Írán - země kde nikdy nic nevyřizujte!
...takže my sice máme víza na 20 dnů, ale naše auto musí do 5 dnů opustit zemi a má přesně naplánovanou trasu kudy.
Cestopis z roku 2018 napsala Katie _1
...radši :D
17.6.
Večer dojezd na hranice - brána zavřená, tak přemýšlíme, jestli se ještě otevře nebo tu budeme čekat do rána. Přiběhne x borců a radí, kam máme jít. Připadám si jak běženec - se spícím Gabem dlouhou osvětlenou chodbou kde nikdo není. Ani na konci. Malá místnůstka s kamerou, dveře zamčené. Za nimi se vesele baví, objímají a pusinkují páni policajti. A já čekám s Gabem v náručí...po probuzení chce čurat a já přemýšlím, jak moc troufalé by bylo, aby se vyčural v té místnůstce o velikosti 2x2 metry s kamerou. Modlím se, aby to vydržel. Po dobré hodince jde konečně někdo otevřít. Přehrabuje pasy jakoby netušil, co to Česká republika je a posílá nás pryč. Ondra mezitím řeší jinde auto, borci mu radí co a jak. Pak se ptají na trasu a můžeme jet. Jsme groggy, tak u jezera Urmia kdesi u silnice zakempíme.
18.6.
Ráno mě probudí horko, ale aj Ondrův zděšený hlas - PRŮSER! Tak to bude asi vážné :D . A taky že je... Nějak to na hranicích blbě řekl, takže my sice máme víza na 20 dnů, ale naše auto musí do 5 dnů opustit zemi a má přesně naplánovanou trasu kudy. No...co teď. Ondra na to po chvilce kašle. Když ho vidím jak je v klidu a že "se to nějak vyřeší", lapám po deníčku s číslem na velvyslanectví. Tam jsme dostali kontakt na jakýsi auto-moto klub v Tabrízu. Další náš návrh byl vrátit se na hranice a vyřešit to (otázka je jak by to dopadlo).
Jedeme si spravit náladu snídaní u jezera. Ani nevím proč jsem si myslela, že se tam dá koupat... Fotíme si barevnou vodu a solné krystalky, které po zemi kreslí krásné obrazce. Jdu se projít a vidím bývalé letovisko - a hned tam jedeme posnídat. Z altánku koukáme na místo, kde kdysi sahalo jezero - dnes už tam jsou pouze zarezlé lodě v bahně. Prozkoumáme okolí místní urbex restaurace a pak už si to šineme směr Tabríz.
Překvapil nás stav silnic a to, že nafta jde taky sehnat v pohodě (zatím). Jen město totální chaos :D . Auta všude možně aj do protisměru, to stejné motorky. Na řízení tady je potřeba řidič a spolujezdec, který hlídá bok a zadek auta. Jinak už bychom byli parádně odření. Minimálně :D . Taxikář nás zavedl na místo určení a tam nás přivítal starý chlapík, který mluvil rusky a znal Československo.
V té malé dílně plné součástek jsme strávili celý den. Pořád řešili a řešili, přeposílali si nás od jednoho úředníka k druhému...až nevyřešili nic. Vlastně ano - zjistili, že Ondra zapomněl na hranicích zaplatit pojištění a že to je ještě větší průšvih, než že bychom překročili dobu tranzitního víza. Bomba :D . Pro dnešek dost informací - jedeme se ubytovat.
19.6.2018
Ráno nanovo - znovu do dílny řešit prodloužení víza. Tentokrát tam stráví Ondra celé dopoledne. Já s Gabem zůstávám na hotelu než nás vyhodí - Gaba chytají horečky a průjem...
