Ha Giang loop na motorce aneb vietnamský Olymp pro lidi s tvrdým zadkem
Můj prozatimní cestovatelský vrchol, to s klidným svědomím mohu pronést o provincii Ha Giang.
Cestopis z roku 2018 napsal miker90
Ha Giang loop na motorce, trasa, jenž je ověnčena oslavnými vavříny z řad jedinců, co již měli šanci na vlastní oči zakusit tuto část Vietnamu. Taková chvála někdy nahání až strach, jesi se náhodou nejedná o trochu hype, pochopitelně i moje očekávání letěla do výšin nejvyšších.
Avšak jedno po druhém. Do města Ha Giang se lze dopravit z Ha Noi jedním z mnoha autobusů. Já rezervoval bus přes Baolau, páč mám radši vše dopředu zajištěné. Druhou možností je dorazit na autobusové nádraží My Dinh a koupit si lístek chvíli před odjezdem nebo lze využít jedné z miliónů cestovekve Starém městě.
V Ha Giang jsem přenocoval v hostelu Bong, což je prostě prostý hostel. Výhodou je, že domluva v angličtině je easy a zajístí i spolehlivou motorku, respektive skútr-automat za 200.000 dongů na den.
Plán trasy je prostý a rozvržen do dvou dnů.
Den 1 – zvolil jsem začít na vedlejší cestě (z Ha Giang odpočka vpravo), silnice výrazně horší kvality, která vedla zejména zcela zapadlými vesničkami a dovedla mě až do městečka Van, kde jsem přečkal noc, doporučuji při každé příležitosti koupit benzín, páč v tomto terénu palivo ubývá rychle a benzínek je cestou jako šafránů
Den 2 – návrat již trochu komerčnější cestou po značně kvalitnějším asfaltu, takže přesun je poměrně rychlejší
Přičemž častějším scénářem je rozdělit trasu na tři dny a klidně decentně rozšířit.
A to už kopu do vrtule a dávám vale městečku Ha Giang.
Technická, pokud sem zabrouzdal zeměpisný neználek, tak Ha Giang je provincie na severu Vietnamu, již kopírující hranice s Čínou. Jedná se o pravděpodobně nejchudší část Vietnamu, protože značně hornatá krajina příliš nepřeje zemědělství a i cestování samotné je dost náročné.
Nicméně dle zjištění archeologů zde lidé přebývali již před třemi tisíci let. Provincie je obývána hned několika minoritami, přičemž ti nejznámější jsou Hmongové.
Pravdivost informace o hornatosti území není potřeba nijak složitě ověřovat.
Již po pár ujetých kilometrech je mi jasné, že bude nač koukat. Škoda, že jsem si zapomněl vzít kontaktní čočky, jako obvykle… Ale i tak dobrý.
Společnosti mi na cestě zajištuje všudypřítomný dobytek. Respektive leckdy statní vodní bůvolové, přičemž ti nejtěžší borci váží údajně až k jedné tuně. Tohle bude takovej půltunovej střízlík.
Domečky. Samozřejmě i zde je k vidění mnoho civilizovaných a pěkných domů, ale i podobných stavení s dlouhou historii jak by smet.
Prvních cca 20 kilometrů jsem se docela pral s kvalitou silnice. Bahínko, díry jako prase, jede se vyloženě krokem. Z letargie člověka sem tam vyvede náklaďák. Řidič si s chutí zatroubí, čímž z člověka skoro vyskočí duše a následně kamioňák objede motorkáře stylem, že mu skoro kontroluje vzorek na pneu, tedy hodně blízko.
Řeklo by se rutinní doplnění benzínu, ale…
Málem mě sežral psík. Ti tvorové na mě štěkaj bez ohledu na to, v které části světa se nacházím. Naše „sympatie“ jsou vzájemné. Grrrrrr.
Cestou míjím také několik decentních vodopádů. Místní řidič je starý pragmatik, tak proč si na takovém krásném místě třeba neumýt auťák…
Projíždím vesničky skromnějšího rázu, avšak příjezdová cesta mě nikdy nenechá na pochybách ohledně toho, v jakém státu se nacházím. Vlajek je hodně a víc a všude.
Avšak po pár kilometrech se dostanu do částí, kde už nejezdí auta, natož kamióny. Klid, krásná příroda, kopce, políčka, …
Na průjezdu obydlenými veničkami bylo většinou veselo. Turistů sem stále zajíždí poměrně málo, takže děti se sbíhají k silnici a křičí „Hello, hello“. Ti odvážnější nastavují ruku, a proto ono pomyslné „high-five“ je provedeno nespočetněkrát. Popravdě nevím, jesi onen akt bavil děcka, tak strašně moc, jako mě. Já si připadal jako gladiátor, jenž jede na motorce do arény a zdraví lid na své cestě za smrtí a slávou!
