Japonsko - z jihu na sever
Nejlepší výlet života - 1/2
Cestopis z roku 2018 napsal Jakub Vonšovský
3 týdny. Tisíce fotek. Tisíce kilometrů. Nejlepší zážitky. Horké prameny ve sněhu. Rozsypaný čaj. Mučení seizou. Horské opice. Zvláštní lidé a zvyky. Tradice a moderno. Prostě Japonsko.
Kvůli délce a náročnosti přípravy jsem text rozdělil do dvou částí. Tohle je první díl popisující Ósaku, Naru, Ise, Kyoto, Kanazawu, Sendai, Sapporo, Hakodate a Noboribetsu. A ano, končí strašlivým cliffhangerem a hláškou "pokračování příště". Ale snad to bude stát za to.
Z jihu na sever
Země vycházejícího slunce
Do nosu mě udeřil zápach mořských plodů. Nikdo se vlastně nikdy nezmiňoval, že Japonsko zapáchá po moři. Tohle neznám ani z Chorvatska. Po letišti nás doprovázely úsměvy a angličtina. A národní maskot Pikachu ve všech regálech kolem. U vlakové zastávky jsem směnil A4 voucher za 3-týdenní neomezenou jízdenku na vlaky. V Evropě se objednává z Paříže a stojí 13000,- na 3 týdny. Elektronická verze neexistuje, takže se nesmí ztratit. Říct, že tento papír má cenu zlata, by bylo nepřesné. V přepočtu na váhu vychází papír rozhodně dráž. Samotní Japonci na něj nárok kupodivu nemají, ti ho jen zacálují turistům ze svých daní.
Vyjeli jsme ze stanice. Celé letiště byla jen platforma na moři. Začalo mi to pomalu docházet. Tohle je Japonsko. Země, kam jsem se chtěl podívat asi nejvíc z celého světa. Exotika způsobená staletími izolace. Musím se dívat kolem sebe, co všechno je jinak... Upadl jsem do spánku. Poslední noc v Šanghaji mi dala zabrat.
Ósaka
Probral jsem se až na nádraží. Blikající světla a barvičky. Epileptikův sen. První šintoistická svatyně z mnoha a v něm úhledně složená přáníčka. Všude malé restaurace s cenami jídla nižšími, než v Praze. První mýty o neskutečné drahosti této země se bortí. Ósaka je prý gastronomické centrum Japonska. Chuť jídla mě dostává do kolen a to nejsem žádný labužník - talíř je pro mě spíš způsob jak přežít, než jak žít. Ale tady si dám říct.
Do Ósaky, 3. největšího města se moc nejezdí. Přesto s památkami nezaostává za známějšími městy jako je třeba vedlejší Kyoto. Místní hrad byl v noci nasvícen modře. Možná nejkrásnější památka, jakou jsem kdy viděl. Atomium by se vedle toho zabořilo do země a shrbeně odešlo po všech svých koulích. Ten Genius Loci! Rozbalil jsem si na lavičce pod hradem rýžové placky onigiri a v hávu tmy se dopouštěl nemyslitelného - smrkal. V listopadu už byly noci i v této horké zemi poněkud chladné. Kolem hradu byly roztroušeny po celém parku snad desítky různých svatyň a chrámů. Za jeho okrajem se už tyčily mrakodrapy a ulice pulzujícího města. Tady si ale stranou od toho všeho dávali lidé orientační běh. Ta celková pohoda města. Bylo to jako ve snu, ze kterého se nechci probudit.
Kdyby člověk zapomněl, v jaké zemi se nachází
Tolik krásy jsem nikdy neviděl!
Na první svatyni jsem ještě koukal s očima velkýma jako anime postavička
Restaurace everywhere
Architektonický styl neonismu
Nabíráme nové členy. Hlaste se u Adolfa, našeho vedoucího.
Následující dny padly na prozkoumávání všemožných pagod, parků, svatyň, kaváren a restaurací. Tady bylo všeho do sytosti. „Londýnská čajovna“ napodobila anglického ducha lépe, než kterýkoliv podnik navštívený v Británii. Pošlu holuba Alžbětě, že to tu vypadá jak za jejího mládí. Masové kuličky v nádražní restauraci z chobotnice takoyaki při posypání sýrem působily dojmem, že se jejich původní vlastníci ještě hýbou nebo dokonce na mě pomrkávají. Začalo seznamování se současnou japonskou kulturou, zprostředkovanou Evropanům zpravidla přes animované seriály. Někdy se trefuje, jindy je mimo a občas je realita ještě praštěnější.