Po poledni se snad povedlo, jdeme se konečně někam najíst. To ale netušíme, že v Íránu je toto celkem oříšek - jen tak najít restauraci s wc (minimálně :D ). Dojdeme až k obchoďáku, kde si dáváme docela hnusné jídlo (obchoďák už nikdy :D ) a já sháním šaty, abych zapadla. Místní totiž chodí úplně normálně oblečení - jako my na podzim. Takže ve svém hábitu trošku vzbuzuju pozornost. Nebo Gabo svou blond hřívou, těžko říct :D . Sotva Ondra odejde, seběhnou se kolem mně snad všechny ženy v okolí a dáváme se do řeči. Po chvilce probereme komplet všechno včetně intimity a teho, co si říkáte jen s důvěrnou kamarádkou. Až se Ondra vrátí, oznamuju mu, že jdeme nakupovat - pomůžou mi s výběrem oblečení a pak máme dojít na čaj a seznámit se. Mimochodem je s nima malý kluk, který ví o historii a vůbec Zemi víc než většina lidí v Evropě dohromady. Fakt mazec :). Mise oblečení úspěšná, ale nějak jsme se zapovídali, tak se musíme rozloučit a valit směr Teherán zařizovat víza. Snad nám vyjde setkání o víkendu v jejich vesnici.
Spíme někde u silnice pře Teheránem. Jedno mi ale vrtá hlavou - prý nikde nikdy nemáme nechávat Gaba bez dozoru, ani pár metrů. Aby nám ho nikdo nesebral. Nevím, jestli se nemám bát.
20.6.2018
Brzo ráno dojezd do Teheránu, tady ještě větší chaos jako v Tabrízu. Ambasádu ale nacházíme úspěšně. Dostáváme papíry na vyplnění turkmenských víz a dozvídáme se, že když už bychom je dostali, tak je v žádném případě nedostaneme 2.či 3.7., jak bylo všude psané včetně Lonely Planet, ale až 9.7. To by nebyl tak velký průšvih, kdyby ta doba nepřekročila platnost našich turistických víz a xkrát vízum na auto...bavím se s Francouzi, kteří tam po chvíli přijdou...no nic - vzdáváme to. Vlastně ještě ne - zkusíme požádat o prodloužení íránských víz...
Třetí den v Íránu a my jen zařizujeme...nebo hledáme restauraci. Nebo wc (teďkom mě zachránila banka, kde se mě zželela jedna paní a pustila mě k ní domů :D ). K jídlu dostáváme fakt otřesný kebab, který se nedá jíst. Je mi zle, Ondra na tom není o nic líp :D . Rychle sehnat ubytko. Došli jsme do jedné cestovky a tam nám naplánovali x hvězdičkový hotel. Fajn. Potřebujeme pracovat, potřebujeme vymyslet plán a hlavně se potřebujeme konečně vyspat. A najíst.
Vidina práce přes noc byla přerušena padnutím za vlast ihned co jsme došli. Po pár hodinách jsme se vzbudili hlady a mimo :D . Takže kafe - tam potkáváme pána, který nám vykládá o Pákistánu a Afgánistánu a jak žil v Evropě a tak. A že Turkmenistán je vždy problém. Poté večeře a sledování fotbalu - místní to docela prožívají. Páč je to hotel, holky tu chodí bez šátků s modrýma-zelenýma a bůhví jakýma vlasama. Nic neřeší.
A jaké máme možnosti?
Tranzit přes Rusko - problematické, chtějí všemožná potvrzení a ztratíme týden. A drahé (Ondra prská).
Prodloužení íránských víz - snad ještě horší skrz pojištění a vízum auta, získání turkmenského víza nejisté.
Tranzit přes Afgánistán - získání víza nejlehčí, jen skrz bezpečnost to není nejlepší. Když máme sebou Gaba.
21.6.2018
Dneska poslední pracovní den. Pak už je víkend. Musíme se co nejlíp rozhodnout. Volíme pokus o ruská víza. Na snídani k nám došel ten Francouz. Dali jsme se do řeči, popřáli hodně štěstí a rozloučili se. Pak opět ranní teheránská špička (už jsme si tak nějak zvykli) a ruská ambasáda. Je to tu na dlouho. Nepříjemná Ruska či co za okýnkem. Potřebujeme potvrzení, že ČR nepotřebuje víza do Gruzie a Kazachstánu. Super. Google nestačí.