Na cestě téměř neexistují rovinaté úseky, zatáčka, kopeček, sjezd, hromada zatáček. Záživná jízda.
Občas míjím chodící keře. Je mi až s podivem, že i babičky již značně pokročilého věku, či děti příliš útlého, tahají na svých bedrech opravdu gigantické náklady čehosi. Nelze se proto divit, že většina lidí má značně pokřivený hřbet. Na druhou stranu je potřeba doplnit, že i na tuto práci chodí Hmongové krásně ustrojeni. Žádné otrhané oblečení, ale výstavní kroj.
Hromada Hmongů opustilo sever z důvodů nedostatku půdy k obdělání, ale také z politických důvodů. To v hojné míře přesídlovali do USA a dalších států. S „moderními“ Hmongy se tak můžeme setkat třeba ve slavnémfilmu Gran Torino.
Avšak ti, jenž zde zůstali pravděpodobně taktéž dožijí. Vláda sice nabídla přesídlení domorodcům do pohostinějších částí Vietnamu, ti však odmítli. Tady se narodili, tady žijí, tady chtějí i zemřít.
Kdo chce více počíst o této etnické skupině, může zde.
To už se dostávám k tak slavným výhledům, tolik typickým pro provincii.
Opět doplňuji benzín, tentokrát na benzince značně minimalističtějšího rázu.
Jarek Nohavica by jistě zaplesal. Aneb, tři čuníci jdou, cestou necestou, …
Některé výhledy nepotřebují komentář. Často jsem si říkal, ty jo, tak dneska už nic lěpšího neuvidím a prásk za dalším rohem.
Dobytčí rodinka.
To už jsem ve vesničce Mau Due, jedné z největších na trase. Tak nějak se kochám a přijede ke mně dvojička mladíků s překvapivě dobrou angličtinou. Situaci využívám a pověřím borce, aby mě dovedli k nějaké dobré restauraci…
Shodou okolností maminka borce ve světlém tričku provozuje vývařovnu Pho Ga. Není co řešit. Titánská porce za 20.000 dongů, cca 20 korun.
To už konečně zase vysvitlo slunko. Skvělé je ještě lepší.
Slunko znamená jedno, je potřeba obléct již mnoha větry ošlehané kalhoty. Na motorce se člověk opálí do ruda raz dva.
Slavně dojíždím do městečka Meo Vac, kde se zrovna odehrává vypjatý fotbalový mač za značně hlučné podpory domácích rowdies.
Utkání dokoukám, ale kvapím dále. Kvapím je silné slovo, průměrná rychlost dne je okolo 20 kilometrů za hodinu. Šlo by i rychleji, ale ono je tolik krásy okolo člověka…
To už sobotní den spěje do zdárného konce. Vesnička Van, moje útočiště pro sobotní noc. Konkrétně hostel Binh Minh. Na pokoji se sešla docela rozmanitá skupina lidí, tak jsme vyrazili na večeři a průzkum okolí.
Zamíříli jsme do hodně typické až domácí restaurace. „Salón“ je rozdělen na tři části. První je kuchyně, druhá se skládá asi ze třech stolů a v třetí části mají provozovatelé obývák, kam usedají ve chvíli, kdy mají hosté vše potřebné.
Popadla mě nutnost využít toaletu. Prošel jsem prádelnou, otevírám dveře, toaleta zapáchá, což není nic divného. Slyším ještě další podivné chrochtání. Rozhlíším se a hle, toaletu se mnou sdílejí prasátka. Milé.
Hostel se nachází přímo u hlavního tržiště. Vietnamci jsou známé ranní ptáčata. Již v čase 3:55h mě probouzí jemný povyk. Obchodníci se začínají scházet. To znamená jedinné. Víc lidí, víc motorek, troubení, konec poctivého spánku. Ale výhled z balkónu je skutečně k pokukání.
Logicky se vydávám na cestu. Moje první zastávka je u Dinh Vua Meo hmongského paláce. Vstupné 20.000 dongů.
Právě odsud vládl rukou železnou hmongský král. Palác si samozřejmě prošel jistou přestavbou, ale přežil války všeho druhu i se svými 64 pokoji. Někde se hodovalo, jinde spalo, nechyběla kuchyně, sklad pro marihuanu a další opiáty, pokoje pro manželky, modlitebna, vězení i mučírna, …
Prostě barák do nepohody.
Komu se nelení, tomu se zelení. Pouze o pár metrů dále je známý průsmyk, který je využíván tvořivými fotografy. Výhledy jsou bájné.
