Japonsko a Korea

Den 1 - Soul

Plán byl navštívit na dva týdny Japonsko, ve kterém jsme byli již před sedmnácti lety bez dětí. Tenkrát jsme se pohybovali s přísným budgetem na ose Kyoto-Tokyo a nyní bychom rádi vybočili také do některých horských a venkovských oblastí. Nechceme se ztrácet mimo vyšlapané stezky, jedeme klasické turistické cíle. A protože rozumné letenky na začátku prázdnin jsou s přestupem přes Soul, tak si tady dáváme dva dny na rozehřátí. A horko tedy je.

mapa cesty

Nočním letem se přepínáme do cestovního módu, který se umocňuje časovým posunem o sedm hodin na východ. Přistáváme někdy dopoledne místního času na letišti v Incheonu, které je asi 50km od Soulu. Do města naštěstí jede metro. Naneštěstí se v nevyspalosti dost těžko orientujeme. Chvíli tápeme, ale pak vystupujeme na náměstí před hlavní bránou do královského paláce a v nedalekých uličkách si dáváme první pouliční jídlo. Ubytování nás přijme až ve tři a tak si krátíme čas zevlováním kolem chrámu Jogyesa, kde zraje lampionovník a plavou zlaté rybky. Z chrámu se ozývá příjemně rytmický zpěv tří mnichů a všude vládne klid. Ubytování máme zamluvené v historické čtvrti v tradičním Hanoku. To je jednopodlažní domek s malým dvorkem, kolem kterého jsou místnosti se spaním na matracích na zemi. Při rezervaci jsem byl upozorněn, že ubytování je nepohodlné a jestli nám to nevadí. Jasně že nevadí. Co lepšího si na úvod asijského dobrodružství přát.

Soul je tradiční i moderní zároveň

turisté v zapůjčených kostýmech před pagodou

mrakodrapy podél říčky Cheonggyecheong

Po lehké aklimatizaci v Hanoku, který rozhodně není tak nepohodlný, jak nás varovali, vyrážíme na první večerní průzkumy. Intuitivně trefujeme uličku Insadong s obchůdky, kde prodávají vše, co turista nepotřebuje a přesto nadšeně kupuje. A hlavně mají tradiční dřevěné masky. Ajej. To znamená plný baťoh hned na začátku cesty. Jsou krásné a tak prostě musím. Následují první ice-drinky a hotpot k večeři. To je populární typ restaurace s grilem u každého stolu s krásným odsavačem smradu. Maso dle volby a spousta omáček.

Bukchon Hanok Village

Turisto, chovej se tu tiše!

jedna z bran Královského paláce

střechy Královského paláce

Den 2

Snídaně v Hanoku je jednoduchá v duchu velkého výběru nudlových polévek. V devět jsme u vstupu do královského paláce mezi prvními. V tradičním oblečení je vstup zdarma, jinak je stojí asi 45Kč. Půjčení obleku je za 450Kč. Ale nám nejde o ekonomiku, nepřijeli jsme šetřit. Jenže je vedro a pařit v kroji se také nechceme a tak šetříme a jdeme v civilu. Ale zdá se, že je to populární, protože spousta návštěvníků si historické kostýmy půjčuje a pak s nimi chodí po památkách i po městě. Palác je trochu ve stylu zakázaného města v Pekingu, ale menší a nově zrekonstruovaný (rozuměj nově postavený). Trochu se vzájemně ztrácíme a při hledání se s Ondrou necháváme zlákat krásnou plechovkou nealkoholického rýžového punču. Ihned poté běžím do fronty na colu, abych si spravil chuť. Tak dobrý ten punč je. Kolem jezírka se pohybuje zvláštní týpek, který každému nabízí vyfocení na vlastní foťák nebo mobil. Možná je to služba pro turisty a možná si prostě chce vyzkoušet různé foťáky, kdo ví. Focení a natáčení je tu mnohem populárnější než u nás. Lidé se nespokojí jen se selfie. Všude různě umisťují stativy a natáčí se v různých pózách, průchodech atd. Na druhou stranu zbytečně nepřekáží ve skupinkových fotkách. To je příjemné.

Pokračujeme do tradičních uliček kousek za palácem ve čtvrti Bukchon Hanok Village. Jsou tu všude cedule s upozorněním, že se jedná o rezidenční čtvrť a ať jsou turisti laskavě zticha a nikam nelezou a ať nejpozději do pěti vypadnou, aby tu byl klid. Samozřejmě ta informace je formulována nanejvýš slušným způsobem. Je tu pár opravdu hezkých míst, což se pozná zvýšenou koncentrací stativů. Vylezeme úplně nahoru na kopec, kde je placený vstup do zahrady s muzeem a výhledem. V ceně vstupu je ledový nápoj, který pod slunečníkem s výhledem na staré domečky, perfektně naplňuje definici pohody. V náhodné restauraci si podle obrázků objednáváme směsici jídel, která je těžké popsat, ale vypadají nádherně a chutnají také tak.

