Kazachstán - z Balkaše do Almaty, neb nic nás nezastaví
Cestopis z roku 2018 napsala Barys
Musíme se vrátit zpět do Almat, protože jsme se rozhodly zavítat i do hlavního města. Výlet se nám tedy trochu zkracuje a my nevíme, co přesně můžeme oželit a hlavně jaký nás čekají silnice a tudíž jak nám to bude dlouho trvat. Po cestě je spostu skvělých míst, který máme vpodstatě bez zajížďky. Nejprve ale kBalkaši a otamtud budeme pomalu, ale jistě uzavírat kruh .Myslím si že už každou chvíli jedna znás musí zkolabovat. Po noci plný vlakovýho drncání a štěkotu psů soukáme poslepu svých pár švestek do batůžků a igelitek. Přichází opět ta chvíle, kdy nemáme už opravdu nic, co by nebylo propocený, nebo pokydaný marmeládou z palačinek.
Balkaš
Naše auto smrdí už na dálku a ještě ktomu je pokrytý pískem a prachem. Poblíž je pán shadicí, který se stará o hotelový dvorek a nejspíš si myslí, že nás tou vodou vyžene. Přemyšlíme, že ho poprosíme aby nám trochu to auto opláchl, ale jsme ve stavu kdy nevím, jestli se víc stydíme za sebe, za auto, nebo za ty flekatý věci. Usuzujeme, že čistý auto vlastně vůbec není třeba a vyrážíme k Balkaši. Silnice jsou knám milosrdnější, ale jen místy a ne o moc.
Balkaš
U balkaše se moc nezdržujeme, projedem kolem Almat a je večer. Zajedeme někam, kde nám offline mapy ukazují městečko shotelem, po cestě kupujem grilovaný kuře při kterým si zavzpomínáme sláskou na Filipíny (na filipínách je jedno znejvyhlášenějších jídel Lechon – grilovaný kuře). Horší je, že už padá tma a nikde nic, naštěstí jsme tak strašně unavený, že nás to nerozhází. Přichází konečně vesnička Čilik i shotelem a my doufáme, že za něj nedáme zbytek našeho budgetu. Vítají nás mávájící páni, kteří umí i snad pár slov česky a strkají nás do hotelu se slovy da da. Když procházíme kolem pokojů, vypadá to jako strašná ubytovna, ale dostáváme fajnovej pokoj i svlastni koupelnou, takze nemusime rešit individua znašeho poschodí.
Údolí
Rychlý plán. Kaňon, dvě pohodový jezera, okolí Almat a pozítří let. Vyrážíme opět jak jinak než za robřesku. Nemůže být ani řeč o tom, že vypadáme jako zombie, protože bychom spoustu znich urazily. Cesta nás zavede parádní cestou kvelkýmu kaňonu. Před tím, než jsem přijela do středni Asie jsem vlastne nikdy kaňon neviděla, takže já jsem opravdu nadšená. Jasně, příšerně se bojím výšek a okrajů, takže se neustále někde krčim a povykuju, ale na fotky se tvářim statečně.
Kaňon
Od autopůjčovny jsme dostaly jasný istrukce – jezero Kaindy je bez problémů, ale na jezero Kolsai za žádnou cenu stímhle autíčkem nesmíme. Když tak koukáme na fotky, tak jsme rády, že uvidíme to jezero, které máme schválený . Sjíždíme zhlavní silnice, mapy ukazují cíl za deset kilometrů a my máme pocit, že se karta konečně obrací. Tenhle pocit pomíjí zhruba po jednom kilometru, tedy po deseti minutách. Vzpomínáme na naší ohromnou Toyotu v Kyrgystánu a ignorujeme ten fakt, že máme městský auto do garáže.
Další príma cesta
Říkáme si, že se přeci nevrátíme, když už jedeme takovou dobu (co na tom, že to jsou dva kiláky), Ája mi předává řízení, často se nás snaží předjet džípy a teréňáky, my nemáme kam uhnout a Ája je ztoho ve stresu. Pořád si říkám, že je to vpohodě, sice pomalejší, ale pět let jsem vlastnila felicii a tahala jsem ji taky strašnýma terénama, takže nic, co bych nezvládla. Když se nám ale pomaličku silnice mění vpotok, trochu to čkověka rozháže. Když tenhle potok ale ústí vřeku, je tu problém. Stojíme na břehu řeky, zíráme do ní a přeměřujeme, jak může být asi hluboká. Přeci to neotočíme, když už jsme dojely až sem. Ani jedna nevíme, jak se chová auto ve vodě, kdy se utopí, jak moc to klouže, jak silnej proud nás odnese... jak tu tak stojíme, tak si to tu projede teréňák. To nás samozřejmě nahecuje. Sedáme do auta a jedem obhlídnout ještě jedno místo, kudy můžeme projet. Je to užší, to dáme. Fakt se přemáhám abych nezavřela oči, Ája mi drtí koleno, řeku projedem, ale svah zřeky už ne. Ája vylejzá, aby autu odlehčila, ale nejde to. Ani pomalu, ani rychle, nijak. Začíná mi být do pláče. Ája mě nasměruje nějak inteligentně a my vítězoslavně pokračujeme dál.
