Indickooceánská odyssea

Srí Lanka na mém seznamu zemí, které chci navštívit, nebyla úplně vysoko. Jestli vůbec. Ale chtěla jsem stihnout ještě něco většího do dovršení dvou let dcerky, a tak se zdál, co do vzdálenosti a exotična, tento ostrov optimální volbou. Času už nebylo moc, a tak jsem nečekala na akční letenku jako vždy, ale vybírala klasicky. AirArabia s přestupem v Dubaji, ač je to nízkonakladovka, příjemně překvapila. S místenkami do první řady, kde je větší prostor pro nohy a kam jsem chtěla odložit spící dítě na nočním letu, s odbaveným zavazadlem, s výběrem jídla na každou cestu a s beztrestným zrušením 24 hodin před odletem, nás vyšla na necelých 15t na osobu.  A tak začínám plánovat. S ohledem na ani ne dvouleťačku chceme čas strávený na cestě co nejvíce minimalizovat, a tak vynechávám  turisticky významný trojúhelník (Dambulla, Polonnaruwa a Sigiriya) na severu. Na druhou stranu zjišťuju, že Maledivy jsou fakt kousíček a to mě láká. A když letenky (7,5t/osoba) časově vychází přesně jak se nám hodí, ani nevím jak a už je mám v mailu. 

Původní plán byl se mezi jednotlivými místy na SL přesunovat taxíky, jen mezi Nuwara Elliya a Ellou využít onen ikonický vlak. Vlak na této trase je profláklý, trasa Kandy-Ella je popisována jako jedna z nejkrásnějších na světě. Těžko říct jestli pro krajinu samotnou nebo pro ten zážitek, kdy se člověk rýžovými políčky a zelenou džunglí kochá sedící v otevřených dveřích jedoucího vlaku s větrem ve vlasech. Tato trasa je turisty velice žádaná, tak je potřeba jízdenky koupit s předstihem, nejlépe hned jak jsou uvolněny do prodeje. A to bývá přesně měsíc dopředu, snad o půlnoci místního času (někde se píše že až v 10 hodin ráno). To je u nás půl deváté večer, tak Em uspávám dřív a lehce po osmé večer sedám k počítači. O čtvrt na devět ale máme blackout - začala sezóna pouštění draka a nějaký šikula jednoho zamotal do drátů vysokého napětí. Ale nebudu se rouhat, nám taky uletěl. Něco po deváté proud naskakuje a já jsem opět online, ale na stránkách srílanských železnic je pořád včerejší datum. Aktualizuju stránku co pět minut, až mě to tak o půl jedenácté přestane bavit, s cestou vlakem se rozloučím a jdu spát. Ráno hned kontroluju dostupnost a ještě zbývá pár volných míst. A dokonce v první třídě! Hned dvě jízdenky kupuju (dítě cestuje zdarma). Normálně bych třídu neřešila, ale kromě klimatizovaného vozu by měla mít při jízdě zavřené dveře. A to může být při cestování s batoletem celkem výhoda. A taky jsou tam pouze místenky, takže se nemůže stát, že člověk zůstane na peronu proto, že se pro lidi mačkající se a trčící ven ze dveří, do vlaku prostě nedostane. Ale to se může stát jen ve třetí třídě, druhá je ještě v pohodě na místenky, jen bez klimy a s otevřenými dveřmi. A kde jinde si člověk může dovolit jízdu první třídou za 140 Kč, že jo. Jízdenka je vázána na pas, a prý se to dost kvůli překupníkům kontrolujte. I kvůli překupníkům typu getyourguide nebo go2asia, kde lístek na stejnou trasu stojí třeba i 60 $. Je možné si ho koupit i víc než měsíc před odjezdem, ale až jdou lístky oficiálně do prodeje, pracovníci těchto společností se je pokusí koupit úplně stejně jako já přes stránky železnice, ale nákup negarantují. Když se nákup nepodaří, tak aspoň vrátí peníze.

