 110 km/h. Před Gori řidič sjíždí z dálnice, do města je to jen nějakých 10 km, tankuje benzín (i zde na velkých benzínkách jsou zřízenci v montérkách s logem řetězce čerpací stanice, kteří vám za drobnou úplatu natankují).

  S řidičem se bavíme o našich plánech na dnešní den i na dny další, říká nám, co je v Gori krom muzea Stalina zajímavého (je zde na kopci i rozsáhlá pevnost). Náš plán je se nejprve podívat do Gori a pak maršrutkou přejet ke skalnímu komplexu Upstlische, pak se vrátit zpět do Gori a vrátit se autobusem či marštutkou do Tbilisi. Náš řidič nám však dává nabídku, která zní lákavě. Svezl by nás ke skalnímu komplexu přímo nyní. Jednak údajně, že k odpoledni se tam sjedou zájezdové autobusy a bude tam hodně lidí a jednak pak budeme muset řešit 2 cesty marštutkou mezi obcí u skal a Gori, navíc s nejistým časem, kdy marštutka pojede. Kdežto takto toto budeme muset řešit jen jednou. A navíc odpoledne bude  nepříjemnější vedro. Na druhou stranu- řidič si za svezení říká z Gori ke skalám o 25,-Lari, což je v nepoměru vůči 28,- Lari za cestu z Tbilisi do Gori, ale je to dáno tím, že by vezl jenom nás a těžko by sehnal někoho na vytížení cesty zpět. Po přemýšlení toto akceptujeme. Projíždíme tedy centrem Gori okolo parku, kde je ono slavné muzeum Stalina, je tam hodně autobusů s turisty a několik stánků se suvenýry a občerstvením. Pak jedeme do onoho Upstilishe, tedy po ne již hlavních silnicích do obce Kvakhvreli (jazykolam), řidič nám ukazuje, z jakého místa přímo jezdí marštutky do Gori a v kolik přibližně, na přesný čas se máme zeptat místních. A pak nás veze přes most přes peřejnatou řeku Mtkvari (je to horní tok té, co pak protéká přes Tbilisi). Ke skladnímu komplexu je to již necelé 2 km po úzké asfaltce kolem zvláštních skal na parkoviště. Tady naše cesta zatím končí, dám peníze řidiči a ten nám přeje šťastnou další  cestu po Gruzii, předal nám také své telefonní číslo, pokud bychom potřebovali využít jeho služeb při výletech v dalších dnech.

  Jdeme ke vstupu do areálu, jsou zde občerstvení, pár obchůdků se suvenýry i stánků, kde místní lidé prodávají své domácí produkty (sýry, med, likéry, víno). Je zde i restaurace a čisté WC, kde dobíráme vodu. Za vstup do areálu je pro nás jednotná cena 15,- Lari na osobu (studenti gruzínských škol to mají jen za 2,- Lari), pokladní ještě nabízí verzi vstupenky za 20,- Lari, což je včetně prohlídky vinného sklepu včetně degustace. O to zájem nemáme. Skalní komplex není nikterak rozsáhlý, trávíme zde cca 2-3 hodiny včetně kochání, relaxace a svačiny. Není to jako Adršpašské či Prachovské skály, spíše jsou to takové Drábské Světničky ve velkém. Po několika chodnících nebo po vydlabaných zářezech ve skále se dá prochodit celý areál, mají zde i dlouhé schody v umělém tunelu. Slunce připaluje, je jasná obloha (někteří z nás se namazali opalovacím krémem), ale na druhou stranu profukuje příjemný vítr. Jak vystupujeme výše, otevírá se krásný výhled na údolí s divokou řekou, horami a roztroušenými lidskými obydlími. Ve skalách jsou vydlabány místnosti různých tvarů a velikostí. Mají zde i pravoslavný kostelík přímo na skalách, ten je několik staletí starý. Jdeme se do něj podívat a je uvnitř sice skromný, ale krásný.

 

  Co je tady zajímavé jsou ještěrky, které se vyhřívají na skalách na slunci. Jsou dlouhé a baculaté, fotíme je. Je jich tady hodně, žádné podobné jsem u nás v ČR neviděl. Když jsme si prohlédli celý areál, vracíme se ke vchodu a čeká nás pěší cesta asi 2 km do obce Kvakhvreli na maršrutku do Gori. Slunce je stále výše a je větší horko, z příjemného chladivého vánku se postupně stává horký fén. Jsme rádi, že jsme si nedali tu degustaci vína, nedokážu si přestavit, že bychom takhle na slunci měli šlapat ještě s alkoholem v těle. Taky jsem řešil myšlenku požádat někoho od turistických autobusů, zda by nás za úplatu nemohli vzít do Gori (stejně pravděpodobně tyto autobusy jedou taky tam k muzeu Stalina), ale všechny jsou plné, všechny místa mají obsazena platícími turisty.

  Před obcí přecházíme dlouhým mostem přes řeku, její tok připomíná slovenský Váh na středním toku či Kysucu či Oravu. Řeka má štěrkové dno a rozlévá se do několika ramen. Na okolních svazích se pasou krávy a ovce. Došli jsme do obce k jedné křižovatce, kde má být zastávka maršturky, je zde i budka s lavičkami a odpadkovým košem. Před žhnoucím sluncem jsme tedy chránění. Marštutka a ani nic podobného však stále nejede, pokoušíme se ptát kolemjdoucích lidí, v kolik hodin že to vlastně má jet a jen říkají, že to jezdí. Čekáme nějakých 50 minut, pak přicházejí ke křižovatce 2 místní ženšiny a do pěti minut maršrutka konečně přijíždí. Cena jízdného do Gori (respektive cena je jednotná za celou trasu) činí pouhé 2,- Lari za osobu. To ale ještě netušíme, že maršrutka ještě vykoná okružní „vyhlídkovou“ jízdu po obci. Úzkými uličkami se tak proplétáme okolo rodinných domků, statku, místní školy, u nepoužívané železniční zastávky přejedeme koleje do dalších ulic a u jakési návsi s obecním úřadem je pekárna s okénkem, kde si řidič u okénka kupuje čerstvý ještě teplý plackový chléb na cestu.  Pak po této okružní jízdě konečně najíždíme na silnici do Gori a po asi 25 minutách dojedeme do centra na podlouhlé náměstí s parkem a muzeem Stalina.

  Jdeme si koupit svačinu do obchodu, opět něco z výběru místního plněného čerstvého pečiva. Ten jejich podlouhlý plackový chléb mají zde ale jen balený a ten nechutná moc úžasně. Je zde pošta, tak posílám pohledy příbuzným do ČR a budeme zvědaví, kdy dorazí. Svačinu pak konzumujeme ve stínu v parku před muzeem vedle sochy Stalina v nadživotní velikosti. Pak zjišťujeme, jak vstup do muzea funguje. Vstupné činí pro dospělé 15,- Lari a pro kluky coby studenty 10,- Lari na osobu. Je možné prohlídku absolvovat bez průvodce, je zde i několik organizovaných skupin turistů, pro ty průvodce je i v cizích jazycích. Budova muzea je v románském stylu, v několika sálech je expozice o Stalinově životě, obrazy, fotografie, stránky z tehdejších novin, věci, které používal. Je to velice dojemné a zároveň drsné. Celé muzeum je prezentováno jako pojetí historických faktů, nikoliv oslava a vychvalování samotného Stalina. Víme, že Stalin způsobil smrt několika desítek milionů lidí a utrpení dalších stamilionů, byl krvelačný tyran, ale to neznamená, že si jej nebudeme připomínat a že na něj zapomeneme. Naopak, historii máme k tomu, abychom se poučili z minulosti a aby pokud možno se v budoucnosti totéž neopakovalo. Gruzie se distancuje od totalitních praktik bývalého Sovětského Svazu, područí SSSR vnímá jako okupaci, ale Stalina, rozeného v Gruzii, vnímá jako velkou osobnost, přestože byl zlý a drsný.

 Vedle budovy je pak na kousku koleje vystaven Stalinův šestinápravový osobní vagón, kterým cestoval po Sovětském Svaze během svého vůdcovství. Dovnitř do vagónu je pak možno  se dostat za doprovodu průvodce (přidáte se k některé ze skupinek, pokud zrovna žádná není, požádáte personál v budově, aby vás do vagónu pustili). Je to vlastně obytný vagón z počátku 20. století s kuchyní, koupelnou, zasedací místností, kupé pro vůdce i pro doprovod. Vedle budovy muzea se pak pod konstrukcí většího domu nachází původní dům, kde se Stalin v roce 1878 narodil. Tam se dostat nedá, jen si jej můžete prohlédnout zvenku. Dozvěděli jsme se, že Stalin měl původně mít své mauzoleum, jako Lenin, jeho tělo mělo být vystaveno do budoucích věků, nakonec však z těchto plánů sešlo.

  V muzeu v obchůdku si pak můžete koupit upomínkové předměty se Stalinem, krom toho např. ponožky s jeho podobiznou prodávají na mnoha tržnicích po celé Gruzii.  My nic takového nekupujeme. Procházíme se ještě přilehlým parkem s vodními prvky a krásnou florou a pak míříme dál, tedy směrem zpět do Tbilisi. Přímo od náměstí sice má jezdit místní autobus na autobusové nádraží, ale jezdí jen 1x za hodinu. Tak se přesouváme 700 metrů pěšky do jiné ulice, odkud tam jezdí několik linek častěji. Cestou na kopci vidíme zdejší pevnost (viz foto), je velice rozsáhlá a na jedné z věží vlaje obrovská gruzínská vlajka, ale manželka hned prohlašuje, že ona určitě tam nahoru nejde. Stejně tak kluci. Je pořád docela vedro a slunce pálí. Městský autobus (tento je velký, není to maršrutka) jede za pár minut, mají zde zase nějaké své plastové karty na jízdné, lze však také platit přiložením mezinárodní platební karty.  Jízdné stojí 1,- Lari. Na autobusák je z centra opravdu celkem daleko, nějaké 3 km nezáživnou cestou po hlavní ulici vesměs kolem obchoďáků.

  Nalézt tu správnou maršrutku není problém, i když v hale autobusáku žádné cedule ani čísla nástupišť nejsou, stačí se zeptat místních lidí a oni vám už ukážou, nebo vás tam rovnou zavedou. Ještě si zajdeme na WC uvnitř v hale. Jedna z maršrutek do Tbilisi právě čeká na naplnění, kupujeme v přilehlé budce jízdenku za pouhých 5,- Lari za osobu a po našem nástupu zbývají 2 volné sedačky. Ty se během pár minut zaplní a můžeme frčet směr dálniční nájezd a pak směr Tbilisi. Na klimatizaci zapomeňte, vše řeší pootevřená okénka a jsou zde záclonky. Po dálnici jedeme tou samou cestou, ale i tak je cesta zajímavá. Cestou zastavujeme u dálničního sjezdu, kde vystupuje jeden člověk, kvůli dalšímu pak řidič zastavuje přímo v odstavném pruhu dálnice u nějaké obce. Při vjezdu do Tbilisi provoz houstne, jsou tu kolony, ale jede to. Přijíždíme v pořádku na tbilisské autobusové nádraží Didube na příslušné parkoviště. V linkách marštrutek a busů je systém, do každého regionu odjíždějí z určitých míst na nádraží, poznáte to i podle reklam na plakátech i na stáncích s prodejem jízdenek. Můžete odtud cestovat autobusy i přímo do Ruska- do Moskvy čí  Voroněže. A samozřejmě v rámci Gruzie k černomořskému pobřeží do Batumi či Suchumi. Kdybychom z nějakého důvodu nemohli jet do Batumi vlakem, skončili bychom jistě právě zde.

   Jdeme na metro přes stánky tržnice, ještě najít ten správný dav lidí. Vrcholí večerní špička a řada lidí pro vstup na nadzemní nástupiště metra a k turniketům začíná již u stánků a pomalu se posouvá po schodech k samotné stanici. Když se přes turnikety dostaneme, další „zásobník“ cestujících je na nástupišti, odkud zase davy lidí postupně plní přijíždějící vlaky metra.  Vše je ale uspořádané, žádné násilné tlačenice nebo emoce. Něco podobného jsme zažili v kyjevském metru. Jedeme po krátkém nadzemním úseku metra podél železniční tratě a v jednom areálu vidíme odstavené lokomotivy československé výroby, tedy spíše jejich hřbitov. Je zde od jedné stanice metra i pěší lávka přes kolejiště a v následujících dnech se sem chceme vypravit.

  Dojeli jsme na hotel, uklízečky pokoj opět krásně uklidily, ale opět nechaly naplno běžet klimatizaci, takže v pokoji je pořádně až nepříjemně překlimatizováno. Dáváme si na pokoji jako večeři opět plněné placky z malé pekárny před hotelem. Pomalu se šeří, zbytek rodiny už nikam ven se vydat nechce, tak alespoň já sám se vydávám na krátkou procházku jen s lahví vody po blízkém okolí hotelu.

  Nejprve scházím tichou temnou uličkou, kde bydlí místní lidé v bytech, dolů do údolí k řece. Snad mě tady nikdo samotného nepřepadne. Domy za šera mezi bujnou vegetací velkých stromů vypadají temně, ale i tak se tady člověk cítí bezpečně. Dále už jsou ale jen rušné několikaproudé ulice  a silný provoz osobních aut. Setmělo se docela rychle- tady jsme blíže rovníku. Jdu okolo obrovského kruhového objezdu, kde je uprostřed betonový krásně nasvětlený monument, je zde několik mimoúrovňových silničních nadjezdů a podjezdů, které překonávám podchody. Na malém pahorku má být budova gruzínského národního cirkusu, tak se k ní po dlouhých schodech mezi stromy jdu podívat. Je to zajímavá historická kruhová stavba krásně nasvícená. Je zde ale pusto, žádná akce se tam nekoná. Je ostud ale výhled na nasvícené město. Postupně se vracím zpět na hotel. Přestože je již 22 hodin, stále je na hlavních ulicích silný provoz.

Výprava do kopců nad Tbilisi

A máme další den - úterý 8. července. Dnes má být v Tbilisi nějakých 33 stupňů, tak je to ideální příležitost vyrazit někam do přilehlých hor, kde bude snesitelněji. Našel jsem si na mapě, že lze vyrazit do oázy klidu do jednoho z monastýrů s názvem Udzo, kam se dá dostat bez velkého převýšení z obce Kojori, kam jezdí zdejší městský autobus, na celou trasu platí naše karty. Mám poznamenaný jízdní řád busu i otvírací dobu monastyru (údajně je otevřen jen některé dny v týdnu a má to být právě dnes).

  Ještě mě čeká úkol- mise a to vypravit se do pobočky národní banky, abych si vyměnil staré gruzínské bankovky za aktuálně platné. Můj kolega, ano, ten, který mě přivedl na nápad se do Gruzie vypravit, mi totiž dal 110,- Lari, které mu nedopatřením zbyly z jeho cesty před cca 8 lety, jenže, jak jsme s kolegou zjistili,  tyto bankovky jsou již neplatné, ale měly by se dát vyměnit právě ve zdejší národní bance. Jedna z poboček má být právě zde- blízko Liberty square, kde je zastávka našeho busíku. Pobočku v pohodě nalézáme, je v ní klasicky překlimatizováno a jsou zde luxusní kožená křesílka na sezení. Bereme si vyčkávací lístek, ale ihned jsme voláni k jedné z přepážek. Vysvětluji paní svůj cíl a ochotně bez jakýchkoliv formalit, předkládání cestovního pasu a všelijakých dalších údajů mi dává adekvátní částku v platných bankovkách. Tak, to by bylo.

  Busík do obcí do hor jezdí každých 40 minut, je to minibusík ISUZU. Jedeme zpočátku stejnou cestou jako tehdy od kopce s lanovkou a se zábavním parkem, a nad roklí s botanickou zahradou. Nyní máme postupný výhled na Tbilisi za dne a z jiných stran. V obcích nad Tbilisi je patrný stavební ruch, bohatí Tbilisané zde staví luxusní rodinné domky, vznikají tu i satelitní městečka. Avšak silnice do Tbilisi je úzká a nemá pro takový provoz kapacitu, navíc ji ani v členité krajině nelze nijak rozšířit. Postupně jsme busíkem vyjeli až do výšky 1350 metrů a vystupujeme na vesnici u parčíku před supermarketem. Rovnou se tam stavíme a kupujeme svačinu, abychom si ji pak snědli u cíle naší cesty.  Pak pomalu vyrážíme po jinak kvalitní asfaltové ulici kolem rodinných domků k lesu ke kopci, kde má být onen monastýr. Stínu je zde hodně, lesy jsou smíšené, ale jiné stromy než u nás. Část cesty jdu bosky. Po necelých 2 km s krátkým stoupáním do kopce dojdeme až k cíli, asfaltka mezitím přešla ve štěrkovou lesní cestu, pro osobní auta ale v pohodě sjízdnou. Je zde opravdu oáza klidu, potkali jsme tady jen jednoho muže se svými dvěma malými dětmi a z obce se k nám připojil pejsek. O jídlo ale nežebrá, není agresivní, jen jde s námi.

 

  Došli jsme k cíli, u vrcholu kopce, který má 1417 metrů, je za kamenným plotem zahrada se 2 kostelíky a kamenný dům, ten je ale za dalším plotem. Branka do zahrady je otevřená, jsou zde lavičky pod stromy, kohoutek s pitnou vodou i sklenicí a výhled na široké okolí. Jeden kostelík je zamčený, ale do druhého lze volně vstoupit a nikdo tu není. Opodál je parkoviště a vrchol kopce, kde je cosi jako nivelační značka, kříž, ale není z něj kruhový výhled. Kluci se diví, že v této výšce rostou normální velké stromy. Jsme blíže rovníku, jelikož v našem zeměpisném pásu v ČR  by byla v této výšce jen kosodřevina. U vrcholu kopce je cosi jako improvizované ohniště s lavičkami okolo něj, tam si dáváme svačinu a pejsek chodí okolo nás, ale nic po nás nežebrá. Pomalu se vracíme do obce, abychom stihli autobus dle jízdního řádu a sjedeme dolů do města zase do bedra. Tady na kopci je jen nějakých 27 stupňů, zatímco dole má být 33.

