Kostarika 2023

Po loňské květnové cestě po městech Kanady a pobytu v New Yorku jsme opět přemýšleli, kam se vrtnout. Dlouho to vypadalo na Filipíny, kde jsme se měli setkat se známými, ti však svoji cestu zkrátili a tak jsme hledali alternativu. Tu jsme vzápětí našli v Kostarice, která se stala oblíbeným cílem. Hodně známých nebo známých od známých tuto zemi již navštívilo a slyšeli jsme pouze chválu. Po Novém roce jsme začali hledat letenky, bohužel první nástřel byl cenově nejvýhodnější (20 000 Kč bez podpalubního zavazadla). Když jsem letenky kupoval na konci ledna, dal jsem za ně ještě pro mě přijatelných 21 500 Kč, naučil jsem se cestovat nalehko, kor, když se jedná o tropickou zemi (bratr si připlatil za zavazadlo zhruba 3000 Kč), trasa byla přes Brusel a Montreal (zpět Houston a Frankfurt). Levněji vycházely z Německa, ale chtěli jsme letět pohodlněji z Prahy.

Začal jsem v předstihu detailně plánovat cestu, nerad řeším ubytování a logistiku na místě. Mnozí, kteří v Kostarice již byli, si zde půjčovali auto, to jsme ale zamítli, nechtěli jsme se stresovat řízením v neznáme zemi (po shlédnutí skutečného stavu kostarických silnic jsem tomu byl rád). V úvahu pro nás přicházelo cestování busem, probral jsem si spoje a zjistil, že návaznost a obslužnost je dobrá. Do hlavních turistických bodů se člověk dostane veřejnou dopravou, i když i krátké cesty trvají mnohdy velmi dlouho. Nakonec měla trasa vypadat takto: San José (2 noci)-Cahuita (3 noci)-San Isidro de El Generale (2 noci)-Quepos (2 noci)-Jacó (3 noci)-Santa Elena (3 noci)-La Fortuna (2 noci)-Alajuela (1 noc).

Oproti loňské květnové Kanadě se podstatně zlepšila i situace kolem kovidu. Nebyla již požadována žádná potvrzení o očkování (pouze pro cestu zpět přes Houston) ani testy. Zřejmě se vše vrátilo do normálu, neboť nebyly kupodivu přesunuty či zrušeny žádné lety. Osobní bezpečnostní kontrolou jsme prošli jen v Praze, v dalších přestupních místech byly požadovány pouze pasy. Cesta do San José tedy proběhla bez sebemenších komplikací, dokonce jsme dorazili o půlhodiny dříve.

Po příletu ve 20:30 (22. 3.) jsme se vydali na imigrační kontrolu, kde jsme byli hotoví za par minut (zvěsti o dlouhých frontách z minulých let se v této době ukázaly naštěstí jako liché). Na imigračním bylo nutno kromě cestovního pasu předložit zpáteční letenku, dále sdělit adresu ubytování a také uvést povolaní. U výdeje zavazadel se nachází směnárny, které mají ovšem velmi nevýhodný kurz, jak už to na letištích bývá. Chtěl jsem si původně vybrat malou částku na autobus či další drobné výdaje z ATM, moje mBank Mastercard to však nezvládla. Směnil jsem v jedné ze směnáren u pásů vydávajících zavazadla tedy pouze 10 USD, za které jsem obdržel pouhých 4530 Colonů. Měli jsme namířeno do centra - k dispozici jsou samozřejmě taxi (oficiální jsou červená se žlutým trojúhelníkem na dveřích, oficiální letištní taxi jsou oranžová, ale jsou údajně dražší), do centra jezdí údajně za 25 USD. Zkusili jsme však autobus společnosti TUASA, který stal pouhých 800 Colonů (1 Colon činil v době našeho pobytu 0,041 Kč). Autobusy jezdí od 4:00 do 22:00. Zastávka se nachází před terminálem (za parkovišťem), nutno se vydat doleva a oklikou dojít k hlavní silnici.  Autobusy jezdí každou chvíli, je však nutné zeptat se, kterým směrem autobus jede, neboť spoje jezdí i na opačnou stranu, do Alajuely. Autobus nás dovezl téměř až k ubytovaní v hotelu Novo, za který jsme na dvě noci zaplatili 89 USD. Recepční mi vrátila drobné v Colonech. Bezprostřední okolí na mě působilo klidným, ospalým dojmem, neboť ve 21:30 byly již všechny obchody zavřené.

