Kambodža a Vietnam

Kambodža a Vietnam 

Pro Štěpána to byla první cesta mimo Evropu – a asi to má tak dané, že Evropa ho nechtěla pustit pryč...ale nakonec se podařilo. Pro mě to byla již čtvrtá cesta mimo Evropu, třetí do Asie, ale nebyla jsem nikdy pryč tak dlouho. Takže jestli máte chuť a čas, můžete se začíst, jak jsme to tam zvládli...

1.den – 6.1.2017 pátek

Protože celý týden sněžilo, vyrazili jsme do Prahy radši už kolem 11 dopoledne, abychom měli dostatečnou časovou rezervu. Dorazili jsme ke Štěpánově sestře Pavle do Valdeku. Tam jsme nechali auto a Pavla s manželem Lubošem a malým Tondou nás odvezli na letiště, kdy jsme byli tak kolem 15 hodiny. Přišli se tam s námi rozloučit i Štěpánovi rodiče a babička. Nechali jsme se odbavit a šli čekat k bráně. Letadlo tam na nás čekalo, takže jsme odevzdali boarding pasy a čekali ještě chvíli přímo u brány. Seděli jsme blízko pultu, kde stál palubní personál, takže jsem asi kolem 18:30 (kdy už jsme měli sedět v letadle) slyšela, jak říká paní do vysílačky, že nás vytlačí ze stojánky až ve 21.30. Šla jsem se tedy zeptat, jak to bude s navazujícím letem, protože v Istanbulu jsme měli jenom 3,5 hodiny času na přestup. Paní řekla že to je v klidu, že budou opožděné i lety z Istanbulu, že tam sněží a Turci uklízejí plochu. Dostali jsme každý 300 Kč poukázku do letištní restaurace a informaci, že další instrukce ohledně letu budou známy v 21:00, že máme sledovat tabuli. Tak jsme se tedy odebrali do restaurace, kde jsme si koupili sendviče a pivo. Seděli jsme a čekali, koukali po ostatních pasažérech, několik z nich také letělo do Ho chi minh city (Saigon), jiní letěli do Hanoje. V 20:45 se na tabuli objevilo, že byl let zrušen. A žádná jiná informace. Takže jsme šli zpět, na přepážku „Transfer desk“. A tam nám pán sdělil, že let je zrušen, že máme projít zpět přes pasovou kontrolu, vyzvednout si odbavená zavazadla a jít na přepážku Turkish Airlines, že se o nás postarají. Tak jsme vyzvedli batohy a šli na přepážku, byli jsme tam jedni z prvních. Informace byla taková, že letiště v Istanbulu je zavřené, a to minimálně na 24 hodin. Nepoletíme tedy dnes, ani zítra. Paní si vzala telefonní kontakt, s tím, že zítra dopoledne zavolají, nebo máme zavolat na infolinku TA. A pak nám zajistili hotel, na přespání. Za druhý 300 Kč voucher jsme koupili dvě malé Bohemky v letištní restauraci a šli na hotel. Hotel je přímo na letišti - Marriot Courtyard (*****). Tam jsme se tedy ubytovali, rozbalili batohy z ochranných folií, chvíli jsme koukali na telku a pak šli spát.

2.den – 7.1.2017 sobota

Po snídani, která byla fakt výborná, jsme šli na letiště, protože dovolat se na linku TA nešlo. A nikdo nám také nevolal. Když jsme přišli k přepážce TA bylo tam u dvou okýnek asi tak 10 lidí u každého. Tak jsme se zařadili za skupinku 2 a 2 Čechů a čekali. Informace od lidí ze začátku fronty i informace z netu a telefonů byly nepříjemné. Ani dnes a zítra nebude letiště v Istanbulu v provozu, jsou zrušeny všechny lety až do pondělí. Takže ty dva zaměstnanci TA přebookovávali letenky lidem ve frontě, aby se nějak dostali do určených destinací. Stáli jsme tam asi 3 hodiny, během kterých jsme se seznámili s několika lidmi z fronty, byla tam rodina kluka, co se vracel do Saigonu do práce, další paní, co jela s 3 dětmi na Srí Lanku a vezli lyže, protože její syn je v reprezentaci Srí Lanky ve sjezdovém lyžování. Po těch 3 hodinách jsme se dostali k okénku k paní, která musela mít nervy ze železa, protože na ní lidé štěkali, nerozuměli jí (cizinci – hlavně Rusové) a vůbec to měla složité. Protože jsme byli jenom dva podařilo se paní nás upíchnout do letu na nedělní dopoledne. Měli jsme letět s British Airways do Londýna, tam 7 hodin čekat na let do Singapuru a tam 2,5 hodiny čekat na let do HCMC. S odletem v neděli v 11:05. Měli jsme vcelku štěstí. Takže jsme šli znovu do hotelu, který nám naštěstí ještě zaplatili. Na hotelu jsme chvíli zevlovali, pak Štěpa zarezervoval místa do pizzerie Grosseto na Kulaťáku a kolem 17:30 jsme vyrazili na večeři. Ještě před odchodem jsem se pokoušela o on-line check in, ale nenašlo nás to v systému letenek, takže pro jistotu jsme zašli ještě večer na přepážku BA a zeptali se, jestli opravdu poletíme zítra s nimi, jestli jsme na boarding listu. Paní se trochu divila, ale bylo vše v pořádku, počítají s námi. Tak jsme vyrazili na večeři, která byla vynikající, a pak zpět na hotel. Tak snad to zítra dopadne a z mrazivé a sněhové Evropy konečně odletíme.

 

3.den – 8.1.2017 neděle + 4.den 9.1.2017 na cestě

Ráno po snídani balíme batohy a v 9 hodin jdeme na odbavení. Paní nás odbaví až do Saigonu. Naše letadlo před odletem dostane sprchu nemrznoucího postřiku a se zpožděním jedné hodiny odlétáme ve 12:05 do Londýna. Sedíme vedle sebe, dostaneme jeden studený nápoj a keksy a za 1:40 jsme v Londýně (zpoždění jsme vcelku dohnali, nebylo to kvůli sněhu ale technické závadě). V Londýně čekáme 7 hodin na další let. Letiště je obrovské, má 3 terminály, mezi kterými jezdí vlak a autobus. A pak k našemu překvapení nastupujeme do největšího dopravního letadla na světě, do Airbusu A380. 2 paluby a luxusní prostor – široká sedadla, široké uličky.... Sedíme za sebou, já většinu letu prospím. Jídlo je teda docela hnusný, ale asi jsem vypadala tak zoufale, že mi stevard dal 2 lahve vína. Po 13 hodinách letu přistáváme v Singapuru. Konečně teplo. Čekáme další 2 hodiny na let, v 17:35 odlétáme se Singapore Airlines do Saigonu. Let byl v pohodě, v 18:45 přistáváme v Saigonu, kde je oproti Singapuru -1 hodina časový posun. Celkově tedy proti Čechám je to +6 hodin. Na cestě jsme tedy strávili jeden den. 9.2.2017 pondělí. Na letišti ve Vietnamském Saigonu (Ho chi minh city) si musíme vyřídit víza. Již z Čech jsem zařídila tzv. Approval letter, na základě kterého nám víza vydají. S tímto dopisem, s vyplněným formulářem a pasem jdeme k okýnku, pak čekáme asi 30 minut. Ve frontě stojí i Tomáš Hanák. Pak od okýnka zavolá uniformovaný Vietnamec: Mr. Stephan Mika, a máme každý za 50 dolarů vízum. Procházíme skrz pasovou a imigrační kontrolu a jdeme si vyzvednout batůžky. Bohužel cestovní lapálie pokračují – Štěpánův batoh nepřijel. Tak jdeme k okýnku, kde jsou dvě dámy a vyřizují ztracená zavazadla. Podle kódu dohledají, že batoh zůstal v Singapuru. Naštěstí, kdyby byl v Londýně, tak by to bylo na dýl. Batoh prý přiletí prvním ranním letem, a oni nám ho dovezou. Domlouváme se, že si pro batoh radši přijedeme. Ještě na nějakým vedoucím vydržkuji finanční kompenzaci 1 000 000 VND – jsme tedy rázem milionáři. A pak se vypravíme do hotelu. Podle informací z průvodce odmítáme taxi a hledáme autobus, který by nás odvezl do centra. Letiště v Saigonu je totiž vcelku ve městě, asi 4 km od centra. Najdeme autobus č.109 a za 2 dolary za oba dva dojedeme na konečnou zastávku autobusu, kde je malinké nádraží. Odtud jdeme podle navigace asi 10 minut pěšky, přes potemnělé tržiště – i krysy tam byly -  až dojdeme do hotelu – Green Suites Hotel. Paní na recepci je trochu překvapená, myslela že už nedorazíme. Hotel byl zamluvený přes službu Booking.com a já jsem do hotelu psala, že máme kvůli letu zpoždění a že přijedeme o 1-2 dny později. Z hotelu odpověděli, že rezervace zůstává v platnosti, že máme rezervovaný hotel od 7.-10.1., takže jsem to neřešila, s tím, že přijedeme až přijedeme. No v hotelu to vyřešili po svém, strhli si částku za dva dny ubytování a pak už s námi nepočítali. Takže už neměli volný ten pokoj za 25 dolarů, co jsme objednali. Tak jsme museli vzít za vděk VIP pokojem, který na to že stál 35 dolarů na noc zas až tak VIP nebyl. Ale po 4 dnech cestování jsme toho měli plné kecky, tak jsme se ubytovali. Dali jsme si sprchu a pak šli do města, na něco k jídlu. Nejdřív sháníme bankomat, abychom vybrali vietnamské Dongy. Bankomat sice najdeme, nicméně Štěpánova karta nefunguje (pozn. ke kartě nebyly povoleny výběry a transakce mimo Evropu, takže přes internetbanku se to dalo změnit a karta pak vesele fungovala).  Na mojí vybereme 3 000 000 VND, nejvyšší částka, co jde na ráz vybrat. Pak najdeme docela hezkou hospodu, kde si dáme první asijské jídlo – já rýži se zeleninou, Štěpa nudle s masem a celou porci sní statečně hůlkami. Dáme si pár piv a pak jdeme zpátky do hotelu a pořádně se vyspat. Přeci jenom se u mě začíná projevovat pásmová nemoc.