Jízdenky máme, ubytování taky, a tak i s nabídkami již zabookovaných hotelů počítám cenu taxíků. Ale i když jsme těch přesunů neměli v plánu tolik, cenově by to vyšlo jen o malinko míň než auto s řidičem, kdy běžná taxa je 70 $ na den včetně benzínu, ubytování i jídla pro řidiče. Takže po připočtení komfortu a bezstarostnosti byla volba jasná. Kontaktuju několik řidičů, nabídky jsou skoro stejné, tak vybírám řidiče, který píše komentáře v češtině. Česky sice nemluví, ale snaha se cení. Itinerář společnými silami trochu upravíme, volíme flexibilní cestu, a tak všechny rezervace ubytování zase ruším, na začátku listopadu zabalíme kufry a vyrážíme vláčkem s dětským koutkem do Vídně. Na letišti hledáme pro změnu dětský koutek. No jo , časy se mění, dřív jsme hledali pivo.

Před desátou hodinou večer nasedneme do letadla a sotva se na ranveji začneme rozjíždět, Em usíná. A tak ji položíme před první řadu na zem, kde až téměř do Dubaje spí. Pohoda. Sharjanské letiště je malé, takže 70 minut na přestup stačí. Stihnu i mlíčko uvařit. Tentokrát usíná až ve vzduchu, přibližně na dvě hoďky. Zbytek cesty zvládneme s pár hračkami a kolem třetí hodiny odpoledne dostáváme v Colombu razítko do pasu. Víza pro Čechy jsou stále otázkou - oficiálně měli Češi ještě nedávno bezvízový vstup, ale dva týdny před naším příjezdem ho zavedli. My ho měli (za pár minut online a asi 1000 Kč/osoba, dítě zdarma), chtěla ho po nás i letecká společnost, ale kdybychom se odvolali na nedávnou výjimku, tak nám to asi projde.

Na letišti, kde tři směnárny hned vedle sebe bojují o zákazníky překřikující se s nabídkami nejlepších kurzů jak na tržišti, měníme nějaké peníze. SIMka je tady k dostání za pár šupů, ale já jsem věrná Airalo. Horko, vlhko a tanečníci předvádějící své umění umocněné divokým bubnováním jsou tím pravým uvítáním po dlouhé cestě. Pomocí appky Pickme volám taxi a za chvíli se už řítíme mezi tuktuky, koňskými povozy a vším co se nějak hýbe v jakémkoli směru do města Negombo. Po půlhodince do sebe klopíme první drink v Blue Elephant Butique Hotel, kde se jen rychle vybalíme a procházkou jdeme na pláž. Obrovská písečná pláž s neuvěřitelně teplou vodou nás příjemně překvapí. Jen ty vlny. Em neodolala, a tak jí za snahy nás obou ji udržet nad hladinou, jiskří oči novým zážitkem. A jako jediné bílé nahulaté tělíčko mezi desítkami tmavými a oděnými budí patřičnou pozornost. Brzy je tma a my se hladoví a unavení vracíme na hotel na večeři. Zkouším tradiční kottu - kousky nasekané chlebové placky se zeleninou a kuřecím. Jídlo to může být dobré, jen v podání hotelové kuchyně je poněkud mdlé. Zapiju to čerstvým mangových freshikem a jdeme spát. Tu nejmenší ale dostihl slušný jet lag, který se zjevně kvalitním letadlovým spánkem vyústil ve střídavou potřebu házet si na terase s balonem a popírat maminčinu potřebu spánku. Kolem druhé hodiny ranní boj vyhrávám. 