Následujci den jsme se vzhledem k sedmihodinovému časovému posunu probudili již ve 3:00 ráno a nemohli se dočkat snídaně v 6:30 - byla podávána rýže, fazole, volské oko a slaninka. Město se probouzelo velmi pomalu, některé obchody s potravinami byly ale otevřené již v 7:00. Zkontrolovali jsme proto hned ceny potravin a pitiva. Croissant v obchodě vyšel v přepočtu na 30 Kč, třetinka lehkého piva v six-packu, značka Imperial Light (3.4%) stála 34 Kč, 3 litry Pepsi 78 Kč, 200 gramů sýra 43 Kč. Osmina pizzy ve fastfoodu 38 Kč. Ceny některých položek mi v dalších obchodech v průběhu cesty vyrazily dech (vzal jsem si prostě to na co jsem měl chuť a nesledoval cenovku) - 265 gramový mix preclíků a chipsů severoamerického výrobce Munchies vyšel na 3200 Colonů, 100 gramů zřejmě dovozového salámu Genova stálo rovných 100 Kč, později jsem narazil na cenově přijatelnější balení 200 gramů místního salámového produktu za 1200 Colonů.

Pivo je k dispozici vedle již zmíněné (plechovkové i lahvové) třetinky také v objemu 0,473 l (v plechovce), dále 0,710 (v plechovce - např. Imperial 4,5% - 1500 Colonů) a ve skle jsem viděl 0,75 l (včetně zálohy za 1960 Colonů)  a 1 litr (např. Imperial 3.4 % za 2225 Colonů, opět včetně zálohy). Lahve od piva jsou zálohované (v rozmezí cca 400-1000 Colonů), je nutno si ponechat účtenku a vracet je pouze v obchodech, kde byly koupeny. Vracení lahví v řetězci Megasuper bylo pro mě z evropského pohledu úsměvné, na cca 5 minut jsem náročným administrativním procesem zablokoval kasu, kde se lahve vrací, pokladní neustále něco ťukala do kasy, musel jsem následně podepsat účtenky, v dalších obchodech bylo vracení rychlejší. Evropské řetězce jsem vůbec neviděl, ze zahraničních pouze americký Walmart. Z místních již jmenovaný Megasuper, dále např. Palí, Maxi Palí, Musi, El Rey (něco jako Makro), BM, Super Compro a mnoho dalších. Ceny se mi ve všech jevily jako srovnatelné.

Došli jsme k Parque Central de San José a dále také k budově pošty. K dispozici je take krytá tržnice Mercado Central de San José 1880, kde jsou k dispozici čerstvé ryby, maso, suvenýry a další zboží.

Kolem deváté jsme netrpelivě čekali před bankou Banco Popular na místní oběživo. Žadný "maňana" styl se zde však nekonal. Po příchodu do banky bylo nutno si nejprve vydezinfikovat ruce. Samotná výměna bankovek trvala tak 20 minut (zdlouhavá byrokratická výměna mi připomínala přístup v Číně). Samozřejmě bylo nutno předložit pas, ptali se nás na hotel či povolání. Bankovní úřednice neustále něco datlovala do počítače. Dolary pečlivě zkoumala, hladila, mazlila se s nimi a běda jak byl jen kousíček natržený, ten pak nemohl být vůbec vyměněn. Vyměnil jsem si 600 USD, kurz činil 536 Colonů za 1 USD. Chlápek ze security si mě při odchodu pečlivě měřil přísným pohledem, asi v každém zákazníkovi očekával bankovního lupiče. Samostatné kamenné směnárny jsem nikde neviděl, patrně mimo letiště vůbec neexistují (na internetu jsem se dočetl, že lze měnit i v hotelech, v tom našem jsem ale vůbec nepochodil, zřejmě pouze v některých velkých). Později jsem si měnil ještě 50 USD v Banco Nacional de Costa Rica, kde výměna nebyla tak byrokratická a byla o hodně kratší (Eura se sice nedoporučuje si brát ale v BNCR je mění, kurz byl cca 577 za 1 Euro). V důsledku obtížné směny pro nás Colony stouply na úroveň diamantů a rozhodli jsme se jimi šetřit a používat na placení jídla v obchodech, restauracích a na nádražích. Cenově příznivé ubytování (celkový průměr činil cca 500 Kč/osoba/den, mnohde i se snídaní), která jsem rezervoval předem, jsme platili vždy v USD. Cena v Dolarech na bookingu vždy odpovídala recepčními požadované sumě. Dolary jsme platili i  ve dvou národních parcích a v jedné restauraci.

