Kjúšú (Japonsko)
Jeden ze čtyř hlavních ostrovů Japonska nabízí rozmanitá místa zájmu - horké prameny, sopky, hrady, bambusové ráje i místo svržení druhé atomové bomby. Program byl opravdu bohatý!
Cestopis z roku 2023 napsala TinaBambina
Krátký úvod: Momentálně na cestě po JV Asii - vyrazili jsme v lednu 2023, nezaměstnaní, připraveni objevovat mnohé země, začali jsme v turisticky přátelském Thajsku, poté jsme pokračovali autobusem do Laosu a letadlem do Kambodže, poté opět po zemi do Vietnamu přes Ha Tien. Vietnam jsme zvládli z jihu na sever celý a z hlavního města Vietnamu Hanoj jsme doletěli do hlavního města Japonska Tokio. Po dvou skvělých týdnech v nejlidnatějším městě planety jsme se přesunuli na ostrov Kjúšú, o němž je toto vyprávění, konkrétně dny 126-134 naší Velké cesty.
KUMAMOTO
DEN 126-129
DEN 127
Včerejší pozdní přílet do oblasti a hotelové lázně a ráno plni energie a dobré nálady půjčujeme auto a vyrážíme na první průzkum ostrova Kjúšú. Naším prvním cílem je rokle Takačiho - jedná se o malebný kaňon, ve kterém se můžete plavit na lodičkách na modré říčce a prohlížet si stěny při veslování. Na tyto lodičky je ale čekací doba dvě a půl hodiny! Opět se můžeme těšit vyspělosti Japonců, kdy u vstupenek je svítící tabule s očekávanou čekací dobu. A když si vzpomeneme na ohromné loďstvo v Ninh Binh (Vietnam), tak oceňujeme, že tady se nejede na prospěch, ale na pohodu. Lodiček se na řece plaví pár a všichni vypadají spokojeně a nikdo do nikoho nenaráží. Tak dlouho se nám ale opravdu čekat nechce, tak si drobnou rokli fotíme jen z venku a z mostu a tím pádem alespoň šetříme zhruba 1000 Kč za pronájem jedné lodi.
Poblíž prodejny lístků je restaurace, kdy vám oběd (nudle) přijíždějí korýtkem s vodou a musíte si je doslova ulovit. Navzdory tomu, že takovýchto restaurací je po Japonsku více a jsou velmi doporučované, míříme raději na rámen mimo turistické místo. Přispívá tomu i panický strach z toho, jak nám, hladovým, odjíždí nudle před nosem a přicházíme tím o oběd. Volíme raději místní ramen restauraci o pár kilometrů dále.
Druhým dnešním cílem při cestě zpět do Kumamota) je kamenný akvadukt Tsūjun a přilehlé vodopád Goroga. Tato lokalita je opravdu fantastická a především ukryté vodopády jsme si maximálně užili. K nim jsme se navigovali pomocí Mapy.cz, ale nutno říct, že i ty byly lehce zmatené a měli jsme své pochyby, když nás vedly z kopce divokým bambusovým lesem. Stezka tu ale byla, tak jsme zkusili štěstí. A po pár minutách chůze jsme se ocitli v kruhové prohlubni. Byl to podobný kaňon jako dopoledne, akorát bez lodiček a lid a s vodopádem padajícím do hlubin. Jeden z nejkrásnějších momentů cesty a tento vodopád mohu maximálně doporučit, pokud si chcete vychutnat autem dobře dostupnou přírodu bez tlačenic.
Po cestě zpět na hotel se ještě zastavujeme na unikátní Nagabeda Seabed, což je betonová cesta vedoucí do moře a na jejímž konci jsou zařízení pro sběr řasy nori a malé budovy zpracovávající tento produkt. Vidíme ale jen část cesty, zbytek mizí pod hladinou moře. Při odlivu se po této cestě mohou pohybovat nákladní automobily, ty my ale nevidíme. Cesta je celá pokrytá kraby a mušlemi, obyvateli, jež tu byli naplaveni, a my se mezi nimi pohybujeme jako baletky, abychom je omylem nezašlápli. Pohybujeme se co nejvíce po okraji a každou chvíli čekáme, že nás spláchne nějaká vlnka. Během těch dvaceti minut, co se tu procházíme a prohlížíme si nebohé naplavence zběsile kopající nožkami do vzduchu, se hladina vody posunuje a cesta se nám více odkrývá. Kdybychom zůstali ještě déle, tak se nám odhalí celá. Zajímavé, že postavili tuto cestu tak nízko, že se musejí přizpůsobovat při práci přílivu a odlivu a přírodním silám. Zcela vyčerpaní a unavení se vracíme po záslužném dni na hotel.
