Křížem krážem po krásách Severní Sulawesi
Nahlédnutí a okoštování nejzajímavějších míst, co severní cíp chobotnice nabízí
Cestopis z roku 2018 napsala selena.hr
Píše se 13.10 2018...
A my konečně přistáváme. Jupíí, po úmorných 26 hodinách na cestách do cílové destinace Manado. Následuje cesta do resortu, kterou místo smluveného odvozu (záhadně nepřijel) z resortu nám zajistí pokoutný „taxikář “ Ernesto. V důsledku únavy, nedostatku spánku a příšerné vlhkosti, která nám po výstupu z letiště pěkně vrazí facku, vezmeme to první, co se namane. Nasedáme do černé Toyoty, najednou cvak , zatáhnou se černé okna a my si říkáme: „ A ty Juro..“, najednou se z milého Ernesta v mých očích zjeví téměř samotný satanáš , představuji si co se stane, kam nás odveze, co budeme dělat, vteřiny ticha by se daly krájet a najednou z něho vypadne: „ODKUD JSTE ?“ v napětí odpovíme, jeho očka se najednou rozzáří a začne vyprávět, ukazovat na mobilu kamarádku z Česka, mluvit o slivovici a upřímně, ten kámen co mi spadne ze srdce je slyšet až bůhví kde . Tak dlouho cestovat na to, aby jsme cestu ukončili po přistání to by teda byla výhra. Pro příště méně zbrklosti a více rozvahy :-) Následuje poklidná cesta kde vesměs všichni potulní psi na než ukazuje , jsou pro něho foods. NJn, musíme si zvykat, holt jiný kraj jiný mrav říkáme si . V Grand Luley resortu nás všichni přivítají typickým indonéským „ keep smiling“ a následuje padnutí za vlast.
Výhled z resortu
Procházka po mole
14. 10 - První den a trochu toho pokoukáníčka
S Ondrou jsme se rozhodli, že se trošku koukneme po okolí. Oblékli jsme se, pořádně promazali ochranným faktorem 50, nastříkali neskutečnou srajdou proti všemožné havěti, stylem rychle vyběhnout na balón, zadržet dech, nastříkat a doufat, že z nás nesleze kůže. Tento utrejch by pozabíjel v okolí minimálně 1 km vše živé. Štrádujeme si to kolem příbytků, jejichž obyvatelé tvoří převážně černá prasata, kohouti, všude možně uvázané krávy a hromada psů se svrabem a bůhví čím ještě. Jelikož se neodvážíme jít mimo hlavní cestu tak si to pěkně šlapeme po hezky vyhřáté silnici. Do kopečka a zase dolů. Všude kolem samé palmy, dřevěné příbytky, vyhřátá silnice a hromada motocyklistů, kteří se usmívají, mávají, pokřikují jakože zdraví , nebo si říkají kam ti dva blázni jdou a smějí se. Naivně doufám, že první možnost je správně . To co se na mapě zdálo v dosahu ruky, tady se zdá tisíc kilometrů daleko. Když už přes pot v očích nevidím na 30 cm před sebe, tak se rozhodneme, že tuto výpravu vzdáme, vítězně se otočíme a jdeme zpátky. Opravdu pěkně blbej nápad, samozřejmě tohle nahlas nevypustím z úst. Jak si to tak pěkně štrádujeme zpět, před námi poslední cca 500 metrů, najednou přijede chlapík na motorce, což by nebylo tak divné, kdyby sebou neměl brokovnici. Kouknu na Ondru, on na mě, co to má jako znamenat a jde si to proti nám. No, nemyslím si že jsem hysterická ale v tu chvíli co se mi honilo v hlavě, to by byl slabý odvar pro Chocholouška. Utěšuju se tím, že kdyby něco, tak jsme ubytovaní tam kde jsme, a určitě by nás někdo začal hledat. Naštěstí moje obavy se rozplynuly, když chlapík se usmával, zastavil kousek před námi, otočil a šel si se skupinkou lidí vybírat na pole krávu. Ufff, vítězně si oddychnu a odkolíbáme si to zpět, do bezpečí a konec dne zakončíme v bazénu.