Znechucení íránskou byrokracií za všechny ty předešlé dny utíkáme na víkend do přírody. Jen...víkend = opět špička a zácpy. Jedeme směr Lahijan a k moři.
Večer se zastavujeme kdesi v horách pro olivy. Konečně to tu vypadá trošku přijatelně - kopce, voda, příroda! Stmívá se. Podél pobřeží je plno urbexu, ale není moc vidět a já mám na sobě bílou tuniku (jo, slečna říkala asi dvě vteřiny poté, co to řekl Ondra, že proč bílou, že na cestě budu pořád jak prase :D ...měla pravdu - peru ji každou chvilku). Po x-tém pokusu nalezení přístupu k jezeru usínáme kdesi u cesty, hned co úspěšně zdrhneme od komárů.
22.6.2018
Ráno opět krize - vedro. Nikdo z nás moc nespal - nedalo se. Míříme k jezeru, které zjišťujeme, že ač je v mapě jako tip, tak se tam nedá koupat. A vůbec přístup k němu je takový zvláštní - z jedné strany rákosí a z druhé rýžová pole. Našli jsme lodičky, tak se jdeme zchladit jízdou po jezeře. Super zážitek - pod nama řasy, kolem hnízda ptáčků a lekníny! Kde u nás ještě jsou! Krásně strávené dopoledne. Pak se přemisťujeme k moři - těžko najít pěknou pláž (všude odpadky, nikde sprchy). Koupe se jen Gabo - toho pak vezmeme PETkou. Ale je tu milion mušlí...a bordel.
Je šílené vedro, tak jedeme někam pod strom se vyspat. Ono by to aji šlo - kdyby nám nedorazila zpráva, že nás doma komplet vykradli. Vzali prý úplně vše - vyházeli komplet oblečení ze skříní, převrátili aj matračku...je nám špatně. Kor mě při pomyšlení, že jsem přišla o všechno - fotky, dokumenty, podklady pro prácu, sbírky bankovek cizích měn...
Snažím se to nějak vstřebat. Nedaří se. Pak uvidím před námi pána se synem hrající volejbal. Je mi jedno, co si kdo pomyslí - jdu to zkusit. Potřebuju "nabýt". Snažim se zeptat jeho ženy, jestli si s nima nemůžu jít zapinkat. Povolení jsem dostala, tak hurá na to. Jen v tunice a šátku to nejde tak lehce, ale účinek to splnilo. Aspoň na chvíli.
Při západu slunce dojedeme kamsi na placený vjezd...tam restaurace (spíš bistra) a moře. Písečná pláž plná bordela, který se blyští při zapadajícím slunci... Gabo spí. Jdu prozkoumat situaci - první muž mě osloví, ale já uteču, protože se všechny ženy po mně otočily a čekaly, jak zareaguju. Správná žena reagovat nesmí. Škoda, konečně jsem si mohla pokecat. Krom Tabrízu a místních žen se s ženskou nikdo nebaví. Takže držím bobříka mlčení. Super.
V noci po vzbuzení Gaba se situace mění, pár slov se mnou místní ženy prohodí. Doslova pár. Připravená jsem tu byla na všechno, jen toto mě fakt nenapadlo. Měla jsem si vzít víc knížek :D.
23.6.2018
Ráno opět vzbuzení vedrem jdeme najít vhodnou pláž. Bez úspěchu - musíme se smířit s bordelem. Nikde nikdo, skáčeme do vody, která je docela vyhřátá. A mělká. Pak se jdu "osprchovat" na místní záchody. Super, až na milion komárů. Já se jich asi nezbavim :D .
