Kousek z Filipín

Vyrazit a prožít konec roku v Asii, ten nápad už tu byl dlouho předtím, ale realizace se pořád zdála z různých důvodů složitá. Náročný závěr roku v práci, zažitá tradice vánoc, že rodina má být tou dobou spolu, obava že všude budeme překračovat určitě spousty lidí… samá různá proti. Léto a i podzim v Čechách byly teplé a slunečné a tak nás ani nic moc nepohánělo. Ale s přibývající mlhou a stále kratšími dny myšlenka začínala být více a více zajímavá. Až padlo rozhodnutí, že tedy ano a že to budou poslední tři týdny na konci roku 2018.

To bylo někdy koncem října a zbývalo rozhodnout finále, tedy destinaci. Vzhledem k tomu že vThajsku, nebo Kambodži jsme už byli a máme rádi pěkné moře, zvažovali jsme tak Indonésii nebo Filipíny. Po zjištění prvních informací bylo rozhodnuto pro Filipíny. Vzhledem k pozdnímu rozhodnutí a současně i k vánočnímu termínu jsme mohli na akční letenky celkem zapomenout, hledali jsme tedy spojení rozumně navazující a za rozumnou cenu s někým komu se dá trochu důvěřovat, že nebude snad stávkovat a nenechá nás ani o hladu a žízni. Po vyloučení několika variant s Manilou jsme zvolili let přímo na Cebu s Cathay Pacific po trase PRG – LHR – HKG – CEB s přiměřenými dvouhodinovými přestupy, 7. prosince tam a nazpět 31. prosince přes AMS, tam zejména proto, že let je operován A 350 a tím jsem ještě dosud neletěl a pak i do Prahy je odtud kousek blíž. A jako bonus, Silvestr v letadle, ten jsme také ještě nezažili a vzhledem k sedmi časovým pásmům jsme měli možnost užít si půlnoc vlastně sedmkrát.

Následovalo sestavení přibližného itineráře cesty. Postupně ze značně rozsáhlého seznamu možných Visajských ostrovů a ostrůvků vykrystalizoval seškrtaním plán navštívit ostrovy Cebu, Palawan s prodloužením o Busuangu (Coron), Bantayan, znovu Cebu, Bohol a Panglao. S vyloučením Boracay kam jsem nechtěl a Luzonu který je zase hodně mimo trasu se jedná asi o nejčastější cíle Filipín. Následovalo zakoupení vnitrostátních přeletů z Cebu na Palawan a z Coron do Cebu už zdomova, za zatím příjemné ceny a základní průzkum Bookingu a Agody, to abychom se trochu připravili do čeho to jdem.

Balení bylo docela jednoduché, jednak se jelo do tepla a dále tradičně kvůli známým výhodám cestování nalehko. Jezdíme jen s30l batůžky, tedy okolo 7 kg a to je sbaleno raz dva. Větší stres byl ovšem finiš vzaměstnání. Obvykle jezdíme vúnoru, březnu a právě premiérově zvolený konec roku nepatří vnaší profesi zrovna mezi klidná období, takže délky směn se sblížícím odletem prodlužovala a na konečné podrobné rozplánování co kdy kde nevynechat navštívit a vyzkoušet, jak a čím se kam přepravit apod. zbylo pak docela málo času. Nakonec jsme to hodili za hlavu s tím že Asie je stejně na plánování docela nevyzpytatelná, počasí taktéž a odjížděli do neznáma s tím že máme zabookované ty dva přelety a jistotu data návratu na Nový rok, protože druhého ledna ráno se jde do práce a do těchto jistot to na místě podle podmínek prostě napasujeme.

Přestože to na Filipíny není zrovna blízko a my ještě pro zpestření si přidali uvidět Londýn zvýšky, tedy zaletět si další čtyři hodinky, tak sedmnáct hodin v letadle a dalších sedm na letištích bylo celkem snesitelných, servis byl dostatečný a zpoždění minimální a my po 19 hodině následujícího dne vystoupili na letišti Mactan poblíž Cebu.

8. prosince 2018: Cebu

Letiště Mactan nás fakt mile překvapilo a přivítalo nečekaně dobrou úrovní a stejně příjemné bylo i znovushledání snašimi batůžky. Venku jsme bez dlouhého přemýšlení odložili resp. vyhodili těch pár teplých věcí, co jsme měli na sobě na cestu, vyměnili pár peněz a také simku vtelefonu za místní s42GB dat, následně zjistili, že autobusy zletiště nejedou ani poblíž našemu rezervovanému ubytku na první noc, o kterém jsme moc netušili kde vlastně vůbec je, protože booking a google ukazovali každý někam jinam a i protože už bylo docela pozdě a i únava zcesty vzali jsme si bílé taxi. Bílé proto, že žluté je podle řidiče autobusu dražší. Trochu nás povozil a nejel zrovna tou nejkratší možnou cestou, ale za konečných 70 Kč se to dalo i celkem pěkně užít. Náš hotýlek řidič dobře našel a i nás tam očekávali, takže bez problémů. Po check-inu vhotelu a večeři ještě ze zásob z cesty jsem šel nasát ještě trochu pachu a prachu zulice, prachu toho doslova a opatřit dostatek studeného piva, základního to nástroje občerstvení a doplnění tekutin a bez nějakého velkého vybalování po krátkém servisu prasklé přívodní hadice vody do sprchy jsme se osprchli a padli do postele.

9. prosince 2018: Cebu - Palawan

Měli jsme hned po poledni odlet zCebu na Palawan, takže jsme si museli přivstat, sbalit batůžky a vyrazit pohledat snídani a transfer naletiště. Jak jsme vylezli zklimatizace vhotelu ven na ulici, uvědomili jsme si, že od večera teplota poněkud narostla a po projitých pár možná i stovek metrů sbatohy a obhlédnutí různých pro nás zatím nezvykle vyhlížejícími stánků soproti třeba Thajsku nezvykle vypadajícími pokrmy, jsme tedy zapadli do vychlazeného 7Eleven sjakousi jistotou kávy a snídaně. Vsousedství se nacházelo něco na způsob MHD terminálu, a uspokojeni cenou za taxi zpředchozího dne jsme se objednali k odvozu na letiště tricyklem. Tricykl je jeden ze základních způsobů dopravy místních i turistů, je to motorka spřipevněným postranním vozíkem určeným buď pro dva turisty, nebo až osm místních, samo včetně jejich zavazadel. Řidič řekl že OK a svědomím že taxi stálo 150P tj. 70 Kč a že motorka nebude jistě dražší jsem ani nesmlouval o ceně, nastoupili a vyrazili jsme. Po krátké cestě exotickými uličkami se ukázalo, že tricykly až kletišti nepouští a musíme vystoupit a přesednout stejně na taxi nebo autobus a záhy se dále ukázalo, že řidič tricyklu chce za poloviční přiblížení k letišti pětinásobek ceny taxi. To jsem mu samozřejmě odmítal zaplatit a sneustálým opakováním že bych musel být blázen jsem, to už vtaxíku spřeloženými batohy čekal, až ho ten záchvat zlatokopectví pustí, což se dlouho nedostavovalo a zlatokopec slevoval jen velmi pozvolna. Zatímco řidič taxi trpělivě čekal, až se domluvíme, postupně jsem vrámci zrychlení zdůvodu blížícího se času odletu letadla navýšil původně nabízenou taxu na dvojnásobek a extra přihodil ještě i pár drobných mincí co mi vrátili vEleven. Ber a nebo nech být, its my maximal price jsem vrazil tuktukáři peníze do ruky a současně pokynul i řidiči taxi že už můžem, tuktukář s vraždícím pohledem a nadávkami sledoval jak se taxi pomalu rozjíždí a já mohl konečně zavřít dveře. Řidič taxi mě pak cestou informoval, že ta cena byla opravdu neobvyklá a že to byl bad driver. Sám si řekl o 45 korun a byli jsme za chvíli u terminálu.

Domácí lety jsou odbavovány ze staré letištní budovy, kde se sejde podstatně více lidí na menším prostoru, ale o to vřelejší atmosféra tam panuje. Před vstupem nějaká slečna zájemcům vážila zavazadla, takže trochu jsme se trochu obávali, jestli nám snaváženými více než 8kg batůžky nebudou dělat se 7 kg limitem problémy, ale opak byl pravdou, nikoho to dál nezajímalo, ani kolik váží a vzásadě ani co je uvnitř.