5.den – 10.1.2017 úterý

Pěkně jsme se vyspali a pak šli na střešní terasu, kde byla snídaně – první z mnoha variant vajíček (míchaná, smažená, volská oka, omelety) a bageta, ovoce a káva s čajem. Po snídani se vypravíme na prohlídku města (Štěpán chudák v riflích a pevných botách, vše oblečení má v zatoulaném batohu). Ještě píšu Simoně, která je ve Vietnamu s Milošem a Lubošem od 1.ledna a mohli bychom se s nimi potkat, když jsme přiletěli o dva dny později. Ve městě si prohlédneme Palác sjednocení (vstupné 2x40 000 VND), jsou zde reprezentativní prostory pro přijímání zahraničních politických návštěv, v suterénu je bunkr, na střeše stojí vrtulník a před palácem jsou dva tanky a stíhačka, kvůli které jsme nakonec do paláce šli, protože jinak se nám moc nechtělo. Po prohlídce si v restauraci se zahrádkou dáme pivo a ovocný shake. Potom se snažíme najít zastávku autobusu 109, abychom dojeli na letiště pro batoh. Zastávku nemůžeme najít, místní nám nerozumí, takže nakonec si bereme taxi a jedeme na letiště. Batůžek právě dorazil, na letiště může jenom Štěpán, protože výdej ztracených zavazadel je v příletové hale a tam se může jenom s platnou letenkou, nebo s nějakým papírem, co nám dali v kanceláři. Za 5 minut přichází i s batohem – hurá. Zpátky jedem opět autobusem 109, už jsme zkušení a víme že se vyplatí platit vietnamskými dongy než dolary, vystoupíme o jednu zastávku dříve a jdeme se podívat do jediného hinduistického chrámu v Saigonu. Přes parky se vrátíme zpět k hotelu, po cestě se stavíme v jedné z mnoha cestovních kanceláří a zakoupíme za 2x 18 dolarů (v hotelu nabízeli cenu 28 dolarů za osobu) cestu autobusem do města Phnom Penh (hl. město Kambodži) a odtud do města Siem Reap. Pojedeme zítra ráno v 6:30. V hotelu si trochu odpočineme – to vedro je vysilující (33 stupňů). O půl páté se potkáváme na recepci hotelu se Simčou a klukama, ubytovali se zde také a zítra letí domů (Luboš už dnes večer). Všech 5 nás jede taxíkem k Bitexco financial tower. Za 200 000 VND každý vyjedeme do 49.podlaží, kde je vyhlídková plošina. Výhled na stmívající se město je krásný, takže se tam docela zdržíme a pak vyjedeme ještě o 2 patra výš, kde je bar. Tam si dáme na zdejší poměry drahé pití – za 220 000 mojito. Krom Miloše, kterému se to zdá moc, takže musí odejít zase zpět na tu vyhlídkovou plošinu. Ale ani mu to nevadí a pořádá tam fotografické orgie. Po západu slunce a dopití drinků jdeme zpět na vyhlídku, kde nabereme Miloše a taxíkem se přesuneme k jediné zachované křesťanské katedrále v Saigonu. Jako jediná ze všech chrámů a kostelů není osvětlená. Ještě si prohlédneme starou budovu pošty, která je hned u katedrály. A pak jdeme zpět do hotelu, po cestě se rozdělíme, my jdeme hledat bankomat City banky, který umožňoval vybrat 8 000 000 dongů, ale nenajdeme ho, Simča s klukama jdou někam na jídlo. Kolem osmé se potkáme v hotelu, rozloučíme se s Lubošem, který letí dnes večer domů. My 4 jdeme do hospody na jídlo a pivo, pak jdeme zpět do hotelu, kde ještě asi do 12 hodin povídáme na pokoji a pak jdeme spát.

6.den – 11.1.2017 středa

Ráno o půl šesté vstáváme, balíme a bez snídaně (nakoupili jsem si včera vodu a jídlo) jdeme k cestovní kanceláři asi 10 minut. V 6:30 by měl odjíždět bus do Phnom Penh, kde bychom měli být za 6 hodin a dále pokračovat ve 14:30 do Siem Reap. Autobus je pěkný, má jenom tři sedadla vedle sebe, takže jsou pěkně široká a dají se pohodlně sklopit. Klimatizace jede na 100 % (tzn. asi 16 stupňů) takže si beru ponožky, mikinu a deku a můžeme vyrazit. Asi po 1,5 hodině jízdy se ozve rána, autobus se trochu zakymácí a pak zastaví. Praskla nám zadní pneumatika. A jak praskla, tak ty dráty, co vyztužují gumu, roztrhly ještě nějakou hadičku, která vedla ke kolu. Do zadního prostoru autobusu začal jít kouř, tak jsme se radši rychle vypakovali s ostatními cestujícími ven. Řidič někam zavolá, pak vytáhli rezervu a asi za 20 minut přijel pán s malým náklaďáčkem a s heverem a kolo vyměnili. Tu hadičku tam začali nějak bastlit, celkově jsme se zdrželi 1,5 hodiny. Průvodčí od nás po cestě vybral pasy a 35 dolarů na osobu na vízum do Kambodže. Na hranicích to bylo asi na 30 minut čekání ve frontě na imigračním a pak jsme zase mohli do autobusu. Kousek za hranicemi zastavil autobus na jídlo, v takové jídelně, a pak jsme opět pokračovali směrem do Phnom Penh. Bohužel to vypadalo na docela veliké zpoždění, které se ještě zvětšilo, protože v PP opravovali příjezdní silnice a byla tam zácpa. Ke kanceláři cestovky jsme dorazili ve 14:40 a navazující autobus do Siem Reap odjel ve 14:30. Takže slečna v kanceláři řekla, že pojedeme až v 17:30, což při 6ti hodinové cestě znamenalo, že bychom do Siem Reap dorazili někdy v noci. Tak jsem jí začala přemlouvat, že potřebujeme jet dřív, že jsme měli zdržení kvůli prasklé pneumatice, a nakonec nám řekla, že tedy můžeme jet v 15:30. Předala nás do cestovky asi o 20 metrů jinde, tam nám dali jiné lístky na bus a tuk tukem nás odvezli na jiné místo, na takové malé nádraží. Mezitím začalo dost pršet, takže jsme v tuk tuku trochu zmokli. Na nádraží nám tuk tukář zařídil něco s lístky u okénka a řekl, že jako OK, že pojedeme hned dalším busem a pak odjel. Byla jsem z toho trochu zmatená, takže jsem se ještě znova šla ptát k okýnku, kde mi paní řekla že pojedeme do Siem Reap ale v 16:00 (na lístku bylo napsáno 3:00 PM). No tak snad nebude žádný problém. Pak jsme viděli kousek dál sedět na lavičce Američana, který s námi jel v autobusu z HCMC do PP. Tak jsem se ho šla zeptat kam jede. A on říkal že do Siem Reap, v 16:00 a ukázal na autobus, na který ukazoval i tuk tukář. V 16:10 jsme opravdu nastoupili do autobusu a odjeli směrem do Siem Reap. Čekalo nás 6 hodin v autobuse, ale pan řidič to překvapivě kotlil, takže v SR jsme byli ve 21:30. Měli jsme domluveno, že nás vyzvednou z hotelu, ale nakonec jsme tam došli pěšky, nebylo to zas tak daleko, asi 15 minut cesty. Hotýlek byl fajn, zaplatili jsme 75 dolarů za 3 noci se snídaní (platili jsme kartou). Dali jsme si rychlou sprchu a vyrazili ještě do centra města, na večeři. Nudle s masem a rýže se zeleninou a 3 piva nás vyšly asi na 10 dolarů. Náš hotel byl blízko Old Market a Night Market – hlavní turistické oblasti Siem Reapu. Všude byly samé bary, hospody, obchody se suvenýry a samozřejmě spousta turistů. Kolem 23 hodiny jsme šli spát.