Po výměně peněz jsme si předem koupili v nedalekém nádraží společnosti MEPE jízdenky na autobusy (každá společnost má své nádraží jinde). Zpáteční jízdenky do Cahuity na pobřeží Karibiku vyšly na 12630 Colonů/osoba. Předem jsem si koupil jízdenky i v téměř 3 km vzdaleném terminálu společnosti TRACOPA, a to do San Isidra de El General (kanton Pérez Zeledón).

Protože jsme v poledne již dostali hlad a žízeň, zapluli jsme do restaurace La Casona Típica, kde jsme si poručili burger s hranolkami  za 209 Kč (nijak závratná porce) a  lahvové pivo Imperial 0.350 vyšlo na 70 Kč (jak už v Latinské Americe bývá zvykem, točeného je pomálu a když už je k dispozici tak je velmi drahé). Spropitné zde nebylo zahrnuto v konečné ceně.  K dispozici jsou vedle lokálních fastfoodů či bister i mezinárodní fastfoody typu McDonald´s, KFC, Burger King či Pizza Hut (zkoušel jsem pouze ji, cenově byla kupodivu na naší úrovni). Stravovat je možno se i v takzvaných sodách, což jsou rodinné restaurace, které se nacházejí v ulicích všech vesnic, městeček a měst po celé Kostarice. Podobně jako americká bistra jsou tyto restaurace podstatou kostarického pohostinství, součástí zdejší kultury. Jejich jídla bývají levnější než klasické restaurace. Některé mi ovšem přišly cenově srovnatelné s běžnými restauracemi.

Po odpoledním odpočinku na pokoji jsem večer došel kolem Národního divadla k Národnímu muzeu. Ve večerních ulicích korzovali davy lidí.

Ráno u snídaně jsme se z televize dozvěděli smutnou zprávu, a to, že ve vedlejší ulici v pěší zóně v noci někdo srazil (a zabil) člověka a ujel. Policajti tam ještě byli, když jsem se tam ráno šel podívat. Je zde proto třeba dávat pozor na dopravu a přecházet pouze s místními. Semafory pro pěší se zde vyskytuji zřídka, provoz je místy hustý, nevrlí řidiči neustále troubí. V některých ulicích chybí také kanalizační poklopy, takže je nutno se dívat i před sebe.

San José sice nenadchne, neoplývá, žádnou barokní nádherou (město je sužováno zemětřeseními a Španělé zde navíc nebyli údajně ochotni cokoliv investovat), ale myslím, že ani není třeba se mu nějak striktně vyhýbat, pokud člověk používá zdravý rozum, nejedná se o žádné semeniště zločinu, alespoň podle toho, co jsem měl možnost vidět. Lidé jsou zde většinou slušní, par otravných bezďáků žadonících o drobné tu bylo, ale nic velkého. Cestou na nádraží MEPE na nás něco halekali nějací mladí, zřejmě nezaměstnaní muži.

Co se týká počasí, ve městě, ležícím v 1100 m nad mořem, bylo proměnlivé, nebylo dusno, občas zataženo, pokud se objevilo slunce bylo horko, foukal také mírný vítr, večer to už ale pro mě zimomřivého bylo na mikinu. 

Nastal čas přesunout se dál, došli jsme na nedaleké nádraží společnosti MEPE. Nádraží jsou velice skromná (žádnou Kanadu nečekejte), pár židliček, nechybí občerstvení či toalety (většinou velmi špinavé), samozřejmě žádné odjezdové displeje či tabule, volnou síť wi-fi jsem na nádražích viděl zřídka (někde byla k dispozici volná síť městská), v busech se nevyskytovala vůbec.  Jízdenky jsem kupoval předem, pokud to šlo. Pokud nebyla k dispozici kamenná prodejna, daly se koupit u řidiče. Autobusem cestovali samozřejmě i ostatní turisté, hlavně jsem slyšel němčinu, dále se hodně vyskytovali Nizozemci a  samozřejmě Američané (dle statistik z roku 2021 byli na špici severoameričané - USA, Kanada, následováni Evropany - Němci, Španěly, Francouzi a Švýcary), potěšila absence Číňanů a Rusů.