rokle Takačiho
lodičky plavící se roklí Takačiho
Tři druhý ramenu v celé jejich kráse
akvadukt Tsūjun
Náhodně objevený bambusový ráj!
vodopád Goroga
DEN 128
Již včera nám při zkoumání Nagabeta Seabed Road poprchávalo, dnes doslova leje jak z konve. Balíme deštníčky a jedeme se podívat na chrám Unganzenji s jeskyní Reigando. Právě díky dešti je to tu absolutně magické. Jsme tu téměř sami - v přírodě nás doprovází zvuk kapek narážejících na deštníky a listy stromů, jinak absolutní ticho. Jeskyně je známá tím, že v ní pobýval Musashi Miyamoto a napsal v ní knihu Pěti prstenů.
Abychom se schovali před deštěm, navštěvujeme hrad Kumamoto. Ten byl v roce 2016 poničen masivním zemětřesením, kdy obranné věže popadaly a hradby se zřítily, a stále tu probíhají velké rekonstrukce. Laura říká, že když navštívíte jeden japonský hrad, jako byste je navštívili všechny. Narozdíl od hradů České republiky uvnitř není výstava historických objektů. Spíše pět pater nudy informačních panelů, které nám toho moc nedávají. Nejvíce nás baví interaktivní hra vychvalující nedobytnost hradu.
Boty máme zcela promoklé, vracíme se domů a zbytek večera trávíme v hotelových lázních. Oddělených - protože takto to zkrátka v Japonsku funguje. Páry mohou spolu pouze do privátních lázní a to už peněženka náležitě zapláče.
Nagabeta Seabed Road
v okolí chrámu Unganzenji
Díky dešti to tu bylo o to tajuplnější
jeskyně Reigando
hrad Kumamoto
hotelové lázně (část pouze pro ženy)
NAGASAKI
DEN 129-131
DEN 129
Kratší cesta z Kumamota do Nagasaki vede přes vodu trajektem a přes národní park Unzen-Amakusa. Nejprve se zastavujeme u blátivých jezírek, která smrdí jako zkažená vajíčka díky sirným výparům. Místy se plyn z podzemí houževnatě dere ven a užíváme si pravidelné pobublávání.
Počasí se zlepšuje, tak se rozhodujeme pro menší výšlap, konkrétně na horu Fugen. Pán obsluhující lanovku nás straší, že máme nepřesnou mapu, a že je to na 3 hodiny, a bojí se, že to nezvldneme do 18:30, kdy zavírá parkoviště. Díky tomu, že jsme si pomohli tříminutovou lanovkou zvládáme okruh za 2 hodiny. Cesta je ale poměrně neudržovaná, velmi úzká a zarostlá a místy i blátivá. Když jsme se ale vyškrábali nahoru, ocitli jsme se nad mraky. A naskytl se nám výhled na Heisei. Na tomto vrcholu je zajímavé to, že je nejvyšším vrcholem pohoří Unzen pouze polsedních 30 let. Roku 1990 tu byla silná erupce, jež dala za vznik zcela novému novému vrcholu - absence vegetace na jeho vrcholu je důkazem jeho mládí. Ostatní vrcholy jsou krásně porostlé zelení, ale právě tento vrchol vypadá jako krtčí hromádka. Nedivila bych se ale, kdyby se za 100 let krásně zazelenal. Představte si tu sílu přírody, která náhle zrodí novou horu!. Nutno nezapomínat, že naše planeta se stále mění a hluboko pod zemským povrchem to řádně vře.