obídek

čtvrť Ikseon-dong

noční street food market

Večer musím koupit tu tradiční masku, kterou jsem si včera vyhlídl. A protože se neumím rozhodnout, kupuji raději dvě. Pár bloků dál je další příjemná stará čtvrť Ikseon-dong, která je plná kaváren a malých butiků s atmosférou o mnoho živější a uvolněnější než v Bukchon. Ledová káva ve stylové kavárně je nutnost. Večer pokračujeme v průzkumu města kolem skleněných mrakodrapů a hledáme Gwangjang market, což je noční street food čtvrť plná malých stánků, kde si můžete dát třeba korejskou fazolovou palačinku, nebo návykové sushi rolky anebo cokoliv na špejli. Tak zase žereme a sledujeme nekonečné množství mihotavých světelných asijských tabulí a obrazovek nad našimi hlavami.

noční street food market

Den 3 Beppu

Ráno opouštíme hanok a míříme na letiště. Ubytování bylo velmi fajn. V docházkové vzdálenosti od všeho a s příjemným nádechem exotična. Nedáváme si zbytečně časovou rezervu a metro nejede zrovna nejrychleji. Mám tedy dost času přemýšlet, proč mi včera JinAir odmítl online checkin. Prý u jednosměrných letů je potřeba na přepážku. Vzpomínám, jak při naší první výpravě před 17ti lety jsme z podobného důvodu museli na letišti v Hongkongu sepisovat improvizovanou slohovou práci na téma „jak a kdy plánujeme Japonsko opustit“ a pak jsme kvůli tomu fakt téměř nestihli let. Metro jede pořád pomaleji a já nechci panikařit sám! Ale to se nedaří. Ostatní mě neberou vůbec vážně a mají pravdu a navíc mají wifi. Vše jde v pohodě. Let je na hodinu a půl a v poledne jsme ve Fukuoce na ostrově Kjúšú.

kouřící město Beppu

onsen na střeše hotelu

písková lázeň

Vybíráme Jeny u prvního bankomatu, protože v Japonsku se ne všude dá platit kartou, a vyzvedáváme zamluvené auto na tři dny. Je tu horko. Ještě větší než v Soulu. A my jedeme do Beppu. Města plného horkých sirných pramenů, kde bydlíme jednu noc ve velkém luxusním hotelu s onsenem, plnou penzí, pískovou lázní a bezedným nápojovým barem. Onsen je tradiční japonská lázeň s malým bazénkem s horkou vodou. Pikantní je koupel na Adama společně s dalšími Japonci. V našem hotelu jsou tři onseny rozdělené na muže a ženy. Střešní s výhledem na město, vnitřní malý a velký veřejný. Všechny jsou vybaveny podobně. Kamenný bazének se smradlavou sirnou horkou vodou, sprcha s polévacím lavórkem a množstvím šampónů a tekutých mýdel – to je nutnost. Japonci se totiž strašně rádi mydlí. Veřejný onsen je větší, má více krásných bazénků, saunu, ochlazovací bazén a parní skříně. To jsou dřevěné skříně, ze kterých vám kouká hlava. Ve skříni se zavřete a napařujete. Úžasné. Otvírací doba je 26/7 a není to překlep.

pekelná jezírka v Beppu

teplota 90°C a některá i více

Den 4 peklíčko

Ráno si užíváme nekonečně pestrou snídani a znovu se rochníme ve smradlavé vodě. Pak musíme zase do světa. Beppu není na pohled krásné město, všude stoupá dým jako z nějakých brutálních fabrik bez komínů. Dokonce i z kanálů. Ale je potřeba vědět, že to je pára z ochlazovačů od termálních pramenů, kterých tu je snad 70. Navštěvujeme několik pekelných jezírek a gejzírů s vodou o teplotě až 105°C (opět nejde o překlep). Gejzíry jsou obezděné kamennou nikou, aby neopařili návštěvníky při poryvech větru. Jezírka mají neuvěřitelné barvy a mohutně kouří. V největším se pomalu vaří vajíčka, která pak prodávají v infocentru. Navštěvujeme čtyři z celkových sedmi pekel, jak se zde jednotlivým vývěrům říká. Je vedro. A všechny ty horké výpary a koupele nás nutí odpoledne opustit toto podivné ale hodně zajímavé místo a zamířit někam, kde snad bude chladněji. Kupuji další krásnou masku.