V pozadí pasoucí se kravičky
Všude kolem samí psi
Domeček
Opalující se prasátko
Žhavá silnice, stromy a nic
15. 10 - Náš první opravdový výlet
Přes webovky Matahatikita tour jsme si individuálně domluvili s místním průvodcem za příznivé ceny různé výlety, vřele doporučuji. Průvodce Bagus je opravdu skvělý člověk na svém místě, s neskutečným přehledem. Dneska máme v plánu Minahasa Highland tour. Crrrr, zvoní budík my celí propocení z místního klimatu i přes nonstop ventilaci na 23 stupňů vstáváme do nádherného dne. Rozhrneme závěsy a místo oskara koukáme do lijáků deště. Ale jelikož jsme pozitivní a nic nás nemůže zastavit, šup na snídani, nabalit se a jedeme na výlet. Bagus je neskutečně přesný, my sotva dobíháme ze snídaně, zralí na druhou sprchu, on již vysmátý na nás kouká, mává. I přes nepřízeň počasí jedeme vstříc novým zážitkům. Cesta je dlouhá ale díky klimatizaci se dá vydržet. První zastávka v rezidentní čtvrti a 4. nejvyšší socha Ježíše Krista na světě, následuje nezbytná fotka a jede se dále. Stoupáme v serpentinách do výšky necelých 1000 m.n.m, vzduch řídne, počasí se místy pěkně zhoršuje. Koukáme na farmářská políčka v pěkně nepřístupných terénech a nedokážeme si představit, že bychom je obdělávali. Holt život zde je fakt tvrdý. Další zastávka je město Tomohon a místní ovocný market. Koukáme jak puci, co vše je možné zde vyplodit, myslela jsem si, že mám celkem přehled o exotickém ovoci ale tenhle market veškeré moje ideály rozmetal. Kupujeme si 2 kokosy za 10 000 IDR což je cca 20 Kč neskutečné, ananas, mango, za pakatel. Připadáme si jako milionáři. Vytahujeme bankovku v hodnotě 100000 IDR a neskutečně mě štve, že si farmáři musí jít půjčovat vedle, od ostatních farmářů , kteří vytahují z kalhot zmuchlané, popsané bankovky, jelikož kolikrát nemají na vrácení a my menší zatím nemáme. Bagus se nás ptá, zda chce ochutnat jackfruit. Řekneme ok, přijdeme ke stařence, která svýma ušmudlanýma rukama a nožem který připomíná, že zažil minimálně práci v černočerných dolech, zručně rozřízne jackfruit na kousíčky a posunky nám s úsměvem nabízí, ať ochutnáme. Kdo by vrásčité, usmívající se stařence odolal, že? Polkneme nasucho, tichounce pošeptám Ondrovi: „Jenom ždibíček požvýkej ať nemáme hnačku jako bič.“ Díkybohu jí to stačí k blaženému úsměvu od ucha u uchu, zbytek nám zabalí do sáčku, který taky pěkně pamatuje, a vydáme se vstříc ochutnávce skořicových koblížků, právě čerstvě vytažených ze žhavého oleje. Naštěstí tato ochutnávací epizoda končí. Přežili jsme bez úhony.
Vedle ovocného marketu se nachází extreme market pro představu: „ Jídlo, ze všeho co se pohne.....“ od pečených krys, netopýrů, přes hady, kočky, psi atd. Pohrávám si s myšlenou, že bych jenom nakoukla, jak to vypadá, krysy, netopýry bych překousla ale jako velká milovnice zvířat typu kočka a pes bych asi s tímto měla problém. Bagus ovšem na to konto začne vyprávět, jak tam zachází se psi a kočkami, já v naivní představě, že je to jako v mastně, kde si člověk jde pro kus hovězího, jsem záhy vyvedena z omylu, že psi a kočky jsou pěkně umístěny v klecích, zákazníci si je vyberou a následně je otupí basebolkou, hodí do žhavého uhlí, useknou hlavu a vyvrhnou. Dost, díky Bagusi to mi bohatě stačí abych se utvrdila v tom, že opravdu neee. Pomalu mu líbám nohy a vyrážíme zpět k autu. Najednou si Ondra vzpomene, že by potřeboval navštívit „pány.“ Hledá, a hledá najednou se předním zjeví „ kadibouda“ přiskočí k němu zřejmě hajzldědek a chce po něm 2000 IDR. Ondra zaplatí, on mu otevře dveře a předním se zjeví díra v hlíně,ve které plave, to co si nechcete představit ani v nejhorším snu. Zadrží dech, rychle vykoná potřebu a utíká ven. Přežil, snad bez újmy…
