Indonésie 2026, část I. - Bali a Nusa Penida

Toto je popis třítýdenní dovolenkové cesty po Indonésii z července 2026. Cestu jsme podnikli po vlastní ose pouze na základě informací dostupných z vyhledávačů a knižních průvodců. Nečekejte žádné objevné trasy mimo vyšlapané stezky ani návod, jak za každou cenu ušetřit. Spíš se snažím o zajímavé tipy a popis reality – kam se jezdí a co za to opravdu stojí. V první části popisuji turisticky profláknuté lokality na Bali a dvou ostrovech Nusa Lembongan a Nusa Penida. Ve druhém dílu navštívíme východní Jávu, zejména sopky Ijen a Bromo. Ve třetím a posledním si budeme užívat plavbu po řece v džungli na Kalimantanu (Borneu), kde nás čekají orangutani a nosaté opice, a potom vyrazíme na moře ke Komodským ostrovům.

Přípravy na cestu

Původní myšlenka, že poputujeme z Jakarty tak nějak pomalu lokální dopravou až na Komodo, bere rychle za své. Lokální doprava zabírá příliš mnoho času a letenky nevycházejí. Navíc do toho házejí vidle orangutani, taky chci trochu pohody a máme jen tři týdny.

Nejlevnější zpáteční letenku v ideálním termínu jsem našel od Emirates přímo do Denpasaru na Bali. To udává jasný směr. Začneme na turistických ostrovech Nusa Penida a Lembongan nějakým tím plážováním a šnorchlováním. Pak přejedeme přes Bali směrem na Jávu. Cestou rýžová políčka a chrámy na jezeře. Na Jávě určitě chci východ slunce u sopek Ijen a Bromo. To hezky navazuje.

Dál nacházím na stránkách denikcestovatelky.cz kontakt na paní Dessy a domlouvám soukromou plavbu džunglí na Kalimantanu (Borneu) za orangutany. Podobně se mi daří kontaktovat ubytování přímo ve vesničce na Komodu a s majitelem, panem Jhojo, domlouvám třídenní soukromou plavbu po těchto krásných ostrovech. Obojí hezky přes WhatsApp a za dobrou cenu. V obou případech platím zhruba 15% zálohu přes aplikaci Wise, kterou v Indonésii používají.

Plán dostává jasné obrysy. Kupuji místní přelety ze Surabaye ve východní Jávě do Pangkalan Bun na Borneu a další do Labuan Bajo na ostrově Flores, odkud se pluje na Komodo. Cestu upřesňuji v osvědčeném rytmu: jedna noc – přejezd – dvě noci – přejezd – jedna noc – a tak dále, přičemž přejezdy se snažím držet co nejkratší. To je zaručeně nejlepší poměr pohody a rychlosti. Bookuji ubytování v místech, která za to stojí a kde tuším riziko, že se vyprodají (i když to se nakonec nepotvrdilo – všude, kde jsme byli, bylo volno), a asi polovinu nechávám až na místo, abychom měli možnost improvizovat.

A nakonec už hotový plán diktuji chatbotovi, aby mi udělal nějakou vizualizaci do mapy, kterou pak lepím na stěnu, abychom se měli na co těšit. Tolik zhruba k přípravě. Mezitím si samozřejmě rvu vlasy, že jsem raději nepřiplatil za letenku s někým jiným, a doufám, že se v Dubaji situace dostatečně uklidní.

Přílet

Na letiště v Denpasaru dosedáme s mírným zpožděním kolem páté odpoledne. Musíme zdlouhavě vyplňovat online formulář k proclení, abychom získali QR kód, se kterým projdeme přes imigrační kontrolu. Měl jsem sice předem zajištěné vízum, ale to nikdo nechtěl. Bankomaty vydávají maximálně tři miliony rupií, což je asi 3 500 Kč. Určitě je dobré vybrat si co nejvíc, protože karty neberou všude. Proto je u bankomatu taková fronta. Ceny budu dál raději uvádět po přepočtu v korunách.

Veřejná doprava z letiště je komplikovaná a my navíc nechceme do centra, ale do čtvrti Sanur poblíž přístavu. Proto bereme taxíka hezky až k ubytování Mangga Bungalow, které jsem rezervoval těsně před odletem. To se ukazuje jako skvělá volba. Je tu zahrada s bazénem, příjemný majitel, Coca-Cola za 8 Kč, vzrostlý mangovník a nad okolními domy létají draci. Teplota vzduchu je přes den 26–28 stupňů a přes noc o něco málo méně. A tak to bude skoro celou cestu.