Na trajektu s Kumamonem - maskot oblasti
národní park Unzen-Amakusa
Nebojácná kočka, za níž syčí sirné výpary
národní park Unzen-Amakusa
nový vrchol Heisei
na vrcholu hory Fugen
Blátivou cestou necestou
Vrcholovka (Fugen)
Zasloužená večeře v runnig sushi
DEN 130
Díky hurikánu, jež se řítí na Okinawu, nám tu vydatně prší. Chtěli jsme absolvovat zájezd na ostrůvek Hašima, na kterém se dřívě těžilo uhlí, ale nyní je opuštěný. V době jeho největší slávy ho plně obstavěli budovami a žilo tam 5 300 lidí; nyní si to tam bere zpět příroda. Bohužel kvůli vlnám není možné na ostrově přistát, o čem nás slušní Japonci informují předem e-mailem. Bohužel není možno jet tam na vlastní pěst díky přísným bezpečnostním opatřením, tak rušíme plán; jen z lodi se na ostrov dívat nechceme.
Jedeme tedy místo toho do muzea dinosaurů, které se nachází na jih od Nagasaki. Za přívětivé vstupné (500 JPY) je v ceně obsaženo i vstupné do muzea Hašimy, kde se o ostrově dozvídáme další informace a vidíme dobové i současné fotografie. Ty nynější připomínají Černobyl. Ostrůvek je dokonce poměrně pěkně vidět od muzea. Dělí nás jen vzdálenost asi 4 kilometry. Některé z velkých budov vidíme dalekohledem až od nás. Také je vidět, jak se vlny zuřivě tříští o pobřeží ostrůvku, který z dálky připomíná Alcatraz.
Zbytek času ve městě věnujeme návštěvě parku, který je věnován památce svržení atomové bomby dne 9.8.1945 v 11:02, kdy bylo zraněno či okamžitě usmrceno téměř 150 000 lidí. Tehdejší populace činila asi 240 000. Nesmírně smutná historie. Park, který vybudovali na místě hypocentra výbuchu naštěstí již bují zelení, ačkoli se původně očekávalo, že vegetace nebude moci růst 75 let. Podobně jako na Hašimě si příroda umí najít cestu.
Večer míříme do typické japonské izakaja restaurace, kde sedíme na zemi u malého stolečku. Menu moc nerozumíme a Laura objednává spoustu malých talířků, které mezi sebou sdílíme. Malé kousky extrémně šťavňatého kuřete v těstíčku, lilek v sladké sójové omáčce, něco jako malinké smažené sýry, které chutnaly zároveň jako Gouda a zároveň jako tavený sýr. Opravdu jsme si pochutnali a vše poctivě spláchnuli švestkovým vínem. Vedle nás na polštářcích sedělo asi 10 mužů, jež nás přivítali mávaním. Podobně jako malé děti předtím u památníku míru v parku. Sem zjevně mnoho turistů nejezdí, tak jsme pro ně takovou malou atrakcí. Nazdraví!
Na pevnině bylo krásné jarní počasí, u ostrova Hašima ale zuřily vlny, takže se nedalo přistát.
Ostrov Hašima, dřív bující průmyslem, nyní opuštěný a chátrající
Muzeum dinosaurů
Park míru
Tradiční menu - spousta malých talířků a variace chutí
Večeře v tradičním stylu (v sedu a s hůlkami v rukou)
BEPPU
DEN 131-132
Ráno opouštíme Nagasaki a abychom si cestu zkrátili na půl, po delší době využíváme dálnice. I tak to byly 3 hodiny jízdy, musíme přejet ze západního pobřeží Kjúšú na to východní, kde se Beppu nachází. Podobně jako na zbytku ostrova je to aktivní tektonická oblast a toto lázeňské místo je velmi populární pro horké prameny. Tady se jich nachází konkrétně sedm a říká se jim Pekla.
Kupujeme balíček lístků na všech sedm pekel (450 YEN za jedno peklo) a dostáváme malou brožurku, kde jsou obrázky, a ke každému malý papírek, který u vstupu odtrháváme a tím prokazujeme zaplacené vstupné.
Peklo číslo 1: Umi Džigoku - Pramen o teplotě 98°C, v nemž se vaří vejce v košíku zavěšeném na prutu.
Peklo číslo 2: Oniišibouzu Džigoku - Bublající blátivá jezírka.
Peklo číslo 3: Kamado Džigoku - Zde se dají zakoupit vejce uvařená v minerální vodě. Nelekněte se, že mají hnědou barvu, jsou velmi chutná. Také se můžete napít minerální vody o teplotě 80°C chutnající podobně jako vody v Karlových Varech a podobných lázeňských městech.