Pak už směr Lahijan a vysněné čajové plantáže. Město je krásné, jen Ondra chytil wifi, tak se nehneme z místa. Dokonce jsme tu svědkem svádění ženy muže. Vtipné. Místní veřejné wc využiju k praní a mytí vlasů, zatímco si Gabo hraje v parku a Ondra brouzdá na fb. Pak už nás čeká Muzeum, které mě zklamalo (čekala jsem historii pěstování čaje) a výjezd na vyhlídku. Tady je to komerce - lunapark, vše pro turisty...jen se tu opět baví pouze s Ondrou - ženu pošlou kamsi do háje a přehlíží ji. Super. Tak se kochám výhledem na město.
Večer kupuju čaj (první človíček, co se se mnou po dlouhé době má chuť bavit, tak si to užívám) a pak přejezd do Teheránu. Opět.
24.6.2018
Dneska jdeme zkusit prodloužení íránských víz. Je to na dlouhé lokty - vystát dlouhou řadu před policajtama na vedru. Ondra Gaba žduchl, ten spadl a rozeřval se. To nám zajistilo přednostní vstup :D . Do patra a vystát další řadu. Lidí je tu mraky, hafo děcek a všemožných existencí. Opět zabitý den. Jen tady nemají k dispozici ani vodu jako na ruské ambasádě. Dostali jsme papíry - nutno vyplnit v perštině. Oká. Non c'e problema :D Po dalších pár hodinách se dozvídáme, že íránská víza potrvají 20 dnů, takže než se vyřídí, budeme v zemi nelegálně a za každý den platit penále. A to jsme se radš neptali co auto. Ondra počítá a počítá...tuto možnost vzdáváme.
Opět začíná hledání jídla, wc a wifi. Nějakým způsobem jsme se zadním vchodem dostali do hotelové restaurace. Konečně normální jídlo. A polívky! :) Nějaký čas trávíme na wifi - Ondra lákáním lidí do Černobylu, já naší situací....a řešením. Gabo se zatím vozí ve vozítku na kufry nebo pozoruje rybky.
Pak přesun do kavárny na wifi, poslech skvělé místní hudby. No a pak najít spaní. Ideálně v dojezdu kazašské ambasády. Vyhrává místo nad městem. Takový slum - pobíhají tu toulaví psi, je tu smrad radši nevědět z čeho a nejednou tu šlápnete na potkana. Ideální místo na spaní :D . Přijdou nás místní varovat, že je to tu nebezpečné. Ondra že nevadííí. Pak dojede ještě jedno auto. Ondra je neoblomný.
Noc je krušná - nikdo z nás nespal... aj Gabo měl noční můry - budil se ze spaní.
25.6.2018
Noc jsme nějak přežili a opět vyřizování - tentokrát kazašská ambasáda. Tam jsme ještě nebyli :D . Dojeli jsme dřív, tak čekáme před vchodem. Tady nás přivítají úplně jinak - vstřícně, mile, vyptávají se co a jak. A tech brožurek a letáčků na propagaci země! :) Aspoň jsem se dozvěděla něco nového. Gabo vyfasuje čokoládu. Jen skoro to, proč jsme sem dojeli, nevyšlo. Prý jaký papír? Potvrzení? Na co? To neumí googlit?
Po pár telefonátech nám v rukách přece jen přistane kýžené potvrzení o tom, že ČR nepotřebuje do Kazachstánu víza. Ještě zjišťuju situaci s meningitidou - prý už v pohodě, ale ochraňuj nás Bůh.
Letíme na ruskou ambasádu s potřebným potvrzením žádat o tranzitní víza. Povedlo se, máme zaplacený poplatek = stihli jsme to! Tak teďkom už si snad konečně můžeme užívat Íránu - 2.7. bychom měli víza získat. A to se ještě ptali na expres. Asi radši.
Valíme si to směr jih - do Qomu. Tam navštívíme Holy Shrine, která je opravdu úžasná. I přes neskutečné vedro mám chuť si tu sednout a rozjímat. Jen průvodce je jaksi rychlý, tak skoro nestačim ani fotit :D . Gaba zchladíme ve fontáně, zapózuje pár ženským (které si ho s dovolením vyfotí) a snažíme se najít cestu k solnému jezeru. Neúspěšně - cesta končí pouští. Teda spíš povolením a průvodcem. Ani jedno nemáme. Krajina kolem se mi líbí - hliněné domky, něco jak v jihovýchodním Turecku. Dneska spíme u jakéhosi borca přes fb. Krásné místo, jen jsme dojeli pozdě. Objevila jsem italského Lonely Planet, tak jsem se do 3 do rána ponořila do čtení.