Ósaka je prý jiná, než zbytek Japonska. Podle mojí učitelky jazyka jsou prý ostřejší a mají i vlastní silný a velmi specifický dialekt. V kontextu své země jsou něco jako naše Ostrava. Hmm, co to tak asi mohlo znamenat? Hned v první restauraci jsem tak místo klasické japonské fráze "Prosím, počkejte chviličku" (čótó matté kudasai) zaslechl od číšníka v tričku jen houknutí "Jo, chvíli" (jo, čótó). Roušky taky moc nefrčely. Unifikované tučňákovské obleky Tokia možná taky brali jen na maturitu a pohovory. Aspoň ta vlaková signalizace zněla jako něco známého. Vlaky frčely jeden za druhým a závory se v jednom kuse ukláněly. Tohle město je centrálním uzlem mezi západem a východem hlavního ostrova Honšú.
Při poslední návštěvě Osaky týden od mého příjezdu jsem si vzpomněl, jak odlišní Číňané a Japonci jsou. Někteří lidé říkají, že šikmoocí, jak šikmoocí, ale ty rozdíly jsou propastné. Někdy po půlnoci jsem vystupoval z posledního vlaku, když jsem si všiml, že jsem na peróně ještě s jednou mladou Japonkou. Vzápětí ji obklopila čtveřice Číňanů. Snažili se ji nejprve oslovit a když nereagovala, začali do ní strkat, skákat na ni a zkoušet ji přitom políbit. Šel jsem asi 500 metrů kousek za nimi, abych se ujistil, že je slečna v pořádku. Byl jsem po celodenní túře příliš unavený na to, abych naběhl přímo mezi ně a zmlátil 4 mladé Číňany. Navíc jsem si nebyl úplně jistý, jestli to není v těch videohrách lehčí. Pak je to přestalo bavit. Cítil jsem se dobře. Než jsem zjistil, že mi kvůli tomu těsně zavřeli poslední restauraci u hostelu. Od té chvíle jsem Číně vyhlásil osobní válku.
Moderno se snoubí s tradicemi a parky
V aleji Šintó
Vemte si štěstí! Nebo rovnou dvě
Tu znám z pokémonů
Ve skanzenu
Ósacká móda je jinde
Nara a lesní duchové
Nara je město o něco menší než Brno. Na japonské poměry vesnice (že ano Brno?). Vesnice s pralesem a lesními domorodci. Sídlí v nich duchové lesa, což má připomínat obří šintoistický chrám Kasuga kdesi v jeho útrobách. Tabule na některých místech dokonce varují před jejich hněvem - můžou vás nakopat do zadku nebo hlavičky. Naře totiž vládnou japonští jelínci.
Kromě četných odkazů šintoismu se tady nachází i obří buddhistické chrámy, jako je třeba Tódaidži. Před více než tisícem let byla Nara hlavním městem země (prý dokonce vymodelovaným podle čínského Xianu, ve kterém jsem chaoticky pobíhal před pár dny sem a tam), a možná i proto se dokázala dost zakonzervovat. Při procházce pralesem jsem pak narazil i na Kasugu, kde zrovna mniši za zavřenými dveřmi zrovna prováděli obřad. Vidět sice nebyl, zato slyšet byl velmi dobře. Největší dojem na mě však udělala místnost s lampiony, kde jsem vůbec neměl tucha, k čemu vlastně ty tisíce světel slouží.
Připadal jsem si v Naře jako v Princezně Mononoke (neznalí si prosím doplní základní vzdělání na https://www.csfd.cz/film/22205-p...e/prehled/). Ve zkratce – dnes už klasický film o střetu civilizace a přírody. Japonská verze Grety Thunbergové se snaží zachránit les před vypalováním lidmi, kteří potřebují dřevo pro svůj rozvoj ("musíme nakrmit děti!"). Příběh je protkán různými pohádkovými bytostmi z japonské mytologie, které se následkem rozvoje průmyslu z lesa postupně vytrácejí. Film prý sloužil i jako jedna z předloh Avatara, který ale bohužel vykreslil hrdiny pěkně po americku pouze jednostranně.