  I proto zbývající část dne chceme strávit zase někde nahoře v kopci a máme v úmyslu dostat se na návrší s jednou zdejší must see  atrakcí a to Chronicles of Georgia. Má to být monument s vysokými kamennými sloupy, něco jako britské Stonehenge nebo egyptské Údolí králů. Má tam jezdit linkový busík, mimo jiné od stanice metra od hlavního vlakového nádraží. Tam se tedy přesouváme, opět jsou vlaky dost plné a je zde nepříjemné horko. Ze stanice má být několik východů, není to tady zrovna moc přehledně značené, ale jdeme s největším davem a máme úspěch. Dlouhou chodbou jsme podešli kolejiště vlaků a ocitáme se na autobusovém terminálu MHD a tržišti zároveň a zrovna tady stojí minibusík číslo 360, který má jet našim cílem. Na jeho odjezd si ve vedru musíme ještě chvíli počkat, mezitím s naplní a vyrážíme zase do kopců pro změnu na východní straně Tbilisi. Jedeme přes sídliště místních lidí a otevírají se nám výhledy na krajinu. Pak busík vyjede ze zástavby města a jede okolo jezera, kterému se říká Tbilisské moře. Je to vlastně obrovská přehrada ve tvaru oválu, který má na délku přes 8 km a asi 2 km na šířku. Slouží mimo jiné k rekreaci, ale jen v jedné části jsou vhodná místa ke koupání. Jedeme okolo velkého akvaparku, také jsem původně zvažoval jej navštívit, abychom si v horku oddechli a odpočinuli, recenze jsou však vyloženě záporné (za hodně peněz málo muziky, špína, spousta bazénů a atrakcí mimo provoz . Co je ale zajímavé, tak to je piknikovací plocha nad jezerem, kde ve stínu stromů na trávě parkují dodávky, karavany ale i klasická osobní auta a před nimi mají lidé roztopené grily a dělají šašlik (ražniči či maso na špízu). Podobně jako v Moldávii u řeky Dněstr.

  Mezitím z dálky je vidět kopec s monumentem na něm.  Nedaleko vrcholu je opravdu zastávka busu.

Je tedy nějaké sociální či low-cost bydlení jednoduché a sklady a lehký průmysl. Ze zastávky k úpatí kopce je to nějakých 5 minut chůze, jdeme dál od silnice po pěšině v částečném stínu stromů. Opět slyšíme výrazný hluk cikád, je to jako ve středomoří, kdy jejich zvuk připomíná spíše elektrocentrálu. Pod kopcem je improvizované parkoviště, opět tady vidíme turistické autobusy, stánky se suvenýry, dodávky s občerstvením s elektrocentrálami na pohon chlaďáků a mrazáků se zmrzlinami.  

 

   Dále je to k vrcholu po širokých schodech. Místo je opravdu impozantní. Betonové obrovské sloupy jsou tmavé barvy, mezi nimi je příjemný stín a profukuje vítr. Vyhlídka na široké okolí je úžasná. Z ochozů jsou krásně vidět sídliště Tbilisi, paneláky jsou dost různorodé. Od moderních nových bytovek po paneláky z 80. let připomínající zaostalá sídliště na východě Slovenska. Krásný pohled se naskýtá na jezero Tbilisské moře, které má z výšky světle modrou barvu a vidíme nedalekou pláž, kde skotačí děti. V dáli jsou pak hory s minimem vegetace a ve větší dáli vysoké skalnaté hory postupně zvyšujícího se Kavkazu. Do toho hlasitý cvrkot cikád a vítr. Ideální počasí na sušení prádla.  Nikam nespěcháme, je tady příjemně. Mají tady opět další pravoslavný kostelík.

  Vracíme se zpět na zastávku minibusíku, abychom se dostali zpět do města k metru a chceme jet jinou trasou, než jsme přijeli sem, a to se daří. Jedeme tedy přes jiná sídliště, kde je hodně zeleně v parcích a přijíždíme na konečnou k jedné stanici metra na severu Tbilisi. Tady je zase oproti klídku na vrcholech kopců městský ruch, dáváme si na lavičce v parku večeři ve formě plněných kapes. Poté popojíždíme metrem směrem k centru a vystupujeme na nadzemní stanici Gotsiridze, kde je ten nadchod nad kolejištěm. Kluci si zároveň zde fotí soupravy metra na povrchovém úseku. Dlouhou lávkou pomalu procházíme nad kolejemi, je zde něco jako lokomotivní depo a v něm odstavené vraky dieselových lokomotiv typu ČME československé výroby, které byly v tisícových sériích dodávané do Sovětského Svazu. Některé z nich zde jsou zjevně neprovozní, jsou to spíše jejich torza na vybrakování náhradních dílů, jiné ale vypadají, že jsou provozní. Dále vidíme odstavené vagóny, mezi nimi i ubytovací osobní vozy z doby SSSR, přezdívané „stodoly“. Některé se používají k ubytování traťových stavebních dělníků. Vidíme také zajímavé nákladní vozy a traťové mechanismy. Jejich život se již postupně chýlí ke konci, většinou na kolejích reziví a zarůstají bujnou vegetací. Procházíme lávkou k sídlišti, kde si na plácku mezi bytovkami hrají děti a to v dost špinavém prostředí mezi odpadky. Zjevně jim to nevadí.

  K nám do hotelu chceme jet autobusem, ten jede brzy, dokonce je přímý, tak s nadšením do busu nastupujeme a radujeme se, že tam brzy budeme. Ale omyl, opět jsme uvázli v zácpě. Popojíždíme sotva krokem, kdybychom vystoupili a šli pěšky, pohybujeme se rychleji. Ale zácpy touto dobou – ve večerní špičce- zřejmě bývají pravidlem, jelikož do autobusu na zastávkách nastupují další lidé a do kolony vjíždějí další auta, zřejmě se to nedá nikudy objet podle navigace. V zácpě jsme tak strávili asi 30 minut, než jsme vjeli na ulici s vyhrazeným pruhem pro autobusy. Osobní auta však popojíždějí dál pomalou rychlostí. Jak jsem zmiňoval v loňských cestopisech (např. z Moldávie), zácpy na silnicích jsou známkou vysoké životní úrovně obyvatelstva, jelikož lidé si mohou dovolit zbytné cesty autem.

  Přijíždíme k hotelu, je již večer. Venku je slyšet hluk nějaké demonstrace, přímo na hlavní ulici před našim hotelem, touto dobou se skoro každý den něco takového děje. Je to překvapení, že po ulici za asistence policistů pochoduje dav asi jen 15 lidí, většinou mladí s nějakými transparenty s gruzínským písmem. Někteří demonstranti mají masky. V čele průvodu jde velký pes. Není patrné, za co demonstrují. Již je skoro tma a navazuji na cestu průvodu a jdu se podívat do čtvrti se starší zástavbou, kde mají být vedle sebe 2 pravoslavné kostelíky. Ty jsou pěkně nasvícené, samozřejmě už jsou zavřené. Lze ale vstoupit na kostelní zahrady. Jinou ulicí se pak vracím zpět na hotel. Pamatuji si, že při výběru ubytování před půl rokem přes Booking.com v této čtvrti se nabízely levnější hotely a byty pro naše ubytování, než současný hotel, zavrhl jsem je hlavně z důvodu fotek starých a někdy i rozpadajících se domů v této lokalitě. Není to tu ale zas tak hrozné, jsou zde i luxusní restaurace, bary i kluby s reklamami v angličtině a podle posedávajících hostů je zde hodně cizinců ze západu.

Výprava do města Mtsketa a pak do hor nad Tbilisi k Želvému jezeru

Následuje další den a to středa 9.července. Poslední celý den v Tbilisi. Dlouho jsme se rozhodovali, kam dnes vyrazit. Jednou z variant byla cesta maršutkou do hor blíže vysokému Kavkazu k rozsáhlé pevnosti Ananuri, která leží u velké přehrady s úchvatnými výhledy na hory. Jenže je to celkem daleko, asi jako do Gori a cestování marštutkou dost nejisté. Tak jsme zvolili program, že dopoledne pojedeme do malého města s krkolomným názvem Mtsketa, které leží u soutoku dvou řek, a jsou tam monastýry. Odpoledne, až bude větší vedro, pak vyjedeme busem nebo lanovkou do kopců v severovýchodní části Tbilisi k místnímu skanzenu a tzv. Želvímu jezeru. To je dobrý program.

  Ráno po snídani se tak přemisťujeme na již známé autobusové nádraží Didube, tentokráte, poučeni zácpami, metrem.  Odtud má jezdit každou hodinu podle jízdního řádu linkový bus do Mtskety. Ještě najít to správné místo, odkud konkrétně tento bus odjíždí. Opět poradí místní lidé. Jedeme malým minibusíkem nejprve po dálnici směr Gori a severovýchod od Tbilisi, pak sjíždíme z dálnice a jedeme podél řeky ke Mtsketě. Ale co se nestane, řidiči autobusu něco začne pípat a přestává fungovat klimatizace. Po pár minutách brzdí a zastavujeme v odstavném pruhu u dálničního přivaděče pod mostem. Řidič hned vystupuje a s telefonem u ucha něco řeší u čelní masky autobusu. S ním zároveň vylézají místní muži, zřejmě aby mu „poradili“. I ostatní cestující včetně nás po chvíli vystupují ven. Řidič se ani nepokouší závadu opravovat, zřejmě ví, oč jde, navíc autobus vypadá nový a zřejmě je ještě v záruce a jen tak do něj zasahovat nemůže. Po dvou minutách řidič přechází silnici a usedá do stínu pod strom do přilehlé vegetace. No to je situace. Ostatní cestující se vydávají pěšky po krajnici jinak rušné silnice k nedaleké benzínce s nějakými obchůdky. Je nám jasné, že náhradní autobus jen tam brzy nepřijede a dostane nás ostud až následující bus, který jede za hodinu. Chceme se tedy vydat pěšky taky k té benzínce, kde alespoň bude stín.

  Záchrana ale přichází velice rychle. Některým cestujícím zastavují osobní auta a před námi zastaví taxikář, mladý kluk a ptá se, zda chceme někam svézt (zřejmě se informace o poruše autobusu velmi rychle rozšířila). Říkáme, že do městečka Mtsketa, kluk něco počítá na kalkulačce telefonu a pak nám ukazuje částku 15,- Lari. Promýšlíme, plánujeme. To je dobrá cena, na to, že pojedeme hnedka a nebudeme muset čekat nejistou dobu na nejistou „záchranu“ v horku a mimo civilizaci.  Sedáme tedy do taxíku. Auto to sice není nikterak nové a moderní, ale zase tu má kluk příjemně vyklimatizováno.

  Taxikář nám cestou nabízí, že nás může svézt na kopec nad městem, kde je další turistická atrakce a to monastýr Džvari a je odtud výhled na soutok dvou řek. Nemáme zájem, bylo by totiž pro nás komplikované dostat se pak zpět dolů. Tak tedy jedeme jen do centra Mtskety. Hemží se to tu turisty a taky nabízeči svezení autem k dalším turistickým cílům. My se zaměřujeme na prohlídku komplexu a kostelním areálem katedrály Scveti-Cchoveli. Mají zde infocentrum a čisté WC, areál je obehnán zdmi či hradbami a rozsáhlý kostel leží uvnitř v zahradě s dostatkem stínu. U vstupu do kostela mají opět na zapůjčení pokrývky hlavy i zástěry na zakrytí novou. Je to tu pěkné, klidné, romantické, dojem kazí jen žebrající seniorní místní občané.     

  Pak se jdeme asi 1,5 km podívat k další církevní památce a to ke klášteru Samtavro. Ten je menší než předchozí katedrála, ale také leží v zahradě s pěknou vegetací, je zde hodně stínu. Tady sice nejsou žebráci, ale v areálu probíhají stavební práce na rekonstrukci a tak se nelze vyhnout zvuku míchaček, sbíječek a stavebních vozítek. Dále se jdeme projít okolo parkoviště turistických autobusů k soutoku dvou řek s údajně různou barvou. To my odtud z úrovně vodní hladiny nevidíme. Vodní hladina je klidná a tok vody velice pomalý, jelikož řeky jsou vzduté nedalekou přehradou. Je zde přístaviště malých výletních loděk a plují zde paddleboardy a kajakáři. Chladíme si ze štěrkové pláže a dřevěného krátkého přístavního mola nohy ve studené vodě řeky. Není nikterak čistá, spíše než průmyslové znečištění to bude kalem z místních hornin a sedimentů. Moc lidí tady u řeky není, ve stínu stromů posedává několik rybářů. Zato je pěkný výhled do krajiny. Na protější kopec s monastýrem Džvari, ten je jakousi dominantou zdejší krajiny a pak celé údolí s městem Mtsketa obklopují hory, na jejichž stráních jsou různě poseté kostelíky. A opět- stromů je zde málo. Spíše holé kopce. Nutno dodat, že domy v městečku jsou oproti oblasti dále od Tbilisi (u města Gori) ve Mtsketě velmi zachovalé, zahrady před domy upravené, silnice nejsou rozbité. Může to být turistickou atraktivitou zdejší oblasti i tím, že je to vlastně příměstská oblast Tbilisi. 

 

  Pomalu se vracíme na zastávku autobusu (jízdní řád máme nastudovaný), snad už nějaký za ten náš porouchaný sehnali. Autobus jede včas a vracíme se tak zpět do Tbilisi na autobusák Didube. Odtud jedeme metrem s přestupem ve stanici u hlavního vlakového nádraží po novější trase, která vede údolím a vystupujeme ve stanici Delisi. Připomíná to tady Hong Kong. Vysoké moderní budovy a za nimi prudké kopce a palmy a velké jehličnaté stromy mezi zástavbou. Domy zde v Tbilisi však nejsou tak natěsnány na sebe. Kupujeme si malý oběd a to opět v bistru se zdejšími plněnými kapsami. Chceme si to sníst v nedalekém parku, podle mapy je tam zeleň, je to však spíše neudržovaná plocha zarůstající bujnou vegetací. Tamtudy nakonec jen procházíme, nabaštím se tam ale volně rostoucího ovoce. Nakonec si jídlo sníme na lavičkách v širokém pásu zeleně mezi hlavními ulicemi. I zde je vidět stavební ruch- vyrůstají tady další moderní výškové domy, jak kanceláře firem tak i pro bydlení. Mají zde i park Václava Havla. Vypadá to tu jako moderní velkoměsto, je zde několik velkoplošných tabulí, které promítají reklamy. Elektřina zde zjevně drahá není.

   Pak popojíždíme autobusem pár zastávek k místu, kde má být dolní stanice lanovky k Želvímu jezeru. Tahle čtvrť je moderní, všude nové výškové domy, upravené ulice, hodně zeleně a žádné odpadky. Vstupujeme do krásného parku s velkými stromy, připomíná to tu spíše botanickou zahradu či francouzské Versailes. Část parku v kopci je však uzavřena, zrovna ta, kde jsou terasy a dlouhé schody v kopci s řadou fontán. Tam v dáli asi po půl kilometru pracuje obrovský bagr a s velkým hlukem rozbíjí původní stavbu, zřejmě se bude park v těch místech přestavovat. Usedáme zatím na lavičky, odpočíváme ve stínu, jsou zde i pítka na vodu a dojídáme „oběd“. V dáli nad hlavami jsou vidět lana kabinové lanovky, která jezdí vysoko do kopců. Kluci rozhodli, že do historického skanzenu v kopcích, byť se k němu dá dostat z horní stanice lanovky nebo se k němu lze přiblížit autobusem, nechtějí. Že je to nezajímá a vstupné je relativně vysoké.  Adam původně nechce jet ani tou kabinovou lanovkou, prý má malou přepravní kapacitu, kdy jedna kabina jede dolů a druhá nahoru a kapacita každé kabiny je jen 8 cestujících a uvnitř se stojí dost stísněně. Nakonec jej ale přesvědčíme. Spodní stanice lanovky je na začátku parku, jízdné je nízké, pouhých 1,5 Lari na osobu jedním směrem, je však potřeba jej nahrát na další kartu, ne na ty modré, které máme, ale na červenou. Ta nám pro všechny 4 stačí pro tento účel jen jedna a prodají mi ji za 2,- Lari. Takže za pouhých 8,- Lari se celá rodina sveze lanovkou.

   Přestože lanovka je malá, moc lidí před námi nečeká a do 8 minut vyjíždíme. Modré kabiny již leccos pamatují a připomínají starou lanovku na Slovensku ze Skalnatého plesa na Lomnický štít v 80. letech. Jede nás nahoru celkem 8 cestujících spolu s průvodčím, tedy spíše se zaměstnancem lanovky, který má vysílačku a zavírá dveře a blokuje je trubkou. V lanovce je sice stísněně, ale jsou zde polootevřená okénka i mezery ve dveřích, takže zde příjemně profukuje. Je zde systém nosného a tažného lana. V polovině trasy míjíme kabinu jedoucí dolů. Lanovka stoupá z města nad hlubokým údolím s parkem a otevírají se krásné výhledy na okolní hory i sídliště Tbilisi. Zajímavé pak je, když se blížíme k horní stanici, blízko pod námi jsou stromy a občas kabina drhne o větve. Někde je vidět, že schválně kvůli tomu jsou vrcholky některých stromů obřezány. Dojeli jsme do cíle, průvodčí odšroubovává trubku a otevírá dveře a můžeme vystoupit. Tady nahoře jsme asi o 300 metrů výše, je zde příjemněji než dole. K Želvímu jezeru je to již jen nějakých 100 metrů mírně dolů. Je to zvláštní, že je to vlastně jezero v kopci. Jsou zde stromy, ale také bar, zahradní restaurace, půjčovna lodiček, šlapadel, také pláž pro koupání. Voda ale není moc čistá. Lze sem dojet bez omezení autem po silnici serpentýnami, tímto způsobem se sem zřejmě dostala většina lidí, jelikož lanovka má opravdu přepravní kapacitu malou.

