Indie
Od Maharadžů po plážové ráje. Barevná cesta skrz Rajasthan, Panjab a Goa
Cestopis z roku 2023 napsal Leicester
Nápad podívat se do Indie mě už dlouho ležel v hlavě. Měl jsem již nějaké zkušenosti s cestováním po jihovýchodní Asii, jako je Thajsko, Vietnam, Bali, a především Srí Lanka, kterou bych mohl označit z pohledu cestovatele jako takovou Indii light . Srí Lančanům by se toto označení rozhodně nelíbilo. Je to jiná země s odlišným státním zřízením, jiným jazykem, převládá zde buddhismus, a velkým důvodem může být i dřívější útlak Tamilských tygrů atd. Každopádně mě na Srí Lance zaujaly náznaky hinduismu, což bylo pro mě něco nového a exotického. Dále se mi líbilo klima, exotická kuchyně a především lidé, kteří jsou dost otevření a přátelští... možná někdy až moc. Po návštěvě Srí Lanky jsem začal projevovat větší zájem o Indii, a po zhlédnutí několika dokumentů o Rajasthanu to bylo místo číslo jedna, které musím navštívit. Jde o největší stát Indie, kde se nachází nejvíce dochovaných památek a tradic z dob kdy tu vládli Maharadžové.
Plánování cesty
V době plánování cesty jsem se shodou okolností seznámil s Bárou, která se na nějakou dobu stala mojí přítelkyní. Představil jsem jí můj první návrh cesty. Po krátkém váhání souhlasila, že poletí se mnou, ale pod podmínkou, že si užijeme také trochu moře a odpočinku.V Indii jsme chtěli zůstat 3 týdny a jen chodit po památkách by bylo trochu moc. Moje priorita byla vidět významná místa v Rajasthanu, Taj Mahal a Golden Palace. K tomu jsme přidali stát Goa, kde jsou nejlepší pláže v Indii. V úvahu ještě připadalo Varanasi, ale to bylo na opačné straně od Rajasthanu a cesta by zabrala dost času. Navíc vidět špinavou řeku a pálící se těla mě zas tak moc nelákalo. Dále jsem ještě uvažoval město Udaipur, kterého teď trochu lituji, ale cesta tam a zpět by zabrala vlakem cca 2 dny navíc.
Místo příletu a odletu jsme zvolili, jak jinak než mezinárodní letiště v Novém Dillí. Z hlavního města jsme se vydali do Agry a dále do Rajasthanu vlakem. Vnitrostátní lety jsme zajišťovali do Panjabu, Goa a nakonec zpět do Nového Dillí. Celkem jsme měli 3 vnitrostátní lety (jeden s přestupem v Dillí) a 5 jízd vlakem od Dillí až po Jaisalmer.Pořízení vnitrostátní letenky je docela jednoduché. Nejlepší je rezervovat přímo na stránkách leteckých společností. Vystřídali jsme většinu indických leteckých společností: SpiceJet, Vistara, Air India, Indigo. Všechny nabízejí svačinu a pití v ceně a letenky jsou velmi levné, cca 1000-1500 Kč.
Pořízení jízdenky na vlak je už trochu složitější, ale stále je mnoho možností. Pokud se nacházíte již v Indii, můžete jít přes místní cestovní kanceláře, které si však účtují nemalou přirážku. Navíc je potřeba je koupit trochu s předstihem, protože vlaky bývají dost plné. Tuto možnost jsme zamítli, protože jsme se v Dillí nechtěli moc zdržovat.Další možností je nákup přes stránky 12Go Asia, kde je menší poplatek, ale nejsou zde vidět všechny spoje.Nejlevnější a nejběžnější možností je pořízení jízdenky přímo na stránkách indických drah. Je však potřeba mít vytvořenou registraci, kterou bez indického telefonního čísla neuděláte. Shodou okolností Bára pracovala pro korporaci, která měla sekci sídlící v Chennai. Jeden z kolegů nám velmi ochotně poskytl aktivní účet indických drah a my jsme si mohli předem všechno rezervovat. Nejdražší jízdenka nás vyšla na první třídu v klimatizovaném kupé z Dillí do Ágry za cca 380 Kč na osobu. Další cesty jsme měli za cca 200 Kč, protože jsme využívali pouze druhou a třetí třídu.
Pak už stačilo zařídit nezbytnosti, jako jsou turistická e-víza, očkování proti břišnímu tyfu. Svůj dosluhující smartphone jsem vyměnil za nový s podporou eSIM. Pomocí aplikace Airalo jsem pak nemusel řešit SIM kartu na místě. Dále jsem zkoumal, jak je to s placením v Indii. Na různých cestovatelských fórech jsem se dozvěděl, že většina indických bank nepřijímá jiné platební karty než indické. I když máte Mastercard nebo Visa, banka není propojena se světovým platebním systémem a máte smůlu. Proto je potřeba hledat bankomaty od bank jako HDFC, HSBC atd. Navíc někdy bankomaty nejsou funkční, nemají hotovost nebo vás mohou i okrást. Pro tyto případy v zahraničí raději používám Revolut, kde mám jen malý obnos. Dozvěděl jsem se, že v Indii začíná být dost rozšířená platba pomocí QR kódu, tzv. UPI payment, který vytlačuje platební karty. Zkoušel jsem různé indické aplikace do mobilu, ale bohužel je potřeba mít i bankovní účet v indické bance. Později jsem se kdesi na internetu dozvěděl, že indická vláda apeluje, aby UPI payment mohli používat i turisté. Řešení začátkem roku 2023 bylo stále v nedohlednu.
plán cesty - do Panjabu byla v úvahu cesta vlakem
Cesta z Prahy do N. Dillí a dále do Agry
Cesta z Prahy do Nového Dillí s přestupem v Helsinkách měla trvat něco kolem 12 hodin. Bohužel se protáhla kvůli závadě na letadle asi o hodinu. Finnair je průměrná letecká společnost, která ničím nevyčnívá. Po Evropě standardně všechny služby placené a mezikontinentálně standardně 2 jídla a jedno alko. Základní entertaiment, letadlo už něco pamatuje. Letiště v Helsinkách je klidné a je zde hodně míst k odpočinku. Docela nás pobavil záchod pro psy, kde byl umělý trávník s pařezem.