Ráno otevřu oko a telefon ukazuje 9.56. Vzhledem k tomu, že snídaně je do desíti a zároveň na deset máme domluvenou tuktuk tour de město, máme trochu hoňku. Laďa jen velmi neochotně opouští pelech a to nemá o našich nočních aktivitách nejmenší tušení. Naštěstí tady platí pořekadlo náš zákazník, náš pán, a tak jen s hodinovým zpožděním a plnými břichy brázdíme přeplněné ulice Negomba. Řidič mi podává telefon, ať tam naladím něco českého, a tak jízda tuk tukem se Ztraceným na plné pecky dostává úplně jiný rozměr. První zastávka je v chrámu, kde jsou naše kraťasy neuctivé, tak nám řidič ochotně poskytuje sukýnky a zasvěcuje nás do místního náboženství. Dál pokračujeme na rybí trh. Ten klasický, čerstvý, nás zase tolik nepřekvapí, ale ten “suchý”, kde se tři dny za pravidelného otáčení na slunci suší tisíce ryb, mě nadchnul i přes nevábný odér. Dál pokračujeme k Dutch canal, který kdysi býval hlavní obchodní spojkou. Nabídku projížďky rybáře spravujícího potrhaná oka své sítě s díky odmítáme. Po krátké procházce podél kanálu pokračujeme k místní věznici, kde houf rodinných příslušníků krátící si chvíli čekání na svého trestance lízáním zmrzliny z pouličního stánku hned u vchodu, působí poněkud bizardně. Sluneční paprsky mi začínají vadit, tak se stavíme na těžiště, kde usmlouvám klasické lehoučké kalhoty jak jinak než s motivem  slona, které se mi v tom parnu budou hodit. Pařák je fakt nepříjemný, a tak další kostel a chrám přeskakujeme a radši odpoledne trávíme u bazénu. Em si užívá vodní radovánky, my skvělého Tuskera. Pivo, opět s odkazem na zdejší faunu a s objemem skoro ¾ litru s procenty jako víno s námi ale dost zamává. Po vystřízlivění se vracíme na pláž, kde si Em našla pár kamarádů a my prohodili pár slov s místními. Výborná večeře v baru při západu slunce byla jen třešinka za dnešním dnem.

Po zkušenostech předešlého dne vstáváme s budíkem, protože v 9 nás má vyzvednout řidič Malith s průvodcem Nuwanem. Za své zpoždění asi 10 minut se vehementně omlouvají. A to jsou na cestě od čtyř ráno, kdy cesta pro nás trvala přes tři hodiny. Nátura je tady prostě jiná. Společně míříme do vesnice Pinnawala. Cestou nám Nuwan kupuje kokosový ořech a tradiční kokosové oplatky se zázvorovou limonádou jako pozornost podniku. Po asi dvou a půl hodinách, kdy nám dvakrát zkříží cestu leguán, zastavujeme trochu neplánovaně v Elephant Park Village. To je jediné místo, kde se kromě krmení člověk může na slonovi i svézt nebo ho umýt v řece. A tomu jsem se chtěla vyhnout, protože sloni při výcviku trpí a já jsem tento business nechtěla podporovat. Že se nejedná o sloní sirotčinec, do kterého jsme měli namířeno, jsme pochopili až po zaplacení vstupného. To se platí podle délky pobytu - my vzali 30 minut za nějakých 700 Kč s tím, že kdyžtak doplatíme. No v areálu jsme byli déle a nikdo po nás nic nechtěl. Protože pršelo a řeka byla příliš divoká, umýt slona možné nebylo, ale projet se na jeho hřbetu ano. A toho skupina Korejců s chutí využila. Ve mně návštěva tohoto místa vyvolala spíš smíšené až negativní pocity než pocit pomoci. Když jsem se o tom bavila s Malithem, uklidňoval mě, že jak my máme koně, tak součást jejich kultury je prostě tohle majestátní zvíře.

