Jízda smrti v pohostinném íránském Kurdistánu

Sláva, vyrážíme!

Je lehce pod 40°C a my krátce po poledni konečně opouštíme nádraží v půlmilionovém íránském Hamadánu. Pojem nádraží je v tomto případě možná trošku nadnesený, v praxi jde o pár postávajících pochybných minibusů, kolem nichž se poflakují jejich řidiči. Jednomu z nich děláme radost tím, že právě do jeho rukou vkládáme důvěru při naší cestě do 180 kilometrů vzdáleného hlavního města kurdské provincie - Sanandadže. Co důvěru, především také v přepočtu osm korun českých na osobu!

Míjíme několik stanovišť s ozbrojenými vojáky a po necelých třech hodinách s úlevou vysedáme z rozklepaného minibusu. Po necelých dvou týdnech na cestě jsme konečně tady - v Kurdistánu. O Kurdech jsme toho slyšeli mnoho a byli jsme zvědaví, zda se potvrdí zvěsti, že jsou dokonce ještě více pohostinní než Peršané.

Čekání na odjezd z Hamadánu

Hostitel Mohammad se synem

Mešita v Sanandadži

Nechte mě vás ubytovat!

Prvním Kurdem, kterého poznáváme, je devětatřicetiletý Mohammad, jenž přijal naší žádost na Couchsurfingu a velice si cenil možnosti si s námi procvičit svou angličtinu. Prostřednictvím oblíbené cestovatelské aplikace záhy zjišťujeme, že poptávka po hoštění turistů z ciziny výrazně převyšuje nabídku, tedy počet takových turistů. I proto se rozhodneme strávit každou noc jinde, abychom splnili co nejvíce kurdských přání.

Mohammad nás spolu se svým synem Arashem bere na malou projížďku po okolí města, jehož počet obyvatel zhruba odpovídá naší jihomoravské metropoli. Po návratu domů Mohammadova žena připravuje výborné kuře k večeři, zatímco my si všímáme, že je na íránské poměry nezvykle spoře oděna. Později zjišťujeme, že povinný šátek zahazuje po překročení domácího prahu snad každá kurdská žena.

Stávkující Kurdové

Další den trávíme s mladou učitelkou Delniou, která nás zavádí do kurdského muzea, krásného barevného tržiště či sunnitské mešity. Navzdory tradičně příjemné atmosféře si nemůžeme nevšimnout vysokého počtu ozbrojených vojáků na ulicích a tak se ptáme naší průvodkyně, zda je vše v pořádku.

Jedinou reakcí Kurdů tak nakonec byla jednodenní stávka, během níž byly uzavřeny všechny obchody v Sanandadži.

"Čas vypadnout z města," soudí můj spolucestovatel a já mu dávám za pravdu. Míříme do vyprahlých hor směrem na jihozápad.

Typický Kurd - široké kalhoty a mohutný knír

Na obědě u kurdské rodiny

Krásné tržiště v Sanandadži

Bláznivý taxikář

Naším cílem je Palangan, jedna z unikátních horských vesnic na území kurdské provincie nedaleko hranic s Irákem. Nejjednodušším způsobem, jak se do vesnice dostat, je zaplatit si na den taxíka. Vzhledem k naší znalosti pár základních perských slovíček se nejedná o nic složitého a po krátké debatě jsme se sjednanou cenou spokojeni jak my, tak především náš řidič.

Angažování pětačtyřicetiletého Salára se však ukázalo býti poněkud riskantním tahem. O stylu řízení na íránských silnicích jsme si nedělali žádné iluze, ostatně úděsná statistika tragických nehod mluví za vše. Dokud se však jezdilo po dálnicích nebo silnicích první třídy, cítili jsme se bezpečně.

To se ale o cestě do Palanganu rozhodně říci nedá. Co naplat, že nám Salár během cesty krásně prozpěvuje lidové kurdské písně, když do zatáček místo brzdy sešlapuje plyn, přičemž u toho hledá cigaretu. Na horské silnici se občas ocitneme za krajnicí a ochutnáváme štěrk, já jsem ale ještě relativně v klidu. Na rozdíl od vzadu sedícího kamaráda mám totiž alespoň pocit, že mohu nějak reagovat a třeba strhnout volant. Nakonec však dorážíme do cíle bez úhony a s úlevou na pár hodin opouštíme auto.

Taxikář Salár

Pohled na horskou vesnici

Obyvatelka Palanganu

Zpátky do minulosti

V samotné vesnici se člověk nemůže ubránit dojmu, že se tady snad musel zastavit čas. Fascinuje mě, že tady lidé stále žijí.

Daleko od města, drsné klimatické podmínky.

Salár nás bez náznaku spěchu nechává vychutnávat si jedinečnou atmosféru neobvykle vystavěné vesnice. Odpoledne nasedáme do auta a přejeme si jediné - dorazit v pořádku. Šílený řidič svůj úkol nakonec zvládá a my tak dnes můžeme s úsměvem vzpomínat na krásné dny strávené s pohostinnými Kurdy.