Izrael v době velkých oslav i protestů

Při vyslovení názvu státu Izrael nejspíš každému naskočí některé z těchto spojení: Jeruzalém, Palestina, Hamás, Gáza, Svatá země, Abrahám, Mojžíš, ortodoxní Židé, víra, Arabové, korán, Mohamed, Ježíš, Starý zákon, Nový zákon či Bible. Co všechno tam asi za dva týdny zažijeme? Nečeká nás kulturní šok? 

V květnu 2018 jsme se rozhodli tuto zemi projet autem z půjčovny z jihu na sever. Letadlem jsme doletěli do Tel Avivu a tam přestoupili na místní leteckou linku do nejjižnějšího izraelského města Eilat. Odbavení na pražském letišti probíhalo úplně odděleně od běžných přepážek, a kromě vysvětlení účelu cesty jsme museli zodpovídat řadu i zdánlivě nepochopitelných otázek a nechat si důkladně prohlédnout zavazadla. Na bezpečnost Izraelci opravdu dbají a není na tom v jejich situaci nic divného, vlastně to pro nás bylo docela uklidňující.

Na letišti v Tel Avivu nás překvapilo množství přijíždějících Židů všech věkových kategorií, oblečených pro nás dost nezvykle. Mladíci v jarmulkách, rodiny s dětmi v bílých košilích a vestičkách, rovněž s pokrytou hlavou čepičkami kipa, zpod kterých visely po stranách obličejů nakroucené lokny vlasů ze skrání, známé jako pejzy. Nejvíce naši pozornost však upoutali muži s dlouhými vousy patriarchálního zjevu, oblečeni v černých pláštích a v černých kloboucích se širokou střechou nebo i v obrovských beranicích a dlouhých kabátech. Až později nám došlo, že přilétají oslavit sedmdesáté výročí vzniku státu Izrael, které připadlo na 14. května 2018. V Izraeli žije asi osm milionů obyvatel (pouze něco přes 20 % z nich není židovského původu - jsou to převážně tzv. „izraelští Arabové,“ ale i drúzové nebo křesťané). Dalších přibližně šest milionů Židů žije jinde ve světě. Právě s řadou z nich, kteří přiletěli oslavit významné výročí státu Izrael, jsme se na letišti potkávali.Pro let do Eilatu bylo nutné přejet mikrobusem na další část letiště, kde nás čekala opět důkladná kontrola včetně pohovoru. Naštěstí jsme na celý přestup měli asi tři hodiny času. S kratší rezervou bychom jej nejspíš vůbec nestihli. V Eilatu jsme přistáli ještě na staré, původní letiště, které bylo téměř ve středu města. Toto letiště již nevyhovovalo kapacitně a nebylo možné jej nijak rozšiřovat, takže v roce 2019 došlo k otevření nového, většího a modernějšího Ramonova letiště, pojmenovaného po izraelském astronautovi, který zahynul spolu s posádkou letu raketoplánu Columbia v roce 2003.

Eilat je moderní město založené až roku 1959. Toto nejjižnější místo Izraele má strategickou polohu na konci Akabského zálivu, který pak dále ústí do Rudého moře. Jeho pobřeží hraničí s Jordánskem na jedné straně a s Egyptem na straně druhé. Místo je zmiňováno již ve Starém Zákoně a jako přístav jej využívali Římané i Byzantinci. Ještě před pár lety žilo hlavně z turistů, díky příznivému klimatu a písečným plážím. Odliv zahraničních návštěvníků začal v roce 2000 po započetí druhé intifády, což je arabský výraz pro povstání, znamenající útoky Palestinců proti Izraeli. Tato druhá intifáda trvala čtyři dlouhé roky.  Odliv pokračoval po dalších teroristických útocích roku 2007, kdy byli v Eilatu zabiti tři civilisté. Po dalších útocích po roce 2011, kdy teroristé podnikli několik útoků z blízkého Sinaje, který patří Egyptu,  Izrael sice na hranici s Egyptem vybudoval ocelovou bariéru s kamerami a pohybovými senzory, ale turisté se stejně vracejí jen v mizivém množství.

Díky malému počtu turistů byly ceny ubytování velmi příznivé. Měli jsme ho zajištěné v komplexu Club Inn, který poskytuje vysoký standart a je na výborném místě pár minut pěšky od pláže a kousek od největších atrakcí Eilatu, jako je Podmořské muzeum a sousední Delfinárium, kde se dá plavat v moři přímo mezi delfíny.  Jezdí zde navíc linkový autobus, kterým to do centra města trvá jen asi deset minut. Střed města tak trochu připomíná naši Matějskou pouť se stánky a kolotoči, avšak největším překvapením pro nás bylo kluziště v jednom obchodním centru. 