bahenní jezírko

velké rudé jezero

a okrasné jezírko

včetně všudypřítomných lotosů

a zlatých rybek

Jedeme do národního parku Mt.Aso. Cesta neubíhá zrovna nejrychleji. V Japonsku platí rychlost obecně 60km/hod, na dálnicích 100km/hod a v obci 40km/hod. A velmi často je nějaké zpomalení. Důvod pro zpomalení se vždycky najde. Rychlost tu povětšinou dodržují a obecně Japonci jezdí neskutečně slušně. Krajina je zajímavá. Sytě zelené dramatické hory jsou pokryté hustým lesem, který povětšinou tvoří vzrostlé cypřiše prostřídané rozcuchanými bambusovými háji. Mezi občas vykouknou rýžová políčka a nějaká stavení. Osmdesáti kilometrovou vzdálenost zvládáme s krátkou přestávkou na piknik s krabičkou Bentó za krásné 2 hodiny. Krabička bentó je studené předem připravené jídlo zabalené v plastovém obalu. Prodává se v každém obchodě v obrovském množství druhů od kuřecích řízku přes mořské plody po sushi. Je to jednoduchá a levná varianta celkem slušného obědu nebo večeře, kterou často využíváme. Večer se ubytováváme v krásné roubence na okraji lesa. Opět jedno z těch top ubytování za hubičku. Před spaním lovíme 2 obří pavouky a hrajeme hru "najdi vypínač". Protože majitel na uvítanou zapnul všechna světla včetně osvětlení terasy a stromů v lese. Zní to banálně, ale každé z patnácti svítidel má jiný dálkový ovladač a jeden vypínač byl schovaný za obrazem! Večer hraje z lesa melodie

Den 4 soutěska

Poučeni rychlostními limity na silnicích vstáváme brzy. Těsně před ranním zpěvem lesa. Les je tady ozvučen a každý večer a ráno zahraje krátkou melodií. To jako fakt. . V lese je i free wifi, asi aby nalákali i mladou generaci do přírody.

plavba v soutěsce

Takachiho čedičová soutěska

Je po dešti, z mrakového oparu se prokousává slunko a my vyrážíme do Takachiho soutěsky. To je pohádkově krásná čedičová soutěska s vodou a lodičkami, které si můžete za poplatek na 30 minut pronajmout. Alespoň to říkají fotky na netu. A realita tomu kupodivu odpovídá. Procházka kolem soutěsky je krásná a průplav na veslici ještě lepší. Vše je precizně zorganizované, dostáváme pořadové číslo s přesným časem, kdy můžeme na vodu. Lodí tu není moc, aby nebylo na vodě přeplněno. Čekáme asi půl hodiny. Tu trávíme pozorováním jezírek s rybami. Jsou tu i dvoumetrový sumci.

Po plavbě usedáme do té nejpodivnější restaurace a objednáváme místní specialitu "plavené nudle" a rybu. Nudle nám z kuchyně posílají bambusovým korýtkem, které je natažené přes celou restauraci a my si je lovíme. Co nechytíme končí v misce na chodníku, kterou nám pak paní přinese. Bylo velmi dobré rozhodnutí sem jet dopoledne, po obědě se pohádka mění v úplně jiný žánr a lodičky bychom se nedočkali (online rezervace nejde).

Odpoledne jedeme na horu Aso. Výhledy kolem jsou v oparu, ale pohled do jícnu je impozantní. Stejně impozantní je bezpečnostní opatření pro návštěvníky. Kolem chodníčku jsou betonové kryty. Z amplionů neustále běží hlášeni o stupni nebezpečí, na které reagují strážci operativním zavíráním chodníčků. A zřejmě to není od věci. Dole je 60stupňové jezero oxidu siřičitého, který stoupá hustým dýmem vzhůru. I když jsme celou dobu mimo viditelný kouř, stejně nás po chvilce pálí nosy a kašleme. Takový to je sajrajt.

krajina ostrova Kjúšú

jícen sopky Mt. Aso

Den 5 Miyajina

Dnes nejde nic podle plánu. Tím bylo vrácení auta a přesun Shinkansenem do Kjota s odpolední zastávkou u mořské brány v Miyajině. Vyrážíme z našeho super luxusního domečku zpět do Fukuoky, což je nějakých 150km a většina po dálnici. Cesta jde ještě pomaleji než obvykle. Určitou vinu na tom mají mapy.cz, které mě posílají všude, jenom ne na dálnici. Kousek před cílem nabírám plnou nádrž. Bezpečně víc, než kolik jsme projeli. V půjčovně to ale nestačí a musím nabrat ještě na jedné ze čtyř benzínek v okruhu 5km. Já nabíral asi 25km daleko. Jako by to dělalo nějaký rozdíl. Pak ještě platím poplatky za dálnici, o kterých jsem si naivně myslel, že jsou zahrnuty v příplatku za dálniční kartu. A dál to šlo v podobném duchu.

jeleni kolem chrámového okrstku

Na vyzvednutí JR pasu je fronta a tak nám rezervovaný Shinkanzen ujíždí. A to jsem si dal i s vrácením auta přes dvě hodiny rezervu. Naštěstí s JR pasem se nic neplatí a může mi ujet cokoliv. Vlak do Miyajimy má 20minut zpoždění. To mě v Japonsku překvapuje, zvláště když má interval 15 minut. Uprostřed jízdy vystupuje strojvedoucí a někam běží po kolejích. To už vypadá na scénu z filmu „Mimořádná událost“ a zpoždění se násobí. Vysvětlující hlášení je v angličtině, ovšem slovní spojení „Crossing Check“ je jasné asi všem kromě cizinců. Miyajima všechno vynahrazuje, jsme tu pozdě a turisti už mizí na některý z posledních trajektů a navíc je krásné světlo a celé to je úžasné místo. Teď ani nelituji, že se nám rychle krátí i další dvě hodiny rezervy na další Shinkanzen. Užíváme si ledovou kávu, jeleny, západ slunce na skoroprázdném nábřeží před slavnou velkou Tori – červenou mořskou bránou.

