Itálie - Apulie léto 2023

Cestopis Itálie léto 2023

Úvod

Tak je jaro 2023 a plánujeme opět rodinnou letní dovolenou. Kluci Adam a Štěpán mají 2 měsíce letních školních prázdnin a řešíme, kam se vypravit. Loni počátkem července 2022 jsme byli na rozsáhlé dovolené v Polsku a ve Švédsku s úžasnou plavnou námořní lodí s ubytováním v kajutě (patrně největší zážitek členů rodiny). Pro tento rok jsem původně navrhoval národní parky Lotyšska. Jeli bychom opět začátkem července, abychom si vychutnali krásu bílých nocí a možnost využití dlouhých dnů. Jeli bychom vlastním autem (dálniční síť v Polsku i Litvě a Lotyšsku již je rozsáhlá á moderní a většinou bez poplatků), měli bychom tak plnou flexibilitu, nemuseli bychom být závislí na hromadné dopravě, která moc v Lotyšsku hustá není. Je tam krásná příroda (pobřeží s písečnými dunami), i ve vnitrozemí Lotyška jsou krásné přírodní parky, stejně tak kulturní a technické památky. Oproti západní Evropě je tam levněji, platí se tam EURem, je tam nízká kriminalita a pohodoví lidé (viz zážitky z mého cestopisu z roku 2003 z Litvy a Lotyšska, kdy jsem byl Pobaltím velice nadšený). Stanovisko manželky Hanky ale bylo jednoznačné. Je tam zima. Navíc konečně po dlouhé době by chtěla strávit letní dovolenou u teplého moře (naposledy v roce 2012 v Bulharsku). Nastává tedy počítání, prohledávání vhodných letenek, cen ubytování, nutnost skloubit termíny volna v mojí a Hančině práci a nakonec se ukazuje, že to není vůbec jednoduché. Navíc je již konec března a to už jsou nejlevnější možnosti vyprodané. Původně jsme zvažovali Albánii, jenže tam tehdy přímé linkové lety z Prahy nelétaly a s přestupy vycházely lety v nevhodné denní doby. Ani varianta letu do Itálie a přesun trajektem přes Jadran do Albánie nebyla vůbec výhodná. Bulharsko či Řecko?? Taky to nejlepší již vyprodáno.

Nakonec zvítězilo Bari na jihu Itálie a letenky s nízkonákladovou společností Ryan Air. Hanka se Štěpánem s Ryanem letěli v únoru na jarní prázdniny do Neapole a lety byly OK. Ještě bylo nutno koupit letenky na konkrétní dny a k tomu opravit o pár dnů začátek a konec našich dovolených, jelikož rozdíly v cenách letenek jsou obrovské. Termín naší dovolené je nakonec přibližně v prvních dvou týdnech v srpnu, což znalci Itálie vyhodnotí jako sebevražednou misi (horka, celá Itálie se bude v těchto dnech válet na plážích a užívat si léta), ale manželce to údajně vadit nebude a konečně si po 11 letech dopřeje teplé moře. No uvidíme. Ještě na 12 nocí nalézt ubytování přes osvědčený Booking.com a to ideálně v dosahu hromadné dopravy a na 2 místech, abychom se vyhnuli častému přemísťování, balení a vybalování věcí. Tak tedy vzhůru do Itálie!!

Několik týdnů před odjezdem jsem se bavil s přáteli, kteří často jezdí v létě do Itálie (byť do jiných míst, než máme my v úmyslu) a varovali nás před horkem, předraženým jídlem, leností Italů, ale na druhé straně chválili úžasnou italskou kuchyni, čisté a teplé moře a kulturní památky. Kde vlastně ono město Bari a region Apúlie (italsky Puglia) leží?? U Jaderského moře a na jihu, nad „podpatkem italské boty“.

Odlétáme do Bari

Je neděle 30.července a odpoledne se přesouváme z Čelákovic vlakem do Prahy a z hlavního nádraží pak autobusem airport express na ruzyňské letiště. Je teplý, ale ne vyloženě horký letní den, je docela příjemně. Každý z nás 4 má na zádech batůžek- příruční zavazadlo, a máme 3 tašky či kufry na kolečkách- jako odbavená zavazadla. Mohli jsme mít v našem tarifu letenky sice 4, ale nějak se nám věci vešly jen do 3. Má být teplo a není potřeba žádné teplé oblečení, navíc v ubytováních má být pračka. Odevzdáváme zavazadla tedy u odbavovací přepážky a palubní vstupenky máme vytištěné již z domova (jinak je to za brutální poplatek). S klukama se jdu podívat na vyhlídkovou plošinu na letištní plochu. S hrůzou zjišťuji, že v batohu, který si s sebou budu brát na palubu letadla, jsem si nechal zavírací univerzální nožík, který tam samozřejmě nemá co dělat. Mám k noži vztah, navíc nebyl zrovna levný a je kvalitní a nechtěl bych o něj přijít. Nechci riskovat jej pronést (i když během letu v roce 2003 ze Španělska se mi to nechtě podařilo), smiřuji se tedy s tím, že sice v Itálii jej nebudu mít k dispozici, ale pokouším se zde na letišti v Praze nalézt pro něj úkryt a při návratu za 12 dnů si jej vyzvednout. Procházím WC, umývárny, že bych jej schoval někam, kde by jej nikdo neobjevil, ale nic nenacházím. Nakonec jej jdu schovat a zahrabat pod strom do křoví před letištní budovy. Má být údajně nerezový, tak jsem zvědav, u nás v ČR má být následující 2 týdny deštivé počasí. O tom, jak to s nožem dopadlo, se dočtete až na konci, alespoň vás tak přinutím dočíst tento cestopis až do konce.

Nůž je tedy schovaný (snad v bezpečí), jen na něj pak v den příletu nesmíme zapomenout. Procházíme do tranzitního prostoru letiště, 3 naše odbavená zavazadla jsou na pospas procesům na letišti. Osobní bezpečností prohlídka proběhla v pohodě, žádné zakázané věci u nás nenašli. Náš let je již na tabuli s odlety, jdeme až na úplný konec terminálu, naposledy před nástupem do letadla si zajdeme na WC, kde také doplňuji vodu do plastových lahví, kterou jsme kvůli bezpečnostní prohlídce museli původně vypustit. K našemu letadlu pojedeme pár stovek metrů letištním autobusem. Opět čekání ve frontách u autobusu a pak čekání v další frontě na nástup do letadla. Prostě letecká doprava je o samých čekáních, frontách, ale na dlouhé vzdálenosti má svůj smysl. Také jsme uvažovali o variantě jet vlakem či vlastním autem, ale po zvážení všech okolností jsme zavrhli. A dobře jsme udělali.

Nasedáme do letadla A320, kluci sedí u okýnek za sebou, my rodiče vedle nich. Let je 100% plný. Odlétáme na čas, na obloze je oblačnost, takže z české krajiny toho sice moc nevidíme, nad Rakouskem se ale vyčistí a tak vidíme podhůří Alp, a v dáli také zasněžené vrcholky alpských velikánů. V kabině letadla funguje GPS signál, takže můžeme sledovat polohu, přelétáme nad místy, kde jsme letos byli před 4 měsíci na velikonoční prázdniny- v rakouském Štýrsku a na skok ve Slovinsku. Graz je přímo pod námi, ten nevidíme, ale hned za ním je slovinský Maribor a kluci rozeznávají místní terén, údolí Drávy s mosty, kolejiště na nádraží a kopec Pohorje, kam jsme tehdy vyjeli kabinovou lanovkou. Je zajímavé pozorovat z výšky 11km místa, kde jsme nedávno byli. Následně přelétáváme nad chorvatským vnitrozemím nad Záhřebem, lze vidět obrysy letiště, klikatící se řeku Sávu se souběžnými vodními kanály. Poté přelétáváme nad Bosnou a Hercegovinou, poprvé si mohu vychutnat alespoň z výšky tohle zemi, která oproti předchozími vypadá řídce osídlená, většina území se zdá být hornatá s lesy a širokými údolími. Velkých měst ani dopravních staveb moc vidět není. I Bosna je jedním z našich budoucích plánů cílů.

A to už přelétáme opět nad Chorvatskem, blížíme se k jadranskému pobřeží, pod námi je město Split s menším letištěm (paradoxně do bližšího Splitu jsou letenky výrazně dražší než dál do následující Itálie). Začínají zálivy, mořské průlivy, ostrůvky pokryté zelenými lesy, je krásně ostrá viditelnost, lze zahlédnout i proplouvající lodě. I když Chorvatsko je pro Čechy velice populární, na rodinné dovolené jsme tam zatím nebyli, akorát jsem tak byl sám krátce v květnu 2003, to ale bylo na pouhý týden včetně Slovinska. Ostrovů a ostrůvků je dole pod námi na chorvatském pobřeží mnoho, sice letíme dál od pobřeží, ale pořád se vyskytují další a další. Ty ale nakonec taky končí a již v dáli vidíme Itálii, hornatý poloostrov Gargano, který je jakousi ostruhou pomyslné italské boty. Letadlo začíná klesat a jdeme na přistání. Lze již vidět pobřeží „našeho“ cíle v Itálii v Apulii, s přístavy, městy a zeleným spíše plochým vnitrozemím. Sestupujeme k letištní dráze na letiště v Bari a kluci jásají, že vidí pod námi vlak. Dosedli jsme v pořádku, zdejší letiště je menší než pražské, má jen jeden terminál. Letadlo „zaparkuje“ velice rychle na letištní ploše, vystupujeme a k letištní hale nás dopraví autobusy. Výstup z letadla na rozpálenou krajinu (přestože je již po 6 hodině večerní) je jako, kdybyste vlezli do rozpálené trouby. No, vítejme v realitě italského srpna.

Musím také dodat, že v předchozím týdnu zde byla extrémní vedra, teploty přes den ve stínu 44-45 stupňů a přes noc kolem 33 stupňů – vpád horkého vzduchu ze Sahary. Těžko si představit, jak bychom trávili dny za těchto podmínek. Během našeho pobytu má být příjemněji- přes den teploty jen něco málo přes 30 a v noci se má ochladit na teplotu kolem 20-25 stupňů.

V letištní hale si v pořádku vyzvedáváme naše zavazadla a směřujeme areálem směrem ke stanici příměstského vlaku, který jezdí do města Bari. Měl jsem odjezdy nastudované předem, a náš vlak bychom měli v pohodě stihnout. Jezdí tou dobou cca ve 40 minutových intervalech. Jsou zde 2 jízdenkové automaty a u nich se pohybuje zřízenec v uniformě, který radí cestujícím s koupí lístků na vlak. Dostávám se na řadu a dělám osudovou chybu, přestože automat umožňuje platbu kartou, chci zaplatit hotovostí (výhodnější kurz), vytisknou se 4 jízdenky pro nás, ale místo vrácených mincí, které by automat měl umět vrátit, mi vyjede jakýsi papírek na částku 4,2,- EUR. Pochopil jsem, že je to voucher, na základě kterého mi přepravní firma vrátí peníze. Ukazuji to dopravnímu zřízenci, ten lámavou angličtinou říká, ať jdu na nástupiště vlaků, tam bude operátor a dá mi peníze. Voucher má platnost 1 měsíc. OK, budiž. Jdeme strašně dlouhou podzemní chodbou směr nástupiště, jsou tam turnikety pro vstup na nástupiště ke kolejím (pouštějí nás po vložení jízdenky do čtecího zařízení), žádný operátor nikde není. Snad bude u kolejí. Také nikde nikdo. Nu což, vyřeším na informacích dopravní společnosti na hlavním nádraží v Bari. Určitě tam bude nějaká přepážka. Na nástupišti u kolejí je nehorázné vedro, leží v umělém tunelu, kam proudí horký vzduch z okolní rozpálené krajiny a není již zde klimatizace, jako v prostorách letiště. Připomíná to trochu stanici metra, která je zakrytá, ale téměř na povrchu. Ceny jízdenek zdejších příměstských vlaků jsou dle tarifních zón, letiště je však samostatnou zónou, kam je jízdné 3 krát vyšší, než do stanic mimo něj. Cestující, kteří odjíždějí i přijíždějí na letiště, tak musí projít turnikety po vložení jízdenky, jinak nejsou vpuštěni. Takto to zde mají chytře vymyšleno.

Přijíždí náš vlak- elektrická jednotka výrobce Bombardier a je téměř nová. Uvnitř vlaku je pro změnu překlimatizováno. Cesta na hlavní nádraží do Bari trvá necelou půlhodinu s několika zastávkami a pozorujeme zdejší krajinu, zástavbu i vegetaci. Rostou zde palmy, ušaté kaktusy, vysoké jalovce a středomořské borovice. Přejíždíme několik koryt vodních toků, ale vyschlých. Bari je město o cca 500 tis. obyvatelích, je zde průmysl, železniční uzel, vidíme také vysokorychlostní elektrické jednotky Freciarossa. Vlak z letiště provozuje soukromá společnost, jiná než státní železnice FS, vlak z letiště má vlastní nástupiště. Již se pomalu šeří, je patrné, že jsme blíže k rovníku a v letním období jsou zde kratší dny než u nás. Kluci chtějí ještě pobýt na nádraží na focení vlaků, ale již je málo světla a chceme spíše co nejdříve dojít na ubytování. To má být vzdáleno něco přes 1 km od nádraží, jdeme tedy pěšky. Nádraží leží v centru Bari a během následujících dnů se sem určitě ještě několikrát dostaneme.

S taškami na kolečkách tedy kráčíme ulicemi směr ubytování, již není takové vedro a slunce již zalezlo. Ubytování nacházíme v pohodě, je to rekonstruovaný apartmánový dům, kde firma pronajímá jednotlivé byty mimo jiné přes Booking.com. Obdrželi jsme kódy na zámky a vyzvednutí klíčů z boxů. Uvnitř domu je atrium, kde je pořádně vedro, v samotných bytech je však příjemně, tam je klimatizace. Náš apartmán vypadá velký a pohodlný, s plně vybavenou kuchyní, ložnicí, koupelnou, pračkou, jen málo přirozeného denního světla- jedno okno ven s okenicemi s výhledem přes ulici na blízký protější dům a je zde i okno do atria uvnitř domu, kam proniká denní světlo pomocí světlíků ve střeše.

Ještě stihneme nakoupit v nedalekém obchodním řetězci 3 minuty odtud, je jich tady naštěstí hodně (Penny, LIDL, i malé krámky). Dáváme si něco na večeři ze zdejších potravin a přestože je již 10 hodin večer, jdeme provést rekognoskaci terénu- okolí. Manka Hanka se Štěpánem si pochvalují, že oproti Neapoli je tady relativně čisto a je to tu uspořádané. Odpadky se válejí především u kontejnerů, ulice jsou tady označené, na zastávkách autobusů jsou jízdní řády a čísla linek a obecně člověk nemá strach se procházet po setmění venku. Litují, že tehdy na jarní prázdniny nejeli místo do Neapole sem do Bari.