I když vzdálenost do Cahuity nebyla veliká (200 km), cesta (nejen autobusem) je časově náročná. Na silnicích se platí mýto (např. kousek za San José, v bodě Ruta 32, pro osobní auta a motocykly je to 210 Colonů). Úsek od mýtné brány zhruba do El Cruce vede přes horský průsmyk. Dopravu zde citelně brzdí početné konvoje kamionů, i když předjížděcí pruhy tu jsou. Od El Cruce do Limónu se staví druhý dvojpruh, který snad dopravu v budoucnu zrychlí. Z Limónu až do Sixaoly vede už pouze rychlostní silnice. Cestou jsme mohli obdivovat rozlehlé banánovníkové plantáže, Kostarika je 11. největší producent tohoto znamenitého ovoce (první je Indie). Banánové trsy jsou zabalené v modrých plastových sáčcích kvůli UV záření, cestou lze vidět obrovské množství kontejnerů banánových firem Dole, Chiquita či jiných přepravců, např. Maersk. Do Cahuity jsme dorazili ve 14:45 (řidič si dal v Limónu půlhodinovou pauzu), většina ostatních turistů směřovala do Puerto Viejo. Na pobřeží na nás udeřilo intenzivní karibské slunce a tropické klima již vší silou (po středoevropské zimě téměř bez slunce na to člověk není moc připraven). Vedle karibské pohody (pohybuje se zde mnoho rastafariánů) zde absentuje kvalitní infrastruktura - silnice ve vesnici postrádá asfalt, je zde pouze štěrk.

Cahuita je sice malá vesnice, ale v její těsné blízkosti se nachází národní park. Zvláštností pohostinství v Cahuitě pro nás bylo, že na rozdíl od San José nebylo v některých restauracích na jídelních lístcích započteno 13% DPH (impuesto). Zprvu jsme se proto divili, že pivo stoji v asijské restauraci Sobre las Olas by Gondwana v blízkosti moře "jen" 1500 a rýže s krevetami a s hranolkami za 6000 Colonů. Inu, chyba lávky, ve dvou měl náš konečný účet podle jídelního lístku činit 21500, ale po započtení 13% jsme museli zaplatit 26500 Colonů. 10% dýško nebylo do finálního účtu zahrnuto. Po obědě jsem se šel osvěžit na blízkou pláž Playa Negra.

Následující den jsme se rozhodli zkusit navštívit NP Cahuita, který byl otevřený od 8:00 (do 16:00), vstupné bylo dobrovolné, personál prohledavá batohy, nejsou povoleny žádné plastové pytlíky či sáčky. Žádný alkohol není povolený, zabaleny kupovaný koláč v obchodě jsme raději včas schovali, voda v plastu prošla, kapsy neprohledávali, raději jsem schoval vodovzdorné plastové pouzdro na mobil do kapsy, pokud nějaké jídlo chcete pronést (mně se někdy zvedá žaludek, když mám hlad, proto si prostě něco s sebou brát musím), dejte to do kapsy, ty neprohledávají. Šli jsme zhruba 8 km k bráně Puerto Vargas na opačné straně. Cestou jsme viděli mývaly (španělsky mapachitli) a také opice, v NP se lze na určených místech koupat. Vyšli jsme branou Puerto Vargas, zpět do Cahuity lze jet autobusem (operující na trase Manzanillo-Limón), který ovšem jezdí zhruba každou celou hodinu. Lze využít i služeb taxi za 1000 Colonů/osoba, které údajně zprostředkuje italský majitel nedaleké pizzerie. My jsme se ale v rámci aklimatizace rozhodli jít zpět 4 km pěšky, po "chodníku" vedle silnice.

Druhý den jsem se rozhodl navštívit i místa v okolí, nejprve jsem proto zamířil do Puerto Viejo, cena jízdenky činila 1060 Colonů, odjezd měl být v 8:50 (další odjezdy jsou např. v 9:50, 10:50, 11:50, 13:50), bylo zde však zpoždění, které činilo 20 minut. Puerto Viejo mě nijak zvlášť nenadchlo, je sice větší než Cahuita, zato ale rušnější. Po krátkém koupáku jsem se rozhodl v 11:40 vydat ještě do Manzanilla (cena 870 Colonů), kde se nachazi Refugio Nacional Gandoca-Manzanillo, kam je vstupné rovněž dobrovolné, doporučený čas na prohlídku je 2.5 hodiny (5 km trasa). Doporučuji zejména vyhlídku Miss May. Po vyčerpávajícím dopoledni a částečně i odpolední jsem si v Manzanillu dal i pozdní oběd v podniku 4th Generation, rýže s mořskými plody a 2 třetinková mě zde vyšla na 9800 Colonů (10 % dýško bylo do účtu tentokrát automaticky započteno). V 16:00 jsem se vydal autobusem nazpět do Cahuity, cena jízdenky činila 1700 Colonů.