Pohoda se opět mění na nádraží, když zjišťuji, že na dnešek už další místa nejsou a musíme zkusit štěstí bez rezervace. Jedeme půl cesty na stojáka a jsme rádi, že je to možné. Ve vlaku jsou tři vozy určené pro cestující bez rezervace, ostatní jsou na místenky. Místenky jsou k lístku zdarma, ale je nutné je online zarezervovat a na nádraží proměnit v tištěné lístky v automatu nebo s frontou u okýnka. V hostelu v Kjótu jsme ve 22:45, checkin do 23:00 stíháme. I teď večer je horko a tak u recepce rovnou dostávám ručníček, abych nepropotil dokumenty. Zuzka se kvůli tomu snaží propadnout hanbou, ale nejde jí to a navíc obratem dostává taky jeden, abych se jí mohl smát.

ice drink je samozřejmost

velká červená tori

chrámový komplex v Miyajině

ulice kolem chrámu

Den 6 Kjóto

Zuzka nám vybírá highlights, které následně tvoří náš dnešní program. Kupujeme celodenní jízdenku na metro a busy a trochu na haluz vyrážíme směrem ke zlatému chrámu. Jde to dobře, silnice jsou rovnoběžné a když najdeme zastávku ve správném směru, tak se dostáváme na první pokus do cíle. Chrám je krásný. Jsou tu vtipné cedulky se zákazy focení ve skupinách. Před zlatým pavilonkem je jezírko a ani davy nemůžou zkazit fotku. Pak se vracíme do centra na Nishiki market, který je krásný, i když poněkud předražený. Raději obědváme v restauraci za prvním rohem, kde mají vaječne omelety plněné rýží a masem, a pak jedeme k pagodě Tóji. Slunce je ostrý a nefotogenický. U kafe a zmrzliny čekáme do zavíračky na lepší světlo. Ale nicmoc. Pak ještě jedeme k liščí svatyni Inari Fushimi, která má otevřeno do tmy. Tady je známý tunel z červených bran táhnoucí se lesem až na vrchol kopce. A je tu pěkně narváno, alespoň na prvních metrech trasy. My také procházíme jenom část a pak při soumraku posedáváme u svatyně a vychutnáváme si moc hezkou atmosféru rozsvícených lampionů. Cestou zpět se ještě stavíme ve čtvrti Gion. Míjíme pár gejš anebo možná místních holek v kimonu, což vůbec nevadí. Také míjíme několik Maid café, prasečí kafé, karaoke bary a jiné typicky japonské podniky.

zlatý pavilon

Nishiki market

prodavačka smoothie

lahůdky na grilu

zelenina v písku

taky má ráda zlaté rybky

liščí svatyně Inari Fushimi

Den 7 Nara

Ne, že bych potřeboval ty dny nějak počítat. Ale lepší rozdělení jinak jistě nudného textu mě nenapadlo.

Jedeme courákem do Nary. Baťohy necháváme v úschovně na nádraží. To je další japonská úchylka. Na všechno jsou automaty. Automat na úschovnu zavazadel, který bere jenom 100Jenové mince, automat na objednávku v restauraci, který bere jenom 1000Jenové bankovky, automat na rozměnění bankovky na mince.. automat na všechno! Všude jsou automaty, na všechno jsou papírky a lístečky a nikde opravdu nikde nejsou odpadkové koše.

V Naře si užíváme hlavně stáda jelenů. Kupujeme jelení sušenky, vybereme si prvního Jelena, přijdeme k němu a on se slušně ukloní. Má to naučené od místních. My se také ukloníme, protože nás to baví a to opakujeme, než nám jiný jelen potají zezadu vyškubne sušenku z ruky. Když dojdou sušenky vrhají se na vše okolo, tričko,kraťasy, mapy… Všechny lavičky a místa k odpočinku jsou obsazené dalšími a dalšími jeleny a je těžké se prosadit, natož se v klidu nasvačit. Jeden hladovec mi vytáhne z kapsy složenou papírovou mapu. Chvíli se o ní přetahujeme. Je to docela dlouhá chvíle, nechci mu ji dát. Jelen má sílu, půlku mapy si urve a na místě sežvejká. Však kvůli tomu jsme přijeli.

vzájemný úklon následuje sušenka...

..o kterou je mimořýdný zájem...