7.den – 12.1.2017 čtvrtek

Asi kolem 8 hodiny nás vzbudily nějaké rány, pravděpodobně ze „stavby“ hned vedle hotelu. Něco tam bourali a bourali to jenom ráno...Takže jsme se vypravili na snídani, která tedy nebyla úplně super, mohli jsme si vybrat jedno jídlo a kafe nebo čaj. Žádné ovoce, nebo tak...to bylo bráno jako další jídlo za 1,5 dolaru. Ale tak jsme si to dali i tak. Pak jsme se vrátili zpět na pokoj a Štěpa začal podle průvodce plánovat kam vyrazíme a které chrámy navštívíme. Já jsem šla na recepci zajistit zapůjčení kol, které bylo v rámci pobytu zdarma. Paní mi dala zámek na kolo a klíček a řekla, že si máme z venku stojících kol vybrat, které chceme. Byla tam dvě horská kola, tak jsem je okukovala, za chvíli přišel i Štěpa a také vybíral. Ale jedno z těch kol bylo píchlé a druhé mělo rozbitou přehazovačku. A ve finále přišla paní z recepce a řekla, že zrovna tyhle dvě kola stojí 3 dolary na den, takže jsme vybrali z těch ostatních městských kol, takové dva verky, ty nejlepší, co tam byly. Zamkli jsem je k sobě a šli se plácnout k bazénu u hotelu. Vedle bazénu byla i vířivka. Po 13té hodině jsme na kolech vyrazili na prohlídku chrámů. Bylo vcelku teplo, kolem 34 stupňů, ale na těch kolech to docela šlo, jenom musel člověk jet a nezastavovat. Podle mapy v průvodci po Angkor watu jsme dojeli k vjezdu do jednoho komplexu, ale tam po nás chtěli lístky. My jsme však dneska chtěli navštívit chrámy, které měly mít vstupné zdarma a třídenní vstupenku použít až na další tři dny. Tak jsme jeli zpět k centru, kde prodávali lístky do celého komplexu chrámu v okolí Siem Reap. Bylo to obrovské centrum, se spoustou pokladen, ale zcela nepochopitelně se tam nedalo platit kartou. Za 2x 40 dolarů jsme zakoupili třídenní vstupenku, na kterou nás vyfotili a vytiskli. Vstupenka platí na jakékoliv tři dny v průběhu následujících 6ti dnů, a jednotlivé dny nám vždy u vstupu do prvního objektu procvakli. Z lístkového centra jsme vyrazili k nejstaršímu chrámu v oblasti Ak Yum. Po cestě jsme nakoupili banány a vodu, vše jsem si uložila do košíčku vepředu na řídítkách. S koly to byla docela sranda, zaprvé provoz po městě byl docela hustý, člověk musel dávat pozor, aby ho něco (hlavně motorky) nesrazilo. A Štěpán zjistil, že mu to kolo zas až tak nebrzdí...Dál nás cesta k nejstaršímu chrámu vyvedla ven z města, okolo letiště (asi 10 km) na západ. Chrám Ak Yum se nacházel u Západní Baraje – nádrže. Celá cesta byla po vedlejších komunikacích, kolem baraje, ve stínu – no paráda. Chrámek Ak Yum byl malinký a téměř celý rozpadlý a zarostlý v džungli. Vstup byl zdarma. Pokračovali jsme ještě kousek po „hrázi“ Západní Baraje, která dlouhá zhruba 8 km a široká 2,1 km. Byla vybudována v 11. století, a do dnešních dnů zůstala z větší části zaplněna vodou. Na umělém ostrově uprostřed nádrže se zachoval hinduistický chrám zvaný Západní Mebon. Nádrž slouží k zavlažování polí. Za celou dobu jsme potkali dva místní na motorkách a jedno auto. Vraceli jsme se kousek stejnou cestou a pak projížděli takovými malinkými cestičkami, okolo domků a chatrčí místních. Okolo 18 hodiny jsme projížděli kolem hlavního vstupu do chrámu Angkor, kam jsme chtěli nakouknout, ale už nás tam nepustili, protože už bylo zavřeno. Udělali jsme tedy pár fotek chrámu v západu slunce, téměř bez turistů. Pak jsme jeli zpět na hotel, dali si oraz a sprchu a pak vyrazili do města na večeři. A po večeři spinkat. Druhý den jsme měli naplánovaný okruh po dalších chrámech.

8.den – 13.1.2017 pátek

Po snídani si bereme kola a jedem na další chrámy. Po cestě opět koupíme banány a vodu, už umím docela pěkně smlouvat a nenechám se od místních prodejců zase tak natáhnout. 1 dolar přepočítavají na 4000 rielů. 1,5 litrová voda stojí 1000 rielů, tedy asi 6,5 koruny, trs malých sladkých banánů také 1000 rielů. Pivo stojí 2000 rielů nebo 0,5 dolaru (točené, 0,4l). Dnes navštívíme postupně tyto chrámy: Prasat Kravan - jeho novodobé jméno znamená doslova "Kardamomový chrám" - podle stromu, který zde rostl. Zde od místní prodavačky kupuji za 3 dolary 10 pohledů v takové knížečce, jejíž obálku tvoří další 3 pohledy. Po asi 3 dnech zjišťuji, že se to dá koupit za 1 dolar...no pěkně mě natáhla...ale co, aspoň udělala kšeft. Pohledy ještě ten večer hážeme v hotelu do schránky, ale ani po 1 měsíci ještě nepřišly...Dále jedem ke chrámu Banteay Kdei (Pevnost cel). Dále jsme přejeli ke chrámu Ta Prohm, který je po Angkor Wat zřejmě nejfotografovanější a nejpopulárnější chrám z celého historického parku - díky tomu, že byl kdysi záměrně ponechán v původním stavu s obrovskými stromy a kořenovými systémy "stékajícími" po zdech.  V průvodci bylo hlavně zmíněno, že se zde točil film Lara Croft – Tomb Raider. A také zde bylo vcelku dost turistů, což se o prvních chrámech říct nedalo. Štěpán záměrně vybral trasu po chrámech v protisměru hlavního proudu turistů. Další chrám byl Pre Rup , který nechal ho postavit král Rajendravarman II. po skončení období zmatků a navrácení hlavního města zpět z Koh Ker. Vyšplhat se sem dá po strmých pískovcových schodech. Protože bylo už kolem 14 hodiny a vedro bylo dost úmorné, zastavili jsme na oběd. Já jsem si dala výbornou rýži s pečeným ananasem a rajčaty, Štěpa klasicky nudle s masem. Trochu jsme si odpočinuli, před cestou k posledním dnešním chrámům. Jako další chrám jsme navštívili Neak Pean, což v doslovném překladu znamená „obtočený had". Z posledního chrámu jsme odjížděli kolem 17:30, kdy už se začalo stmívat. Projeli jsme městem Ankor Thom, přes bránu vítězství Angkor Thomu, okolo chrámu Bayon, přes jižní bránu ven, a okolo Angkor Watu zpět do Siem Reap. V celém chrámovém komplexu bylo už jenom pár turistů a místních lidí, takže tam byla úžasná atmosféra. Později jsem zjistila, proč tam nikdo nebyl...schylovalo se totiž k pořádnému slejváku, který nás zastihl na cestě zpět do hotelu. Měli jsme naštěstí ponča, takže jsme zas tolik nezmokli, hlavně foťák aby byl v suchu. V hotelu jsme se dali trochu do kupy po té venkovní sprše a šli na večeři do hotelové restaurace.

9.den 14.1.2017 sobota

Dnes jsme se museli přesunout do jiného hotelu, protože v tom našem jsme už neměli zarezervovaný pokoj a bylo plno. Přes Booking jsem zarezervovala ubytování ve Wheel Garden residence a bylo to asi nejhezčí ubytování v Kambodži. Měli nás vyzvednout z hotelu tuk tukem, ale čekali jsme půl hodiny a nikdo nepřijel, a telefon nikdo nebral, teda aspoň to tvrdila recepční v původním hotelu. Takže jsme se sbalenými batůžky vyšli asi 300 metrů od hotelu a tam si chytili tuk tuk, který nás za 2,5 dolaru hodil do nového hotelu. Po cestě jsme trochu bloudili, protože hotel byl nový a tuk tukář nevěděl kde je a také jsme už nebyli v turistickém centru Siem Reapu ale spíš na okraji, mezi místními. Před hotelem nás čekala slečna manažerka, která se moc omlouvala že nastaly zmatky s vyzvednutím z hotelu, zeptala se nás, kolik jsme zaplatili za cestu tuk tukem a cenu 3 dolarů nám potom odečetla z ceny výletu, který jsme přes hotel kupovali na odpoledne. Šli jsme se ubytovat, a na 14 hodinu si domluvili hotelového tuk tukáře, který nás odveze na okruh po dalších chrámech. Výlet měl stát 13 dolarů, ale my platili jenom 10, protože ty 3 dolary jsme dali za tuk tuk z hotelu. Šli jsme si odpočinout na pokoj, vybalit se a pak jsme šli na místní tržiště, které bylo asi 200 metrů od hotelu. Tam jsme nakoupili ovoce a vodu. Ve dvě hodiny jsme před hotelem nasedli do tuk tuku a vyrazili na okruh okolo chrámu Bakong. Nejdřív jsme jeli k chrámu Preah Ko. Při zpáteční cestě do hotelu jsme si vyhlédli místní jídelnu a chtěli jsme tam zajít na večeři. Na hotelu jsme už měli vyprané prádlo, které jsme před odjezdem na chrámovou prohlídku nechali na recepci na vyprání, vyložili jsme si věci a pak jsme šli sehnat vodu a pivo. S nákupem jsme šli do vyhlédnuté jídelny. No, jídlo bylo zvláštní, talíř s grilovaným masem – trošku flaksovitým, asi vepřové, a velká miska s ledem, na kterém byla položená syrová zelenina – okurky, cibule, salát, špenát, mrkev. A k tomu byly nějaké omáčky a arašídové sypání. Moc mě to neoslovilo, ale bylo to levné, asi 9 dolarů i s 3 pivy. Po večeři jsme se šli vykoupat do hotelového bazénu, a když se setmělo, začalo trochu pršet. Takže jsme šli spát.