Jdeme se projít do nedalekého parku, kde je navzdory pozdní večerní době hodně lidí, jsou zde i rodiny s dětmi. Park je oplocený, jsou zde i funkční toalety zdarma. Lidé sedí na trávnících, debatují, děti si hrají s míčem, dospělí hrají karty. V podstatě lidé jsou venku více aktivnější právě v noční době, kdy není venku již takové vedro. V parku a širokých ulicích příjemně profukuje vítr, kdežto v úzkých uličkách je pořád horko. Vracíme se na ubytování až před půlnocí, nikam nespěcháme. Máme za sebou první – příjezdový den v Itálii. Ještě mě venku pod okny „bytu“ překvapí, je zde popelářské auto, ano, teď v noci odváží odpad, jeden z popelářů je žena. Taková silnější a nabušenější postavou (jako Helena Fibingerová).

Poznávání Bari

Probouzíme se do druhého dne- je pondělí 31.července. Nikam nespěcháme, nic nehrotíme. Jdeme hned nakoupit něco k snídani a na dobu pobytu, jelikož včera pozdě večer nás z obchodního řetězce doslova vyháněli. Snažíme se kupovat především místní potraviny a ovoce a zeleninu. Výběr je značný a ceny jako u nás (u čerstvých potravin bych spíše to viděl tak, že i nižší). Okolo našeho ubytování je i spousta malých krámků, kde mají také místní ovoce a zeleninu, pečivo a spoustu toho láká ochutnat. Kupujeme mimo jiné barevné malé melouny a vychutnáváme si je sladké a šťavnaté k snídani, u nás jsou brutálně drahé. Venku již pálí letní slunce a obloha je modrá, bez mraků.

Míříme pěšky do centra města, na hlavním nádraží si kluci fotí vlaky a já hledám nějakou přepážku dopravní společnosti vlaku na letiště, aby mi proplatili voucher za 4,- EUR. Nepochodím, sice se dostanu do kontaktu s živými lidičkami, ale vysvětlují mi, že ten voucher mi proplatí na stanici vlaku na letišti. Uff, takže budu muset dořešit až v den odletu. A zase, schválně si tedy počkejte, jak to dopadlo. Alespoň budete mít další motivaci přečíst tento cestopis až do konce.

Na nádraží panuje čilý ruch, krom kolejiště státních drah FS je zde i část soukromých příměstských vlaků mimo jiné na letiště a taky úzkorozchodky, která jezdí do vnitrozemí. Procházíme se centrem Bari, je zde hodně turistů, ale podle jejich řeči jsou to spíše Italové. Také cizích aut zde není mnoho, maximálně pár Němců či Rakušanů. Všímáme si, že ve zdejším automobilovém parku převládají malá auta a především italských značek (Fiat, Alfa Romeo, Lancia), auta jsou krátká a úzká (maximálně třídy jako krátká Škoda Fabia- ale určitě ne kombík), ulice jsou úzké a při parkování rozhodují centimetry.

Dostáváme se také do historického centra města, kde jsou úzké uličky, do některých se nedá ani vjet autem, zato je zde spousta motorek, skútrů, občas nějaké to jízdní kolo či dvoukolový vozík na přepravu materiálu. Domy jsou kamenné a z úrovně uličky je vidět často přímo do bytů. Lidé zde mají pověšené prádlo, před domy vytáhnuté křesla, gauče a hlavně důchodci zde posedávají a debatují. Jsou zde také obchůdky, restaurace, kavárničky, obchůdky s pečivem, suvenýry. Dostáváme se k infocentru, snažíme se získat nějaké prospekty, jejich nabídka je však mizerná, získáváme jen velice přibližnou mapku města se zajímavostmi. Ani pohlednice zde nemají. V centru lze najít i několik WC zdarma, jsou hlavně v parcích a také kohoutky s pitnou vodou. Toto je výhoda celé Itálie, že člověk nemusí nosit s sebou velké zásoby pití v horkém létě, ale na spoustě míst může pitnou vodu doplnit. Dostali jsme se i k mořskému pobřeží, kde jsou Maríny, kotví zde i luxusní jachty, létají zde mořští racci a slyšíme šplouchání vln. Nedá nám to a z pobřežní promenády slézáme po kamenech si schladit alespoň nohy do moře, přestože je celkem teplé. Ale je to příjemné. A je dost slané, výrazně více než loňský Balt v Polsku a Švédsku. Zaujme nás na první pohled čistota vody, přestože jsme blízko přístavu a průmyslových závodů.

A takhle vypadá typická úzká ulička v centru italského města. Foceno kolem poledne. Na porozumění a dojmu doporučuji v barvě.

Atmosféra v parku v Bari

Taky v parku

Dopřáváme si pravou italskou zmrzlinu a pak v místním bistru si dáváme teplé zapečené croissanty a plátky pizzy. Není to klasická restaurace, jsou to firmy typu, kde je zde pult, pod kterým jsou jídla, ty vám dají na talíř a u stolečků uvnitř či venku před objektem si to sníte. Zřídka bývá uvnitř i WC , ale to je spíše výjimka. Také se dostáváme do několika kostelů v centru, v jednom z nich se dostáváme do suterénu, kde je příjemný chládek, jsou tam lavice a přidáváme se k dalším lidem, kteří zde v tichosti relaxují. Venku již začíná být nepříjemné vedro, navíc v úzkých uličkách centra neprofukuje vítr. Takže se autobusem vracíme do ubytování, abychom v příjemných klimatizovaných prostorách přečkali ten největší žár. Je patrné, že v době mezi 13-15 hodině se venku nepohybuje moc lidí. I většina obchod, kaváren, bank, firem je uzavřených. Zatažené rolety a siesta. Velké obchodní řetězce jsou ale obvykle i přes siestu otevřené, ale možná tam budete nakupovat sami. Zase ale máte klid.

Vyhledal jsem si na mobilní aplikaci, že přímo k městské pláži Pomodoro jede od našeho ubytování autobusová linka. Bereme si s sebou tedy věci na koupání a vyrážíme k pobřeží. Je to ale spíše taková vyhlídková jízda. Na pláž Pomodoro jsou většinou kladné recenze a to můžeme také potvrdit. Můžete si dát deku na zelenou trávu (pravděpodobně ji tady někdy zalévají), nebo na písek, či na velké kameny, uměle sem dovezené. Je zde buďto pozvolný přístup do moře, nebo můžete skákat do hlubší vody i přímo z kamenů. Štěpán zkouší potápěčské brýle a je velice nadšen čistou vodou a pestrostí mořského života. O to spíše, pokud plaveme dám od písečné pláže ke kamenům, kde je hlubší a průzračnější voda. Konečně po 12 letech (po dovolené v Bulharsku) si nyní můžeme dopřát příjemně teplého moře. U pláže jsou také záchody a zdarma, navíc hlídané zřízencem, aby z nich někdo něco neukradl a dodržoval čistotu. Je zde kohoutek s pitnou vodou i sprcha se studenou neslanou vodou. Vstup na pláž je zdarma. Setrváváme zde až do večera a pak se autobusovou linkou vracíme do ubytování téměř za tmy. To je provoz na silnicích a množství lidí výrazně větší, než po poledni. Opět se pak ještě ve tmě jdeme projít po okolí.

Další poznávání Bari a okolí

Následuje 3. den našeho pobytu- úterý 1. srpna. Opět má být jasný teplý den. Vyrážíme autobusem směr centrum s cílem prohlédnout si a vystoupit na zdejší maják. Viděli jsme jej cestou z vlaku a podle Google má být v dopoledních hodinách otevřen. Nachází se na okraji průmyslových a přístavních zón mezi uličkami, kde jsou luxusnější rodinné domky a velké zahrady (připomínající však džungle s palmami a středomořskou vegetací). Pokoušíme se k němu dostat ze všech možných stran, jsou zde betonové zdi a jen zavřená vrata a mříže s cedulemi, že se jedná o vojenský střežený prostor. Rozloučili jsme se s myšlenkou, že se dostaneme do majáku dovnitř a užijeme si výhledu na okolí. Procházíme se tedy okolo moře a jdeme na autobus směr zpět centru. Opět již začíná být vedro a tím pádem nechuť k jakýmkoliv aktivitám. V centru alespoň se nám podaří s Hankou přesvědčit kluky, abychom se podívali do hradu, kde má být expozice místní historie. Ukecáváme výrazně snížené vstupné pro kluky s tím, že jsou studenti do 18 let. Areál hradu zajímavý, škoda, že nebylo možno vylézt na mohutné hradby a pokochat se vyhlídkou na město z výšky. Údajně z bezpečnostních důvodů jsou hradby nepřístupné. Po prohlídce hradu se vracíme po poledni zase zpět na ubytování přečkat největší vedro a odpoledne pak jedeme jiným busem na koupačku k moři, tentokrát na opačnou stranu města- za západ, do čtvrti Santo Spirito. Cesta busem přes centrum ucpanými uličkami je dlouhá, někdy by bylo rychlejší vystoupit a jít pěšky, je to popojíždění krokem od jedné světelné křižovatky ke druhé. K tomu ještě rozbité cesty. V městských busech je klimatizace, ale záleží na stáří vozu. V těch nových je až moc chladno (o to větší teplotní šok je při výstupu ven), u těch přestárlých cestující raději otevřeli okna, aby byl za jízdy průvan vzduchu. Čím se vzdalujeme od centra, tím se zvyšuje cestovní rychlost, ubývá zastávek a semaforů, chvíli dokonce jedeme po dálnici, na té díry na silnici nejsou. Nad některými ulicemi jsou trolejbusové dráty, ale jejich provoz již několik let nefunguje. Podobně jako v Košicích.

Čtvrť Santo Spirito je spíše vesnice, je zde nízká zástavba a zahrádky, cesta busem je okružní vyhlídková jízda, zajíždí i do malých uliček. Vystupujeme u moře na pobřežní promenádě u pláže. Mezitím se obloha zatáhla, v dáli to vypadá na bouřku, na druhou stranu je ale docela příjemně a vítr není studený. Mají zde jednak placenou pláž s lehátky, slunečníky, WC, barem, tam je téměř prázdno, většina lidí je vedle, kde je veřejná pláž a lidé mají roztažené deky na obrovských kamenech. Oproti včerejšku je zde otevřené moře, vyšší vlny, ale žádná divočina, nebojíme se. Štěpán opět zkouší potápění, při zatažené obloze ale není viditelnost ve vodě nejlepší, ale i tak je mořský život zajímavý. Trávíme zde čas až do večera, bouřka k nám však nedošla. Rozhodli jsme se, že zpět do centra Bari zkusíme jet vlakem, ať prozkoumáme jiný typ dopravy, bude to určitě pohodlnější a rychlejší než rozkodrcaným busem. Ještě se stavujeme v obchůdku na zdejší pečivo. V podstatě každý obchod, i ten malý, má pult s teplým jídlem, kde si můžete koupit plátky pizzy, plněné kapsy či croissanty, na požádání vám je přihřejí. A nebo zeleninový salát třeba s olivami.

Jdeme okolo přístaviště rybářských lodí a kotví zde i soukromé menší jachty. Přesouváme se k nedaleké vlakové zastávce. Kdysi to bylo rozsáhlejší nádraží, nyní slouží jen pro osobní příměstské vlaky. Ty jezdí do Bari cca každou půlhodinu, jízdenky lze koupit jen v automatu. V těchto příměstských vlacích každý cestující musí mít předem zakoupenou jízdenku a orazítkovanou v označovacím zařízení (jsou většinou na nástupištích). Projíždějí tudy i vysokorychlostní dálkové vlaky, které si kluci fotí. Přijíždí náš vlak, je to souprava s řídícím vozem na jedné straně a lokomotivou řady 464 na druhé (místní výrobní závod Bombardieru) - „push-pull“ vlak. Samozřejmě s klimatizací a funkční. Ale také již alespoň 10 let pamatuje. Cesta vlakem na nádraží Bari Centrale trvá asi 12 minut, vlak sviští po rovině 130 km/h. Překvapí nás mladé italské slečny ve středoškolském věku ve vysokých botách kozačkách a přiléhavém oblečení, asi jedou na diskotéku. Moc ale neumí v těch vysokých botách chodit. Dojeli jsme do centra již za soumraku, před nádražím je náměstí s velkou fontánou, která krásně mění barvy světel. Je zde něco jako autobusový terminál místních linek, které se sem sjíždějí. Je tam také prodejna jízdenek, včera jsem si zde koupil celodenní jízdenky na naše cestování zdejšími busy (vyplatí se oproti těm obyčejným, které platí jen hodinu po označení), mám v úmyslu si je koupit i nyní, zřízenec za okýnkem mi však naznačuje, že tyto jízdenky má poslední 2 kusy a že další prostě nemá. Jen krčí rameny. Pak mi ukazuje, kde je trafika, kde by možná tyto jízdenky mohli mít. Ale tam taky nepochodím, mají jen ty obyčejné. Automaty na jízdenky MHD zde nemají, kupují se jen v trafikách a na tomto prodejním místě. Zvláštní přístup, ale na italské poměry nepřekvapí. Asi jako kdyby pokladní na nádraží vám odmítla prodat jízdenky, že jí došly pokladní kotoučky, nebo v hypermarketu vám odmítli namarkovat nákup.

No nic, budeme muset to zítra vymyslet s jízdenkami jinak, plánujeme jet za koupáním tentokrát na opačnou stranu než dnes- na východ do města Polignano a Mare, což je údajně úchvatné město na skalách nad mořem a je zde úžasná pláž mezi skalami s průzračnou vodou. Je to jedna z „must see“ atrakcí tohoto regionu. Prostě když tady jste, musíte to vidět.

S Adamem vlakem po okolí Bari

Probouzíme se do dalšího letního slunného dne- středa 2. srpna. Situace se však poněkud komplikuje. Jak se včera Štěpán koupal na pláži u velkých kamenů, kde se potápěl a blbnul ve vlnách, odřel si o ostrý povrch kamenů nohy, místy má je krvavé a bolí to. Není to žádná velká tragédie, ale je to nepříjemné a špatně chodí. Mamka má také obavy, aby se mu tam nedostala infekce. Jdu tedy do lékárny koupit vhodnou náplast. Naštěstí je zde mladý lékárník, který umí anglicky a pochopil, co potřebujeme, nabízí nám několik voděodolných náplastí. Štěpán dnes nikam jet nechce a tak děláme rozhodnutí, že se starším Adamem se pojedeme někam podívat sami do vnitrozemí.

Nebude to složité, autobus, která jede okolo naší ulice, pokračuje až na samotný okraj aglomerace Bari, kde má být něco jako venkov Itálie. Podařilo se mi celodenní jízdenky koupit přes mobilní aplikaci, platba na dálku kartou je bezpečná, je vyžadovaná autorizace SMS, která přijde. Kódy a čísla jízdenek si i Adam fotí do svého telefonu, kdyby ten můj náhodou selhal. Stejně jsme za celou dobu pobytu v Bari v autobusech neviděli revizory a řidiče jízdenky nezajímají.