... a běda, když sušenky dojdou

velký chrám v Naře

Kulturu omezujeme pouze na návštěvu hlavního chrámu s ohromující sochou Buddhy a posezení v několika krásných zahradách nedaleko. Je toho tady k vidění určitě mnohem více a dají se podniknout hezké procházky. Odpoledne z nějakého důvodu zavírá většina podniků včetně jedné hezké jídelny, kterou jsme si vyhlédli cestou k chrámu. Omylem tak navštěvujeme robotickou restauraci. Chvilku nám trvá, než prolomíme objednávkový systém. A hned poté nám kočička servíruje pokrmy. A neomezený nápojový bar zdarma je přesně to, co jsme v dnešním parnu potřebovali.

Večer se přesouváme shikanzenem do města Kakegawa, kde máme zatím asi nejslabší ubytování. Pokoj pro čtyři má pouze dvě postele v jedné mrňavé místnosti. Viním z toho booking i když vím, že nespravedlivě, protože to je moje nepozornost a raději spím na zemi vedle postele a tak trochu pod ní. Místo matrace si dám pár dek, těch je tu dost.

hrad ve městě Kakegawa

Zato večeře je výborná. Do Kakegawy moc cizinců nejezdí a anglickými nápisy se tu šetří. O to zábavnější vznikají situace. Vlezeme do lokálu, který vypadá jako hezká restaurace a jdeme za obsluhou. Kuchař nám vysvětlí, že u vstupu je objednávkový automat (jak jinak). V menu jsou sice obrázky, ale na automatu jen nápisy. Krásné nápisy, ale spárovat je s obrázky nedokážeme. Jdeme tedy pro kuchaře, který mačká do automatu naše požadavky. Paráda. Automat pochopitelně bere jen 1000Jenové bankovky. Opět jdeme za kuchařem, který nám trpělivě rozmění a hurá, máme lístečky s objednávkou. S těmi jdeme po čtvrté ke kuchaři, abychom se dozvěděli, že si máme sednout ke stolu. Nevím, kdo se baví víc. Teprve potom k nám s vážnou tváří přijde, vezme si naše lístečky z automatu, podrobně si je přečte, utrhne je jako vstupenky do kina a jde vařit jídlo. A takový rituál se opakuje s různými variacemi v každé druhé restauraci.

Den 8 Matcha

Dnes máme speciální program. Máme domluvenou prohlídku čajových plantáží, čajovny, fabriky na Matchu a kdoví co ještě přes asi tři známé z Čech. Půjčujeme si na den auto v jediné půjčovně kousek za hotelem, protože se potřebujeme přesouvat na venkově a jedeme na sraz do nedaleké vesničky Mori. Zde se nás ujímá pojaponštělý američan. A provází nás fabrikou na čaj Matcha (mačča) s výkladem a samozřejmě s ochutnávkou. Pak musíme přijmout pozvání na společný oběd v tradiční hezké restauraci a nakonec nás bere na jednu z jejich dodavatelských plantáží. Čaj se v Japonsku pěstuje spořádaně v řádcích a proti jarním mrazíkům se používá technika v podobě stožárů s ventilátory. Prý je to nejefektivnější metoda. I když není takové horko jako v Kjótu, tak si ty přízemní mrazíky nějak neumíme představit a koncept větráků proti zimě nás přinejmenším udivuje.

čajové plantáže

tady se mele čaj Matcha

malá svatyně v lese

Ještě jdeme společně na sněhovou zmrzlinu, pak se loučíme, vracíme auto a vpodvečer procházíme okolí malého Kakegawského hradu. Večeře ve stejné restauraci je samozřejmostí. Opět nemáme dostatek tisícových bankovek a tak se včerejší scénka opakuje.

Den 9 Shirakawago

Opouštíme mrňavou místnost v Kakegawě a pokračujeme Shinkanzeny směr Nagoya a Takayama. Tady to jinak sviští. Shinkanzeny mají intervaly pražského metra a tak ani nevadí, že do poloviny nás s JR pasem nepustí. Nakonec jedeme do vesnice Shirakawago. Tedy až sem musíme dojet autobusem, ale vše jde jako po másle. Po příjezdu prší a tak se musíme obětovat a strávit pár chvil v krásné kavárně u starého pána, který nám třesoucí se rukou servíruje ledovou kávu. Ubytování máme asi kilometr daleko, kam po dešti hravě dojdeme. To už je zase vedro a jsme propocení bez ohledu na fakt, že jsme v horách a že před chvilkou vydatně pršelo. Zuzka nemá mobil. Následuje krátká ale velmi intenzivní panika včetně druhé návštěvy kavárny u starého pána s hloubkovou kontrolou jeho záchodků i všech tří stolků se sezením, ale nic. Pak se Zuzka uklidní, vzpomene si na zapomenutou kapsu v baťůžku a starý pán jásá, že vše dobře dopadlo. A za chvilku jásá podruhé. To když mu pomocí překladače vysvětlím, co že jsme to u něj hráli za divadlo.