10.den - 15.1.2017 neděle

Dnes máme v plánu hlavní malý okruh po chrámech Angkoru. Na devátou hodinu máme domluveného hotelového tuk tuka. Jdeme tedy na snídani, která je vynikající. Po deváté hodině vyrážíme k Angkor watu. I takhle brzo je tu už docela hodně turistů, hlavně Číňané. Procházíme si nejznámější z kambodžských chrámů.  Je tu strašné vedro, skoro žádný stín od stromů, a spousta turistů. Na nejvyšší úroveň chrámu vede úzké schodiště a stojí se tam fronta, která se vůbec nehýbe a vypadá to tak na půl dne. Takže jsme tam ani nešli. Procházíme si tedy okolní místa, chrámový komplex je samé NEJ. Je největší, nejzachovalejší, nejuctívanější a nejnavštěvovanější. Jeho siluetu uvidíte i na kambodžské vlajce, neboť je symbolem nejslavnější éry khmerské historie. Celý chrámový komplex je obehnán zdí a vodním příkopem. Rozměr takto ohraničeného pozemku je 1300 x 1500 m a vodní příkopy mají skutečně úctyhodnou šířku 190 m. Po asi 1,5 hodině vycházíme ven, kde na nás na parkovišti má čekat náš tuk tukář. Ale není zde, chvíli ho hledáme, ale nikde není. Tak jsme zavolali do hotelu a za chvíli už přijížděl, zřejmě někde spal. Dál jedeme do města Angkor Thom, které jsme předevčírem projížděli za soumraku na kole. Řidič nás dovezl ke vstupu do chrámu Bayon, který stojí v geometrickém středu města Angkor Thom. Po prohlídce Bayonu jsme pokračovali ke královskému paláci a k terasám malomocného krále. No a pak už jsme jeli do hotelu. Dali jsme si sprchu, odpočinek, šli na trh koupit ovoce, jídlo, vodu a pivo. Zítra v 10:30 odjíždíme do města Battambang.

11.den - 16.1.2017 pondělí

V 8 ráno vstáváme a balíme si věci. O půl deváté jdeme dolů na recepci, kde platíme kartou za ubytování a služby (2x27 dolarů za ubytování, 4,5 dolaru za vyprání prádla, 10 dolarů za výlet do Bakongu, 15 dolarů za okruh po Angkoru a 12 dolarů za večeři). Pak jdeme snídat. Dali jsme si míchaná vejce, tousty, slaninu a šunku, pak talíř s ovocem, kávu čaj a džus. V 9:30 přijel tuk tuk a za 3 dolary nás odvezl na autobusové nádraží. Na nádraží (spíš teda velká hala s 3 autobusy a nehezkým nepořádkem) jsme byli v 10 hodin. Za 2x7 dolarů jsme měli koupenou místenku od společnosti Rith Mony, autobus měl odjíždět v 10:30. Byli tam i nějací místní, a slečna, co asi prodávala lístky. V 10:55 přijel autobus, který byl téměř plný turistů. Na našem sedadle seděl nějakej hipster týpek, tak jsme ho vypakovali, ať si jde sednout na svoje sedadlo. Autobus byl vevnitř docela strašný. Špinavý, sedadla potrhaná a sama od sebe se sklápěla. Ale po dvou zastávkách jsme za 4 hodiny dorazili do města Battambang, asi 170 km od Siem Reap. Na autobusáku si nás odchytl rykšák, a odvezl nás do Vane hotelu. Za 0,5 dolaru. Byl sympatický a nabízel nám výlety po okolí, tak jsme si na něj vzali vizitku s telefonním číslem. Na hotelu jsme si trochu orazili a pak šli do města, které mělo být koloniálním klenotem Kambodži. Prohlédli jsme si město, a našli půjčovnu motorek, kde jsme si za 6 dolarů zamluvili poloautomatickou motorku. Štěpa se to s ní bude muset zítra naučit. Pak jsme šli do města a našli jsme cestovku, kde by nám mohli zařídit lísky na autobus do dalšího města Pursat. Ale chtěli za to 18 dolarů, za ten autobus. No tak uvidíme. U cestovky jsme potkali toho rykšáka, co nás vezl do hotelu, tak jsme si s ním chvíli povídali. No a pak si najdeme moc hezkou restauraci, kde si dám kuřecí satay s rýží a Štěpa typickou rybu Amok s rýží. Výborné jídlo. Po cestě zpět do hotelu si koupíme vodu, pivo a jídlo ke snídani. Jsme už vcelku unavení. Štěpa si ještě dneska v 13 hodin vzal první dávku antibiotik (Sumamed), protože ta rýma, co si jí přivezl z Čech mu přechází v bolení v krku a dolů na hrudník a plíce. Tak snad to nějak ubojuje, aby mu bylo aspoň trochu fajn.

12.den - 17.1.2017 úterý

Probudíme se okolo 8 hodiny, na pokoji si dáme snídani – banány, dračí ovoce a buchtičky, protože hotel nemá restauraci a není možno se tam nasnídat. Pak se sbalíme a jdeme do města, kde máme domluvené půjčení motorky. Bereme si poslední volnou motorku, kde se řadí nohou, ale bez spojky. Štěpa nejdřív jede s prodavačem, aby mu ukázal, jak se to řídí. Pak chvíli jezdí sám okolo bloku. Jde mu to. Pak vyfasujeme helmy a jedeme na výlet. Nejdřív po městě Battambang, prohlédneme si guvernérovu vilu, staré nefunkční nádraží a pak se stavíme v kavárně – pekárně na kávu a koblihu. Já si vezmu svojí ledovou kávu do plastového kelímku s sebou na motorku – už vypadáme jako domorodci, ty taky jezdí s pytlíkama a kelímkama. Vyrazíme na západ, z města asi 17 km, kde by mělo být vinařství. Vinařství skutečně najdeme (navigace v telefonu je všemocná) a jdeme na prohlídku, která je zdarma. Pak si objednáme ochutnávku místních produktů a za 2,5 dolaru dostaneme sklenku červeného vína, brandy, červený mošt a bílý mošt se zázvorem a medem. Potom jedeme dál, směrem k horám a za 2x 2 dolary navštívíme chrám Phnom Banan. Motorku necháme za 1000 rielů na parkovišti. Po 385 schodech se vyštracháme nahoru a tam je rozpadající se chrám obklopený kaktusy a keři. Po prohlídce chrámu jdeme ještě navštívit jeskyni o které psali v průvodci. Po chvíli cesty najdeme vchod, kde sedí dva chlapíci. Jeden z nich si vezme baterku, Štěpa si bere svoji čelovku, já dostanu půjčenou a jdeme se podívat dovnitř. Jeskyně nás svou velikostí překvapí, je krásná, velká a plná netopýrů. Když vyjdeme ven, dáme průvodci 5000 rielů, ačkoliv po nás nic nechtěl. Což je asi poprvé, kdy si neřekli o peníze. Pak jsme se vrátili na parkoviště a na motorce pokračovali k přehradě Kamping Puoy, kterou za hrůzovlády Rudých khmérů vyhloubili tisíce vězňů rukama a motykami. U přehrady jsme si dali svačinu a pak jsme pokračovali na vrch Phnom Sampeau, kde jsou krom chrámů kaňony a tzv. killing caves, kde Rudí khmérové popravovali lidi a rovnou je házeli dolů, do jeskyní. Po prohlídce jsme sjeli z kopce (mimochodem to, že jsme na tom motoprdítku vyjeli až nahoru, bylo místními oceněno pochvalným mručením, Štěpa byl největší master of motorbike), a dole pod kopcem bylo místo pro pozorování netopýrů. Těsně na úpatí hory je jeskyně, z které při soumraku vylétávají netopýři. Kolem 18 té hodiny začíná z jeskyně vylétávat proud netopýrů, jsou jich tisíce a jako řeka po nebi letí za potravou. Celé představení trvá asi 25 minut. Když jsme pozorovali netopýry, tak jsem zase potkali toho tuk tukáře, co nás vezl do hotelu. Již za tmy jsme jeli zpět do Battambangu a vrátili motorku. Při vracení musel Štěpa odolávat útokům homosexuálního prodavače, který mu laškovně nechtěl vrátit pas. Po cestě pěšky zpět do hotelu (který byl asi 2,5 km od centra města) jsme se stavili na jídlo v korejské restauraci. A ačkoliv jsme si objednali nudle a rýži se zeleninou, dostali jsem oba rýži s masem, nutno ale říct, že to byla asi nejlepší rýže, co jsem jedla za celou dobu pobytu v Asii. Po večeři jsme koupili vodu, pivo a šli spát.

13.den - 18.1.2017 středa

Po tom, co jsme se nasnídali ze zásob ovoce a buchtiček, zavolali jsme tuk tukářovi, který nás vezl do hotelu. V 9:20 nás vyzvedl u hotelu (na recepci se nedalo platit kartou, ačkoliv to tam měli napsané, celkově byl hotel dost divný, personál se o nic nestaral, neuměli anglicky) a asi za 2 minuty nás vysadil do auta, s dalšími lidmi. Byl tam řidič, 2 lidé ve předu a 4 (z toho 2 my) vzadu. Za 2x5 dolarů nás „sdílený“ taxík odvezl do města Pursat asi 110 km od Battambangu. Jeli jsme tam asi 1,5 hodiny, s jednou zastávkou na jídlo. V Pursatu jsme měli domluvený hotel na 2 noci. Řidič nás zavezl až do hotelu (KM hotel) který byl hezký, měl dva bazény (ale v těch jsme nebyli) ale nedala se tam půjčit motorka. Ani ve městě, kam jsme vyrazili po příjezdu nebyla žádná půjčovna. Prošli jsme tedy město a motorku nakonec zamluvili v hotelu, co byl přímo naproti našemu hotelu (to radili v průvodci). Zkoušeli jsme také dle rady průvodce vybrat peníze z bankomatu Canadian bank, kde měl být výběr bez poplatku. Ale za 1. nebyl, a za 2. nám nedal žádné peníze, naopak, vcelku dlouho tam byla zajetá karta, už jsme měli trochu obavu, aby jí vůbec vydal zpátky. Šli jsme na večeři a pak spát.

