Indie napoprvé (a snad ne naposledy)

Abych byl upřímný, ani nevím, kde se vzalo rozhodnutí jet do Indie. Jasně, byla na listu zemí, které chci navštívit, ale to je ostatně teoreticky každá země, ve které jsem nebyl. Ale obával jsem se trochu jedné věci. Že budu na každém kroku vytočenej když uvidím, jak se lidé umí (ne)chovat ke svému životnímu prostředí a sami k sobě. Prostě jsme čekal smrad, bordel, otravné lidi, žebravé děti s jednou rukou a pasti na turisty. Takže asi podobné tomu, co si myslí většina lidí.

Ale nic z toho se úplně nevyplnilo. Indie mě naprosto nadchla a chodil jsem s očima navrch hlavy. Má určitě svoje stinné stránky, ale je to úplně jiný fascinující svět. Možná už jsem zestárnul a některé věci už prostě neřeším. Hlavně co se odpadků a chudoby týče. Je to vaše země a já s tím těžko něco nadělám, pokud vy sami to nehodláte měnit. Ale dost mudrování. Jak to tedy vlastně bylo:

Letenky v promo akci s LOTem z Prahy do Bombaje za 9 tisíc na listopad jsou v košíku a začíná plánování. Rozhodli jsme se pro Rajastan. Je to sice takové turističtější, ale to je opravdu spíš jen teorie. Moc jsme jich mimo hlavní památky nepotkali. Trochu jsme doma narazili na problémy s nákupem letenek a vlaků v rámci Indie. Obecná myšlenka byla letět do Jaipuru či Agry a pak to vzít vlaky nějak zhruba přes Aimer, Udajpur, Ahmadábád či další místa zpět do Bombaje.

Vnitrostátních letů je v Indii spousta a i za dobré ceny, ale u žádné aerolinky, co zkoušíme, se nedá platit zahraniční kartou. Na stránkách jako MakeMytrip.com nám to zase psalo, že v naší lokalitě nejsou dostupné (VPN jsme asi nezkoušeli). Nakonec tedy musíme koupit letenky na stránkách Air India, kde šlo platit Revolutem a dát si v Bombaji o pár hodin delší stop. LOT měl zpoždění, tak jsme nakonec moc dlouho nečekali. 

Podobná situace je u vlaků. Sice jsme se byli schopni zaregistrovat přes Indian Railways irctc.co.in, ale nikdy nám nedorazil OTP kód na české číslo pro potvrzení registrace (byť jsme za to zaplatili). Když jsme pak konečně zařídili v Jaipuru indické číslo a dokončili registraci, stejně to nebralo zahraničí kartu. A ani přes MakeMytrip to s cizí kartou nešlo. Takže vlaky jsme museli řešit holt až na místě.

JAIPUR

Perfektní místo, kde začít poznávání Indie. Velké město se svým vlastním charakterem, se spoustou památek a trochu připravené na domácí a zahraniční turisty. Jako hotel volíme Hilton Jaipur,  jelikož mám slušnou korporátní slevu. Trochu dost mastňácké, ale člověk si alespoň večer dopřeje trochu komfortu a načerpá síly. Celou  dobu cestujeme vesměs jako místní a jíme jako místní, ale hotely volíme trochu lepší, to se přiznám :) Hilton fajn, ale dál od centra, takže jsme měli problém sehnat večer taxík/rikšu.

Naopak cestou do města jezdíme metrem a jsme opravdu za exoty. Všichni na nás bezostyšně hledí či si nás točí nebo fotí. To je asi jeden z nejsilnějších zážitků z Indie, že je člověk neustále v centru pozornosti. Ale veškerá pozornost byla pozitivní a všichni se k nám chovali super přátelsky a nechtěli nás nikterak využít. Každý dej jsme si “museli” udělat selfie s bezpočtem lidí.

Hlavní atrakcí v Jaipuru je Amer Palace a o něco málo nad ním položená Jaigarh Fort, na kterou stojí za to si vyšlápnout po liduprázdné "tajné" spojnici. Dále přímo ve městě ikonický a lidmi obsypaný Hawa Mahal a City Palace. Ještě jsme navštívili Albert Hall Muzeum, které už je trochu zašlá sláva. Nejlepší je ale stejně se jen tak toulat ulicemi.