  Procházíme se kolem jezera, má šířku jen asi 200 metrů a délku 250, a odpočíváme na jednom jeho konci, kde jsou lavičky ve stínu. Opět trhám a konzumuji čerstvé letní ovoce ze stromů (švestky a špendlíky). Řešíme, jak se dostat zpět do města. Varianta cesty lanovkou se nezamlouvá, pak lze jít přibližně po vrstevnici po štěrkové cestě směrem k zábavnímu parku Mtsamida, odkud pak jezdí pozemní lanovka nebo autobusy dolů, to je ale kolem 6 kilometrů a na trase je málo stromů a tedy i stínu, navíc se jde kus do kopce.  A nebo jít pěšky postupně dolů směrem ke čtvrti, kde je náš hotel a odtamtud pak z některé z uliček by měly jezdit autobusy. S touto myšlenkou přišel sám Adam a dokonce podle mapy vyhledal a doporučil trasu. Tak se rozhodujeme pro tuto variantu. Dobíráme u kohoutku vodu. Jdeme zpočátku mírně dolů po asfaltce (jdu opět bosky), kterou se sem dostávají auta, a pak z ní odbočujeme a jdeme lesní cestou. Ta se však po pár set metrech mění v úzkou kamenitou, která vede prudce dolů. Díváme se na mapy znovu, zda opravdu je tohle ta schůdná cesta.  Nakonec se ukazuje, že prudké klesání je jen kousek a že pro nás bude možné touto cestou jít. Manželka Hanka s tím nemá problém a Adam je nakonec rád. Jdeme po horském hřebeni, kde na jedné straně je prudký skalnatý sráz (zřejmě tady kdysi musel být lom) a na druhé straně je stepní vegetace s občasnými zakrslými stromy. Z výšky vidíme moderní bytové domy, které nedávno byly postaveny tady v horské krajině na okraji Tbilisi. Vidíme také autobusovou zastávku, ta je však hluboko pod námi. Cesta je nakonec bezpečná a už přicházíme k prvním domkům Tbilisi. Nejprve vodárenská stanice tady na kopci a pak zahrádkářské kamenné domky a pak postupně větší obytné. Cesty jsou tady dost prudké, ale auta to zvládají, v zimě tady zřejmě sníh nebývá. Tady nahoře mají taky malý pravoslavný kostelík, na malou zahrádku před ním se lze dostat a mají u něj lavičku s vyhlídkou na údolí.

  Postupně scházíme níže a níže, kde je více civilizace a větší rodinné a bytové domy. Přišli jsme k ulici, kde má být zastávka autobusu a zrovna přijíždí maršrutka, tak do ní nastupujeme. Sice přesně nevíme, kam jede, hlavně že jede dolů do města. Sjíždíme k jedné z hlavních ulic, kde mají uprostřed zvláštní jízdní pruhy pro busy a maršrutky a jsou zde ostrovní nástupiště, takže tato vozidla MHD jezdí v opačných jízdních pruzích. Máme štěstí, tato linka jede přímo k našemu hotelu, kde vystupujeme.

  Ještě není moc hodin, tak alespoň se Štěpánem se večer ještě za světla jdeme podívat ven, opět slyšíme na hlavní ulici hluk demonstrace. Tentokrát je počet účastníků vyšší- asi 30. Opět spíše mladí lidé, část z nich má masky a na transparentech mají logo EU, které se prolíná s nějakým znakem a gruzínskou vlajkou. V dalších dnech čtu v novinách, že toto byla demonstrace za vstup Gruzie do EU. Toto mě překvapuje, jelikož v evropských podmínkách se toto dělá úplně jinak. Zájmové mocenské skupiny uplatí místní politiky, média a pomocí politických neziskových organizací činí jednostrannou propagandu EU, kde vyzdvihují jen pozitiva a negativa úmyslně zamlčují.

  Jdeme se Štěpánem se podívat k těm dvěma kostelům, jak jsem byl včera sám za tmy. Fotím si je na denním světle, vypadají pěkně. A potom projdeme ještě pár ulic a postupně se vracíme na hotel. Následuje poslední- pátá noc v Tbilisi.

 

Přesun vlakem z Tbilisi k moři do Batumi

Je další den- čtvrtek 10.července. Náš pobyt v hlavním městě Tbilisi končí a přesouváme se k Černému moři do Batumi. Na hlavní vlakové nádraží se přesouváme přímým busem, tentokrát bez kolon. Vlak nám má jet v 10:50. Celkem v letní sezóně jezdí mezi Tbilisi a Batumi 3 páry vlaků, všechny jsou moderní nové elektrické jednotky a mají povinnou rezervaci. Nádraží je klasická několikapatrová rozsáhlá budova z dob socialismu, nyní připomíná spíše obchoďák. V podchodech, vedoucích pod ulicemi k nádraží, je klasicky tržiště. Na nádraží je také hotel- to je další specifikum bývalého SSSR. Právě na nádražích ve velkých městech, kde zastavovaly dálkové vlaky, jezdící na velké vzdálenosti často několik dnů přes několik časových pásem, se mohli cestující ubytovat i jen na několik hodin a dospat tak po vyčerpávající cestě. A nebo, pokud jejich dálkový vlak třeba vyjížděl v noční dobu, tak se vyspat do doby jeho odjezdu. Dnes již do Tbilisi žádné dálkové vlaky napříč bývalým SSSR nejezdí. Přímá provozní trať do Ruska není, do Azerbajdžánu žádný vlak osobní dopravy nejede, do Turecka funkční vlakové spojení není a jediný mezinárodní vlak je do arménského Jerevanu, který jede přes noc a docela dlouho. Jednak se trať klikatí přes hory a jednak se dlouho čeká na hranicích. Ani vnitrostátní vlaky v rámci Gruzie nejsou moc četné. Ostatně četnost vlaků je patrná i na odjezdové tabuli v nádražní hale, kdy odtud jezdí jen 7 vlaků denně.

  Pak tady jezdí jakési příměstské regionální vlaky- to jsou ty staré elektrické jednotky, které jsme už párkrát viděli. Jejich jízdní řád zde však nenalézáme, ani na Internetu. Přes slabý provoz vlaků je zde několik otevřených pokladních okének. My máme vytisklé jízdenky z předprodeje přes Internet. Kluci si jdou fotit další železniční vozidla v areálu jinak velkého nádraží, projíždí tudy dost nákladních vlaků. Mezitím se na nástupišti, kam má náš vlak být přistaven, ve stínu pod nadchodem houfují cestující s velkými zavazadly a následně přijíždí moderní čtyřvozá dvoupatrová elektrická jednotka od západoevropského výrobce STADLER. Tyto moderní vlaky jsou pýchou gruzínských železnic, chlubí se jimi na Internetu i na billboardech na nádraží.

  Na druhou stranu vidíme i elektrické jednotky příměstských zastávkových vlaků, jejich jízdní řád je však záhadou. Měly by jezdit asi co 2 hodiny z Tbilisi na jihovýchod do průmyslového města Rustaveli, ale vidíme také jeden vlak směrem na severozápad k městu Mtsketa. Podle dlouhých, ale nyní rozpadajících se nástupišť kdysi provoz zastávkových vlaků musel být silný. Nyní lidé jezdí především marštutkami či auty. 

  Může se nastupovat. Nástup probíhá jako u jiných dálkových vlaků v bývalém SSSR (pamatujeme z roku 2019 z Ukrajiny). Každý vůz má svého průvodčího či spíše stevarda. Nastupuje se do vagónu jen jedněmi dveřmi. Průvodčího nezajímají ani tak naše samotné jízdenky, jako spíše naše cestovní pasy a podle nich si odškrtává naše jména ve svém seznamu. Ano, chápete správně. V SSSR, stejně jako v jiných zemích (např. Indie) byly a jsou jízdenky na dálkové vlaky na jméno. Podobně jako letenky. Usazujeme se na našem místa ve spodním patře na sedadlech naproti sobě. Vzhledem k širokému rozchodu kolejí mají vagóny výrazně širší profil než u nás a jsou i vyšší a tedy prostornější. Co však není dotažené je prostor na zavazadla. Místo na ně zde evidentně není. Stevard dává cestujícím instrukce, aby své kufry naskládali do prostoru druhých dveří vagónu, které se nepoužívají pro nástup ani výstup. Takže improvizace. Zřejmě objednatel vlaků (gruzínské železnice) netušil, že pokud tyhle vlaky budou jezdit na dálkových trasách napříč Gruzií, že cestující budou mít i velké kufry. Nakonec se všichni cestující i jejich kufry někam poskládají a vlak načas odjíždí.

  Jedeme nejprve dlouhými předměstími Tbilisi okolo bývalých odstavných nádraží a vesměs již nepoužívaných vlečkových kolejí. Potom vlak opouští město a vydává se údolím řeky směrem ke Gori. Trasa vede jinudy než jsme jeli tehdy po dálnici, což je dobré. V tomto vlaku budeme trávit téměř 5 hodin. Ve vlaku funguje klimatizace, je v něm automat na sušenky a pití a Wifi, to ale funguje jenom když vlak stojí a nebo jede hodně pomalu.  Stevardi se ve vlaku evidentně nudí, udělali si většinu své práce při nástupu cestujících v Tbilisi, další zastavení je až po 3 hodinách po 230 kilometrech. Tak se mezi sebou baví, dívají se z okna u dveří a píšou SMSky na telefonu. Jedné cestující  prodával stevard jízdenku až ve vlaku, je zde určitá možnost, pokud jízdenku z předprodeje nemáte a pokud ne opravdu volné místo (nebo pokud se někdo z cestujících nedostaví) si ji koupit takto. My se snažíme prohlížet krajinu, tak většinu cesty stojíme u širokých dveří a přecházíme ze strany na stranu.

 Podle údajů o gruzínských železnicích je zde 100% tratí elektrizováno, což bude i realita, viděli jsme cestou i krátké koncové odbočné tratě a byly zatrolejované. Další z důsledků levné elektřiny. Zatímco osobní doprava na gruzínské železnici není moc rozšířena, nákladních vlaků tady jezdí hodně. Vozí je mohutné dvojdílné elektrické lokomotivy a na kopcovitých úsecích jsou vedeny i dvěma těmito lokomotivami. Za socialismu zde nákladní provoz musel být ještě větší, vidíme opuštěnou a chřadnoucí dopravní infrastrukturu. Zarůstají koleje vegetací a s nimi i rezivějící vagóny. Staré ubytovací vozy z dob SSSR vidíme na mnoha nádražích i opuštěných vlečkách, mnohde slouží k bydlení sociálně slabých občanů.

   U města Khashuri, což je velký železniční uzel, trať stoupá do hor, je však rozbitá a tak na místo většinou 110 km/h rychlosti v nížině jedeme tady dlouho jen 40 km/h a to včetně dlouhého tunelu, který odděluje povodí řek, které tečou do Azerbajdžánu a ústí do Kaspického jezera (jako řeka v Tbilisi) od povodí Černého moře, kam míříme. Přehoupli jsme se přes tyto hory a krajina vypadá úplně jinak. Zatímco předchozí krajina byla spíše suchá se stepní vegetací a občas nějaký strom, tady jsou zelené lesy a stromů požehnaně. Trať vede klikatým údolím, místy po modernější trase přímějším směrem, v jednom místě se napojuje na úplně novou trať, která překonává rozvodí úplně novým tunelem. Modernizuje se tedy železnice docela intenzivně, ale je to velice náročné, v mnoha úsecích jsou stále pomalé jízdy na rozbitých kolejích. Venku fouká silný vítr, větvě stromů se ohýbají. Je to východní vítr a má do Tbilisi a gruzínského vnitrozemí přinést horké a suché počasí. Denní teploty mají dosahovat až 38 stupňů. Přesouváme se k chladnějšímu pobřeží včas.

  Tím, jak se blížíme k Černému moři, se krajina otevírá, údolí se rozšiřuje, ale v dáli jsou stále vidět vysoké kopce Kavkazu, vidíme i sníh na vrcholcích. Město Kutaisi (kam létají přímé lety Wizz Air z Prahy) mineme a jen vidíme paneláky na úpatí hor. U letiště Kutaisi je první zastávka vlaku. Překvapivě nádraží je od samotného letiště ještě celkem daleko a je potřeba se tam dostat busem nebo taxíkem. Blížíme se postupně k moři. Přibývá subtropické vegetace jako jsou palmy, čtyřmetrová tráva nebo křoviny s velkými listy na dlouhých stopkách. A olivovníky. Krajina se otevírá, hory jsou sice vidět, ale nejsou to žádní velikáni.

  Konečně kolem 16 hodiny je z vlaku vidět moře. Trať vede po skaliscích nad hladinou přes útesy a tunely, jsou zde oblázkové pláže. Ale barva vody je jiná než ve středomoří. Není to taková ta průzračně čistá voda s modrým nádechem, chápeme, proč se tohle moře jmenuje Černé. V dáli je vidět hradba výškových budov, takové nižší mrakodrapy- prostě menší černomořská Dubaj. Náš vlak načas přijíždí na osobní nádraží do Batumi. Většina cestujících z Tbilisi jede až právě sem.

Batumi

Vystupujeme z klimatizovaného vlaku do zdejšího podnebí. I když tady má být zde u pobřeží chladněji, je zde nepříjemněji. Vysoká vzdušná vlhkost, připomíná to Hong Kong – vzduch jako v prádelně. Na obloze je oblačnost a nad nízkými horami, sotva cca 300 metrů, jsou mraky a údajně je blízko bouřka. Vítr se ale moc nehne. Batumi má, stejně jako hodně měst v bývalém SSSR, nevýhodu v tom, že nádraží je daleko od centra města (asi 5 km). Vlastně leží v jakési průmyslové zóně a i když k centru koleje vedou, jsou to nákladní vlečky do přístavu. Nádraží je nově rekonstruované, pro osobní dopravu není moc vytížené, jezdí sem 3-4 páry vlaků a je koncové. Musíme tedy dál autobusem. Ještě najít jeho zastávku.  Opět je zde hodně taxikářů, kteří nabízejí svezení a diví se, že chceme jet autobusem. Přecházíme rušnou silnici a spolu s dalšími lidmi jsme našli zastávku. Autobusů zde projíždí několik i různé marštutky, My však potřebujeme autobus velký a modrý a ten nakonec přijíždí. Jízdné lze platit přiložením platební karty ke čtečce, jízdné činí kolem 1-1,5,- Lari. Sice i zde mají nějaký systém vlastních karet pro neomezené denní ježdění, nám se to ale pro naši dobu pobytu nevyplatí. Přímo k našemu ubytování do  městečka Gonio však musíme přesedat v centru. Z velkého autobusu tedy vystupujeme u parku s katedrálou a čekáme na další. Má tam jezdit 1 linka „velkého“ busu a nebo 3 linky malých maršrutek. Ta po chvíli přijíždí a naše velká zavazadla ukládáme s obtížemi dovnitř. Místo na velká zavazadla zde opravdu není a tak jsme si vědomi, že další cestu (vlastně popozítří zpět na letiště) musíme z tohoto důvodu absolvovat velkým autobusem.

  Právě vrcholí odpolední špička a tak se v maršrutce pomalu někdy rychlostí chůze dostáváme našim směrem. Ulice jsou zde úzké, hodně vozidel nejrůznějších tvarů a velikostí a hodně chodců. Alespoň si prohlédneme život a provoz ve městě. Pomalu opouštíme centrum, ale jedeme stále pomalu. Na okraji města směrem k našem ubytování je letiště, odtud se pak budeme vracet. Dojeli jsme až k výpadovce z Batumi, přes dlouhý most přejíždíme přes velkou řeku, která se tady před ústím rozlévá do několika ramen. Na okraji města jsou logistické areály a všude hodně kamionů, spontánně parkujících po krajích silnice. Právě našim směrem totiž vede hlavní silnice do Turecka. V trávě vidíme hodně zarůstajících rezivějících a hnijících kamionových návěsů, mají totálně sjeté pneumatiky, ty už se asi nikam nepodívají. Co nás však překvapí, jsou volně pohybující se krávy mezi vozidly na silnici i v okolí po krajině. Všechny mají kraví náušnice, žádného člověka, který by je vedl, však nevidíme.

  Jsme v Gonio, což je dlouhá obec či městečko u moře na úpatí kopců a tady budeme ubytovaní na 3 noci. Marštutka zahýbá na vedlejší ulici a postupně se vyprazdňuje. My záhy vystupujeme také a k našemu hotelu to má být necelých 400 metrů. V ulici jsou rodinné domky se zahradami a nízké budovy s hotely. Ten náš je 4 patrová budova, přicházíme z ulice brankou na zahradu. Vcházíme do přízemí, jsou zde nějací lidé, ale není to personál hotelu, jsou to hosté. Je zde nepříjemné horko, jelikož okna a dveře jsou durch otevřená. Jdeme se zatím projít na zahradu, ta připomíná, stejně jako sousední, spíše tropickou džungli. Asi po 10 minutách se v přízemí u čehosi jako recepční pultík objevuje nějaký mladý muž (spíše kluk), který je zřejmě z personálu. Nemluví však ani anglicky ani rusky. Evidentně není v obraze, co jsme zač, ale podává nám 2 klíče od pokojů. Tady totiž nemají rodinné pokoje, tak máme zarezervované pokoje dva. Jdeme s našimi zavazadly do schodů, naštěstí pokoje máme již v 1. patře a jsou vedle sebe. Po jejich otevření následuje zklamání. Jelikož cena tohoto ubytování byla ve stejné relaci jako 4 hvězdičkový hotel v Tbilisi, očekávali jsme i zde něco podobného luxusního. Ihned zapínáme klimatizaci, vybalujeme věci a zjišťujeme, co tady jak funguje. Každý pokoj však má svůj balkón a je zde klid- jsme na okraji městečka. A krásný výhled na hory,  tedy spíše kopce s tropickou džunglí. Níže fotky. Z jednoho pokoje výhled na kopce a ze druhého na zahrady rodinných domů a v pozadí rozestavěné moderní hotely a apartmány.