Při nástupu do letadla, B737 Cebu Pacific nás ještě zaujal hustý kouř valící se z prostorů nad hlavou, ale vyhodnotili jsme to postupně asi jako mlhu kzlepšení klimatu vkabině a protože nikdo nic nehasil, pravděpodobně tomu bylo přesně tak. Odstartovali jsme prakticky na čas a hodinový let do Puerto Princessa utekl jako nic. Na letišti vPPS, opět nově postaveném a moderním jsme doplnili zásobu místní měny, před halou odolali výhodným nabídkám dopravy do centra vanem a vyrazili pěšky po výpadovce, neboť jsme věděli že je to tak max. deset minut pěšky k hlavní ulici. Tam už nás ale ulovil schopnější a víc vytrvalý tricyklista a za konečných 45 Kč nás odvezl kubytku, které jsem ztelefonu při čekání na letišti vCebu rezervoval. Bylo laciné a poblíž bus terminálu což se mi zdálo výhodné, ale bohužel vcelém okolí tam nebyla žádná půjčovna skůtrů, což se ukázalo jako nevýhoda. Po ubytování jsme tedy prozkoumali okolí, tržiště, dali si jídlo, pití a neúspěšně se všude doptávali na půjčovnu. Nikde nebyla a tak nezbývalo, než vrátit se zpět do centra, motorku jsme na druhý den nutně potřebovali. Stopli jsme si tedy projíždějící Jeepney – to je druhý základní způsob místní dopravy, malý náklaďáček skorbou přeplněnou lidmi který za směšnou cenu doveze pasažéra zbodu A do bodu kde chceš vystoupit.. My vystoupili po asi 15 minutách jízdy a zaplacení celkem 7 Kč na hlavní křižovatce, tou dobou už rozsvícené množstvím světelných Santa Klausů a svítících sobů – přece jen vánoce se blíží a nedá se jim uniknout, ani na druhý konec světa. Půjčovna byla hned za první ulicí a protože byl už večer nehledal jsem ani jinou levnější a hned vprvní jsem oproti občance půjčil za 200Kč na den skůtr vdobré kondici na kterém jsme se pak vrátili do ubytka. Po příchodu jsem postupně ulovil několik dobře živených a odpočatých švábů vnašem prostorném pokoji, zakoupil na ulici u stánku piva a náročný první den zakončil dalším švábím úlovkem.

10.prosince 2018: Puerto Princessa

Ubytko jsme měli se snídaní tedy jsme hned brzy ráno se dostavili do vedlejší klimatizované kavárny kde nám naservírovali kávu a první silog, tj. cosi masového srýží. Po snídani jsme sedli na motorku a vyrazili na výlet skrz džungli na opačnou, liduprázdnou stranu ostrova. Příroda kolem byla okouzlující, ptáci zpívali, příjemně teplý větřík a konečně se začínal dostavovat ten pocit exotické dovolené. Krátkou zastávku u vodopádu, se vstupným 5 Kč jsme využili kvykoupání a osvěžení a postupně jsme dorazili kmístním vesnicím a osadám žijícím svým klidným tempem a na panenské liduprázdné pláže protilehlé strany ostrova. Místa to jsou skutečně nedotčená, kilometry krásných pláží sbílým pískem, šuměním vln a palmovým porostem, bohužel ta krása je vykoupena přítomností plážových mušek, sand flyes, které se slétnou hned, jak se člověk začne více kochat tou nádherou. A že jsou vté liduprázdné krajině řádně hladové netřeba zdůrazňovat, takže rychle pokochat, trochu pofotit a radši ustoupit… jenže stejně už řádně pokousaní od těch krvelačných sviní. To kousnutí nijak zvlášť nebolí, jenže postupně nateče do pěkného podebraného boláčku a neskutečně svrbí... to údajně proto, aby ať už člověk nebo zvíře vzniklý bolák co nejvíc rozdrápal a ty larvy mušek co se uvnitř rány vylíhnou se mohly dostat zpět na pláž kzajištění přírodního koloběhu života. Ve znamení boje s těmito pravidly se řídily naše dny a zejména pak noci v následujících dnech.

11.prosince 2018: El Nido

Tento den byl vplánu přesun do El Nida na severu Palawanu. Po snídani, tentokrát kontinentální, jsme sbalili a vyrazili na blízký bus- van terminál. Cena za van transfer se nám zdála přiměřená a slib řidiče že pojedem za 20 minut věrohodný, ovšem zádrhel byl vtom že tím myslel 20 minut poté, co se jeho van zcela naplní. To chvíli trvalo, asi hodinu a další půl hodinu trvalo nakládání obrovské zvukové soupravy právě zakoupené jedním spolucestujícím do vozu, dozadu se nevešla, na to se přišlo rychle, hned jak se všechny naše zavazadla vyložila do prachu na zem, takže nakonec bylo rozhodnuto přivázat krabici na střechu a doufat že tou šílenou jízdou cestou necestou nespadne. Na přední nárazník se ještě izolačkou připevnily dvě nově zakoupené pneumatiky – snad pro větší bezpečí při případném nárazu, ale spíš zdůvodu že jedna paní si vezla tři pytle zelí, které zabralo téměř celý prostor pro zavazadla. Cestování smístními je úplně jiná kategorie než sturisty, to člověku dojde až vprůběhu jízdy třeba zjištěním že vtěch papírových krabicích sotvory jsou živé slepice, které se během šestihodinové jízdy neudrží se nevysrat ani kdyby byly celý předchozí den hlady. Občerstvovací zastávka, klasické to zpestření hromadného cestování vAsii proběhla vpřekrásném venkovním bistru nad jezerem a protože řidič zřejmě postupně seznal že máme opravdu trochu zdržení tak šlapal na plyn čím dál víc až gumy pískaly, do zatáček nebrzdil, ale o to víc troubil, předjížděl nejen buvoly ale i osobáky a džípy a po cca šesti hodinách nás vyložil na špinavém smradlavém plácku před El Nido s názvem Terminal.. Výsledkem nahnaných deseti minut, protože místy bylo tolik motorek, psů, dětí, prodejců, nebo chybějících kusů silnice, že předjíždět nešlo ani spoužitím připevněných pneumatik a hrozivou bednou na střeše, čímž se postup znovu zpomalil, tedy výsledkem bylo že jsem se zařekl, že vanem už tedy nikam nejedu i kdybych měl čekat na autobus tři hodiny.. což když trochu předběhnu, se mi později i vyplnilo.

Po příjezdu se nás ujal jeden zdesítek čekajících ochotných tricyklistů snabídkou že jestli nemáme ubytování, tak nás doveze za 20 Kč přímo do cheep and good room near center, čemuž se nedalo odolat, protože jsme tam přijeli nablint a internet při cestě divočinou nešel. Při třetí zastávce po dvou nepoužitelných jsme se ubytovali, pokoj byl velký tak jen akorát pro postel ale vedle byla ještě prakticky stejně velká koupelna. Vyrazili jsme do centra – zakoupit si spředstihem na další den výlet lodí po ostrovech, rozkoukat se a povečeřet.

12.prosince 2018: El Nido

V El nidu jsou organizovány lodní výlety – Island hopping po okolních ostrůvcích a zátokách. My měli koupenou Tour C sodjezdem v8,30 hodin. Přivstali jsme si tedy, pěšky vbotách do vody jak je tu obvyklé se prošli do centra, nasnídali se a před půl devátou už byli vagentuře se vším vybavením pro šnorchlování. Protože prodali poněkud více výletů než je nově povolená a kontrolovaná kapacita výletů, chvíli trvalo, než vysvětlili lidem, co byli – naštěstí - na seznamu až za námi, že musí přijít zítra. Pak už se nás ujal guide, bosý místní klučina a dovedl nás ksprávnému plavidlu. Tedy téměř kněmu, lodě jsou zakotvené totiž na moři dvacet třicet metrů od břehu vasi metrové hloubce, tam jsme se vybaveni vodotěsným pytlem bezpečně dobrodili, nalodili se a okolo desáté se mohlo vyrazit. Cesta byla organizovaná svýkladem vangličtině, za řevu motoru, ale stejně bysme toho moc nerozuměli, ani kdyby se jelo na plachty, protože naše angličtina je velmi chatrná.

