Jordánsko 2. část

Jordánsko pro mě bylo jedním z těch míst, o kterých člověk sní, aniž by tušil, jak moc ho nakonec zasáhne. Během několika dní jsem zažila víc emocí, než jsem čekala – ticho pouště, nekonečné hvězdy, sílu historie i moderní Amman plný vůní a barev.

První den jsme vyrazili do Malé Petry (Little Petra / Siq al-Barid). Je to menší, ale překvapivě působivá skalní oblast nedaleko hlavní Petry.

Malá Petra je podobná té „velké“, jen mnohem klidnější. Minimum turistů, úzké skalní průchody a vytesané obytné prostory, kde kdysi přespávali obchodníci na kadidlové cestě.

Prošla jsem si skalní chrámy, vyhlídky i malé místní čajovny, kde mi beduín uvařil voňavý čaj s mátou a šalvějí. Bylo to místo, kde člověk slyší jen vítr mezi skalami a své vlastní kroky. Oproti hlavní Petře to působilo intimněji, skoro duchovně.

Malá Petra je ideální doplněk – jako tichý předěl mezi velkolepou historií a cestou dál do pouště.

Přiznám se, první jsem měla v plánu projít Petru takzvaným Back Door trekem, ale cesta se nakonec vyvinula úplně jinak. To mám za to, že chci podvádět. Co čert nechce, i v listopadu je poměrně horko. Bylo mi po určitém čase chůze opravdu divné, že stále a stále stoupám do schodů, stehna v jednom ohni, potem zbrocená. Nakonec mi došlo, že jsem se ocitla na trase, která mě dovedla nahoru k Monastery (Ad Deir), přes téměř 800 schodů. 

Monastery se objevilo najednou – obrovské, tiché, vytesané do skály. Ten pohled vynahradí každou kapku potu. Neminuli jsme ani ostatní nádherné historické místa.  Celkem  jsme ušli 21 km, a byl to den, který mě fyzicky vyčerpal, ale mentálně naprosto okouzlil.

Druhý den byl věnovaný klasické trase. Siq mě přivedl k ikonickému Treasury (Al Khazneh), nejznámější fasádě celého Nabatejského království. A i když je známá z filmů a fotek, stát před ní naživo je úplně jiný pocit. Cítíte se jako Indina Jones. Milým překvapením pro mě bylo, když ke mně přistoupila cizinka, která mi darovala vstup na vršek skály, odkud je výhled na Pokladnici - dnes za 10 JOD. Milé :). 

Prošli jsme i další památky – Královské hrobky, ulici fasád, amfiteátr, obětiště, odkud se naskytl výjimečný pohled. Každý krok připomíná, jak neuvěřitelně pokročilá byla civilizace, která tohle město vytesala do skály.

Tady můžeš sedět hodiny a koukat na tu krásu. 

Z Petry jsme se přesunuli autem  do Wadi Rum, červené pouště, která vypadá jako z jiné planety. Doslova Mars. Spali jsme v glampingu uprostřed skal, a večer se nad námi otevřela obloha posetá miliony hvězd.

Viděli jsme mléčnou dráhu tak jasnou, že člověk skoro nevěřil vlastním očím.

Prošli jsme část pouště, jezdili po dunách, ochutnali tradiční jordánské pokrmy a ráno snídali u místního Jordánce, který nám připravil jednoduché, ale neskutečně chutné jídlo. Wadi Rum je místo, kam se rozhodně vydáme znovu. To ticho je naprosto návykové - proti uspěchané Praze. 

No není to nádhera? 

Raketou na Mars. 

Jen to koukání na hvězdy mi bude chybět neskutečně. 

Po výjimečné snídani  jsme ujeli 300 km do Ammánu, kde jsme navštívili Citadelu, odkud je krásný výhled na celé město.

Pak jsme se ponořili do atmosféry místních trhů. Nakoupila jsem si arabské oleje, voňavé koření. Ammán je hlučný, živý, vůněmi nabitý – úplný kontrast k tiché poušti.

Domů se nám nechce. Už teď vymýšlím, jak zase rychle pryč. Každému mohu Jordánsko jen doporučit. Kdyby jen kvůli nádherným sceneriím, památkám, jídlu, ale hlavně kvůli milým a pohostinným lidem.