V okolí to docela žije. Pár kroků od nás je večerní street food market a dalších pár kroků koupací pláž. Do cestovního režimu se přepínáme výbornou večeří přímo na pláži, kterou zapíjíme prvním Bintangem, a pak dospáváme chybějící hodiny z letadla. Na pláži jsou klasické balijské dřevěné čluny s vahadly po stranách. Ráno rychlá koupel v moři a jede se k přístavu.

Nusa Lembongan

V přístavišti v Sanuru se nechávám oblbnout místním naháněčem od soukromých přepravců, kterých tu je jako much. Vodí mě tak šikovně, že prodejnu lístků na veřejné trajekty nenajdeme, přestože doslova chodíme okolo. Alespoň mi domluvil slevu ze 400 na 300. Samozřejmě veřejný trajekt stojí 250. Ale tak co, byl šikovný, zaslouží si to. Lodě na ostrov Lembongan jezdí každou půlhodinu a lístky jsou v pohodě k dostání na místě. Na Lembonganu není molo, a tak speedboat připluje asi 100 m před pláž a dál na břeh pendluje vtipný přívoz.

Hned za pláží se necháváme zlákat na skútry za 100 Kč na den. Jeli jsme na tom jenom jednou a jen pár minut. Chvíli si nalháváme, že to s batohy a dětmi určitě dáme, a dva skútry si půjčujeme. Kde jinde to zkusit než na tak malém ostrově, jako je tento. Velikost ostrova ale asi není úplně vhodné měřítko, protože je tu jenom jedna silnice a na ní úplně všichni. Na přilby se nehraje, ale ani to moc neřešíme, protože stejně jedeme jako šneci.

Pláž u ubytování Mangrove Beach Hut nevypadá jako na stránkách Bookingu a ani to není koupací pláž. To je trochu zklamání. Alespoň využijeme skútry a na koupání se vracíme zpět k místu, kde jsme přistáli. Pláž možná není koupací, ale zase máme v ubytování parádní klid a ráno zkusíme kajaky mezi mangrovovými lesy v zátoce za ubytkem.

A zatímco tohle píšu, zjišťuji, že ta věc, co se kolem mě pohybuje, je krab poustevník, který s sebou vláčí skoro deseticentimetrovou mušli. Chudák, trochu přecenil síly. Ráno se s přílivem naše pláž proměnila k nepoznání. Takže rychlá koupačka a pomalá snídaně. Pak už jdeme s naší paní domácí na kajaky. Paní se moc nezdá, že chceme jít pěšky. Je to skoro 300 metrů a to už místní nikdy nechodí, ale dodává si odvahy a jde s námi. To samozřejmě neunikne lidem ze sousedství a hlasitě se jí ptají, co že se to proboha stalo. No a paní domácí jim se smíchem vysvětluje, že jsme ji přemluvili jít tu dálku pěšky. Cestu zpátky už stopuje a nechá se hodit na skútru.

Ale to už nasedáme do kajaků a proplouváme mangrovovou džunglí. Kajaky jsou výhodou, protože se vejdeme do všech bočních kanálků, kam větší lodě nemůžou. I tak jsme rádi, že se vejdeme, a já se musím často krčit pod vzdušnými kořeny. Voda je úplně klidná, hloubka asi taková, jakou zrovna udělá příliv a odliv. To bude důvod, proč nám plavbu večer nedoporučovali. Při odlivu je asi splavný jen ten široký hlavní kanál. Zabloudit se tu nedá, džungle nás nepustí. Když dostatečně namůžeme svaly, přesedláme zase na motor a objíždíme ostrov.

Ten je rozdělen na dvě části mělkou úžinou, přes kterou vede žlutý most. Ale je to hlavně úzký most a vyhnout se skútru v protisměru není úplně jen tak. Na konci ostrova je Modrá laguna. Skalnatá nekoupací zátoka, kde se lámou velké vlny z otevřeného moře a tvoří bouřlivé divadlo. A to doslova. Občas nás vlna pěkně zlije, přestože jsme docela vysoko nad vodou.