Na letiště v Novém Dillí jsme přiletěli kolem 8. hodiny ráno. Pak už jako vždy standartní stres: imigrační, hledání bankomatů – skutečně funkčních byly asi 2 z 5, odmítání taxikářů, rozespalost/zmatenost.Čekal jsem vyhlášený indický smrad, který mě prý praští do nosu, jakmile vylezu z letadla. Spíše všude cítím koření a vonné tyčinky, kterými jsou Indové nasáklí. No, třeba to přijde později, ale já už něco zažil v Bangkoku a v Hanoji, tak mě to asi nerozhodí.Na hlavní nádraží se dá dostat z letiště jednoduše rychlodráhou. Ten samý den jsme měli v plánu odjet vlakem rovnou do Ágry. Měli jsme asi ještě 4 hodiny času, proto jsme se šli porozhlédnout kolem nádraží. Dillí na aklimatizaci není zrovna nejvhodnější místo, ale nic jiného nám nezbyde. Všude hromada lidí a furt vám někdo něco cpe – a to doslova! Jdu takhle kolem jednoho stánkaře, co smaží jakési piškoty, a jeden mi vrazí do pusy a s pokynem "Bite!!". A tak se nevyhnu malému pytlíčku s piškoty. Nevědomě tak zkouším můj první streetfood v Indii Snad se z toho nepo…Čtvrť kolem nádraží nevypadá zrovna reprezentativně, ale tak nějak jsem si Indii představoval. Bordel, neudržované stavby, hromada lidí. Hodně místních nás posílá k Connaught Place, což je takový střed města, kde už to vypadá docela noblesně a jsou zde řetězce jako McDonald's nebo Burger King. Ano, i v Indii mají americké fastfoody, ale neprodávají zde pochopitelně hovězí maso, ale pouze kuřecí. Pro nás nic zajímavého. Cestou zpět nás zastavil tuktukář, který nás ukecal, že nás odveze do zajímavého obchodu s jídlem. Došlo asi k nedorozumění, protože jsme se ocitli v krámě s látkami a suvenýry. Takže jsme se otočili a šli zpět k nádraží. U nádraží nás zastihl nějaký člověk, že pomáhá turistům a jestli může vidět jízdenky. Identifikoval se nějakou kartičkou Indických drah a vypadal docela věrohodně. Když jsme mu je ukázali, řekl nám, že tyhle jízdenky nemůžeme použít, že nejsou určeny pro turisty, ale pouze pro místní obyvatele. O tom jsem nikde neslyšel. Bylo mi to nějaké divné. Pak nám řekl, že si máme vzít tuktuk a dojet do jakési kanceláře, kde to vyřeší. Což mi přišlo ještě divnější. Řekli jsme mu, že se půjdeme zeptat na nádraží. Informace na nádraží měli zrovna zavřeno. Pak nás zastihl další člověk a řekl nám to samé. Začal jsem být docela dost nervózní, protože vlak nám měl jet asi za 10 minut. Bára zkoušela volat kolegovi, který nám zprostředkoval účet na indické dráhy. Ten si ale nebyl jistý, že o tom nic neví. Tak jsme si řekli, že to riskneme a půjdeme na nástupiště. Nástupiště mělo každý peron popsáno digitální tabulí. Dokonce umístění každého vagonu, kde se bude nacházet po zastavení vlaku. Indické vlaky jsou totiž opravdu dlouhé a nemuseli byste to stihnout najít. Naše první jízda byla v první třídě. Kupé byla klimatizovaná. Jedno kupé bylo pro 4 lidi a mělo lůžkovou úpravu. Ta se používala především přes noc jinak se tam sedí stejně jako ve vlaku ČD.V kupé s námi jel mladý pár ze Spojených států. Řekli jsme jim naši historku s podvodníky u nádraží a měli úplně stejnou zkušenost. Na rozdíl od nás už ale byli informovaní, takže se nenechali rozhodit. Po chvíli přišel průvodčí, zkontroloval jízdenky a s úsměvem nám popřál hezkou cestu. Takže opravdu žádný problém jsme neměli. Po čase vlakem procházeli prodejci s masala čajem a jídlem připraveným v miskách. Služby, o kterých si můžeme u českých drah jenom zdát.
Asi po 2 hodinách jsme dorazili do Ágry. Před nádražím se na nás sesypal dav taxikářů a tuktukářů. Ubytování jsme měli asi 10 km od nádraží a chtěli jsme si vyzkoušet aplikaci Uber. Což bylo trochu problém, protože všude byla hromada aut a lidí a najít to správné auto chvíli trvalo. Dokonce jsme i vlezli do nesprávného auta. Nakonec se podařilo a dojeli jsme do klidnější oblasti, kde nás hezky přivítal majitel welcome drinkem. Na první den toho bylo hodně, takže jsme po jídle šli rovnou spát.