První zastávka, u Helicopter Island kotvilo už asi pět plavidel, ale místo je to pěkné a velmi fotogenické. Takže rychle ven, rychle pofotit a rychle šnorchlovat, dokud bude trochu místa v moři… no nebylo to tak zlé moře je veliké a někteří účastníci zájezdu byli neplavci tedy zůstali vsuchu na písku. Podvodní život byl ale hned kousek od břehu, překrásný a bohatý, pro dámskou polovinu znaší dvojice to byla naprostá šnorchlovací premiéra a nutno říct že i vtom shonu ji zvládla nečekaně zdatně a úspěšně. Po dvaceti minutách ve vodě nás svolali, nechápu sice jak si můžou zapamatovat koho přivezli, ale pokračovalo se dál, k zastávce na Talisay beach, kde se taktéž fotilo, šnorchlovalo a na pláži byl uspořádán oběd. Další zastávkou je Secret beach, klasická pláž zfilmů sukrytým pirátským pokladem. Leze se tam úzkým otvorem ve skále, při přílivu spíš plave a tak vzhledem kpočtu přijíždějících lodí a počtu fotachtivých čínských návštěvníků, kteří plavat vůbec neumí a ještě musí vpouzdrech chránit selfie telefony, tedy jim k fotocíli pomáhají jakési lidské katapulty, kluci kteří je bafnou za záchranné vesty a průlezem doslova prostrčí. Další zastávkou bylo pěkné místo pro šnorchlování na mělčině poblíž privátního ostrůvku, kotvila tam jen naše loď, korály byly bohaté barevné a nezničené a při útesu byly spousty rybiček nejrůznějších barev a tvarů. Poslední zastávka byla na Hidden beach, pěkné uzavřené zátoce spláží, kam se ovšem mělo jet dříve, protože odpoledne už byla ve stínu za útesem a zrovna úplně teplo nám tam když jsme vylezli z vody nebylo. Návrat do Nida byl pak ve znamení oplachování vodou protože se jelo proti vlnám a trochu víc to šplouchalo, vystupování se konalo taktéž přes vodu, takže nazpět jsme šli po městě pěkně jako vodníci, ale nebyli jsme vtom zdaleka sami. Celkově tour byla svýhodami a nevýhodami každého podobného organizovaného skupinového výletu, odjezd byl zmatený a opožděný, průběh ve znamení rychle sem rychle tam, ale kvidění byla místa dosažitelná leda privátní lodí, takže za zkoušku to stálo, ale jednou to stačí.

13. prosinec 2018: El Nido

Už předchozí večer cestou zvečeře nám na ulici klučík nabízel půjčení skůtru, tak jsme zvečeře odjeli do nového a lepšího ubytka na motorce stím že ráno ušetříme čas a budeme moci dřív vyjet. Cíl byl na sever k pláži Nacpan, která vypadala na obrázcích i podle referencí velmi dobře. Skutečnost byla myslím ještě příznivější a nakonec jsme tam strávili většinu dne. Na počátku je místní původní vesnička, pak asi dva tři jednoduché resorty a dál už následují tři kilometry liduprázdné krásné pláže lemované palmami, prostě tak nějak to vypadalo dříve i jinde, než turistický ruch nadobro pohltil ta nejkrásnější panenská místa na Phuketu, Samui, Phi Phi nebo Ko Lipe. Napadalo mě, jestliže ty pozemky kolem bambusových chatrčí patří těm jejim obyvatelům, jsou už vlastně dávno milionáři, aniž to tak nějak tuší a i kdyby nepatřily, tím spíš nebude dlouho trvat až chatrče zmizí a začne se betonovat, tak jako všude jinde. Užívali jsme si toho luxusu, koupali se nazí, jezdili na motorce po mokrém písku na hranici dorážejících vln, fotili, procházeli se, pak si nechali u místních ve vesnici připravit k obědu rybu a až pozdě odpoledne jsme to krásné místo opustili. Ještě jsme se projeli kousek dál na severní pobřeží přes další místní vesničky, kam turisti už vůbec nepřijdou, všude nám mávali a život tam zatím zůstává tradiční a opravdový. A víc už jsme nestihli a otočili nazpět. Při návratu jsme - asi pro snadnější návrat do reality, se zajeli už potmě ještě podívat na předměstí El Nida do oblasti Corong Corong, kudy jsem sem přijeli první den. Tam je to už vůbec jedno velké staveniště, úzká silnice naprosto nepobere všechny ty auta tricykly a motorky a proti tomuto je centrum El Nida, přestože i tam už naplno propukla zlatá horečka, ještě celkem relativně vpohodě.

14. prosinec 2018: El Nido

Plán pro tento den byl půjčit si kajak a vyrazit vlastní silou na plavbu na protější ostrov Cadlao, vlastně kopírovat trasu D Tour akorát že po svém. Tak se i stalo, akorát že smalým zpožděním, protože bylo nejdřív třeba vymámit způjčovny motorek mou občanku, kterou jsem tam nechal vdobré víře, že ji neztratí při vyzvednutí skůtru a najednou při vrácení se nemohli dohodnout kdo ji vlastně a kde má, což sjejich pohodovým tempem docela trvalo… no ještě že jsem jim nesvěřil pas. Cesta na kajaku tam byla vpohodě, propádlovali jsme se kolem všech lodí kotvících a vyjíždějících ze zátoky a za chvíli už jsme přeplouvali úžinu a mířili k ostrovu. Zastavovali jsme zpočátku na plážích liduprázdných jako Paradise beach a dále už zabydlených třeba návštěvníky zŘíše středu, přivážejících na soukromých lodích své stoly a na ně pak obrovité hromady různého jídla a pití aby plážový piknik nehrozil být pokažen nedostatkem jídla a pití. Pak jsme zkusili přejet i průliv kHelicopter Island ale průliv není chráněn od oceánu a vlny byly na kajak čím dál víc veliké tak jsme se způlky raději vrátili a zajeli podle pobřeží ještě do zálivu Ubugon se špičatými skalisky, tam se příjemně pokochali a sodhadem, že přibližně stejně dlouho bude trvat pádlování nazpět jako trvalo sem jsme pozvolna vyrazili nazpět. Ano, trvalo by, jenže to by nesměl začít kvečeru foukat zpevniny protivítr a zvedat tím vlny proti kajaku, čímž se pádlování zrekreačního stávalo více a více sportovním a ke konci už výkonnostním až život zachraňujícím. Do přístavu jsme přijížděli za tmy, vlny už nebyly v šeru moc vidět, takže nešlo ani reagovat a promočení vodou přelévající přes loď a vyčerpaní jsme šťastně připluli kmolu, kde už nás dávno netrpělivě čekaly holky způjčovny kajaků, aby si mohly odškrtnout nás naživu a kajak doma. Ale každý zážitek se počítá a ten sdobrým koncem tuplem.

15. prosinec 2018: El Nido / Coron

Již předchozí den jsme si zakoupili lodní lístky zPalawanu na Coron, jedna loď jede všest ráno, to se nám zdálo se všemi nutnými předcházejícími procedurami vražedné tak bylo vybráno za stejnou cenu mírně příznivější spojení vpůl osmé. Cesta trvá asi pět hodin a loď vzhledem ksvému pravděpodobnému roku výroby jela překvapivě rychle, spíš je přesnější přeskakovala z jedné vlny na druhou což některým citlivějším vnášelo zelenou barvu do obličeje a tito nešťastníci se následně hromadili u WC na zádi. Nám ale vadila jiná věc, chybějící kryt výstupu klimatizace nad našimi sedadly takže mráz se snášel přímo na naše hlavy a my jsme je postupně navlékali do všeho, co bylo po ruce. Zlodi toho po cestě nebylo příliš vidět neboť většinu cesty okna pokrývala vodní tříšť. Následně jsme se dozvěděli, že tuto trasu lze jet i tři dny jako zážitkovou plavbu s přespáním na ostrovech po trase a kdo má více času má myslím smysl takovou možnost zvažovat, nám však už za dva a půl dne odlétalo letadlo. Příjezd na Coron, resp. na ostrov Busanga byl na čas. Po vystoupení zlodi jsme prošli z přístavu uličkou mezi žebráky, kterou nám zařídila přítomná ostraha přístavu a další ulička již byla tvořena desítkami řidičů tricyklů čekajících na rito. Protože jsme neměli ubytování, nechali jsme se opět jedním znich naložit a povozit po jeho oblíbených tipech na levné a dobré pokoje. Cestou nám ukázal na obrázcích kam nás to všude může vzít na výlet zítra, pozítří a popozítří a za chvíli už jsme prohlíželi první pokoj. Byl levný to je pravda a podle toho i vypadal, stejně tak i další tedy jsme pokračovali dál do centra a po třetí ukázce levného pokoje jsem dal větší důraz na slovo dobrý, oželel snídani vceně a domluvili jsme se s majitelkou příjemného hotýlku přímo u centra. Po ubytování a vybalení věcí jsme vyrazili do ulic na obhlídku a také pořešit program následujícího dne, zakoupit ten správný výlet po zátokách a jezerech protějšího ostrova Coron. Agentur snabídkami identických výletů za identické ceny je plná ulice, u jedné jsme se dali náhodou do řeči spárem Holanďanů a shodli se v tom, že máme podobnou představu o trase i o ceně. Když jsme zjistili, že navíc bydlíme i ve stejném hotelu a dokonce přijeli i tou stejnou lodí, byl už jen krůček domluvit se i na společném postupu nákupu. Byli jsme už skupina a právem žádali slevu a bonusy. Sleva byla sice jen stovka na osobu ale bonus zařazení extra placené zastávky u Baracuda Lake do programu našeho výletu zdarma byl potěšující. Domluvili jsme se tedy, zaplatili a pokračovali už individuálně vprůzkumu městečka. Coron Town není nijak oslnivé místo, slouží spíš jako základna kvýletování po okolí, jedna hlavní ulice zpřístavu je lemovaná vším děním, křížená uličkami shotýlky jídelnami nebo obchůdky, u moře je pak velká tržnice a přístaviště výletních loděk, nad městem je kopec s vyhlídkou kam po schodišti směrují davy turistů zejména na západ slunce