Jedeme tedy busem kodrcavou jízdou plnou děr a popojíždění od jedné k další světelné křižovatce. Hustota zástavby se snižuje, jsou zde jednak velké zahrady s luxusními vilami, říkám jim „paláce“, kamenné několikapatrové domy často s velkou zahradou připomínající park. A nebo rodinné domky, ale všechny s plochou střechou. Autobus se postupně vyprazdňuje, jak se vzdalujeme z centra Bari, venku začíná být vedro a klimatizace nestíhá. Jedeme okolo centra čtvrti Carbonara di Bari, kde je na náměstí park a na lavičkách posedávají a debatují důchodci. Dále až ke konečné autobusu jsou pole, olivové háje nebo vinice a jsou obehnány ploty nebo zdmi. Projdeme se po okolí, fotíme si místní osobní vlak u železničního přejezdu a po krátké procházce stíháme autobus zpět směr centrum, jedeme pár zastávek a máme v úmyslu do Bari se vrátit příměstským vlakem po vedlejší, byť elektrizované trati. Cestu na nádraží najdeme, zbyla z něj však jen jednokolejná zastávka s jedním automatem na jízdenky. Tak akorát je stihneme koupit a označit a vlak přijíždí- je to elektrická jednotka polského výrobce NEWAG. Pro tuto firmu je získání zakázky na italském trhu velkým úspěchem, jelikož Italové dávají zpravidla přednost vlastní značce, což je patrné v vozového parku osobních aut, autobusů i náklaďáků. Vlak je skoro prázdný (kdo by cestoval kolem poledne v pracovní den v létě) a přestože trať vede přímým směrem, jede pomalu. Nedávno se trať rekonstruovala a stále zde probíhají stavební práce. Alespoň ale zase uvidíme zdejší stavební traťové mechanismy. Možná by cesta busem do centra Bari přece jen byla rychlejší. Ale jedeme přes místní nádraží Bari Sud, kde nás zaujmou odstavená stará železniční vozidla, je to tu něco jako hřbitov. Údajně zde mají mít odstavené i Brejlovce (původně československá dieselová lokomotiva, která tady kdysi jezdila). Adama zde zaujme taky zajímavé přejezdové zabezpečovací zařízení. Přijeli jsme na nádraží Bari centrale a máme v úmyslu projet se další tratí- úzkorozchodkou do vnitrozemí. Ale vlak, který podle původního jízdního řádu na Internetu měl jet, na odjezdových tabulích uveden není (patrně nejezdí o prázdninách), tak další jede až za hodinu. Jdeme se tedy projít do nedalekého parku, kde je stín, pitná voda a WC.

Vstup na nástupiště úzkorozchodky je přes turnikety, kam se dostanete po načtení čárového kódu z jízdenky. Stejně tak vás pustí tento kód na WC na nádraží. Je zde ale čisto. Chceme jet do města Modugno, což má být asi 20 km od Bari. Vlak tvoří 2 několikavozé úzkorozchodné dieselové jednotky, jsou zánovní s moderním interiérem. Samozřejmě s klimatizací a funguje. Trať se vlní po vysoké estakádě nad dalšími kolejemi, je zde stanice, která je jakýmsi technickým zázemím úzkorozchodky a pak okolo sídlišť opouští Bari. Vlak jede celkem rychle (max. 80 km/h) a klidně, místy trať i dvoukolejná. Nyní slouží jen pro osobní dopravu a její síť je přes 100 km dlouhá. Přijíždíme do stanice Modugno, která je totálně rekonstruovaná. Místo původní stanice je ta nová zahloubená a pro betonářské firmy to byl zajímavý bussiness. Opět ven procházíme přes turnikety. Žádný zřízenec zde není, takže pokud máte nějaký jiný typ jízdenky nebo vám kód nefunguje, máte smůlu. Přemýšlíme s Adamem, jaký mělo přínos zahloubení stanice, kromě kšeftu pro stavební firmy, když pro cestující je delší cesta k vlaku a likvidace zázemí pro cestující. Pak ale přicházíme na přínosy a to nižší hluk od vlaků a zrušily se 2 přejezdy, které v centru města zřejmě blokovaly silniční provoz.

Jdeme pěšky do nedalekého centra na náměstí, naštěstí je zde dost stínu pod stromy. Je zrovna doba siesty a je zde mrtvo, nacházíme ale jeden otevřený obchodní řetězec, kde si kupujeme jídlo. Na lavičce pod stromy u kohoutku s pitnou vodou pak pojíme, jdu se zchladit k postřikovači trávníku, který zavlažuje vegetaci tady na náměstí. Procházím se boso po mokré trávě a je to velmi příjemné. Neslaná voda, jak se ujišťujeme, tady nijak vzácná nebude. Stejně tak zavlažování je na mnoha polích, sadech, zahradách. Oproti tomu žádnou tekoucí řeku nebo potok jsme zde neviděli, jen prázdná suchá koryta. Přečkáváme vedro ve stínu na náměstí, zpět do Bari nakonec pojedeme zase vlakem- úzkorozchodkou, jezdí tam i normálně rozchodný vlak, ale nádraží je celkem daleko na kraji města a znamenalo by to dlouhou chůzi terénem bez stínu. Procházíme se také i zde centrem města, kde jsou ty úzké uličky a kamenné baráčky. Některé uličky jsou sotva metr široké. Domy nalepené na sobě s malými mezerami mají ale tu výhodu právě v létě, nedosáhne k nim tolik slunce, aby je rozpálilo. Na oknech jsou venkovní rolety, aby se horko vůbec nedostalo k oknům.

Přišli jsme do zahloubené stanice, kupujeme jízdenky v automatu, ale nepojedeme na hlavní nádraží Bari centrale, ale vystoupíme na okraji města a ostud se přemístíme do ubytování městským autobusem. Vystupujeme na zastávce na okraji sídliště a velkého nemocničního areálu, tím procházíme a pak snadno nacházíme zastávku autobusu, který jede k našemu ubytování. Tak se vracíme a líčíme zážitky. Mamka se Stěpánem s bolavou nohou zatím hráli stolní hry v klimatizovaném apartmánu. Nyní Štěpán ale ven nikam jít nechce, navrhuji, že bychom si mohli jít sednout do parku, když už není takové vedro. Tak alespoň přesvědčuji Adama, že se můžeme podívat pěšky s přiblížením autobusem k onomu „hřbitovu“ vlaků na ono nádraží, kterým jsme dnes projížděli. Povede se to a nakonec Adam nelituje. Krom starých osobních vozů z Německa a spousty již historických motorových vozů odtud z Itálie i ze Slovinska jsme objevili opravdu 2 Brejlovce!!! Je to zvláštní pocit, zde na jihu Itálie spatřit lokomotivy, které dobře známe z českého prostředí. Soudě podle vzrostlých dřevin okolo nich jsou zde však odstavené již asi několik let. Mají rozbitá okna, jsou posprejovaní a v jedné z kabin si udělala domov kočka, i za podpory člověka, jelikož na podlaze kabiny jsou misky s krmivem. Areál nádraží se hřbitovem vozidel je oplocen, přímo k nim jít nemůžeme, ale vše vidíme docela dobře. Adam si pak ještě detailně prohlíží přejezdové zařízení výrobce Westinghouse- italské divize. Vracíme se pěšky a pár zastávek i busem zpět do ubytování a nakonec všichni přece jen ve tmě jdeme do nedalekého parku podívat se na vodní želvy v jezírku. Je jich tu hodně, cca několik set. Na ubytování se pak pouštíme do balení věcí, jelikož dnešní noc je zde poslední a zítra se přesouváme na dalších 8 nocí do Brindisi. Využili jsme zde pračku, sušení prádla jsme prováděli na rozkládacím sušáku uvnitř, nebo taky ve vnitřním atriu domu, které není klimatizováno, takže když prádlo položíme na zábradlí, je to jako v peci a za pár minut je suché. Bylo možno se podívat i na střechu domu, sice zde nebyl žádný výhled, ale byla zde solární elektrárna, která ve slunných dnech postačí na spotřebu domu (když však slunce nesvítí, tak to nic neřeší).

Přesun vlakem do Brinsisi na další ubytování

A je další den- čtvrtek 3. srpna a náš pobyt v Bari končí. Apartmán musíme opustit do 10 hodin, ale v apartmánu v Brindisi se můžeme ubytovat až po 15. hodině. Takže jdeme pěšky k nádraží s kufry a taškami na kolečkách, nikam nespěcháme a naplánujeme si cestu zastávkovým vlakem, abychom do Brindisi přijeli tak akorát. Rozdíly v cenách vlaků jsou zásadní. Vlak IC stojí dvojnásobek zastávkového a vysokorychlostní souprava Freciarosa stojí 3-4 násobek. Přitom cesta není výrazně rychlejší, ani četnost zastávek není výrazně nižší. Volba zastávkového vlaku je tedy jasná a to je i důvod, proč těmito vlaky cestují lidé i na delší vzdálenosti s velkými zavazadly. Kluci tedy čekání na náš vlak tráví focením vlaků, kterých zde jezdí hodně. Jízdenky kupujeme opět v automatu, pokladny zde sice jsou, ale jsou před nimi dlouhé fronty s typickými hlasitými emocemi Italů.

Náš vlak přijíždí, místa na sezení najdeme. Trať vede podél pobřeží jihovýchodním směrem, jedeme vlastně směrem blíže k patě italské boty. Cesta má trvat cca 2 hodiny. Vlak tvoří 2 spřažené nové elektrické jednotky výrobce Alsthom, sviští 140 km/h a četnost zastávek je malá, jedeme i přes město Polignano a Mare, kam plánujeme udělat samostatný výlet z Brindisi. V dáli vidíme úchvatné pobřeží, ale vlak jede velmi rychle. Zajímavá je zdejší krajina, jsem překvapen, že téměř 100% plochy krajiny je zde zemědělsky využito- olivové háje (olivovník je velmi odolný vůči klimatickým vlivům, může přežít dlouhodobé suchu, tehdy na dovolané v Řecku 2005 nám průvodce říkal, že oliva může i zahořet, ale pak se z toho vzpamatuje a roste dál), dále vinice, pěstuje se zelenina (ano, i ty barevné melouny, které nás zaujaly v obchodech či tržištích), řepa či ovocné stromy. Zemědělské pozemky jsou většinou oddělené kamennými zdmi a na pozemcích jsou často rozpadlé kamenné stavby – kůlny, příbytky. U nás jsou dřevěné, ale zde jsou z kamene (odolnost vůči požáru a kámen oproti dřevu vydrží několik století i tisíciletí). Ve vnitrozemí se začínají zvedat kopce, v dáli jsou na nich vidět luxusní vily a rezidence, tím, že jsou ve vyšší nadmořské výšce, je u nich příznivější klima. Na kopcích rostou lesy. Projíždíme okolo města Ostuni, což má být historické město se zajímavými baráčky, obehnanými hradbami. Vlakové nádraží je na okraji, údajně je pohodlnější se do města dostat autobusem do centra. Pokud bude příležitost i zájem, rád bych se tam i jinam do vnitrozemí podívat. Vždyť v Brindisi máme být 8 nocí.

Přijíždíme do Brindisi, mezitím mi majitel ubytování poslal na telefon kódy na vstup do apartmánu. Brindisi má cca 200 tis. obyvatel, je to mimo jiné přístav, odkud vyplouvají trajektové lodě do Albánie a Řecka- na protější straně Jadranu. Ubytování máme mít tentokrát přímo jednom domě v uličce historického centra. Na rozdíl od příjezdu večer za soumraku do Bari jsme sem do Brindisi dorazili v době odpoledního vedra a siesty, kde na první pohled není nic otevřeno, ulice liduprázdné a po dlažbě úzkými uličkami se špatně s taškami a kufry pohybuje. U jednoho z kufrů se rozpadla konstrukce u koleček. Došli jsme k místu apartmánu a u zbytku rodiny začíná zděšení. Nachází se v úzké uličce, kam ani auta nesmí, je to dvoupatrový domek nalepený na ostatní, nám patří jedna podlouhlá místnost v přízemí, kde je také výklenek s koupenou a WC. Vedle je společná kuchyně se stole a lednicí, ve které je k dispozici jídlo, které si můžeme volně brát- údajná snídaně zdarma. Máme k dispozici sušenky, jogurty a pečivo. Je to tu oproti luxusnímu apartmánu v Bari dost malé, co je nejhorší, zjistili jsme, že zde není klimatizace. Toto je fatální chyba, že mě při rezervaci na Bookingu vůbec nenapadlo si toto ověřit, očekával jsem, že v Itálii to je standard. Ale není. Jsou zde jen stropní ventilátory a 2 stojanové. Stěny domu jsou prohřáté z předchozího týdne, kdy zde byly extrémní horka přes 40 stupňů. Navíc dům má okna a dveře jen na jednu stranu do uličky, nelze tedy udělat průvan. Podlaha místností v apartmánu je na úrovni dlažby v uličce, takže jak chodí lidé okolo, dívají se k nám do místnosti. Tohle je ale u většiny zdejších domů ve starých centrech měst. V oknech a dveřích do uličky jsou naštěstí mříže, takže lze větrat i v naší nepřítomnosti. Pokud by nebylo horké léto, tato skutečnost by nevadila, topení zde bylo, ale za těchto podmínek je absence klimatizace zásadní. Reakce rodiny, hlavně podporovaná manželkou, je, že dovolená v Itálii skončila, že mám najít letenky zpět domů, nebo vlakové jízdenky. Zapínáme všechny větráky, vybalujeme věci a jdeme ven na rekognoskaci terénu. Našel jsem, že má být zde otevřený obchodní řetězec Eurospin, nakonec je pouhých 6 minut od ubytování. V něm je příjemně klimatizováno, prázdno a velký výběr všeho. Kupujeme mimo jiné barevné melouny a dávám si olivový salát.

Jídlo jsme uklidili do lednice a jdeme ven, jelikož tam je příjemněji než v apartmánu. Centru města Brindisi leží na návrší (kopci) nad mořským zálivem, podél části břehů jsou promenády, na nábřeží kotví luxusní jachty. Na druhou stranu zálivu (asi 200- 400 metrů) pluje jako hromadná doprava přívozní loď. Nedaleko odtud je přístavní molo pro velké výletní lodě a v dáli směrem k otevřeném moři je vidět silueta pevnosti Santo Alfonzio, která však není pro turisty přístupná. Na konci zálivu je základna vojenského námořnictva, sídlo má v majestátním hradě, který se tyčí nad vodami zálivu, k němu a kotvícím vojenským lodím se pochopitelně dostat nedá. Koupat se zde nedá, je zde nábřeží s hlubokou vodou přístavu, je zde ale takový malý schůdek, kde si alespoň můžete sednout a smočit si nohy. Jenom musíte dát pozor, abyste do hluboké vody nespadli. Moc lidí na pobřežní promenádě ještě není, stále pálí slunce. Vydáme se tedy do infocentra, opět jako v Bari ani zde moc informačních prospektů nemají, vyfasujeme alespoň mapu. Pohlednice zde nemají. Ale nějaké informační materiály jsou k dispozici v našem ubytování.