Kdo hledá historické památky, musí však popojet pár kilometrů dál do údolí Timna. Timna  je přírodní rezervace ve tvaru půlměsíce, která se dá celá projet autem. Cestou nás uchvátily nádherné barvy a odstíny skal obklopujících toto údolí, jejichž zabarvení přechází od žluté po okrovou a od hnědé po červenou. Zajímavostí jsou zdejší starověké doly na měď, dříve nazývané „Doly krále Šalomouna,“ kde sice onen král nejspíš nikdy netěžil, ale měď odtud však zřejmě opravdu kupoval. Nyní je po něm pojmenován alespoň obrovský přírodní skalní útvar ve tvaru tří gigantických sloupů. Velkou a mohutně inzerovanou atrakcí měly být bojové vozíky, nakreslené někdy před 3300 lety Egypťany do skal. Tyto kresby jsou však velké přibližně jen deset centimetrů a bez výrazných upozornění bychom je jen stěží vůbec našli. Je z nich zřejmé, že se vojáci tehdy nejspíš nudili, a tak do skal zachycovali vše, co je obklopovalo. Kromě jejich bojové techniky si tak lze prohlédnout i lovecké scénky na tehdejší místní zvířata. Součástí parku je i umělé jezírko, kde je možnost nasypat si do poskytnuté lahvičky barevnou skalní drť a vytvořit si tak autentický suvenýr. Jen pozor, písky se musí v lahvičce pořádně upěchovat, aby se barvy cestou otřesy nepromíchaly.

Hned u jezírka je model Stanu setkávání, který dle Starého Zákona kdysi nechal postavit Mojžíš dle podrobných pokynů boha Jahveho. V tomto stanu bývala uchovávána i Archa úmluvy. Zpřístupněný je jen po předchozím objednání, což jsme nevěděli, ale i tak jsme si mohli alespoň představit, jaké to bylo, když Stan setkávání naplnila Hospodinova sláva - ve dne nad ním byl Hospodinův oblak a v noci z něj šla záře, jak říká Kniha Exodus.  Tento Mojžíšův přenosný chrám byl zničen při prohrané bitvě s Pelištejci již okolo roku 1000 před Kristem. Jeho rekonstrukce byla možná právě díky tomu, že v Tóře byl popsán do nejmenších detailů.

Z Eilatu si lze udělat jednodenní výlet do nabatejského skalního města v Jordánsku, nazývaného Petra. Jeho návštěva měla být jedním z hlavních cílů naší cesty, a tak jsme se již několik měsíců před odletem snažili zjistit, zda je hraniční přechod z Eilatu do Jordánska otevřený a zda nám Jordánci vystaví víza přímo na hranicích. Jelikož je v této oblasti situace velmi proměnlivá, tak jsme relevantní informaci neobdrželi ani na nejbližší Jordánské ambasádě v Rakousku, ani od izraelských cestovních kanceláří. Abychom se vyhnuli nepříjemnému překvapení, tak jsme si opařili víza předem ve Vídni a jednodenní zájezd jsme si objednali u Arkie, což je velká izraelská společnost provozující kromě zájezdů i vnitrostátní lety. Zájezd probíhal tak, že ráno nás izraelský řidič zavezl z ubytování před hraniční přechod, který jsme museli projít pěšky. Kdo neměl vstupní vízum, zaplatil na místě 65 USD a dostal do pasu příslušné razítko. Jordánští pohraničníci nebyli nijak nadšeni, když viděli, že již vstupní víza v pasech máme. Nikomu na vybrané peníze nedávali žádná potvrzení a je docela dobře možné, že se o část vybraných peněz mezi sebou dělili. Přechod a hranice vypadají podobně jako ty mezi bývalou ČSSR a tehdejším Západním Německem před rokem 1989. Vysoké hraniční ploty a strážní věže. Ovšem tenkrát nás ploty měly držet uvnitř, kdežto Izraelci takto chrání své občany před teroristy.

Po průchodu hranicí nás jordánský průvodce posadil do připraveného autobusu (izraelským autem je vjezd z bezpečnostních důvodů vyloučen) a asi po dvou hodinách jízdy nás upozornil na bílou stavbu na jednom horském vrcholu. Jednalo se o Aronovu hrobku, postavenou na místě, kde zemřel a byl pohřben bratr Mojžíše a první velekněz Jehovova kultu během putování Izraelitů z Egypta do zaslíbené země. Cesta k této hrobce by však trvala několik hodin, takže nám musel stačit pohled z dáli.

Za nedlouho se pak již před námi objevilo městečko ve Vádí Mousa (Mojžíšovo údolí) se vstupem do Petry. Od vstupu do areálu vede poměrně úzká cesta mezi skalami, v nichž je vytesána řada staveb. Asi po dvaceti minutách chůze soutěskou se úzký průchod mezi skalami najednou rozšíří a stojíte před nejslavnějším chrámem Petry, který je mylně nazýván Pokladnice. Ani ten, kdo viděl několikrát slavný film Indiana Jones a Poslední křížová výprava, jehož závěr se odehrává právě tady, však na tento pohled nebude připraven. Na okamžik, kdy se v úzkém průchodu objeví kousek Pokladnice a po pár dalších krocích stojíte přímo před ní, se prostě připravit nedá. Pokladnice je vysoká 40 metrů - jako šesti podlažní dům a byla zcela jistě na tomto místě vytesána záměrně, aby tehdejší návštěvníky ohromila.  Ohromí však  i dnešní, na lecos zvyklé, turisty. 

Petra je podstatně rozlehlejší, než jsme si představovali.

Dověděli jsme se, že v ní jsou pozůstatky asi 850 budov a že v ní žilo až 30 000 obyvatel. Tolik návštěvníků tam naštěstí nebylo a tak bryčky, jezdci na koních a velbloudáři tvořili atmosféru skoro jako z doby Lawrence z Arábie. Jen místo pušek a šavlí měli v rukou mobilní telefony. 