14.den - 19.1.2017 čtvrtek

Ráno nás opět vzbudila kambodžská svatba. Asi 3 dny v různých časových úsecích se ozývá šílená hudba, vrzání na nějaké nástroje a blábolení do amplionu. Šli jsme na snídani, kdy Štěpa málem vyudil celý hotel, protože mu začaly trochu hořet tousty v toustovači, který byl nějaký divný a nešel vypnout, ani zregulovat. Po snídani jsme se sbalili a šli naproti pro zamluvenou motorku. Byl tam ale někdo jiný než včera a ten říkal, že už žádnou motorku nemají. Chvíli jsme tam debatovali, pak někam volal, a nakonec přijela ta paní ze včerejška na motorce, dala nám dvě helmy a řekla že se máme vrátit do 18 ti hodin (záhy jsme zjistili proč), ale ukecali jsme jí alespoň na 19 hodinu. Motorka byla docela verk, oproti té, co jsme měli půjčenou v Battambagu, ale i tak to Štěpa zvládl, musel se sice rozjíždět na trojku, protože to prostě jinak nešlo, ale jeli jsme. Vyrazili jsme směrem k horám, kde by měl být prales. Jeli jsme asi 30 km (motorce neukazoval tachometr, kilometrovník, ani stav paliva), na místo, kde měla být nějaká turistická zajímavost. Ale byla tam jenom stará cedule, s nápisem „Turistické centrum“ a o kus dále hezká řeka s peřejemi. Chtěla jsem se tam trochu projít, ale nebyly tam moc cesty a ta která tam byla se nezdála Štěpánovi jako moc bezpečná (přeci jenom je ještě velká část Kambodži zaminovaná z válečných konfliktů s Vietnamci a Thajci). Takže jsme vyrazili zpět. Na benzínce jsme koupili benzín a chtěli jsme se jet podívat na přehradu a vodopády. Pan pumpař nám říkal, že cesta k vodopádům není moc dobrá pro motorku, že je to jenom taková stezka v lese. Do mapy nám ještě k názvům měst a míst dopíše jejich khmérský přepis, kdybychom se ztratili, tak ať nás místní mohou poslat správným směrem. Nakonec se domluvíme, že k vodopádům přeci jenom nepojedeme. Jedeme tedy zpět do Pursatu, a chceme dojet až do plovoucí vesnice. Ale nějak špatně jsme odbočili a jedem jinou cestou, než když jsme jeli z města. Cesta není asfaltová, ale prašná, úplně červená hlína. Asi 7 km od města jsme píchli. Jak se později ukázalo, byl to utržený ventilek v zadní duši, takže jsme za to ani nemohli. Naštěstí, asi 500 metrů od místa nehody byla vesnice, kde byl i pan opravář. Za 4 dolary a asi 15 minut nám vymění celou duši a my můžeme pokračovat. Dojedeme do Pursatu a dáme si tam oběd. Do hospody přijde i pán s motorkou a objednává si točené pivo, které nemají, Štěpa ho tipuje na Čecha. A má pravdu. Jmenuje se Martin, přisedne si k nám a povídáme si, co tady dělá. Žije tu už asi 6 let a má lodní přepravu. Tak chvíli povídáme, už jsem se pěkně rozseděla, a šla bych se do hotelu vyvalit k bazénu. Ale vášnivý motorkář mě přemluví k dalšímu výletu, na plovoucí vesnici, což je asi 35 km na druhou stranu od města. Bolí mě už vcelku dost zadek, ta dnešní motorka není moc pohodlná. Dojedeme až k plovoucí vesnici, až úplně k vodě. Na jezeře Tonlé Sap je několik plovoucích vesnic, zejména v jeho severní části, ale tam je to hodně plné turistů. U městečka Krakor, kam jsme dojeli nepotkáme ani jednoho turistu. Nějaká paní se nás snaží nalákat na projížďku loďkou po vesnici, ale nechce se nám a ani nemáme tolik času, začíná se stmívat. A doprava po kambodžských silnicích v noci není nic moc. Uděláme tedy pár fotek, plovoucí domečky jsou krásné, bohužel okolí hyzdí kupy odpadků, hlavně plastů. Igelity a polystyren jsou po cele Kambodže, za chvíli je to tady udusí, ten nepořádek. Do Pursatu se vrátíme v 18 hodin, motorka nesvítí, proto chtěla paní, abychom se vrátili do šesti. Vracíme motorku, a usmlouváme cenu z původních 10 dolarů na 7, protože 4 dolary jsme dali za novou duši, a ještě jim tam nechali asi půl nádrže benzínu. Nevím, jestli to paní na recepci pochopila, ale prostě jsem jí dala 7 dolarů. Koupíme si pivo, vodu a nějaké jídlo a jdeme na hotel, po dnešním cestování (ujeli jsem asi 120 km) jsme docela ukodrcaní, bolí mě zadek. Zítra se chytáme do hlavního města Phnom Penh.

15.den - 20.1.2017 pátek

Ráno jdeme na snídani a pak zpět na pokoj se sbalit a check outovat. Zaplatíme kartou za ubytování a chceme jít pěšky na stanoviště sdílených taxíků. Kdybychom nechytili žádný taxík, tak půjdeme na autobus, kterých prý jezdí několik denně. Po cestě nás odchytne tuk tukář a zadarmo nás na stanoviště odveze, a ještě slíbí vyhledat levné taxi. Odveze nás asi 300 metrů, kde se na nás sesypou chlapíci – řidiči a nabízí cestu do Phnom Penh za 40 dolarů. To nechceme, jsme ochotni dát maximálně 5 dolarů za každého. Nakonec se nás jeden ujme, že tedy za 10 dolarů oba, hodí nám batohy do kufru Toyoty Camry a čekáme na další lidi (auto odjíždí, až když je plné) ale nejpozději v 10 hodin. Čekáme tedy asi 20 minut, během kterých sežene taxikář další 3 lidi a v 10 skutečně vyjíždíme do Phnom Penh. Vzadu opět sedíme 4 (já, Štěpa, nějaká slečna a starší pán) ve předu sedí jeden mladý hubeňour. Docela mu závidíme, ale jenom do té doby, než řidič zastaví a do předu se nacpe ještě jeden chlapík, který si prostě sedne tomu hubeňourovi na klín a postupně ho vytlačuje směrem k řadící páce, takže tam sedí zkroucený jak paragraf. Do Phnom Penhu je to asi 180 km, jedeme 3,5 hodiny, máme jednu zastávku na jídlo. Ale docela se to dá vydržet. V Phnom Penhu jsme kolem 14 hodiny, řidič nás vysadí u velké tržnice, skrz kterou projdeme na cestě do hotelu. Hotel je malý, pěkný, a přímo u královského paláce. Kolem 15 hodiny jdeme na prohlídku královského paláce. Vstupné stojí 10 dolarů na osobu, což je docela dost, ale když už jsme tady. Akorát mám problém v tom, že si chci ramena zakrýt šátkem, (kolena mám krytá sukní) ale oni tam mají zákaz nošení šátků, prý si mám za 10 dolarů koupit triko. Naštěstí má Štěpa u sebe lehkou běžeckou bundu, tak si jí tam nasoukám na sebe a můžeme být vpuštěni do paláce. Palác je moc hezký, hodně připomíná královský palác v Bankgoku. Viděli jsme trůnní palác, stříbrnou pagodu, která má podlahu ze stříbrných dlaždic a zrovna rekonstruovaný napoleonský palác. Pak jsme si prohlédli ještě pár expozic, a já jsem zapálila několik vonných tyčinek za pražskou babičku, která bohužel dnes ráno zemřela. Pak jsme se šli projít na nábřeží, chvíli jsme se tam potulovali a pak šli na výbornou večeři, víno a koktejl. V hotelu nám odpoledne objednali lístky na autobus do Saigonu, zítra ráno se vracíme do Vietnamu.

16.den - 21.1.2017 sobota

Jdeme na snídani už v 7 hodin se sbalenými batůžky. Platíme hotel a jdeme jíst. Pod stolem ne nám ochomýtá malé koťátko, tak mu Štěpa dává kousek párku. V 7:40 odjíždíme ještě s jedním párem dodávkou na stanoviště autobusu do Saigonu. Je to u velké tržnice, kam jsme včera přijeli z Phnom Penhu. Autobus má odjíždět v 8:30, tak čekáme. Během toho nám „odbaví“ zavazadla – dostaneme na ně takové lístečky a pak se nás pan průvodčí 3 krát zeptá, jestli máme pasy a platná víza do Vietnamu. Tak mu je ukazujeme, docela pečlivě je zkoumá. Pak nastoupíme do autobusu. Po vyjetí z města se nás všech průvodčí opět ptá, jestli máme platná víza a znovu je kontroluje. Po 2 hodinách jízdy zastavíme na jídlo – poslední v Kambodži, utratíme poslední riely. Pak už jsou hranice, kde se koná velký přesun. Musíme ven z autobusu, a i s batohy projít přes imigrační, čekáme tam asi 15 minut ve frontě, než nám zkontrolují pasy (všem z autobusu najednou) a pak můžeme zpět do autobusu. Po dalších 3 hodinách jsme v Saigonu. Necháváme si zastavit poblíž letiště, kde jsme zarezervovali hotel s tím, že zkusíme na další den sehnat letenky do města Da nang. Po cestě do hotelu potkáme cestovku. Tak tam vlezeme a ptáme se paní na letenky. Ano, není problém, můžeme je koupit u ní. Letenky nás stojí 2x2 500 000 dongů do Da nangu hned zítra v 11.30 a 2x900 000 dongů zpět 31.1. Tedy za cca 7,5 tisíce korun. Ušetříme spoustu času, a hlavně se nemusíme kodrcat autobusem. Pak tedy jdeme na hotel, který je asi nejlevnější z těch všech, co jsme zatím spali, ani nemá okno, ale je to jenom na jednu noc a dá se pěšky dojít na letiště, tak to neřešíme. Ubytujeme se a jdeme na večeři a pak spát.