Okolo jsou restaurace a skrytá pláž se jménem Secret Point Beach, kde je asi pět turistů, malý varan s velkou mamkou a mrtvý asi metrový varan vyplavený pod skalami. A aby toho nebylo málo, ještě mrtvý pruhovaný had. Alespoň víme, co tu můžeme potkat. Dáváme koupačku, colu a obědovečeři v restauraci na kopci. Mezitím se zase udělá odliv a zátoka kolem žlutého mostu se proměňuje v podmořská políčka. Na dně jsou normálně zasazené řasy zajištěné provazy proti vyplutí. Místní je při odlivu sklízejí a pak podél silnice suší. Je to dost zajímavé, vizuálně krásné a taky pěkně smradlavé. Chvíli procházíme po dně, ale místní se s námi nebaví. Asi nemáme správného průvodce.

Na naší straně ostrova se mezitím vyčistila obloha a při cestě zpět nás v krásném světle ohromuje třítisícová sopka na Bali. V ubytování na zítra domlouvám privátní loď na šnorchlování. Běžná cena za čtyři hodiny vyjde na 300 až 350 na osobu. Za privátní loď platím 2500 za všechny s tím, že nás po skončení vysadí na ostrově Nusa Penida, kam pak míříme. Tím ušetříme za trajekt a cenově to není velký rozdíl.

Ubytování Mangrove Beach Hut se po prvotním odlivovém zklamání ukazuje jako skvělá volba. Majitelé průběžně plní všechna přání, poloha mezi pláží a mangrovy je vlastně skvělá a chatky luxusní. Na záchodě je sice šváb, ale je tak velký, že se ho nepokouším pacifikovat sandálem a raději mu domlouvám a pojmenovávám ho Trevor. A Trevor to zjevně oceňuje a chová se nadmíru slušně.

Šnorchlování

Ráno nastupujeme na šnorchlovací výlet. Vyplňujeme formuláře, že netrpíme některou z mnoha jmenovaných nemocí, které vůbec neznám. Doufám, že žádná z nich není nemoc mořská, protože z té mám obavy. Zkoušíme si ploutve a vybavení a míříme za kapitánem a průvodcem k lodi směrem do mangrovů. Na moře plujeme tím širokým kanálem a pak následuje rychloplavba k zátokám kolem ostrova Nusa Penida. Jsou velké vlny a loď skáče jako šílená. Čekám, kdy se s tímhle kostitřasem rozpadneme vejpůl. Ale asi to není nic mimořádného, protože kapitán si to docela užívá a rozhodně nezpomaluje.

Nejdřív jedeme k zátoce Manta Bay, kde čas od času bývají manty. Ty si sem připlouvají nechat od menších rybiček čistit kůži. Průvodce nám samozřejmě už od vyplutí opatrně vysvětluje, že mantu viděti je velké štěstí míti. No uvidíme. Zatím mě děsí akorát ty vlny, ale třeba v zátoce bude líp. Bohužel není. Po zběžném obeplutí nám průvodce sděluje, že tu dneska manta není a kvůli vlnám doporučuje Manta Bay vynechat a přesunout se na další místo, kde je voda určitě klidnější. A že o nic nepřijdeme, protože místo tady tohohle vlnobití doplní jinou lokalitu, úplně klidnou, placaté moře. To jsem zvědav. V každém případě jsem dost rád, že tady do vody skákat nemusím. Úplně se vidím, jak se tu plácám s plnou pusou slané vody a přes ty vlny nemůžu najít loď.

Rychloplavbou kostitřasem a s pomalu začínajícími náznaky mořské nevolnosti se za pár minut dostáváme na další místo nazvané Crystal Bay. Vlny jsou skutečně menší, ale klidná hladina vypadá úplně jinak. No nic. Skáčeme do vody. Průvodce má záchranný kruh a natáčí nás na GoPro. To je fajn, protože v tomhle druhu klidné vody já kameru rozhodně nevytáhnu. A kdoví, možná i ten kruh ocením.

Hloubka je tu asi pět metrů, barevné ryby, korály. Určitě nadprůměrné místo. Ale houpe se to. Houpe se hladina. Houpu se já a úplně vidím, jak se hejna ryb houpou oproti korálům na dně. A to moc dlouho nedávám. Po nějakých dvaceti minutách se vracím do kostitřasu. Ten se samozřejmě houpe taky a drobná nevolnost se mění v mořskou nemoc. No nic. Křečovitě upínám pozornost na nehybné palmy na břehu a doufám, že se to s další plavbou trochu zlepší. Samozřejmě vím, že je to blbost. Ostatním vlny nevadí a šnorchlují dosyta. Průvodce střídavě sedí na záchranném kruhu a natáčí na GoPro.