Večer je slunečno a příjemně. Opakuje se efekt z Miyajimy. Většina turistů jezdí na otočku a my máme všechny ty chaloupky, potůčky a rýžová políčka jenom pro sebe. Větší část vesnice je normálně obydlená a místní se starají o své zahrádky. Za řekou je druhá část upravená jako Skanzen, kde je několik chaloupek přivezených z okolí. Nám se ale líbí tady v té živé části. Obchůdky sice po odjezdu turistů pomalu zavírají, ale zmrzlinu stíháme a jedna hospůdka zůstává otevřená pro těch pár turistů, kteří tu zůstávají přes noc. Dáváme výborné nudle a se západem slunce lezeme na vyhlídku. Společnost nám dělá jeden had, jedna obří housenka a cedule, na které se píše „dnes ráno tu byl pozorován medvěd, dávejte pozor“. Těžko říct, ze kdy ta cedule byla.

vesnička Shirakawago

tato chaloupka je muzeum a za ní svatyně..

... ostatn jsou obydlené

rýžová políčka

celkový pohled na vesničku

Den 10 Shibu onsen

Ráno opět bloumáme vesničkou, baštíme zmrzliny a fotíme ryby v kanálech. Je to tu opravdu tak hezké, jako na fotkách. Před polednem se sjíždí turisti a my naopak prázdným autobusem odjíždíme zase dál. Čeká nás další kombinovaný přejezd do Nagana a k horským opicím. Je to několik spojů, ale cesta opět bez problémů. Bydlíme v malé čtvrti Shibu Onsen u městečka Yamanouchi v tom nejlepším tradičním ubytování ukrytém pod jménem Daymaruya Ryokan. Majitel nás vítá se slovy, že jsme u nich dnes jediní hosté a že tedy máme vnitřní i vnější lázeň jenom pro sebe. Pak nám dává klíč od městských lázní, kam máme volný přístupem a jako bonus musíme přijmout zadarmo odvoz k opicím a pak zpět na vlak. V takových podmínkách necháváme návštěvu opic až na druhý den a jdeme zkoumat ty Onseny. Je jich po městečku roztroušeno devět, jsou malé, vždy striktně rozdělené na muže a ženy a všechny jsou v okruhu cca 0,5km ve velmi příjemných uličkách. Oblékáme si hotelové Jukaty (něco jako župany) a dřevěné sandále a jdeme jako správní lázeňští šviháci na průzkum. Brzy zjišťujeme, že tyto prameny jsou poněkud nad naše síly. Voda je tak horká, že se do ní vlézt nedá a to ani po velmi dlouhém ředění studenou vodou a ani po opakovaném pročítání kresleného návodu na použití… asi zase takoví šviháci nejsme. Vracíme se do ubytka, kde je teplota lázní snesitelná a užíváme si je alespoň tam. Ono tedy v tom není žádný rozdíl. Ty lázně (onseny) jsou velmi skromné, často jenom malý bazének pro dva lidi. Ale má to zajímavou atmosféru (čímž nijak nenaznačuji, že voda smrdí sírou). S Ondrou se ještě stavíme na pingpong v nedaleké herně, která je tu prostě otevřená pro náhodné kolemjdoucí, a pak na večeři opět do jedné nebo možná jediné otevřené hospůdky. Paráda.

návod na používání lázní...

... a toalet

onsen číslo 9

ubytování

Den 11 horské opice

Dnes jedeme na opičky. Nemám velké očekávání. To místo je známé spíš ze zimního období a nevím, jestli bude něco k vidění. Navíc opice žijí v okolních lesích divoce a prý spí pokaždé jinde a k pramenům se přes den vydávají anebo taky ne. Přicházíme mezi prvními a hned máme radost. Opice tu již jsou. Vlastně jich tu je všude docela dost, některé jsou pod mostem, některé na chodníku a jiné v různých stinných koutech kolem skal. Nás ale zajímá to známé jezírko, kam se chodí koupat. Je uměle postavené a udržuje se v něm teplota kolem 30stupňů v létě a 40stupňů v zimě a opice se do něj naučili chodit. Prý to okoukali od lidí. A jsou tu! V jezírku se koupe asi pět opic a dalších několik sedí na okraji a kouká, občas se střídají a je to docela vtipné. Jsme tu jenom my a další asi 4 Japonci a to je paráda. To se samozřejmě pomalu mění, po dvou hodinách lidí přibývá a opic ubývá. Po nějaké době to zabalíme také a pádíme s naším řidičem zase na vlak a pak do chrámového městečka Nikko severně od Tokya. Cesta je opět úplně v pohodě. Sice máme tři přestupy, ale vůbec nám to nepřijde komplikované. Dnes máme poslední den platnosti JR pasu a tedy poslední Shinkanzeny.

horské opice...

...prý okoukali koupele od lidí...

...dokonce vodu i pijí...

... teplota vody je 30stupňů

koupací jezírko vedle řeky

S ubytováním to je tak, že jednou je super a člověk by nevylezl ven a podruhé nicmoc. Tak super bylo to včera, co se dá dělat. O tom dnešním jsme se shodli, že určitě bylo ošklivé a staré už když ho postavili. Navíc teče záchod na několika místech a musím ho v noci opravovat.