3 noci v Cahuitě uběhly jako voda, byl ale čas vydat se do hor. Dne 27.3. jsme se vydali v 9:30 do San José, kam jsme dorazili ve 14:00. Museli jsme se přesunout z nádraží společnosti MEPE na nádraží společnosti TRACOPA. Jízdenky v ceně 4770 Colonů/osoba jsme koupili předem. Po rychlém a levném obědě v nedalekém bistru (5000 Colonů za burger a quesadillu) nastal v 15:30 čas odjezdu do San Isidra de El General. Relativně krátká cesta (142 km) byla opět časově náročná. U města Cartago probíhaly navíc na silnici stavební práce. Zhruba za městem El Tejar nastalo stoupání, tentokráte ale bez předjížděcích pruhů. Cesta to však byla pro mě zajímavá. Silnice dosáhla nejvyššího bodu v nadmořské výšce zhruba 3200 metrů (mimochodem, nejvyšší silnice v Evropě je francouzská Col de la Bonette dosahující 2807 m), všude se však vyskytovala bujná zelená vegetace. Po několika hodinách trmácení jsme v 19:10 konečně dorazili do cíle - San Isidra de El General a našeho ubytování (cenově dostupný motel Cabiňas El Prado). Město nemá žádné kulturní památky, pro nás bylo pouze výchozím bodem k návštěvě Parque Nacional Chirripo.  Nazítří v 8:30 jsme od městského nádraží (za Mercado Municipal de Pérez Zeledón) autobusem společnosti Hernández Solís jeli do San Gerardo de Rivas, kam jsme dorazili zhruba za hodinu. Město se nachází ve 1300 metrech nad mořem.

Hned jsme vyrazili na naplánovaný zhruba sedmikilometrový trek Ridge Trail (viz alltrails.com), za hotelem Urán jsme se dali doprava do ostrého stoupání. Cesta je také začátkem ke zdolání nejvyšší hory Kostariky - Cerro Chirripo vysoká 3820 m.n.m (poctivý trénink je k jejímu zdolání důležitý). Jde se zejména po kamenité stezce, terén je velmi strmý. Po několika hodinách a dosažení 2100 metrů nad mořem jsme se dle aplikace mapy.cz dali doleva (k ceduli Cloudbridge Nature Reserve, která nabádala v informačním centru zaplatit 5000 Colonů/8 USD), kde jsme vstoupili do parku. I když jsme se nacházeli ve vyšší nadmořské výšce, panovalo stále velké vedro, takže bylo nutno mít k dispozici hodně tekutin. Následoval strmý sestup, cesta je "dlážděna" kořeny stromů. Je zde možnost vidět vodopády či řeku. Zhruba po půldruhé hodině jsme došli k informačnímu centru, které však bylo zavřené, tudíž nebylo komu zaplatit požadované vstupné. Po třetí hodině jsme se vyčerpaní a žízniví vrátili zpět k zastávce autobusu. Netřeba dodávat, že jsem na tribuně místního fotbalového stadionu s úlevou a radostí vyexoval litrového Imperiálka. Návrat do San Isidra se konal opět autobusem odjíždějícím v 16:00.