Tady to vypadá, jako by duchové skutečně ožívali a Japonsko stále vypadá jako ve středověku, bez všech těch paneláků, které postupně nahradily všechno tradično, protože tak dobře nehoří. Nara zamrzla v čase. I ubytování se dá sehnat levně v tradičním domě, kde si člověk může připadat jako vysoká šlechta. Než uvidí vanu. Pak se cítí hůř, než běžný panelákový Čech. Ráno jsem mohl zavítat do muzea hraček, kde jsem porazil malou holčičku tím, že můj panáček vystoupal po provázku rychleji. Zakusil jsem další tradiční Japonsko - jaké to je, když má muž nad ženou navrch. Cítil jsem se drsně.
Bydlení v Naře
Seznam pokémonních útoků
Jelínku, ty nezbedo.
Tódaidži, tady tě máme
Průčelí
Peace on you
O japonských vlacích se toho vykládá hodně. Jsou velmi rychlé a nikdy nemají zpoždění. Strojvůdce si vysype popel na hlavu a před kolegy si rozpáře břicho, než aby přijel o deset minut později. Pravdou je, že zpoždění šinkanzenu o asi 15 minut jsem zažil hned asi 3. den. Něco selhalo na trati. Nebo tam někdo skočil, což je tady hodně populární a u šinkanzenu celkem jistý a rychlý konec (sebevraždu pak platí drahám rodina). Pověstná vysoká přesnost je tak třeba dána tím, že na sebe přípoje rozhodně nečekají. Několikrát jsem si kvůli tomu rval vlasy, když jsem potřeboval někam do hor a i osobák mi ujel o 1 minutu. Navíc mimo páteřní linky (takže mimo takové Praha-Brno-Ostrava) jezdí běžné rychlíky (o něco pomalejší jak u nás) a ještě dál zajíždějí osobáky, které vypadají jako metro. Včetně jejich rychlosti. Cesta 20km z posledního města do hor se protáhne i na 90 minut. Takovou třešničkou na dortu je fakt, že politik Kakuei Tanaka, který se v minulosti zasadil o financování šinkanzenů, byl dokonce obviněn z korupce. Ha, teď už i ti Japonci vypadají víc jako normální lidé a Česko není až taková prdel světa.
Osobní vlaky jsou pomalé, zato jedou daleko. Prostě brutus.
Ise
Po 3 hodinách šourání pomalými vlaky jsem stanul ve městě Ise. Daleko od čehokoliv. Prý tady mají středověkou čtvrť. A možná nejstarší svatyni Šintó. Narozdíl od Nary tady nebyli snad žádní turisté, díky čemuž jsem si mohl všechny památky vychutnat do sytosti pouze s Japonci. Konečně klídek. Jak Nara, tak Ise vlastně vzbuzují podobné pocity, jen Ise je bez těch kopců. Tady jsem měl při stmívání pocit, že si mě odnesou duchové, pokud rychle nesním něco z jejich světa. Jako Chihiro z Cesty do fantazie (https://www.csfd.cz/film/42136-c...e/prehled/).
Chyběly tu koše. Nejdříve jsem si říkal, že v Japonsku mají jen podfinancované technické služby. Ve 3. městě už bylo jasné, že koše jsou národní politika. Teorie se podle internetu různí (ví to třeba někdo tady?). Jedna říká, že zmizely po útocích sarinem. Druhá zase, že by vítr rozfoukával jejich obsah. Ať je to jak chce, člověk si brzy udělá popelnici ze svého batohu, kterou může s trochou štěstí občas vysypat v metru, když se nikdo nedívá. Nebo po kouskách vynášet do koše ve večerkách při nakupování při životě udržujících rýžových koláčků onigiri.
Slunce zapadá, světla ožívají.
Ulice Ise taky pamatují pár set let.