  Je večer a vyrážíme do nedalekého obchůdku koupit si nějaké jídlo. Obchod v pohodě nacházíme, je na hlavní ulici, která je hlavním tahem do Turecka, je zde silný provoz kamionů i autobusů. V Gonio probíhá intenzivní stavební ruch. Připomíná to tady Albánii a letovisko Golem, kde v původně poklidné přímořské obci vyrůstají 25 patrové obrovské budovy. Přitom ulice (i ta hlavní) jsou úzké a většinou u nich nejsou ani chodníky. Hned po nákupu jídla vyrážíme k moři. Už se těšíme, i proto, abychom spláchli pot z těla. Podél pobřeží se táhne dlouhá pláž z bílého štěrku. Alespoň tak nebudeme mít všude písek. Vrháme se do moře a přestože je teprve první polovina července, je příjemně teplé (údajně nějakých 24-25 stupňů). Vlny si dnes neužijeme, hladina je jako na jihočeském rybníce. Výhodou na koupání v Černém moři je, že je málo slané (salinita zhruba na poloviční úrovni než u Středozemního, nemusíte vodu pít, stačí olíznout rty po ponoření a hned to poznáte), takže nemáte pak po koupání na těle tolik soli. Ale čistota vody je zklamání, tedy spíše ujištění se, že plavecké brýle na potápění jsme si se Štěpánem brali zbytečně. A mořský život tady na pláži prakticky nulový. Ano, vidíme nějaké tvory, vypadají jako kousky igelitových sáčků, to by měly být ty žahavé medúzy, ale raději se jich nedotýkáme.

  Manželka Hanka si užívá houpání se na mírně zvlněné mořské hladině ve velkém plavacím kruhu. Odtud od moře je vidět krásně na zdejší letovisko Gonio a směrem dál k Turecku (hranice je jen pouhých 5 km a do hraniční obce jezdí i jeden z městských autobusů z Batumi), od moře se zvedají kopce a na nich mezi téměř tropickou džunglí jsou luxusní vily a hotely. Většina z nich zatím ve výstavbě. Co je zvláštní, na moři nejsou vidět žádné lodě. V těchto oblastech zjevně není žádný čilý námořní ruch, přístav Batumi je odtud daleko a marína na jachty zde není. Zato na pláži je půjčovna vodních šlapadel a skútrů a jejich majitel se šlapací kachnou najíždí schválně blízko břehu a snaží se místní koupající zlákat na svezení. Ale nepochodí. Opravdu to tady připomíná albánské letovisko Golem, to ale bylo mnohem rušnější- s restauracemi, obchůdky se suvenýry na promenádě, hlasitou hudbou a placenými úseky pláže se slunečníky. Toto tady se zatím rozvíjí, obrovské budovy s hotely a apartmánovými domy se teprve staví a my si tak můžeme vychutnat klídku na pláži.

   Po vykoupání a relaxaci u vody se vracíme na nedaleký hotel, mimo jiné přepereme v koupelně nějaké prádlo, abychom jej mohli usušit na balkóně. Bude to ale složitější, jelikož je zde velká vzdušná vlhkost. Ani vítr moc neprofukuje. Rychle se setmělo (tady jsme blíže rovníku na 41. rovnoběžce),  nabízím ještě noční procházku s průzkumem vedlejších ulic tady v okolí hotelu. Překvapivě krom Štěpána se ke mně přidává i Hanka. Ve tmě potkáváme krávy, které se tady volně pohybují po ulicích a okusují místní vegetaci. A nebo u kontejnerů s odpadky vyhledávají zbytky jídla. Procházíme se uličkami okolo rodinných domků i čerstvě dostavěných apartmánových areálů, které zatím čekají na své zákazníky. Na jednom zarostlém pozemku vidíme ve tmě budovu s vysokým komínem, a o no to je minaret!! Tak mešita je už i tady. Zjevně se ale moc nepoužívá. Došli jsme až k hlavní cestě v domnění, že tak bude další obchod s potravinami, jsou tam ale jen benzínky a motoresty a hodně kamionů. Pomalu se vracíme zpět na hotel.

 

Poznávání Batumi a večerní výšlap na horu ke kříži

A následuje další den- pátek 11.července. Jednou z mála výhod tohoto ubytování je, že tady je klid. Je mimo hlavní cestu a blízko přírody na svazích kopců. Ale moc jsme se nevyspali. Před noc bylo teplo a nepříjemný vlhký vzduch, takže naplno otevřenými okny jsme si moc nepomohli, pokud jsme zapnuli klimatizaci, byla hlučná a kondenzát z ní pak pršel na sušící se prádlo na balkóně. A v noci byl slyšet štěkot psů, kteří zřejmě před brankou do hotelu u kontejnerů na odpadky řešili své osobní konflikty.

  Snídaně se k našemu překvapení podávají až po 9. hodině. Na zahradě hotelu mezi hustou vegetací je zastřešená terasa se stoly. Paní z personálu nás vyzývá, ať si sedneme a začne nám nosit talíře s jídlem a sklenice s čajem. Zklamání pro zbytek rodiny je, že velká část z jídla jej nezaujme. Dostáváme 4 porce mléčné kaše, což je klasický snídaňový pokrm z bývalého SSSR (pamatujeme ze snídaní z ukrajinského Lvova a Kyjeva) a to jím jenom já, navíc tato kaše není moc chutná. Je zde ale trochu plněného pečiva, čerstvé ovoce a marmeláda, takže nějak se najíme. Ostatní hotelové hosté jsou při pohledu na jídlo také rozpačití a většiny pokrmů se nedotknou. Další problém je, a to jsme řešili již včera při ubytování se s personálem, že snídaně se podávají nekompromisně od 9 hodin a tím pádem poslední den kvůli dopolednímu odletu budeme muset snídani obětovat. Nelze poskytnout ani alternativní snídaňový balíček. Toto není moc vstřícný postup od tohoto hotelu.

  Po snídani v 10 hodin již začíná být nepříjemné vedro (spíše kvůli vlhkosti než kvůli intenzívnímu slunci) a vyrážíme maršrutkou na poznávání Batumi. Stále cestou vidíme hodně volně pohybujících se krav a také koní, hlavně řidiči na silnicích musí být velmi ostražití, aby nějakou krávu nenabourali. Vystupujeme z marštutky v centru u park s katedrálou, tam, co jsme včera přesedali. Pravoslavná katedrála je uvnitř krásná, dovnitř se podívá jen manželka, má dlouhé šaty, my s klukama v kraťasech jen nahlédneme dovnitř. V centru jsou pak ulice s udržovanými barevnými domy a chodí tudy hodně turistů, i organizované skupiny, potkáváme tu i Čechy. Hanka se chodí dívat dovnitř do několika kostelíků, kde to pěkně voní. Staré centrum města je pěkné, sice je zde několik moderních budov, ale nejsou vysoké, na rozdíl od mrakodrapů na okrajích města.

  Došli jsme až k pobřeží, kde je promenáda s kolotoči, stánky se suvenýry, Hanka kupuje vějíře s motivy Gruzie. Mají tady kabinovou lanovku, kterou je možno se nechat trasou nad městem vyvézt na nedaleký kopec s katedrálou, ten je však v mracích. Podél moře jsou široké štěrkové pláže a výškové budovy. Je zde ale hodně zeleně, opět nás zaujme velký bambus. Došli jsme k jedné z místních must see atrakcí a to k sousoší Ali a Niňo – zajímavému architektonickému dílu (foto je na obálce cestopisu). Recenze říkají, že zatímco na fotkách toto vypadá vysoké jako několikapatrový dům, sochy jsou ve skutečnosti malé, na výšku jen 8 metrů. To je ale včetně podstavce, reálně mohou mít nějakých 6,5 metrů. Údajně jednou denně (v 19 hodin) se sochy dají do pohybu směrem k sobě a vzájemně se prolnou. Do 19 hodin však zde čekat nechceme. Mají zde vyhlídkovou věž ve tvaru šroubovice DNA (tam taky jít nechceme) a okolní zdejší mrakodrapy připomínají vyšší stavby v USA. Uprostřed města je park s jezerem, ten je zase paralelou New Yorského Central parku mezi mrakodrapy. Prostě Batumi je takové město zábavy, je zde spousta barů, klubů, diskoték, konají se zde veletrhy a kongresy. Nutno říci, že město zábavy a trávení dovolené zde bylo i v dobách Sovětského Svazu, kdy především bohatší občané se sem jezdili rekreovat. Stejně tak jako do jiných černomořských letovisek- gruzínského Suchumi, ležícího více na sever, a ruského Soči.

  V parcích nás zaujme flora, hodně druhů stromů s velkými listy a barevnými květy. Všude dětská hřiště a sportoviště. Vlastně to připomíná takový malý Hong Kong. Je čas oběda a někde jsme chytli veřejnou Wifi (s názvem Batumi loves you) a podle recenzí jsme našli restauraci s názvem Khinkhali house, je to kousek a tak tam míříme. Taky tam míří zaměstnanci místních firem, tak to asi bude dobré a pro místní. Vůbec nelitujeme, je to krásně vyklimatizováno, pohodlné sezení u stolů, ochotná obsluha a mají tady menu s obrázky a v angličtině. Samozřejmě si dáváme opět místní speciality. Ostatní si dávají polévku charčo s místním chlebem, khačapuri a khinkhali. Já si dávám polévku soljanka, kterou si pamatuji z loňska v Moldávii, je obdobou středomořské minestrone. K tomu místní nealkoholické nápoje ze skleněných lahví. Opět to chutná velice dobře a cenově je velmi příznivé. U nás v ČR bychom se takto určitě nenajedli. Zbytek rodiny zaujme zajímavý způsob placení účtu, což se u nás v ČR používalo dříve v luxusnějších podnicích. Číšník vám přinese v deskách účtenku, vy dovnitř do desek dáte peníze, pak si číšník zase desky vezme a pak vám je přinese s částkou nazpět. Pokud chcete něco nechat jako spropitné, necháte to v deskách. Samozřejmě lze i platit kartou, kdy obsluha vám přinese ke stolu platební terminál, a nebo zaplatíte u pultu.

  Posedáváme pak ještě v parku u umělého jezera pod exotickými stromy a opět ke k nám přichomýtli místní pejsci, myslí si, že dostanou cosi k jídlu. Ale nepochodí. Jdeme pak ulicemi, kde místní lidé efektivně suší prádlo na provazech přes ulici. Lana jsou natažena dvě a na každé straně je kladka a lidé tak lano s prádlem posunují. Ještě se vypravíme udělat větší nákup jídla do zdejšího hypermarketu Carrefour. Ne proto, že bychom tento zahraniční francouzský řetězec podporovali, ale proto, že zde mají velký sortiment potravin a to většinou místní výroby. Mají zde také hodně druhů pečiva. Taky řešíme, zda přivézt něco s sebou domů do ČR a přátelům, ale bylo by to komplikované, jelikož se všemi našimi věcmi se budeme muset tahat v Istanbulu do dalšího ubytování.

  Po nákupním zážitku v Carrefouru se už vracíme do ubytování. Je pozdní odpoledne, provoz v ulicích houstne a ještě se chceme jít vykoupat k moři. Samozřejmě by byly další možnosti poznávání, z Batumi jezdí autobusy (spíše to jsou ale marštutky) do vnitrozemí do hor, kde jsou vodopády a hrady, bylo by tam příjemnější klima, ale logisticky s nejistými jízdními řády by to bylo složité a dobrodružné a o to zbytek rodiny nemá zájem. Snad někdy příště. Jedeme tedy do hotelu, prádlo na balkónech uschlo a nespadlo na zahradu, tak jako od jiných lidí. Pak jdeme k moři, opět nejsou moc velké vlny, tak je to na relaxaci a plavání.

   Zvažuji ještě podniknout turistický výšlap na místní kopec s vyhlídkou, na kterém je z dálky viditelný obrovský kříž. Převýšení však má být 320 metrů, což sice není hodně, ale vzhledem ke klimatu je vhodné tento výšlap podniknout buďto večer (a třeba si tak vychutnat západ slunce nad mořem) a nebo ráno před snídaní. Časových možností už není hodně, kdo ví, jaké bude v dalších dnech počasí a tak jsem rozhodnut tuto akci podniknout dnes večer. Nabízím Štěpánovi, zda se chce přidat (tak jako vloni v Albánii, jak jsme šli za podobných podmínek na místní kopec s úžasnými výhledy). Ale nemá zájem.

  Slunce pomalu klesá k obzoru, teplota klesá a vydávám se jen tak na lehko s nastudovanou mapou a PET lahví vody nahoru na kopec. Nejprve trase vede uličkami okraje Gonio okolo rodinných domků všech možných barev s terasami, zahradami a domácím zvířectvem. Opět potkávám krávy na neoplocených zahradách a psy a kočky, které se po denním lenošení a polehávání vypravují k aktivitě- hledání potravy. Cesty jsou postupně prudší a užší, ale pořád jsou asfaltové. Z kopců stéká dolů hodně potoků, o vodu tady zjevně nouze není. Do jedné ulice sem jezdí dokonce i linka maršrutky a otáčí se na jednom dvoře mezi rodinnými domy. Krom rodinných domků jsou zde v prudkém kopci i luxusní rezorty na sezónní ubytování (lidí se sem dostávají autem, těžko by se jim chtělo trmácet se tak vysoko od moře pěšky). U samého konce jedné ulice v kopci je nedávno postavený apartmánový komplex, která má 6 pater, ale je zatím pustý. Snad časem najde své využití. Podobných, ale menších staveb je tady takto vysoko více. Když si představím, kolik domíchávačů s betonem, kolik náklaďáků s armovací ocelí a dalším stavebním materiálem tudy po úzkých strmých uličkách muselo vyjet… Cestou se ke mně opět přidal pes, funí a vydechuje stejně jako já a zřejmě má v úmyslu vyjít také až nahoru ke kříží. Ale ne, jakmile cesta opustí zástavbu domů a vede už jen přírodou, pejsek nakonec výšlap vzdává.

  Asfaltová cesta končí, dál nahoru vede už jen štěrková cesta a ta pak přechází na hliněnou cestu mezi bujnou vegetací, kudy by projelo jen nějaké menší vyloženě terénní auto. U konce asfaltky potkávám mladý pár a autem, kde mladík zkoumá podvozek. Vedle nej má slečnu v elegantních dlouhých letních šatech se střevíčky, zřejmě také plánovali odtud vyjet na kopec a zjistili, že tudy se s autem nedostanou. Když jsem opustil civilizaci a dále výše již nejsou žádné domy, jen skoro tropická džungle, sundávám si košili a jdu „nahoře bez“. Stejně je ale téměř bezvětří, tak bez košile o moc příjemněji není. Nejsem zde ale sám, proti mě z kopce  jde parta 3 plešatých funících strejdů také s pupkatým bříškem bez košilí a triček. Došel jsem až do jakéhosi sedla, kde vysoké stromy nejsou, ale jsou tady jen křoviny a nahoře je vidět vrchol s křížem. Přímo k němu však cesta nevede a musím tedy obejít po cestě. Průchod přes vegetaci je nemožný. Vlastně asi sejít z cesty a prodírat se porostem tady není možné. Potřebovali byste mačetu a pilu. Navíc z porostu se ozývají nejrůznější zvuky a šustění zvířat, což není zrovna dobrý pocit, navíc, když je tady člověk sám. Pomalu se šeří, západ slunce za horizont moře však nestihnu, resp. neuvidím, jelikož nad hladinou moře je opar a sluneční kotouč se tak ztrácí v něm. Z tohoto samého důvodu nebylo možno západ slunce pozorovat ani vloni v Albánii či kdekoliv jinde u moře.

   Abych se dostal v vrcholu kopce, musím část kopce obejít, nejprve po štěrkové cestě, která se posléze napojuje na asfaltku. Lze sem tedy dojet pohodlně osobním autem, a to velkou oklikou od města Batumi a pak po svazích kopců přes malé vesničky. Několik osobních aut tudy nyní jezdí, tak se jim vyhýbám. Z několika míst je vidět na velkoměsto Batumi, s letištěm za zeleným pásem okolo ústí velké řeky a za ním se tyčí hradba vysokých svítících mrakodrapů. Za červánků jsem konečně dorazil na vrchol kopce s obrovským křížem. Ten již svítí. Je zde parkovací plocha, kde je několik stánků s občerstvením, ty už ale balí. Pokud by někdo dole si zapomněl koupit pivo, víno či sušenky, může tak učinit zde. Kochajících lidí na okolní krajinu a mořské pobřeží dole je tady hodně, většina z nich ale přijela auty. Potkávám skupinu 4 asi čtyřicetiletých místních žen, které si nesou z auta krabice s pizzou a plechovky s pitím a budou tady piknikovat a probírat, co se v jejich životě přihodilo. Je zde zvláštní ticho a vítr se ani nehne. Jo, a jsou tady taky kraví lejna, pasoucí krávy se dostávají až sem. Ještě se pár minut tady po plošině okolo vrcholu kopce pod křížem procházím a kochám, ale čas je neúprosný. Tedy zemská rotace. Musím vyrazit na cestu zpět, dokud je ještě zbytek denního světla, abych alespoň při něm došel do obce na osvětlené ulice mezi civilizaci a nezatměl tady. I když odtud je vidět několik pěšin směrem dolů k pobřeží, mapa o nich mlčí a je velice nejisté, kam vlastně vedou. Nechci riskovat, že pěšina náhle skončí a ocitnu se tak v úplné tmě tady sám v džungli.