Zajímavé je, že režisér oscarového filmu o plukovníkovi Lawrencovi jej chtěl původně točit právě v Petře, ale zvolil z finančních důvodů nakonec Tunis. Ve výsledku jsme ho chápali, neboť za jednodenní výlet (doprava, průvodce, vstup a mimochodem výborný oběd) jsme každý zaplatili cca 6 000,-Kč. Petra je však tak jedinečné místo, že jeho návštěva i za tuto částku stála.

Určitě nezapomeňte pití, uvnitř skalního města bývá opravdu horko.

Z Eilatu jsme pak autem pokračovali kolem Mrtvého moře do Jeruzaléma. Mrtvé moře je obrovské jezero bez života a zároveň i nejnižší bod na Zemi (441 metrů pod hladinou moře). Není však možné jen tak někde zastavit u silnice a jít se do něj vykoupat. Toto by totiž jistě neušlo pozornosti izraelských vojáků, protože jeho středem vede izraelsko-jordánská hranice.  Hladina jezera trvale klesá a ustupuje od silnice. Cesta k vodě ve třiceti čtyřech stupních Celsia by navíc nebyl dobrý nápad nejen kvůli horku, ale i proto, že břehy, které dnes tvoří bývalé dno, se místy propadají. Naštěstí je možné využít veřejnou pláž v luxusním středisku Ein Bokek, kde je parkoviště nedaleko od vody a na pláži jsou k využití zdarma i sladkovodní sprchy. Koupání ve vodě, připomínající hustotou olej, je jedinečným zážitkem a nenechte si jej zkazit cáknutím této vody do oka. Případné nalokání většího množství této tekutiny může být i smrtelné, takže potápění se opravdu nedoporučuje.

Silnice dál pokračuje kolem pevnosti Masada, kterou nechal vybudovat židovský král Herodes veliký, z našeho pohledu velmi významný stavitel, ale pro tehdejší Židy jen loutka dosazená Římany. Pro případ, že by proti němu propuklo povstání, nechal během své dlouhé vlády na hranicích svého království vybudovat několik opevněných paláců. Masada je jedním z nich. 

Fascinující příběh této pevnosti je z doby židovského povstání nikoli proti němu, ale proti Římu. Na opevněnou skálu vysokou téměř 400 metrů se v roce 70 po Kristu uchýlilo asi 1000 uprchlíků ze zničeného Jeruzaléma. Římané rozložili kolem této skály několik vojenských táborů a horu zamkli 3,5 km dlouhou zdí. Pevnost však byla plná zásob a uvnitř byla i malá pole, takže její vyhladovění bylo prakticky nemožné a trvalo by nejspíš roky. Římanům tedy došlo, že ji musí dobýt silou. Řadu měsíců budovali gigantický přístupový násep k této pevnosti, a i přes odpor se postupně přibližovali k vrcholu hory. Když se přiblížili těsně před hradby a bylo jasné, že se pevnost proti nahoru vytažené dobývací věži další den neudrží, rozhodli se všichni obránci raději ukončit dobrovolně život, než se dostat do otroctví. Když Římané do pevnosti vstoupili, nalezli jen mrtvé. 

Toto místo má pro Izrael obrovský symbolický význam a připomíná i dnešním návštěvníkům hodnotu svobody.

Od Masady jsme pokračovali podél Mrtvého moře po nové krásné silnici přes Západní Břeh, což je území spravované Palestinci. Minuli jsme Kumrán, kde se nalezly dnes již slavné svitky, a viděli jsme i odbočku do Jericha. Návštěvu těchto míst však raději odkládáme na bezpečnější časy, které snad i v této oblasti jednou nastanou.

Jeruzalém je rozložen ve výšce zhruba 800 metrů nad mořem a teplota 16 stupňů nás po vedru u Mrtvého moře zaskočila. Dorazili jsme navečer 12. května. Na následující den připadl Den Jeruzaléma (Jom Jerušalajim), který je izraelským národním svátkem, připomínajícím sjednocení Jeruzaléma během tzv. šestidenní války v r. 1967. Tehdy Izrael v reakci na egyptsko-jordánský útok získal zpět Staré město i východní Jeruzalém, které ztratil během předchozí Války za nezávislost roku 1948, kdy tuto část města dobylo Jordánsko.

Izraelci však v těchto květnových dnech slavili nejen Den Jeruzaléma, ale i sedmdesáté výročí vzniku státu Izrael.  K tomu přibyla i oslava přeložení americké ambasády do Jeruzaléma a jejího slavnostního otevření dcerou amerického prezidenta dne 14. května 2018. Tento akt vlastně znamenal uznání Jeruzaléma jako nejdůležitějšího izraelského města. Všude na ulicích i na prostranství u Zdi nářků oslavovali skupinky místních zpěvem, křepčením a poskakováním, promíšeným se starobylým kolovým tancem, kterým již od dávnověku vyjadřují svou radost.

Další ráno dne 13. května jsme se zařadili do dlouhé fronty u výstupu na Chrámovou horu., který je hned vedle Zdí nářků. Tam byl obrovský nával mužů i žen ve slavnostním oblečení.