Další lokalita není daleko. Z lodi se mi nechce, jenže je tu želva, a tak musím. Krásná kareta plave kousek pod námi a střídavě se vedle nás nadechuje. To je krásné. Nějakou dobu plaveme s ní a pak už se zase upínám k lodi. Kromě té želvy je tu dost humus. Voda je sice průzračně čistá, ale o to lépe jsou v ní vidět plastové odpadky. A nad hladinou se drží těžký kouř z motorů lodí, které obstarávají další a další skupinky turistů. Nic moc.

Poslední lokalita je Wall Bay a vlastně ji beru jako takovou nouzovku místo Manta Bay a nic nečekám. Máme se nechat unášet proudem podél pobřeží a sledovat, jak dno klesá do hloubky. Tohle místo je bezkonkurenčně nejlepší. Obrovské množství druhů ryb všech tvarů a barev, velká hejna, která nás obklopují, tajemná hlubina i mělké korály. Nádhera. Navíc konečně opravdu klidná hladina, a to mi dělá dobře.

Dle domluvy nás kapitán vysazuje na ostrově Nusa Penida přímo na pláži. Vyskakujeme na písek i s bagáží. Ještě se trochu motám a díky tomu si připadám jako mořský vlk, co po týdnech na oceánu vstupuje na pevnou zem. Na pláži v restauraci se spravuji kolou a notně pálivou verzí nasi goreng. To je smažená rýže, papričky, kuře a vajíčko.

Nusa Penida

Ubytování máme někde poblíž v bungalovech Santen Beach přímo u moře. Místo je to pěkné, ale přístupová cesta je odplavená do moře, a tak se musí přes smetiště a kolem toulavých psů. Zato hned vedle ubytování je záchranná stanice pro želvy. Musíme okamžitě do brouzdaliště, abychom tyhle krásné tvory pohladili, nakrmili salátem a ty menší si pochovali. Je to za dobrovolný příspěvek na jídlo. Můžete si taky za příplatek 20 dolarů vypustit maličkou želvu do moře. Štědře přispívám na jídlo a věnuji se drbání břicha skoro metrovému leguánovi, který se tu bůhví odkud objevil. Prý ho našli u silnice.

Večer při západu slunce se na pláži konají dětské závody v běhu na podložce. To znamená, že každé dítě má dva kusy kartonu, které si přendává zpod jedné nohy pod druhou a přitom se snaží běžet. Za málo peněz spousta muziky. A o muziku tu vůbec není nouze. Mimořádně melodického muezzina střídají reggae hity z vybraných podniků a těsně před naším bungalovem se zase line živá hudba z chrámu. Prý se koná několikadenní slavnost. Místní se večer shromažďují ve slavnostním oblečení a vynášejí obětiny směrem k moři, zatímco kolem chrámu tančí skupina žen. Dovnitř bohužel nemůžeme.

Nusa Penida je hlavně turistický ostrov. Je tu spousta hezkých ubytování a vytuněných restaurací. Většina lidí asi přijíždí jen na jednodenní výlety, protože větší davy jsou pouze v přístavu a na několika vyhlášených místech. Jinde, včetně pláží, je překvapivě klid.

K snídani si v ubytování dáváme banánové palačinky s medem a pak si půjčujeme skútry na průzkum ostrova. Původně jsem měl v plánu jet jenom na Broken Beach a Kelingking Beach. To je ta všude focená pláž ve tvaru dinosaura. Ale pán od želv mi tvrdil, že úplně nejlepší je Diamond Beach a že máme jet hlavně tam. Tím je rozhodnuto. Jedeme přes celý ostrov krásnou severní cestou podél moře.

Vede tu jenom jedna cesta a není kam odbočit. Jedeme se Zuzkou první, Markéta s Ondrou kousek za námi. Po chvíli je ale nevidím, a tak se vracím, jestli se něco nestalo. Jedu pár kilometrů zpátky až k patníku před pneuservisem, kde jsme se viděli naposledy. Jsem si jistý, že nás nepředjeli. Tady ale taky nejsou. To je záhada. A protože data a signál mám pouze já, nezbývá než čekat, jestli se vrátí nebo se odněkud ozvou.