Kyoto - královské město
Bývalé královské město Kyoto má asi milion obyvatel. A asi 5000x více turistů. Malé kompaktní město je narvané hlavou na hlavě, kam se nemusí za památkami daleko. Ono samotné je tak památkou. Palác vedle paláce, jedno posvátné místo vedle druhého. Ale na všechno se stojí dlouhé vlnící se fronty. Karlův most o velikosti celého města. Teď tady žije můj bývalý český kolega ze Španělska a poznává místní kulturu na vlastní kůži, se kterou mě mohl osobně trochu seznámit. Bohužel jsem v Kyotu poprvé v životě dostal klaustrofóbii a po prvním dni, bez navštívení těch nejdůležitějších památek, ho opustil. Že jsem sem dojel zrovna v sobotu bylo docela nešťastné. Kyoto bylo ze hry, snad příště.
Aby nebyla kjótská kapitola tak krátká, trochu se tady rozepíšu o mýtu technologické superiority Japonska. Tahle země se začala po válce rychle modernizovat, protože stavěli z ničeho. Vymysleli různé vychytávky, které druhá polovina 20. století nabízela. Každé ráno jsem si dával čaj nebo kávu z všudypřítomných automatů. Plechovky kávy vždy vypadly horké a jejich ice tea chutnal skutečně jako sencha (ne jako ty naše liptony). Taxikář otevíral dveře zatažením za páčku. Vlaky se křižují v nadúrovňových železnicích. V 80. letech museli být opravdu na špici. Dnes už to ale začíná vypadat retro futuristicky. Visou mimo Tokio moc nepochodíte (musíte nosit hotovost, na vlaky je jakási pre-paid suica), internet není bůhvíjak rychlý a stránky podniků vypadají jak za praotce Čecha. Zkuste si udělat rezervaci na vlak přes internet. V úvodu jsem třeba zmiňoval papírový lístek na vlak, který se nikdy nesmí ztratit. Elektronický záznam totiž neexistuje. A jako člověk s titulem z umělé inteligence klidně prohlásím, že jejich pověstná robotizace jsou spíš lepší hračky a dobré PR, protože minimálně za softwarovým výzkumem v USA a Číně už dnes zůstávají daleko pozadu. Šmarjá, ale ta káva z automatů mi fakt chybí...
Kyoto je Karlův most o velikosti města.
Snad nebude hořet.
Pověstná bambusová škola
Řekni, kde ty gejši jsou
V zahradě se právě posilňuju matcha zmrzlinou (doma to nezkoušejte)
Italská vlajka. Modrá a zelená se v japonštině nerozlišuje. Platí jedno slovo - aoi.
Kanazawa - příklad diverzity měst
Japonsko má naprosto neuvěřitelnou diverzitu, co se týče počasí. Na jihu může být v listopadu přes 20 stupňů, sever je zasněžený. V některých městech nespadne ani kapka, zatímco v Kanazawě severozápadně od Tokia prší víc jak v Londýně a to už je co říct. Asi 200 dní v roce. Je to jedno z těch měst, o kterých jsem v životě neslyšel, než se mi ukázalo v nějakém tom průvodci „1000 Things you must see in Japan before you die“. Tak to asi musí být dobré. Prý mají i zachovalou samurajskou čtvrť.
Kanazawa toho ale nabízí mnohem víc, než příjemné letní zchlazení v subtropickém podnebí. Je tady i historický hrad, kde si člověk může prohlédnout, proč byly evropské hrady pro jejich obyvatele na houby. Japonské interiéry jsou ze dřeva a kámen byl použit pouze na obložení, asi jako ochrana proti ohni zvenku. Díky tomu je uvnitř teplo. Ale v tomhle městě mají hlavní atrakci jinde – královské zahrady. Podle básníka z 19. století jedny ze 3 nejkrásnějších zahrad Japonska.
Po několika úžasných hodinách v zahradě jsem si chtěl někde spočinout. Na malém domečku vidím čínský znak pro čaj. No prosím, už mám žízeň. Místo ke stolu jsem byl ale posazen na tatami do místnosti plné dalších čekajících lidí. Co se to děje? Já mám jen žízeň. Po dvaceti minutách nás posadili do dvou řad v hlavní místnosti, aby vzápětí nakráčelo několik žen v kimonu a jejich „vůdkyně“, sedící vepředu hned po mé pravici, začala přednášku. Naprosto nečekaně jsem se ocitl na tradičním čajovém obřadu.