San Isidro jsme následující den museli opustit, neboť nás v 11:30 čekal přesun do města Quepos u pacifického pobřeží. Jízdenka se společností Grupo Blanco (terminál se nachází kousek od terminálu TRACOPA) vyšla na 1665 Colonů. Do Quepos jsme dorazili krátce po druhé hodině. Po ubytování v sympatickém apartmánu kousek od nádraží jsem se vzhledem k panujícímu vedru vydal na pláž Espadillo, která se nachází zhruba 6 km od města. Jezdí sem každou chvíli autobusy z hlavního autobusového nádraží, jízdné činí 410 Colonů. Pláž je velmi pěkná s bílým pískem, voda je velmi teplá, i když se jedná o Tichý oceán. Lze zde spatřit i hlavní lákadlo - NP Manuel Antonio, kam jsme se vydali následující den. Vstupenky jsme koupili online předem za 18 USD na osmou hodinu. Denně může vstupní branou parku projít údajně maximálně 600 lidí, o víkendech 800, úterky jsou zavřené úplně. Z autobusové zastávky jsme se vydali k bráně parku. Vstupní kontroly bohužel nelogicky přitvrdily a přiblížily se letištním postupům. Není možno mít u sebe ani vodu v PET lahvi, žádné jídlo není tolerováno, kapsy jsou prohledávány, byl jsem mírně řečeno nasrán. Povoleny jsou pouze tekutiny v "tvrdém" plastu nebo outdoorové plechové (před bránou prodávají podnikavci lahve z tvrdého plastu, kdo ví, jestli se s nimi personál parku nějak nešábnul). Na internetových stránkách je zdůrazněna nutnost pasu, nakonec po nás nebyl požadován. Chtěl jsem jít až na konec poloostrova ve tvaru velrybí ploutve, stezka až tam byla však zavřená. Pěkné koupání je možné na Playa Manuel Antonio, kde je možno pozorovat i opice. Dále jsem se vydal na Playa Gemelas, Playa Escondido byla naproti tomu zavřená. Došel jsem k vyhlídce Mirador de Punta Serrucho, která stojí za to. Bohužel cafeteria nacházející se v parku byla rovněž úplně zavřená. V parku se sice nacházejí sprchy a umyvadla, nikde ale není psáno, zda je voda pitná. 4 hodiny jsem proto raději přečkal bez vody v ukrutném vedru. Celkově hodnotím park velmi rozpačitě, za 18 USD jsem čekal rozhodně více.

Bylo načase se přesunout opět dál, z nádraží jsme se  v 11:00 vydali se společností Transportes Quepos Puntarenas  (cena 1690 Colonů), do letoviska Jacó, které je typicky turistickým místem - mnoho restaurací, barů či obchodů se suvenýry. Dorazili jsme před 13:00 a po vydatném obědě v Pizzerii Pata (velká pizza za 9 000 Colonů) jsme hned zkusili městskou pláž (která ovšem není úplně tip-top), kde se vyskytovaly velké vlny, jak se na oceán sluší a patří.

Protože jsem velmi aktivní, došel jsem následující den po silnici (krajnice je široká, žádné nebezpečí jsem nepociťoval) na zhruba 6 km vzdálenou Playa Hermosa. Z útesu se mi naskytl dech beroucí pohled na několikakilometrovou pláž s černým pískem bičovanou vlnami. Zkusil jsem dát pár temp, oceán zde však byl mnohem agresivnější než v Jacó (nedivím se, že web wikitravel.org ji označuje jako extrémně nebezpečnou, každý rok zde údajně dochází i k úmrtím). Na pláži jsem byl skoro sám, lidé se na ní snadno rozptýlí. Po pár hodinách jsem musel ale zpět. Na mapách.cz jsem našel 4km dlouhou stezku přes hřeben, který naskýtal pohledy na majestátní oceán. Vedle toho jsem slyšel i vřešťany a obdivoval tropickou vegetaci, naslouchal zpěvu ptáků, cítil jsem se úplně jako v národním parku, celá Kostarika je podle mě jeden velký národní park a návštěvy oficiálních národních parků proto nutno přehánět, každý si zde libovolně může nastavit poměr treků a odpočinku na plážích. Po překročení hřebene a sestupu se mi z vyhlídky Ruinas El Miro naskytl pohled na Jacó a zapadající slunce. 

Následující den jsem se rozhodl vydat na sever, a to na pláž Herraduru. Po opuštění Jacó jsem se vydal nejprve širokou prašnou cestou k početným farmám a poté cestou přes hřeben nevelkého kopce, i když mapy.cz žádnou cestu neukazovaly. Rozhodl jsem se to ale risknout. Plán nakonec vyšel, cesta nikde nekončila, prošel jsem otevřenou bránou a přelezl hřeben, kde se mi naskytl pohled na záliv posetý několika plachetnicemi. Opět jsem se musel po vyčerpávající "túře" ( bylo asi 35°) posilnit litrovým Imperiálkem. Playa Herradura je z navštívených pláží nejklidnější, asi možná proto, že se nachází ukryta v zálivu  (točil se zde i film "1492: Dobytí ráje"). Byl krásný nedělní den a tak není divu, že byla plná grilujících Kostaričanů. Zpět jsem jel autobusem místní linky Playa Herradura - Jacó, odjezdy jsou např. od obchodního domu Plaza Herradura (zastávky jsou červené), jezdí zhruba každou půlhodinu za 315 Colonů.