Následuje cesta k Tondano Lake, největšímu jezeru v Severním Sulawesi, obklopené krásnými horami a sceneriemi, oběd z místní flóry a fauny, kdy upřímně narvat se ke stolu je i pro typického drobného Indonésana neskutečný výkon natož pro Evropana. Poskládáme se ke stolu jako„fakýři“, užíváme si božské many , krásných výhledů a připadáme si jako celebrity,jelikož každý se chce s námi fotit. Dokonce i majitel si s námi udělal selfie a sdělil nám, že nás dá na místní nástěnku, takovou poctu jsme tedy nečekali. Poděkujeme a následuje cesta k Linow lake, místnímu vulkanickému jezeru, které je zajímavé tím, že mění barvu díky různorodému chemickému složení plynů, které se vypouští z okraje jezera , navíc je teplé, a nakonec „nádherně“ , voní díky síře po zkažených vajíčkách. Ale očividně, kačenám rochnícím se při okraji, je to totálně jedno. Následuje typický Minahasa dezertík v podobě banánů přelitých čokoládou a posypaných hezky vonícím sýrem což se k místním aromatům náramně hodí. Upřímně, díkybohu, že máme k tomu čaj, na ochutnání zajímavé ale na slupnutí celé mísy s touto dobrotou to fakt není. Ovšem to by to nesměl kupovat Bagus. Tak do sebe soukáme co se dá. Sníme ¾ porce a doufáme, že se bez úhony dopravíme zpátky. Cestou zpět nás čeká zastávka v Gorontalo, kde se koukneme na typické „Minahasa houses“. Pro představu dvoupatrová luxusní dřevěná chatka na kůlech, která je specifická protože dokáže odolat zemětřesení, tím že dřevo z nichž je vyrobená, se při zemětřesení rozvibruje a nepoloží se. Takový zázrak za 440 000 Kč. Krásná cena za zachráněné životy, když pokud jste ve svazku manželském Vám na to vláda ještě přispěje. Unaveni, plní zážitků, se necháme Bagusem v nekonečné zácpě dovézt zpět a těšíme se na další setkání.
4. největší socha Ježíše Krista
Políčko v horách
Fruit market
Fruit market
Stařenka a její nožík
Tondano Lake
16.10 - Trocha té romantiky
Předem jsme si v resortu domluvili taky trošku té romantiky a rozhodli se zkouknout západ slunce. Počasí nám opět chvilkově nepřeje, zataženo, občas trakaře, čekáme na spásný telefon z recepce, že jedeme. Stále čekáme, nervy na uzdě, a nakonec 30 minut před odjezdem se ozve z telefonu: „Vyjasnilo se, je vidět, jedeme.“ Vítězně nasedáme do menší dodávky, kterou řídí vzhledově sotva plnoletý mladík, dle mého zjištění dospělý muž z Japonska s 26 roky. Vydáváme se směrem na horu Tumpu tyčící se 750 m.n.m. Cesta krásně klikatá, drkotavá, autíčko v zatáčkách pěkně drhne ale nakonec se dočkáme. Před námi se tyčí neskutečný výhled, červánky i mé srdce lehce poposkočí a zjihne. Koukáme na krásu Celebského moře, na ostrov Bunaken, vulkanický ostrov Manado Tua, město Manado, a užíváme si přítomného okamžiku, 1 milion 200 fotek a alou zpět. Cestou zpět se nás mladík zeptá, jestli nejsem náhodou z Ruska, v té chvíli plná něhy, mi začnou cukat ústa, zvýší se mi tlak, pulzuje mi na spáncích a v duchu si říkám: „COŽEEEE?“ (nemůžu naplno přiznat, že Rusy nemám zrovna v lásce, když tvoří velkou část návštěvníků na tomto ostrově.) S velkou námahou ze sebe vysoukám sladce znějící. „NO.“ A začnu mu vysvětlovat odkud jsme a kde se nacházíme. Na závěr mu oznámím, že mám v oblibě Rusy, asi jako Indonésané Číňany ( jsou všude a ne vždy se chovají ukázněně.) Od srdce se zasmějeme a díkybohu si do konce našeho pobytu pamatuje odkud jsme.