 O kousek dál jsme navštívili Spice garden - zahradu, kde pěstují nejrůznější koření a bylinky. Vidět třeba pepř, vanilku nebo hřebíček jinak než v pytlíku v supermarketu je velmi obohacující. Dokonce mají regulární školy, kde se věnují léčebným účinkům těchto plodin a učí se míchat nejrůznější směsi a tinktury, které jsou účinné na všechny lidské neduhy - prý vyléčí cukrovkou, křečové žíly i bolesti zad. A doktoři nebudou mít co žrát. Vstup je zdarma, ale očekává se nákup zázračných produktů v obchůdku za vůbec ne lidové ceny. Vodičku objemu velkého panáka za cenu menší zlaté cihličky, kterou potřu předloktí a přestane mě bolet hlava nechávám na poličce a jdu si lupnout Ibalgin. S díky za přednášku dáváme pár bankovek našemu léčiteli a sedáme do auta. Na doporučení Nuwana stavíme u nenápadného podniku, kde dělají ty nejlepší hoppersky - palačinky miskovitého tvaru z fermentované rýžové mouky, které se podávají na slano s nějakým dipem nebo, jako jen v této oblasti, s kokosovým medem. Mňamka. V plánu jsme měli ještě ZOO, ale dáváme přednost odpočinku. V Pinnawale se většina turistů ubytuje v hotelu s výhledem na řeku, kam se chodí sloni ze sirotčince dvakrát denně koupat. Původně jsme zde také měli zabookovaný pokoj, ale po přičtení poloviny ceny vstupného do sirotčince, který byl pro pobyt podmínkou, jsme za stejnou cenu zvolili Villa Pinnawala o kousek dál. Ten byl sice bez výhledu na řeku, zato s bazénem, krásnou tropickou vilkou a asi 10ti členným týmem personálu v bílých rukavičkách (nekecám!) jen pro sebe. A ta královská vana uprostřed koupelny hned vedle sprchy pod otevřeným nebem byla ideálním útočištěm pro celý večer s knížkou v tomto tropickém ráji.

Ráno po snídani nás Malith čeká před hotelem už sám. Původně měl Nuwan jako průvodce jet celou dobu s námi, ale kvůli pohodlí (měli jsme svoji autosedačku a mačkat se ve třech vzadu bylo nekomfortní) jsme se dohodli, že zůstane doma se svou tříletou dcerkou. Společně jdeme do sloního sirotčince, kde kupujeme lístky (asi 350 Kč/osoba) a pozorujeme jak si zvířata v klidu užívají výběh. Vypadají spokojeněji než ti včera, a já mám z návštěvy lepší pocit. Před desátou se přesunujeme směrem k řece, protože se celé stádo vydává na svou ranní koupel. Pozorovat průvod těchto tvorů vesnicí je neuvěřitelné. Jsme jim tak blízko, že nám jeden začne šátrat chobotem v batohu. Já se leknu, strhávám Em z dosahu tak prudce, až si roztrhnu své usmlouvané kalhoty pěkně mezi nohama. Když mě na to milá paní z butiku taktně upozorní, udělám jí tržbu a kupuju nové za třetinu ceny těch původních. A k tomu přidáme i košili pro Laďu.

Asi hodinu se touláme u řeky a sledujeme ve vodě řádící zvířata, než vyrážíme směr Kandy, odkud pochází náš řidič i průvodce. Chceme udělat zastávku v továrně, kde ze sloního trusu vyrábí papír, ale bohužel mají pro nedostatek h.ven zavřeno. Tak aspoň pozdravíme dikrobrazi, které si páníčci vedou na vodítku jako domácí mazlíčky. Za další dvě hoďky s přestávkami na kokosy, banány a krmení drzích opic stavíme ve fabrice na čaj. Vstup je zdarma a opět se čeká nákup “za nevýhodnější cenu” nebo aspoň nějaké všimné. Procházíme celým procesem výroby od sušení, třídění až k samotné degustaci. Největší úspěch má čokoládový čaj, naopak high quality, který prý musíme rozhodně dopít, protože šálek stojí klidně i 35 $, nás tolik nenadchnul. Ještě než nás Malith hodí do Travellers Nest Hotel v Kandy, který jsme si sice vybrali sami, ale bookoval nám ho Nuwan z dálky za lepší cenu, nám ve stánku pomáhá vybrat to nejchutnější mango a ananas. Pak už jsme ho ale museli nutit, aby jel domů. Bydlí totiž asi 17 km odtud a dnes má jeho dcerka oslavu 12. narozenin. Přesto s námi chtěl vydržet do večera, aby nás zavezl na kabaret. Po stém ujištění, že to zvládneme sami, ať si jde užít party, se s námi loučí.