Psí záchod v Helsinkách
Boj o místa ve vagonech bez místenek
Okolí nádraží v N.Dillí
Taj Mahal
Druhý den brzy ráno jsme vstali ještě před východem slunce. Řekli jsme si, že chceme ten div světa vidět, pokud možno bez davu turistů. Na ulici bylo ticho, nikde nikdo, a na hlavní ulici nás oslovil tuktukář, který nás za slušnou cenu odvezl k západní bráně Taj Mahalu. Popravdě Agra se mi ani trochu nelíbila, bylo to špinavé místo a navíc město bylo trochu rozkopané, protože se tam zrovna stavěla nadzemka. Čekal jsem, že k bráně Taj Mahalu bude nějaká velkolepá promenáda, ale byly to jen úzké uličky plné krámků, které v té době ještě spaly. Pokladna u vstupu byla ale už otevřená a stálo tam pár lidí. Vstupenka stála 1300 rupií. Do areálu jsme se dostali poměrně rychle. Při průchodu hlavní jižní bránou jsme konečně spatřili ikonický pohled na Taj Mahal, jak ho každý zná z obrázků. Chyběla akorát voda ve fontánkách kolem. Slunce pomalu vycházelo nad horizontem a bílý mramor Taj Mahalu se začal třpytivě lesknout. Opravdu krásné místo. Po stranách areálu lemují cesty se stromy plné ptáků, všude čisto a uklizeno. Říká se, že je to nejčistší místo v Indii. Každopádně je to velký skok oproti zbytku města, které není hezké. V areálu jsme strávili asi 3 hodiny. Navštívili jsme hrobku a muzeum. S Bárou jsme se shodli, že návštěva Taj Mahalu za to stojí. Navíc je to ikonická stavba Indie . Jet do Indie a nevidět Taj Mahal by bylo asi jako jet do Paříže a nevidět Eiffelovu věž.Od Taj Mahalu jsme pěšky přes park zamířili do Agra Fort. Pevnost sloužila jako hlavní sídlo Mughalské říše. V pevnosti jsou sice akorát prázdné místnosti, ale architektura je působivá. Z pevnosti je hezký výhled na Taj Mahal a okolí. Na oběd jsme se vrátili k Taj Mahalu, kde okolí nabízí nejvíce restaurací. Jedna z restaurací měla posezení na střeše, odkud je výhled na město. Objednali jsme si vegetariánské Aloo Gobi (květák s bramborem) a Dal Tadka (červená čočka). V Indii je jídlo skvělé. Vlastně to byl jeden z důvodů, proč jsme sem jeli. Odpoledne jsme tak spíše odpočívali v okolí Taj Mahalu, nakupovali suvenýry a popíjeli pivo v restauracích, protože začalo být velké vedro. Do jedné z restaurací přijela velká rodina. Muž s ženou a asi 6 dětí. Podle bílého oblečení a čepečků bylo zřejmé, že jsou to ortodoxní muslimové. Když dojedli a odcházeli, tak restauratér jen kroutil hlavou a říkal nám: "Vidíte, to jsou muslimové, a ten muž musí živit celou rodinu. Nechápu, jak si to může dovolit."
Druhý den dopoledne jsme vzali taxi a vydali jsme se podívat na hrobku Itmad-ud-Daula, přezdívanou také malý Taj Mahal. V areálu bylo jen pár turistů. Koncepce byla podobná jako u Taj Mahalu, ale menší a starší. Vlastně takhle se pohřbívali všichni významní panovníci té doby. Agra byla vlastně takovým "Olšanským hřbitovem", plná podobných hrobek, a Taj Mahal je ta nejslavnější.
Z Agry jsme viděli to nejpodstatnější. Nic víc tu zajímavého není. Odpoledne nás čekala cesta do Jaipuru.
Taj Mahal
Nádraží v Ágře
Výhled z pevnosti Agra Fort
Ágra Fort
Itmad-ud-Daula
Itmad-ud-Daula
Růžové město a Indie se vším všudy
Vlak vyjížděl z Ágry a tentokrát jsme jeli třetí třídou v klimatizovaných vagonech. Rozdíl oproti první třídě je, že kupé je otevřené do uličky a je určeno až pro 6 cestujících, kteří mohou využít lůžkovou úpravu. Tedy 3 lůžka nad sebou. V uličce jsou další 2 postele. V každém vagónu je správce, který roznáší čistá prostěradla, polštáře a deky. My jsme seděli spolu s dalšími Indy. Podle oblečení a iPhonu poslední generace jsme usoudili, že spolucestující patří k vyšší kastě, než kterou jsme potkali na ulici v Ágře. Brzy se z nich jeden s námi dal do řeči. Byl zvědavý, jak se nám v Indii líbí, a kam jedeme. My jsme zase od něj zjistili, že pracuje pro americkou IT korporaci a jede s rodinou navštívit příbuzné do Jaipuru. Výhodou v Indii je, že většina obyvatel umí anglicky a ráda si pokecá, zvláště pokud jde o cizince ze západu. Do Jaipuru jsme přijeli za tmy. Ubytování od nádraží bylo 5 minut pěšky, takže jsme všechny dotěrné tuktukáře odmítli. Tentokrát jsme si vybrali trochu lepší a dražší hotel v klidné čtvrti. Součástí hotelu byla restaurace, která se nacházela na střeše. Řekli jsme si, že vyzkoušíme jídlo s masem, protože místo vypadalo, že má trochu úroveň. Objednali jsme si tedy kuřecí tikka masala a jalfrezi. Jídlo bylo skvělé a porce velké. Po jídle k nám přišli 2 umělci, kteří nám chtěli předvést loutkové divadlo. Prý je to tradice, která se dědí z generace na generaci. Jelikož jsme ten večer byli asi jediní hosté na střeše, rozhodli jsme se je nechat vystoupit a odměnit je za jejich představení.
Druhý den ráno se Bára probudila s žaludečními nevolnostmi. Prý měla průjem a něco vyzvracela. Zajímavé, že mě nic netrápilo, přestože jsme jedli to samé. Ze snídaně jsem Báře přinesl aspoň banány, nechal jsem ji odpočívat a vydal jsem se podívat do centra Jaipuru. Ve městě krátce funguje metro, takže se dá velmi levně a rychle dostat do centra.