Procházíme se uličkami centra, došli jsme i k hradu s vojenskou základnou, jsou zde ploty s ostnatými dráty a vrátnice s muži v uniformách, dovnitř do areálu se nesmí, ale hrad si lze prohlédnout alespoň z venku. Údajně podle prospektů se tam lze dostat v jeden den v týdnu, ale na objednání předem a s průvodcem. Takže pro nás nic. Objevujeme improvizované dětské hřiště mezi oprýskanými bytovkami, má být zde WC zdarma, nacházíme jej, zvenku vypadá dost nevábně, ale uvnitř je čisto, doplňujeme pitnou vodu z kohoutku. Jdeme znovu na návrší nad promenádu kolem zálivu, mají zde i obří vyhlídkové kolo (na to nejdeme), šeří se místa se plní lidmi. Lidé vysedávají u stolů ve venkovních restaurací, party pubertální mládeže posedávají na lavičkách a baví se.

Již je noc a právě nyní je venku nejvíce lidí, v úzkých uličkách starého města jsou automobilové zácpy, lidé se snaží dostat za zábavou a kulturou. Podíváme se také do otevřených kostelů, je v nich ale strašné vedro, zřejmě jejich duchovní je otevírají právě na noc, aby se uvnitř ochladilo. Taky spoléháme na to, že během noci náš pokojík se podaří alespoň trochu vychladit. Jenže pokud jsou otevřené dveře a okna, zase je slyšet více hluk z venku. Stále uličkou prochází hodně hlasitě bavících se lidí, k tomu ještě tudy jezdí skútry a motorky. Větráky běží na plné otáčky a spíme úplně odkrytí jen v prádle. Manželka se moc nevyspala, na rozdíl od nás má spánek velice labilní. Celou noc okolo někdo chodil a hned ráno opodál někdo v domku zahájil stavební bourací práce. Budeme to tady muset nějak vydržet. Snad se v dalších dnech trochu ochladí.

Brinsisi a okolí- koupání

Pátek 4. srpna. Vstávat se nám nechce, je zase slunný den, nad úzkou uličkou je modrá obloha a zjistili jsme, že 15 metrů od našeho ubytování je pekárna s čerstvým a voňavým pečivem. Hned vedle je obchůdek potravinami, mají zde i čerstvé ovoce a zeleninu. Jdeme se podívat do zdejších památek do centra města (do nějakého sklepení a dalších kostelů), stavujeme se do tržnice, kde mají pestrý výběr ovoce (kupujeme žluté blumy, rajčata, okurky i ty barevné melouny), vychází to levněji než v obchodě, trhovci to již balí a chtějí své produkty vyprodat. Je fakt, že některé ovoce je celkem odřené a naražené, na chuť to vůbec nevadí, ale do normálního obchodu se z estetických důvodů nehodí.

Jdu se podívat do kanceláře zdejší autobusové dopravní firmy, která provozuje zdejší městské a meziměstské linky autobusů. V kanceláři mají klimatizaci, kožená křesla a stojan s chlazenou vodou. Paní mi prodá celodenní jízdenky na zdejší MHD, neboť ve zdejších trafikách se prodávají jen ty obyčejné na jednotlivou jízdu. S tím, že už od 3 jízd se vyplatí ta celodenní. Je to podobné jako v Bari. Taky mi paní se snaživou angličtinou vytiskne jízdní řád autobusů do historického města Ostuni ve vnitrozemí, kam bychom se některý den chtěli podívat.

Řešíme další program na dnešní den. Slunce už pálí, je vedro a autobusem lze dojet i za město na zdejší pláže k moři. Vyrážíme tady na průzkum na místa, kde by se dalo koupat, abychom zjistili, jak to tam vypadá. Koupací věci si sebou zatím nebereme. Tento autobus je však taková okružní vyhlídková jízda, která objíždí betonová sídliště, tak alespoň vidíme, jak obyčejní lidé zde žijí. Protější strana Brinsisi na opačné straně zálivu- čtvrť Casale je v podstatě takové vojenské město, jsou zde oplocené areály s ostnatými dráty, kamerami a strážními věžemi, jsou zde vojenské areály. Je zde i letiště, které ale slouží i pro veřejnou dopravu, především pro nízkonákladové aerolinky, létají sem touto dobou hlavně turisté. Silnice k pláži vede dokonce tunelem pod letištním areálem. Dostali jsme se do vesničky Sciala, kde vidíme moře a dá se již zde koupat, což ve městě Brindisi nelze. Jedeme ale busem ještě kousek dál, a většina lidí s dekami a plavacími věcmi vystupuje ve vesnici Punta Penne. Takže taky vystupujeme.

Mají tady pláž, která je placená, pronajmete si tady slunečník, křesílka, můžete si uložit věci do kabinek, vedle je pak pláž s volným vstupem. Když ale jdeme na WC nebo si dopustit vodu ke kohoutku, nebo si smočit nohy pod sprchu, nikdo to neřeší. Nezdržujeme se tedy ale dlouho, jednak slunce pálí až až, nikomu z rodiny se koupat nechce, spíše to bereme jako průzkum, zajedeme si sem někdy jindy s koupacími věcmi. Vracíme se zpět do centra a máme v úmyslu dobu největšího vedra strávit v klimatizovaném obchodním centru, tak míříme další autobusem na místa, kde něco takového má být. Mají zde velké hypermarkety, na potraviny, textil, nábytek, nářadí, ale není to obchodní centrum, kde by se dalo posedět uvnitř, dát si jídlo v restauracích či občerstveních, jsou tu jen samotné obchody. Ale alespoň v nich je klimatizace, v potravinách koupíme něco na oběd, do velkého obchodu s textilem si pak manželka dojde na WC zdarma. Sedneme si do stínu budovy na parkoviště, jsou zde lavičky a profukuje tady. Vydržíme tady nějakou dobu, poté se busem vracíme do centra do našeho ubytování.

Pak odpoledne (kdy jsou ulice města vylidněné) se přesouváme zase autobusem (tentokrát již rychlejším, který tolik nezajíždí na sídliště) již s koupacími věcmi na pláž, ale blíže, než jsme byli předtím na obhlídce. Je to taková menší pláž v malé zátoce, vstup je zdarma, dá se i sedět ve stínu jedné z budov – zavřené restaurace. Není tu sice WC ani sprcha, je tu ale plážový bar (nabídka jídel a pití nás ale nijak neoslovila, stejně je to drahé) a s trochou asertivity si tam i můžete dojít na WC. Hanka si nafoukla velký plovací kruh a nechává se v hluboké vodě houpat je vlnách a lenošit. Štěpán se normálně koupe, byť náplast na odřeniny na noze stejně ve vodě nedrží, ale už ho to tolik nebolí a potápí se s brýlemi. Občas si je půjčím. Voda je čistá (samozřejmě člověk musí plavat dál od břehu do hlubší vody, kde není tolik zakalená od písku a od řas, které moře usazuje na mělčině. Na této (i jiných některých plážích) je zvláštní fenomén a to písečný val. Písečná pláž se mírně svažuje do hloubky, ale v dáli vidíme lidi, jak ve vodě stojí. Stačí plavat nějakých asi 20-30 metrů a voda je zase mělčí a vyšší vlny se zde lámou. Nad tímto písečným valem se můžete položit na vodu a houpat se ve vlnách, když vás to nebaví, tak se postavit. Štěpán mi půjčil plavecké brýle a pod hladinou je krásně vidět, že částice vody při vlněni konají kruhový pohyb- podle unášených předmětů i rybek. Zajímavější mořský život je však u velkých kamenů a skalisek u pobřeží, kde mezi kameny mají rybky, krabi či ježci své skrýše, zase je ale potřeba dávat pozor, aby vás vlny neodhodily na skaliska, která jsou často ostrá. Na písečném valu dále od pláže se dávám do řeči jednoduchou angličtinou se dvěma italskými ženami, tráví zde léto u přátel a jsou zde bez chlapů. Pokec v hluboké vodě má pro mě jako muže výhodu v tom, že hluboká voda skrývá určité nedostatky mužského těla, když jsem téměř o generaci starší, než tyto dámy. Údajně zde tráví léto především Italové, často z vnitrozemských oblastí na severu a sem jezdí na několik týdnů v létě (hlavně v srpnu) navštěvovat příbuzné.

Letištní dráha je jen několik sem metrů od pláže a je kousek odtud vidět přistávající a vzlétající letadla. Pravidelné linkové lety z ČR sem ale nelétají (charterové lety cestovek pravděpodobně ano, ale nepravidelně)., Na pláži trávíme čas až do pozdního večera, ostatní lidé už si balí věci, když foukne na mokré tělo závaz větru od moře, je to nepříjemně chladné, v tom případě je příjemnější ponořit se do příjemně teplého moře. Pláž opouštíme až po 8 hodině, už se šeří, přesouváme se na nedalekou zastávku autobusu, ten jede tak nějak podle jízdního řádu a hurá zpět centrum do ubytování. Je již skoro tma a vojenské městečko září různými barvami světel a přes záliv na kopci je vidět krásně nasvícené historické centrum i s hradem s vojenským velitelstvím. Bus popojíždí rychlostí krokem, jsou zde zácpy, lidé vyrážejí za zábavou do centra. Vždyť je pátek. Také se ještě jdeme projít, poté co na ubytování dáváme usušit mokré plavací věci.

Na pěší zóně v centru i na promenádě u pobřeží je podstatně více lidí, než včera, stoly u venkovních restaurací jsou všechny plné, jsou zde i dlouhé stoly třeba pro 20 lidí – velké rodiny a lidé všech generací zde mají setkání či oslavu. My usedáváme u jednoho fast foodu. Zaujalo nás, že objednávku by mělo jít vytvořit a zaplatit pomocí interaktivní dotykové tabule venku, abychom uvnitř nemuseli personálu vysvětlovat. Tak si tam něco naklikáme a po ukončení procesu objednávky se nám ale jen objeví italská chybová hláška, že to nefunguje. Přivolávám k tabuli obsluhu, ta tam někam kliká, pak se mi ale omlouvá, že si to stejně budu muset objednat u ní uvnitř. Tak tedy jdu dovnitř, ale mezitím jsme zapomněli, co si kdo chce objednat. Tak to máme takové komplikovanější.

Pozorujeme italské lidi, jak se procházejí sem a tam, u mladých středoškolských slečen je taková móda a to dlouhé bílé ponožky s logem módní značka a slečny kladou důraz, aby ponožky měly vytáhlé vysoko. Taky tady jsou slečny ve vysokých botách s podpatky, které zřejmě míří někam na diskotéku.

Dnes v noci se má výrazně ochladit (pod 20 stupňů na zdejší poměry) a mají přijít bouřky. Tak uvidíme. Vracíme se do ubytování až pozdě v noci.

Výlet vlakem do Lecce

Je další den – sobota 5. srpna. Předpověď počasí nelhala, z pokoje venku slyšíme crčení vody. A opravdu – je ráno, světlo, ale zataženo, mírně prší a na chodník stékají pramínky vody. Není to žádná pohroma, naopak, příjemně se ochladilo. Lidé chodí venku s deštníky, my taky zvažujeme, zda si je s sebou vezmeme na celodenní výlet, nakonec se shodneme, že to nebude potřeba. Máme v úmyslu na celý den vyrazit do vnitrozemí do města Lecce, kde je mimo jiné železniční muzeum, které je otevřeno jen v sobotu a neděli. Chladnější počasí nám k tomuto plánu jen nahrává.

Tak balíme věci na celodenní výlet a hurá na vlakové nádraží, vlastně je to jen nějakých 8 minut pohodové chůze. Prší již velice mírně a konečně je příjemně. Jízdenky opět kupujeme v automatu, jsou před nimi fronty, u pokladen jsou však podstatně delší. Opět jízdenky necháváme orazítkovat v oznamovači. Zastávkový zrychlený vlak (Regionale Veloce) je ale plný, cestující mají spoustu velkých zavazadel, nakonec si ale každý někam v rámci vagónu posedáme. Vlak tvoří opět elektrická jednotka Alsthom řady ETR.103, tyto jsou zde u zastávkových vlaků velice rozšířeny. Mají Jakobsovy podvozky a jsou zde ve více provedení podle počtu článků. Jízda po hlavní koridorové trati je velice klidná a vlak dosahuje rychlosti až maximálních 160 km/h. Krajina je rovinatá a moře není vidět. Postupně se od něj vzdalujeme. V dáli je vidět obrovská uhelná elektrárna Federico II, která ani nemá železniční vlečku, je zásobována uhlím výhradně po moři, z dálky z vlaku vidím vysoký dopravník do haly elektrárny. Po necelé hodině vlak přijíždí do Lecce, leží ve vnitrozemí a má cca 200 tis. obyvatel. Končí zde dálkové vlaky ze severu Itálie (jsou to až 12 vozové vlaky, mají i spací vagóny a právě přijíždějí s téměř 3 hodinovým zpožděním (podobně jako u nás ve střední Evropě), kluci si zároveň fotí naklápěcí vysokorychlostní jednotku do Říma, vzdáleně připomíná naše Pendolino.

Nádraží v Lecce se totálně rekonstruuje, nacházíme ale v pohodě cestu ven. Zdejší železniční muzeum je přes den otevřeno na chvilku dopoledne a pak na delší chvilku odpoledne, rozhodujeme se, že tam zajdeme odpoledne, navíc to není nikterak daleko z nádraží (jen se musí celé obejít) Do rozlehlého historického centra je asi kilometr a jdeme pěšky. Nad některými ulicemi jsou trolejbusové dráty a na rozdíl od Bari zde vidíme jezdit trolejbusy. Na zdejší MHD však mají jen doplňkový podíl, většina linek je autobusových. Opět začalo mírně pršet, ale vůbec to nevadí, je to jen krátká přeháňka. Historické centrum Lecce se rozprostírá v uličkách, je zde hodně kostelů, věží, bran, dvorů, náměstí, mají zde vykopávky římského amfiteátru. Turistů je zde hodně, občas se davy lidí musíme prodírat, podle řeči převládají především Italové. Jdeme na WC zdarma do jednoho řetězce rychlého občerstvení (jídlo si tam ale nedáváme), naopak si kupujeme plátek pizzy a zdejší sladko / slané pečivo u pultu v menším krámku a jdeme si to sníst naproti do parku. Ten je velmi pěkný se zdejší středomořskou florou, mají zde i fontány a něco jako zámeček, u něj má být podle mapy taky WC, ale je zamčené a podle pavučin a zrezivělosti dveří a oken již několik let. V parku jsou ale kohoutky s pitnou vodou. Zaujal mě jeden strom, který má po obvodu svého kmene ostny.