16. prosinec 2018: Coron

Ráno nás probouzí déšť hlasitě bubnující na plechové střechy kolem a představa krásného výletu se zdá hodně vzdálená. Když na chvíli pršet přestane, vyrážím na ulici pořídit něco ksnídani. Rýže s párkem nebo vajíčkem ksnídani jsme měli už dost tak si kvšudypřítomné kávě 3 v1 dopřáváme nově různé sladké a plněné pečivo dostupné na každém rohu za 2 – 3 koruny kus. Po snídani nás společně sholandskými přáteli vyzvedne van a odveze nás ten kousek k turistickému přístavu k naší lodi. Stále je zataženo, ale už naštěstí moc neprší. Než se někam vypluje je potřeba vždy na spoustu věcí či lidí čekat, což se děje i zde a po nalodění dalších opozdilců, potřebného vybavení i doplnění dalších členů posádky vyplouváme asi po ¾ hodině zevlování vlodi na Coron Ultimate Tour zpevněnou ještě o extra návštěvu Baracuda Lake. Počasí je stále nic moc a mraky se honí po nebi, první zastávka je šnorchlovací nad korály, lokalita je pěkná a pestrá ale díky oblačnosti zážitek není dokonalý. Následuje šnorchlování u vraku japonské válečné lodi –opět díky oblačnosti jsou vidět odhladiny jen hrubé obrysy, ale zato kolem jsou velká hejna pruhovaných rybek. Další stop Twin Lagoon, vcelku malebná dvojice spolu propojených zátok skrásnou barvou vody a útesy kolem, až na těch deset, patnáct lodí kotvících před vlezem, kterým je potřeba dovnitř dopravit mj. i desítky číňanů vplavacích vestách navázaných pro jistotu ještě na provaze, to aby se ve stejném počtu i vrátili. Průvodce je dovleče po zádech na provaze skrz vstup dovnitř do laguny, oni se pak krátce pustí, vyfotí selfie a rozzářené je dovleče na provazu nazpět klodi. Ale jinak ty místa nejsou resp. nebyly by špatné. Stejně tak i Green Lagoon, na tu nám i zasvítilo při obědě na lodi slunce. Než posádka připravila oběd, měli jsme chvíli na šnorchlování a jelikož šéfová vedoucí zájezdu jasně říkala, že je tam dostatečně hluboko a že můžeme skákat zlodi a ne slézat po schůdkách, skočil jsem zpřídě po nohou do vody. Jak je tam hluboko jsem poznal brzy, když jsem uviděl, jak se snáší do hloubky má vypůjčená šnorchlovací maska co mi při skoku sklouzla z očí, protože jsem si ji dost nepřitahl a dal jsem tím šéfové příležitost k obměně obnošené masky za novou, za mé peníze. Ale stanou se určitě i horší nehody, stěmito opakovanými slovy jsem si nechtěl výlet otrávit. Stavělo se ještě u Kayangan Lake, to je obrovské a hluboké sladké jezero uvnitř ostrova sevřené útesy, asi největší atrakce Coronu. Jde se tam nejprve po delším dřevěném molu obklopeném loděmi a když molo nestačí tak i přes ty lodě které se navážou za sebe a pak ještě se leze kousek do kopce a zase zkopce dolů. Voda vjezeře je krásně čistá, skály kolem špičaté a vysoké, jen bohužel u kraje se plácají ve vestách všichni ti zlodí kotvících opodál a o moc dál se plavat nesmí, prostě opět klasický příznak všech organizovaných výletů na must see místa. Zastávka u Baracuda Lake je zpravidla zvlášť placená a vedoucí výpravy vědoma si toho začala před příjezdem vybírat extra vstupné, což se nám vůbec nepozdávalo, měli jsme to mít jako bonus zdarma a po telefonátu do kanceláře kde nám to slíbili gratis to nakonec gratis i skutečně bylo. Protože se zde platí extra, tak tady tolik lidí nebylo, opět sladké jezero uvnitř ostrova sevřené skalami a útesy kam se leze po schodech přes skaliska. Předposlední zastávku u slíbené krásné pláže jsme zdůvodu zatažené oblohy i časového skluzu nějak vynechali a poslední zastávkou bylo šnorchlování u Siete Pecados. Jedná se o asi pět ostrůvků s mělčinou kolem skrásnými barevnými korály, hejny korálových ryb a rybiček všech barev i tvarů a kdyby zrovna svítilo slunce, byl by zážitek ještě lepší, takto bylo většině účastníků chladno i na lodi v oblečení natož aby se bez slunce máchali ve vodě, byť teplé a tak jsem si tam šnorchloval skoro sám. Večer byl pak ve znamení příjemného setkání popovídání sjiným českým párem, toho Czech jsme si všimli vknize hostů vhotelu a nedalo nám je, když bydlí přes chodbu neoslovit. Přicestovali sem po ročním pobytu na Zélandu a směřovali do Thajska a dále měli vplánu i další země JV Asie a kdovíjaké ještě.

17. prosinec 2018: Coron

Původně byl dnes vplánu ještě jeden výlet, na malebné ostrovy Banana a Malcapuya, ale díky včerejší zkušenosti s masami číňanů ve vestách i stále oblačné obloze jsme jej přehodnotili a hledali alternativní program. Po poradě s Googlem jsme půjčili na půl dne skůtr a odjeli sobčasnými zastávkami z důvodu deště prozkoumat okolí a blízké pláže Bali a Cabo. Hlavně Cabo by nebyla marná, kdyby ovšem nebylo zataženo a občas nemrholilo, tak jsme se tam moc nezdrželi a ani nic neplatili. Na všech zajímavějších plážích nebo místech o které se může vyskytnout větší zájem mezi turisty se platí za vstup, ne nějak moc ale je to tu taková specialita. Azyl před mraky jsme našli nakonec vMaquinit Hot spring, přírodních lázních při břehu moře sbazénky termální vody, sice poměrně dost teplé ale vzhledem kzatažené obloze a vkombinaci svychlazeným pivem i docela příjemné. Odtud jsme se vraceli už do Coron Town, projeli si ještě druhý konec města, kde jsme dosud nebyli, vrátili motorku a pěšky si pak vyšlápli ještě na kopec nad městem s pěknou vyhlídkou. Na večeři jsme zvolili stejnou restauraci jako předchozí den, jejíž produkty se nejvíce podobaly thajské kuchyni. Je tam sice více podniků různého kulinářského zaměření, ale nám právě ta jídla známá z Thajska dost chyběla a i když byla vícekrát vnabídce, nikdy nám moc nechutnala, thajská kuchyně po filipínsku moc nefunguje a ta filipínská.., tak ta už vůbec ne, tušili jsme, že to tam nebude nějaká hitparáda a tak se nám to i potvrdilo.