Vylezl jsem v centru růžového města, kde se nachází bazar. Konečně!! Indie tak, jak jsem si ji představoval. Stavba z 16. století plná stánkařů s jídlem, kořením a exotickými věcmi. Okolo různé historické stavby, jako je Hawa Mahal, minaret, královský palác, atd. Prostě orient jak z pohádky. Hlavní památky jsem si nechal až pro později, abychom si je prošli spolu s Bárou. Mezitím jsem si prošel bazarem, kde jsem od jednoho stánkaře dostal ochutnat jakousi čalamádu s knedlíčkem a zalitou pikantní omáčkou. Říkal jsem si, jestli se z tohodle nepo.. tak už z ničeho. Dále mě zaujala vůně ze stánku se smaženými taštičkami, které byly plněné různými směsmi. Koupil jsem si od každého jeden kousek. Mezitím se mi Bára ozvala, že už se cítí lépe a že dorazí. Šel jsem tedy koupit vstupenky. V Jaipuru se dá velmi výhodně koupit jedna vstupenka na všechny památky (neplatí pro královský palác) a platí 2 dny. Stojí 1000 rupií. Když Bára dorazila, šli jsme si prohlédnout ikonu Jaipuru - Hawa Mahal. Bylo to sice zajímavé, ale stavba byla zvenku hezčí než zevnitř. Sloužila pro manželky Maharadži, aby mohly sledovat pouliční ruch. Dále jsme se podívali do Jantar Mantar, což je park plný astronomických nástrojů. Nakonec jsme se ještě stihli podívat na minaret, odkud byl krásný výhled na celé město a v dálce na pevnost Amber, kterou jsme si nechali na další den. Večer jsme zakončili v kavárně s výhledem na Hawa Mahal, kde jsme si objednali růžové lassi - co jiného si dát v růžovém městě.
Bohužel v noci mě dohnala Maharadžova pomsta a začalo mi být zle. Pocítil jsem nevolnost a zvýšenou teplotu. Nevím, jestli to bylo z toho samého jídla, co jsme měli předchozí večer, nebo to bylo z neuvážlivého streetfoodu. Snažil jsem se vyzvracet, co šlo, a moc jsem toho nenaspal. Každopádně nám zbýval poslední celý den v Jaipuru, a já ho nechtěl proležet. Vydali jsme se tedy podívat aspoň do Amber Fortu. Bylo mi fakt špatně. Pocit stále na zvracení, ale vidět tu pevnost stálo za to. Pevnost byla fakt obrovská a kolem dokola po kopcích byla vybudovaná hradba podobná čínské zdi. Sloní taxi nahoru k pevnosti jsme vynechali, ale zaplatili jsme si průvodce. Průvodce byl velmi empatický, když viděl, že mi není zrovna dobře. Proto se mě snažil docela šetřit a vždy mě někam posadil a mezi tím vyprávěl zajímavosti o daném místě. Bohužel jsem toho moc nepobral a jediné co mě v tu dobu zajímalo je se nepozvracet. Cestou zpět jsme se rychle zastavili na parkovišti před Jal Mahalem, což je palác, který stojí uprostřed jezera. Musel jsem pořídit aspoň fotku, když už nic. Bylo mi líto, že toho z Jaipuru víc neuvidím, ale na víc jsem se ten den nezmohl. Zbytek dne jsem proležel s horečkou v posteli.
Další den se nevolnost trochu zlepšila, ale přidaly se průjmy. Z čehož jsem měl obavy, protože jsme měli vlakem pokračovat do dalšího města. Nadopoval jsem se tedy endiaronem a vydali jsme se na nádraží.
Loutkové divadlo po večeři
Indický streetfood
Minaret z výhledem na město
Hawa Mahal
Bazar v Jaipuru
Amber Fort
Posvátný Pushkar
Z Jaipuru jsme se vlakem dostali do Ajmeru a odtud taxíkem asi 15 km do městečka Pushkar. Čekal jsem, že v tak malém a odlehlém městě, kde žije asi 20 tisíc obyvatel, budeme jako Evropani naprostí exoti. Opak byl pravdou. Bylo zde hodně alternativních zápďáků: dredy, tetování, piercing. Město se soustřeďuje kolem jezera, kde se provádějí očistné rituály podobné jako ve Varanasí v řece Gangy. Navíc je to jediné místo na světě, kde je chrám boha Brahmy. Pushkar je vlastně takové poutní město, které navštěvují poutníci z celé Indie. Někteří pocházejí z končin, kde bílého člověka nikdy neviděli. Proto se s námi neustále chtěl někdo fotit. Přes den je ve městě relativně klidno a večer všechny chrámy kolem jezera ožijí a začnou s rituály. Každopádně město má fajn klidnou až spirituální atmosféru, i když toho tady zas nejde až moc dělat. Většinou jsme tak procházeli trhem s suvenýry, fotili si krávy na ulici, dávali si ovocné šejky a navštívili pár chrámů – ne všechny jsou přístupné – a užívali si atmosféru místa. Město je obklopeno několika kopci. Na jeden vede lanovka a nahoře na nás čekala spousta opic, které nemají zrovna z turistů strach. Na druhém menším kopečku naproti stojí malý chrám, který byl ideálním místem na sledování západu slunce. Tou dobou tam probíhal rituál, který spolu s vonnými tyčinkami přidal na geniu noci. Dokonce jsme dostali i masala čaj. Pushkar je magické a klidné místo s příjemnými lidmi, po velkoměstech to byla fajn změna. Mimo to je město známé svým velbloudím trhem a soutěží o nejlepší knír.
Cesta vlakem 2 AC tier
Jeden z chrámů v Pushkaru
centrum Pushkaru
Výhled na Pushkar z kopce s lanovkou
Západ slunce nad Pushkarem
běžný život v ulicích Pushkaru
Modré město
Další den jsme se taxíkem opět vrátili do Ajmeru, odkud jsme měli v plánu jet do Jodhpuru. Vlak měl zpoždění asi 4 hodiny. Měli jsme totiž jízdenky na expres, který vyjel den předem a má za sebou něco přes 1000 km. Takže to nabrat takové zpoždění se dá pochopit. Co se nedalo moc pochopit, bylo to, že na nádraží o tom neinformovali. Do Jodhpuru jsme dojeli až k večeru, kdy byla tma. Tu noc se po městě připravovaly oslavy na svátek Hólí a zapalovaly se ohně. Měli jsme ubytování nedaleko modrého města, kde nás přátelsky uvítala rodina s luxusním pokojem a výhledem přímo na osvícenou pevnost Mehrangarh. Na střeše byla restaurace a z balkónu bylo vidět na ulici, kde právě probíhal rituál zapalování ohňů. Ten večer bylo tolik vjemů a dojmů z toho místa, že jsem nevěděl, čemu se věnovat dříve. Každopádně neskutečná atmosféra toho místa v danou dobu, která se mi silně vryla do paměti.