Jedním ze specifik japonské kultury je sed seiza. Člověk si klekne a sedí s rovnými zády na svých nohách. Dříve takhle mrzačili Japonce už od mala, což se pak nejspíš podepisovalo i na jejich stavbě těla. V moderní době prý polovina studentů na čajové mistry po prváku odpadne kvůli problémům s koleny. Muži, kteří přežijí, mají pak ruce zmrzačeny od horkého hrnce, protože narozdíl od žen nesmějí používat rukavice (a prý že dělník je těžká práce).
Zpět v okamžiku mého čajového posezení už všichni ostatní zápaďáci seiza sed po 10 minutách vzdali. Přece ale nebudu neslušný. Ve dvakrát patnácti minutách, jednou japonsky a jednou anglicky, nám paní popsala výzdobu čajovny, její historii a něco málo o čaji. Slzy jsem měl už na krajíčku, odkrvené nohy už musely modrat. Pak přišel konec. Zvedl jsem se a hned se skácel zpět na tatami. Přítomné čajovnice se neudržely a začaly se řehtat. K focení exteriéru jsem kulhal jak Sylvestr Stallone po 7 kulkách do noh, ale nebyl čas krvácet. Za pár minut nás vyhodí a přijde další skupina.
Večer jsem celý unavený usedl do náhodné jídelny ve městě. Ulice skrápěl pro tuto oblast typický déšť. Jednou z 1001 zajímavostí Japonska jsou samoobslužné automaty. Po týdnu v této exotické zemi jsem se už začal chytat. Povedlo se mi k večeři objednat slanou polévku Miso. Pomáhala mi jenom celá restaurace.
Japonská rodinka (neví, že je fotím)
Japonské hrady jsou kamenné jen zvenku..
Hrad uvnitř hradu, ten bude fakt nedobytný.
Královská zahrada
Tam v dálce mezi stromy je nějaké světýlko
Byla to tahle ikebana
Sendai - přebudované město
Při cestě z Kanazawy směrem na Hokkaidó jsem udělal jednu zastávku v Sendai. Moderní město, které o svou původní podobu přišlo až v tomto století. V roce 2011 se při fukušimské katastrofě roztřáslo jedním z nejsilnějších zaznamenaných zemětřesení v lidské historii a následně bylo smeteno vlnou tsunami. Síla přírody je v Japonsku cítit na každém kroku. Milionové město tak muselo být přestavěno. Že selhala jen jedna elektrárna? Zázrak.
Sendai 2011
Když se člověk vyškrábe do kopce, tak najde park s pár tradičními proprietami, načež má pěkný výhled na město dnes zase plné věžáků a paneláků. Zajímavostí jsou lidé převlečení za samuraje, kteří možná slouží k propagaci turismu. Jestli jsem to správně pochopil, tak se tady kdysi vedlo samurajské povstání proti paláci. Jinak jsem si poprvé v tomhle městě všiml obřích jedovatých pavouků Nephila pilipes, kteří jsou podle internetu roztroušení po celé východní Asii. Fuj! Spálit východní Asii, než nakladou vajíčka jinde. Příště raději výlet na Saharu.
Hostel vypadal, že vede energická a usměvavá Japonka kolem 30 let. Prý opustila nudnou práci v tokijském korporátu a začala konečně žít. Rozhodně lepší způsob jak se vymanit z konvencí, než "dobrovolně spadnout" pod vlak. Po hostelu jsem chvilkama narážel na volně se potulujícího bělocha, který stěží reagoval na pozdravy a vyvolával ve mně ne úplně pozitivní pocity (a to jsem už něco zažil). Vyklubal se z něj přítel majitelky hostelu. Tady jsem si poprvé všiml fenoménu bílých podivínských Američanů, kteří by doma neměli moc šancí se uchytit, tak to zkusí jako exotičtí cizinci tady. Chudák holka, fakt vypadala, že má na mnohem víc, ale rozhodně nebyla poslední, na kterou jsem takto během mého pobytu narazil.
Centrum Sendai
Stůj holčičko! Zahrajem si spolu na topení.
Za Šogúna!
Bude tasit?