  Vydávám se tak na cestu zpět dolů k ubytování a tou samou cestou. Potkávám proti mně jdoucí mladý pár s mladíkem a slečnou v dlouhých šatech a střevíčkách, který odstavil své auto níže. Mladík supí a funí a slečna jde pohodě a přizvedává si šaty, aby je nezašpinila o prachovou cestu. Prostě metabolismus nás mužů není dělaný na vysoké teploty. A potkávám na štěrkové cestě jedno poloterénní auto. Další cestou k nejvyšším uličkám v obci pak už nikoho. Když procházím již skoro v úplné tmě po cestě mezi bujnou vegetací, vidím poletovat takové blikající tečky. Jsou to světlušky. Na rozdíl od těch u nás však tyhle svítí zábleskovým světlem. Prostě bliknou a zhasnou. Došel jsem do obce v pořádku (nic mě nesežralo, i když občas se z lesa zpoza stromů ozývaly podivné zvuky), z výšky kopců město dole krásně svítí. A následně taky v pořádku do ubytování. V hotelu pak obvyklý scénář- hned mířím do sprchy, stejně tak jako totálně propocené oblečení.

Odpočinkový den v Gonio- pevnost a koupání v moři

A je další den- sobota 12. července. Dnešek chceme pojmou jako vyloženě den odpočinkový, Čeká nás poslední celý den v Gruzii. Přes noc byli opět aktivní místní psi, při pohledu na rozsypaný kontejner s odpadky již víme proč. Nyní navíc psi dorážejí na krávy, které se snaží mít něco z odpadků jako jídlo pro sebe. Snídaně dnes probíhá podobně jako včera, ale je tam malá obměna jídla, místo vajíček dostáváme párky a místo jedné ošatky pečiva dostáváme dvě.

Po snídani se jdeme vypravit k místní historické pevnosti. Pročetli jsme si na Internetu recenze s navštívit ji smysl dává. Ta se nachází na opačné části Gonio, tak se svezeme maršrutkou. Pevnost je hned vedle hlavní silnice a vchod do ní je přímo u zastávky. Její zdi jsou mohutné. Vstupné činí  10 Lari na osobu, studenti cizinci slevu nemají, prohlídka je možná bez průvodce. Můžete si vylézt na hradby na několika místech, i na zdejší věže, překvapí nás nedostatečné zábradlí, je třeba si dávat pozor. Z věží se otevírají výhledy především na stranu hor. Jako v předchozích dnech je spíše zataženo, vítr velice slabý a nepříjemný vlhký vzduch, v tomto klimatu člověk nemá moc chuť k jakékoliv fyzické aktivitě. Pevnost má obdélníkovitý tvar a uprostřed ní probíhá archeologický průzkum. Jsou zde menší kamenné budovy, v suterénu jedné z nich je expozice artefaktů (sloupy, sochy, starodávné nástroje, nádoby), mají zde příjemně vyklimatizováno. A kousek ve vedlejší dřevěné stavbě mají čisté záchody a expozici pro malé děti. Jinak nic super zajímavého v této pevnosti není, pokud budete ale v Gonio, doporučujeme ji navštívit.

  Máme spoustu času, nikam nespěcháme, projdeme se pěšky městečkem po široké betonové promenádě podél moře. Betonový chodník je dlouhý asi 5 km a táhne se až k ústí řeky směrem k Batumi. Až do samotného Batumi se však dojít nedá. Slyšíme pleskání vln o břeh, dnes je moře opravdu více zvlněné než v předchozích dnech, tak jsme se rozhodli, že po procházce se půjdeme zase okoupat a zkusíme také popojít směrem dál k hranici s Tureckem. Zatím si jen smočíme v moři nohy. Jdeme okolo rozestavěných vysokých budov, pokud budou plně obsazené turisty, počet obyvatel tohoto jinak dříve poklidného městečka se zněkolikanásobí. Stavujeme se na oběd v místní restauraci u malého hotelu v klidnější uličce kousek od toho našeho a jsme opět plně spokojeni.

  Odpolední koupání bylo zajímavější než ty v předešlých dnech. Moře bylo krásně zvlněné a tak jsme si pěkně užili koupání a houpání ve vlnách. Byl však problém dostat se do moře a pak z moře, jak se vlny o štěrkovou pláž lámaly. Dnes tady pán s vodním šlapadlem nebyl, ve vlnách by se moc nechytal… Výprava podél moře směrem k Turecku se však nepovedla. Betonový chodník promenády totiž končí hned za poslednímu domy městečka Gonio a dále je nutno jít po obtížně schůdné štěrkové pláži. A nebo jít po hlavní cestě, kde na obou stranách u krajnice parkují kamiony, kterým je potřeba se vyhýbat a obcházet je. O žádnou variantu nemáme zájem a tak zůstáváme u moře tady u pláže v Gonio. Ještě jdeme na nákup do místní samoobsluhy koupit něco na zítřejší snídani a utrácíme poslední hotové peníze. Nechávám si jen pár mincí do sbírky pro kamaráda.

  Blíží se večer a chtěl bych se jít zase někam projít do kopců. Nabízím Štěpánovi, zda se chce přidat. Bylo by to jiným směrem než včera a ne tak daleko a ne s takovým velkým převýšením. Štěpán souhlasí a tak vyrážíme zase jen s PET láhví vody. Procházíme uličkami stoupajícími okolo rodinných baráků i několikapatrových rezidencí se zahradními bazény do kopců. Cestou na nás začíná dorážet pes, je celkem malý a je neodbytný. Je to vůbec první případ tady v Gruzii, kdy je na nás nějaké zvíře agresivní. Křičíme na něj a pes nakonec před námi utíká. Došli jsme až k posledním lidským obydlím, z vyhlídky si fotíme město Batumi v dáli i okolí pod námi. Dále asfaltová cesta sice pokračuje, ale vede někam daleko a serpentýnami do kopce, kde mají být nějaké další obytné komplexy. Tam už ale nejdeme a stejnou trasou se vracíme. Opět vidíme rozestavěné či dlouho nedostavěné budovy (podle vzrostlé vegetace několik let), někde jsou reklamy realitních kanceláří na prodej, jiné billboardy investorských společností- vesměs z Ruska, Izraele či arabských států. Někde na billboardech jsou obrázky, jak komplex  by měl vypadat při dostavbě ve skutečnosti. Štěpán této procházky či malého výšlapu nelituje.

  Na hotelu pak balíme věci a připravujeme se na zítřejší odlet.

 

Opouštíme Gruzii

Je neděle 13. července. Vstáváme již v 7 hodin, popadneme naše tašky na kolečkách a míříme k zastávce velkého autobusu. Má jezdit údajně každých 16 minut a jeden nám právě před nosem ujede. Přibližně do 20 minut jede další. Stejně máme dostatečnou časovou rezervu. Dnes v neděli ráno je provoz na hlavní silnici do Batumi slabý a plynulý. Autobus zajíždí přímo k letištní budově. Letiště se nachází přímo na okraji města. Vystupujeme z busu a ihned vcházíme do letištní odletové haly.

   Zdejší letiště je silně poddimenzované. Obdoba albánské Tirany, které nebylo stavěno pro lety “dovolenkářů“. Je tady jeden velký dav lidí, snažíme se postupně prodírat k odbavovacím přepážkám Turkish airlines. Míchají se tady davy k jiným letům a následná řada do tranzitního prostoru. Po čekání jsme konečně odbavili velká zavazadla a dostáváme palubní vstupenky. Jeden z nás má sedadlo vzadu u okna a tři z nás vepředu vedle sebe. Ihned se jdeme postavit do další fronty do tranzitního prostoru- na bezpečnostní kontrolu a tato fronta pak rovnou přechází do další- na pasovku. Čas našeho nástupu do letadla mezitím dávno uplynul, ale nemohou odletět bez nás. Navíc i za námi v řadách vidíme cestující s palubními lístky Turkish airlines.  Za doby celé historie našeho leteckého cestování je to poprvé, co se nemůžeme dostavit k nástupu do letadla včas a to ne naší vinou. V tu samou dobu odlétá několik dalších letů, mimo jiné do Izraele a Saudské Arábie. Právě u těch je mnoho žen totálně zahalených.

  Hala pro nástup do letadel má 4 východy a na letištní ploše jsou zaparkovaná 4 letadla. Do všech z nich se již nastupuje. Taktak si stihneme ještě zajít na WC, manželka Hanka to však už nestihne, na ženském WC je fronta a už ji vyvolávají podle jména. Personál letiště je nervózní a vybízí nás, ať jdeme už nastoupit a klepou na hodinky. Vycházíme tedy ven z haly a pěšky asi 200 metrů jdeme na prťavém letišti k letadlu Turkish airlines.  Být to kdekoliv jinde, vezou nás autobusem (v podobně malém moldavském Kišiněvě byly schody do letadla vzdáleny od východu jen asi 100 metrů a vezli nás busem pořádnou oklikou). Po schodech nastupujeme do letadla, letušky nás vítají a také klepou na hodinky a za námi dobíhá ještě dalších několik cestujících s podobnými pocity jako my. Pak se hned zavírají dveře a probíhají odletové procedury ačkoliv máme ještě pár minut před plánovaným odletem, rozjíždíme se. Letiště je malé a letadla tady nemohou překážet.

   Ihned za parkovacími místy pro letadla je hlavní ranvej, pojezdové dráhy tady nejsou. Takže se ihned rozjíždíme po ranveji, za kterou je rovnou moře. Naštěstí všechno dobře dopadne a úspěšně vzlétneme. Stoupáme nad mořem a opouštíme po 9 dnech Gruzii. Letiště v Batumi je zatím to nejmenší a nejpoddimenzovanější, přes které jsme s rodinou kdy letěli. Ano, pro osobní dopravu byl malý řecký Araxos, ale tam se jednalo o vojenské letiště se zázemím pro armádu. Nevím, jak Gruzie chce vyřešit kapacitu letiště, když se všude v okolí staví gigantické hotely, apartmánové komplexy a  místa pro zábavu, která mají přilákat další a další kvanta turistů. Místní letiště se již nemá kam rozšiřovat. Stejně tak silnice, chodníky, čističky odpadních vod, napojení na elektřinu, pitnou vodu, prostě navazující infrastruktura, která je pro rostoucí turistický ruch potřeba.

  A tady si dovolím udělat dílčí konec jedné části tohoto cestopisu- o Gruzii. Navazuje Turecko, které je již poněkud jiné. Jako obvykle tady uvádím shrnující body. Pokud již něco bylo zmíněno v textu výše, prosím o pochopení, navíc opakování je matka moudrosti.

 

Gruzie- shrnující body

Systém MHD v Tbilisi. Tbilisské metro. Jak prohlásil syn Adam, zdejší metro je jakýsi skanzen socialismu. Encyklopedie říká, že v Tbilisi je metro sovětského typu, uvedené do provozu ještě dříve (1966) než to pražské. Jezdí tam čtyřvozové soupravy, které pamatují socialismus, byť jsou ty modernější než ty nejstarší v Praze. Soupravy prošly několika modernizacemi, která však zahrnovala jen dílčí úpravy především interiéru. Elektrická výzbroj je původní a vlaky metra jsou těžké a hlučné. Tím spíše, že v létě jsou ve vozech otevřená okénka, aby docházelo k průvanu vzduchu a bylo uvnitř snesitelně. Pamatuju si, když na přelomu století začínaly mobilní telefony, za jízdy nebylo možno v metru telefonovat. Nešlo o to, že mezi stanicemi nebyl signál, ale ve starých soupravách byl takový hluk, že jste nic neslyšeli. Soupravy metra jsou dost plné a to i o víkendu. Stanice metra jsou vyzdobeny velice skromně (tedy spíše vůbec), oproti jiným městům z býv.  SSSR (Moskva (tam jsem však nebyl) či Kyjev) rozhodně nejsou výstavkou umění a architektury. Chodby i stropy stanic jsou vysoké, možná i kvůli průvanu vzduchu v létě, kdy je zde vedro. Do metra se vstupuje výhradně přes turnikety na plastové karty. Při výstupu není potřeba žádné karty přikládat. U každé stanice je okénko s paní, která vám prodá kartu nebo dobije na kartu jízdné. Lze platit hotově nebo platební kartou a dostanete k tomu papírové potvrzení. Samotná síť metra není dost přehledná. Protazím nejpřehlednější systém metra (a to jsme se o tom shodli se zbytkem rodiny a že jsme se již v životě tolika systémy metra na světě svezli) bylo to v maďarské Budapešti (mapy, informační cedule, směrovky k návazným tramvajovým linkám atd). Tady v tbiliském metru je potřeba řídit se spíše intuicí a nebo se zeptat místních lidí, kterým východem se kam dostanete. Tbilisi má dále rozsáhlou síť autobusů. Trolejbusy a tramvaje byly přes asi 20 lety zrušeny. Ne kvůli elektřině (ta je zde levná), ale kvůli vysokým nákladům za provoz infrastruktury. Autobusy jsou většinou moderní od výrobců MAN (ty jsou velké i kloubové), potom malé pidibusíky ISUZU nebo turecký OTOKAR. Stejně tak je zde rozsáhlá síť marštutek. V autobusech i maršturkách jsou elektronické validační čtečky, ke kterým přiložíte platební kartu či místní kartu na MHD a pokud systém kartu přijme, pípne harmonickým tónem. Pokud čtečka vydá vrzavý nebo žádný zvuk, karta není přijata a je potřeba použít jinou. Platí zásada, že jeden cestující = jedna karta. Pokud používáte mezinárodní platební kartu, je vám střeno jízdné 1,- Lari nebo 1,5,- Lari za jednu jízdu (nepochopil jsem, proč kdy kolik). Pokud máte některou z místních karet (červenou nebo modrou), můžete si na ni nahrát celodenní jízdné za pouhé 3,- Lari na 24 hodin. A nebo 7 denní jízdné, to vychází ještě výhodněji. Doporučuji nechat si nahrát u prodejních okének v metru. Přepravní kontrola v autobusech probíhá tak, že revizoři si na čtečkách načte vaši kartu a ukáže se jim, zda byly přiloženy ve vozidle. A následovníkům daruji karty na tbiliské MHD, alespoň vám zjednoduší jejich shánění při příjezdu.

 

Místní jazyk, písmo. Pokud mluvíte anglicky či si pamatujete některá slovíčka ještě z ruštiny, nebudete mít problém se v Gruzii domluvit. Tím, jak se cizí jazyky učí stále více ve školách a spousta Gruzínců pracuje nebo pracovala v zahraničí, s domluvou nebude problém. Místní písmo je však jiné, nepřipomíná naši latinku ani azbuku (cyrilici). Může připadat jako arabské písmo, ale je jiné. Ale nezoufejte, na jídelních lístcích nebo na odjezdových tabulích na nádraží se ukazují nápisy v angličtině více než v ruštině), a pokud nikoliv, neváhejte se zeptat místních, ochotě vám poradí.

 

Gruzínské ženy. Horké letní počasí, při kterém my muži všeobecně trpíme, jelikož fyziologie našich těl nebyla na tyto podmínky stavěná, má pro nás jednu velkou výhodu. Zdejší ženy se oblékají do letních šatů, kraťasů s odhalenými nohami a rameny a toto období je pro nás tak úžasnou přehlídkou dámské letní módy a těl. Třebaže je v Gruzii určitý podíl muslimů (cca 12% a zbytek mají být pravoslavní křesťané), zdejší ženy se oblékají jako u nás ve střední Evropě. Většina gruzínských žen jsou spíše drobné, štíhlé s delšími tmavými vlasy. Pokud potkáte blondýnu, je to cizinka. Dobrá zpráva je, že, tak jako jsem se přesvědčil loni v Moldávii, do Gruzie nedorazila ze západu móda hyzdění přirozené krásy ženské pleti a těla – tetování a piercingem. Tím spíše, že tato novodobá móda má rizika možných budoucích zdravotních obtíží. Samostatnou kapitolou jsou východoslovanské ženy a co platí pro ženy ruské, tak to platí i u žen ukrajinských a běloruských (poznáte je podle řeči), které se oblékají výrazně, nosí barevné oblečení a boty s podpatky, mají hodně prstenů a klenotů a hodně kosmetiky na obličeji. Tyto ženy jsou vyšší než domácí Gruzínky, ale taktéž mezi nimi nenajdete blondýny. Východoslovanské ženy jsou vůči svým partnerům velmi náročné a kritické. Vyžadují jejich pozornost a chtějí být objektem jejich zájmu, především finančního. Poznáte to na jejich řeči a gestech, když např. ve vlaku či autobuse telefonují svým partnerům, nebo když s nimi nastupují do auta.

  

Ekonomická situace. Ceny. Gruzie se svými cca 4-5 miliony obyvatel (část z nich žije v zahraničí) není zrovna zanedbatelná ekonomika, oproti Moldávii či Albánii opravdu něco reálného vytváří a není závislá víceméně na tom, co vydělají jejich občané v zahraničí. Je zde zpracovatelský průmysl a ekonomika je otevřená. Kvůli velkému počtu obyvatel v kavkazském regionu a spojujících se zde obchodních trasách (na bývalé Hedvábné stezce) se jedná o velký a zajímavý trh. Pro nás to má výhodu, že je zde levně a během našeho cestování jsme se, podobně jako na Ukrajině v roce 2019, nemuseli nijak výrazně omezovat.

Jídlo, nápoje. Potraviny z Evropy v obchodech. Místní potraviny jsou levné. Pokud chcete čerstvé ovoce a zeleninu a podpořit místní obyvatele, běžte nakoupit na všudypřítomná tržiště. V obchodech jinak seženete veškeré zboží jako u nás. Jsou zde zastoupeny nadnárodní obchodní řetězce jako Marks&Spencer, Mc Donald, KFC, Burger King, SubWay, módní řetězce ZARA, Salamander, Bershka, NewYorker….. Potraviny v obchodech převažují místní a nebo z jiných států býv. SSSR. Naleznete tam ale i značky z Evropy. Např. česká piva, musli tyčinky či čokolády Milka. Toto je však výrazně dražší než domácí značky. To jsou pak ty kamiony brázdící turecké silnice nebo plavící se na trajektech a ucpávající cesty na Balkáně. Je to daň za to, že si v Gruzii i dále v Asii můžete koupit evropské zboží. Je ale alternativní cesta, že výrobce v Evropě naplní celý kontejner, který pak putuje na terminál, odtud vlakem do rumunských přístavů a dále lodí do třeba gruzínského přístavu v Batumi. A odtud do skladu k distributorovi v Gruzii. Další varianta je, že přímo gruzínské výrobní firmy vyrábějí v licenci výrobky evropských značek, mají svého manažera kvality, který dbá na dodržení výrobního postupu. Obchody s potravinami jsou zde dlouho otevřené, i v neděli a to i v menších sídlech, což je dobrá zpráva.