Druhý den ráno s rozedněním nás zbudila muslimská modlitba. Z postele jsme se mohli kochat přímo na pevnost. Protože ten den probíhal svátek Hólí, bylo se potřeba na to připravit, tedy vzít si na sebe nějaké starší triko, které pak rovnou můžeme vyhodit. Z hotelu jsme se vydali směrem k modrému městu, a dlouho netrvalo, než jsme byli označkováni. Respektive Bára šla dobrovolně, a když ostatní viděli, že už jsme zašpiněni, tak neotáleli a hezky nám přidali. Probíhalo to tak, že k vám někdo přistoupil, řekl "happy holi" a pomazal vám tváře barvou z prášku. Hólí je to svátek jara a barev, který se odehrává o úplňku v období únoru nebo března. Vlastně taková obdoba pohanských Velikonoc.
Když jsme dorazili do pevnosti, byli jsme pěkně zmalovaní a personál se na nás usmíval a přál nám "happy holi". Na záchodě jsme se museli trochu umýt, protože ta prášková barva se neustále z nás sypala a barvila vše kolem. Pevnost se nám opravdu moc líbila. Připadal jsem si tam jako Indiana Jones ve chrámu zkázy. Hromada detailů ve štucích a dekoracích, bohatě zdobené sály, kde pobýval Maharadža. Dokonce se dochovaly i některé artefakty jako meče, nosítka, hračky pro děti a různé drobnosti. Navíc z pevnosti byl moc hezký výhled na město.
Kousek od pevnosti je rodinná hrobka Jaswant Thada, která je postavena z bohatě zdobeného mramoru. Uvnitř kromě hrobky jsou fotky panovníků Marwaru, kteří zde vládli od roku 1243 až do roku 1818.
Druhý den jsme se procházeli po modrém městě, kde jsou domy a zdi pomalovány malbami zachycujícími život v Rajasthanu. Dále jsme navštívili Toorji Ka Jhalra Bavdi, což je městská studna se schody. Hodně mladých Indů se tam právě koupalo, protože ten den bylo docela horko. Voda byla kupodivu docela čistá. Další městskou dominantou je Clock Tower, kolem které se nachází bazar. Nakoupili jsme zde nějaké suvenýry. Od kořenáře jsme byli pozváni na čaj a následně nám ukázal svůj sortiment. Koupili jsme si od něj ingredience na masala čaj, který jsme si v Indii dost oblíbili.
Kousek za městem se nachází Mandore fort, kde jsou chrámy a ruiny z dob, než Jodhpur vznikl. Je z toho vlastně takový park, kde Indové tráví volný čas. Hlavně je tam hodně opic, kterých se Bára bála. Další zajímavostí města je Umaid Bhawan Palace, který byl postaven teprve v 50. letech 20. století. Je to jeden z největších osobních rezidencí na světě. Sídlí zde Maharadža Gaj Singh II a v paláci je malé muzeum, kde kromě sbírek starých aut toho moc zajímavého není. Palác slouží i jako hotel, kde si můžete zarezervovat pokoj asi za 120 tisíc korun za noc.
Hranice z uschlého trusu
Vyhlídka z restaurace na pevnost Mehrangarh
Královský sál
Mehrangarh s sochou zakladatele
Jaswant Thada
Toorji Ka Jhalra Bavdi
Zlaté město
Další den brzy ráno nás čekala poslední a zároveň nejdelší cesta vlakem do Jaisalmeru. Vlak měl zpoždění jen půl hodiny. Cesta trvala asi 6 hodin. Cestou jsme sledovali, jak se krajina pomalu mění v poušť, ačkoliv klimatizace ve vagónu byla dost přehnaná, takže nám spíš byla zima. V Jaisalmeru je konečná a koleje už dál nepokračují. Dál už to je opravdu jen písek a Pakistán.U výstupu z nádraží se na nás hned vrhli taxikáři a zároveň nám nabízeli výlet na velbloudech v poušti. Jaisalmer je známý svými velbloudími safari. V poušti můžete strávit od několika hodin až po týdny.Nechali jsme se dovézt k bráně Jaisalmerské pevnosti. Dál se už musí pěšky. Pevnost je vlastně takové město ve městě plné úzkých uliček, chrámů, královského paláce, různých krámků, restaurací a ubytování. Ubytování jsme měli rezervované přímo v pevnosti v 500 let starém Haveli (tradiční dům z dob Mughalské říše). Přivítal nás veselý starší pán se svojí rodinou, který se pochlubil, že je 9. dědicem této usedlosti. Pokoj byl jednoduchý, ale autentický té doby. Měl malý balkón s výhledem na město. Do ložnice vedly dost nízké dveře, kde se člověk musel skrčit, pokud jste chtěli projít. Později jsme se dozvěděli, že to byly různé pasti, které sloužily k eliminaci nezvaných hostů. Pokud někdo procházel těmito dveřmi se skrčenou hlavou napřed, mohl o ni přijít. Nebo nepravidelné vysoké schody, aby ve tmě na nich nezvaný host zakopl atd. Z místa dýchala historie.V pevnosti byl relativní klid, protože se tam nesmělo jezdit vozidly a nebylo tam ani tolik turistů. V pevnosti bylo čisto a uklizeno. U kaváren posedávali starší Indové, kteří sledovali pouliční ruch a zdravili kolemjdoucí. Chvílemi jsem si tam připadal jako v nějaké zapadlé vesničce kdesi v Itálii. Ten den jsme se kochali samotnou pevností a různými restauracemi, z kterých byl krásný výhled na okolí. Na následující večer jsme si u pana domácího zamluvili velbloudí safari. Bohužel tu noc jsme se moc nevyspali, protože pod pevností celou noc probíhaly jakési modlitby a verše byly pouštěny hlasitým rozhlasem.