Kandy Lake Club byl asi půl hoďky procházkou. Vstupné kolem 300 Kč, Em jsme propašovali zdarma. Čekali jsme asi trochu něco jiného než červený koberec a personál ve slavnostní róbě… No moc jsem se v tom upoceném triku a teniskách necítila. V sále, který volně po stranách přecházel do venkovního prostranství ale seděli snad výhradně turisté se stejným dress codem, tak jsem se trochu uvolnila. Před každou sedačkou byl stolek s QR kódem k objednání nějaké té pochutiny. Show měla 12 částí, dle programu, který jsme dokonce dostali v českém jazyce, ukázek tradičních tanců. Zpočátku na nás vystoupení působilo jak školní besídka, ale postupně se rozjelo tak, že po závěrečné fakír show jsme odcházeli vyloženě nadšení. A nebylo to jen tím drinkem, i Em vydržela celé dvě hodiny nehnutě sedět. Perfektní večer jsme zakončili v nenápadném malém podniku, kde měli to nejlepší kottu a soursop freshík v celé zemi. 

Ráno po snídani jsme dali pár tempíček v bazénu a v 11 hodin, přesný jako vždy, nás Malith vítá s dortíkem z oslavy. Místo největší atrakce ve městě, Chrámu Buddhova zubu, volíme návštěvu dětského hřiště. Houpačky a kolotoče jaké si pamatuju ze svého dětství ve mně vyvolali chvilku nostalgie. Když se Em vyblbla s novými kámoši, kde byla opět středem pozornosti, vyrazili jsme směr Nuwara Eliya. Serpentýny vinoucí se mezi čajovými plantážemi ve dvou tisících metrech k tomuto koloniálním městu jsou vyloženě pastvou pro oči. Někdy je zkrátka i cesta cíl. Ještě než se ubytujeme v tomto nejvýše položeném městečku na Srí Lance, které v 19. století založili Britové, a kterému se dodnes pro svou typickou britskou architekturu přezdívá “Malá Anglie”, ochutnáváme místní jahody, které jsou tady vyhlášené. No, příště si jahody utrhnu na české zahrádce, tady zůstanu u čaje. Ale guava, zdejší jablka, nás zaujmou o něco víc. Večer je tady typické anglické počasí, proto Malithovu nabídku odvozu, který zrovna jede do města natankovat, s díky přijímáme. Obejdeme hlavní třídu, něco nakoupíme, ale nic moc tady není, tak kotvíme, jak jinak než v anglické hospůdce. Pro zachování srílanského ducha si k fish and chips s pivem objednávám watalappam - pudding z kokosového (jak jinak) mléka, kondenzovaného mléka a směsi nejrůznějšího koření s oříšky. S plnými pupky se za mohutného deště necháváme odvézt tuktukem do postele.

Ráno po snídani opět balíme kufry a Malith nám ukazuje město. Hlavním trhákem je tady poštovní budova v tudorovském stylu, která je dodnes plně funkční a odeslaný pohled opravdu dojde. Taky vystoupáme na Orlí vyhlídku (vstup asi 35 Kč), odkud máme toto město jako na dlani. Mě ale nejvíc uchvátí Swarnagiri Maha Viharaya, buddhistický chrám s desítkami monumentálně působících soch, kde by se atmosféra mystična dala krájet. Stíháme ještě dostihovou dráhu, která tady nemůže chybět, i Gregory Lake, kde se dá projet na lodičce nebo jen tak bloumat okolo. 