To trvá skoro hodinu. Pak Markéta píše, že si myslela, že jsme jí ujeli, že jí nějaká hodná babička vytvořila hotspot a že jsou skoro před Diamond Beach, dobrých 20 km před námi. Čekají na nás v nějaké zatáčce na kopci. OK. Nechápeme jak, ale hlavně že jsou v pořádku. Cesta přes ostrov má asi 30 km a během hezkých dvou hodin jsme ji zvládli.

Diamond Beach ale za to stojí. Chlápek od želv nekecal. Jsou tu sice davy a platí se vstupné, ale ten výhled dolů je dechberoucí. A to tenhle výraz nesnáším, protože skoro vždycky předznamenává zklamání. Tady ale sedí. Zvláště když se drápete z pláže nahoru.

Stopadesát metrů vysoká skalní stěna, dole nádherná bílá písečná pláž s tyrkysovým mořem, ze kterého kolem ční další skály. Jedna z nich ve tvaru diamantu. Na protější straně je druhá pláž jménem Atuh Beach, kde se dá koupat, a naproti pěkně tvarovaný ostrov se skalní bránou.

Nějakou dobu to vstřebáváme z vyhlídek a pak se po schodech protlačíme dolů na ten krásný písek. Většině lidí se dolů nechce, a tak si jen fotí selfie v horní části schodiště. To je dobře pro nás. Sice se zapotíme, ale slézáme nejdřív na Diamond Beach, pak zase nahoru a znovu dolů na Atuh Beach, kde se smočíme. Ono se teda moc plavat nedá. Při odlivu je voda po kolena, až k útesu neklesá a dál jsou vlny. A tak je to skoro na všech plážích na Penidě.

Pak pokračujeme v naší krasojízdě průměrnou rychlostí 20 km za hodinu horskými cestičkami na Kelingking Beach. Cestou míjíme opice, chlebovníky a vesničky s neskutečným množstvím soch a chrámů. Taky musíme tankovat u stánku s manuální benzínovou pumpou. Normální benzínky na ostrově nejsou.

Ke Kelingking přijíždíme až v půl šesté. To je asi půl hodiny před západem slunce. Dolů už nejdeme. Pláž je kvůli vlnám taky nekoupací a super krásný je výhled shora právě při večerním světle. Takže tady a teď.

Jsou tu zase opice, které se snaží lidem sebrat cokoli, co se dá. Třeba náhradní vrtulky od dronů, které pak žvýkají a házejí dolů. Dronů tu lítá asi deset, ale na můj vkus úplně zbytečně. Nejlepší záběr je z vyhlídky. Všude jinde dominuje rozestavěný výtah a stavební jeřáb.

Výtah se měl postavit jako přístup na pláž místo strmé cestičky. Ale protože je objektivně mimořádně hnusný, úřady v minulém roce nařídily jeho demolici. To zase odmítá majitel a výsledkem je soudní spor a nedodělané rezavějící torzo, které tohle jinak krásné místo kazí úplně maximálně.

Do našeho bungalovu se vracíme až za tmy. Díky tomu naši už tak ohromující rychlost ještě snižujeme, a to na úplnou hranici technických možností jednostopých vozidel. Naštěstí je to jenom 10 km a tentokrát máme i přilby, které jinak vůbec nejsou samozřejmostí. Na druhou stranu zase nemáme úplně funkční světla, jenom takové bludičky, takže se v temném lese držíme při krajnici spíš intuitivně než pomocí zraku.

A protože jsme nestihli Broken Beach, což je kruhová zátoka spojená s mořem skalním obloukem, odkládáme další den trajekt na Bali na odpoledne a bereme sem ještě taxíka. Ten je přece jenom o dost rychlejší než naše skútr-krasojízda a vzdálenost 20 km zvládá za úžasných 50 minut.

Broken Beach je místo typu vyfotit, obejít a jet. Dolů k vodě se jít nedá. Jsme tu před polednem a s námi největší dav, jaký jsme doposud potkali. To s sebou přináší různé situace, kdy například průvodce fotí své skupiny ze štaflí, aby do záběru dostal co největší část propasti. A není tu se štaflemi sám.