Druhý den jsme toho měli hodně co objevovat. Začali jsme královským palácem, ke kterému jsme dostali audio průvodce. Po pevnosti z Jodhpuru už nás to moc nenadchlo. Dále jsme navštívili budhistický chrám Chandraprabhu Jain Temple, který byl opravdu pěkný svými detaily. Mimo pevnost se nacházejí různá Haveli, která sloužila pro členy vlády. Asi nejvíce dochovaná je Kothari's Patwon Ki Haveli / Patwa Haveli, která mě osobně docela vyrazila dech. Všechno zůstalo na místě asi jako by se obyvatelé odstěhovali někdy před sto lety. Bohatě zdobené interiéry, nábytek, umělecká díla atd. Prostě takový indický zámek. Ze střechy je hezký výhled na celou pevnost pohromadě. Po městě jsou ještě další Haveli, ale obývají je rodiny a z interiéru se toho moc nedochovalo. Každopádně u jedné budovy se nám nabídl i průvodce, který nám popsal, jak vypadal život v takovém místě. Stavby byly stavěny bez použití pojiv, podobně jako lego. Různé vychytávky, které sloužily pro lepší život v poušti jako úzké uličky pro lepší stín, recyklace vody atd. Opravdu moc zajímavé informace. Určitě doporučuji si nějakého průvodce sehnat jinak je to jen procházení ruinami, které vám samo osobě nic moc neřeknou.Dále jsme se vydali na jih města, kde se nachází malé jezero. Z jezera se vynořují malé stavby a je možné si zde pronajmout loďku nebo šlapadlo. To jsme však vynechali.
Blížilo se pozdní odpoledne a náš výlet do pouště s velbloudy. Proto jsme se vrátili na ubytování, abychom se připravili. Pak nás vyzvedl majitel velbloudí cestovky a odvezl nás autem asi 60 km za město, kde na nás už čekali velbloudi Papaja a Chapati. Zažil jsem podobné safari v Tunisu a Maroku. Upřímně mě tam těch velbloudů bylo líto, protože byly v uboženém stavu a sloužily jen pro vození turistů. Proto se mi moc na velbloudí safari nechtělo, ale Bára mě prosila, že na tom ještě nikdy nebyla. Musím říct, že u Rajastanců jsem se tímhle nesetkal a na rozdíl od Arabů se o velbloudy uměli starat. Vypadali ve formě a spokojeně. Dokonce nám říkali, že nikdy nepoužívají stejné velbloudy více než pro jednoho turistu denně. Víc je tak střídají a pak mají volno v poušti. Krajina byla spíše pouštní step a duny se objevovali jen místy. Bylo neuvěřitelně ticho jako bych měl špunty v uších. Cesta trvala asi hodinu a docela mě bolely nohy ze sezení. Nedokážu si představit jet v sedle třeba celý den. Na konci cesty majitel velblouda odstrojil, dal nám pití, začal připravovat masala čaj a večeři. Mezitím dorazila další skupinka velbloudů s turisty. Po západu slunce jsme dostali curry s rýží a smažené křupky-neuvěřitelné co dokázal všechno vykouzlit s jedním hrncem a ohněm v poušti. Po krátkém rozhovoru s turisty pro nás přijel offroad, který nás odvezl zpět do pevnosti. Jaisalmer pro mě bylo jednoznačně nejhezčí místo z celého Rajastanu. Aneb to nejlepší zůstalo na konec.
Patwon Ki Haveli / Patwa Haveli
Kothari's Patwon Haweli
Pevnost Jaisalmer
velbloudí safari
Příprava večeře v poušti
Chandraprabhu Jain Temple
Cesta do Amritsaru
Další den nás čekal let do Dillí a pak do Amritsaru. Původně jsme to chtěli stihnout za jeden den, ale v Dillí jsou 2 letiště a dostat se z jednoho letiště na druhé není hned. Navíc nám let z Jaisalmeru posunuli o hodinu, a na přestup zbývala jen jedna hodina.
Před odjezdem na letiště jsme ještě dali oběd v jedné restauraci pod pevností. Do řeči se s námi dal majitel restaurace a byl to velice zajímavý rozhovor o životě v Jaisalmeru a obecně v Indii. Překvapil mě jeho přehled o světě. Říkal nám, že Indie je na ekonomickém vzestupu a snaží se být nezávislá na Číně a dalších zemích. Říkal jsem si, že způsobem, jakým se EU vydává, je jen otázka času, kdy nás Indie ekonomicky převálcuje.
Po obědě jsme vzali taxi a vydali se na letiště za městem. Letiště v Jaisalmeru slouží především pro vojenské účely a létá zde pouze jedna linka do Dillí a zpět jednou denně. Náš první vnitrostátní let byl v turbovrtulovém Bombardieru. Cesta trvala asi necelou hodinu. V Dillí jsme si v blízkosti letiště zamluvili hotel. Bohužel, byl to nejhorší pokoj, který jsme měli za celou Indii. Špína, nevyprané povlečení, nefunkční záchod. Pokoj neměl ani okno. Aspoň byla funkční klimatizace. Nesympatický recepční.
Panjab
Odlet jsme měli asi v 5 ráno, takže jsme toho moc nenaspali. Ráno jsme na ulici vzali Uber na hlavní letiště. Docela nás překvapilo, jak Indové jsou důkladní při kontrole osobních zavazadel. V baťohu jsem měl zabalenou sošku Ganeši. Na rentgenu se to celníkovi nezdálo, tak jsem byl požádán, abych to vybalil. Vtipná byla reakce, když jsem sošku rozbalil. Celník zvolal "ooo, Ganeša!" a pomodlil se k sošce. Náš druhý let už byl klasickým Airbusem. Dostali jsme pití a sendvič, a let trval necelou hodinu. Do Amritsaru jsme přistáli něco po rozednění. Taxikář s ikonickým Sikhským turbanem nás odvezl do centra města, kde jsme měli zamluvený hotel. Město se teprve probouzelo, ale i tak už začínalo být docela rušno na ulici. Na check-in bylo pochopitelně ještě brzo, proto jsme si nechali baťohy na recepci a vydali se na hlavní atrakci města, Golden Palace.