Před polednem už sedáme do auta směrem na vlakovou stanici Nanu Oya. Kolem čtvrt nás Malith ujišťuje, že ten šálek čaje uprostřed plantáží Edinburgh stihneme, páč jsme už jen kousíček. No necháváme ho nedopitý a na platformu to musíme doběhnout, aby nám vlak 12.40 neujel. Peron úplně narvaný většinou turisty, tak pasy nikdo nekontroluje a vyjíždíme docela na čas. Em slupne oběd a usíná a my vychutnáváme klidnou jízdu zelenou krajinou spolu s Masala čajem podávaným pěkně horký přímo z várnice ve voze spolu s nějakými oříšky, kukuřici a smaženým něco. Výhodu zavřených dveří první třídy ale nepociťujeme, protože průvodčí sám pobízí pasažéry k fotce v záklonu z jedoucího vagonu. A že už tam pár smrťáků bylo. Nechám se ukecat, ale záklon fakt nedám. Ruce svírající madla jako život mi trnou stejně jako celé tělo. Ještě že mám dnes oblečené hnědé kalhoty. Za asi tři hoďky jsme v cíli. Příjemná změna, ale zase taková pecka to není. Koleje téměř po celé délce lemuje silnice, takže když se při nákupu jízdenek nezadaří, auto to jistí. Malith nás už čeká na zastávce v Ella, cesta autem je tedy evidentně rychlejší. Projdeme odpolední horské městečko a zakotvíme na lumprais - rýži, chicken curry a smaženým vařeným vejcem s lilkem, zamotané a uvařené v banánovém listu. Spolu s okurkovým pivem to byla velmi zajímavá kombinace.

Ráno nás čeká největší atrakce v okolí - Nine Arch Bridge. Od rozcestí, kde nás Malith vyhodí, je to tak půl hoďky pěšky nebo pár minut tuktukem. My volíme procházku, tak aspoň nepřijdeme o poskakující opice mezi stromy, na kterých v trsech rostou soursopy. Nebo dragoun fruity - vypadají totiž úplně stejně. Vlak ikonicky přejíždějící přes most ale nestíháme asi o 30 sekund, vidíme už jen vzdalující se jeho ocas. Občerstvíme se čerstvým kokosem a jdeme zase zpátky. V tom horku a s naší opičkou na zádech je ale ta zpáteční cesta do kopce nějaká delší. Jestli mě předtím mrzelo, že jsme odpískali výstup na Little Adam’s Peak, tak teď už fakt ne. 

Původně jsme měli namířeno do Udawalawe na safari, ale protože Em nejevila nějaké zvláštní nadšení ze slonů v předchozích dnech a my zažili safari v Keni, navíc už prahneme spíše po klidu, na poslední chvíli měníme plány a jedeme přímo na jih na pláž. Nevíme, které letovisko z mnoha vybrat, tak to necháme v režii Malitha. Cesta je dlouhá, přes čtyři hodiny, ale Em je skvělá, tak ji zvládáme jen s přestávkou na oběd, banány a kiri kaedi - jogurt z buvolího mléka prodávaný v hliněných nádobách, ve kterých vydrží i mimo lednici a který se prý nedá sehnat nikde jinde než tady. Trvanlivost se rozhodneme otestovat a nesnězený zbytek balíme s sebou. Výsledky experimentu ale nejsou k dispozici, protože vzorek dlouho nevydržel.

Kolem čtvrté odpolední se vybalujeme v luxusní vile Tropical Retreat s bazénem, ve které Malith dřív pracoval (a proto tam má vlastní ceník), a kterou máme jen sami pro sebe v městečku Unawatuna. Není to úplně blízko pláže, tak nás tam Malith hodí autem. Promenádou plnou kouzelných obchůdků a restaurací přicházíme na dlouhou písečnou pláž, kde vydržíme až do soumraku k večeři při svíčkách, kterou pak tuktukem jedeme vyplavat do bazénu.