Jdeme dál centrem, je velice rozsáhlé, zaujaly nás hradby, má to být něco jako pevnost, je zde muzeum a výstava obrazů, celkem nás ale zklamalo, že se dalo jen velice omezeně jít na vyhlídku nahoru na hradby. Údajně z bezpečnostních důvodů. Tady nás opět znechutila klasická italská nedůslednost, kdy v rámci vstupného do muzea měl být otevřen ještě jeden další objekt, ten jsme ale jaksi neobjevili (nebyli jsme sami, i ostatní turisté měli tentýž problém), přitom jsme byli na správném místě, ale prostě jsme vstup do něj nenašli. A nebo měli prostě delší siestu.

V dalším parku u dalších hradeb mě zaujaly dlouhé ještěrky, které se velice rychle pohybovaly, podobně jako v Chorvatsku na kamenitých plážích, kde když jdete, před vámi se mihnou a ztratí se. Ale zpět do centra Lecce k památkám, architektura budov je velice zajímavé, do některých kostelů se dostanete zdarma, někde je to za drahé vstupné, zaujala mě vysoká věž jednoho z nich, ale vstupné 14,- EUR za osob, byť výtahem (pěšky to nešlo). Kluky moc architektura a kostely nezajímají, tak si dáme všichni zmrzlinový pohár v cukrárně a pak se pomalu přesouváme k železničnímu muzeu. To leží v areálu bývalého lokomotivního depa, které je pro běžný provoz už nevyužívané, stejně tak kolejiště ve stanici Lecce je značně zredukované. Letos v únoru na jarních prázdninách byli mamka se Štěpánem v rozsáhlém železničním muzeu u Neapole, toto v Lecce je menší, ale mají to tu pěkně udělané. Některý exponáty jsou venku v kolejišti, některé uvnitř hal, v některých je však vedro k nevydržení (otevírá se zde jen na pár hodin o víkendech tak budovy nelze snadno vyvětrat), někde je ale příjemně vyklimatizovaný chládek. Muzeum není státní ani za ním nestojí obrovská bohatá firma, ale provozuje jej parta nadšenců. Je to zde zaměřeno na historii železnice ze zdejší oblasti- Apulie. Dozvídáme se, že elektrizace sem přišla z průmyslového severu Itálie až v 90. letech. Prohlídka muzea byla velice příjemná, vracíme se na nádraží k našemu vlaku, je už 19 hodin a kluci si prohlížejí noční vlaky připravující se na dlouhou cestu na sever Itálie (do Milana, Turína či do Benátek). Jedeme opět téměř novou elektrickou jednotkou od Alsthomu, tentokrát je vlak prázdný a do Brindisi dojedeme již ze soumraku a na ubytování jsme již skoro ve tmě. Jdeme se ještě podívat ven k vyhlídce na přístav a moře, moře fouká příjemný vlahý vítr, v dáli září blesky dost silné bouřky, které osvětlují siluetu nedaleké pevnosti i námořní lodě. Podle mapy je pásko bouřek rozsáhlé a bouří se nad Albánií, sem do Brindisi to již přijít nemá.

Opět se procházíme po pěší zóně a dáváme si jídlo na pozdní večeři v tom místním fast foodu, automat na objednání jídel ale opět nefunguje. Zkoušíme jiná jídla než včera. Ale již naposledy, nijak nás to nenadchlo.

Polignano do Mare- zatím nejlepší koupání

A je další den, neděle 6. srpna. Máme v plánu vyrazit na jednu ze zdejších „must see“ atrakcí- město na pobřeží Polignano di Mare. Jdeme opět na vlakové nádraží a jedeme směr Bari zastávkovým vlakem. Není to náš „klasický“ courák a pomalý vlak, tady mimo aglomerace je četnost zastávek takových 30 kilometrů. Je krásná ostrá viditelnost, po noční bouřce se vyčistil vzduch. Na polích a v sadech jsou vidět kaluže vody, je i v příkopech, vegetace dostala po dlouhé době svou přirozenou vláhu. Zajímavé je, že v dáli nad mořem je vidět souvislá hradba kupovité oblačnosti. I když žádná pevnina tam není vidět, je podle ní patrné, že tam tím směrem jsou nad horizontem hory v Albánii, kde se tato oblačnost tvoří.

Vystupujeme v Polignano a naše obavy se splnily, všude jsou davy lidí. Co bychom taky čekali zde uprostřed léta. Sluníčko pálí a snažíme se jít stínem. Známá fotogenická pláž je u rokle, který tvoří jakési hluboké údolí, na které navazuje pláž se skalami, azurovou vodou a nad ní se tyčí domy. Přitom skály se svazují většinou kolmo k moři. V některých místech jsou ve skalách jeskyně. Po moři plují vyhlídkové lodě různých velikostí a typů, ze kterých si všechnu tuhle nádheru můžete prohlédnout z opačné strany. Scházíme dolů k moři, je zde ale spousta lidí a i dle nálady manželky a kluků je patrno, že zde se koupat nebudeme. Obejdeme tedy pláž se zákoutími ve skalách a rozhlížíme se po okolí. Alespoň si zde smočím nohy, aby mě to schladilo. Místy ze skal skáčou lidé do hluboké vody, vidíme zde také potápějící se plavce se šnorchlem. Místy zde jsou vytvořené v moři z kamenů takové bazénky s vodou, kde bývá voda teplejší a lidé v ní relaxují. Vyšli jsme na jiné straně od moře zpět do města, doplňujeme do lahví studenou pitnou vodu z kohoutku a chladíme se s ní a rozhodujeme se podle mapy, co dál. Zatím se najíme a ochutnáme místní speciality. Obchůdků s italským pečivem zde mají hodně, zajdeme tedy do jednoho z nich, koupíme si plněné placky, koule a plátky pizzy, sníme si to jako většina lidí v sedě na obrubníku chodníku mezi davy lidí. Jídlo zde je ale zklamání, je to šizené. Podobné jídlo jsme měli v Itálii již vícekrát, ale s podstatně bohatější a chutnější náplní. Tady šidí na turistech, kterých je zde hodně a vědí, že většina z nich už sem nikdy v životě nepřijede.

Domy nad onou „úžasnou“ zátokou v Polignano a mare. Azurově modrá a čistá voda a koupající se lidé všech generací.

A pohled na přeplněnou zátoku z mostu

částečně uměle vytesané bazénky s čistou a teplou vodou

atmosféra v zátoce s kotvišěm rybářských lodí- zatím nejlepší koupání

Po jídle jdeme vyhlídkovou trasou centrem města, kde jsou také ty bílé kamenné baráčky v úzkých uličkách, kde většinou ani neprojede auto. Je zde několik míst s vyhlídkovou terasou na moře, jehož vlny burácení kdesi až 30 metrů v hlubině. V uličkách centra bydlí lidé, ale taky tady jsou obchůdky se suvenýry, penziony či restaurace. Došli jsme až na kraj starého města, tady už baráčky nejsou, ale není tady ani žádný obchod ani stín. Jsou zde ale záchody s pitnou vodou. A naštěstí nad mořem příjemně profukuje vítr. Debatujeme nad mapou, zda za městem není nějaká možnost koupání. Přes mobilní data na telefonu (výjimečně zde fungují) nacházím místo, které má být jako zátoka s kotvištěm rybářských lodí, ale lze se tam koupat a jsou na to dobré recenze. Jenom vstup k ní je celkem nenápadný. Tak to zkusíme, stejně máme ještě celé odpoledne před sebou.

Jdeme tedy po úzké asfaltové cestě kolem polí, vinic a olivových hájů s kamennými rozpadajícími se domky. V dáli burácí moře a silnička najednou začíná prudce klesat, takže jdeme dobře. Blížíme se směr moře, cesta najednou končí a podél ní parkují osobní auta, skútry i velké motorky (kluci si je nadšeně fotí). Ještě je potřeba sejít strmým betonovým a kamenným chodníčkem dolů k vodě. Popis z Googlu byl výstižný. Zátoka je jen pár desítek metrů široká, skalnaté břehy se svažují prudce dolů. Písek zde není, jen kameny a skály. To je ale dobře, protože moře není zakalené. Pokládáme naše věci na kameny a brzy zde bude dokonce stín s tím pádem příjemně. Hurá do vody, je to zde ale obtížnější, musíme přeskákat přes místy ostré kameny a vyhnout se lanům od přivázaných lodí. A projít špinavou zakalenou vodou v mělčině s nánosy nepořádku, a následně hluboká voda už je čistá. Štěpán má připraveny brýle na potápění a je nadšen. Občas mi je půjčí, i mamce a opravdu zde je to zatím nejlepší koupání a potápění. Průzračná voda a spousta mořského života. Tím, že jsme v zátoce, vlny nejsou tak vysoké, ale je potřeba dávat pozor na ostré kameny. Na některých místech je problém z vody vylézt nebo dostat se do ní (lidé, kteří to tu znají, na některá místa skáčou). Pokud však skočíte daleko od konce zátoky, musíte doplavat až na místo, kde lze z vody vylézt. Zlatým hřebem tohoto místa je obrovská dvoumatrace, která je uvázaná uprostřed zátoky a dlouho se se Štěpánek pokoušíme na ní vylézt, jak se houpe ve zvlněné vodě. A pokud se na ni vyškrábeme, ještě vyžaduje velkou snahu se na ni udržet a postavit se. Nakonec se nám to oběma podaří. Pobřeží je hodně členité, objevujeme místa, kde je malá hloubka a hned vedle je 4 metrová hlubina, kde lze pozorovat bohatý mořský život. Mezi kameny jsou malé průlivy hlubší vody, kterými lze proplavávat. Tam jsou právě rybky, ježci či krabi, kteří se pohybují hned vedle vás. Jak svítí na moře slunce, je podvodní život krásně vidět.

Občas vylezeme na břeh (tam, kde to jde) a pozorujeme okolní dění. Je zde více lidí, kteří prozkoumávají takto zdejší zátoku a potápějí se s brýlemi. Překvapuje mě, kolik je potápěčů- žen. Zajímavé je, že asi tak 99% italských žen má dvoudílné plavky, i ty vyvinutější, stejně tak je zde hodně modelů těsných úzkých plavek. Takže když pozorujete zdejší potápěčkyně shora ze skalnatého břehu, dopřejete si výhled na jejich pozadí. Vydrželi jsme v této zátoce několik hodin i ve vodě samotné, tím, že má nějakých 26 stupňů, vůbec nemáte pocit chladu. Je však potřeba doplňovat pitný režim (vody máme dost), a slaná voda je nepříjemná. Do zátoky se dostal stín, jak slunce klesá na obzoru, takže se lze před ním snadno schovat a nemusíte se bát, že se spálíte.

Je večer a přesouváme se na nádraží k našemu vlaku, obtížně hledáme otevřený obchod (je neděle), ale nakonec uspějeme. Pak u plotu u vlakové zastávky suším naše mokré ručníky ve větru. Sešlo se zde spoustu lidí, kteří chtějí jet vlakem na oba směry, naštěstí jsme s tím počítali a přišli s předstihem a naštěstí jsme se postavili ke správné frontě k správnému automatu. Pokladny zde nejsou, jen 2 automaty. U toho druhého je nějaký technický problém (Adam říkal, že tam není papír). Cestující si tak naklikají na nepřesné dotykové obrazovce požadované údaje a když pak mají přejít k zaplacení jízdenky, automat jim oznámí, že mají smůlu, protože technický problém. Je to ta lepší varianta, v minulosti jsem zažil situaci, že cestující provedl platbu, ale jízdenka se mu nevytiskla a zkuste pak něco reklamovat v cizí zemi. To je nevýhoda této automatické technologie. Připomíná nám to podobnou situaci jako s tím automatem ve fastfoodu.

My máme tentokrát štěstí, jízdenky se nám podaří koupit a stihnout nás vlak. Do Brindisi opět dojedeme již za soumraku a jako obvykle se pak ještě jdu s klukama projít po městě po okolních uličkách. Majitel našeho apartmánu se k nám chová přívětivě, doplňuje jogurty, sušenky a pečivo, stejně tak krabičky s pitím a nabízí nám, že pokud chceme, může nám vyprat prádlo (pračka zde není, byli jsme tím překvapeni, jelikož v recenzích ubytování se uváděla jako výhoda možnost vyprat), to ale nepotřebujeme, již jsme si něco vyprali v předchozích dnech v koupelně. Sušení prádla je velice rychlé, pověsíme jej a dáme před něj větrák.

Plavba v Brindisi přes zátoku a další koupání

Probouzíme se do dalšího dne- pondělí 7.srpna. Opět modrá obloha a slunečný den. Máme v úmyslu se dopoledne přeplavit převozní lodí na opačnou stranu zálivu, kde je mimo jiné monument námořních objevů a měla by z něj být pěkná vyhlídka na okolí. Loď pluje každých 20 minut a je to taková okružní přívozní plavba mezi oběma břehy. Kdybyste chtěli záliv obejít pěšky, bylo by to nějakých 5 kilometrů, kdežto po vodě je to jen asi 300 metrů. Koupíte si na palubě jízdenku za 1,- EUR, pokud nemáte drobné, lze platit kartou. Loď je pro cca 30 osob a je to takový vodní autobus. V přízemí vysokého sloupu s monumentem je mauzoleum s výstavní expozicí, vstup je tam zdarma a přejemný chládek a čisto. Pokoušíme se dostat nahoru na vyhlídku na monument, ale neúspěšně. Dveře jsou zamčené a nikde nikdo ani nikde žádná informace. Přitom ještě hodinu zde mělo být otevřeno. No, asi si personál rozhodl dopřát delší siestu. To je prostě Itálie, další příklad jejich typické nedůslednosti. Relaxujeme tedy v parku pod monumentem ve stínu velkých středomořských borovic. Poté se procházíme ulicemi této strany zálivu a scházíme po dlouhých schodech ke stanovišti přívozní lodě.

Na zbytek dne se jedeme koupat k moři, tentokrát je náš cíl tam, kde jsme byli úplně poprvé na skok se jen podívat a smočit nohy. Mám za cíl koupit jednorázové jízdenky v trafice cestou na zastávku, měla by být i v době siesty otevřená. Ale zase chyba, jen zatažené rolety a otevřeno ani náhodou. Nechávám tedy zbytku rodiny věci a nelehko běžím směrem k vlakovému nádraží, tam je další – větší trafika. Ta je otevřená a jízdenky dostanu. Přitom se smiřuji s tím, že autobus nám mezitím ujede a pojedeme dalším. Ale štěstí, přibíhám k rodině a BUS ještě nejel. Nakonec má 10 minut zpoždění. Cestuje s námi jistý zajímavý malý muž evidentně ne zdejšího původu, má s sebou něco jako nástěnku, na které má napíchané cetky (plyšové hračky, gumičky do vlasů, řetízky), potkali jsme ho už párkrát ve městě, jak se to snažil prodat lidem. Vystupujeme u pláže… a zkoušíme náš trik nechat si věci na placené pláži ve stínu na zápraží před převlékárnami. S tím, že zdejší infrastrukturu jako lehátka či slunečníky využívat nebudeme, ale dlouho nám to nevydrží. Vzrostlý holohlavý pán mi později naznačí, že zde být nemůžeme a máme jít pryč. Tak přestěhujeme naši deku s ručníky, oblečením taškami za hranici soukromé pláže. Co se dá dělat. Tam je taky písek, ale není tam stín. Naštěstí jsou na obloze mraky, slunce tolik nepálí.