Na horu kromě turistů vstupovali v doprovodu ozbrojených vojáků i skupinky židovských studentů, nejspíš z různých míst Izraele, a to i přes vyvěšený zákaz daný přímo vrchním rabínem Izraele. Ten již v roce 2012 vyzval židovské věřící, aby nevstupovali na Chrámovou horu v Jeruzalémě s odůvodněním, že by židovský věřící mohl bezděčně šlápnout na posvátné místo, kde stával chrám, kam mu židovský zákon zakazuje vstoupit bez speciálního očistného rituálu, který dnes z nejrůznějších důvodů nelze provést. Tito studenti svůj vstup spíše mínili jako provokaci. Hora je totiž ve správě Jeruzalémského islámského vakfu, který reguluje přístup nemuslimů na horu (přístup je možný jen Maghrebskou branou, a to pouze několik hodin denně).  Tuto správu vykonává již od roku 1187, kdy byl Jeruzalém po porážce Jeruzalémského křižáckého království znovu obsazen muslimy. Na Chrámovou horu se smí přijít podívat zahraniční turisté i světští Židé, ale nesmí se zde provádět žádné nemuslimské rituály a nemuslimům se zcela zakazuje se tam modlit, na což dohlíží policie. V Izraeli sílí odpor vůči tomuto zákazu, a dokonce řada rabínů požaduje jeho zrušení. Vrchní rabinát to však nemá v úmyslu a této myšlence nejsou nakloněny ani izraelské úřady. Zrušení zákazu by nepochybně zvýšilo napětí nejen mezi Izraelci a Palestinci, ale i mezi Izraelem a sousedními muslimskými státy. Na Chrámové hoře jsou tak většinou jen muslimové, turisté a izraelská policie, zatímco Židé se modlí dole u Zdi nářků. Byli jsme nejspíš svědky výjimečné události, související právě s výročím a obrovským množstvím oslavujících Židů v Jeruzalémě.

Dominantou chrámové hory i celého města je bezesporu Skalní dóm. Ten byl v 7. století našeho letopočtu postaven nad místem, kde stávala Archa úmluvy v prvním Šalomounově chrámu zničeném Asyřany, a kde bývala i velesvatyně Druhého chrámu, vybudovaná nad skálou, kde měl být Abrahámem obětován jeho syn Izák. Podle židovské tradice právě tady Bůh započal stvoření světa, a tudíž je tato skála i základním kamenem světa a zároveň i jeho nejstarším místem. Zde vzal rovněž údajně Bůh hlínu, aby z ní stvořil Adama. Muslimové věří, že tato skála, která je nyní uprostřed Skalního dómu, je tatáž, z níž vystoupal Mohamed na Noční cestu do nebe. Stavba dómu je tak velkolepá proto, že když tehdejší chalífa viděl velikost chrámu Božího hrobu, tak nechtěl, aby jeho velkolepost muslimy oslňovala. Postavil proto nad skálou stavbu, na kterou byly vynaloženy obrovské prostředky. Průměr a výška kopule Skalního dómu jsou obdobné jako u kopule Chrámu Božího hrobu, což ukazuje na nutnost soupeření tehdy nového islámu s křesťanstvím, starším o téměř 700 let. Skalní dóm byl však přístupný během naší návštěvy pouze muslimům a pozor, vstup na Chrámovou horu není pro turisty v pátky a během Ramadánu možný.

Uprostřed Starého města si lze projít Křížovou cestu – Via Dolorosa, zakončenou v Chrámu Božího hrobu, který byl postaven kolem jeskyně, v níž byl Ježíš pohřben a z níž vstal.  Lví bránou se ze Starého města projde na úpatí Olivové hory k Chrámu národů, v němž je kámen, na kterém se Ježíš modlil v noci před svým zatčením. Olivovníky v přilehlé zahradě jsou staré dva tisíce let. V sousedství je tajuplná, silně začouzená podzemní Hrobka Panny Marie s blikotajícími světélky, vytvářející magickou atmosféru. Hned vedle je Gatsemanská jeskyně, kde se Ježíš scházel s učedníky a kde jim i oznámil, že jej jeden z nich zradí.  Přímo na Olivové hoře je pak kostel Pater Noster, kde Ježíš naučil apoštoly Otčenáš. A také malá Mešita Nanebevstoupení s otiskem Ježíšovy stopy, postavená na místě, odkud byl, dle první kapitoly Skutků apoštolů, vzat na nebesa. Je to tedy poslední bod, kde se Ježíš dotkl Země. Kousek za hradbami se pak nachází Sion, kde je Chrám zesnutí Panny Marie, Hrobka krále Davida, místnost Poslední večeře nebo Schindlerův hrob. K cestě na Sion jsme využili vstupenku na hradby, která se kupuje u Jaffské brány. Hradby mají dvě části a vstupenka platí na oba vstupy a je na tři dny.

Úplně jedinečné místo je čtvrť Mea Shearim, v níž žijí ortodoxní Židé. Přestože není daleko od centra plného návštěvníků, žije si tato čtvrť svým životem, který připomíná dávno minulé doby a po mnoho desetiletí se nemění.