Ráno zažíváme nebe v hubě v podobě hoppersek s vejcem, s dipem, zeleninových pol rotti - placek z mouky a nastrouhaného kokosu, čerstvého tropického ovoce či šťáv. Kuchař se opravdu vytáhl. Narvaní k prasknutí sedáme do auta a jedeme k rybářům na kůlech, kteří k tomuto místu neodmyslitelně patří. Sotva parkujeme auto, chlápci ze stínu podstromu vysvlékají svá trika, vážou kolem sebe šátek, berou do rukou udice a chystají se vyskočit na kůly, které se tyčí za cedulí 12 $/osoba. To nám přijde za takové divadlo i dost, tak ani nevystupujeme a popojíždíme o kousek dál k želví líhni v Koggala. Za zlomek ceny mnohem autentičtější zážitek - nejen že ročně tady v písku, který simuluje přirozené prostředí, dají nový život až 40 000 želviček, které následně vypustí do oceánu, ale zachraňují tady ty zraněné, které někdo najde na pláži, nejčastěji po setkání s motorem člunu nebo rybářským háčkem. Vlastně taková želví nemocnice. Vidíme tady několik kousků v rekonvalescenci po amputaci končetiny vlascem čekající na protézu (opravdu), endoskopické operaci roztrženého jícnu nebo třeba želvu s poraněným krunýřem lodí, pod kterým má vzduchovou bublinu, která se opakovaně nedaří odsát, a pro kterou se nemůže potopit a tedy lovit a přežít ve volné přírodě. Strávíme tady asi hodinu, než se přesuneme do přístavního městečka Galle. Procházíme pevnost, ale je tady takové vedro, že jen koupíme pivo, na doporučení Malitha místní zázvorovou specialitu, a vracíme se zpátky k bazénu a k večeru na pláž.

Ráno pokračuje gastronomické nebíčko. Kuchař tentokrát překvapil, pro nás na snídani nezvyklým, klasickým chicken curry s rýžovým zákuskem v banánovém listu. Vůbec se nám nechce toto po všech stránkách kouzelné místo opouštět, ale v podvečer nám letí letadlo a cestou máme ještě naplánované vodní safari na řece Madu. Na asi dvouhodinové plavbě si chováme krokodýlí mládě, pozorujeme ptáky, projíždíme mangrovníky, míjíme krevetové farmy nebo se učíme řemeslu získávání skořice či popíjíme džus z plovoucího baru. Na celé plavbě je ale nejautentičtější pohřeb místního rybáře, který to přehnal s pitím a před dvěma dny se utopil. Obřad působil spíš jako svatba, tradiční barvou k této příležitosti je totiž bílá. Kdybychom ale tuto zastávku vynechali, zase tolik by mě to nemrzelo. Poté už ale valíme na letiště. Malith nám vypráví o tsunami v roce 2004, které spláchlo dvoukilometrový pás od pobřeží, a kterého byl sám svědkem, stavíme se na poslední společný oběd a už se loučíme před odletovou halou.

Kolem 17. hodiny sedíme na palubě a asi za hoďku už z výšky žasneme nad ostrůvky jednotlivých atolů roztroušených v tyrkysových vodách. Na ostrovech panuje přísná prohibice, a tak i Alpa v odbaveném kufru je důvodem k celní kontrole. Nakonec ale jen mrknou na naše mimino a pouští nás dál. Vybrat z množství ostrůvků, který navštívit, byl oříšek. Naší rozhodovací paralýzu ale usnadnila vzdálenost a jízdní řád speedboatů, čímž se možnosti dost zúžili a vítězem se stal lokální ostrov Thulusdoo. Speedboat odjíždí o půl deváté, takže máme dvě hodinky. Jsme unavení, tak se nám nikam chodit nechce. Ale Em už je přestimulovaná, což se projeví neustálým lítáním po letišti, a tím pádem peklem pro nás. Sotva ale speedboat přesně na čas zapne motor, Em usne a spí až do rána. 

Po půlhodince cesty (25 $ za osobu) nás na břehu vítá Rafiq, se kterým jedeme stylovou buggynkou napříč ostrovem na ubytování. Vybrali jsme takový sympatický penzionek se čtyřmi pokoji, s vanou pod otevřeným tropickým nebem v tom našem a s nejširší manželskou postelí, co jsem kdy viděla. Vana už sice něco pamatuje, ale i tak knížce v horké vodě pod širým nebem neodolám.