17.den - 22.1.2017 neděle

Ráno do sebe hodím akorát banán, sbalíme se a jdeme pěšky na letiště. Po cestě najdeme pěknou kavárnu, kde se nasnídáme, dáme si čaj, kafe, dortík a sendvič. Pak jdeme na letiště, na terminál domácích letů.  Odbavíme si batůžky, on-line check in nám udělala už paní z cestovky, takže místa máme vybraná, jdeme tedy skrz pasovou kontrolu a čekáme v letištním burger baru na odlet. V 11:40 odlétáme směr Da nang, kde po 13 hodině přistáváme. Letíme se společností Vietnam Airlines. V Da nangu jedeme taxíkem do hotelu, kde se ubytujeme, domluvíme si na zítra půjčení motorky, trochu si orazíme a jdeme do města. Navštívíme dvě pagody a jdeme si prohlédnout Dračí most. Během procházky se setmí a začne trochu pršet, máme ale ponča, tak se nemusíme bát. Na jídlo zajdeme do korejské restaurace, kde se nám moc nepovede výběr jídla, protože oni vůbec nerozumí anglicky. Já si objednávám kimchi kuře, Štěpa něco, co podle obrázku vypadá jako těstoviny. Ale po chvíli hledání na netu zjistíme, že to asi bude polévka. Tak si k tomu ještě objednává rýži s vepřovým masem. Po chvíli přinesou moje kuře, které strašně pálí, asi litrovou misku s polévkou a nudlemi a rýži, ve které není žádné maso. Takže si to prohazujeme, já jím tu rýži, a Štěpa něco málo z toho kotle polévky, a to moje pálivé kuře, které není zas tak moc dobré. Alespoň pivo tam mají dobré. Celkově toho moc nesníme, je nám to až trapné, kolik toho necháme. Po večeři jdeme pěšky do hotelu, přes Dračí most, který je krásně nasvícený, stejně jako další mosty, lodě a celé nábřeží.

18.den - 23.1.2017 pondělí

Po vcelku dobré snídani (kterou jsme platili zvlášť od ubytování) si na recepci vyzvedáváme klíče od motorky – plný automat. Jedeme na výlet do Mramorových hor, asi 7 km od Da nangu. Přijedeme k úpatí největší hory, kde za 3000 VND zaparkujeme a jdeme na výlet. Za 2x40 000 VND můžeme projít oblast 5ti hor. Je zde spoustu pagod, vyhlídek a velikých jeskyní. Ve většině jeskyní jsou osvětlené sochy budhů, hraje tam hudba. Vyhlídka z nejvyšší (Vodní) hory je hezká, škoda, že je oblačno a není vidět moc daleko. Pak sejdeme přes okrasnou budhistickou zahradu dolů, asi do zahradnictví a projdeme do malého městečka na úpatí hory. Městečko se specializuje na výrobu mramorových soch všeho druhu, podél silnice jsou jenom krámky se sochami. Mramor na jejich výrobu se dováží z Číny, protože Vietnamci si nechtějí těžit vlastní zásoby. Vyzvedneme si na parkovišti motorku a jedem zpět do Da nangu, a stavíme se v zálivu nakouknout k moři. Trochu poprchává, ale je docela teplo. Na moři v zátoce je spousta lodí, ke kterým se rybáři dostávají v takových kulatých „mističkách“ z rákosí, ovládají je jedním pádlem a vůbec nechápu, jak to dělají, že jedou tam, kam chtějí. Jsme trochu zblblí z Kambodži, kde na každém rohu prodávali benzín, takže když potřebujeme natankovat, není v dosahu žádná benzínka. Ptáme se místních na benzínku, ale asi nevědí, nebo nás poslali jinam, takže jsme nakonec jeli zpět k hotelu, kde benzínka byla (nebo resp. si jí Štěpán všiml, že tam je). Natankujeme plnou nádrž na 19 Kč/litr a jedeme směrem z města ven, na tzv. Opičí horu. Je to cca 10 km od města. Na opičí hoře je obrovská socha ženské verze budhy, socha je celá bílá, mohla měřit tak 35 metrů. V průvodci o ní nic nepíšou, průvodce je z roku 2005, takže asi bude novější. Okolo sochy jsou krásné terasy se stromy v květináčích, pagody a chrámky. U jedné z pagod přečkáme asi 20-ti minutový déšť a pak jedeme dalších cca 10 kilometrů k místu, kde by měl být 800 let starý fíkusový strom. Poslední 4 km cesty jedeme úzkou panelovou cestou, kterou postupně zarůstá džungle, a která má až 17% stoupání a klesání. Ale vypadá to, že motorka to vyjede. Kolem 17:30 přijíždíme k opravdu majestátnímu stromu. Cestou potkáme i několik opic – takže jsme opravdu v džungli. Fíkusovník je zajímavý tím, že mu z větví visí na zem takové liány, asi kořeny. A ty se doplazí k zemi, kde zakoření a postupně se z nich stávají další podpůrné kmeny toho hlavního stromu. Do Da nangu dojedeme za tmy, po cestě si vyhlédneme restauraci na večeři, takže se tam rovnou na motorce vypravíme. Je to Steak house, ale steaky tam mají dost drahé, okolo 600 000 VND, takže si vybíráme něco jiného – já si dám ciabatu zapečenou se zeleninou a slaninou, Štěpán si objednává stewed irish něco. Až když to téměř přinesou, uvědomím si, co to slovo stewed znamená – dušený. Takže Štěpán dostává misku dušeného masa s houbami. To nejhorší, co si mohl dát. No to maso teda sní, houby nikoliv a já mu dám kus své ciabaty. Ale i tak si potom ještě objednává hot dog, na spravení chuti.  Po večeři jedem zpět do hotelu. Je fajn, že ve Vietnamu je tolerance 0,5 promile pro řidiče motorek, takže je možné dát si dvě piva a řídit.

19.den - 24.1.2017 úterý

Předpověď počasí je vcelku na pytel. Má poprchávat, dnes celý den a zítra má být ještě hůř. Po snídani si bereme motorku a jedem se podívat na výletní překvapení – do botanické zahrady. Krásné místo s potokem, jezírkem, malým vodopádem a mnoha druhy bambusu. Pak jedeme zpět do města, na vlakové nádraží, chceme sehnat lístky na vlak do města Hué. Na nádraží je spousta lidí, blíží se největší vietnamský svátek TET, kdy Vietnamci cestují domů za rodinami. Vezmeme si lístek s pořadovým číslem a čekáme, až nás zavolají k jednomu z 5ti okének. Moc jim to nejde, čekáme skoro půl hodiny. Pak nás paní zavolá a jdeme domluvit, které lístky bychom chtěli, našli jsme si to na samoobslužném terminálu v hale. Chceme lístky na vlak zítra dopoledne, ale ten je plný, paní nám nabízí vlak ve tři hodiny odpoledne, který jede 4 hodiny. Moc to nechápeme, protože vzdálenost do Hué z Da nangu je asi 100 km. Ale potřebujeme se tam dostat, tak bereme lístky na vlak ve tři a zpáteční lístky na dopolední vlak v pátek. Ten jede jenom 2,5 hodiny. Celkem stály lístky 400 000 VND, zkusíme ještě zítra sehnat autobus dopoledne, abychom nemuseli čekat až do odpoledne a necháme když tak lístky na vlak propadnout, přeci jenom je to 90 korun za jednoho. Z vlakového nádraží jedeme do vojenského muzea. Je zataženo, občas spadne pár kapek. Za 2x60 000 VND vstupného si můžeme prohlédnout venkovní expozici, kde je vojenská technika, většinou ukořistěná Američanům, nebo jimi zanechaná po skončení války. Takže tu mají „Rambo“ vrtulník, stíhačky, tanky, houfnice a děla, dokonce i čluny. Vnitřní expozice je trochu míň zajímavá, spousta fotek, bitevních plánů a celá historie Vietnamu a jeho válečných konfliktů – skoro pořád s někým válčili. Po prohlídce jedeme do muzea Chamského sochařství. Tam je docela dost turistů, ale je to tam hezké, sochy, reliéfy a obchody se suvenýry. Když si to vše prohlédneme, jedeme zpět do hotelu, kde si trochu odpočineme. Po cestě ještě najdeme zastávku autobusu, který by měl v rámci příměstské dopravy jezdit do města Hoi an, kam chceme jet k moři. K večeru jdeme vybrat peníze z bankomatu a na večeři si vybereme restauraci Chicken and Beer, která dostojí svému názvu a my se tam strašně přejíme, protože porce jsou obrovské. A pivo tam mají dobré. Po cestě nazpátek si koupíme víno a vodu a na pokoji ještě na netu hledáme, kde je v Da nangu autobusové nádraží, odkud jezdí autobusy do Hué. Něco jsme našli, zadali do navigace, tak uvidíme, jestli tam zítra seženeme bus. Když tak máme v záloze lístky na odpolední vlak.