Hebrejsky její název znamená Sto bran. Podle knihy Genesis „Izák začal v té zemi sít a sklidil toho roku stonásobně, tak mu Hospodin požehnal.“ Dnešním obyvatelům této čtvrti zřejmě přeje na dětech, protože jich mají opravdu požehnaně. Jsou však tak zvláštně vážné, když je potkáte na ulicích, nebo i bojácné, když vykukují zamřížovanými okny v domech, které vypadají jak před demolicí. Život tady probíhá v přísně náboženských kolejích. V ultraortodoxních domácnostech není rozhlas ani televize a nečtou se ani noviny. Lidé se informují z vylepených vyhlášek na zdech.

 

 

 

Životní rytmus v celém Izraeli udává množství svátků, s nimiž je spojena řada omezení.  Šabat (česky „sobota“) začíná v pátek se západem slunce a končí v sobotu večer. Platí během něj řada omezení, takže se nenechte překvapit tím, že se zavírají obchody již v pátek odpoledne, a že je omezena veřejná doprava.  A pozor, o šabatu se v Mea Shearim nic nedělá, ani se tu nejezdí!

 

 

Datum vzniku státu Izrael je pro Palestince tzv. Dnem nagby, neboli dnem hanby, a otevření přesunutého velvyslanectví USA z Tel Avivu do Jeruzaléma dcerou amerického prezidenta Ivankou Trumpovou jen přililo olej do ohně.

I přes předchozí varování izraelských představitelů došlo v den tohoto výročí z pásma Gazy, kde vládne teroristický Hamás, k řadě útoků na hraniční plot a pokusům proniknout na území Izraele. Při obraně hranice a následných úderech proti teroristickým centrům zlikvidovaly izraelské síly několik desítek útočníků a více než tisíc jich bylo zraněno. Na následující den pak šéf palestinské samosprávy Mahmúd Abbás vyhlásil na palestinských územích generální stávku a tři dny smutku. 

Pojmenování Palestina dali vítězní Římané provincii Judea po roce 135 po Kristu, když potlačili i druhé protiřímské povstání, známé jako Druhá židovská válka. Judea se původně jmenovala podle Judy – jednoho z 12 synů Jákoba zvaného Izrael, kteří společně založili 12 izraelských kmenů. Název Palestina vybrali Římané záměrně podle dávných Pelištejců, kteří byli letitými protivníky Izraelitů. Název to byl posměšný, měl symbolizovat úplné podmanění Izraelitů po druhém prohraném povstání a zároveň měl dát zapomenout na židovské historické nároky na tuto oblast. Židům byl dokonce zakázán vstup do Jeruzaléma, což vedlo k jejich rozptýlení po tehdejším římském světě.

Již v době Římanů byli však Pelištějci dávno zmizelí a dnešní Palestinci s nimi nemají nic společného. U nás je známější jejich označení jako Filištíni a to i z písničky Voskovce a Wericha o Davidovi a Goliášovi.

O opatřeních palestinské samosprávy jsme ráno 15. května ovšem ještě nevěděli. Toto datum bylo zároveň posledním dnem našeho pobytu v Jeruzalémě před přesunem na sever země a poslední možností, kdy navštívit město Betlém. To je od pásma Gazy vzdáleno přibližně 100 km, pouhých 8 kilometrů od Jeruzaléma, a navštěvuje ho pravidelně obrovské množství turistů.  Je ale již na území Západního břehu spravovaném Palestinci. Proto jsme se raději informovali o bezpečnostní situaci a po několikerém ujištění, že návštěva Betléma je absolutně bezpečná, jsme se rozhodli tam vypravit. Normálně tam přímo z Jeruzaléma jezdí za asi 7 šekelů autobusy arabského dopravce číslo 231. Díky stávce, ke které se připojili i Arabové žijící v Izraeli, jsme na zastávce však čekali marně.  Poté, co nám zastavil místní taxikář a nabídl nám za nekřesťanskou cenu svezení na checkpoint vzdálený asi 5 km, protože Izraelci dál z bezpečnostních důvodů nejezdí, jsme se rozhodli dojet k hranici sami půjčeným autem a dál pokračovat místním taxíkem. Na dohled od checkpointu jsme zaparkovali na udupaném poli vedle silnice, které sloužilo i jako smetiště.  Hned se k nám však přiřítili místní izraelští Arabové a chtěli od nás 100 šekelů za parkovné, s tím, že nám i opatří taxi na zbývající 3 km do Betléma., což byl samozřejmě nesmyslný požadavek, a navíc nebylo jasné, za kolik by nás tam ten taxík zavezl, ani jak a za kolik bychom se pak dostali zpět, a tak jsme raději zašli za izraelskými vojáky na checkpoint s otázkou, zda je bezpečné se do Betléma vydat sami naším půjčeným autem. Po jejich ujištění, že je to pro nás jako turisty absolutně bez problému, jsme hranici přejeli.

Město, které je v současné době obydleno většinou Araby, začíná kousek od přechodu a bylo jak město duchů. Cestou do centra jsme neviděli žádné obyvatele, všechny úřady byly uzavřeny a obchody měly stažené rolety. Na Náměstí jesliček před Bazilikou narození, kde se obvykle tísní davy, jsme uviděli dvě skupiny turistů a postávalo tam i několik místních. Ti, když jsme přijížděli, se připojili k autu a za běhu podél auta nás navigovali, kde máme zaparkovat.  Navedli nás do jedné z příčných uliček vycházejících z náměstí, kde bychom nejspíš stejně sami zaparkovali, a když jsme vystoupili, uvítali nás a objímali jako dlouholeté přátele. Objevil se dokonce i místní průvodce, který se nabídl, že se nás ujme.