Následující den jsme již v 9:00 odjížděli busem společnosti Transportes Quepos Puntarenas do dalšího cíle (zastávka se nachází na silnici naproti hotelu Best Western, bus nezajíždí do terminálu, jízdné činí 1700 Colonů), měli jsme tentokrát namířeno do městečka Santa Elena. Spojení však není přímé, museli jsme nejprve do přístavního města Punta Arenas, kam jsme dorazili v 10:45. Odjezdy z Punta Arenas do Santa Eleny jsou pouze ve 13:30, přičemž autobusové stání se nachází vedle terminálu, v blízkosti oceánu. Spoje zajišťuje společnost Transmonteverde, která na svých webových stránkách (jízdenku je možno koupit online za 2160 Colonů) avizuje moderní Mercedes, realita je však jiná, jedná se o starý rozhrkaný autobus MHD, který není označen ani logem společnosti ani cílovou destinací. Cestou do Santa Eleny, která se nachází v nadmořské výšce 1300 m, bylo možno obdivovat horské scenérie.

Po příjezdu do terminálu krátce po čtvrté hodině jsme se ubytovali ve strategicky položeném hotelu El Sueňo, i když jinak byl průměrný. Město má velmi zajímavé mikroklima, na jedné straně mírný déšť a vítr, na druhé straně slunce, vyskytují se zde proto četné duhy. Měli jsme zde 3 noci, které jsme bezezbytku využili.

První den jsme se vydali do státní rezervace Monteverde Cloud Forest Reserve, který byl založen v roce 1972. Zastávka se nachází přímo před naším hotelem, autobusy jezdí aktuálně např. v 6:15, 7:30, 9:30, 13:20 a 15:00, brány parku se otevírají v 7:00 (do 16:00). Naštěstí zde odpadly drakonické letištní kontroly, nejsou prohledávány batohy ani kapsy. Vstupné činilo 25 USD. V parku se nacházejí místy vydlážděné stezky. Panovalo mlhavé a deštivé počasí, je nutno se proto vhodně obléci, nezbytné jsou podle mě pláštěnka a dle potřeby také bunda. Ze zvířat jsem viděl pouze hada a jakýsi druh mývala, který mi chtěl ukrást lahev s vodou😊. Stezky jsou dobře značené, orientace podle mapy.cz velmi snadná, podnikli jsme zde lehký zhruba 6 km dlouhý trek, zpět jsme se vydali ve 14:00 (další odjezdy jsou např. v  8:30, 11:00 a 16:00) .

Odpoledne jsem ještě navštívil vodopád (Catarata Monteverde), kousek od Santa Eleny, kam se platí vstup 6 USD.

Další den jsme se vydali do "nestátní" rezervace Santa Elena (La Reserva Bosque Nuboso Santa Elena, která je jednou z prvních rezervací spravovaných komunitně, není to tedy klasický národní park, ale je pod ochranou administrativy Arenal Conservation Area),  kam je třeba dopravu předem dohodnout. Požadavek jsem proto předem sdělil na recepci našeho hotelu, kde mi ihned vyhověli. Vyrazili jsme v 8:30 (zpáteční jízdenka je za 4000 Colonů nebo 6 USD), minbus dojel přímo před náš hotel (další možnosti jsou v 6:30, 10:30 a 12:30). Vstupné činí 18 USD. Stezky v parku jsou otevřeny denně od 7:00 do 16:00. Podnikli jsme Caño Negro Trail, zhruba 5 km okružní trek, který nám zabral cca 3 hodiny. V rezervaci proudí severní větry, které vytvářejí oblačný systém, který trvá skoro po celý rok.  Opět tedy vydatně pršelo a cesty byly bahnité, málokde byly vydlážděné, takže jsem si místy připadal jako Indiana Jones nebo Jack Colton z Honby za diamantem.  Tento park se mi líbil více pro svou větší přirozenost a autentičnost. Ve 13:00 jsme se vrátili zpět.  (další návraty jsou možné v 9:00, 11:00, 13:00 a 16:00).