Cestou jsem si koupil šátek se Sikhským logem, abych měl památku. Zároveň je potřeba mít pokrývku hlavy a zakryté nohy, pokud do chrámu vstupujete. Dále se do chrámu, stejně jako na většinu posvátných míst v Indii, vstupuje bos. Boty jsme si nechali v úschovně. Dav poutníků začínal narůstat a my se konečně dostali dovnitř. První naše reakce byla: "Oooooo." Třpitící se Zlatý Palác se odrážel od okolní vodní hladiny a z rozhlasu vycházely modlitby. Všude hromada Sikhů v turbanech a s vousy. Procházeli jsme se po místě, fotili ze všech stran, a opravdu jsme si užívali fotogenického místa.Dav lidí se začal stále zvětšovat, a areálem chodila tzv. "módní policie" – Sikhové v uniformě s kopím, kteří kontrolovali, zda návštěvníci mají pokrývku hlavy. V čele paláce vedl průchod do vyhlášené jídelny, kde kdokoliv může přijít a najíst se zdarma nebo pomoct s přípravou a umytím nádobí. My jsme neměli zrovna hlad, takže jsme tuto možnost nevyužili. Poté jsme se vrátili ke Zlatému Paláci, abychom se podívali dovnitř. Ale bylo tam opravdu hodně lidí a fronta se ani nehýbala, takže jsme to zamítli. V postraních budovách paláce se nachází muzeum Sikhismu, které obsahuje galerii obrazů slavných Sikhů a zakladatelů. Nejbizardnější byla galerie asi 50 mrtvých Sikhů, kteří zemřeli při srážce autobusu s vlakem. Fotky byly totiž pořízeny po nehodě.
Sikhismus je nejmladším světovým náboženstvím a zároveň 5. nejrozšířenějším, vzniklým na přelomu 15. a 16. století. V podstatě šlo o vzdor proti islamizaci Indie a pokus sladit islamismus a hinduismus. Existovalo 10 Sikhských Guru, kteří sepsali písně do svaté knihy, a tato kniha je vystavena ve Zlatém Paláci v Amritsaru. Písně slouží něco jako Bible nebo Korán. Sikhové byli především hrdí válečníci, kteří vzdorovali Mughulské říši a usilovali o nezávislost Panjabu.
Když jsme vylezli z paláce, město začalo opravdu žít. Nevím, jestli to byly nějaké slavnosti nebo předvolební kampaň, ale před palácem čekal ozdobený autobus s hudebníky a vedle něj průvod vyparáděných slonů s Sikhskými znaky a různé povozy. Proto jsme neotáleli a hned jsme se s nimi vyfotili.Další místo, které jsme chtěli vidět, byla hranice s Pákistánem, Attari-Wagah Border. Každý večer se tam provádí rituál zavírání hranic. Neměli jsme tušení, jak se tam dostat. Jenže netrvalo dlouho a už nám někdo na ulici nabízel, jestli nechceme jet na hranice, že se autobus plní. Ihned jsme souhlasili a koupili vstupenky. Nabídek bylo po sléze po městě opravdu hodně. Poté jsme zašli do hotelu, abychom se konečně ubytovali, a po jídle jsme se vydali na místo srazu odjezdu. Ve městě byl šílený provoz, a vyjet autobusem z něj trvalo asi hodinu.Když jsme dorazili na parkoviště u hranic, připadal jsem si jako na fotbalovém utkání. Všude se rozdávaly indické vlaječky, malovaly se trikolory na tvář a obrovský dav směřoval k jakémsi stadionu, kde byly hranice s Pákistánem. Nedokázal jsem tomu uvěřit, že je o tento ceremoniál takový zájem. Před "stadionem" nás odchytla pohraniční stráž a dostali jsme VIP místa s dalšími Evropany v přední řadě, kousek od brány s Pákistánem. Zatímco na pákistánské straně byl jen stadion o velikosti pivní extraligy, na indické straně by se mohla hrát FIFA. Mohlo tam být asi 20 tisíc lidí. Před vystoupením se rozdávaly nápoje a chipsy. Vystoupení začalo asi hodinovým "warm-upem", kde jeden z vojáků s píšťalkou dělal roztleskávače a burcoval dav. Pak vyzýval mladé holky, aby se k bráně proběhly s indickou vlajkou. Celý "warm-up" skončil tancem davu na indickou diskotéku. Zatímco na pákistánské straně se nedělo moc. Byl tam jen jakýsi beznohý voják, co se furt točil na jedné noze dokola a snažil se vyburcovat pákistánský dav.Ceremoniál začal vždy voláním jednoho z vojáků z tribuny, jak z indické, tak pákistánské strany. Choreografie byla dost podobná a uniformy se lišily hlavně barvami. Pak za rytmu bubnů se prováděly různé pochody k bráně a od ní. Neustálé salutování a ukazování svalů, kdo je lepší. Vystoupení trvalo asi 2 hodiny, a popravdě mě to už dost nudilo. Nakonec to skončilo sundáním vlajky a zavřením brány. Opravdu bizarní vystoupení. Trochu mi to připomínalo maorský tanec Haka, kde cílem bylo vystrašit nepřítele. Nevím, co Indy na tomhle baví, asi nějaký patriotismus a rivalství s Pákistánem. Každopádně tento ceremoniál se provádí každý večer, a jezdí tam velké množství lidí.Po ceremoniálu jsme se už jen vrátili do hotelu a šli spát.