26.6.2018
Ráno se loučíme a hurá směr Isfahán. Město je pěkné, aj když chaos jako všude jinde v Íránu :D. Nějak se nám přihodí, že většinu času v tomto městě strávíme na bazaru. A že tu je obrovský. Docela mě mrzí, že jsme nestihli ten v Tabrízu - snad na zpáteční cestě směr Rusko. Narážím tu na opravdové cappuccino! Řešíme co s tím barákem...odsud nic moc nevyřešíme, tak se jdeme projít bazarem. Odchytne nás pán, prodá riály, poradí kde co je a kde dobře nakoupit. Odnášíme si šafrán, ovoce, růže a dokonce aj "koberec" na stůl. To si mě tak odchytil jeden týpek a začal se se mnou bavit. O všem. Až došel Ondra, šli jsme k němu do obchodu a povídali si. A smlouvali a nakupovali. Gabo si to náramně užil, protože spolu dělali blbosti. Začínám mít pocit, že tady je každý studovaný. Jen málo práce - podle jejich slov.
Strávila bych tu mnohem víc času, jen je potřeba jet dál, abychom neměli zítra dlouhý přejezd. Kempíme kdesi u silnice...
27.6.2018
Ráno dojezd k laguně v kaňonu, aj když jsme to museli chvíli hledat - gps nás začíná zrazovat, moja reaguje jen na perštinu a mapa není tak podrobná :D . Naštěstí místní poradí, a tak už se za chvíli uvelebujeme v altánku s pohledem na vodu. A můžeme se koupat!
Tyrkysová voda, pohled na zařízlý kaňon...co víc si přát. Relax! Konečně! :) ...jen ty odpadky plavající na dně...trávíme tu celý den - já plánuju, Ondra spí a Gabo si hraje. Necháme si ugrilovat rybu, ochutnáme poprvé místní zmrzlinu (z čínských nudlí) a ochutnáváme místní pálenku. Íránci mají alkohol zakázaný, aj my museli při přejezdu do země všechno vypít nebo rozdat, ale tady se prostě nějak začíná objevovat - holky napůl z Dubaje, napůl z Německa, kluk judaista...jdeme s nimi k vodopádu a povídáme si. Jsou free, nic neřeší...zůstat tu ještě pár hodin, tak se odsud nehneme :D .
Valíme si to směr Shiraz, doprovází nás nádherný rudý západ slunce nad rýžovými poli.
28.6.2018
Ráno jedeme prvně do Persepolis, které mě nějak neuchvátilo. Viděla jsem mnohem rozsáhlejší a zachovalejší komplexy. Jen když znáte historii tohoto místa, to na vás trošku dýchne. Plno turistů, šílené vedro, suvenýry, lákače... Strávíme tu celé dopoledne a aj část odpoledne... Shiraz stíháme jen zběžně - do zrcadlového sálu, kam mířím jen já. Tady mě to uchvátí - tady by se pracovalo! Klid, pohoda, relax...jenže sedící Ondra v autě mě nenechává klidným a letím k němu. S mým nápadem se neshledává, tak pokračujeme dál. Mrzí mě, že jsme si Shiraz díky Persepolis neužili a v podstatě ho ani neviděli...
Cesta je dlouhá, tak při ptaní na wifi v jedné restauraci dostáváme nabídku na přespání. A to mě naštvalo, protože jsem si před hodinou umývala hlavu na wc...to vědět.