 

  Vozový park na silnicích. Překvapilo nás, kolik v Gruzii jezdí osobních aut bez čelní nebo zadní masky, a to i luxusnějších typů aut. Zřejmě, když majitel vozu po bouračce zjistí, že nový díl je nad jeho finanční možnosti, jezdí bez něj. Většinou jsou zde auta moderní, ale je zde hodně vozů, které by zdaleka u nás na silnici neměly co dělat – totální koroze karoserie, rozbité čelní sklo, sjeté pneumatiky. Je tady hodně hybridů. Jezdí zde hodně aut ŠKODA, viděli jsme i originální autosalón, nabízeli tam především luxusní modely. Dost zastoupená je zde značka Toyota. Žigulíky i Moskviče jsme tady také viděli, ale velmi vzácně, asi tak jako u nás. Policejních aut u silnic je hodně, technický stav vozidel je však nezajímá. Je zde hodně aut s SPZ z Ruska a Ukrajiny, jsou to většinou luxusní vozy bohatých lidí, kteří sem přišli za podnikáním, nebo se sem uklidili kvůli válce.

 

  Elektřina, voda. Dle statistik se v Gruzii vyrábí 78-90% (podle aktuálních klimatických podmínek) elektřiny z vodních elektráren. Zbytek připadá na fosilní paliva, energii z větru, solárů či biomasy (ta má vzhledem k vyspělému zemědělství velký potenciál). Jadernou elektrárnu Gruzie nemá, kupodivu ji ale má sousední Arménie. I proto zde elektřina není nikterak drahá. Na ulicích září velkoplošné obrazovky s reklamami po celou noc, používají se zde staré lednice, soupravy metra a lokomotivy se starou nehospodárnou technologií. V mnoha budovách je překlimatizováno. Není ale paušálně řečeno, že pokud nějaké komodity je v zemi dostatek a je dostupná, tak že bude levná. Ne vždy mají vládci země zájem na tom, aby měli jejich občané vysokou životní úroveň a firmy aby byly konkurenceschopné na světových trzích. Zisky z obchodu s komoditami tak zůstávají v kapsách vyvolených jednotlivců a firem. Například Rumunsko či Albánie- přestože mají ložiska ropy i vlastní rafinerie, benzín je tam stejně drahý jako ve střední Evropě a platy lidem v Rumunsku či Albánii jsou jen zlomkem těch ve vyspělejších evropských zemích. Bylo by zajímavé zjištění, jaká by byly reální ceny komodit jako např. elektřina, voda, benzín, kdyby se do ceny nezapočítávaly „politické vlivy“ (daně, cla, embarga, regulace trhu, která vytváří bariéry, provize politikům při zakázkách či otevřeně řečeno korupční prostředí, nebo monopolní prostředí), ale jen výrobní náklady a spravedlivá marže (byť definice „spravedlivé“ je dost relativní).

 

  Jak se do Gruzie dostat po vlastní ose?? Ano, i toto lze. Přes Černé moře do gruzínských přístavů plují trajekty z Rumunska a Bulharska. Plavby trvá 40-50 hodin a krom kamioňáků ji využívají dost motorkáři. A pak můžete samozřejmě volit klikatou jízdu přes Balkán a Turecko, což však při nedobudované dálniční síti bude trvat určitě déle. Motoristu Gruzie potěší, ceny paliv na čerpačkách vyjdou mezi 22-24,- Kč. Jinak motorkářů jsme tam moc nepotkali, ve velkých městech tam ale jezdí hlavně dost mladých lidí na skútrech. Cyklistů jsme tam viděli minimum, přestože někde byly cyklostezky či pruhy pro cyklisty na ulicích. 

 

 Směnárny v Gruzii. Jsou opravdu na každém kroku. Ty mimo letiště mají u světových měn typu USD či EUR velmi nízké kurzové marže (rozdíly mezi prodejem a výkupem měny). Připravte se ale na byrokratické formality. Řekl bych, že čím jsem dostal výhodnější kurz, tím jsem musel déle čekat a absolvovat více byrokracie. Pokaždé budou po vás chtít cestovní pas, údaje z něj si zadají do počítače. Někdy po mě chtěli číslo letu, kterým jsem do Gruzie přiletěl a telefonní číslo. Doporučuju si vzít EURa, či USD (kurzové marže jsou stejné), české koruny nesměníte. Jinak platby mezinárodní platební kartou jsou zde běžné, tak jako u nás. Bankomatů je zde dost, nezkoušeli jsme je.

 

Pro železniční cestovatele. Není Gruzie moc atraktivní zemí. Hustota vlaků osobní dopravy není moc velká. Nejvíce používaná trať je z Tbilisi na západ k Černému moři, která tak tvoří zdejší koridor. Nechybí na ni ani autoblok. Až do města a uzlu Samtredia je dvoukolejná a pak se dělí na dvě větve. Jedna kolej vede do Batumi jižněji a druhá kolej severněji směrem do Poti a Zugdidi. Údajně všechny tratě jsou elektrizovány, bez trolejí jsou tedy manipulační koleje a vlečky. Z tohoto důvodu zde nepotkáte dieselové traťové lokomotivy a ani elektrické posunovací lokomotivy. V osobní dopravě převládají elektrické jednotky. V nákladní dopravě se používají mohutné dvoudílné sovětské lokomotivy VL (Vladimir) několika typů a generací. V posunovací službě je zde hodně známých československých lokomotiv řady ČME (Čmelák, či řada T669). Viděli jsme je jak v aktivní službě, tak na pohřebištích na vybrakování. Již mají naježděno své a některé jsou v provozu přes 60 let!! Viděli jsme několik dieselových posunovacích lokomotiv jiných sovětských výrobců, podle designu taktéž velkého stáří. K hlavním komoditám v nákladní dopravě patří kontejnery, cisterny (pravděpodobně paliva z Azerbajdžánu), sypké substráty a cement. Stejně jako všude v Evropě i v zemích býv. SSSR je patrný útlum železniční dopravy a vidíte tak smutnou realitu- rezivějící a zarůstající železniční vozidla na rozpadajících se kolejích. Nicméně železnice má v Gruzii určitě velký potenciál i v souvislosti s levnou dostupnou elektřinou. Na hlavním koridoru z Tbilisi na západ probíhají rozsáhlé rekonstrukce tratě, místy se staví trať nová. Smůla pro železniční cestovatele je, že na nejzajímavějších tratích, vedoucích divokou přírodou vysokými horami, osobní doprava není. Zajímavé by bylo svézt se jediným mezinárodním vlakem, jedoucím z Tbilisi do arménského Jerevanu, ten však jede před noc, takže z úžasných přírodních scenérií byste nic neměli.

 

Maršrutky 150 km. V meziměstské dopravě v Gruzii, stejně tak jako v ostatních bývalých zemích SSSR ,se jako nejpoužívanější dopravní prostředek používá právě tohle- minibus či mikrobus, je to v podstatě upravená dodávka pro 12-19 cestujících. Oproti velkým autobusům jsou mobilnější, akčnější, snadněji se proplétají úzkými uličkami ve strmých kopcích. Ale kultura cestování je minimální. Údajně nedávno v Gruzii začala platit směrnice, že maximální délka trasy maršrutkou musí být 150 km. Zřejmě se toto obchází, jelikož velkých autobusů jsme na silnicích mezi městy viděli málo, spíše to byly mezinárodní linky. V každém případě platí, že pokud se chcete dostat někam do menšího sídla, s hromadnou dopravou je to dost nejisté. Půjčovny aut zde fungují, může být výhodné domluvit si s někým místním, že vás zaveze i odveze k turistickým zajímavostem. Do podobných zemí doporučuji cestovní pojištění, jelikož nejčastější příčinou zranění či nedej bože smrti cizinců jsou právě autonehody. My jsme tedy žádnou těžkou bouračku zde neviděli, ale viděli jsme několik rezivějících autovraků u silnic, zřejmě se jejich majitelům je nevyplatilo odtahovat.

Turecko- Istanbul

  Náš let z gruzínského Batumi do tureckého Istanbulu pokračuje. Sedím v zadní řadě u okénka a jsem překvapen, že velká část letu se odehrává nad pevninou. Navíc je krásné počasí a mohu si tak vychutnat pohled na pobřeží s výběžky, poloostrovy a ústími řek do moře, stejně tak zajímavé a málo osídlené vnitrozemí. Tady na severovýchodě Turecka velká sídla nejsou, ani dálnice či železnice. Je zde hodně hor a to spíše vyprahlých, krajina má místo zelené spíše žlutou a hnědou barvu. K tomu přehradní jezera s nápadně světle modrou. Jak se posunujeme k istanbulské aglomeraci, osídlení houstne a přibývají rýhy v krajině po dopravních stavbách. A pak náš let krouží nad Černým mořem a v závěru vykonává krásný vyhlídkový let nad Istanbulem, kde je krásně vidět bosporský průliv s proplouvajícími loděmi a mosty. Děláme oblouk nad starým letištěm, které bylo na okraji města a kde jsem přesedal tehdy v roce 2009 během služební cesty s kolegou do Hong Kongu. Nyní se staré letiště pro komerční lety nepoužívá, jen na parkování letadel.

  Přestože náš let trvá jen něco před 2 hodiny, i zde se podává teplé jídlo a  je chutné a vydatné. Jako dopolední svačina přijde vhod. A to už se naše letadlo snáší nad novými čtvrtěmi Istanbulu, táhnoucími se daleko od centra až k pustině, kde Turci vybudovali obrovský letecký uzel. Nyní máme možnost si vše prohlédnout za denního světla a je vidět, že stále probíhá na tomto letišti čilý stavební ruch a nadále se rozšiřuje. Opět po přistání dlouho trvá, než se dostaneme k parkovacímu místu u terminálu. Vystupujeme z letadla a směřujeme obrovskými prostory letiště k pasové kontrole (ta se celkem protáhne) a k beltům, kde již dávno krouží naše zavazadla. Další cíl je jasný. Najít místo, kde se prodávají karty na zdejší MHD a přesunout se do stanice metra a jet na náš hotel. A taky najít směnárnu. I v Turecku je možno na většině míst platit kartou, avšak hotovost se vždy hodí. Na letišti směnárny jsou, ale jejich kurzy nejsou moc výhodné. Ve městě to bude lepší.

V příletové hale je hodně stánků a kanceláří, jako půjčovny aut, banky, pojišťovny, cestovní kanceláře pro přijíždějící turisty, ale nic ohledně zdejšího MHD. Jdeme tedy rovnou podle cedulí směrem k metru. Celý areál letiště je hodně velký, tak než projdete všemi chodbami a prostory, zabere to dost času. Vycházíme z letištní budovy a dál jdeme venkem. Jsou zde však střechy a tak nepere slunce. Ke stanici metra je to pak několik pater do podzemí. V jenom z pater je několik prodejních automatů na různé zdejší karty. Není zde však žádné okénko, žádná kancelář, kde by byl nějaký živý člověk. Mají zde mít tzv. Istanbulskou kartu, kdy si zaplatíte za samotnou kartu a pak si na ni nahrajete kredit, kterým pak platíte zdejší MHD a to až několik lidí na jednu kartu, nemusí tak mít každý svou. Můžete s kartou platit taky na WC či u některých atrakcí.

  Měna v Turecku je tzv. Turecká Lira a má vysokou inflaci. Během služební cesty v roce 2009 byla její hodnota cca polovina EURa (cca 13,5,- Kč), nyní činí 0,54,- Kč. Z tohoto důvodu turecká měna není dostupná v zahraničí ve směnárnách, nebo je, ale za velice nevýhodný kurz. Ceny všech komodit, tedy i MHD, nejsou stabilní a neustále rostou.  V automatech mají buďto červenou kartu, která však stojí 165,- lir. Navíc na  tuto kartu lze uložit během měsíce jen omezenou částku, údajně 300,. lir, takže pokud bychom chtěli jezdit více zdejší MHD, potřebovali bychom tyto karty dvě. Pak tady mají modročernou kartu, ta stojí jen 40,- lir a má platit v každé hromadné dopravě v Turecku. Tak kupuju tuto kartu dvakrát a na každou nahrávám kredit 200 Lir. To by zatím mělo stačit, případně, pokud bychom měli cestovat více, bych další kredit dobil, automaty mají být u stanic metra.

  Vypravujeme se o další patro níže, kde je nástupiště metra, jedoucího do centra. To jezdí každých 20 minut. Máme vystupovat na předposlední stanici. Přijíždí dlouhá souprava a cestující s velkými kufry se hrnou dovnitř. Interiér vlaku však připomíná metro, přestože stanice jsou daleko od sebe a na konečnou blízko centra je to z letiště nějakých 40 kilometrů a nejprve trasa má vést pustinou. Očekáváme s klukama, že zpočátku v této pustině vlak pojede po povrchu, ale zklamání. Celá cesta se odehrává pod zemí. Možná mají Turci plány, že celou oblast postupně zastaví obytnými domy a průmyslem. Po asi 25 minutách cesty vystupujeme ve stanici Kagithane, odkud je to k našemu hotelu nějakých 1,5 km a do kopce.

  Opouštíme přepravní prostor metra a na každé naší modročerné kartě zbývá několik 139,- Lir creditu. Vylézáme na povrch a venku pěkně připaluje ostré slunce, není žádná oblačnost. Nyní jsme v živém obrovském Istanbulu.

  Musím zmínit, že Istanbul je druhá největší aglomerace v Evropě, žije zde kolem 10 milionů obyvatel a je velice rozsáhlá. Nelze srovnávat s Prahou, spíše její rozloha se dá srovnat s celým Středočeským krajem. V Istanbulu jsem již v životě byl a to v říjnu 2009 na služební cestě do Hong Kongu, kdy jsme tady s kolegou přesedali. Cestou tam jsme jen vyšli na nějaké 2-3 hodiny před areál původního starého letiště a kochali se okolím. Kdežto na cestě zpět jsme měli času více, nějakých 6 hodin a vyrazili jsme do centra k modré mešitě, prošli si uličky Velkého bazaru a pobřeží Bosporu. Nyní se nacházíme úplně někde jinde.

  Hledáme zastávku autobusu, který má jezdit směrem k našemu hotelu. Je neděle, což je i tady volnější den a ulice nejsou takové dopravní mumrajiště. Autobus po asi 10 minutách přijíždí, nastupuje se tady předními dveřmi a u řidiče jsou čtečky karet. Naše modročerné karty však čtečka nebere a řidič říká, že musíme přiložit mezinárodní bankovní kartu. Tak jsme tím překvapení a naše bankovní karty fungují. Jízdné za každou osobu stojí 40,- Lir (což v přepočtu není zas tak mnoho, kolem 22,. Kč) , řidič říká, že na Instanbul kartu stojí jízdné polovic. Tak se tedy divíme, co jsou vlastně zač ty naše modročerné karty, co tady máme a proč v busu nefungují. Jedeme tedy autobusem pár zastávek starší zástavbou a je to hodně prudce do kopce. Moderní autobus supí a místy jede sotva 10 km/h. Vítejme v Istanbulu, některé čtvrtě leží v prudkých, i když ne zcela vysokých kopcích. Vystupujeme podle mapy na zastávce v úzké ulici, kde je hodně kebabáren, malých obchůdků s ovocem a zeleninou a vlastně jakýmikoliv komoditami, krásně to tady voní. Náš hlavní cíl je ale ubytovat se do hotelu.

  Ještě nás čeká cesta cca 400 metrů pěšky, to je tentokrát dolů z prudkého kopce. Je zde ale krásný výhled do hustě osídleného údolí. Náš hotel Mari Suite je zase u jiné prudké ulice do svahu. Vcházíme do něj, dole u recepce je příjemně vyklimatizováno a slečna recepční nás plynulou angličtinou vítá. Dostáváme kartu na vstup do pokoje, jsme ubytovaní v 7. patře (z 8). Při vstupu na pokoj zavládne nadšení a zároveň úleva, podobně jako v hotelu v Tbilisi. Máme velký rodinný apartmán se dvěma ložnicemi, obývákem a kuchyňským koutem (bohužel pak zjišťujeme, že zde není žádné nádobí ani příbory, přitom krom varné konvice je tady i sklokeramická varná deska), koupelna je prostorná. Přitom cena za ubytování v tomto čtyřhvězdičkovém hotelu nebyla nijak vysoká. V hotelu je také parní sauna, je v ceně ubytování, recepční říká, že je potřeba se však předem objednat. V kuchyňské lince je i pračka a tak dáváme rovnou vyprat nejakutnější prádlo. Máme docela hlad a tak vyrážím s klukama na krátkou obchůzku nejbližšího okolí s cílem koupit jídlo.

  Jen asi 150 metrů od hotelu je supermarket potravin (místní řetězec), tak koupíme  místní potraviny, ovoce a zeleninu a pak jdeme po dlouhých schodech do kopce k ulicím, kde je hodně obchůdků, bister, pekáren a kebabáren. Zároveň se snažím najít směnárnu. Jsou zde 2, ale otevírat budou až zítra v pondělí. Tak se zatím snad do zítřka obejdeme bez hotovosti. Zkouším použít i bankomat s cílem zkusit vybrat s údajnou bezpoplatnovou kartou FIO banky, ale neúspěšně. Bankomaty buďto nabízejí hanebnou provizi 8% z částky a nebo rovnou moji kartu odmítnou. Nakonec se stavujeme v sympatické kebabárně, kde pán z obsluhy mluví rusky (je Turek, který slouho žil a pracoval v Rusku), tak si u něj necháváme zabalit několik druhů jídla a bereme i mamce na hotel. Platit kartou lze a cena je více než přívětivá. Tady nejsme v centru města a žílou zde převážně místní. Hnedka se vracíme na hotel a obědváme čerstvé teplé místní jídlo z kebabárny a ovoce ze supermarketu.