Žít v Japonsku je jako sen... O Freddym Kruegerovi
Do you wanna build a snowman? Japonsko není jenom vyspělá infrastruktura, přelidněná města a technika na každém rohu. Cestou na víc a víc na sever toho všeho spolu s teplotou ubývalo. Oblačnosti zase přibývalo. Kousek od konce ostrova byl směrem na sever už jen velký černý zlostný mrak jak od Sarumana, až z něj člověka svírala úzkost. Už se mi tam nechtělo. A my jedeme do něj, směrem k rozbouřenému moři. Směrem k dlouhému podmořskému tunelu na nejsevernější velký ostrov Hokkaidó.
Ke zvláštnostem Japonska se přidávají dva mořské proudy, jeden teplý a jeden studený. Teplý proud, který my máme pro celou Evropu, mají svůj vlastní jen pro tuto jednu zemi. Honšú tak omývá zdejší verze Golfského proudu, zatímco Hokkaidó jeho studený protipól, což vytváří obrovský teplotní rozdíl. A tam mezi Honšú a Hokkaidem, kde se oba proudy stýkají, vznikají extrémy v počasí (velký černý zlý mrak). Podle internetu tady za zimu napadne v pobřežních městech i 6 metrů sněhu, což by mohla závidět i Sibiř. Takhle rychle mi zapadávala jenom stará mraznička v Králově Poli. Vítejte v dalším díle japonských bizárů.
Hakodate na jihu Hokkaida
Hokkaidó je už na místní poměry dost nerozvinuté. Taková ta pohádková země, kde snad ještě mají kuše a neznají spalovací motory. Přírodou připomíná Finsko (nebo nejspíš kteroukoliv severní zemi) a i šinkanzen končí v prvním městě Hakodate, hned po podplutí moře. Současný plán je rozjet linku do hlavního města zdejšího ostrova v roce 2030. Do té doby se musí asi 3 hodinovým pohádkovým vlakem (do češtiny – courákem) z Hakodate. Dalších 24 hodin raději tedy strávím zde na jižním cípu Narnie.
První den byl sníh jen na několika málo místech. Mé srdce zaplesalo pokaždé, když jsem ho trochu zahlédl. Doufal jsem, že něco napadne. Asi už deset let mám sen, že budu bydlet v dřevěném domečku zapadaném sněhem kdesi v Japonsku, a budu se chodit rozehřívat do onsenů – horkých veřejných lázní. Zatím jsem si tady mohl splnit aspoň tu druhou část. Člověk před vstupem odloží vše, včetně trenýrek, a vydá se do mužského oddělení. Dříve se prý nerozlišovalo ani pohlaví. Pak to ale přišlo Britům a Američanům v 19. století tak nemorální, že se dnes prý provozují už jen na skrytých místech v horách. Co bychom bez té anglické kultury dělali? Místo vydělávání peněz se jenom čvachtali ve vířivkách obklopeni ženami. No fuj. A to jsem ještě nezmínil automaty na kalhotky nezletilých holčiček...
Hakodate
Sapporo - hlavní město Ainu
Ze zajímavého města pětiúhelníku jsem vyrazil další den do hlavního města Sapporo, které bylo postavené z osad etnika Ainu. Pokud jste o něm nikdy neslyšeli, nedivím se. Jako každý úspěšný stát, se i zde dominantní etnikum vypořádalo se svými menšinami. Kdo by se taky chtěl dělit, že? Dnešní odhady hokkaidského etnika se pohybují něco mezi vyhynutím a sto tisíci. Ono se to při mezietnickém křížení měří těžce. Kdesi po cestě jsem ale narazil na mladou slečnu s vysokým čelem, která byla žlutá jak kdyby vypadla ze Simpsonů (narozdíl od víceméně vybledlých Japonců). Vedle svého japonského přítele vypadala jako pěst na oko. Když na mě pohlédla a spatřila cizince, začala se řehtat. Celá situace svou absurdností rozesmála i mě, jak jsme se oba pobavili nad exotickým vzhledem toho druhého.