Tentokrát se s místními bavíme pomocí wifi a google překladače (neumí anglicky). Domácí jsou úplně jiní, než jsme poznali doposud. Jak kdyby vyvraceli komplet všechno, co jsme se dozvěděli. Hned se ptali na obřízku a na další takové věci. A na peníze. Zvláštní rodina, ač holka stejně stará jako já. A manžel o x let starší. Ochutnáváme místní domácí vodku či co to je, Ondru si chlápek vezme pod krk a chce ho někam vést, ale pak si to rozmyslí. Pro další chlast? Do města? Těžko říct takto ve 2 v noci :D. Tady naráží aj Gabo se svým upřímným chováním - neexistuje, aby objal druhé stejně staré mimčo, natož holku...
29.6.2018
Dopoledne ještě řešíme pracovní věci, pak už směr daleký - do Kermánu. Dojíždíme večer, všechno zavřené... Odchytí si nás tu pán, který tvrdí, že je ve všech průvodcích aj v Lonely Planet, předává kontakt a mizí do pouště...
Poté míříme do zahrad u Mahanu. Jsou opravdu krásné - toto jsem po náročném dni potřebovala - aneb opět vedro vedro a dlouhý přejezd. Zahrady jsou úžasně nasvícené, je tu mnoho místních, v čajovně hraje příjemná hudba, co víc si přát :). Jsme tu do zavíračky - pak nás vyhodí. Krátký úklid auta a přejezd zase zpět, pomalu nahoru...
Tady na jihu, v podstatě od Qomu je problém sehnat naftu. Sice nám prošel kanistr, ale jestli to půjde takto dál, tak těžko říct. Bud ji nemají nebo vyžadují místní kartu, na kterou se tankuje. A ta je jen pro kamiony...
30.6.2018
Dneska je v plánu Yazd. Jenže to taky není blízko, takže další přejezd a fádní krajina, kde nic není. Aj když tady, čím se blížíme víc, "rostou" zajímavé hliněné věže, staré domky...člověk by si tu představil tak dva tři dny na prozkoumávání okolí. Jen nemáme čas - musíme být včas na vízovém. Yazd předčil moje očekávání - krásné poklidné město, ráno pohoda na smoothie, pak procházka po bazaru, sice marné hledání čajovny, ale nevadí :D a pak přišlo labůžo - staré hliněné uličky, vyhlídka nad střechy, pohodička v jiné čajovně, muzeum... Hrozně rychle to tu uteklo. Ještě na tradiční jídlo do moc příjemné restaurace - konečně jsme se dobře najedli!
Jen ztěžka se loučíme a valíme směr Kashan, kde nás čeká ubytko u borca přes fb.
1.7.2018
Dostali jsme pokyny kdy kde být a kde co je, prohlídli si místní lázně, pokecali s borcama u suvenýrů a šli zchladit žízeň do bistra u bazaru. Zavřeného. Pak špatný výběr restaurace - jídlo fakt nebylo dobré, obsluha nepříjemná... Docházíme na sraz a borec že jdeme jíst. Ale my už jedli (špatná domluva :D ). No nic, jídlo vynecháváme a jdeme k němu přeparkovat auto, aj když těžko říct, co je to u něho, protože je tajemný jak hrad v Karpatech, neustále tvrdí něco jiného - kdo se v něm má vyznat :D . Pak do jeho "práce" či co to je, kde si nás vyzvedne taxikář. Teda spíš on nás přeprodá a tak se nás zbaví :D .
Jedeme do pouště a pak k solnému jezeru. To vědět, že to zvládne obyčejný auto, tak si seženeme průvodce a jedeme sami. Ne že by to nebylo hezké, ale na některých místech bych ráda strávila dýl. Předtím zastávka u Holy Shrine kam nejdu, protože jsem uvěřila borcovi, že čádor nepotřebuju. Omyl. Pak hrad. Teda spíš zbytky. O ničem :D . Solné jezero zklamalo, protože nás taxikář zavezl jen na začátek, kde to bylo všechno rozježděné a nikde se nedala nafotit ani jedna fotka, kterou uvidíte všude možně. Fakt mě to mrzí, protože na toto jsem se těšila. A taxikář má jen omezený čas... Potkáváme tu Čechy - nedá mi to a ptám se, proč v létě - měli v plánu nejvyšší horu...jen to bohužel nevyšlo. Loučíme se a jedeme k dunám - jsme unavení z toho horka, tak po pár krocích to vzdáváme a razíme si to na "vyhlídku" do okolí a zpět do Kashanu.