Potápění a mořský život je zde ale celkem nic moc, moře se svažuje velmi mírně, převládá zde jemný písek, voda je zakalená. Jsou sice místy i kameny, ale u nich není pozorování podmořského života tak zajímavé. Navíc na některých místech, pokud se chcete dostat do vody, musíte projít mělkou vodou vrstvou materiálu, připomínajícího shnilé listí. Využívám ale čas pěšímu k průzkumu pobřeží. Beru tedy alespoň Adama a jdeme se podívat k pozůstatkům starobylých strážních objektů nad mořem. Jsou zde 2 domy, které připomínají věže, lze se dostat po rozpitých schodech při troše opatrnosti i na střechu, odkud je zajímavý výhled. Lidé si tu dělají místy smetiště, ale to zde v Itálii nepřekvapí. Zajímavé je mořské pobřeží. Není zde písečná pláž, ale takové obrovské ostré kamenné rýhy, ve kterých se udržuje voda, místy vytváří takové bazénky, do kterých natéká jen při silném vlnobití. Občas se tak do nich uvězní i rybky, které chytají rybáři. Tyto „bazénky“ používají lidé ke koupání na jaře, je v nich voda teplejší než v moři, jelikož je prohřátá sluncem. Podobné „bazénky“ jsme viděli včera v Polignano di Mare, ale tam to spíše vypadalo, že k jejich vytvoření dopomohl člověk (měly příliš pravidelné a rovné tvary), kdežto zde jsou ryze přírodní. Některé z nich jsou hluboké i přes 2 metry a můžete v nich dát pár temp plavání). Co člověka ale znechutí je všudypřítomný odpad, který vyplaví moře a nebo zde poházejí neukáznění lidé. Přitom i zde jsou odpadkové koše. Na plážích i v travnatém porostu dál od moře lidé dělají pikniky, jsou zde i skupiny kolem 12 lidí (rozsáhlé rodiny se zastoupením všech generací).

Z pláže do ubytování do centra Brindisi se zase vracíme až večer za setmění a opět jsou zácpy na silnicích.

Pohled na památním od moře

A místní vegetace ve městě v parku

Výlet do Grottaglie

A je další den- úterý 8. srpna a máme v úmyslu podniknout výlet hlouběji do vnitrozemí. Našli jsme si spojení napříč spodní částí italské boty- pojedeme do města Grottaglia, které by mělo být starobylé a měla by tam být divočejší krajina- skály a hluboká údolí. Vlaky tudy jezdí s menší četností než po hlavní trati podél adriatického pobřeží.

Náš vlak s cílovou stanicí tvoří opět stejná elektrická jednotka od Alsthomu, jako ty ostatní předchozí, je v něm ale výrazně méně cestujících. Četnost zastávek je nějakých každých 20 kilometrů, malé vesnice, jak je známe u nás, zde nenajdete, spíše to jsou zemědělské usedlosti či luxusní rezidence- paláce s navazujícími velkými zahradami či sady. I zde je 99,9% plochy intenzívně zemědělsky využíváno a je zde i hodně solárních elektráren, které se se zemědělstvím (na rozdíl od nás v ČR) vhodně doplňují. Viděli jsme několik solárních panelů na otočných modulech ve všech osách, které i přes větší složitost mají vysokou účinnost a nezpůsobují degradaci okolní zemědělské půdy. V Itálii mají výhodu, že jsou blíže rovníku a tedy solární panely mají lepší účinnost. Mimochodem, víte, co je na solárních elektrárnách nejdražší? Sanace degradované zemědělské půdy (u nás se většinou pod fixně instalovanými panely o půdu nikdo nestará, nikdo ji neseče, rozmnoží se u ní plevely, pod panely se nedostane dešťová voda). Tady v Itálii na mnoha místech se navíc doplňují fotovoltaické panely s termosolárními trubicemi na ohřev vody, což je fajn.

Ve městě Oria z dálky vidíme hrad na kopci, lákalo by mě na zpáteční cestě se zde zastavit a podívat se tam, ale podle Googlu se tam dostat nedá, vše je uzavřeno a chátrá, jen je vyhlídka na okolí z jedné strany od cesty k bráně hradu. Je to škoda, z dálky hrad vypadá celkem rozsáhlý.

Trať je jednokolejná, ale elektrizovaná a je patrný úpadek zdejší infrastruktury. Jsou zde pozůstatky vleček, nákladišť a rozsáhlého drážního zázemí, nyní zde nevidím žádné aktuální stopy nákladní dopravy. Ve městě Francavilla Fontana je železniční uzel, na navazujících tratích však již žádná pravidelná osobní doprava není. Vlak vyjíždí do vysočiny, trať se klikatí, vede po skalnatém terénu a otevírá se výhled do dáli na mořský záliv s aglomerací a průmyslem a vysokými horami nad zálivem. Je to Apeninské pohoří, která má přes 1000 metrů, což je zajímavé, jelikož krajina v okolí Bari a Brindisi je vesměs plochá.

Vystupujeme v Grottaglii, nádraží je na okraji městečka, které se rozkládá na stráních kopce. Není to ale nic prudkého, žádná divočina. Cestou na volně rostoucích stromech posbírám nějaké ovocné plody (ořechy a limetky) Jdeme tedy směr centrum, kde jsou jak jinak taky ty úzké uličky a kamenné baráčky. Chceme se podívat do zdejšího hradu, je přístupný a je v něm muzeum keramiky, nedaleko se těží keramická hlína a vyrábějí se z ní různé předměty. Krom interiérů je přístupné hradní nádvoří, nelze se však dostat nikam výše na hradby či na nějaké vyhlídkové místo. Mají zde ale pěknou zahradu se stínem a tím, jak je na návrší, zde příjemně profukuje. Couráme se po městě, obcházíme budovu hradu, je rozsáhlá a z větší části nevyužívaní a chátrající. Je to takový zvláštní přístup k památkám, Itálie má spoustu takto nevyužitého turistického potenciálu. Rozdílný přístup je např. v Německu, kde památky tolik nechátrají, ve spoustě z nich je ale hotel, takže jako normální turista se tam stejně nedostanete.

Je čas oběda, čas siesty a všude je opět zavřeno, zabedněno, vylidněno. V zástavbě centra ale nacházíme otevřený supermarket, kde téměř nakupujeme sami. Takže zase varianta s posezením na lavičce ve stínu pod stromy poblíž vodovodního kohoutku. Podle mapy má být v jedné zastrčené ulici veřejné WC, opravdu jej nacházíme, opět jeho zařízení je maximálně vybrakované, lidé ukradli, co mohli, pokud chcete spláchnout, lze to, ale musíte nalézt tu správnou páčku. Nikdo to zde nehlídá a vstup je zdarma.

Ještě mám v úmyslu podívat se do zdejší přírody, manželka s klukama ale čekají dole na lavičce pod stromy a jdu se podívat na návrší, kde končí zástavba města a na kopci je olivový háj a vyhlídkou do širokého údolí. Pravděpodobně jsem ale na soukromém pozemku, jsou zde zbytky kamenných zemědělských obydlí a zídky z kamene, ohraničující pozemky. Ještě se jdu podívat na zdejší rokli, je na kraji města, kde je něco jako sídliště a areál nemocnice. Jedná se o skalnaté hluboké údolí, kde ve skalách jsou vytesány místnosti a výklenky. Moc se mi zde ale nechce procházet, je to ideální místo pro hady, k tomu horko a pálící slunce. Nemám plné boty a chodit ve zdejším porostu na skalách v sandálech by mohlo být riziko. Zbytku rodiny se zde již pobývat a nic prozkoumávat nechce, pojedeme tedy dřívějším vlakem, měli bychom jej v pohodě stihnout. Vzhůru tedy k nádraží.

Cestou vidíme kouř, který se šíří po okolí, shodou okolností blízko dvou benzínových pump. Žádnou aktivitu zde vak nevidíme, po asi 20 minutách zaznívají sirény, ale nic se neděje. Vidíme, jak hoří travnatý porost v příkopech u silnice, ale nic závažného. Ale celkem profukuje a kouř je unášen po celém městě. Zřejmě i hasiči tady mají siestu. Okolo jezdí auta, chodí lidé a nikoho oheň nepřekvapuje. Kluci pak od nádraží z dálky pozorují, jak nějaký chlápek v montérkách z obyčejného nehasičského auta stříká na oheň vodu z hadice a pak lopatou udusává oheň.

Ještě k benzínkám, pro ty, kteří plánujete do Itálie vyrazit autem. U většiny benzínek je takový pomocník- chlápek v montérkách, někde má i reflexní vestu. Nabídne vám, že vám palivo do auta sám natankuje. Při placení u pokladny však v tomto případě můžete být překvapeni, že je vám účtována vyšší částka, než na displeji výdejního stojanu. V tomto případě je vám k tankování připočtena služba- právě práce toho pomocníka. Uvádí se to na cedulích u benzínky a dělá to cca 0,2 až 0,3 EUR ze litr. Pokud tankujete plnou nádrž, částka se může vyšplhat vysoko. S něčím podobným se setkali přátelé např. ve Francii.

Na nádraží v Grottaglii není pokladna (ani žádný personál, vše se řídí dálkově), ani automat na jízdenky. Ty na cestu zpět nemáme, zkusíme tedy ve vlaku u průvodčího. Přijíždí opět tatáž elektrická jednotka, která nás vezla sem, je skoro prázdná. Usadíme se a jdu hledat průvodčího. A následuje scéna, jako z několika železničních novin- průvodčí sedí na sedadle, píše SMS, pozdravím jej, řeknu mu, že bych chtěj 4x jízdenku do Brinsisi. Průvodčí vytáhne strojek, vytiskne jízdenku, dám mu peníze, on poděkuje, usměje se, popřeje šťastnou cestu a píše SMSky dál. Nutno připomenout, že ve zdejších vlacích v Itálii průvodčí vagóny neprocházejí jako u nás, kdy systematicky kontrolují jízdenky. Zde jen procházejí a kontrolují jen nepravidelně a namátkově. Jsou zde vlastně v roli jakýchsi revizorů. Proto předem zakoupené jízdenky musí být na nástupištích označeny.

Zase dojíždíme do ubytování, zase ještě procházka po městě a nábřežní promenádě. Tentokrát je zde hodně lidí, přistály zde obří výletní lodě a pasažéři vyrazili na prohlídku do města. Potkáváme tady i toho přistěhovalce, který prodával cetky na pláži (nabízí plyšové hračky), je to pro něj příležitost něco prodat.

Hrad v Grottaglii

A rokle na okraji města

Další procházky po čtvrtích Brindisi a koupání

A je další den- středa 9. srpna. Nabízím zbytku rodiny autobusový výlet do vnitrozemského města Ostuni (jeli jsme z dálky okolo něj vlakem) se stylovými domy, ležící na skále na hradbách, ale není zájem. Má být vedro a nechce se nikomu nikam trmácet. Dopoledne se jdeme podívat do parku na konci zálivu a odpoledne pojedeme autobusem zase se koupat k moři. Park je zajímavý, hlavně zdejší flora, je zde nehlídané WC zdarma, ale opět poněkud vybrakované, co šlo ukrást a nemělo vliv na alespoň částečnou funkčnost, zde chybí. V otevřené trafice raději předem kupuji jízdenky na odpolední cestu busem na pláž a pak jdeme do jedné čtvrti, kde má být čínská restaurace. Podle jídelního lístku na Internetu mají být ceny přijatelné, tak abychom porovnali, jak to jejich jídlo chutná zde.

Uvnitř není moc klimatizováno, asi šetří energií. Asijský personál je v době polední překvapen, že jsme sem přišli a že si chceme dát nějaké jídlo. Nakonec překonáme úspěšně jazykovou bariéru a objednáme si. Jídla jsou levná, ale jsou to velmi malé porce, takže si dáváme několik chodů. No, shrnuto: jídlo chutnalo podobně jako u nás, utratili jsme podobně jako u nás, ale moc jsme se nenajedli. U nás za ty peníze jsme obvykle přejedení. Co ale potěší, při placení dostaneme jako dárek sušenky štěstí- je to takový „koláček“, uvnitř kterého je papírek s pořekadlem nebo přirovnáním. Vracíme se pomalu na ubytování, bereme si věci na koupání a zase- naposledy- autobusem na pláž. Tentokrát na tu, kde nebyla ta placená a která byla v zátoce, kde skákali lidé z velkých kamenů do hluboké vody. Jsou větší vlny, než v předchozích dnech, mládež ve vlnách dovádí, se Štěpánem se vrháme s nadšením do vody zkusit potápět se u skalnatých břehů, ale nejde to. Jednak je to nebezpečné, moře je hodně rozhoupané a vlny nás mohou odhodit na ostré skály a jednak je rozvlněná voda zakalená. Něco pod vodou z větší vzdálenosti od břehu vidět lze, ale není to ono. Bezkonkurenčně nejlepší potápění i koupání bylo zatím v Polignano de Mare v zátoce rybářských lodí. Vydržíme u vody zase až do večera, ještě se s klukama jdu kousek projít po molu, které je velice dlouhé, vybíhá do volného moře a je odtamtud výhled na pevnost sv. Alfonze, ale jen výhled, k samotné pevnosti se dostat nedá, ani dovnitř ní.

Flora v parku v Brindidi

Také subtropická flora

A v dáli pevnost svatého Alfonze

Předposlední den v Brindisi a pak návrat domů

Předposlední den- čtvrtek 10.srpna. Opět krásné slunečné teplé počasí. Navrhoval jsem, že dopoledne se zajedeme podívat příměstskou autobusovou linkou do přímořské obce, kde by měla být pláž, skaliska, příroda, architektura, okoupali bychom se mimo jiné v moři na jiném místě a odpoledne se vrátili, aby nám před zítřejší cestou domů uschly plavací věci. Ale nebyl zájem. Tak se jdeme podívat pěšky na druhou stranu Brindisi, kde má být velký park se stínem a klidem od ruchu. To se plní, je tam zajímavé rostlinstvo, obrovské kaktusy, hodně druhů palem, středomořských borovic. Bohužel tam však není funkční odemčené WC. Tedy, kdysi tam existovalo, ale nyní zamčené, zabedněné a chátrající. V parku jsou také vybrakovaná a vykradená LED svítidla u chodníků. Někdo „šikovný“ jej rozebral a vykradl.