Golden Palace
Sikhové provádějící očistné rituály
Jídelna v Golden palace
Oslavy před palácem
Hranice s Pakistánem - stadion na Indické straně
Hranice s Pakistánem
Goa aneb Indický ráj
Další den ráno nás čekal přímý let do státu Goa, kde jsou nejvyhlášenější pláže Indie. Let trval 2 hodiny a dostali jsme plnohodnotné jídlo a pití, které bylo v ceně letenky. Na letišti v Goa jsme si předplatili taxi do vesnice Agonda. Respektive jsme dostali voucher, kde byla pevně stanovená cena, za kterou nás taxi odveze. Uber ani jiná chytrá taxislužba zde totiž neexistuje. Cesta byla docela dlouhá, asi 60 km. V taxiku nefungovala klimatizace a na rozdíl od Panjabu, zde bylo opravdu vedro a vysoká vlhkost. Bylo znát, že jsme na jihu a u moře. Krajina byla více tropická. Už jsem se těšil, až skočím do moře. V Agondě jsme měli rezervovaný bungalov v resortu na pláži. Poté, co jsme se ubytovali, jsme se hned převlékli do plavek a vyběhli na pláž. Pláž byla docela dlouhá, asi 3 km, a dost se podobala plážím na Srí Lance. Navíc tu byly i krávy, které se válí na pláži. Všude bylo čisto, žádné odpadky, moře čisté. Bohužel nás moře moc neosvěžilo. Bylo jen o stupínek chladnější než vzduch. Poté jsme se vrátili do resortu a objednali si jídlo a pivo. Výhodou státu Goa je, že má daleko nižší daně na alkohol. Takže láhev Kingfisheru zde stojí v přepočtu asi 25 korun. Navíc zde je mnoho lihovinových obchodů s velkým výběrem piva a alkoholu za skvělé ceny. Další skvělou věcí je zde jídlo. Najdete tu opravdu všechno: mořské plody, čerstvé ryby (catch of the day), severoindická jídla (nepálivá), panjabská kuchyně, jihoindická jídla (pálivá), nepálská a tibetská kuchyně, evropská kuchyně dokonce i hovězí stejky .Překvapilo mě, že jsme nenarazili na jedinou restauraci v Agondě a okolí, kde by jídlo bylo špatné. Buď to bylo skvělé, nebo ještě lepší. Místní se tu o turisty opravdu snaží. Jídlo je často krásně naaranžované. A ceny jsou neuvěřitelné v porovnání s tím, co byste dostali v Evropě. Často jsme si říkali, že bychom nejradši nějakého indického kuchaře odtud unesli domů.
Co se týče turistů, potkávali jsme dost lidí z UK a Francie. Ale nebylo zde zrovna nějak narváno. Možná, že končila sezóna, protože od května tam má být opravdu nesnesitelné vedro. Už takhle některé dny z nás jen leje pot a jediné, na co se zmůžeme, je si jít koupit studené pivo. V Goa jsme strávili týden a vystřídali jsme 2 rezorty. Půjčili jsme si skútr a dokonce jsme vyzkoušeli indického Royal Enfielda. Po okolí jsme navštívili vodopád Netravali v nedalekém národním parku, pod kterým jsme se vykoupali. Po cestě jsme zastavili na kořenářské farmě, kde jsme dostali hezký výklad o tom, co se v Indii pěstuje a na co je jaké koření vhodné. Pak jsme navštívili okolní pláže a pár památek, které zde zbyly po Portugalcích. Bylo vidět, že tahle část Indie je úplně jiná. Převládá zde křesťanství a žije zde hodně přistěhovalců z Asie. Drželi jsme se spíše v dolní části Goa. Horní část je vyhlášena bujarými večírky a hudební produkcí na plážích. Pro nás tohle nebylo, proto jsme zvolili Agondu, která pro nás svojí ospalou atmosférou byla naprosto ideální. Opouštět tento indický ráj šlo opravdu špatně. Po týdnu jsme se museli zase vrátit do Dillí a následující den jsme odletěli domů.
V Dillí jsme stihli ještě navštívit pevnost Red Fort, která zvenčí vypadá zajímavěji než uvnitř. Všude bylo hrozně lidí a neustále vás někdo otravoval. Opravdu jsme si Dillí neoblíbili, ale na jiná místa v Indii bych se klidně vrátil zase a hodně dalších míst mi stále zbývá navštívit. Indie jako celek splnila mé očekávání. Zajímavé památky, skvělé jídlo, Indové jsou vesměs přátelský a otevřený národ. Určitě se jednou vrátím zpět a podívám se na další zajímavá místa.
Agonda beach
Kostel po Portugalcích
catch of the day
Agonda beach
Pohled z Royal Enfielda
Paloem beach
Náklady na cestu
Jak se ti cestopis líbil?
Leicester procestoval 26 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 3 lety a napsal pro tebe 1 úžasný cestopis.
Zobrazit profil10 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Není pravda, že pro registraci na indických železnicích je třeba indické číslo. Já si udělal registraci na české číslo.
Ano, zahraniční čísla už před delším časem povolili, ale stejně na ně často nechodí SMS.
Přesně tak mě SMS taky nepřišla. Dokonce jsem psal na podporu Indických drah a ti mi napsali asi po týdnu, že SMS odešla. Takže spíš bude problém, že naši operátoři nebo něco ty SMS blokují.
Tak Indovi bych určitě nevěřil, že ověřil odeslání SMS. 😆
Můžu se jenom hnidopišsky zeptat, proč píšeš název státu Góa kapitálkami? To není zkratka.
Dehli bude asi Dillí, jen to nezní tak světově :-)
Super, akorát streetfood v Indii bych fakt nedal :-D Se pos... i po streetfood v ČR, natož tam...
Ja mel zato, ze pokud clovek vice a vice cestuje do vsech moznych koutu Sveta, tak si o to vice privykne na vselijakou stravu, a tedy pri dalsich navstevach Indie, Egypta a dalsich podobnych destinaci jiz zazivaci potize takrka nehrozi. Ale asi to bude individualni.
Bude.
Nooo asi individual, ale moc bych na to nespoléhal :-D na to se asi celoživotní imunita nevztahuje, jako břišní tyfus se musí přeočkovávat... pak si jednou vezmeš ATB a zase si to rozesereš... takže tak.