U zábradlí s výhledem mi zase každou chvíli někdo klepe na rameno s dotazem, jestli se nechci vyfotit, že bych jim pak jako uhnul, aby mohli sami pózovat do telefonu. Protože já tu zjevně nic nedělám. A já je vždycky překvapím odpovědí, že jsem si nepřijel pro selfie ale podívat se dolu.

Vedle Broken Beach je přírodní skalní bazén Angel's Billabong, ve kterém se v době před masovým turismem asi dalo i koupat. Ale tak to prostě je a musíme to brát s nadhledem. Fotky takového a každého podobného místa obíhají internety a visí u každé místní agentury. A tenhle selfie folklór k tomu prostě patří. Raději si dáváme kokosák a chvíli pozoruji všechny druhy instagramových póz kolem sebe. A vůbec přemýšlím, kolik lidí se snad ani dolů nepodívá jinak než přes mobil.

Ubud

Zpět na Bali jedeme trajektem za 200 na osobu. Další ubytování máme někde na venkově poblíž města Ubud. Objednáváme odvoz přes Grab, což je aplikace ve stylu našeho Boltu. Funguje dobře, ale u přístavu je zóna, kam smí jen normální taxíky. Kluci jsou ale přizpůsobiví. Než aby se hádali, kouknou, co mi ukazuje aplikace, a za stejnou cenu nás odvezou. OK, proč ne.

Do ubytování jménem Hati Padi, což v překladu znamená „rýžové srdce“, přijíždíme akorát se zlatou hodinou. Tentokrát je to trefa do černého se vším všudy. Přelivový bazén s výhledem na rýžová políčka, tropická zahrada, bungalovy jenom pro nás, restaurace a příjemná obsluha. Prostě jako z lesklého katalogu cestovní kanceláře.

Na polích ještě se západem slunce pracují farmáři, upravují vodní hráze a sklízejí rýži. Některá políčka jsou teprve zalitá vodou, jiná už se sklízejí. Přitom se na nás usmívají, což mě docela těší. Jinak bych si v tom bazénu připadal asi trochu nepatřičně. Ale oni dobře vědí, jaké peníze tady necháváme a jakou část z nich přinesou domů jejich příbuzní, kteří jsou zaměstnaní v hotelu či jiných turistických službách.

Cesty kolem Ubudu považuji zatím na Bali za nejhezčí krajinu. Rýžová políčka jako na pohlednicích střídají chrámy a sochy všude kolem. Je jich tolik, že je ani nelze všechny vnímat. Žádná brutální hotelová zástavba a silnice lemují penjory (vyslovuje se „pendžour“). To jsou ty ohnuté nazdobené antény před každým domem, které dotvářejí charakter Bali. A čím bohatší je rodina, tím zdobenější a tlustší má penjor. No, řekněte si tu větu nahlas s puberťákem…

Ráno chvíli blbnu s úsvitem a bavím se s lidmi, kteří zrovna míří na pole. Dnes se chystají betonem zpevňovat jeden ze zásobovacích vodních kanálů a nás zase čekají profláknuté turistické cíle v okolí.

Řidič Grabu, který bydlí v domku těsně za Hati Padi, přijíždí jako na zavolanou. Nejdřív jedeme na terasová políčka Tegallalang ve vedlejším údolí. Vstup 50 na osobu a hned za vstupem instagramové atrakce včetně několika ziplinů přes údolí. To je panečku mašinérie pro turisty. A jak to tu žije. Na houpačkách se fotí dívky v dlouhých zapůjčených šatech, nad hlavami sviští borci na ziplinech, létajících kobercích nebo dokonce na jízdním kole zavěšeném na laně. A to všechno s tím profláknutým pozadím malých políček ve strmém svahu.

Co naplat, je to hezký. Chvíli si to procházíme a pak posílám Zuzku a Markétu taky na zipline, když už tu je.

Pokračujeme do centra Ubudu pro nějaké suvenýry a cestou navštěvujeme Monkey Forest. Je tu úžasný banyán rostoucí přes most a potok, opic spousta a turistů ještě víc. Ale ono to vlastně ani nevadí. Masový turismus je omezený na několik vyhlášených míst a jinde je klid. Přitom ta obyčejnější místa nejsou vůbec o nic horší. Důkazem je naše Hati Padi.