Všimli jsme si zde stromů olivovníků a na nich byly plody- olivy. Zatím ještě malé a tvrdé a trpké. Nyní byly plody velké jako pecky od třešní. Olivy se sklízí až na konci podzimu, většinou listopad a prosinec a nyní jsme měli možnost si přímo na ně sáhnout, jak vypadají na stromech. Olivovníky jsou zde velice rozšířené.

Opět i zde se snažíme vyhýbat chození mimo chodníky rozpálenou trávou, před našimi kroky prchají ještěrky, mihlo se přede mnou i něco jako malý had. Prý se zde vyskytují, ale neměli by být velcí, asi jako naše užovky. Ve stínu místní vegetace na lavičkách v příjemném vánku přečkáváme největší vedro a pak jdeme na obhlídku místního obchodu- jednak je zde supermarket s potravinami a jednak prodejna- obdoba našich asijských obchodů s domácími potřebami, textilem, obuví, papírnictvím, hračkami, prostě taková vetešárna se zbožím z Asie. Mají zde ale klimatizaci a manželka v budově objeví i WC s tekoucí vodou. Není však moc čisté.

Na prostranstvích ve městech a nejen zde v Brindidi se během celého dne vyskytují osoby tmavé pleti, afrického původu a jsou vysocí a velmi hubení. A to nejen zde, ale i v Bari, Lecce i jinde. Vzpomínám si na vtip kolegy z bývalé práce, který říká, zda víte, jakým způsobem v Somálsku rozhánějí protestující demonstranty?? Přece ventilátory. Tito lidé posedávají na prostranstvích, z krabic mají pod stromy postavené příbytky, v jejich okolí spoustu nepořádku. Žebrají po kolemjdoucích peníze nebo cigarety. Ale když je odbydete, nejsou agresivní.

Postupně se vracíme do apartmánu, balíme věci na zítřejší ranní odjezd jdeme nakoupit so supermarketu mlsky a nápoje pro příbuzné a známé. Naposledy se procházíme uličkami kolem kostelů (které uvnitř oproti předchozím dnům trošku vychladly), vyhlídek na přístav, po hradbách. Procházíme se okolo kotvících lodí v zálivu u vojenské základny a všímám si, jak lana a řetězy od lodí jsou obtěžkány mořskou faunou a přírodou, kdy cokoliv je ponořeno do vody, hned se tam nějaká rostlinka či živočich zabydlí.

A je poslední den- pátek 11. srpna. Návrat domů. Musíme se přesunout vlakem zpět do Bari, odtamtud na letiště. Raději si děláme časovou rezervu kvůli nepředvídaným zpožděním, která mohou zde reálně nastat. Náš regionální vlak z Brindisi odjíždí před 8 hodinou ranní a vstáváme v 7. Věci už máme zabalené, tak se v podstatě jen nasnídáme, osprchujeme před cestou a vyrážíme s taškami na kolečkách na nádraží. Ale ejhle – stále se objevují před námi překážky. V úzké uličce stojí náklaďák s čerpadlem na beton s podpěrnými nohami. Máme časovou rezervu, můžeme to obejít jinou uličkou, ale zbytek rodiny se proplétá kolem podpěr náklaďáku. Já taky s kufry, ale jsou zašpiněny od betonu. Otíráme je pak na nádraží ubrousky. Mohou se stát i horší věci.

Kupujeme jízdenky v automatu, náš vlak má malé zpoždění 10 minut, což je v pohodě. A opět je celkem plný, zdejší lidé se regionálními vlaky přesouvají i na dlouhé vzdálenosti. Na cestě do Bari nebylo nic zvláštního, náš vlak dojíždí se zpožděním asi 20 minut, ale nic závažného se neděje. Přesouváme se na nástupiště dopravce, který provozuje vlaky na letiště, kupujeme jízdenky a v pohodě stíháme přípoj. Vlaková souprava je zajímavá, již leccos pamatuje (z generace našich „Žabotlamů“ ze 70. let, vůbec se na tuto linku na letiště nehodí, jelikož není nízkopodlažní a cestující se obtížně dostávají do vlaku s objemnými a těžkými zavazadly. Navíc v tomto starém vlaku jen skromně funguje klimatizace a venku již začíná být vedro. Nicméně vlak v pořádku dojíždí na letiště a tady nastává rozuzlení jednoho příběhu- patálie s vracením částky za jízdenky v den přílezu, kdy automat údajně neměl drobné. U východů z nástupiště ve stanici na letišti jsou turnikety, kterými mají ošetřeno, aby se sem dostali jen cestující s jízdenkou za výrazně dražší tarif na letiště, protože ostatní stanice jsou zónou za tarif podstatně levnější. U turniketů je onen „operátor“, který vše kontroluje a řeší případné konflikty. Tomuto operátorovi ukazuju můj voucher na vrácení peněz a pokouším se mu vysvětlit situaci, ten přikyvuje a ukazuje mi, ať jdu za ním. U nástupiště je jakási „bouda“ s ovládacími prvky řízení provozu a tam mi onen „operátor“ napočítá a předá mince za něco málo než 4,- EUR v hodnotě voucheru a ještě se mi omlouvá. Tato mise je tedy splněna.

Pak zbývá přesunout se dlouhými chodbami do letištní haly. Jsou tam celkem velké davy cestujících, ale naštěstí mají jiné cíle než my, kteří odlétáme. Odbavení proběhne OK a čekáme na nástup do letadla. Procházíme se nevelkým terminálem letiště, je spíše zaměřen na dovolenkové lety během sezóna a lety v rámci Itálie či blízkých zemí. Náš let odlétá včas a opět si vychutnáváme krásného jasného počasí a dobré viditelnosti. Chorvatské ostrovy máme jako na dlani a jejich zálivy, průlivy, skalnatá pohoří a většinou zelené lesy na nich lákají k možné budoucí dovolené. Krásně jsou opět vidět hory v Bosně, meandry velkých kroutících se řek v Chorvatsku a Slovinsku a dostáváme se velice rychle do Maďarska k rovinám a vidíme jezero Balaton i s okolními bažinami, kde jsme byli na jarních prázdninách v roce 2000.

Prolétáváme přímo nad Vídní a jejím velkým letištěm a v povzdáli je vidět mohutný tok Dunaje i s Bratislavou a pohořím Děvínská Kobyla, kde se mohutný veletok z rovin opět na své pouti k moři přibližuje k pohoří. Musím zmínit i Neziderské jezero, což ve plytká vodní plocha plná rákosu, leží u hranici Rakouska a Maďarska a trávili jste tam rodinné prázdniny pro změnu v roce 2019. To je také krásně vidět. A za Vídní je již vidět české území. Novomlýnské nádrže na jižní Moravě, Znojmo na kopci se zámkem a s přehradami v národním parku Podyjí. Přesouváme se nad Vysočinou s panoramatem jaderné elektrárny Dukovany, nedalekým městem Třebíč v údolí a větší Jihlavou- metropolí tohoto regionu. A už v dáli jsou vidět chladící věže uhelné elektrárny Chvaletice s vysokým komínem a polabské roviny. Letadlo začíná klesat a brzdit a přelétáváme nad místy, která více a více známe z naší domoviny. Krásně je vidět Kutná Hora i s kostely a Kolín s historickým centrem a průmyslovými závody v okolí. Také jezera v okolí Poděbrad. Doslova zlatým hřebem konce letu je, když letadlo vykoná oblouk nad naším domovem v Čelákovicích s rozestavěnou přeložkou železniční tratě a krásně jsou vidět jezera u Toušeně i lužní lesy bývalého soutoku Jizery a Labe. Přibližujeme se k přistávací dráze letiště Ruzyně a klasicky jako pokaždé letadlo při nízké rychlosti ztrácí vztlak a nepříjemně se houpe. Není to nic nebezpečného, z předchozích více než 45 letů a přistání to člověk zná. Bezpečně dosedneme na letiště Praha- Ruzyně a pak parkujeme na letištní ploše, odkud nás k hale dopraví autobus. Je to zajímavější, jelikož člověk si z venku může prohlédnout a vyfotit celé letadlo, což náš Štěpán s nadšením také činí.

V Praze na letišti to mají krásně organizačně a rychle provedené se zavazadly, že zatímco člověk projde přepážkami a kontrolami po letištních kontrolách, tak to vyjde tak akorát, že v příletové hale mu vyjede zavazadlo. Vše probíhá v pohodě. Ještě zbývá vyřešit poslední patálii a misi a to vyzvednutí kapesního nože, který jsme před téměř 2 týdny ukryli pod stromem před letištní budovou. Úspěšně jsme nožík našli, ani nebyl zrezivělý, vzhledem k tomu, že každý den v uvedeném období ve středních Čechách pršelo. Takže tohle také dobře dopadlo.

Hnedka po „vyzvednutí“ nožíku nám jel autobus z letiště do Prahy a pak vlak domů do Čelákovic. A tím končí naše cesta, dovolená a zbývá vyhodnotit zážitky. Nyní dopisuji cestopis a je 13. března 2024, více než půl roku od návratu z naší cesty do Itálie. Před týdnem jsem se vrátil z další cesty- podniknuté na jarní prázdniny se starším klukem Adamem. Byli jsme v bulharské Sofii na týden a zážitky jsou jednoznačně zajímavější a poutavější než z Itálie. Také se pouštím do psaní cestopisu, budu to mít o to snazší, že mohu porovnávat s dojmy a zážitky z Itálie.

Jdeme hned nakoupit potraviny do našich obchodních řetězců a jsme zhrozeni vysokými cenami ovoce a zeleniny u nás doma v ČR oproti Itálii před pár dny. Je tady jedno z vysvětlení, když se podíváme na země původu produktů. Okurky z Maďarska, jablka z Nizozemska a rajčata z Polska. ČR již dávno není soběstačné v zemědělské produkci a zde jsou důsledky. Na nejúrodnější půdě např. v Polabí vyrostly Automotive montovny (pozn. haly výrobců autosoučástek) a staví se tam nová doslova sídliště domů k bydlení, zatímco přímo ve městech je spousta nevyužitých pozemků po chátrajících bývalých průmyslových podnicích. Platíme daň za moderní civilizaci i za nezodpovědnost našich politiků. To je rozdíl oproti Itálie, kde v oblastech, kde jsme byli, 99% zemědělské plochy bylo aktivně využíváno. Ale chátrajících průmyslových areálů bez využití (pokud nepočítám ilegální skládky) tam bylo více než dost. Je potřeba však zmínit, že i opuštěný zarůstající průmyslový závod může být zajímavým a přínosným biotopem.

Trocha gastronomie- pizza

A slaninový burger

Jako obvykle shrnutí, závěry, rady budoucím cestovatelům a podněty uvádím níže v bodech.

Tato cesta do Itálie byla zatím bezkonkurenčně nejdražší ze všech dosavadních našich rodinných dovolených a cest. Přitom její přidaná hodnota byla relativně malá. Vysoká cena byla daná leteckou dopravou (která však znamená zásadní časovou úsporu, nedokážu si představit, že bychom se tam trmáceli vlastním autem či vlaky či busy), faktem, že jsme tak byli ve vrcholící turistické sezóně (letenky ani tak drahé nebyly, když jsme taktizovali a spekulovali s termíny letů), takže bylo drahé ubytování. Po stránce logistiky (přesuny se zavazadly, přípoje, spojení) byla tato dovolená oproti jiným jednoduchá. To je fakt.

Dále se ukázalo, že horké počasí a ostré slunce opravdu není na aktivity vhodné. Zbytek rodiny z tohoto důvodu ani neměl zájem o výlety do vnitrozemí. Během polední doby je opravdu nejvhodnější sedět či ležet ve stínu pod stromy a nechat se ovanout větrem od moře. A nebo odpočívat ve vychlazených klimatizovaných prostorách- tak jak to dělají místní Italové během své siesty. Podobné zkušenosti mají i kolegové- jeden z nich byl v srpnu v Dubaji a byl na tom podobně. Teploty přes den 43-45 stupňů ve stínu, ostré slunce, přes noc neklesaly pod 30 stupňů. Hotelový bazén měl uměle dochlazovanou vodu, moře jako horká vana. Aktivity na jeho dovolené se tak zredukovaly především na pobyt v klimatizovaném hotelovém pokoji, dopravě, muzeích nebo nákupních centrech.

V čem však byl přínos dovolené a co se i ostatním členům rodiny líbilo, byla průzračně čistá voda ve Středozemním moři a dojmy z potápění, kdy vidíte okolo sebe podvodní život. A moře teplé a příjemné. Pokud plánujete intenzívnější vodní radovánky s potápěním a pozorováním podmořského světa, doporučuji boty do vody a opatrnost při plavání okolo skal a velkých kamenů.

Během celého pobytu jsme nepotřebovali dlouhé nohavice ani dlouhý rukáv, v extrémně překlimatizovaných prostorech jsme nebyli a vedra jsme si užili až až. Proto návrat do chladnější české kotliny pro nás byl velkým darem. Ale za pár dnů i u nás vypukla nesnesitelná vedra, před kterými jsme se následující víkend ukryli do výšin Krušných Hor.

Subtropické ovoce- Opuncie. Všímal jsem si několikrát těch barevných plodů na těch ušatých kaktusech, které doslova rostly jako plevel v příkopech u silnic, u plotů pozemků a mezi ruinami budov. Pak jsem něco podobného zahlédl v obchodě u ovoce a zeleniny. Prodávali tam v plastových vaničkách toto ovoce, tvarem připomínající okurky a mají různou barvu (zelenou, žlutou, oranžovou). Koupili jsme to na zkoušku a bylo to velmi chutné. Někdy bylo potřeba oškrábat ostny či naříznout. Chutnalo to něco jako mezi okurkou, ale bylo to sladké jako bluma či švestka. Přestože ušaté kaktusy rostou v suchém prostředí a mnoho vláhy nepotřebují, plody uvnitř jsou dužnaté. Příště tyto plody, až budeme opět ve Středomoří, zkusíme trhat a ochutnat.