Betlém je dle Tóry rodištěm biblického krále Davida a místem, v němž byl před třemi tisíci let korunován. Navštěvován je však hlavně proto, že se v něm dle evangelií narodil před dvěma tisíci let Ježíš.  Bazilika narození Páně je vystavěna nad Jeskyní narození, kde stříbrná hvězda na podlaze označuje ono místo.

Je to nejstarší a nejdéle nepřetržitě fungující křesťanský kostel na světě, založený r. 327 sv. Helenou, matkou římského císaře Konstantina. Do baziliky se vstupuje Dveřmi pokory. Ty byly za dobu existence kostela dvakrát sníženy. Poprvé proto, aby se do něj nemohl dostat jezdec na koni a podruhé, aby se každý, kdo chce navštívit místo Ježíšova narození, musel poklonit, aby vůbec mohl vstoupit. V sousedství kostela je jeskyně, ve které ve 4. stol. sv. Jeroným po 30 let překládal Bibli do latiny. Jeho latinský překlad Vulgata je dodnes nejvýznamnějším biblickým překladem. Jeroným byl zřejmě nejtalentovanějším znalcem jazyků v křesťanském prostředí 4. až 5. století. Jako jediný z církevních Otců výborně ovládal hebrejštinu a vyvyšoval starozákonní originál, jemuž připisoval nezprostředkovanou inspiraci Bohem, nad Septuagintou, což byl tehdy rozšířený překlad Bible do řečtiny. Po návštěvě baziliky nás průvodce dovedl na nedaleké tržiště. Tam nám ukazoval, kde se u opuštěných stánků a uzavřených obchůdků, za normálních okolností, jaký druh zboží prodává. Ještě nás dovedl k výhledu na hranici, kterou Izraelci oddělili z bezpečnostních důvodů, a rozloučil se slovy: „My tady pneumatiky nepálíme.“  Potřásli jsme si rukama a popošli jsme na místo s lepším výhledem, kde jsme se zadívali na černý dým vystupující na několika místech z palestinského prostoru před touto hranicí. Cestou k autu jsme narazili na jednoho z „vítačů,“ který nám oznámil, že nám po celou dobu hlídal auto, za což chtěl 200 šekelů. Jelikož se v Jeruzalémě platí parkovné v kryté garáži 40 šekelů za 24 hodin, tak jsme tento nehorázný požadavek odmítli a dali mu padesátišekelovou bankovku, kterou on s klením roztrhl a začal po ní šlapat.  Další z „vítačů“ čekal přímo u auta a chtěl také zaplatit za jeho hlídání. Když jsme ho odmítli s tím, že jsme již zaplatili jeho kolegovi, pokoušel se zabránit nám v odjezdu. V celém centru nebyl jediný policista, a tak jsme mu raději rovněž zaplatili 50 šekelů. Spokojen nebyl, ale nám se podařilo vyjet, a byli jsme rádi, že nám auto jen poplival, což z jeho strany asi nebylo míněno pro štěstí. Cestou zpět se před checkpointem, poblíž Rácheliny hrobky, z boční ulice vyřítila skupinka palestinských mladíků se šátky přes obličej, kteří měli v rukou zápalné lahve a chystali se na izraelské vojáky, kteří proti nim stáli na silnici u hraničního přechodu. Naštěstí nám navigace na telefonu ukazovala, že se v těchto místech silnice kolem kontrolního bodu, či spíše hraniční pevnosti, rozdvojuje. Kamarád, který auto řídil, na naše zoufalé: „Doprava, doprava!“ reagoval naštěstí okamžitě a strhl volant do boční ulice, takže jsme se jejich srážce vyhnuli. Štěstí jsme tedy nakonec přeci jen měli.  Za okamžik jsme byli již z palestinského autonomního území venku a byli jsme opravdu rádi, že jsme zpět pod ochrannými křídly izraelských vojáků.  Ten první nás, když nás kontroloval (při výjezdu je kontrola podstatně důkladnější nežli při vjezdu), zaskočil větou: „Vaše písnička byla také výborná.“  Byli jsme nejprve překvapeni a až po chvíli nám došlo, že mluví o soutěži Eurovize. To nás ujistilo, že jsme se vrátili do našeho světa, který nežije jen nenávistí. 

Až tady jsme si uvědomili, co všechno se mohlo stát. V Betlémě jsme nezahlédli jediného policistu a tak, pokud by nám třeba některý z navztekaných „vítačů“ propíchl pneumatiku, bychom jen těžko dostali auto zpět do Jeruzaléma. O variantě, že by před checkpointem nebyla možnost odbočit, a nějaký Molotovův koktejl by nám přistál na střeše auta, raději ani nemluvě. Nikoho tím rozhodně nechci zrazovat od návštěvy Izraele, která byla jinak skvělá a bez problémů, a ani Betléma, kam normálně jezdí davy turistů či poutníků, příště bych však raději v takto vyhrocené vnitrostátní situaci od návštěvy takové oblasti či země upustil.

Uzavřené tržiště nás čekalo další den i v Nazaretu, který je rovněž většinově obydlen Izraelskými Araby. Nás však zajímala především Bazilika zvěstování, která je postavena nad místem, kde podle tradice žila Marie a kde jí dle Lukášova Evangelia anděl zvěstoval narození syna. Nápis „Slovo se stalo tělem“ před zbytky původního domu, který je v útrobách baziliky, tuto událost připomíná. 