Dneska jsou zvířata mimořádně kontaktní. V noci mi vlezla pod moskytiéru kočka, čímž mě samozřejmě vzbudila a taky dost vylekala. Teď mi skočila za krk opice. Naštěstí nevidím, jak cení zuby. Tlapky má každopádně příjemné.

A děti zase v ubytování nechaly otevřenou tubu od Pringles, což nenechalo klidným místního gekona. Takže teď Zuzka loví chipsy. Gekon skáče na Zuzku. Zuzka skáče metr nad podlahu a Pringles letí všude kolem. Ovšem korunku tomu nasazuje Ondra, který v noci bosou nohou rozšlápne Trevora. Ale křičet vyděšením nesmí. To by vzbudil sestřičku, a jak sám říká, to by teprve byla mela.

Večer ještě holky navštěvují taneční divadelní představení v centru Ubudu a my si zatím užíváme bazén a svádíme urputný boj se žábou, která se ubytovala za dekorací v naší ložnici.

V okolí Ubudu jsem ještě chtěl vidět vodní chrám Tirta Empul, kde si i turista může projít očistným rituálem v prameni. Přes Grab objednávám odvoz a přeměňuji ho v pronájem auta s řidičem na celý den. Mladík uplatňuje obchodního ducha a hned domlouváme další jízdy. Také nás provází chrámem, což je vlastně docela dobře, protože nám vysvětluje, jak rituál funguje.

Do chrámového komplexu je nutné si zapůjčit a uvázat místní sarong. Holky musí mít svázané vlasy. Na koupání se půjčuje koupací sarong. K dispozici je převlékárna a úschovné boxy na věci.

Nejdřív je ale potřeba zakoupit obětinu a podle vlastního vyznání se pomodlit. Řidič nás kropí pometlem a pak můžeme do bazénku k pramenům. Voda je po pás. Nejdřív se má chodit do části očištění a pak do části požehnání.  Nechce se nám dlouho čekat a tak jdeme jenom do pramene požehnání.

Krátce si procházíme komplex. Do centrální části, kde probíhá modlitba, turisty nepouštějí. Zato hned za východem turistu pěkně lapají prodavači suvenýrů. Kromě nich tu jsou i trhy s ovocem včetně duriánů, chlebovníků a několika druhů, které jsme neznali. Například sirsak nebo hřebíčkovec. Něco kupujeme na večerní ochutnávku a pak vyrážíme směrem Bedugul, kde máme další ubytko a kde má být chrám na jezeře.

Cesta se vleče. V Ubudu a širším okolí jsou ulice úzké a klikaté a rozhodně nezvládají pojmout zdejší dopravu, takže se víc stojí, než jede. Oběd v restauraci u cesty nám zpestřuje tlupa opic. Něco by chtěly. Ale servírka je vybavena velkým prakem a tak se opičáci nepřibližují.

Bedugul

Bedugul leží u jezera ve velkém kráteru sopky ve výšce 1 200 metrů nad mořem. Známý je chrám s pagodami přímo na vodě. Kvůli tomu tady jsme.

Teď se ale snažíme najít nějakou kavárnu, jenže všechno už je zavřené a velké parkoviště před chrámem je prázdné. Všichni už odjeli a městečko je vypnuté. Omylem najdeme boční vstup bez placení, a tak si procházíme celý komplex i zahrady. Ty jsou plné exotických květin a kýčovitě barevných soch zvířat. Chrám je relativně malý a obtížně srozumitelný, ale pagody na vodě jsou krásné a fotogenické.

Před úsvitem nás budí muezzin z mešity přímo nad ubytkem. Je jasná obloha, tak běžím dolů k pagodám na východ slunce. Budím prodavače vstupenek, abych neztrácel čas obíháním k zadnímu vchodu. Jsem u jezera sám, v nádherném zlatém světle. Tahle fotka nejde zkazit.

Moc se tu nezdržujeme. Je jasné, že za pár hodin začnou najíždět hordy turistů. Přejíždíme do Loviny, letoviska na severu Bali, relaxovat na pláži z tmavého sopečného písku.

Mám tu objednané ubytování v hotelu Binaria, který působí na Bookingu dost bizarně. Ve skutečnosti jsou to ale fajnové bungalovy s velkým krásným bazénem a na pláž je to minuta chůze. Tohle je náš poslední den na Bali.

... pokračování přesun na Jávu s výstupem na sopky Ijen a Bromo, pozorování orangutanů na Borneu a draků na Komodu  bude v další části ....