18. prosinec 2018: Coron / Cebu

Náš let zostrova měl odlet vsedm ráno, řešili jsme tedy kdo nás tak brzy odveze na letiště vzdálené asi 15 km. Na to jsme se opět spojili se známýmiHolanďany, protože se už na společném výletě ukázalo, že nejen přijeli a bydlí snámi ale i odlétají tím stejným letadlem na Cebu a vyzvednout nás všechny měl vpět ráno hotelem objednaný van. To ráno nás nevzbudil ani jeden zdvou nastavených budíků, ale nějakým řízením příznivého osudu jsem se vzbudil po půlhodině od vypnutého zvonění sám a čas odjezdu jsme při vynechání ranní kávy a troše spěchu při balení věcí nakonec přibližně stihli. Stejně jsme ještě čekali než řidič přijel a vlastně už i trochu pochybovali jestli vůbec přijede, ale on na rozdíl od nás věděl, že letiště otvírá nejdříve všest a že i půl hodinky na odbavení nám bude na malém ostrovním letišti bohatě stačit a stačilo. Vrtulovým letadlem Bombardier Q400 Philippine Airlines jsme se za doprovodu milého palubního personálu servírujícím i na takto krátkém letu občerstvení, vnízké letové hladině proletěli nad ostrovy a ostrůvky centrálních Filipín a přistáli opět na letišti MactanCebu, odkud jsme i odlétali. Rozloučili jsme se s Holanďany mířícími dál do Malajsie a už známým prostředím pokračovali MYbusem na autobusový terminál odkud jsme měli vplánu odjet na sever Cebu do Hagnaya a odtud pak na ostrov Bantayan. Dopolední dopravní zácpa vulicích Cebu naši cestu protáhla hodně přes hodinku a ksevernímu terminálu jsme přišli zrovna ve chvíli, když zbrány autobusáku vyjížděl, taky opožděně, autobus scedulí Hangaya, nezaváhal jsem proto a mávnul na řidiče, dveře zasyčely a byli jsme uvnitř, že ani jsme se nestačili před tou dalekou cestou vyčůrat. Cesta trvala celkem asi pět hodin, první hodina znamenala jen popojíždění vkolonách vCebu City ale postupně se tempo zrychlovalo. Do autobusu nastupovali a po chvíli zase vystupovali prodejci různého občerstvení, takže nabídka nevázla, vpolovině byla obvyklá přestávka na WC a na jídlo pro všechny pasažéry i pro řidiče a čím dál hezčí přírodou jsme se postupně blížili kměstu Hagnaya. Spíš než město jde o místo, odkud vyplouvají lodě, prostě přístav. Trajekt jede asi každou hodinu, ale jeden zrovna odplouval tak jsme koupili lístky na následující, pak se trochu porozhlédli a doplnili tekutiny dvěmi pivky Miguel a za chvíli jsme mohli – po zaplacení obvyklého drobného terminal fee na palubu. Tato loď byla tedy naopak super pomalá a klidná a hodinu a půl dlouhá plavba na nepříliš vzdálený Bantayan mě po dvou sice malých Miguelech spolehlivě uspala. Po přistání vystoupení a zaplacení vstupního fee za použití mola?? a ještě eko fee neznámo za co jsme byli venku zpřístavu. Nejen na Filipínách ale i jinde v Asii když se někam přijede, tak už tam čeká houf tuktukářů a nabízečů ubytování. Nejinak na Bantayanu. Ubytování jsme měli tentokrát na první noc rezervované zdlouhé chvíle v autobuse přes Booking, tak jsme potenciální přítomné ubytovatele zklamali, ale do jednoho tricyklu jsme nasedli, protože bydlení nebylo příliš blízko a navíc se už stmívalo. Dovezl nás na místo a ještě než nás propustil, nám vnutil výhodné půjčení dobrého skůtru na další den za super cenu. Tak jsem sním ještě popojel pár ulic před dřevěnou kůlnu odkud vyšel majitel několika ve tmě zaparkovaných skůtrů – půjčovnou bych to jistě nenazýval, ale když rozsvítil světlo tak přede mnou stála úplně nová 125 Honda s pouhými160 najetými kilometry. Za 150 Kč na den za úplně novou motorku jsme se poměrně rychle domluvili na dva dny, opět oproti české občance a bylo vyřešeno. Tyhle rychloakce vAsii mám docela rád, někdy je to sice takový fofr že člověk nestačí ani moc o věci přemýšlet, ale výsledek bývá zpravidla příznivý a na večeři jsme tak už jeli na skůtru a ne pěšky.

19. prosinec 2018: Bantayan

Program na ostrově jsme neměli přesně vymyšlený, ubytování bylo pěkné i se nám tam spalo dobře a tak hned ráno u jednoduché snídaně jsme projevili zájem o prodloužení. Zástupkyně majitele ovšem po krátkém telefonátu sdělila, že dům je na další den plný, zda to byla pravda nebo důsledek velmi nízké lastminute ceny na Bookingu nevím, každopádně museli jsme se sbalit a hledat si něco jiného. Motorka se mi tak výborně hodila a objel jsem hned nějaké tipy zinternetu a i od místních a vjednom ubytku jsem narazil i na dva Čechy co žijí na Bantayanu dlouhodobě. Dali jsme se do řeči a jelikož znali osobně i majitele a dokonce bydleli u něj ve svýchzačátcích, podali pozitivní reference a bylo rozhodnuto přestěhovat se sem. Majitel byl sympatický povídavý Slovinec Alex sjednoduchou angličtinou a nic pro něj nebylo problém a skutečně to tak i bylo, byl vpohodě. Ještě jsme probrali nějaké tipy co vidět po ostrově, nasedli jsme na motorku a vyrazili poznávat Bantayan. Okruh kolem ostrova jsme zvolili proti směru hodin, ale kdybysme tušili, že další den proprší, měli jsme to dát opačně a spíš se vyvalit na Paradise Beach. Silničkama a cestičkama mezi místníma vesničkama jsme se dostali až na konec ostrova do Madridejos, prohlédli si okolí a vraceli se po druhé straně přes Bantayan Town, tam jsme se chvíli zdrželi a i trochu zmokli, ale díky tomu odtud máme nového talismana, důstojnou náhradu za nedávno ztracenou myš cestovatelku – růžového plameňáka Ester.

20. prosinec 2018: Bantayan

Ráno nás probudil déšť, spíš řeknu liják a plány pro dnešek byly tytam. Naboso jsem přeběhl přes trávník do kuchyně zalít kávu, ke které jsme pak pojedli sušenky ze zásob a pod střechou před pokojem jsme pozorovali ty neustávající proudy vody padající znebe. Nevypadalo to dobře ani na radaru, tak jsem volný čas věnoval prohlížení fotek a plánování podrobností itineráře do příštích dnů. Počasí se poručit nedá a pršet nepřestalo ani po poledni tak jsme vybalili nepromokavé bundy nasedli na motorku a odjeli na oběd. Nikam jsme dnes nespěchali a poseděli u oběda, pak se přesunuli ještě do kavárny, když déšť trochu zeslábnul zabalení v bundách jsme podnikli na motorce brodíce se loužemi a blátem kratší průzkum nedalekého okolí. V podvečer jsme si pak dopřáli masáž a odtud pak pokračovali na večeři a mokrý den jsme se snažili nejen přežít ale i užít.

21. prosinec 2018: Bantayan

Původně měl být tento den na Bantayanu poslední, s tím že brzy ráno špatnému počasí ujedeme. Když nás ale ráno přivítala téměř modrá obloha, řekli jsme si, že tu zůstaneme ještě o den déle. Bantayan je příjemný pohodový ostrov, s levným bydlením a levným jídlem a pitím, nepřelidněný a takový přátelský, prostě pohodový. Domluvili jsme si tedy sdomácím Alexem další noc a poprosili ho o motorku. No problem, ani jedno ani druhé a za pár minut byla už motorka přistavená. Protože jsme si tady ještě neužili koupání, vyrazili jsme na Paradise Beach, malou ale hodně pěknou plážičku. Vybírá se tam sice za vstup 100 pesos, ale místo je to pěkné, udržované a ráno jsme tam byli téměř sami. Přestože postupně lidí a i hluku přibývalo, strávili jsme tam většinu dne, sluněním, plaváním a šnorchlováním. Cestou zpět jsme ještě podlehli nabídce řecké restaurace Athena a užili si docela povedeného gyrosu. A jelikož se nám ještě z Bantayanu nechtělo, alespoň ne hned ráno, vzpomněl jsem si na nabídku výletu lodí na nedaleký Virgin Island, kterou jsem dostal hned při příjezdu společně s nabídkou půjčení motorky od řidiče tricyklu vpřístavu. Jelikož zkušenost s motorkou přes něj byla dobrá, stejně tak i cena, zkusil jsem ho tedy pohledat vpřístavu. Samozřejmě tam byl a poznal mě ještě dříve než já jeho a domluvili jsme se, že vše zařídí a druhý den v sedm nás ráno vyzvedne v ubytování.

22. prosinec 2018: Bantayan / Cebu

Ráno pár minut po sedmé pro nás přijel tricykl a odvezl nás do nedaleké rybářské vesničky, odkud se mělo vyplout. Doprovodil nás po mělčině klodi, kde už na nás čekali dva kluci, tak asi 14 – 15 letí, kteří jak se později ukázalo, řídili loď a doprovázeli nás. Virgin je malý privátní ostrov, dobře přichystaný na příchozí turisty nejen nemalým vstupním poplatkem ale i příjemným a upraveným prostředím s restauracemi a posezením. Strávili jsme tam procházkami i šnorchlováním asi tři hodiny a cestou zpět jsme se stavili ještě na mělčině u Hilantagaan Island na šnorchlování. Po návratu jsme se rychle osprchovali, sbalili batohy a pěšky vyrazili do přístavu na loď na Cebu. Po zakoupení lístků na nejbližší trajekt, zaplacení drobného výstupního Fee a ještě vpolovině mola dalšího drobného Fee jsme nastoupili na trajekt kostrovu Cebu. Posádka byla dnes hodně veselá, vzhledem k blížícím se vánocům měli všichni nasazené santaklausovské čapky, zpívali a tancovali a do pokladničky přitom vybírali drobné a když jsem pak vyšel nahoru, u kormidla seděla mladá holčina taktéž včervené čapce a kormidlem spolu sní točil a řídil trajekt asi šestiletý klučík. Dojeli jsme do přístavu v pořádku a hned zlodi si nás rozebrali tuktukáři a průvodčí zautobusů a čekala na nás cesta do Cebu City. Tam jsme přijeli z důvodu asi obvyklé večerní dopravní zácpy už pozdě večer a využili tak nabízející se mototaxi, další filipínskou formu městské dopravy, k transferu do jižní části města k objednanému ubytování. Po pravda trochu divočejší jízdě na motorkách a ubytování se jsme se byli podívat po nějaké restauraci na večeři, jenže nikde už nic otevřeno nebylo tak jsme museli splynout smístními a povečeřet snimi hamburgery u stánku na ulici. Ještě štěstí že pivo Miguel v litrové lahvi bylo dostupné v nonstop obchůdku hned vedle hotelu a tak jsme jej ještě opakovaně navštívili.