I řeka může být cestou
Bohužel jedeme za někým, kdo se bojí víc než my a opravdu ho není kde předjet. Ze všech těch teréňáků na nás koukají, jak kdyby viděli přelud a ani se nedivím. Přivádí nás to kmyšlence, jestli se nás paní zautopůjčovny snaží zabít a taky ktomu, jaká silnice sakra musi být ktomu jezeru Kolsai, když tam za žádnou cenu nesmíme. Těhle nekonečných, kamenných, děravých, hornatých, blátivých a pomalých deset kilometrů jedeme hodinu a půl. Před koncem cesty jsme musely zaplatit vstupný a u toho jsme si vyslechly od dalšího turisty, jaký jsme hrdinky, že jedeme samy dvě holky stímhle autíčkem, že on by to bez průvodce neriskoval. Samozřejmě jsme mu neřekly, že to byl tak trochu omyl.
Kaindy Lake
Kaindy Lake
Jako by nestačilo vědomí, že musíme stejnou cestu absolvovat i nazpět, do toho se parádně zatáhlo a my začaly hrát o čas, abychom došly kjezeru suchý a udělaly třeba nějaky hezký fotky. Kjezeru vede asi půl kilometru cesta a část je zopravdu prudkýho kopce a Ája tyto terény neumí chodit, aniž by jí pak další tři dny něco nebolelo. Pro takové lidi je tady zařízen dopravovací prostředek – koně. Teda pokud se člověk koňů nebojí a má peníze. Ani jedno na nás samozřejmě nesedí, takže musíme po vlastních.
Kolsai Lake
Kolsai Lake
Jezero je krásný, voda má úžasnou barvu, jen je škoda, že máme pod mrakem a tolik nevynikde, ale i tak, je to krása. Mohutný hřmění nás bohužel dost popohání zase zpět a i do toho strašnýho kopce máme celkem slušný tempo. Trochu mě děsí Absolvování tý pekelný cesty vdešti, takže se snažím jet trochu svižněji a nezastavím se ani před naším oblíbeným usekem, kde vede řeka. Pořád si říkame, jaka cesta musí věst na Kolsai a nějak se nemůžeme rozhodnout, jestli to zkusit, nebo ne.
Údolí
Auto dostalo trochu zabrat
Rozhodnutí padlo a jede se na Kolsai. Řekly jsme si, že když začne být cesta ošklivá, otočíme to a pojedeme rovnou do Almaty. Jaký je překvapení, že k jezeru vede krásná, široká silnice. Buď se paní z autopůjčovny trochu spletla, chtěla nás zabít, nebo chtěla abychom jí něco zaplatily za poškození. Ať tak, či tak, pro nás je tohle jedině příjemné překvapení. S pocitem, že jsme zvládly asi i víc, než jsme měly a vlastně asi i mohly, jedeme do Almaty. Jako bonus začíná bouřka a nám se naskytne neskutečný pohled na černý nebe, žluté lány a tři duhy. To nejdůležitější ale je ta vůně. Nikdy jsem necítila nic tak krásnýho. Přirovnat to můžu asi k bylinkovým bonbonům Ricola spojený s čerstvým, chladným, vysokohorským vzduchem.- Kdykoliv si dám bylinkový bonbón, přenese mě ta chuť na tohle místo i po roce-. Po cestě ještě potkáváme na silnici u mrtvýho auta zběsile mávající holky, pořád si říkáme, že se nám do auta nevejdou, ale zastavujem. Podle posunek rozumíme, že potřebují vodu do auta, tak vytahujeme náš užitkový barel a s předplacenou karmou pokračujem. Přijíždíme vnoci, naše klasická situace se sháněním ubytování končí vpětihvězdě. Rozšoupneme se na přepočet cca 500 korun a užíváme si luxusu i se snídaní.
Bouřka
Nejvoňavější louka v mém životě
Na konci cesty čeká duha
Jak se ti cestopis líbil?
Barys procestovala 48 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidala před 4 lety a napsala pro tebe 3 úžasné cestopisy.
Zobrazit profil8 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Ahoj, já si jen dovolím připomínku – slovo "Almaty" je nesklonné (https://cs.wiktionary.org/wiki/Almaty), takže ve všech pádech používej "Almaty". ;) Nadpis by tedy zněl "...z Balkaše do Almaty..."
Jakože opravit aspoň nadpis? 😂
😂 to měla být jen ukázka, jak by zněla opravená verze 😂
Ach, stalo se Faux pas, naštěstí od blondýny nikdo nemá moc vysoký očekávání :...Díky za upozornění, opravila jsem alespoň ten nadpis ....a poslední odstavec :)
V pohodě, já jsem trochu grammar nazi (mám na to svým povoláním překladatele snad trochu právo :) ). Rád poradím, akorát vždycky mám obavy, abych tím zbytečně někoho nenaštval. Člověk nechce rýpat, myslí to dobře a mnohdy to jen schytá. :)
Jsem si říkal, že je to nějaký divný, že Vám v autopůjčovně dovolili jet k jezeru Kaindy a ne Kolsai.
My jsme jeli "taxíkem" k poslednímu městečku před Kaindy a potom pěšky plus jsme si stopli něco jako "vétřiesku". Následující den jsme absolvovali celodenní výlet na koních z Kaindy ke Kolsaickým jezerům a zpět. Můžu jenom doporučit, super zážitek. Jenom pozor, kazašští koně jsou hodně živí.
Koně by asi nebyli nic pro mě, mám z nich celkem strach, ale věřím, že to muselo být krásný, třeba někdy tento svůj strach překonám. Díky tomu, že nás v autopůjčovně chtěli zabít, máme bezva zážitek:) já si myslim , že to popletli, jak se snažili psát anglicky, stane se :D
Já myslím, že by veškeré texty měly být psány v azbuce. Nikdo neví co se může stát (invaze, anexe, osvobození) a pak to bude potřeba...