20.den - 25.1.2017 středa

Ráno po snídani si bereme taxi a jedeme na autobusové nádraží. Docela hodně prší. Taxi nás vyloží na nádraží, kde nás místní navigují ke stanovišti odjezdů autobusu do Hué. Je tam přistavený malý autobus, tak pro 20 lidí a u něj je řidič a naháněč-průvodčí. Říkám mu, že chceme do Hué, ale tento bus už je plný. Asi za 3 minuty odjíždí a hned na jeho místo přijede jiný. Za asistence naháněče dávám řidičovi 200 000 VND a jdu se cpát dovnitř, protože místní už vzali autobus útokem. Štěpa má nacpat batohy do zadní části busu. Já se probojuji do zadní části autobusu, na pětku sedadel. Za chvíli se do autobusu nacpe i Štěpán s oběma batohy, protože vzadu je to mokré a špinavé, tak si to prý máme dát dovnitř. Takže jedno sedadlo u okna obsadím batohy, protože bych se tam stejně nevešla, autobus je nějaký nízký a nad sedadly u okna je police. Vedle si sednu já a Štěpa zabere prostřední místo v uličce. No a pak ještě vyrazí na záchod s tím, že mám držet pozici a bránit ji. Do autobusu se však cpe pořád víc lidí, poslední volná sedadla jsou obsazena místními. Mě se sice podaří do Štěpánova příchodu udržet všechny 3 sedadla, nicméně průvodčí se mi tam pořád snaží na místo, kde máme batohy nacpat nějakého Vietnamce, nevím, jestli má sedět na batohách, nebo na nás? Protože jsem ale mezitím vypozorovala, kolik platí místní za 1 sedadlo v buse (bylo to 70 000 VND), tak říkám průvodčímu, že my jsme si zaplatili tři sedadla, protože jsme zaplatili 200 000 VND. On to ale nechápe, protože peníze jsem dávala řidiči. Naštěstí vedle nás sedí místní, co umí aspoň trochu anglicky a ten to průvodčímu překládá. Takže dáme průvodčímu ještě 10 000 VND (což je asi 10 Kč) a je to v klidu, můžeme jet. Ještě asi dalších 10 minut do autobusu přistupují lidé, kteří si sedají do uličky, kam jim průvodčí dává takové malé sedačky, a také naskladňují krabice se vším možným. Když konečně vyjedeme, po cestě přes Da nang ještě nabíráme další náklad, nechápu, kam to všechno dávají. Po cca 2 hodinách jízdy jsme ve 12:30 v Hué, na autobusáku. Hué je jediným vietnamským městem, kde zůstal v neporušeném stavu celý královský komplex hradů, paláců a královských hrobek. V roce 1993 byly tyto monumenty zapsány do seznamu kulturních památek UNESCO. Docela prší, tak si bereme taxi a jedeme do hotelu, kde si trochu orazíme a počkáme až trochu přestane pršet. To přestane asi kolem 17 té hodiny. Tak vyrazíme do města, prohlédneme si okolí citadely, projdeme okolo hlavního vstupu do areálu císařského paláce, a přes trhy – Night market a Flower market. Pak najdeme restauraci, doporučovanou v Tripadvisoru, a je opravdu výborná, hlavně umí obsluha anglicky, takže dostaneme to, co jsme si objednali. Po večeři si v hotelu domluvíme půjčení motorky na zítra a jdeme spinkat.

21.den - 26.1.2017 čtvrtek

Po výborné snídani (personál v hotelu je opravdu moc milý) si za 7 dolarů půjčujeme motorku a jedeme si prohlédnout císařské hrobky v okolí Hué. Všechny hrobky mají dvě části – první je určena pro pohřební účely, druhá pro samotnou hrobku. V každém komplexu jsou hradby, trojitá brána, dvůr pozdravů, stély, pavilony, chrámy, zahrady, jezírka a samotná hrobka. První, kterou navštívíme je nejhezčí, a ačkoliv čekáme nejdřív asi 5 minut u benzínky a pak asi 15 minut u pokladny až přestane pršet, rozhodně to stojí za to. Za 2x 40 000 VND si úplně sami prohlédneme celý areál. Hrobka císaře Minh Mang (1820-1840) byla postavena během let 1840-1843. Je považována za nejvíce majestátní ze všech, tvoří ji 40 různě velkých staveb, které jsou umístěny uvnitř oválné hradby, jež má obvod 2 km. Stavby jsou harmonicky zasazeny do okolní přírody, důraz je kladen na symetrii. Bylo zapotřebí 10 tisíc vojáků a umělců, aby byl celý areál hrobky dokončen. Musíme být opatrní, protože chodníky, náměstí a cestičky v areálu jsou vydlážděné keramickou dlažbou, která ukrutně klouže, protože na ní roste nějaký mech, nebo řasa. Je to trochu jako na kluzišti, tak radši chodím po okraji, po trávě. Boty už máme stejně mokré, takže je to jedno. Po prohlídce zase čekáme asi 15 minut u pokladny, až přestane ten největší slejvák. Pak se přesuneme k další hrobce, kde zaplatíme opět za 2x40 000 VND za vstup. Hrobku císaře Tu Duc (1848 – 1883) tvoří 50 staveb harmonicky uspořádaných za 1500 metrů dlouhou osmiúhelníkovou hradbou. Zde je už pár turistů, ale obecně lze říct, že je tu mnohem méně lidí než v Kambodže. Nevím, jestli je to počasím, nebo tím, že jsme v této části Vietnamu. U jednoho z jezírek v areálu hrobky si za 5 000 VND koupím granule na krmení ryb, a v jezírku s nimi nakrmím Koi kapry, kterých je tam spousta a jsou na krmení od turistů zvyklí.  Po prohlídce této hrobky si z motorky prohlédneme ještě jednu hrobku, jenom tak ze silnice, vyhneme se stádu krav na cestě a zastavíme u stánku s vonnými tyčinkami. Tady nám paní ukáže, jak se tyčinky vyrábí, chce, abych si to taky zkusila, ale nechce se mi patlat v té hmotě, co dávají na bambusové tyčky. Koupíme si tyčinky s vůní citrónové trávy. A pak jedeme zpět do Hué, abychom si prohlédli císařský palác. Ten zavírá v 17 hodin, tak abychom to stihli. Císařské město leží uvnitř Citadely, a stálo tam 150 paláců. Dovnitř se vstupovalo čtyřmi branami, nejznámější je Polední brána (Ngo Mon) z roku 1833. Brána je dvoupatrová a v přízemí má pět vchodů. V prvním patře se nalézá Pavilon pěti Fénixů, kde pobýval při důležitých příležitostech císař. Střecha je pokryta zlacenými taškami. Za 2 x150 000 VND si koupíme u této brány vstupenky a pak jsme speciálním vchodem pro cizince vpuštěni do císařského města. Vstupenky platí i do muzea, které je hned vedle císařského města. Císařský palác je obrovský, vyzdobený na oslavu svátku TET, takže všude jsou prapory, květiny, stromy clementinek v květináčích. V areálu je možné jezdit elektrickými vozíky s průvodcem. Kolem půl páté odcházíme ze „Zakázaného Purpurového města“ tedy z císařského paláce a na motorce jedeme zpět do hotelu. Do muzea, kde je vystavena vojenská technika už nejdeme. Na hotelu si trochu odpočineme a na večeři dojdeme asi 100 metrů od hotelu do další restaurace doporučené v Tripadvisoru.

22.den - 27.1.2017 pátek

Po snídani se odhlašujeme z hotelu a taxíkem jedeme na vlakové nádraží. Asi 45 minut čekáme na vlak, který má 10 minut zpoždění. A pak už klimatizovaným vagónem frčíme zpět do Da nangu. Cesta dlouhá asi 100 km trvá 2,5 hodiny, ze začátku vlak jede poměrně rychle, ale pak se přiblížíme k pobřeží, kde je spousta tunelů a zatáčky, takže vlak jede asi 10 km rychlostí. Tato trať je údajně nejhezčí v celém Vietnamu, vede přímo po pobřeží, na útesech přímo nad mořem, a protože byl monzun, moře bylo rozbouřené a vlny byly opravdu obrovské. Po příjezdu do Da nangu hledáme podle mapy zastávku autobusu č.1, který má coby příměstský autobus jezdit ve 20 ti minutových intervalech do města Hoi an. Najdeme jednu zastávku kousek od nádraží, ale je na ní nalepený nějaký papír, tak se ptáme místního chlapíka v obchodě vedle zastávky a ten říká, že tahle zastávka nefunguje, musíme jít o kousek dál. Tak ujdeme asi 300 metrů a najdeme další zastávku. Není zde žádný jízdní řád, jenom číslo autobusu 1 a 8. Tak čekáme. Přijede nějaký týpek na motorce, ptá se, kam jedeme a že nás do Hoi an hodí na motorce, každého za 200 000 VND. No tak to určitě, když je to asi 25 km. A autobus má stát určitě míň. Tak se nás snaží zviklat, že autobus nejede, že tam nestaví atd. Pak tam přiveze nějakou starou babku, která má pusu červenou od žvýkání betelu a chce se s námi družit, což mi není vůbec příjemné, protože na mě pořád sahá. Tak se trochu odsuneme. Z obchodu vyjde nějaký chlapík s dítětem a ptá se, jestli jedeme do Hoi an. Že vzhledem k tomu, že brzy bude TET svátek, tak to bude možná trvat trochu déle, ale že autobus přijede. Celkově na autobus čekáme asi 35 minut, nakonec tedy přijel. Když přijel, ptala jsem se průvodčího, kolik chce peněz, říkal že 100 000 VND, za oba. Tak jsem mu je dala, nalezli jsme do autobusu a jeli. V autobuse na nás mluvili nějací cizinci, asi Angličané, že po nich chtěli za lístky 200 000 VND, tak jim nic nedali. Koukali jsem tedy kolik platí za autobus místní a bylo to 20 000 VND. Pěkně nás tedy natáhli. Takže jsme se s Anglánama domluvili, ať nic neplatí, že jsem jim v podstatě zaplatili lístek my. Chvíli jsme se s průvodčím dohadovali, pak Štěpa začal mluvit česky, že nás chtěli okrást a že na ně zavoláme policii. To se průvodčí uklidnil a my jsme dojeli až do Hoi an. Tam nám Angličani dali 40 000 VND za lístky a šli jsme shánět taxíka. V Hoi an jsme měli zarezervované na tři dny ubytování v bungalovu na pláži. Taxíkem jsme tam dojeli, bylo to asi 4 km od centra města. Majitel ubytování byl sympatický chlapík, který nás nechal první den bydlet v lepším bungalovu, než jsme měli zaplacený, s výhledem přímo na moře. Pláž byla asi 10 metrů od bungalovu. Po ubytování jsme šli vyzkoušet Jihočínské moře, a na první smočení bylo studené, ale pak se to dalo. Akorát byly velké vlny, a hlavně silný proud, který táhl hodně na moře, takže jsme se cachtali jenom u okraje. K večeru jsme si od majitele půjčili kola, která vypadala docela dobře, ale zdání klamalo. Jeli jsme asi 4,5 km do historického centra města. Městu se přezdívá město tisíce lampionů. A opravdu, lampiony byly všude. Nejdřív jsme projeli úplný střed města a pak našli restauraci doporučovanou v průvodci – jmenovala se Secret garden a byla opravdu schovaná, vedla k ní jenom úzká ulička označená malinkou cedulkou. Ale restaurace byla nádherná a jídlo výborné. Sice trochu dražší – zejména když omylem naúčtovali 1,5 dl vína za 350 000 VND, ale jídlo bylo opravdu moc dobré. Po večeři jsme ještě pokoukali po obchodech se suvenýry, koupili jsme si místní víno a jeli zpět. Večer jsme si sedli na pláž, pili víno a koukali na hvězdy.