23. prosinec 2018: Cebu

Plán byl hned ráno vypůjčit motorku a po vlastní ose vyrazit směr Moalboal a dále na jih Cebu, během tří dnů pak udělat okruh kolem ostrova a vrátit se zpět do Cebu. Už při procházce za účelem snídaně jsem se rozhlížel po půjčovně motorek, bohužel jsem žádnou neviděl a ani o žádné dotázaní místní neslyšeli. Když o ní neslyšel ani recepční vhotelu, stím že snad u autobusového nádraží by měla nějaká být, po vystěhování jsme využili nabízejícího se taxi, jehož řidič nás načapal s batůžky vyjít na ulici a za 25 Kč se nechali přiblížit kautobusáku. Žádnou půjčovnu jsme však ani po hodině hledání nenašli a zřejmě tam ani žádná nebyla, tedy byli jsme u autobusáku, rozhodnutí bylo snadné, pojedeme tam autobusem. K autobusové dopravě na Filipínách – existuje a celkem dobře funguje, autobusy jezdí vkrátkých intervalech, za pro nás příjemně směšné ceny a jsou hojně využívány místními. Vtom byl ten problém, před autobusovým terminálem se táhla dlouhá fronta několika set lidí čekajících před vstupem dovnitř, který se navíc ukázal jako vstup obsluhující jen blízké linky. My však potřebovali na jih, tedy kdruhému vstupu obsluhujícímu jižní řekněme dálkové linky a tam byla ta fronta ještě mnohem větší. Mezi vstupy byla hlavní brána hlídaná ostrahou, odkud vypouštěli vyjíždějící naplněné autobusy a kde poměrů znalí místní se zkoušeli vecpat se bez čekání ještě do autobusů přibržďujících při výjezdu zareálu. Nám na přímý dotaz, doporučili to samé, že je to rychlejší a snadné. Jenže když za dvacet minut snažení se nám nezkušeným a sbatohy na zádech nezadařilo byť se pokusit se do některého vhodného autobusu vecpat, vzdali jsme to, ale protože jsme už byli vprostoru brány a fronta byla naskládaná hodně z velkédálky, drze jsme se zařadili u brány do první třetiny fronty do objektu terminálu. To jsme pravda vté chvíli ještě netušili, že stejná fronta je i uvnitř areálu a pak ještě následuje jedna před nástupištěm do autobusů. Autobusů vyjíždělo opravdu hodně, nicméně cestujících byli v hodně velké přesile a věc komplikovalo ještě to, že matky sdětmi mají přednostní nástup a nějaké to dítě sebou tam měla opravdu každá ženská. Netuším, jestli je to tím, že autobusová doprava byla teprve nedávno vynalezena a každý si ji chce vyzkoušet, nebo spíš vlivem neděle vkombinaci blížících se vánočních svátků, ale po třech hodinkách čekání a postupování jsme se přiblížili kvytouženému autobusu a vydobili si vněm svá místa směr Moalboal. Když byla bezpečně uložena do prostor pro náklad i koza mohlo se vyjet. Nedělní předvánoční dopravní zácpa byla ještě hustší, než obvykle a po hodině popojíždění a troubení jsme se vymotali změsta a za stálého vytrvalého troubení a brždění jsme postupně nabrali směr vnitrozemí. Do Moalboal jsme přijeli vpodvečer, zastávka není přímo v letovisku a než jsme se rozkoukali už nás odchytli dva motorkáři, že nás odvezou a o to větší ochotu jevili, když se dozvěděli že nemáme ještě zajištěné ubytko. Tam co nás přivezli, bysme zůstali jen v případě totálního vyprodání všeho v okruhu 10 km, takže jsem v telefonu rychle operativně našel první rozumnou blízkou alternativu a nechali jsme se odvézt tam. Volba to byla sice správná, ale krátce co jsme vybalili věci, vypadla ve městě elektřina a vše se ponořilo do tmy. Takže k večeři byly sušenky a banány, ale studené pivo se sehnat nakonec podařilo, asi i na tyhle věci jsou tu připravení.

24. prosinec 2018: Cebu, Moalboal

To že je Štědrý den, jsme si řekli, že nebudeme na dovolené příliš řešit, možná snad trochu večeři ale chtěli jsme si ten den hlavně užít. I proto jsme byli v Moalboal, relativně klidném místě spár hotýlky poměrně daleko za městem. Hned brzy ráno jsme pronajmuli vubytku skůtr, popojeli do městečka, nasnídali se a pokračovali kmoři. Moalboal je známé mimo jiné tím, že na některých místech hned blízko zpláže lze pozorovat vmoři mračna sardinek. Takže jsme vyzvěděli kdeže to je a chtěli vyzkoušet. Ze břehu je to místo poznat podle toho, že na místě kotví desítky lodí a člunů a kolem je znát pohyb šnorchlujících a potápějících se pozorovatelů. Skutečně to je jen nějakých 50 – 70 metrů z břehu po mělčině, pak následuje zlom do hloubky a podle něj zhloubky vystupují hejna malých rybiček, tisíce, tisíce sardinek v hejnech, lesknoucích se na slunci jak mění směr a rotují v dokonalé koordinaci v hejnech. Zdrželi jsme se tam docela dlouho, voda byla příjemně teplá i viditelnost dobrá, pak jsme si dali kávu, měli tam skutečnou, ne jako všude jinde z pytlíčků a pak jsem se ještě, už jen sám vrátil k sardinkám ještě si to užít, protože takto snadno přístupné místo je vzácné a nechápal jsem moc lidi, co si to kupovali jako výlet lodí když byli vlastně tak blízko od břehu.. Když jsem se dost nabažil sardinkami, i když vydržel bych osobně ještě i další vstup, tak po obědě jsme popojeli na skůtru dál podle pobřeží, směrem k White beach. Tam jsme dorazili, s tím že tam chvíli poležíme vpísku a vykoupeme se v pěkné zátoce. Sotva jsme vylezli z vody a rozbalili ležení, byl u nás chlapík a nabízel výlet lodí za želvami. Zeptal jsem se jen tak pro kontrolu za kolik a když vyslovil cenu řekl jsem mu že je blázen a že leda za polovic a to za oba dva a myslel jsem že je to tím vyřešené, že mi odpoví že jsem blázen já a odejde. Jenže neodešel, porozhlídnul se a říká že tedy OK, mávnul směrem po pláži, že tamta loď čeká na nás a že můžeme hned. Trochu jsme narychlo přemýšleli, protože plán byl relax a ne výlet na moře, ale cena byla čtvrtinová a tím zajímavá a já jsem želvy vidět rozhodně chtěl, ať už tady nebo někde jinde později. Tak jsme si řekli, že do toho půjdeme, že je Štědrý den tak bude další zážitek. Stejně tak si řekla asi i mladá korejka Kim, která sama ležela opodál na pláži a kterou chlapík zlanařil na stejnou akci mezitím co jsme se rozhodovali. Podívala se na nás, zamávali jsme a pozdravili se a za chvíli už jsme společně nastupovali do lodi u břehu. Kapitán a jeho pomocník – zřejmě otec a syn byli hodně pohodoví a veselí a sympatický, zaplatili jsme dohodnutou cenu a vypluli. Zastavili jsme na mělčině, starší šel snámi do vody a ukazoval nám kde co je, potápěl se a hledal želvy a nás k nim naváděl. Viděli jsme asi pět velkých mořských želv, některé hodně zblízka, pak spoustu ryb, hvězdic a korálů. Pak jsme chvíli odpočívali na lodi, Kim nebyla tak moc dobrá plavkyně, popojeli ještě jinam a ještě jednou šli do vody, kde byly zase želvy. Samozřejmě jsem měl sebou i svou malou plyšovou želvičku cestovatelku tak jsem ji na zpáteční cestě vyndal, představil osádce a nejvíce se zalíbila právě Kim, která se sní hned chtěla vyfotit a to opakovaně. Za pár minut jsme přistáli zpátky u pláže a přesto že se to seběhlo tak narychlo a neplánovaně, byla to dobrá akce. Až do soumraku jsme pak zůstali na pláži a vrátili se odtud až potmě a protože noční život vMoalboall moc nekvete, vyrazili jsme hned na večeři. Nakonec jsme si dali grilovanou rybu a krevety v celkem nesvátečním bistru kde jsme předtím i obědvali a i bez vánočního stromečku a dárků si užili příjemný teplý večer na terase.

