IRÁCKÝ KURDISTÁN 2019

K narozeninám jsem si nadělila úžasnou cestu do země, kterou mnozí haní. Proč? Protože čtou nekvalitní články, protože jsou líní zjišťovat si relevnantí informace a taky protože a jednoduše slyší IRÁK.

Že mě tam zabijou? Blbost, dřív mě někdo vodbouchne na Karláku. 

Moje "punková" cesta trvala dva týdny - co jsem toužila vidět, to jsem viděla. Hned v Erbilu (hlavní město) mě přivítal typický zápach hnijících potravin, bordel a krabice, kam se podíváš. A já to prostě zbožňuju. Teplota se pohybovala mezi 40°C - 50°C, v noci málokdy spadla pod 30°C. Pro mě to bylo utrpení, ale jak jsem v jendom krátkým videu sama sobě říkala: ,, Chtělas to, Kačenko, tak to máš!". 

Zamilovala jsem si tamní jídlo, tamní pohostinnost a ulice pokryté hnusem, který brzy začne pochodovat. Mělo to svoje kouzlo. Místní mě taky milovali. Byla jsem bílá. Byla jsem sama. Byla jsem s krosnou, která byla větší než já. O dost!

Ulička, kde se odehrávaly takový ty obchodní transakce and shit...:)

Erbílská citadela má jen tu nejlepší ochranku!

Místní hrozně rádi pozují!

Fotka nekvalitní, protože byla pořízena tajně. Neměla jsem kde spát, tak se mě ujala skupinka místních studentek. Amedi.

Lalish - nejposvátnější místo Jezídů.

Čím si mě ještě tenhle kout planety získal? Cítila jsem se tam, až na pár momentů, bezpečně! Nenechte se zviklat tím, co hlásí média. Nenechte se oblbnout tím, co říkají internety. Většinu z toho totiž napsali hňupové, co situace komentují z pohodlí svého gauče.

Zpět k té pohostinnosti. 

Ve skalním městě Amedi byl pro mě velký problém se ubytovat. V místním klášteře to nešlo, na což jsem celou dobu spoléhala (na základě zpovědí a blogů jiných cestovatelů). Nevadí, seberu krosnu, pokochám se a pomažu směrem k hlavní, a také jediné cestě z města. Po pár metrech slyším typický zvuk žabek v běhu. Řítil se ke mně jeden místní chlapík, kterého jsem se ptala na možnosti ubytování. Zavedl mě k místním kolejím, kde mě ubytovaly slečny, které v Amedi studovaly. Sjely se tam z celého Kurdistánu. byť některé z nich studovaly angličtinu, neuměly říct ani větu. Ale to nevadí. Byly nesmírně pohostinné, nechaly mě u sebe přespat, dokonce mě i nakrmily a jedna z nich mě pak rozmazlovala tím, že mě hladila po vlasech, které následně toužila vyžehlit. Pak jsme si zpívaly, každá po tom svojim, a pak se šlo spát. S děvčaty jsem neustále ve spojení, neskutečně si vážím toho, že se mě ujaly. Holky, děkuju vám!

Fotka pořízena tajně. Proto odpovídající kvalita. Takhle vypadala společná večere studentek z Amedi.

Dokonce jsem měla tu možnost zúčastnit se garden party. :)

Amedi

Už jste někdy stopovali? A stopovali jste v Íráckém Kurdistánu? Strach neměl v pořadu dne místo, musela jsem se dosta z místa A do místa B. Naštěstí jsem potkala dobré duše, svezli mě k nejbližší policejní kontrole (ano, tady vás budou co chvíli kontrolovat), kde mě vysadili a s úsměvem popřáli šťastnou cestu (nebo si to aspoň myslím).

Suma sumárum - pro mě je vzpomínání na tuto cestu jako čarovný lék. Rozesměje me, dojme mě, pohladí na duši. Všem dobrodruhům a dobrodružkám vzkazuji - zvedněte kotvy!

Místní chlapíci, kteří mě pozvali na čaj. Nerozuměli jsme si ani slovo, ale pokec to byl výživný!

Lalish.

V Lalishi jedině bosky. A že moje nohy vypadají jako nožky dítěte? Ano, správně!

Mňaminy.

Tenhle pán viděl poprvé Evropanku. Stíhali mě v místním parčíku, abychom si udělali fotku.

V Kurdistánu jsme všichni boháči!