Peklo číslo 4: Onijama Džigoku - Toto peklo je zasvěceno krokodýlům. Jsou jich tu desítky a samozřejmě nežijí přímo v horkém pramenu. Ale voda se tu míchá a tvoří jim vodu perfektní teploty. Nemusíte se bát, jsou v ohrádkách a skoro se nehýbou.
Peklo číslo 5: Širaike Džigoku - Zde je akvárium s nejrůznějšími druhy ryb a minerální voda v jezírku má občas bílou barvu, občas modrou, občas zelenou. Záleží na aktuálním složení minerálů, které se mění.
Peklo číslo 6: Činoike Džigoku - Rudé dýmící jezírko jehož barva je dána hliněným podložím.
Peklo číslo 7: Tatsumaki Džigoku - Horký gejzír, jež stříká 6 až 10 minut v kuse, což je jeden ze světových unikátů. Například na vulkanicky aktivním Islandu jsou výstřiky pouhých pár vteřin. Tu to byl několikaminutový proud opakující se několikrát za den.
V peklech jsme strávili asi 5 hodin a v samotném městě Beppu by se klidně dalo strávit více času, je to příjemná klidná oblast s velkým množstvím lázní, ale nás cesta vede dál - do vnitrozemí ostrova Kjúšú a tedy do oblastí kráterů.
Vroucí Peklo 1
Peklo 2
V Pekle 3 si můžete vychutnat mimo vařených vajec i sójový puding.
Peklo 4 - ráj krokodýlů
Peklo 6. Ale nejen zde si návštěvníci mohli dopřát lázeň nohou
Peklo 7
KRÁTER ASO
DEN 132-135
DEN 132
Po propršeném včerejšku počasí konečně přeje a ráno vyjíždíme lanovkou na horu Tsurumi pro pěkný výhled. A dále do nitra obrovského národního parku Aso-Kudžu. Bydlíme konkrétně v městečku Učinomaki, konkrétně v obrovském populárním onsenu Yumeoi-so. Ten se může pyšnit privátními lázněmi, bohužel pokoj je nabízen za nemilosrdných 4500 Kč na noc za matraci na zemi, ale jsme tu kvůli zážitku.
Tuto podkapitolu jsem pojmenovala zkrátka jako kráter Aso, protože je všudypřítomný. Je opravdu… obrovský. Několikakilometrová kaldera, v jejíž proláklině leží městečka a políčka. Především pohled z vyhlídky s názvem Daikanbó byl magnificentní.
Ale vezměme to postupně. Cestou do našeho ubytování, jež se nachází téměř v srdci kráteru Aso, navštěvujeme pár vyhlídek. Na první z nich (Jakoši) vytahujeme svačiny z obchodu Lawson a Laura kreslí vodovkami náš aktuální pohled pro příjemnou vzpomínku. Dále uháníme automobilem po silnici s názvem Jamanami, která je považována za jednu z nejkrásnějších a nejpanoramatičtějších v Japonsku, po chvíli zastavujeme a procházíme krátký kruhový okruh po mokřadech Tadewara po dřevěném chodníčku. Toto kouzelné místo se nachází kousek od průsmyku Makinoto, kde vede spousta turistických náročných cest, na které by člověk potřeboval určitě více než jedno odpoledne, aby si je pořádně užil. Den zakončujeme na již zmíněném výhledu Daikanbó, kam přijíždíme za zlaté hodinky při začínajícím západu slunce. Zde fučí a cítíme ledový vítr i přes všechny naše vrstvy, ale výhled je to neskutečný - je zde vidět mohutnost bývalého kráteru, který se rozpíná do všech stran.
V případě tohoto ubytování jsme se opravdu plácli přes kapsu, protože jsme si chtěli dopřát (ne)tradiční zážitek. Za 2 noci 9 tisíc pro 3 osoby jsou opravdu částky, na které z jihovýchodní Asie nejsme zvyklí. Za tu cenu to ale stálo a setkali jsme se s perfektním servisem a privátními napůl venkovními lázněmi, které jsme si mohli rezervovat jen pro nás tři.