Den 12 Nikko

Dnes máme v plánu chrámový komplex v Nikko a jdeme normálně s davem přes den. Žádné večerní výhody, chrámy stejně v pět zavírají. Ochladilo se a lehce prší. Chrámy jsou v lesích a je to docela příjemné. Vlastně vytahujeme poprvé mikiny. Chrámy jsou rozdělené na 4 komplexy. Všechny úžasné. Přes den dost plné lidí, ale po třetí hodině už je klid. Je to jako minulé dny, většina lidí sem jede na otočku z Tokya. Stále nechápeme taktiku otvírací doby

pagoda před vstupem do chrámu

hospůdek a restaurací. Chrámy zavírají v pět a restaurace raději v půl páté. Asi aby je nerušili poslední davy směřující přes město na nádraží. Dáváme alespoň kávu v jediné zapadlé kavárně, co jsme našli. Paní je nadšená, že jsme jí udělali kšeft a doprovází nás ze dveří, kde se s námi na ulici loučí. To postupně zjišťujeme, že je vlastně celkem tradiční přístup a později si uvědomujeme, že tak činí i hodně kuchařů z restaurací, které navštěvujeme včetně Tokya.

Další zvláštností je zdejší bezkošová zóna. Není první ani jediná. V Shirakawago taky o koš nezavadíš. Přitom produkce odpadů je neskutečná, všechno je zabalené do obrovského množství plastů včetně například vajíček natvrdo. Ale odpadky se dají vyhodit jenom v místě, kde je člověk pořídí, což není zrovna praktické a tak je taháme celé dny v baťohu. Je to paradox, protože nikoho nenapadne hodit na zem ani ten nejmenší papíreček.

chrámový komplex v Nikko...

...se zlacenými střechami...

...uprostřed lesů

mechová zahrada

dnes bylo chladněji

oblíbený démon s jitrnicí

Den 13 Asakusa

Z Nikko jede přímý vlak do stanice Asakusa v Tokyu, tak není co řešit. Tady se musím podivit nad další typicky japonskou zvláštností. Na každém nástupišti včetně autobusů MHD je ke dveřím dopravního prostředku na chodníku několik barevných linek, které udávají směr a tvar fronty. Například autobus číslo 10 má žlutou linku, která se táhne někam za roh kolem stánku s nudlemi, autobus 12 červenou, která se s tou žlutou nekříží a tak dále. Nikoho nenapadne si stoupnout jinam. Podobně je tomu v obchodech. Něco jako stopy na podlaze za covidu, ale u nás se to s pochopením rozhodně nesetkalo.

Tokya skytree a ikonická budova pivovaru Kirin

chrám a pagoda v Asakuse

pouliční tance

sumo

zakázané způsoby napadání pracovníků metra

V poledne se ubytujeme v jednom z APA hotelů s výhledem na nový mrakodrap Skytree a hned jdeme na running sushi, které jsme objevili vedle nádraží. Odpoledne bloumáme po Asakuse. Je to lidské mraveniště plné chodbiček, obchodních labyrintů světel a hluku. Zvláště nás fascinují herny. Jak pro malé s jednoduchými automaty, které u nás od devadesátých let nikdo neviděl, a které samozřejmě také bez úspěchu zkoušíme, až po dospělácké, kam nás s dětmi nepustí, ale které jsou obrovské, členité, plné lidí, kteří každý u jednoho a téhož stroje zkouší štěstí. Další obchod má šest pater a v každém regálu běží na tabletu smyčka s nějakou reklamou. S každou další uličkou si připadám menší a menší. Na každém místě něco upoutává pozornost a když se zdá, že ne, tak to jsou jen mimikry. Například anime obchod, do kterého se vstupuje skrze opuštěné schodiště v podobě jeskyně. To vede někam do čtvrtého podzemního podlaží až si říkáme, kam to lezeme. A dole? Něco jako rozsáhlý depositář knih – komiksů a v každé uličce na řebříku nebo židličce někdo hledá ten správný výtisk, který zrovna potřebuje. Taky něco kupujeme. Netuším, jestli prodávající je muž, žena, dívka nebo chlapec. Ale to jen podtrhuje tuto zvláštní subkulturu, jejíž návštěvou si krátíme čas, který nám zbývá do večerního představení Sumo. To máme zamluvené u jednoho z místních klubů. Je to show pro turisty a je docela vydařená. Součástí jsou ukázky z tréninku, přátelský zápas, večeře, focení a mnoho dalšího. Je to perfektně zorganizované, jako vše v Japonsku.