Nádvoří zdobí mozaiky s vyobrazeními Panny Marie a Ježíše z nejrůznějších zemí celého světa.

Některá mariánská vyobrazení jsou tradiční, jiná pro nás nezvyklá či překvapivá. 

Mozaika s nápisem Czechoslovakia  byla vytvořena ze sklíček na zlaté folii knězem a výtvarníkem Antonínem Kloudou v převážně modrých tónech a představuje Pannu Marii jako ochranitelku žehnající obyvatelům naší země.

Nazaret byla ještě na přelomu letopočtu malá a pro Římany naprosto bezvýznamná vesnice.  Proslulost Nazaret získal až po ukřižování Ježíše a Bazilika zvěstování je největší stavbou svého druhu na Blízkém východě.

Žádný problém nás už naštěstí nepotkal ani tam, ani v Akku, jehož historické centrum je také většinově obydleno arabskými obyvateli majícími izraelské občanství. Tito lidé zůstali po roce 1948 v Izraeli a nejsou považováni Izraelci za Palestince.  Palestinci jsou Arabové, obývající hlavně území Západního břehu a pásmo Gazy, kam se po roce 1948 přestěhovali. Současná podoba Akka pochází z 18. století, kdy osmanští vládci vybudovali na původních křižáckých základech nové město. Tehdejší ulice ležely asi o 8 metrů níže, než je tomu dnes. Během vykopávek se podařilo odhalit části někdejšího křižáckého města. Odkryto bylo mnoho zachovalých ulic a budov postavených ve 12. a 13. století. V podzemí jsou obdivuhodné, honosné gotické rytířské sály se širokými nádvořími, propojené složitou sítí podzemních chodeb a tunelů. Dnes je v těchto prostorách multimediální expozice, která křižáky připomíná. Akko má však mnohem starší historii. Je známé již z egyptských textů z doby 1500 před Kristem a bylo i významným přístavem Féničanů. K jeho úspěšným dobyvatelům patří například Richard „Lví srdce“ i Saladin. Neuspěl zde Napoleon, proti kterému jej při šestitýdenním obléhání ubránil paša Džazzár, jehož mešita dnes městu vévodí.

Může za to Napoleon? V únoru 1799 se Napoleon Bonaparte na svém Egyptském tažení vydal v čele svých vojáků, které doprovázelo na sto padesát vědců, z Egypta do Svaté země (oblast dnešního Izraele, části Sýrie a Jordánska).  Zároveň téhož roku vyzval Židy Asie a Afriky, aby se k němu přidali a obnovili tak staré Jeruzalémské království. Napoleonův výboj v této oblasti pro něj skončil vojenským fiaskem, ale soustředil evropskou pozornost na Orient a obrátil oči židovské obce z celého světa k Palestině.

Nedaleko od Akka je město a přístav Cesarea, které dokládá, že Herodes Veliký si tento přídomek zaslouží pro své mimořádné stavitelské počiny. Přístav, který zde vytvořil, byl ve své době největší umělý přístav antického světa. Dokonce před ním vybudoval i vlnolamy z betonu, kteroužto techniku se naučil od Římanů. Celé město bylo postaveno v řecko-římském stylu s nezbytným amfiteátrem i závodištěm. Tento hipodrom pojmul až deset tisíc diváků a je, stejně jako divadlo, krásně zachovalý.  Kdo by se nechtěl vzhledem ke značné rozloze města jeho prohlídkou zabývat, může alespoň zaparkovat přímo u akvaduktu na pobřeží, který přiváděl vodu z hory Karmel, vzdálené 17 km.

Hora Karmel má v dějinách Izraele významné místo.  V jedné z jejích jeskyní žil prorok Eliáš, který v 9. století před naším letopočtem zbyl jako poslední z Hospodinových proroků, které nechala vyhladit Jezábel, fénická manželka krále Severního Izraele, uznávající boha Baala.  Eliáš porazil proroky boha Baala tím, že se jeho obětní hranice, na rozdíl od jejich, sama (Hospodinovým zásahem) vznítila a Izraelité se tak (již po několikáté) vrátili k Hospodinu. Nad touto jeskyní je klášter Stella Maris se sochou tohoto proroka. 

Od něj je již vidět Haifa. Té dominuje bahaistická svatyně se zlatou kupolí, obklopená nádhernými terasovitými zahradami, které patří k nejnavštěvovanějším místům Izraele. Řada návštěvníků je dokonce přirovnává k babylónským visutým zahradám Semiramidiným. Vstup je zdarma, ale otevřeno je jen dopoledne.

Ve svatyni je hrobka Bába, který se prohlašoval za zvěstovatele posledního z božích poslů podobně jako téměř dva tisíce let před ním Jan Křtitel, který se rovněž prohlašoval za zvěstovatele. Měl i stejný osud. Také byl popraven.