Nicméně je čas hodovat. Využívám příjemný rest stop, s pěkným výhledem a krásnými cenami. Majitel mluví anglicky a je velmi sdílný. Plánuje zde rozjet také hotel a celkově budovu dále modernizovat. Celou vizi mi líčil u společného šálku čaje. Avšak začátky jsou těžké, na otázku, kolik se mu zde za den zastaví lidí odpovídá prostě, jak kdy. V průměru tak dva až pět.
Opět nevycházím z úžasu. Cesta je prošpikována parádními výhledy a značně zamotanými silnicemi.
Avšak druhá část trasy už je značně obydlenější, cesty jsou kvalitnější a místní cítí příležitost výdělku při drobné hře na city.
Město Yen Minh. Zde si již po delší době člověk připadá jako v civilizaci. Nechybí obvyklé obchody, lze si koupit i iPhone, využít jednu z mnoha restaurací různých stylů či zazpívat si karaoke. Prostě vietnamská civilizace.
Ale to netrvá věčně.
Chýše, avšak satelity nechybí. Sluší se dodat, že po celou dobu trasy, tedy i v těch nejhlouběji zapadlých místech se člověk může opřít o velmi rychlý a spolehlivý signál a mobilní internetové připojení. Just saying.
Ať už se projíždí sebechudší částí Vietnamu, tak nemocnice a školy patří vždy mezi nejnovější a nejvelkolepější budovy. A všechny jsou úplně stejný. Školy i nemocnice se staví prostě podle jedné šablony.
A strýček Ho Chi je také všudypřítomný.
To už se dostávám do jakéhosi finále. Heaven Gate. Cesta do Ha Giang je sice ještě dlouhá a zajímavá, ale právě zde začíná či končí, záleží na směru, to pravé dobrodružství.
Dopřávám si zaslouženého šálku kávy. A jak celou víkendovou operaci hodnotím?
Očekávání jsem měl ohromná, převeliká, ale i tak byla naprosto překonána. Můj cestovatelský Mount Everest, to s klidným svědomím mohu pronést. Snad jen si rozdělit výpravu ještě na více dní a trochu okruh rozšířit. Nicméně i tak jsem dostal všeho dost a více. Hory, řeky, údolí, terasy, pole, zvířata, vesnice, domorodci, autenticita, nekomerce, srdečnost… Osobně doufám a jsem sem si skoro jist, že Ha Giang zůstane Ha Giangem ještě na pěkných pár let. Dorazit sem není úplně pohodlné a cestovat napříč provincii není nic pro turisty s měkým zadkem a pohodlnou myslí. Tahle turistika je odpracovaná a chutná ještě o to více.
Jak se ti cestopis líbil?
miker90 procestoval 20 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 7 lety a napsal pro tebe 7 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil2 komentáře
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Pekny cestopis i fotky. Doplnim to jeste o mou aktualni a trochu jinou zkusenost. Z mesta Ha Giang do Dong Van je silnice misty spatna a vetsinu cesty uzka (dvouprouda jen na uvod a ve mesteckach), zatackovita nad srazem a s celkem velkym provozem busu a nakladaku, takze pro zacatecniky na skutru to moc neni, i kdyz tam jezdi spousty mladych turistu (aspon ted v hlavni sezone, rozhodne ten hlavni okruh uz neni zadny neturisticky raj). To pisu o te kvalitnejsi variante, kterou se autor cestopisu vracel (cestou tam vzal nejdriv silnici, kudy se bezne nejezdi, odbocka nebo spis obvykle navrat na hlavni cestu po silnici z Meo Vac byva v Yen Minh). Chce to alespon 3 dny a zajet take na nejake odbocky, treba na nejsevernejsi bod Vietnamu, kam ted vede nove zrekonstruovana a rozsirena silnice, kde jsem si i diky minimalnimu provozu uzil zatacky na skutru nejvic za nekolik jizd v JV Asii v poslednich letech).
Kdo se neciti na min. 300 km cesty po takovych silnicich (+ odbocky) nebo kdo ma predpoved destiveho pocasi (jako jsem mel ja), muze jet busem do Dong Van (asi 5-6 h.), pockat si na lepsi pocasi, projit se tam a pujcit si skutr (i automat za 200000), projet si tu nejkrasnejsi cast za 1 den (asi 100 km, staci i pul dne) a pak se busem vratit. Nekteri cestuji na motorce s ridicem, autem ci busem s cestovkou.
Byl jsem v Dong Van ve stejnem ubytovani a ten hluk brzo rano je jen v nedeli, kdy je tam velky trh.
Jasně, komentář bych taky podepsal :D
Já okruh projížděl cca 3 týdny zpět. Asi záleží, jak kdo vnímáme provoz nebo dle předchozích zkušeností. Asi v porovnání s tím, co jsem najezdil jinde po Vietnamu, Thajsku a celkově, tak se mi to zdálo jako celkem klidná pohodička, ale rozhodně je potřeba jistá kondice a zvýšená pozornost.