25. prosinec 2018: Moalboal / Oslob

Ráno opět balíme batůžky a po snídani se necháváme odvézt tricyklem do města na autobus směr Bato. Odtud chceme dojet do Oslobu, kde chceme přespat a druhý den absolovovat proslulé plavání svelrybími žraloky. Autobus dlouho nepřijíždí, původně jsem zjišťoval, zda vůbec na vánoce pojede, a že údajně ano a asi po hodině čekání přijíždí, už pěkně napěchovaný lidmi a i když to nevypadá, že se dokážeme nacpat všichni dovnitř tak postupně se během jízdy propracujeme i kvlastním sedačkám. Autobus je bez oken a řidič na to jak je tradice pěkně šlape a za hodinku a půl jsme vBato, kde se přestupuje a za další asi hodinku v Oslob. Vystupujeme a plán je najít ubytko, motorku a vyměnit peníze, protože nám docházejí. Ani jedno se však nedaří, po úvodním průzkumu možností zjišťuji, že protože je 25. prosince banky i směnárny jsou zavřené a jediný bankomat ve městě je prázdný. Bez peněz ubytko ale zejména motorka nějak nejde. Pomoc nám nabídne řidič tricyklu a postupně objedeme pár hotelů, kde by mohli umět vyměnit dolary což se nakonec za nepříliš výhodný kurs i podaří. Pak mě doveze ještě do půjčovny, kde beru skůtr a odjedeme nedaleko, do ubytka mezitím koupeného přes booking. Řidič nám ještě nabízí výhodný transfer lodí, jenže nevíme jak dlouho se tam zdržíme ale domlouváme se jak se případně najdeme. Celá anabáze zabere hodně času tak po ubytování v celkem příjemném pokoji za dobrou cenu sice vyrazíme na motorce podle původního záměru do kopců, ale je již pozdě a způlky se vracíme, domluvíme s tricyklistou, že skutečně využijeme přes něj transfer další den na Panglao, pokoukáme po městě a po bezúspěšném bloudění po trhu si kupujeme domů k večeři pečené kuře a brzy jdeme spát abychom brzy ráno byli připravení na žraloky.

26. prosinec 2018: Cebu, Oslob / Panglao

Plavání se žraloky v Oslob je jedna znejmasovějších atrakcí Filipín. Nekoná se přímo v Oslob, místo leží asi 10 km jižně. Protože jsme chtěli být v první vlně, jak nám radili zkušenější, bylo potřeba být na místě už všest, tedy budík před pátou a ještě potmě jsme vyrazili na skůtru za žraloky. Vstupní místo nelze přehlédnout, silnici tam už takto brzy ráno lemuje množství motorek, tricyklů a vanů a přestože jsme tam byli jen krátce po šesté, už i tak tam bylo několik stovek turistů. Po zaplacení, registraci a proškolení co a jak dělat tváří v tvář žralokům jsme dostali oranžové záchranné vesty a pořadová čísla, podle kterých se nastupuje do lodí a odjíždí sotva pár desítek metrů od břehu na moře. Tam se lodě sturisty seřadí za sebe a další lodě, už ne sturisty ale skrmiči lákajícími paryby do uličky mezi vzniklými dvěmi řadami lodí. Akce je organizovaná a koordinovaná, všechny lodě se pomalu pohybují vpřed a vuličce mezi nimi se žraloci plující u hladiny snaží zachytávat do tlam kousky shazovaného krmení. Většina pozorovatelů je přitom ve vodě a přidržuje se bambusových madel u lodi a smaskou na hlavě pod vodou pozoruje, ale kdo chce může si zkusit odplavat kousek dál od lodi. Žraloci jsou opravdoví, poctivé čtyřmetrové majestátní kusy, sice nejsou lidožraví, ale protože nebyli proškolení, že se nemají přibližovat tak jako jsme byli my, stát se může, že se otře o člověka třeba ploutví nebo ocasem, tak jako se to stalo mě. Plaval jsem si kus od lodi, když se náhle pode mnou objevila půlmetrová otevřená tlama a než jsem stačil uhnout už mě předjíždělo vespodu celé čtyřmetrové tělo, měl jsem tak možnost si ho pěkně zblízka prohlédnout, ale jak pak mávnul ocasem, svou drsnou kůží mě přejel po noze. Krev ale ze mě netekla, byla z toho jen odřeninka. Přestože je to organizovaná a hodně masová zábava a byznys se zvířaty, zážitek to bezesporu je a dá se také předpokládat, že to celé stejně brzy ochránci přírody zarazí. Celé to plavání bylo docela rychlovka a popůl osmé jsme už byli volní, čas jsme měli tak do desáté a pak jsme se chtěli vrátit, sbalit a pokračovat na Panglao. Vyjeli jsme tedy omrknoutještě vodopád Tumalog poblíž. Když jsme přijeli kvstupu, závora byla zavřená a dva kluci co tam hlídkovali nám hlásili, že jsou vánoce, přijdte zítra. Popojeli jsme tedy kus výš, zda by se tam nenechalo třeba jinudy, čemuž nic opravdu nenasvědčovalo, ale při návratu už tam kluci nebyli, tak jsme postavili motorku kousek opodál, podlezli zátaras a pěšky nadrzo si vyrazili kvodopádu, vzdáleném nějakých 600 metrů. Jak se ukázalo, tak nápad prolézt dovnitř jsme měli asi úplně sami a tak jsme si mohli užít jinak turisticky hodně frekventované místo jen a jen pro sebe, krom nás tam byla už jen údržba, kosili a pálili křoví kolem cest a zametali. Ale nikdo nám nic neřekl a to jsem byl připraven, že bych jim klidně strčil i nějaké to peso. Vyčvachtali jsme se v jezírku, pofotili a vyrazili zpět. Když jsme pak dorazili k ubytku, hned nás odlovil známý tricyklista a aby si pojistil kšeft, počkal na nás až se sbalíme, vrátíme motorku a odvezl nás rovnou k přístavišti. Tam jsem mu předal domluvené peníze o které se následně zřejmě podělil s posádkou lodi a za chvíli už nás malým člunem převáželi květší lodi a my jsme tak zamávali Cebu. Loď přímo na Bohol z Oslob nejede, musí se touto výletní lodí přes Panglao, odkud ráno přivezla desítky výletníků na žraloky a teď se vrací zase nazpět do svých resortů. Po asi dvou hodinách jsme dorazili na Momo beach kde už čekaly jeepney a jeden znich nás odvezl do Tagbilaran na Bohol. Potřebovali jsme jako obvykle rychle si půjčit motorku, což se nám po kratším hledání v jedné zabordelené dílně či garáži povedlo a opět to byl zcela nový skůtr a na něm jsme tedy bez zdržování vyrazili směr Loboc ve vnitrozemí Boholu. Jeli jsme tam stím, že ubytko pořešíme až na místě, ale výběr na místě nebyl zrovna široký a navíc už se stmívalo tak jsme vzali nejlevnější bambusku z bookingu. Ta ovšem na google byla značená jinde než ve skutečnosti byla a tak jsme následující hodinku strávili ježděním hledáním a vyptáváním. Po ubytování, pravda v dosti jednoduchém bydlení jsme se ještě vrátili do městečka na jídlo a skončili v celkem příjemné domácí pizzerii s překvapivě dobrou pizzou, která nás ve spojení slevným studeným a opakovaným pivem Miguel dostala po celkem hektickém dnu znovu do klidu a pohody.

27. prosinec 2018: Bohol

Budíček byl nedobrovolný, jako vždy ve znamení kohoutího kokrhání, dnes obzvláště vybarveným, neboť kolem ubytka bylo několik kohoutů a slepic. Po celkem nevalné snídani ve městečku jsme hledali kajak na projížďku po řece. U místní prodavačky ve stánku jsem za boudou objevil ležet kajak, tak jsem ji ukecal na půjčení, jenže kajak byl jen jednomístný a při zkušební plavbě ve dvou i přesto že mi tvrdila jak na něm její dvě děti jezdí na ryby, tak byl fakt hodně vratký, takže jsme nakonec poděkovali a půjčili si sice předražený ale dvoumístný kajak vubytování, za přibližně stejnou cenu jako byl nocleh, ale to zřejmě jediný momentálně dostupný kajak vokolí. Projeli jsme se po líně se vinoucí řece Loboc, jejíž břehy jsou obrostlé palmami a bujnou vegetací, vystoupili na břeh, přeběhli lanový most, pofotili a před polednem se vrátili, vystěhovali se a na motorce pokračovali k další plánované atrakci, ziplinu přes údolí a kaňon řeky. O ziplinech na Boholu jsme věděli dopředu a po ziplinech co jsme si užívali nedávno v Laosské džungli, jsme si ani tyto nemohli nechat ujít. Přes kaňon jsou dvě lana a jezdí se po dvou, vždy tam a i nazpět a jezdí se vleže, vtakové plachtě. Nefrčí to sice tak rychle ani tak daleko jako vLaosu, ale společná jízda vedle sebe byla pro nás novinka a i výhled do údolí tam byl moc pěkný, takže jsme si to hned ještě jednou zopakovali. Odtud následovala cesta zpět do Tagbilaranu, protože nazpět do bambusky už jsme nechtěli a ubytko poblíž zítřejšího cíle, čokoládových kopců poblíž Carmen na Agodě ani na Bookingu prakticky nebylo. Takže jsme už ve městě, po nějakém tom hledání našli jednoduchý hotýlek poblíž centra a nastěhovali se tam a částečně vlivem bídného streetfoodu a částečně dílem náhody vyzkoušeli i večeři vmístním mekáči.