Možná největším zážitkem byl ovšem nákup indické SIM karty. Problém by to možná takový nebyl, pokud byste měli indické číslo, na které vám pošlou OTP pro ověření. Nakonec pochodíme až v prodejně u centrály Airtel Circle Office. Celková procedura zabere 4 lidem cca hodinu. Je potřeba jen vyplnit několik papírů, zadat čím se živí vaši rodiče a nechat se asi 3x vyfotit. A pak už svištíte každý den s 1,5 GB dat a neomezeným voláním. To vše za neuvěřitelných 80 Kč na měsíc. Holt jiný kraj, jiný mrav. SIM se dá koupit i v Dilí na letišti, ale stála myslím 4x tolik. Je ovšem otázka, zda se to i tak vzhledem k té anabázi nevyplatí.

Největší výhodou dat v mobilu je, že si můžeme vždy zavolat rikšu přes Uber a nemusíme se dohadovat s dročkaři na nádražích či jakýchkoliv jiných místech. S taxikářema je to jako v každé jiné zemi, žádné dobré zkušenosti. Speciálně když jste cizinec.

AGRA

Nákup jízdenek na vlak je další zážitek. Jak bylo řečeno, koupit je se zahranični kartou online se nám nedaří. Jdeme tedy na nádraží. Musíme vystát velkou a pomalou frontu, kde se nás stále někdo snažil předběhnout. Předtím je potřeba si vyplnit obsáhlý formulář, jaké přesné číslo vlaku, do jaké stanice a v jaké třídě chceme. Musíme si ale nejdřív zjistit na netu či v appce, jestli mají ještě volná místa, jinak se s námi nikdo bavit nebude. Úředníci jsou celkem nekompromisní. Asi se dá i nějak jet bez místenek v nejnižší třídě, ale nevěděli jsme jak to úplně funguje a komfort to také moc není na několik hodin jízdy. Po covidu ale údajně počet cestujících regulují a na střeše se nejezdí.

Další cíl tedy nakonec Agra a Taj Mahal. Zpočátku nejsem úplně nadšen, protože to považuji za typickou overrated turistickou záležitost. Ale nakonec musím přiznat, že mě Agra celkově docela nadchla a měli jsme zůstat déle a projet si i památky v okolí.

Bydlíme v hotelu The Grand Imperial. Krásná koloniální budova, která se pomalu začíná rozpadat, ale za ty peníze super volba. Je to i tak napůl cesty mezi Taj Mahalem a centrální Agrou. Večer hledáme něco k jídlu a obecně pozorujeme, že oproti jiným místům v Asii je tu na ulici méně jídelen či stánků. Naštěstí najdeme náhodou jakýsi food market se spoustou zajímavých stánků.

Jeden den zvládneme Agra Fort a pak staré město okolo nádraží, kde na vás skutečně dýchne ta pravá Indie. Najíme se někde u stánku za 50 Kč oba dva a ještě si prohlédneme Baby Taj, kde jsme vlastně úplně sami. Další den brzy ráno Taj Mahal, a odpoledne letíme do Ahmadábádu. Ano letíme, nákup jízdenek na vlak pro náš původní itinerář se nám prostě nedaří. Všechny vlaky jsou beznadějně vyprodány snad na týden dopředu a kombinací a vybíráním a čekáním na nádraží bychom asi vyplnili celých 14 dní dovolené.

AHMADÁBÁD

Hlavní město Gujaratu je opravdu masakr. Nocujeme v haveli (tradiční indický panský dům) ve starém městě v jedné z mála opravených budov a předělaných na hotel (Deevanji Ni Haveli). Okolo jen malé uličky nacpané k prasknutí lidmi a motorkami. Chaos, všudypřítomné exhalace, prach a tisíce obchodů a stánků se vším možným a ulice pokryté vším, co upadne na zem. To je asi ta klasická Indie. Nic upraveného, ale také žádný slum jak zná člověk z fotek. Zajímavé je, že vždy ráno jsou pak ulice prázdné a zcela čisté, než se to zase do večera všechno změní.