V polovině 19. století se pak prohlásil perský šlechtic Bahá´u´lláh za toho, koho Báb předpovídal, a přinesl neuvěřitelně nadčasové poselství jednoty. Učil, že je pouze jeden Bůh, jeden lidský rod, a že všechna světová náboženství byla jen postupnými stádii ve zjevování Boží vůle. Formuloval i principy pro světovou civilizaci, které zahrnují odstranění všech forem předsudků, plnou rovnoprávnost mužů a žen, povinné všeobecné vzdělání, ustanovení světového federálního systému a tezi, že víra musí být v souladu s rozumem. Sice ho tentokrát nepopravili, ale z Persie byl vyhnán a dožil svůj život v tehdy tureckém Akku. Z vězení a vyhnanství Bahá’u’lláh posílal dopisy všem hlavám tehdejších velmocí, které vyzýval, aby v duchu nového náboženství přehodnotili způsob svého vládnutí a ve prospěch všeobecného blaha se navzájem dohodli na celosvětovém míru.  Zde na okraji Akka je uprostřed krásných zahrad i pohřben. Bahaistické učení má dnes v celém světě asi 5 miliónů vyznavačů.

Ve městě Safedu, které je vysoko v horách až na severu Izraele, žije jen židovské obyvatelstvo. Podle různých knižních průvodců je známé jako „město kabalistů a umělců.“ Očekávali jsme cosi  jako byla jeruzalémská čtvrť Mea Sharim, propojenou s uměleckým kvasem Paříže na počátku 20.stolení. Učenci, zabývající se studiem Kabaly, byli však zřejmě během naší návštěvy tohoto města ponořeni doma do studia a umělci, údajně žijící ve speciální části města, nazývající se Artist Colony čerpali nejspíš inspiraci někde mimo město. Uličky této umělecké čtvrti jsou sice romantické a pár obchůdků umění prodává, ale pokud toto město mělo v minulých letech nějaký Genius loci, tak už vymizel.

Útěchou nám byl svěží horský vzduch, který přinášel příjemné osvěžení. Safed je dobrou základnou pro výlety po severu Izraele.

Navštívili jsme odtud nedaleké Banias, jehož pramen je zdrojem stejnojmenné řeky, která tvoří jeden z přítoků Jordánu. K vidění je tam i malý vodopád, což je v Izraeli naprostá rarita. Banias leží na úpatí Golanských výšin, na které během začátku našeho pobytu v Izraeli, když jsme byli na jihu v Eilatu, zaútočili raketami ze Sýrie iránské jednotky Quds. Místní Izraelci strávili noc v bunkrech a následně izraelské jednotky zpustošili iránské cíle. Naštěstí k větší eskalaci tohoto konfliktu nedošlo a dle vyjádření místních to byla jen jedna z mnoha obdobných a tam i obvyklých „lapálií.“ Na Golanách během naší návštěvy běžel život v normálních kolejích. Místní pracovali na polích či zahradách a turisté jezdili obdivovat přírodní krásy.

Nejsevernějším místem, které jsme navštívili, byla Rosh ha Nicra na hranici s Libanonem.   Jsou to jeskyně vytvořené mořskou činností a přístupné původně jen z moře. Dnes se k nim lze dostat lanovkou s šedesáti stupňovým úhlem. Tato lanovka je uváděna jako nestrmější na světě.

Rosh Ha Nicra sloužila již v dávnověku jako průjezdní místo pro obchodní karavany. Roku 1915 prorazila britská armáda skrz skálu silniční tunel a během druhé světové války i tunel železniční, kterým vedla železnice spojující Egypt s Tureckem a Evropou. V březnu 1948 však židovské jednotky Palmachu tunel odpálily, aby znemožnily dodávky zbraní a průchod libanonským ozbrojencům na pomoc arabským silám, které se postavily proti plánu rozdělení Palestiny. Rosh Ha Nicra bylo místo, kde bylo v r. 1949 uzavřeno příměří mezi Izraelem a Libanonem během Války za nezávislost. Tunel však obnoven nebyl a dnes je možné si prohlédnout jeho zbývající část na izraelském území a v místech závalu si odpočinout v podzemním kině přibližujícím historii tohoto místa. 

Tel Aviv je moderní metropole s nedlouhou historií, ale s krásnou dlouhou pláží lemovanou hotely a promenádou, vedoucí až do Jaffy, do romantického městečka, které má naopak historii neskutečně dlouhou. Podle Bible bylo založena Noemovým synem Jeffetem krátce po potopě. I podle archeologických nálezů patří k nejstarším přístavům na světě.

 

 

 

Z Tel Avivu jsme si na závěr našeho pobytu nemohli nechat ujít ještě jeden výlet do minulosti. Navštívili jsme horu Megido.

 

Osídlení zde začalo již někdy 4000 let před Kristem a díky strategickému umístění na nejvýznamnější obchodní stezce mezi Egyptem a Mezopotámií se právě u této pevnosti a města odehrál nespočet bitev. Zničeno a obnoveno bylo toto místo asi dvacetkrát. Bojovali tu Egypťané, Kennanci, Pelištějsi i Asyřané. Není tedy divu, že právě tady se má dle biblického Zjevení Janova odehrávat i poslední bitva mezi silami dobra a zla před koncem světa. V Novém zákoně se název tohoto místa hora Megido (Har Megedon) zkomolil na Armagedon. 

Odjíždíme z Izraele s přáním, ať se tak nikdy nestane, vždyť tento malý kousek planety za svou předlouhou historii zažil tolik bojů, jako nejspíš žádná jiná oblast Země.

Šalom, Izrael!