Cestou u brány dostává pojeb, že po cestě do pouště bránu objel a nezájem. Chudák :D . Ale poplácají se po ramenou, po břiše, rozdají pusinky a vše je v pohodě.
Tuto noc jsme jeli dlouho, abychom se co nejvíc přiblížili Teheránu.
2.7.2018
Den D. Aneb konečně vyzvednutí víz. Aspoň jsme si to mysleli. Po cestě fotím streetart - to mě baví...a pak zas ruská ambasáda. Už jsme tu jako doma. Čekáme. Čekáme hodinu, dvě...až do zavíračky - nefunguje jim systém. Máme přijít zítra. V plánu bylo vyzvednout víza a rychle valit směr Turecko, Gruzie a Rusko... Plán nevyšel. Na otázku, jestli to zítra bude, odpoví že neví. Super. Vyhládlí a žízniví se jedeme najíst a pak ubytovat.
Tentokrát spíme u místních - rodiče a jedna dcera. Povídáme si dlouho, opět úplně o všem - hlavně o politice....debata končí jak přijde na téma muslimové (aneb chyba, že Bůh je vlastně jen jeden, akorát ho každý nazývá nějak jinak).
Jo ještě se nám tu podaří Gabo zamčít v pokoju, takže po neúspěšných pokusech všech zúčastněných je potřeba zavolat zámečníka. Sranda.
3.7.2018
Den D č. 2. Dneska už to ale fakt musí vyjít :D . Ambasáda narvaná, známé tváře...opět čekání. Čekáme dlouho, až přestáváme věřit. Této země máme dost a chceme už pryč :D .
Těsně před zavíračkou se povede a my máme možnost držet v ruce ruské tranzitní vízum. Uff! Dokázali jsme to - můžeme razit! :)
Protože plán vyjet ráno a po cestě se stavit u tech holek na vesnici či někde jinde nevyšel, valíme co nejrychleji směr turecké hranice. Jíme po cestě někde ani nevim kde a pomalu se loučíme s touto zvláštní zemí. Čím blíž k hranicím, tím příjemnější krajina a více zeleně.
Co říct na závěr?
Nikdy, ale opravdu fakt nikdy nic nevyřizujte v Íránu. Aspoň ne v Teheránu. Přijdete o rozum :D . Problémů bohužel bylo hodně na to si tuto zemi zamilovat. Ale třeba to vyjde někdy příště. V zimě :D . Nebo s jinými lidmi - ti jsou tu ale zvláštní (kor když je každej úplně jinej a každej říká něco jiného).
Vemte si plíny - budou se vám hodit až budete nutně potřebovat a nebude kde. Aspoň pokud jste ženská. A vemte si hodně zásob - jídlo (normální jídlo) tu najít je též problém. Teda pokud jíte něco jiného než kebab. A základní slovíčka persky jsou základ - bez teho se nehnete. A edit pro kojící - to jako jediný tu problém není. Vůbec. Je to přirozené a nikdo vám nic neřekne :). Pokud jste žena, moc si tu nepokecáte, pokud vás muž nepředstaví. Jinak nošení šátku ženy tady neholdují. Ale je to přikázané vládou. Nikdo nemá rád vládu. A peklo je prý v Pákistánu. A taky poklad. Tak si vyberte :D .
Jak se ti cestopis líbil?
Katie _1 procestovala 48 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidala před 3 lety a napsala pro tebe 4 úžasné cestopisy.
Zobrazit profil12 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Tak ještěže se tam aspoň dobře kojí.