  Na hotelu při připojení na Internet pak zjišťuji, jak je to vlastně s těmi kartami na MHD, které jsem koupil. Stali jsme, stejně jako spousta dalších především cizinců, obětí státem podporovaného podvodu. Tyto karty můžeme použít jen v jedné lince metra a to té, která vede z letiště. V jiných linkách, ani autobusech, pozemních lanovkách či la lodích neplatí. K tomu musíme mít červenou istanbulskou kartu (ta ale zase je výrazně dražší a stojí 165,- Lir). Naše modročerné karty byly původně určeny jako celoturecký projekt na odbavení ve všech MHD a projekt turecké státní pošty, ale zkrachoval, jelikož státní samosprávy neproplácely dopravním podnikům jízdné. Nyní ještě tato karta funguje ve městě Konya. Kredit, nahraný na kartu, nelze získat zpět. Jsem tak rád, že jsem si na karty nenahrával více něž 200,- Lir na jednu. Podle Webových diskusí by (snad) mohla být použitelná u vlakové linky Marmaray, či na ně koupit na poště známky.

  Je odpoledne a po jídle, průzkumu pokoje a odpočinku vyrážíme na poznávání. Nejprve jdeme uličkami blízkého okolí kolem místní mešity. Odvažujeme se vstoupit na dvůr, místní převážně starší muži v dlouhých kalhotách nás zdraví. Výhodou mešit pro nás nevěřící je, že u většiny z nich jsou záchody s umývárnou a lze tam dobrat vodu. Jsou tam takové oválné židličky, kde si muži myjí nohy, než vejdou dovnitř do mešity bez bot na koberec. Mužská a ženská část mešity je oddělené. Mě s klukama vstup dovnitř neláká, manželka Hanka by se však do některé z mešit chtěla podívat.

  Došli jsme ke vstupu do stanice metra Caglayan, která je pod obrovským prostranstvím na kopci. U turniketů se ujišťujeme, že naše karty na MHD tady opět nefungují. Budeme tedy platit našimi platebními. Nástupiště metra je hodně hluboko. Dnes v neděli jsou soupravy celkem prázdné, úleva oproti permanentně přecpanému metru v Tbilisi. Tady v Istanbulu jsou vlaky metra bez strojvedoucího a je možné si sednout k čelu vlaku a vychutnávat si tak jízdu. Dojeli jsme do stanice Yildiz, kde má být velký park na pahorku. Procházka v zeleni přijde vhod, zvláště, pokud slunce dost připaluje.

   K parku je však potřeba přejít rušnou víceproudou ulici a tak podle stažených map hledáme, kudy se měla dát podchodem nebo nadchodem přejít. Nakonec to dobře dopadne a jsme u parků s pěknými historickými budovami i výhledy na okolí.   Mají zde taky mešitu- Yıldız Hamidiye Mosque, tak vstupujeme na její dvůr a manželka Hanka si bere šátek a zkouší, zda se lze podávat dovnitř.  To se jí v pohodě podaří a říká, že jestli chceme, tak se tam taky můžeme podívat. Štěpán si obléká dlouhé kalhoty a jde si také posedět dovnitř na koberec. Tato mešita není nikterak obrovská, je určena hlavně pro místní lidi, za vstup se nic neplatí, tady nejsme ve vyloženě turistické oblasti. Jdeme pomalu parkem směrem dolů k moři až k Bosporu, kde je přístaviště přívozních a vyhlídkových lodí. Tady pro změnu už turistická oblast je. Děláme fotky okolí, je zde podobně jako v Řecku hodně koček. Na rozdíl od toulavých psů v Gruzii. Na druhém břehu Bosporu v asijské části je vidět obrovská mešita s šesti minarety, krásně byla vidět i z letadla. Na několika vysokých stožárech vlají obrovské turecké vlajky. Ty jsou i na mnoha jiných budovách, je zde patrné vlastenectví. V bosporském průlivu je čilý námořní ruch, proplouvají tudy krom malých přívozů i obrovské námořní lodě. Průliv, přestože leží ve vnitrozemí uprostřed města mezi dvěma kontinenty, má status mezinárodních vod. Vedou přes ně nyní 3 mosty a pod mořským dnem vede železniční trať.

   Čas se docela naplnil a tak se postupně jinou cestou od moře od mumrajiště turistů vracíme ke stanici metra. Když vystupujeme ve čtvrti u našeho hotelu, slunce pomalu zapadá a nemusíme se tak schovávat přes sluncem. Ještě se stavujeme ve větší samoobsluze s cílem koupit si místní potraviny. Mimo jiné taky čerstvé ovoce a zeleninu (chutné sladké žluté melouny). Do hotelu přicházíme už za tmy.  Při chůzi po chodnících je potřeba se mít na pozoru, zvláště v ulicích v prudkém kopci, kde je potřeba obcházet spontánní parkující osobní auta a dočasně uložený stavební materiál (trubky, plechy).

Istanbul- poznávání města

  Je pondělí 14. července. Ráno v 05:40 nás probouzí zpět muezzina z nedaleké mešity. Na východě na nebi začíná svítat. I včera jsme několikrát denně slyšeli zpěvy. Dnes již muezzini nezpívají na živo, ale zvuk se pouští z amplionů na mešitách. Pamatuju si zkušenost z nocování na letišti v Dubaji před 14 lety, kdy už už jsme usínali na nepohodlných lavičkách a pak nás probudil zpěv, šířící se celým areálem letiště. Tady v Istanbulu jsme tak po zpěvu ještě usnuli, obzvláště, když tou dobou byla ještě skoro tma.  Probouzíme se pak do následujícího dne, opět je jasná obloha a svítí slunce. Větvě nedalekých stromů se však pohybují a tedy profukuje vítr. Máme před sebou celý den v Istanbulu.

   Nejprve jdeme na snídani do hotelové restaurace. Ta opět nezklame, mají tady velmi bohatý výběr všech možných jídel, na co si člověk vzpomene. Vše v čistém prostředí, personálu je hodně a jídla jsou průběžně doplňovaná. Takže jsme nadšení. Pak vyrážíme na celodenní poznávání. Nejprve v uličkách nad hotelem se stavuji ve směnárně a měním jen 30,- EUR na krátký pobyt, jelikož na mnoha místech tady lze platit kartou. Tady oproti Gruzie není potřeba ukazovat pas či sdělovat telefonní čísla a další formality. Lidé zde ale mají velké svazky bankovek. Největší hodnotu má zde bankovka 200,- Lir, což je něco kolem 108,- CZK. Velké využití zde mají počítací stroje na bankovky. Po směně peněz jdeme hledat autobusovou zastávku. Chceme jet do centra k poloostrovu a zálivu zvaném Zlatý roh a metrem by to bylo s několika přestupy. Odtud má jezdit přímý autobus. Alespoň z autobusu uvidíme život venku, oproti koukání do tmy v tunelu metra. Zastávku správného busu jsme našli, ten i po chvíli přijíždí, ale nezastavuje, řidič cosi lomcuje rukama. Tak jdeme hledat další, poblíž stanice metra u velkého kruhového prostranství. Je to tady bludiště několika křižovatek a nájezdů, až nakonec zastávku nacházíme, čeká na ni již několik lidí, tak snad budeme na té správné.

  Je to dobré, autobus přijíždí, nastupujeme, pípáme naše platební karty a vydáváme se na cestu do centra. Nejprve bus kličkuje po nájezdech a vjíždí do podzemí, kde je tunel pod velkým prostranstvím a pak pod kopcem. Cesta do centra trvá kolem 30 minut, ne ani tak proto, že by byly zácpy, ale je to opravdu daleko. A udělali jsme dobře, že jedeme autobusem, opravdu vidíme zdejší architekturu, obchody na všelicos (např. takový malý Bauhaus nebo Hornbach, ale roztroušený po několika obchůdcích v suterénu domů). Kluky zaujme také další tunel pod kopcem, ve kterém je dokonce autobusová zastávka, odkud se cestující chodbami dostávají na povrch. V autobuse funguje klima, ale málo, tím, jak se zaplňuje cestujícími, je čím dál více nejpříjemněji a těšíme se, až vystoupíme na konečné Eminomu u  Zlatého Rohu. Zajímavé jsou mosty přes záliv, o jednom z nich vede trasa metra a stanice je právě na mostě. Nacházíme se tedy nyní přímo u srdci Istanbulu u hlavních památek. Vyplouvají odtud také trajekty a přívozy přes moře a vyhlídkové lodě. Přecházíme podchodem pod rušnou ulicí na prostranství před mešitu Yeni Camii, což znamená Nová mešita. Okolo jsou spíše ale místní, a podle shluku lidí před mešitou je patrné, že tady nebudou pro vpuštění dovnitř striktní pravidla.

   Manželka Hanka se Štěpánem (ten si navlékl na prohlídku dlouhé kalhoty) se vydávají dovnitř, my s Adamem jen nahlížíme zvenku. Lidé tam polehávají na kobercích a baví se mezi sebou, vypadá to spíše na turisty. Vstupné se tady neplatí. Pak jdeme dál uličkami centra Istanbulu, kde je již cizinců a turistů hodně, jsou zde stánky se suvenýry, organizované skupiny s průvodci, ale také žebráci. Jdeme se podívat na vlakové nádraží Cikesi, což je koncová stanice, kam jezdil kdysi Orient expres. Mělo by tady být železniční muzeum, ale místo nej je zde čilý stavební ruch, vše rozkopáno, nádraží se totálně rekonstruuje (spíše bourá), ze stanice na povrchu bude podzemní terminál (podobný osud měl potkat i pražské Masarykovo nádraží). Zkoušíme, zda tady fungují naše modročerné karty, ale nikoliv. O uzavření, resp. neexistenci železničního muzea nás to docela naštvalo, těšili jsme se s klukama na něj, na Google mapách však o tomto žádné info. Stejně jako v Itálii, editoři Googlu aktualizace ignorují a neprovádějí.

  Narazili jsme na zdejší hlavní poštu, mimo jiné ve snaze využít náš credit na modročerných kartách k nákupu poštovních známek. Po náročném vyhledání, kde v rozsáhlém objektu budovy pošty přes stavební uzávěry jsou přepážky pro veřejnost a nelezení té správné, pán za pultíkem oznamuje, že platba je možná pouze v hotovosti. Kredit z karet tedy budeme moci využít jen zítra v lince metra na letiště a zbytek, pokud se mi nepodaří karty někomu udat, zůstane jako daň za naši blbost turecké vládě. Ještě dodávám, že poslání pohledu z Turecka do ČR přijde na 81,- Lir.

  Kluky zaujmou zdejší tramvaje, jsou to tytéž, jaké tady jezdily v roce 2009. Jsou spřažené po dvou a jejich délka přesně vyjde na nástupní ostrůvky. Co je však překvapující, ostrůvky jsou ohraničené asi 2 metrovým plexisklem a vstup na ostrůvek je přes turniket. Přitom s trochou drzosti by se po kolejích toto dalo obejít, toto opatření mě zaujalo už tehdy v roce 2009, tehdy na rozdíl od elektronických karet byly turnikety na žetony. Ty jste si koupili u budky před turniketem a pak jste jej tam vhodili. Toto odbavení v hromadné dopravě je tak zkouškou turecké disciplinovanosti a funguje to tady, přestože Turci jinak moc zodpovědní a disciplinovaní nejsou. Zajímavé taky je, že většinou zde tramvaje řídí ženy a většina z nich nemá na hlavě šátky.

  Prošli jsme až na náměstí před známou Modrou mešitou. Tedy, je to spíše takové obrovské prostranství s parky a krom té slavní „modré“ je zde několik menších. Jmenuje se to tady Sultanahmet. Zrovna se z reproduktorů ozývají muslimské modlitební zpěvy a to z několika mešit přerušovaně. Během zpěvu život jde dál, nikdo si nekleká a nemodlí se, život normálně pokračuje. Odpočíváme ve stínu stromů, doplňujeme vodu z kohoutků. Vůbec s pitnou vodou je to tady dobré, že je všude po městě k dispozici.

   Do žádné z placených turistických atrakcí nejdeme. Jsou zde budky, kde prodávají vstupenky na prohlídky, většinou to jsou placené programy pro turisty, které zahrnují dohromady vstupy do několika objektů s průvodcem na určité konkrétní časy. Vstup do Modré mešity činí v přepočtu cca 2000,- Kč, což je ro nás neakceptovatelné. Je zde však spousta jiných mešit, do kterých se podíváte zcela zdarma bez davů turistů. Ze zdejších placených atrakcí se zde nabízejí sultánovy paláce s harémem, sultánovy zahrady. Do části z nich se však lze dostat zdarma, což činíme.

  Postupně se vracíme k původnímu začátku naší dnešní trasy k Eminomu a zbytek rodiny řeší jídlo. Přece jen je již dost hodin po času oběda. Tady uděláme další cestovatelský omyl. Je zde v centru spousta kebabáren, ve většině z nich se však sedí před budovou na terase, kde je vedro a k tomu zápach přepáleného masa. A není tam WC. Nechali jsme se zlákat jednou sympaticky vyhlížející kebabárnou, kde se sedí v patře, je zde klima a nepáchne to tam, navíc v objektu jsou záchody. Cena za jídlo a pití je ale docela pálka. Já si nedávám nic a stejně nakonec platíme vysokou částku- jako v centru Prahy. Je to tu několikanásobně dražší než mimo centrum ve čtvrti, kam nechodí tolik turistů. Inu, ponaučení. Nemáme již žádné hotové peníze, zbytek jsem doplatil kartou. Bez hotovosti bychom se ale už měli obejít. Alespoň jsme ponaučení a příště raději popojedeme nebo popojdeme dál od centra.

  Ještě se procházíme podél mořského zálivu okolo malých parků a dopřáváme si výhledy na město naproti přes vodu. Manželka i kluci už mají poznávání města ve vedru a spalujícím slunci dost a tak se vracíme do hotelu. Pojedeme jinou cestou a to nejprve tramvajovou linkou, která jede podél pobřeží zálivu. Připomíná nám to s trochou fantazie záliv v italském Brindisi. Klima v tramvaji funguje málo a tak se těšíme, až vystoupíme na konečné u stanice metra Alibeykoy, které pak jede do čtvrti k nám. Metro i jeho stanice je tady nad zemí, protože jsme v údolí a dále vede tunelem pod kopci z obou stran. Kluci si vychutnávají cestu automaticky řízenou soupravou a pozorují jízdu z posledního vozu.

  Vracíme se na hotel, chtěl bych vyzkoušet tu parní saunu, když už je v ceně ubytování. Dnes už to ale nelze, na aktuální čas je obsazeno a pak již není v provozu. Takže nevyužijeme. Včera při příjezdu jsme obdrželi dvě poukázky na burger ve zdejší hotelové restauraci. Po prostudování menu a možností je však také nevyužijeme. Ostatní přílohy a jídlo pro ostatní členy rodiny vycházejí docela draho, stejně tak nápoje. Navíc máme na večer jídle dost ze včerejška z obchodu.  

   Na večer se ještě se Štěpánem jdeme projít pěšky po okolí, když se mezitím ochladilo a slunce již tolik nepřipaluje. Jdeme do čtvrti naproti na kopci, kde jsou úzké uličky a žijí  zde výhradně místní lidé.  Zaujalo nás prostranství se stromy mezi domy, kde na jedné straně na lavičkách posedávají seniorní muži a na druhé si hrají malé děti na hřišti. Opět- některé ulice jsou zde v hodně prudkém svahu. Málem jsme zabloudili někomu na dvorek. Je zde hodně koček, tyto zrovna mají setkání u motorky. I zde jsou mešity, ale malé. Vlastně když se po kopcovitém Istanbulu rozhlédnete okolo sebe, vždy jich vidíte několik, stejně jako v Praze či našich velkých městech vidíte najedou několik kostelních věží.

Návrat z Istanbulu domů

A následuje poslední den naší cesty a to úterý 15. července. Vracíme se domů. Ráno nijak obzvlášť nespěcháme, let nám odlétá něco před polednem. Snídaně v hotelu je opět úžasná a po ní beze spěchu vrážíme na letiště. Opět má být jasný letní den. Na letiště se dostáváme bez zpoždění, tentokrát se nás týkají odletové procedury. Na jednom z největších evropských letišť ale mají vše přehledné. Zbytek rodiny jen překvapí, že se tedy rentgenují zavazadla a probíhá osobní bezpečnostní prohlídka již při příchodu do letištní haly. Toto opatření fungovalo i na starém letišti v roce 2009. Zřejmě, aby někdo do haly nepronesl zbraně. Tato procedura údajně funguje i v Kazachstánu na nádražích dálkových vlaků.

   Odbavovací přepážky tady mají společné pro všechny mezistátní lety Turkish airlines, je tady preferováno samoobslužné odbavení, my se ale chceme odbavit k živému člověku, i z důvodu, abychom dostali místa vedle sebe, což se nám podaří.  Do našeho letadla do Prahy nastupujeme přímo skleněným tunelem a včas odlétáme. Loučíme se tedy s Tureckem a za pěkného jasného počasí přelétáváme Bulharsko a Rumunsko a potom známé krajiny Maďarska a Slovenska z předchozích letů jihovýchodním směrem. Po 12 dnech a 11 nocích se vracíme domů.

 Nyní, jako u svých dalších cestopisů, uvádím rekapitulaci a souhrn informací, které mohou posloužit případným dalším cestovatelům. Tato rodinná dovolená byla prozatím v hodně hlediscích NEJ. Nejvzdálenější, nejexotičtější, nejintenzivnější, nejvýchodnější, přitom nebyla nejdražší (tou byla dovolená v srpnu 2023 na jihu Itálie). Ukázalo se, že Gruzie byla dobrá volba, i zastavení při zpáteční cestě v tureckém Istanbulu byla zajímavá ukázka na vlastní oči vidět, jak funguje život v muslimské zemi, byť Turecko je vlastně z nich nejliberálnější. Přestože v Turecku vládne autoritativní režim.  