křižovatka ve čtvrti Shibuya

Den 14 Teamslab

Snídáme v seven/eleven a dopoledne míříme do Teamslab – muzea digitálního umění. Je to profláknutá nová atrakce Tokya a sami tu rozhodně nejsme. Uvnitř se fotí těžko, protože většina atrakcí je dost v šeru. Některé jsou unikátní a užíváme si něco jako svět matrixu, což je hala plná v prostoru natažených světýlek a po stěnách, podlaze i na stropě jsou zrcadla. Světýlka dělají show a člověk snadno ztratí pojetí o prostoru a realitě. Následuje další hala po kolena plná vody na jejíž hladině plují hejna animovaných rybek, bublinový svět a další a další. Atrakce určitě na dvě hodiny. Pak už máme dost a jdeme do nedalekého parku sníst další krabičku bento. Odpoledne navštěvujeme čtvrť Shibuya. To je ještě o třídu větší mumraj, než včerejší Asakusa, doplněný o mrakodrapy a ikonickou křižovatku s přechody do kříže. Ta v Tokyu samozřejmě není jediná, ale je to pojem jako v Praze Václavák.

ve většině restaurací jsou modely jídel

modely jsou k nerozeznání od originálu

anime je dost populární

hrací automaty jsou všude

a v obrovském množství

2d dort ve 2d kavárně

Den 15 a to je konec

Dnes večer nás čeká odlet a nemáme už velké plány. Uvažujeme o vyhlídce skytree, ale při pohledu z okna to padá. Prší a věž je v mracích. Jedeme tedy do další rušné čtvrti Shinjuku, která ve všední dopoledne zase tak rušná není. Schováváme se před deštěm v labyrintu podzemních pasáží. Snad celá čtvrť se dá procházet rozšířenými vestibuly města. To se dnes hodí, protože šusťačka tvoří jednu z mála měkkých výplní v baťohu mezi všemi maskami, keramickými mísami, konvičkami, prasaty a kdoví čeho a rozhodně ji nehodlám vybalovat. Dokupujeme tedy nějaké bláznivé pozornosti domů a na kávičku vybírám 2d kavárnu. Stěny i nábytek jsou vymalovány bíle s černými výraznými konturami, nejsou tu žádné stíny a připadáte si jako uvnitř kresby od Josefa Lady a to včetně nádobí a 2d dortů. A to je konec. Sayonara.

Závěr

Japonsko překvapivě přestává pro našince být drahou destinací. Většina cen je srovnatelná jako u nás nebo o něco levnější. Například jídlo v průměrné restauraci vyjde v přepočtu na 90-150Kč. Kafe kolem 60Kč. Půjčení auta cca 1000,- na den. Vstupy jsme platili v rozmezí 100,- až 200,- Kč. Dražší je vstup do Teamslab a na Skytree. Bydlení jsme všude řešili přes booking.

Drahá zůstává doprava. Shinkanzeny jsou na úrovni vnitrostátních letenek. JR pas, což je jízdenka na většinu spojů určená jako sleva pro cizince, stojí v přepočtu asi 8200,-Kč na osobu a sedm dní. Dodnes jsem si neujasnil, jestli to bylo výhodné. Myslím, že za lístky na místě bych utratil to samé, ale je fakt že to bylo zjednodušení. Alespoň poté, co jsme se naučili online rezervace. Dá se jich zadat na celý den více a automat na jízdenky po načtení QR vytiskne všechny najednou. Ale je potřeba zadat také číslo pasu. Stačí jedno na skupinu.

Ale bez něj u automatu nepochodíte a musíte k okýnku a tam bývají fronty. Na druhou stranu JR pas do některých druhů shinkanzenů neplatí a na jihu to bylo docela omezující. Také neplatí pro soukromé železnice, které někdy mají lepší spoje než státní dráhy. Ale to platí pro krátké spoje.

Wifi je prakticky všude včetně metra, vlaků, zastávek, chrámů, obchodů. Díky tomu jsme ani nepotřebovali data. A samozřejmě taky díky offline mapám, které fungují opět výborně.

Počasí je v létě horké. Měli jsme skoro každý den kolem 30-35°C s velkou vlhkostí, tedy propocená trika během pár minut. Japonci to řeší populárními větráčky na baterky, to nosí skoro každý. Hodně lidí má chladivé náplasti nebo náramky a každý, kdo pracuje venku nosí bundu s ventilací. Celkově je tedy tepleji než u nás, ale kdo zná letní Indii, tak si tady ani nevšimne. Prázdniny v Japonsku začínají kolem 15.července. To může být při plánování důležitá informace, protože ty dva týdny před tím jsme měli na mnoha turistických místech docela klid.

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 4 x Velmi praktické!

📷 4 x Krásné fotky!

😂 1 x Rozesmál jsi mě!

📖 4 x To chci taky zažít!

❤️ 6 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsal Štěpán Frána

Cestopis byl naposledy aktualizován 2025-08-17T09:57:22+02:00

Štěpán Frána procestoval 57 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 2 lety a napsal pro tebe 11 úžasných cestopisů.

Zobrazit profil

2 komentáře

Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.

tereza_mik

před 3 měs

Moc díky za cestopis. Mohla bych poprosit o název hotelu v Beppu, a od koho jste si půjčovali auto ve Fukuoce? Jedeme na jaře a tak sbíráme různé tipy :)

Azul

před 4 měs

Dík za cestopis! Pobavily piktogramy toho, co se na záchodě nesmí... třeba zvracet (kde Japonci tedy zvrací???)