Další den, ve sváteční čtvrtek (Jueves Santo), nastal čas odjezdu do předposlední destinace, kterou byla La Fortuna. Autobusové spojení opět není přímé. Bylo nutno v 7:10 nasednout na autobus společnosti Hermanos Soto do města Tilarán (zastávka se nacházela opět před naším hotelem, jízdně činilo 1500 Colonů) kam jsme dorazili zhruba po dvou hodinách. Další spoj společnosti Transpisa jel ve 12:15 (jízdenka přišla na téměř 3000 nebo 4000 Colonů, přesně si nevzpomínám), a to již do cílové destinace. Cesta trvala něco málo přes 2 hodiny, obdivovat bylo možno zejména jezero Arenal. Stejnojmenný aktivní vulkán, díky kterému je La Fortuna vyhledávané místo, se skrýval v mracích.

La Fortuna je místem hodně turistickým. Nabízí restaurace, bary, obchody a cestovní kanceláře nabízející různé výlety a aktivity. My jsme si objednali arenal hike a pobyt v termálních lázních u společnosti Alltours za 55 USD, zájezdy prodává od 16:00 do 22:00 (vedle hotelu Poshtel) krásná a sympatická Esther😊. Následující den pro nás přijela dodávka, která následně vyzvedla ostatní účastníky a nejprve nás vzala na oběd, kde se podávalo typické casado. Poté jsme se přesunuli k úpatí vulkánu, kde jsme s průvodcem podnikli lehký trek. Jako na zavolanou se nám Arenal zjevil v celé své kráse (není nikterak vysoký, o něco více než naše Sněžka - 1657 m), oficiálně je výstup na něj však zakázán. Krása je to však doslova vražedná - erupce v roce 1968 zničila vesnice Tabacón, Pueblo Nuevo a San Luís a zabila 87 jejich obyvatel. Poslední erupce byla zaznamenána v roce 2010. Vedle Arenalu jsou v Kostarice ještě 4 další aktivní -  Turrialba, Poás, Rincón de la Vieja a Irazú.

Poté jsme se přesunuli do termálního pramene Termales del Arenal & Bungalows, kde je možno si užívat teplou vodu v bazénu a zároveň sledovat s pivíčkem v ruce střídavě se zahalující a odhalující vrcholek Arenalu. Po návratu jsme si dali „stylovou“ večeři na rozloučenou v podniku Makoto, k finálnímu účtu zde bylo připočítáno 10% dýško.

Následující den jsme museli opět dál. V 9:50 jsme se vydali na poslední cestu, a to opět z terminálu v La Fortuna nejprve do města Ciudad Quesada (jízdenka za 1800 Colonů), kam cesta trvá necelé 2 hodiny. Cestou jsme mohli obdivovat přes 2000 m vysoké horstvo a také např. vulkán Plataran. V Quesadě jsme potom přestoupili na spoj směřující do San José (jízdenka za 3300 colonů), jezdí odtud prakticky každou chvíli. Opět se jelo horskou silnicí, v 1800 m nastoupily četné mlhy, cesta přes města Zarcero a Naranjo trvala 2 hodiny.

Náš poslední cíl však již byl bohužel čistě pragmatický - museli jsme být blízko letiště kvůli odletu domů naplánovanému na následující den (9.4.). Zarezervovali jsme si tedy apartmán (Apartamento Sol Azul a 3 min del Aeropuerto SJO) vzdálený cca 1,5 km od letiště, a to ve městě Alajuela, kde také zastavují všechny spoje směřující z Quesady do San José. V blízkém nákupním centru jsme nakoupili nějaké dárky a suvenýry a také se najedli v jednom z četných fastfoodů (KFC, Pizza Hut, Burger King i místní řetězce). Večer jsem ještě podnikl krátkou návštěvu centra města, kde se nachází náměstíčko a katedrála.  Brzy ráno nás sympatický majitel apartmánu (celá jeho rodina bydlí hned vedle) hodil na letiště. Odkud jsme se bez komplikací vrátili do naší domoviny.

Celkových 18 nocí strávených v tomto ráji uteklo jako vždy velmi rychle. Tuto zemi mohu jedině doporučit, Kostarika je sympatická vzhledem k malé rozloze, zážitky jsou ale o to větší. Přírodních zajímavostí je zde napěchováno opravdu velmi mnoho. Navíc jsou místní lidé v pohodě (až na jednoho bezzubého hajzldědka v Tilaránu:-)) a je tu relativně bezpečno (až na incident v San José), sólocestovatelky se tu nemusí bát, potkali jsme jich mnoho:-).