Opucie

Solární panely. Jsou zde velice rozšířené a to jak ty fotovoltaické- produkující elektřinu, tak i ty termosolární, které slouží k ohřevu vody (mají až 8 krát vetší účinnost než ty fotovoltaické, ale co byste dělali s tolika teplé vody v horkém létě, že). Jak jsem již zmínil výše, tyto technologie se zde hojně využívají, především na střechách domů, zde v Itálii lidé i firmy naštěstí pochopili, že je nesmysl zabírat úrodnou půdu fotovoltaickými panely, když se dá využít pro zemědělské účely (a tím připomínám zásadní faktory jako zahřívání krajiny a nižší vsakovatelnost vody při deštích, erozi). Hodně se využívají rotační solární panely (jsou umístěny na otočných sloupech a jsou naklápěny ve všech osách). Zde mají výhodu ve větší blízkosti k rovníku (42 rovnoběžka oproti naší 50) a více slunečního svitu v létě. Rozšíření elektroaut je zde menší u nás, stejně tak jsem si nevšiml infrastruktury na nabíjení, zvýhodňování elektroaut při parkování či vjezdech do centra měst. Itálie podle mých zkušeností zde na jihu tak nenastoupila na vlnu údajné „bezemisnosti“ (která je nesmyslná, pokud se stejně většina elektřiny vyrábí z neobnovitelných zdrojů, nikdo navíc neřeší ztráty v sítích, při nabíjení či v bateriích). Jiný pohled na rozšiřování aut může být ve státech jako je Švýcarsko, Francie či ve Skandinávii, kde se zásadní podíl elektřiny vyrábí v jaderných či vodních elektrárnách nebo ve větrnících se stabilní spolehlivostí. Pokud některé státy navíc elektroauta či infrastrukturu na ni dotují (např. Německo, i když i u nás jsou podobné tendence), je to rozhodně nesprávné. Vede to k deformaci trhu a prosazování zájmů určitých podnikatelských lobbistických skupin. Trh si své zákazníky má najít a lidé, kteří mají rodinný domek s potenciálem výroby elektřiny na střeše, si pořídí fotovoltaickou elektrárnu i bez dotací.

Integrovaná doprava aglomeracích. V Bari ani Brindisi nic takového nefunguje. V obou městech je rozsáhlá síť městských autobusů, mají zde jednorázové nebo denní jízdenky a to je vše. S vlaky ani příměstskými busy kompatibilní nejsou. Stejně tak zapomeňte na taktový provoz regionálních vlaků (jízdní řád a pravidelnými odjezdy každou hodinu). Na návaznost jednotlivých druhů doprav se tedy taky nehraje. V odlehlejších oblastech je cílem, aby měl každý auto. Propagace hromadné dopravy tady také všeobecně není (přehledné jízdní řády, mapy sítě tam nenajdete).

Všudypřítomné motorky. Ano, je jich tady opravdu hodně. Převážně mladí lidé jezdí na skútrech, proplétají se úzkými uličkami ve městech, dělají slalom mezi auty, jezdí rychle, ale co musím ocenit, 100% motocyklistů měla helmy. Stylem jízdy si někdy počínají jako sebevrazi, ale helmy mají vždy. Mimo centra měst jezdí dost motorkářů s velkými silnými krásnými stroji, takže když si prohlížíte zaparkované před obchody či plážemi, je to jako přehlídka techniky.

Platby kartou. Dobrou zprávou z jihu Itálie je, že preferovaný způsob placení je zde hotovost. Personál obchodů většinou není nadšený, pokud vytáhnete platební kartu, ale akceptuje ji. Vytáhne odněkud ze šuplíku terminál, zapne jej, naťuká údaje a kartou zaplatíte. Snažil jsem se preferovat hotovost i z toho důvodu, že je to výhodnější, EURa jsem nakoupil ve směnárně v ČR. Banky používají při zaúčtování karetních transakcí méně výhodný kurz. V dnešní době totiž banky vydělávají spíše než na poplatcích právě na kurzových maržích. Pokud máte účet a platební karty u více bank, doporučuji před odjezdem na dovolenou prověřit, která banka používá jaké kurzy. Můžete tak docela dost ušetřit. A samozřejmě pak tu hotovost. Opět v Itálii jsem po několika letech svou kartu musel pracně vyndat z plastového obalu, protože bylo třeba ji vložit so čtecího zařízení. Pokud platíte vyšší částku adekvátních 500,- CZ (20,- EUR)- limit pro platby bez PINu, tak tyto částky bezkontaktně platit nelze. Musíte kartu vložit do terminálu a zadat PIN. Pokladní v supermarketech tohle nelibě nesou, jelikož to pak zdržuje a vznikají fronty. Zároveň vám přijde na telefon automatická SMS z banky, že transakce nemohla být bezkontaktně provedena a že je nutno kartu vložit do terminálu a zadat PIN. Pokud máte tedy platit více než 20,- EUR, kartu tak k terminálu ani nepřikládejte, ale rovnou ji vložte dovnitř do terminálu.

V některých obchodních řetězcích vznikají podobně jako u nás samoobslužné pokladny, ale lidé je moc nepoužívají, vzniká přitom hodně chyb a u těchto pokladem stejně jako u nás musí být personál, který chyby opravuje a radí zákazníkům.

Otvírací doby obchodů, siesty. Počítejte s tím a obzvláště v letním období, že v době cca od 11:30 do někdy až 16:30 je většina obchodů, úřadů, pošt, muzeí, ale i soukromých firem (autoservisy, kanceláře finančních poradců) nekompromisně zavřených. Mohou být výjimky, např. některé trafiky, velké obchodní řetězce či pokladny na velkých nádražích. O víkendech mají obchody zpravidla zkrácenou otvírací dobu. Hlavně nespoléhejte na otevírací doby nejen obchodů, ale i památek, infocenter podle internetových portálů, např. Google. Údaje jsou nepřesné a pokud uděláte hlášení na Google o opravě údajů, nikdo se neozve a neopraví.

Všechny automaty na jízdenky na nádražích berou platební karty (opět- hodně z nich nemá bezkontaktní plochu a stejně při platbě částky nad 20,- EUR nemůžete platit bezkontaktně) a kartu musíte vyjmout z futrálu. Komunikují anglicky (což je většinou jediný jiný jazyk než domovská italština).

Ukrajinské vlajky jsou v této části Itálie výjimkou. Za celou dobu 12 denního pobytu jsem napočítal 2 (slovy dvě) a to ještě vypadalo na soukromé byty. Na turisty z býv. SSSR či jejich občany s drahými luxusními auty jsme zde neobjevili- ale obecně- v těchto místech Itálie moc zahraničních turistů není a ti, co sem přijedou, se rozprostřou mezi místní.

Italské ženy. Opět, jak již jsem zmínil u cestopisů z Pobaltí 2022 či Ukrajiny 2019, pro nás muže je vhodné a rozhodně doporučuji cestovat v letní době, je to jedna z mála výhod letních horkých dnů. Můžete vidět zdejší ženy na přehlídce dámské módy v pestrých barvách a s odhalenými částmi těl. Italské ženy jsou velice půvabné a elegantní. Umějí se pěkně oblékat a to často až dost odhaleně, přestože se zde pohybuje mnoho mužských individuí bez partnerek tmavší pleti z Afriky a Blízkého východu. Jak jsem zmínil výše, 99% žen se koupe v moři s dvoudílnými plavkami, často velice těsnými a odhalují své tvary. Včetně žen s pár kily navíc. Mně osobně se ale Italské ženy moc nelíbily, jsou spíše menší, drobnější a tmavovlasé. Pokud zde potkáte světlovlásku, buďte si jisti, že je to cizinka.

Wifi, mobilní data. Byli jsme zde překvapeni, že veřejné bezplatné Wifi zde rozhodně není samozřejmostí. V podstatě krom našich ubytování až na výjimky nebylo veřejné Wifi dostupné (až na pár obchodních řetězců ve městech). Na Wifi ve vlacích či autobusech MHD zapomeňte (i když v těch novějších mají zásuvky na dobíjení mobilních zařízení). U některých benzínek či obchoďáků či bank se ukazovala dostupná Wifi, ale byla vyžadována autorizace pomocí SMS na telefonní číslo. Nikdy však nikomu z naší rodiny žádná SMS nepřišla a to i tehdy, když přímo na přihlašovací stránce byla volba zahraničního telefonního čísla. U mobilních dat nastalo překvapení, v polovině lokalit nebyly dostupné vůbec mobilní data na LTE. Půl minuty mobil chroustal, pak se zapnuly mobilní data přes extrémně pomalé připojení staré technologie Edge, které se však po dalších desítkách sekund zaseklo. Tytéž problémy měl zbytek rodiny. Mobilní připojení zde ale nějak fungovat musí, jelikož místní Italové cestou vlaky či busy aktivně svá mobilní zařízení používají a evidentně na Internet připojeni jsou (posílají si fotky, hrají online hry). Přitom během našich nedávných cest jinam do EU (Polsko, Maďarsko), mobilní data normálně fungovala. Možná pro italské mobilní sítě je potřeba provést na telefonech speciální nastavení. Jinak na letišti v Bari veřejná Wifi byla a fungovala. Rozhodně doporučuji před cestou do Itálie si stáhnout offline mapy či důležité dokumenty, abyste pak nebyli nepříjemně překvapeni, že nemůžete být online.

Vztah k památkách v Itálii. Překvapilo mě, kolik je zde nevyužitého turistického potenciálu. Je zde hodně chátrajících objektů (hrady, zámky) a to často na zajímavých atraktivních místech- na kopcích nad městy a jsou nepřístupné. Jinde je velký hrad, v části prostor je muzeum, ale nedostanete se na hradby či na věž, což by bylo jistě zajímavé, i kvůli rozhledu v jinak rovinaté krajině. Nejedná se přitom o krátkodobou rekonstrukci, tyto prostory jsou uzavřeny (nebo nepřístupné) dlouhodobě. Zajímavé také je, když bezpochyby atraktivní objekty (např. zmiňovaná pevnost svatého Alfonze v Brindisi na moři) je nepřístupná, můžete si ji prohlédnout jen z dálky, přitom je zmiňovaný na reklamních prospektech a pohlednicích.

Žádní komáři. Ano, to byla jednoznačně výhoda této části Itálie a tohoto ročního období. Jeden z důvodů byl možná ten, že jsme až na jednu výjimku – potok v Brindisi ústící do vodní nádrže, neviděli žádný tekoucí vodní tok, jen prázdná koryta. A žádné bažiny. Všechna neslaná voda je svedena do potrubí. A není evidentně nikterak vzácná, postřikují se trávníky, zavlažuje se v zemědělství, voda uniká z hadic a potrubí a evidentně to nikomu nevadí. Podobně jako v Řecku s podobnými klimatickými podmínkami. Je zde také hodně krásných velkých fontán.

Kohoutky s pitnou vodou – jsou zde rozšířené, samozřejmě jsme taky narazili na několik nefunkčních. Výhodou je, že při výletu na celý den s sebou nemusíte tahat litry pití a můžete se umýt např. po konzumaci zmrzliny. Většinou tato pitná voda je k dispozici na náměstích a ve veřejných parcích.

Italští lidé. Byli k nám jako cizincům ochotní, tolerantní. Cápali, že jejich jazyk je pro nás komplikovaný a snažili se mluvit anglicky, hlavně mladá generace. S vyloženě agresivním přístupem jsme se nesetkali, nicméně temperamentními hlučnými reakcemi ano (např. když se pokladní v supermarketu snažila nervózně vytáhnout moji platební kartu z plastového futrálu). Italové prostě neskrývají své emoce, dávají najevo rozčilení, znechucení, únavu (řidiči autobusů, personál obchodů či muzeí, stravování). Není to tu jako např. ve Skandinávii, kde se na vás lidé usmívají a rádi vám s úsměvem poradí. Musíte si v Itálii zvyknout na to, že tam pořád něco nefunguje, není dokonalé a místním je to jedno. Na zdejší nedokonalost všude okolo je potřeba si zvyknout. Pro mě tohle nebyla cesta do Itálie první, Hanka se Štěpánem byli před půl rokem v Neapoli a tam byl podstatně větší nepořádek než zde v Apulii. Někde si říkám, jak vůbec mohla fungovat spolupráce za druhé světové války mezi Němci (tehdy pořádkumilovnými a důslednými) a laxními Italy. Kolega si dělal srandu, že to byl možná důvod, proč tu válku prohráli…

Restaurace, gastronomie. V klasické restauraci jsme nebyli (především kvůli ceny), tu asijskou navštívenou, kde jsme si dali „hladový“ oběd, bych nepočítal. Ale chodili jsme do bister, kde si koupíte jídlo u pultu a může si jej sníst u stolečků uvnitř či venku. Pulty s teplým jídlem máte i ve větších obchodních řetězcích s potravinami, kde si můžete koupit plátky pizzy či plněné kapsy či masové nebo sýrové koule. Ano, italská kuchyně je velice chutná a doporučovali nám ji všichni přátelé, kteří již v Itálii byli a pravidelně tam jezdí. Měli jsme štěstí, že jsme tam byli právě v srpnu, kdy je k dispozici čerstvé ovoce a zelenina a vše je domácí a neputuje přes půlku zeměkoule. Italové hodně pijí kávu a to několikrát denně, postávání u stolečků ve všudypřítomných kavárnách je takový jejich denní pravidelný rituál.

Do Itálie bych se, stejně tak i další členové rodiny, rádi zase někdy vrátili. Ale ne v srpnu. Buďto později- na podzim, kdy je moře ještě teplé a je zde méně turistů, a nebo na jaře (březen, duben), kdy jsou již oproti sychravé zimě delší dny, příroda je již zelená a kvetou stromy a zároveň je již teplo.

Mapa- pro představu, kde Bari vlastně leží

Výlety v okolí Bari

A mapa putování po Apulii

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 1 x Velmi praktické!

📷 0 x Krásné fotky!

😂 0 x Rozesmál jsi mě!

📖 1 x To chci taky zažít!

❤️ 0 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsal mbl

Cestopis byl naposledy aktualizován 25. 10. 2026

mbl procestoval 38 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 1 rokem a napsal pro tebe 13 úžasných cestopisů.

Zobrazit profil

1 komentář

Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.

divan

před 13 hod

Při vší úctě: to je tak strašně dlouhé a obsahuje to tak málo užitečných cestovatelských informací a je to napsáno tak nečtivou formou (spousta odboček k naprosto nesouvisejicim tématům), že to celé přečte snad jen masochista... já masochista nejsem a četl jsem to proto jen chvíli na přeskáčku pro zajímavost (protože jsem byl v Bari a okolí 2x za sebou poměrně nedávno).

I při tom rychločtení jsem narazil na řadu nepřesných informací. Např. elaborát o nevýhodnosti plateb kartou (výhodnost/nevýhodnost záleží jen na tom, jakou kartu jaké banky používáte...). Bezkontaktně lze v Itálii samozřejmě platit i vyšší částky než 20 €, jen tu a tam terminál platbu zamítne a musíte vložit kartu dovnitř, nebo použít jinou bezkontaktní kartu. To samé se děje i v jiných zemích, třeba v Irsku jsme se s tím potýkali pravidelně... Nebo píšete že průvodčí kontrolují ve vlaku jízdenky jen náhodně. V Itálii jsem toho vlaky nacestoval hodně a troufám si tvrdit, že průvodčí tam prochází vlak a kontrolují jízdenky +- stejně jako u nás. Atd. atd.

Občas poněkud komolíte názvy. Třeba Polignano de Mare (správně Polignano a Mare), Alsthom (správně Alstom) atd., je toho celkem dost.