Turecko- shrnující body

Istanbulské metro, systém MHD. Vzhledem k rozsáhlosti je systém velice složitý. Není to tak jak v Praze, Budapešti či Vídni, že všemi linkami metra se dostanete do centra. V Istanbulu je každá linka metra unikátní, některé na sebe nenavazují a při všech přestupech musíte přecházet znovu přes turnikety a často jsou přestupní uzly dost rozsáhlé. Je zde síť tramvajových tras, dále kolejové lanovky (elevátory), ty ale jezdí pod zemí, dále lodní trajekty mezi břehy bosporského průlivu i plavící se na malé ostrovy okolo Istanbulu. Původně jsme plánovali se na ostrovy podívat, zároveň si užít koupání, ale nějak jsme to nestihli. Stejně tak jsme původně chtěli se svézt lodí do asijské části města. Pro odbavení se používají zdejší plastové karty, lze používat i naše mezinárodní platební karty. U nich sice jízdné vychází dražší, ale nemusíte řešit pořízení karet, nahrání kreditu a riziko, že vám kredit zbyde a prakticky jej nedostanete z karty zpět. Kdo projeví zájem, daruji mu modročerné karty s kreditem, které však platí jen na linku metra z letiště.

Turecká propaganda. Turecko je muslimská země, avšak je považovaná (spolu s některými postsovětskými „stány“) za liberální a muslimské zvyky se neproplétají do právního systému. Oficiálně je Turecko parlamentní demokracií. Ale propagandu, oslavující autoritářský režim prezidenta Erdogana, (který je považován za novodobého sultána) je vidět na každém kroku. Na ulicích, fasádách domů či v podchodech jsou velké billboardy a plakáty oslavující prezidenta Erdogana. Na velkoplošných obrazovkách a displejích v metru či na letišti běží spoty, jak pan prezident slavnostně přestřihává pásku nové dálnice, tunelu, vysokorychlostní železnice, jak pomáhá dětem v dětských domovech a seniorním občanům v luxusních pečovatelských domech. Nenaleznete ale jiné billboardy, ukazující protichůdné názory. Podobně fungovala propaganda ve fašistickém Německu, v komunistickém Sovětském Svazu, u nás za dob socialismu a podobnou máme nyní propagandu z Evropské Unie. Pokud EU dotuje nějaký projekt (nová silnice, kanalizace, oprava školy), vždy u stavby jsou obrovské billboardy často na masivní těžké konstrukci, vychvalující  EU s uváděním finančních částek. I samotná stavba a náklady na tyto billboardy musely být ve velkých finančních částkách a kdyby tyto sebereklamy nebyly, projekt by byl levnější a nebo by mohl být rozsáhlejší. Oponentním názorům se tak nedostává prostor. Lidé se tak nedozví, že dotační projekty jsou předražené, nepotřebné, neefektivní, šité na míru konkrétním dodavatelům, že na nich parazituje spousta konzultačních, analytických či marketingových firem. A že tyto financované projekty mohou být na úkor jiných- potřebnějších, efektivnějších a smysluplnějších projektů.  A často na projektech z dotací vydělávají firmy a jednotlivci, napojené na politiky, kteří jsou u moci. Jinak v Gruzii jsme žádnou propagandu neviděli.

 Ekonomika. Přes to všechno Turecko prodělává rychlý a intenzivní ekonomický a technický rozvoj. Pro Evropu se stává takovou novodobou Čínou, kde firmy mají výrobní kapacity a když je nemají, tak si je rychle udělají. Je to však na úkor pochybné kvality produktů. Mám osobní příklad z naší domácnosti. Máme kuchyňský sporák a automatickou pračku renomovaných světových výrobců a paradoxně oba spotřebiče byly vyrobeny právě v Turecku. Na spotřebičích jsme měli vadu, naštěstí (pro nás) v době záruky. Přijeli servisní technici výrobce, zdiagnostikovali, omluvili se za výrobní vadu. U pračky následně opravili. V sporáku bohužel nikoliv, servisní technik po několika hodinách práce s politováním konstatoval, že se jedná o neopravitelnou výrobní vadu a že v závodě v Turecku udělali zásadní chybu. Pro nás to dopadlo dobře, dostali jsme přes prodejce sporák nový. Mimochodem, ten autobus japonské značky ISUZU, co se nám v Gruzii cestou pokazil, byl vyroben také v Turecku. U produktů z Číny zažíváme podobné případy dost často.  Turecko má nyní přes 100 milionů obyvatel a předčilo tak ostatní evropské země. Není to zatím nejsilnější ekonomika, ale časem by mohla být. Navíc stále roste a počet obyvatel se nadále zvyšuje. Turecko je velmoc. A každá velmoc je rozpínavá, dobyvačná a zlá a jednou stejně skončí, ale poteče přitom krev. Navazuje tak na tradici původní dobyvačné Otomanské říše a Turci byli velice krutí. Své o tom mohou vyprávět Řekové (byli jsme a Adamem v Řecku před 4 měsíci). Přitom Řekové jsou spíše skromní, nebyli moc dobyvační válečníci, stejně jako Turci jsou však nedůslední. Turecké aerolinie byly pro ostatní členy rodiny zatím těmi nejlepšími po stránce servisu, hlavně palubní servis si po 16 let udržely.

 

Náboženství, zvyky. Jsou vidět v Turecku na každém kroku. Mešit je tam jako u nás kostelů, modlitebny jsou na veřejných místech, dokonce i ve vestibulech stanic metra. Zahalených žen je zde hodně, nejen těch s dlouhými šaty a šátky na hlavně, ale i zahalených zcela. Stejně tak segregace mužů a žen (v parcích posedávající a bavící se hloučky seniorních mužů a seniorní ženy (babičky) pak shromažďující se a diskutující u obytných domů. Je zde však spousta žen, především z mladé generace, které na tyto zvyky kašlou. Potkáte tak v Istanbulu mnoho žen a dívek, evidentně místních, které se oblékají jako u nás v Evropě. Dnes už je hodně lidem jasné, že nedávno proběhlé tzv. Arabské jaro nemělo za cíl přinést do muslimských zemí více svobody a demokracie. Ale reálně znamenalo války, utrpení místního obyvatelstva a uprchlické vlny. A samozřejmě zisky zbrojařských společností a názorové rozdělení občanů. Mám obavy z rostoucího počtu muslimské populace a pronikání jejich zvyků k nám do Evropy.  Své názory jsem uváděl i v minulých cestopisech (2019 Německo, 2022 Švédsko) a nezměnil jsem je. Turecko je evidentně autoritářský stát a i z toho důvodu tam ani do jiných muslimských moc v budoucnu jet nechceme. Spíše se zaměříme na dosud neprozkoumané země Evropy (další státy býv. Jugoslávie, Pobaltí). Oblékání muslimských žen je jen jedním ze symbolů tohoto náboženství, který lze na první pohled vidět (je to taková špička ledovce). Zdejší ženy (především na popud svých manželů nebo otců), které toto dodržují, tak svému okolí dokazují participaci (účast) s tímto systémem a ženy, které se oblékají evropsky, pak ukazují jakousi rebelii se systémem. Když vidím, jak v horku na slunci na rozpálených ulicích se ženy pohybují totálně zahalené v černém oblečení, je mi jich líto. Přitom jsou zde paradoxy- zahalením se údajně chrání před zájmem cizích mužů a přitom je na jejich očích patrné, že používají pleťové masky a spoustu kosmetiky na obličej. Navíc nosí drahé prsteny, luxusní kabelky, kterými přece také vzbuzují pozornost. Je vidět, jak se totálně zahalené ženy mračí na své okolí vražednými pohledy. Navíc islám by měl zakazovat úmyslné poškozování zdraví, k čemuž u těchto totálně zahalených žen nepochybně dochází. My toto ale nepochopíme, stejně tak jako muslimové nepochopí nás, že dokážeme žít našim evropským způsobem života a být ateisté. Stejně tak nechápeme, jak někdo v dospělosti může dobrovolně konvertovat k islámu. Když si uvědomím, kolik rozdílná náboženství způsobilo válek a násilí a rozkolů mezi lidmi, jako řešení mi vychází všechna světová náboženství zrušit a řídit se objektivními vlastními úsudky a nepodléhat manipulaci ze strany systému. To by pak ubylo obětí válek, náboženské nesnášenlivosti, lidé by byli zdravější a  místo povinných modliteb by se mohli věnovat svému zdraví, sportovat, chodit do přírody a setkávat se s přáteli. Kostely, mešity či synagogy by tak byly centry pro kulturu a setkávání všech lidí bez rozdílů. Tyto myšlenky mohou znít utopicky, hlavně pak by světové vládci ztratili svůj vliv a moc nad ovládáním lidí ve stylu rozděluj a panuj, což jsme měli možnost nedávno krásně vidět za covidu. Vidět v muslimské zemi na živo zdejší náboženské zvyky a pravidla bylo pro nás zajímavou zkušeností, žít bychom tam ale určitě nechtěli, ani tam moc cestovat. Nabízí se hodně dovolených za nižší ceny právě do Turecka, byť je vzdálenější než např. Řecko, já bych ale raději dal přednost evropské nemuslimské zemi.

 

  Zpomalovací prahy. Jsou zvláštní fenomén. Zamýšlel jsem se nad nimi nejen v Gruzii a Turecku, ale během každého cestování po všech zemích. Naleznete je v zemích vyspělých, i v těch, kde žádní piráti silnic nejsou a kde jsou silnice velmi kvalitní (Švédsko), stejně tak v zemích zaostalých, kde jsou silnice velmi špatné a i řidič tam musí jet stejně pomalu i bez zpomalovacích prahů. V Albánii se navíc dost používají k tomuto účelu vysloužilá lodní konopná lana, která se prostě položí na ulici. Prahy sice zpomalují provoz, nutí k tomu všechny auta bez rozdílu. Postihnou tak i vozidla, která spěchají a potřebují k cíli a užitku rychle dojet (sanitky, policie, hasiči). Komu vlastně prospívají? Plýtvají energií. Auto tak musí brzdit, tím si ničí brzdové destičky, při řazení spojku, převodovku a pak na rozjetí je potřeba další palivo či elektřina. O nižším hluku při snížené rychlosti se nedá mluvit, jelikož auta pak způsobují více hluku při brždění a opětovném rozjezdu, než při plynulé jízdě. Dostávají zabrat tlumiče párování a další mechanické díly podvozku. Komu jednoznačně tyto prahy vyhovují, jsou výrobci aut a náhradních dílů do nich. A to na úkor nejen občanů a firem, ale i státu (zmínění hasiči, policie či veřejná doprava hrazena státními samosprávami). Navíc v době, kdy na ulicích se nepohybují žádní chodci (třeba uprostřed noci) tyto prahy zcela ztrácejí smysl. Chápu, že je potřeba vynutit, aby auta na některých místech jezdila pomalu. To lze ale efektivními způsoby jako variabilními (podle denní doby) dopravními značkami s omezením rychlosti, radary, kamerami a striktním vynucováním pokut.

 

Vlajky. Jak Gruzie, tak Turecko jsou vlasteneckými státy, kde naleznete vlát někdy i obrovské vlajky na mnoha místech, včetně soukromých domů. A samozřejmě na památkách a budov státních institucí.

 

Toulaví psi, kočky, cikády. Psi bez pánů byli hojně v Gruzii, v tureckém Istanbulu jsme je neviděli, tam však bylo zase hodně koček. Jinak kočka je takové svérázné teritoriální zvíře a je spjata spíše s lokalitou než s konkrétním člověkem, tak lze těžko rozlišit domácí a divokou kočku. V Gruzii byli i domácí psi a to spíše malá plemena, kdežto ti toulaví byli střední a velcí. Důvod je jednoduchý, velcí psi si dokážou sehnat a uhájit potravu při velké konkurenci.  Cíkád je v subtropických krajinách hodně a to nejen v přírodě, ale i v městské zástavbě. Oproti těm našim mohou být i velice hlučné, například jako sbíječka.

 

Yandex. Jak v Gruzii, tak v Turecku jsme používali Yandex mapy. Vlastně Yandex je takový Google pro region zemí bývalého SSSR. Jeho mapy toho umí hodně v režimu offline (lze stáhnout do mobilu mapy oblastí). Grafické zpracování sice není ideální (oproti Mapy.cz od našeho Seznamu, ty jsou nyní pro zahraničí placené), zase ale na Yandexu je lépe zpracovaná hromadná doprava a jsou tam recenze, byť většinou v azbuce. V Gruzii funguje Yandex Taxi, což je obdoba Uberu či BOLTu.

 

Výhoda cestování mimo léto. Jednoznačně. S klukama i Hankou jsme vzpomínali, jak se lépe cestovalo v době jarních školních prázdnin v únoru či březnu, které jsme trávili na jihu Evropy. Nebyli jsme zpocení, nemuseli jsme se vybývat slunci a nosit s sebou tolik pití (byť v Gruzii i Istanbulu je pitná voda venku hodně dostupná).

Že horké počasí a žhnoucí slunce či vlhké podnebí vylučuje turistické a obecně poznávací aktivity, jsme se i tady přesvědčili. Pro Gruzii by byly daleko ideálnější měsíce na poznávání třeba duben či květen, kdy není takové vedro a jsou již dlouhé dny.

 

Náklady této dovolené (letenky, ubytování v hotelích, vlakové jízdenka z Tbilisi do Batumi, útraty v restauracích, vstupné do muzeí). Velice rád pro vás přehled sdělím na vyžádání.

 

Zdravotní aspekty. Během celé cesty jsme neměli vůbec zažívací problémy, ani jiné zdravotní komplikace. Pili jsme jak v Gruzii tak v Turecku běžně kohoutkovou vodu a bez problému. Voda neměla pronikavý zápach chlóru jako např. v Albánii, kde se kohoutková voda pít nedoporučuje. Rozdíl v mikroflóře v jídle pod Kavkazem oproti našemu regionu nepochybně je, na nás to nemělo žádný dopad. Pro tuto cestu jsme měli uzavřené cestovní pojištění (činíme tak běžně jen pro cesty mimo EU, přímo v EU toto nemá moc význam). Jak jsem již zmínil, největší riziko je při autonehodách při zdejším spontánním provozu.

 

Vlastní zodpovědnost. V Gruzii i Turecku je patrné, že všechno tam funguje spontánně a divoce. Od improvizovaných úprav vozidel, kufry na střeše maršrutek upevněné gumovými lany a obalené fólií, staré výtahy v budovách, díry od kanálů s nacpanými starými pneumatikami, nedostačené nebo chybějící zábradlí u vysokých schodů u turistických památek. Jednou jsem v Gruzii ve tmě viděl osobní auto, jam místní muži improvizovaně převáželi dlouhou stavební trubku. A to tak, že dva muži sedící za sebou měli otevřená okénka a trubku drželi za jízdy nad hlavou. Nedivil bych se, kdyby jeden z mužů byl řidič. Podobně jako v Albánii, kde je improvizovaně zapojená elektřina, u nadchodů nad silnicí jsou díry v podlaze a také chybí zábradlí, na silnicí nad vodními toky nejsou svodidla.. U nás v Evropě máme na všechno zákony, vyhlášky, předpisy, normy, prováděcí nařízení, které státní instituce kontrolují a pokud nejsou dodržovány, tak pokutují. Tady v Gruzii, Turecku  či Albánii (a stejně tak v Indii či Číně) nic takového není. Klade se tam důraz na vlastní zodpovědnost. Vjel si při jízdě autem do díry od kanálu? Naboural jsi krávu, která ti vešla do cesty zpoza odstaveného kamionu? Sjel jsi s autem do potoka, kde chyběly svodidla? Měl jsi dávat pozor a jet pomalu. Spadlo ti dítě ze čtyřmetrového ochozu u pevnosti, kde bylo nedostatečné zábradlí?? Měl sis dítě hlídat. Myslím, že pokud bude Gruzie chtít vstoupit do EU, budou tam lidé ještě lecčím negativně překvapeni. Čeká je právě spousta právě další legislativy, nutná změna myšlení lidí, a hlavně, lidé pak budou nepříjemně překvapeni, že se jim zdraží voda, elektřina, stavební práce, rozhodovací procesy se prodlouží a přibude spousta omezení, jak potřebných a smysluplných, které přinesou větší bezpečnost. Ale také se lidem zvýší daně, rozšíří se korupční prostředí a život lidem se zkomplikuje.

Závěr celého cestopisu

Obvykle na konci svých cestopisů uvádím nějaká sdělení, shrnutí svých pocitům nějaké poselství pro ostatní lidi. Tím, že tento cestopis byl nejdelší a nejrozsáhlejší, jsem nad větami v závěru dlouho intenzivně přemýšlel (ostatně jako vždy). Shrnul bych to tedy takto:

 „Určitě má smysl cestovat za poznáváním, tím spíše do zemí s jinou krajinou, klimatem i kulturou. Vždy během našich cest jsme se snažili preferovat poznávací styl dovolené před tou konzumní, ne vždy se to povedlo, navíc dovolená by neměla být utrpením, ale odpočinkem, takže ten konzum si stejně částečně musíte dopřát.

-        Život je krátký (tedy ta jeho část, kdy máte fyzickou a psychickou sílu cestovat za poznáváním).

-        Dovolené je málo, vždy jsme se snažili skloubit cesty se svátky a prodlouženými víkendy

-        Finanční zdroje jsou omezené, byť je to o prioritách (někdo např. prokouří to, co my utratíme za cestování, nebo utratí peníze za jiné aktivity a jiný styl života)

Tato cesta do Gruzie byla jen takovou rychlou a stručnou její „ochutnávkou“, je zde hodně míst, kam bych se někdy rád podíval. Věřím, že tato cesta bude i pro ostatní členy rodiny zajímavou životní zkušeností udělat si obraz o jiných krajinách a kulturách a podanou rukou a výzvou k dalšímu poznávání.