Ráno ještě před snídaní, dokud slunce tolik nepraží, jdeme prozkoumat bikini beach. Nejen že tady člověk nesežene pivo, ale ani v plavkách se koupat nemůže. Jen na bikini beach. Ostrov je prakticky jedna velká pláž, a tak v ní kočár moc nejede. To se miminům špatně vysvětluje, ale ťapkání v běloskvoucím vyhřátém písku je za tisíc slov a najednou ani ty nožičky tolik nebolí. Po krátkém smočení a snídani vyrážíme na výlet za krásami podmořského života. Vyfasuju šnorchl, ploutve, masku a už skáču z paluby do vln všech odstínů modré. Moc jsem od těch dvou ponorů nečekala, ale to ticho, paprsky slunce lámající se o hladinu a dopadající na korálový útes plný ryb nejrůznějších tvarů, barev i velikostí, mi vyrazili dech. Kromě Nema si kolem mě v klidu plulo svým životem asi pět žraloků a dvě želvy. Trochu mi bylo líto, že Laďa, který se svého ponoru vzal v můj prospěch a hlídá Emku na palubě, o tu krásu přijde. Em je ale spoko, na lodi si našla kámošku ze Španělska a vzájemně si ukazují hračky. 

Po poledni se vracíme na ubytko. Je šílené vedro, tak čas trávíme ve stínu stromů patia, kde vychutnáváme neomezený přísun kávy, čaje a vody, kterým se Rafiq blýsknul a Em si užívá báboviček a písku všude kolem. Před třetí se přesouváme k továrně na Coca-Colu, kde máme domluvenou exkurzi. Bohužel nám neprošlo naše barefootové obutí, tak jsem musela narychlo sprintovat zpět pro boty. Ještě že je ostrov tak malý a všude je blízko. Pak už po odevzdání všech osobních věcí můžeme dovnitř fabriky, kde se vyrábí cola pro celé Maledivy. Protože na ostrově není sladká voda, k výrobě se používá desalinizovaná mořská voda, která se podílí na specifické chuti, kterou jsme na konci měli možnost vyzkoušet. Recepturu jsme z nich ale nedostali. 

Podvečer trávíme na pláži, kde už začínám cítit následky dopoledního šnorchlování. I když čas ve vodě nebyl nijak závratný, zadek to od slunce odnesl pořádně. Den končíme v lokální restaurací na pláži, kde Em udělala na personál takový dojem, že dostávala extra porce ovoce.

Dopoledne střídáme pláž se stínem ubytka než nás před třetí buggynka opět zaveze na speedboat, kterou jedeme až do nekoncentrovanější města světa, Male. Hodíme věci do hotelu a vyrážíme do ulic. Kromě spousty lidí a motorek je tady taky spousta potkanů. Podvečer strávíme na hřišti, kde je předětičkováno až nám třeští hlava. Naštěstí v šest nás vyhazuje ochranka, že zavírají, tak se přesouváme na večeři. Nemáme data a restaurace moc nevidíme, tak zapadneme do prvního podniku, na který narazíme. Je tady teda úplná tma, ale lidí dost. Sice tady přímo nevaří a jídlo si nechávají posílat, ale ten tuňákový steak fakt stál za to.

Ráno kolem čtvrté sedáme do taxíku a před desátou jsme opět v Colombu. Máme tu šest hodin, tak zvažujeme možnost se jet ještě okoupat, ale už jsme sluníčka nabití až až, tak jen poleháváme ve stínu stromů než nám letí letadlo, které nás kolem šesté vyplivne v Sharjan. Do Vídně letíme až ráno, tak máme asi 10 minut od letiště zabookovaný hotel, který svým luxusním rautem a vyhřátým bazénem udělá za tímto tripem parádní tečku.

Bylo to skvělé. Srí Lanka je bezpečná a zajímavá země, která pro své návštěvníky udělá maximum. Dostupnost a komfort osobního řidiče, který nejen že vše zařídí, domluví lepší ceny noclehů, ukáže neturistická zákoutí, ale hlavně se postará v případě problému, je ideální varianta pro rodinnou dovolenou v exotice. 

Maledivy jsou krásné. Bohatý život pod hladinou všech odstínů modré je neuvěřitelný, ale kromě něj tam toho moc k vidění není. Pro milovníky pláží a all-inclusive dovolené může být rezort s dopravou hydroplánem nezapomenutelným zážitkem, nám ale ten náš maledivský skok stačil.