23.den - 28.1.2017 sobota

Snídani nám majitel naservíroval na terase u bungalovu, výborný čaj, mangový džus, omeletu s banány, smažená vajíčka a kávu. Po snídani jsem se přesunula s knížkou na pláž a Štěpa šel ještě spát. Celý den jsme lenošili na pláži, zašli jsme do restaurace na oběd a pivo a k večeru nám zavolal majitel taxík, abychom jeli zase do města. Šli jsme se podívat na Čínský most, který byl krásně nasvícený a vyzdobený lampiony. Pak jsme si na nábřeží sedli do restaurace na večeři. Po večeři jsme ještě vyrazili na nákup suvenýrů – hlavně lampionů, který jsem si pořád nemohla vybrat, protože byly krásné všechny. Pak jsme si odchytli taxíka a jeli zpět domů spát.

24.den - 29.1.2017 neděle

Snídani jsme opět dostali na terásce. S majitelem jsme se dopoledne dohodli, že odjedeme už dnes večer, protože zítra v 9 ráno nám letí letadlo z Da nangu do Saigonu, a my máme domluvený hotel u letiště v Da nangu, abychom nemuseli zas až tak brzo vstávat. Souhlasil, že nám domluví odvoz z Hoi an do Da nangu. Takže jsem se zase šli slunit na pláž, v restauraci si dali oběd, Štěpa měl moc dobrou rybu. Kolem 5 hodiny jsme se sbalili, vysprchovali z mořské vody, zaplatili jsme za ubytování a v 17:30 jsme vyrazili zpět do Da nangu. Taxi nás odvezlo až do hotelu poblíž letiště. Ubytovali jsme se a šli do města, že si dáme někde večeři, možná nakoupíme nějaké dárky. Ale protože bylo 29.ledna, tak Vietnamci slavili svátek TET a byli všichni zalezlí doma, nebo odjeli na venkov. Bylo tedy skoro všude zavřeno, dokonce i provoz na silnicích byl menší. Prošli jsme se tedy až k řece, a po cestě nazpátek jsme našli místní restauraci – jídelnu a tam si dali jídlo. Akorát že jsme se zase nějak nemohli domluvit, přinesli nám toho strašnou kupu, ale bylo to dobré. Pak jsme šli zpět na hotel, domluvili si taxi na zítra ráno a brzkou snídani.

25.den - 30.1.2017 pondělí

Ráno brzy vstáváme a o půl sedmé se odhlašujeme z hotelu a jdeme snídat. V 7 nás vyzvedne taxi a jedeme na letiště. V devět hodin bychom měli odlétat do Saigonu. Odbavíme se, Štěpánův batoh dáváme jako odbavené zavazadlo a jdeme čekat ke gatu na odlet. Ale není tam žádné letadlo. V devět hodin nám hlásí, že let do Saigonu bude opožděn, a že další informace budou v 10 hodin. Poučena ze situace na pražském letišti vyrážím s boarding pasy na přepážku, kde se ptám letušky, jak to bude a že máme v Saigonu navazující let (to sice máme, ale až druhý den, ale to ona neví, že...). Takže letuška si vezme boarding pasy, vysílačkou někam volá, pak chce vědět, jestli máme odbavené zavazadlo, jakou má barvu a co je to za druh, jestli kufr nebo batoh. Popisuji jí to, ona nám dá nějaký papírek a řekne, ať jdeme zpět do odletové haly na přepážku JetStar Pacific, že poletíme jiným letem. Z Da nangu totiž zhruba každou půl hodinu odlétá spoj do Saigonu, od různých leteckých společností. Proběhneme tedy rychle halou, za zády pasových úředníků a jdeme na přepážku. Tam už je asi 5 lidí, kteří jsou ve stejné situaci jako my. Za chvíli přijede poslíček s vozíkem s našimi zavazadly, a jdeme na přepážku Vietnam Airlines, kde nás nově odbaví a v 9:40 odlétáme do Saigonu. Poloprázdným letadlem, takže se můžeme rozvalovat na více sedadlech. V Saigonu jsme za hodinu a čtvrt. Z letiště opět jedem autobusem, již jsme zkušení cestovatelé, v Saigonu jsme vlastně po třetí. Hotel je ve stejné oblasti jako ten úplně první (District 1), ale tenhle je fakt pěkný, slečna na recepci mluví anglicky a za příplatek 3 dolarů dostaneme lepší pokoj, než jsme měli rezervovaný. Ale protože check in je až ve dvě hodiny, necháváme si batohy na recepci a vyrážíme do města, na jídlo a nákup suvenýrů. Najdeme úžasnou restauraci, kde si Štěpa dává opět nudle s masem a já výborné těstoviny s rajčaty, bazalkou a parmezánem. Nakoupíme pár dárků a jdeme zpět do hotelu. Večer ještě vyrazíme znovu do města, přeci jenom si užít poslední teplý večer, dáme si v hospodě, ve které jsme byli úplně první den, pivo a jídlo (hamburgery) a pak jdeme spát.

26.den - 31.1.2017 úterý

Ráno vstáváme pozdě a jdeme snídat. Snídaně je moc dobrá. Po snídani si zabalíme batohy, necháme si je zase na recepci a vyrážíme na poslední výlet do města. Původně jsme chtěli jet do Čínské čtvrti, ale recepční nás od toho zrazovala, za prvé to bylo dost daleko a za druhé tam bude vše zavřené, protože je ten TET svátek. Jdeme se tedy podívat do muzea války, ze kterého máme smíšené pocity. Pak na tržnici koupíme cibetkovou kávu a zelený jasmínový čaj a jdeme zpět do hotelu. Tam si vezmeme batohy a taxíkem jedeme na letiště. Na letišti musíme batohy přebalit, převléknout se (vytahujeme péřové vestičky) a musíme pečlivě zabalit dárky a hlavně 3 půllitrové láhve se sójovou omáčkou. Snad se to po cestě nerozbije. Pak se jdeme odbavit, budeme sedět vedle sebe oba dva lety. No a pak procházíme skrz pasovou kontrolu do tranzitního prostoru, kde utratíme poslední vietnamské dongy za pivo a počkáme do 18:45 na odlet do Istanbulu. Odlétáme na čas, sedíme na 4 sedačce uprostřed a jsem tam jenom my dva, takže super. Letíme do Hanoje, kde máme technické mezipřistání a vystoupí zde většina pasažérů. Asi po 45 minutách přichází pár cizinců, ale letadlo je poloprázdné. Zhruba po hodině odlétáme do Istanbulu. Jídlo i servis na palubě Turkish Airlines je jako vždy fajn, dobré jídlo a dobré pití, koukáme na filmy, a i se trochu prospíme. V Istanbulu přistaneme v 5 hodin ráno a do 12:30 musíme počkat na let do Prahy. Našli jsme si pěkné místo, kde by se dalo spát, natáhneme se na sedadla, ale asi po 15 minutách do klidného koutku přichází dvě asijské rodiny se řvoucími dětmi, a ani špunty do uší nás nezachrání. Už neusneme. Čekání na letišti je únavné, ale v 11 jdeme do letištního bufetu na oběd, dáme si hamburgery a českého Kozla. Ve 12:30 odlétáme do Prahy, kde přistaneme ve 14:30. Batůžky tentokrát dorazí v pořádku, vypadá to že i lahve se sójovkou přežily. Na letišti nás vyzvedne Pavla s Tondou a jedeme domů.

Toto byla zatím má nejdelší cesta po světě. Musím říct, že i přes počáteční komplikace s odletem jsme to zvládli úplně skvěle a myslím, že jsme výborný cestovatelský tým. Vietnam jsem vždycky chtěla vidět, a doufám, že se do severní části země ještě vrátíme. A Kambodža je prostě krásná, nakonec jsme tam strávili polovinu času a rozhodně toho nelitujeme.

 

Letenky 12 300 Kč (Turkish airlines – kupovány v září, tedy 4 měsíce předem)

Vnitrostátní let Saigon – Da nang a zpět 3750 Kč

Vízum Vietnam 50 dolarů

Vízum Kambodža 35 dolarů

Celkově nás dovolená vyšla na 80 000 pro oba dva.