Sapporo mi nepřišlo nijak zvlášť zajímavé. V paměti mi toho kromě několika specialit moc neutkvělo. Například, že mi na místním tržišti zabalili místní syrovou rybu oke do celkem dvou papírů a třech sáčků. Asiaté si na ekologii moc nepotrpí. Většinou se balí každá jednotlivá věc do vlastního sáčku. Balíček bonbónů má zabalený každý pamlsek zvlášť. Další japonskou zvláštností je snaha mít vlakové nádraží napojené na obchodní dům. Znáte tu představu – jdete si do Palladia koupit svetr a po návštěvě M&S ho hned musíte jet ukázat rodičům, takže po zaplacení hned odbočíte na vlak. Prostě splněný sen. Ale v reálu v těchto mnohapatrových nádražích jenom bloudíte. V Sapporu je nádraží jen základnou pro městský mrakodrap. Při popíjení kávy v jeho horním patře jsem sledoval, jak se na město snáší drobný sníh, který roztaje, než dopadne. Konečně se mi splnila odvěká touha, stará jako lidstvo samo, vidět v Japonsku padat sníh. Už můžu umřít.
Sapporo je úplně obyčejné město
Sapporské muzeum. Ta bílá bedna se používala ve 20. století jako promítačka spořičů.
To je dobré. To chci!
Sapporo je obklopené horami.
Noboribetsu - peklo na zemi
Japonsko může se svou přírodou směle konkurovat v tomto ohledu mnohem známějším destinacím. Příroda je navíc odpradávna nedílnou součástí japonské kultury. Když jsem se rozhodl to pomalu otočit a cestou zpět si dát ještě jednu noc v lázeňském městě Noboribetsu, vyrazil jsem po ubytování do národního parku Jigokudani – „Pekelné údolí“. Krásný název pro zimní krajinu. Sníh v něm mezi potůčky horké vody docela vynikl. Cestu občas lemovali čerti. Ve vzduchu byla cítit síra. Na tabulích upozornění, že pokud bude smrad příliš velký, máme vzít nohy na ramena. Pohoda. To nezní jako peklo, ale jako běžná studentská kolej.
V jednom místě Japonci dokonce postavili lavičky, kde si člověk může pod zadek hodit kobereček a smočit si nohy ve 40 stupňové vodě. Nastala tedy zajímavá situace, kdy si nohy hověly v teploučku, zatímco nahoře jsem se třásl a nos se snažil v zemi, kde se nesmrká na veřejnosti, schovávat. Přesto se v této situaci dokopat k odchodu je obtížné. Člověk přijde i o to jediné teplo, které má. Bylo to přímo nohyrvoucí loučení.
V srdci parku je jezero téměř dokonale kruhového tvaru. Je tedy poměrně jasné, jak vzniklo. Přidával jsem do kroku, abych to k němu ještě stihl před tmou. Jenže lidé už zmizeli. Pádil jsem k němu sám a ve sněhu narážel na zvířecí stopy. Najednou se objevily psí. Jsem přece v národním parku. Dostal jsem strach a přemýšlel, jestli to za to opravdu stojí. Držel jsem se na okraji silnice, připraven okamžitě vyskočit na strom, kdyby se nějaký ten vlk objevil. Nebo rovnou celá krvelačná smečka. Občas mě vyděsili místní poměrně velcí havrani. Po 3 kilometrech se sopečné jezero objevilo. Pár rychlých fotek, dokud je ještě aspoň nějaké příšeří a zpátky. Jenže už padla úplná tma a lampy tady nejsou.
Přidalo se náledí. Pádil jsem co to šlo, abych se ještě nerozplácl. Měl jsem nahnáno. Po dvou kilometrech se objevila světla městečka. Už jen kousek. Jsem zachráněn. Těším se na rybu oke. Křoví vedle mě zašustilo. Ztuhl jsem hrůzou. Pomalu jsem otáčel promrzlý krk směrem ke křoví. Najednou se to vyřítilo ven a ze mě se vydral výkřik...
Pokračování přístě...
Píseň ohně a ledu
Záchod je v sopce. Výborně, nemusí se to vynášet.
Do oparu tajemna
Snový svět pana Sněhuláka
Album na FB: https://www.facebook.com/jakub.v...amp;type=3 a https://www.facebook.com/jakub.v...amp;type=3
Jak se ti cestopis líbil?
Jakub Vonšovský procestoval 64 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 3 lety a napsal pro tebe 13 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil3 komentáře
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Pěkný cestopis, skvěle napsáno.
Díky Tondo. Jsem rád, že jsem se konečně mohl s lidmi podělit o svoje zážitky z Japonska. Po asi padesáté sedmé :-)
Super, tohle se čte úplně samo. Sice mi už skončila pauza na oběd, ale nevadí, jdu číst pokračování :)