28. prosinec 2018: Bohol

Po snídani jsme si sbalili batůžky a na motorce vyrazili nejprve je odložit dohotelu na příští noc a pak už na nártouny, roztomilé nejmenší opičky světa, které jsou další proslavenou zastávkou na Boholu. Chtěli jsme tam být co nejdříve než přijedou turisté což se nám povedlo a ještě před oficiální otvíračkou už jsme v doprovodu milých filipínských průvodkyň objevovali ukryté a ospalé tarsiery pod listy stromů. Byly roztomilé a hodně fotogenické. Dalším cílem pak byly proslulé čokoládové kopce, cesta knim trochu trvala, není to tak blízko a ještě jsme odbočovali ze silnice a také občas zastavili, protože sprchlo a při rychlejší jízdě nám nebylo vůbec horko. Správné místo na odbočení opět nešlo přehlédnout, bylo to tam jako na pouti, po zaplacení vstupného hned u silnice se vyjelo na malý kopeček, kde už parkovala možná stovka motorek, desítka vanů a nějaké ty autobusy a odtud po schodech se vyšlo na vyhlídkovou terasu spřesilou čínských turistů vyzbrojenýchtelefony i selfie tyčemi snažíce se zachytit sebe a fotogenické kopce do jedné kompozice. To trochu poznamenalo atmosféru, pravda dostat se k zábradlí a vyfotit kopce bez lidí se nám podařilo, ale stejně bylo dost zataženo a tak jsme se jen krátce pokochali vyhlídkou a dali se na ústup. Cestou nazpět jsme ještě krátce odbočili u nenápadné cedule zvoucí k vodopádu a při další odbočce minuli turistický Twin bamboo bridge Sipatan a našli si a užili takový samý zavěšený bambusový most ale naprosto bez turistů vkrásné přírodě přes slepé rameno řeky Loboc. Když jsme pak projížděli město Loboc, zastavili jsme si tam ještě na repete ve vyzkoušené Villagiopizzerii, společně s přítomnými Italy jsme snědli a pochválili pizzu jako nejméně sladkou z Filipín a do Tagbilaranu jsme vyráželi už za tmy

29. prosinec 2018: Bohol

Tento den byl takový den vodopádů, na jižním Boholu je množství vodopádů a kaskád, tak jsme vyrazili některé navštívit a vybrali si oblast kolem Balilihan. První byl Kawasan falls, stejnojmenný vodopád je pravda i na Cebu ale na rozdíl od něj tento je turisty zcela zapomenutý. Přijeli jsme ráno různými silničkami a cestičkami, ne přímo kněmu ale nad něj, odkud pak voda padá dolů, a kde jsou pěkná rýžová terasová políčka, slezli jsme po stezce dolů a byli tam po celou dobu naprosto sami. Vody netekl moc silný proud tak to bylo příjemné sprchování i čvachtání vjezírku. Cestou zpět jsme i dobrovolně zaplatili 9 korun vstupného, i když jsme mohli odejít tak jak jsme přišli vrchem. Další zastávkou byl Camugao falls, příjezd je po silnici kparkovišti kde už parkovalo pár motorek a cesta dolů pak sestupuje strmou stezkou ve vegetaci a na závěr i kousek říčním korytem. Tady padalo vody podstatně více, takže vlézt pod proud vody hrozilo zaražením do země, přesto to místní mládež zkoušela proběhnout, tak nezbylo než to zkusit taky, ale rána to byla teda silná i s rukama na hlavě. Jezírko je poměrně velké a dá se vněm i pěkně zaplavat a i toto místo je pěkně fotogenické. Třetí zastávkou byl Mag-Aso falls, na všech vodopádech místní vybírají drobné vstupné, ale tady byla závora už při odbočení ze silnice, takže jakési mýto pro přiblížení kvodopádu, u kterého se platilo samozřejmě znovu. Přestože se nejedná o velké částky, systém kdy si místní useknou v džungli kus bambusu a dají ho přes cestu, kudy často jezdí turisté se bude jistě úspěšně rozvíjet. Kvodopádu dolů vedlo vybudované a celkem udržované schodiště v džungli, ale místo samo bylo ve stínu a takové ponuré, že jsme se ani nenamočili a brzy nabrali směr zpět. Jako poslední jsme navštívili Inambacan spring, silný pramen vytékající z jeskyně a tvořící kaskády vhezkém prostředí, bohužel ale obsazeném štípavým hmyzem, takže jsme se zde zdrželi jen krátce. Závěr výletu byl zpestřen ještě když nám při zpáteční cestě došel benzín vmotorce, naštěstí to bylo už na kraji města, takže následovala operativní porada s google a dotlačením k asi 500 m vzdálené benzince bylo vše spraveno.

30. prosinec 2018: Panglao

Dnešek, tedy náš poslední celý den jsme podnikli návštěvu ostrova Panglao, který je vyhlášený jako ideální dovolenková destinace, s krásnými plážemi a všemi tak super místy. Není to ostrov vpravém slova smyslu, zBoholu na něj vedou dvě široké silnice, tak jsme jednou přijeli a druhou odjeli... a mezitím? Právě že nic co by nás tak ohromilo, kpěknému moři se nejde moc dostat pro privátní ohrazená území, White Beach na pohled zdálky pěkná ale zblízka také nic moc, vnitrozemí nezajímavé, objeli jsme Panglao celý kolem dokola, vědomě nenavštívili Alona Beach, nakonec jsme chvíli zůstali na Doljo Beach kde bylo celkem dobré šnorchlování, při kterém nás málem okradl malý kluk, v poslední chvíli jsme ho zahnali, když už už prohlížel co skrývají naše batůžky. Pokračovali pak přes Momo Beach a si tak říkali co sem ty spousty lidí tolik láká, jestli ty jeřáby co staví stále nové a nové hotely jsou znakem vysněného ráje.. Kdybychom tam nebyli, nevíme, ale teď víme že Panglao bylo jednoznačně nejméně zajímavé místo znaší krátké ochutnávky Filipín. Vrátili jsme se ještě dříve, než jsme si plánovali a tak kromě procházky městem jsme stihli ještě i 1,5 hodinovou masáž na rozloučenou.

31. prosinec 2018: Bohol

A je tu den odletu, ráno trochu nudného ale nutného balení, snídaně, po snídani koupit lístky na loď, pro jistotu s předstihem a pak ještě v rychlosti na trh, utratit poslední zbylé peníze za boty na cestu a na návrat, protože v sandálech jsme se vracet do zimy netroufali. Před polednem už do přístavu odkud nám odjížděla loď na Cebu. Tam jsme si ještě zvenku obhlídli pevnost, na silvestra měli ovšem zavřeno, se sousedním udržovaným parkem v blízkosti přístavu a zde probíhající přípravy na silvestrovské oslavy a jeepneyem se pak přemístili na autobusové nádraží v centru, odkud pak pokračovali už vyzkoušeným Mybusem na letiště. Na letišti jsme vystoupili jako posledně, jenže to nestačilo, byli jsme totiž na domácím terminálu, takže byl nutný ještě transfer na mezinárodní, nově vybudovanou a myslím pěkně povedenou letištní budovu. Byli jsme tam tak akorát, následovalo převléknutí do teplejšího oblečení, před odbavením, pak ještě zaplatit poslední filipínské překvapení - odletový poplatek, namluvit a poslat novoroční přání známým a před devátou večer jsme startovali do Hongkongu. Tam jsme přistáli před půlnocí a poblíž nástupního gatu jsme vstoupili do našeho nového roku 2019, našeho protože číňany vstup do jejich nového roku prasete teprve čeká. Asi hodinku po půlnoci se s námi odlepil od země krásný A350-900 směrem do Amsterdamu, let trval hrůzných 13 hodin, ale hodně z toho času jsme prospali, tak se to celkem sneslo. Po přistání v Evropě jsme museli vyzvednout batůžky, protože nám je z neznámých důvodů odbavili jen do Amstru, podnikli ranní novoroční procházku po letišti a závěrem naší cesty byl pak krátký let jedním z posledních Airbusů, které ještě zbyly z ČSA. V Praze nás přivítalo překvapivě ne úplně zlé počasí, bylo asi osm nad nulou, tak jsme se ani neklepali zimou, přejeli jsme na Florenc a zbylý čas do odjezdu autobusu prožili tak jak jsme i cestu začínali, v mekáči. A pak už jen návrat do domovů, zpět do reality a druhého ledna opět do práce.