Výhled z hory Tsurumi
Svačící a kreslící zastávka na vyhlídce Jakoši
Mokřady Tadewara
PrůsmykMakinoto
Fantastický výhled do nitra kaldery z vyhlídky Daikanbo
V oděvu 'jukata' v ubytování
DEN 133
Další den vyrážíme objevovat krátery Aso, ze kterých se nebezpečně dýmí. Máme štěstí na nízkou sopečnou aktivitu, jinak by oblast byla uzavřena - Japonci nenechávají nic náhodě. A opět si užívám jejich ochotu, kdy hledám toalety, a jeden pán v uniformě si dává záležet, aby mi opravdu pomohl a polovinu cesty jde se mnou, a až když je budova zřetelně vidět, že si ji nemohu splést, tak mě opouští jít vlastní cestou. Na vstřícnost Japonců budu vzpomínat do konce života - i v takovéto maličkosti si dají záležet, abyste se cítili komfortně a dobře v jejich zemi.
Procházíme se po drsné kamenité půdě v okolí četných kráterů hory Aso a poté sjíždíme na vyhlídkovou plošinu Kusasenri, kde už se opět vše zelená, kam oko dohlédne. Absolutně mě uchvacuje vyhaslý, padesát metrů vysoký kráter Komezuka. Je tak dlouho neaktivní, že celý porostl trávou a vypadá jako hebký travnatý bochníček, který si spokojeně hoví na rovné ploše a tiše sleduje, co se vedle něj děje.
Po cestě domů si procházíme ještě cedrový lesík Takamoridon a jako sladkou tečku na konec navštěvujeme nenápadný chrám uprostřed lesa. Vede k němu podlouhlé schodiště a mně už po dnešním výšlapu a nastupující nemoci moc síly nestačí, tak mě část cesty nese Michal na zádech. Funíme oba - on námahou s vrtícím se padesátikilovým ‘batohem’ na zádech, já křečovitou a zoufalou snahou se udržet mu na zádech s klouzavým povrchem legín, jež moji snahu značně sabotovaly. Odměnou nám byl výhled na malý chrám zcela ukrytý v hustém lese, kde byl klid. Přesně takováto místa mám ráda - moc lidí o nich neví, objevíte je většinou náhodou, ale zapíšou se vám do paměti navdžy. Tak dnešní nároční den jsme zvládli, a na ubytování jsme všichni po horké lázni spali spánkem spravedlivých.
Měli jsme štěstí, že kráter ten den pospával, a my se mohli přiblížit k okraji.
Kontrast mrtvé sopečné půdy a zeleně v pozadí
Sopeční Průzkumníci
Pohled na bývalý kráter Komezuka z vyhlídky Kusasenri
Koně u zelené pláně Kusasenri
Až neskutečně fotogenická stezička k chrámu Kamišikimi Kumanojmasu
DEN 134
Vracíme se pomalu do Kumamota a zastavujeme se v kouzelném městečku Kurokawa, kde si užíváme lázeň nohou za dobrovolný příspěvek. Počasí je ospalé a voda horká a je skvělý způsob, jak si na chvíli odpočinout od sezení v autě. Zastavujeme dále u vodopádů Nabegataki, které jsou v porovnání s vodopády, jež jsme viděli v kontinentální JV Asii, poněkud slabé, ale když jsou po cestě, tak co bychom se nezastavili. Poslední zastávkou před návratem do Kumamota, do kterého se po osmi dnech intenzivního cestování vracíme, a kde zakončujeme náš Kjušú výlet, je hrad Kikuči, který bych mohla označit za nejmenší hrad, který jsem kdy v životě viděla. Inu, schválně se podívejte na obrázek.
Malebná Kurokawa
Kurokawa - tady tak být na pozim!
Krasavec
Vodopády Nabegataki
Hrad Kikuči
A další den vlakem Šinkanzen - směr Hirošima! Ale to už je jiný příběh.
Dále cesta po Japonsku vedla zpět na největší ostrov Honšú - do Hirošimy, Osaky, Nary a Kjóta, ale to je již na další (a delší) vyprávění. Veškeré půlroční putování po JV Asii zpracováno zde: https://www.instagram.com/tinytinatraveller/ . Díky a cestování zdar!
Jak se ti cestopis líbil?
TinaBambina procestovala 45 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidala před 7 lety a napsala pro tebe 7 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil1 komentář
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Krasne zakresleno do sesitu 🫶