Další den si prohlédneme Sabarmati Ashram, čili jakési muzeum Gándhího v jeho bývalé rezidenci, Mill Owner's Building od Le Corbusiera a novou hlavní atrakci Atal Foot Over Bridge. Kde se naopak největší atrakcí stáváme opět my dva :)

RANI KI VAV (Pantan)

Zároveň si v Ahmadábádu i kupujeme lístky na vlak, jelikož se chceme podívat na Rani Ki Vav v Pantanu, kde strávíme noc. Chtěli jsme zvládnout i pár věcí v okolí, ale v tom případě bychom si spíš museli pronajmout na den či dva z Ahmadábádu taxíka, co by nás vozil. Protože jinak se to logisticky moc naplánovat nedá. Nám šlo ale spíš o cestu samotnou, než čistě o památky. Tudíž jsme to moc nehrotili a víc nestihli. Vlak jel jen do Mehsany a pak se muselo ještě kus busem. Nakonec se to ukázalo jako docela dobrá volba, jelikož v Rani Ki Vav byl zrovna večer indický festival, na který jsme se skočili mrknout. Akorát na cestu zpět jsme nesehnali odvoz, tak jsme museli do města dojít v noci sami skoro potmě a občas jsme měli zvláštní pocit :) Kousek vedle se nachází ještě Shahstraling Talav, kam jsme se během dne, asi jako jediní návštěvníci, zašli také podívat. Je tam několik památek a spousta opic, takže o zábavu bylo postaráno.

VADODARA a PAVAGADH HILL

Původní náhradní plán za Rajastán byl jet na pobřeží Gujaratu, třeba do Diu a cestou ještě něco zvládnout. Ale opět logisticky to bylo tak náročné, že prostě jen koupíme lístek a jedeme do Vadodary. Ta obecně není nějak extra zajímavá. Zážitky máme akorát dva. Návštěvu krásného Laxmi Vilas Palace a návštěvu KFC, ze kterého jsem měl konečně pravou indickou běhavku (a to jsme se do této dob stravovali úplně kdekoliv nás napadlo).

Hlavní cíl byl ale Pavagadh Hill. Opět jsme si zvolili tradiční způsob dopravy a nějaká dobrá duše nám na autobusáku pomohla počkat na správný spoj do Champaneru. Odtamtud 3x přetíženým taxi nahoru a pak ještě lanovkou až úplně nahoru. Následně po svých dolů a prohlédnout si i samotný Champaner. Cesta zpět narvaným busem byl očistec, protože jsme snad skoro dvě hodiny stáli.

DAMAN

Po více než deseti dnech ve městech plných výparů, prachu a hluku myslíme před cestou do Bombaje na trochu odpočinku u moře a bazénu. Po prostudování mapy se jeví jako ideální Daman. Jednu noc trávíme přímo ve městě v hotelu VIST a tágem jedeme přes most na prohlídkou ruin kláštera. Ráno pak portugalská pevnost a pak jen krátká cesta do Silver Wave Resort, kde trávíme dvě noci sem tam s nějakým courem okolo. Moře úplně ke koupání nelákalo. Mimochodem Daman je jedno z mála míst v Gujaratu, kde se dá koupit a pít alkohol, čehož využíváme a k večeři si dáváme pivo. Po dvou dnech pak rychlý přesun na vlak a hurá směr Bombaj.

BOMBAJ

Máme jen dvě noci v Hotel Orient Regency. Za nás super místo kousek od hlaváku, Girgaon Beach, která za naší návštěvy byla vzorně uklizená a taky ne tak daleko od Gateway of Mumbai a Colaby, kde zvládneme večer také nějaké to pivko. Nejslavnější slum nenavštívíme, ale viděli jsme ho z vlaku a je to opravdu mazec, zase taková jiná Indie. Paradoxně je v Bombaji mnohem dýchatelněji než v centrech menších měst, jelikož místo obstarožních funících a čoudících tříkolových rikš jsou na silnicích modernejší malé taxi.

Zajímavý zážitek máme ze staré portugalské čtvrti, kde je už jen posledních pár domů odolávajících neúprosnému developerskému tlaku na zastavění místa výškovými budovami. Při obdivování budov z jedné vychází pán a zve nás dovnitř na prohlídku. Trávíme povídáním a prohlídkou asi půl hodiny a pak už nám nezbývá než jen popřát hodně štěstí a držet palce.

Závěrem

Nevěděli jsme co od Indie čekat, ale dostalo se nám od lidí úžasného a přátelského uvítání a vrchovatě unikátních zážitků, které by člověk v jiné zemi neměl. Kde jinde na světě v úplném centru starého města několika milionové metropole byste viděli lidi chovat v přízemí baráku krávy. A aniž by to někomu přišlo divné. Takže, připravte se. Obrňte se, ale mějte oči i mysl otevřené :D