Když pominu zde běžný sloh a gramatiku, tak se mi jeví krajně podezřelé vaše zážitky a poznámky o stravě. Osobně jsem sice v Persii zatím nebyl, nicméně všude jinde na Blízkém i Středním východě mi chutnalo skoro všechno a posral se jen opravdu málokdy.
A ta tvorba SNB (profil) je prosím co? Coby zasloužilému boomerovi mi to nic neříká.
Koľko ľudí, toľko chutí. Je pravda, že väčšinou bolo na výber pečené mäso (hovädzie, kuracie, jahňacie) s ryžou a zeleninou, z vegetariánskych tuším len felafel. Ale na trhu a v obchodoch sa dalo kúpiť ovocie, zelenina, vajcia.
Časy sa menia, v roku 2000 sme v Teheráne menili tranzitné víza za pobytové (v tom čase na iránskom veľvyslanectve dávali bez problémov tranzitné víza, ale o pobytových nechceli ani počuť, a sami nám povedali, že si ich máme zameniť v Teheráne na pobytové, aby sme nemali problém pri ceste späť) a celá procedúra aj s čakaním trvala asi polhodinu.
Za tie roky byrokracia narástla a možno sa aj strava zhoršila. Muži ignorovali ženy aj vtedy (to sa asi nezmení, je to stále islamská krajina), a v reštauráciách WC neboli takisto.
Přesto nevěřím, že by iránská kuchyně nebyla alespoň tak nadprůměrná jako zbytek Středního východu.
JAK JSEM ZÍSKAL SVÉHO BÝVALÉHO MANŽELA ZPĚT S POMOCÍ SKUTEČNÉHO A EFEKTIVNÍHO KOUZLA OD DR Sunny Jmenuji se Rita, nikdy jsem si nemyslela, že se budu znovu usmívat, Můj manžel mě opustil se dvěma dětmi na jeden rok, Veškerá snaha přivést ho zpět selhala I myslela jsem si , že ho už neuvidím , dokud jsem nepotkal paní jménem Maria , která mi řekla o kouzelníkovi jménem Dr. Sunny . Dala mi jeho e - mailovou adresu a číslo mobilního telefonu , kontaktoval jsem ho a on mě ujistil , že do 48 hodin můj manžel se ke mně vrátí, za méně než 48 hodin se můj manžel vrátil a začal prosit o odpuštění a říkal, že to je ďábelská práce, takže jsem dodnes překvapená tím zázrakem, nemohla jsem otěhotnět, ale jakmile kouzlo byl obsazen, otěhotněla jsem a porodila své třetí dítě, pokud od něj potřebujete pomoc, můžete ho kontaktovat na: e-mail: drsunnydsolution1@gmail.com nebo WhatsApp nebo mu zavolejte nyní: +2348082943805.
můžete mu také zbohatnout, pokud máte tento problém......
1. HIV / AIDS
2. Jak zbohatnout
3. RAKOVINA
4. ALS (Lou Gehrigova nemoc)
5. Hepatitida B?
6. Pokud chcete otěhotnět
7. Vyhrajte v loterii
8.Jak získat velké penisy
9, Jak získat povýšení v práci
Když vyhraju v loterii, tak nebudu potřebovat velké penisy, ani povýšení v práci. Dr. Sunny to nějak nedomyslel.
Dr. Sunny není žádná zlatá rybka, prostě si musíte vybrat jen jednu položku.
Správná zlatá rybka plní 3 přání, ale mně by stačilo to zbohatnutí, zdraví mi zatím zaplaťpámbu celkem slouží a penis mám taky dostačující 😀
Zajímavý, že nikdo nechce otěhotnět...
Ani o to povýšení v práci moc rvačka není.
Asi nikdo kromě paní Rity nepovažuje za velký terno získávat zpátky dementního záletnýho manžela a potřetí s ním těhotnět, aby při dalším jeho odchodu měla na krku o další dítě navíc.
Z portfolia zázraků Dr. Sunnyho je to ale pořád lepší varianta, než získat rakovinu, HIV, nebo hepatitidu B.