V dáli Manado city
V popředí ostrov Bunaken, vzadu vulkanický ostrov Manado Tua
17.10 - Za širým oceánem
Dnešní den byl opět v režii našeho věrného průvodce Baguse. Čekalo náš poznávání okolních ostrovů, šnorchlování, honba za delfíny, mořskými želvami a všelijakým podmořským životem. Vzbudíme se do ranního kvákání žab, naštěstí vykoukneme z okna a azuro všude kolem nás. Díky, díky. Namažeme se faktorem 50 a alou na cestu. Bagus už na nás čeká ve vestibulu. Projdeme přes zahrady na molo, kde ve spalujícím vedru čekáme na odvoz. Koukáme po moři k nám připlouvá krásná, velká loď. Celí natěšení, taková nádhera. Bohužel tohle není naše loď. Za 20 minut přijíždí krásně malinečká kocábka, pro 5 lidí až příliš těsno. Nevadí, sluníčko svítí, kinedryl spolknutý a hurá jedeme. První se snažíme zachytit hrající si delfíny, 3 hodiny kroužíme sem a tam, lodička se hezky kolíbá, vlny nás občas ošplouchnou. Projíždíme kolem ostrovů Bunaken, Siladen, Montehag. Bagus a jeho pomocníci dělají pomalu psí kusy a nic… Bagus se omlouvá, že to se mu dlouho nestalo, nevadí. Jedeme se šnorchlovat. Následuje příjezd do národního mořského parku Bunaken. Počáteční neúspěch je rázem zažehnán, když si nasadíme šnorchly a ponoříme se do podmořského světa, všude kolem hrají korálové útesy neskutečnými barvami, hromada různorodých rybiček, krása střídá nádheru. Kupodivu na to, že šnorchluju poprvé, musím se pochválit, že mi to celkem jde. No, chudák Ondra, který se neustále topí ve vlastní šťávě, kašle, vodu pod brýlemi a říká, že je to v pohodě. No, ok věřím mu. Najednou se pod námi zjeví nádherná mořská želva, neskutečný zážitek tak blízko tomuto stvoření, užíváme si to plnými doušky. Následuje oběd na Bunakenu, formou bufetu v jedné chatičce, přiznám se, že doteď netuším co jsme to jedli ale bylo to výborné. Prohlédneme si na břehu místní mangrovy, plující nepořádek a hezky pěkně, opět se šnorchlovat. Najednou nevidíme 1 ale rovnou 4 želvy , naše srdce plesají blahem a vůbec nám nevadí, že kapitán na zpáteční cestě při držení kormidla pospává. Nádherný výlet, zbytek dne si sice připadáme jako slanečci a ještě k tomu pěkně připeklí ale nevadí, zásoba aloe se najednou hodí.
Naše loď
Ostrov Siladen
Hledání delfínů
Mangrovy
Část posádky
Naše kráska
18.10. - Odpočinek
V tomto dni nabíráme síly, mažeme bolístky, chodíme pro jistotu pouze do vzdálené bezpečnosti a poznáváme více místní lidi, kulturu a tradice. Lidé tu jsou neskutečně milí,vstřícní a ochotní na druhou stranu nedochvilní a v hodně věcech lehkomyslní a neskutečně nepořádní. Neuvěřitelně mě dostává jak i přes to všechno si vždy dokáží udržet keep smiling. Na každém rohu na vás koukají krámky , kde nabízí většinou čaje, kávu, limonády typu cola, sprite, do jednoho takového jsme vlezli pro balík vody. K našemu překvapení vodu neměli, za to nás odvedli do šeré místnosti, kde na udusané hlíně si hrálo dítko, hezky zatuchlo tu bylo , ale nejdůležitější věc, stála tam lednička, otevřeli ji a vybídli ať si vybereme mezi colou, fantou a spritem. I když ani jeden nejsme příznivci těchto pochutin, nedalo se odmítnout. Vzali jsme si 2 coly , za 15 000 IDR. Oni nadšení, že Ti bílí si vybrali jejich krámek a že si u nich něco koupili, vítězně nám na to dali sáček a my jsme si to štrádovali dále.
Místní krámek
Gauče najdete téměř před každým domem
Někdo prodává ovoce , jiný náhrobky
MHD
DětI o přestávce
19.10- Výlet na Bunaken
Opět jsme se probudili do krásného, parného dne. Dnešní den jsme se rozhodli strávit na ostrově Bunaken. Ve smluvený čas jsme se dostavili k molu, kde nás téměř včas (cca 20 minut čekání zde nic není) vyzvedla loď, pokud jsme si mysleli, že naše kocábka z výletu za podmořskou faunou je to nejhorší co nás může potkat, tak to jsme netušili, co přijde teď. Dostat se na palubu abychom nebyli o hlavu kratší nebylo jen tak. Nakonec vše dopadlo, usedli jsme a čekali a čekali…. A startovalo se a startovalo a motory nic, ale koumavý námořník vytáhl rezavé kombinačky a začal se hrabat v drátech u motoru napůl potopených do vody. V tu chvíli jsem si začala opakovat základy první pomoci u úrazu elektrickým proudem. Pár hadiček pokroutil a najednou světě div se naskočilo to. Koukl na nás vítězně a jelo se. Cesta díkybohu byla jen 20 minut, jelikož můj žaludek by asi déle nevydržel. Aaa krása, zlatá, pevná zem. Na ostrově kupodivu nikdo nebyl, veškeré krámky otevřené místní prodejci si klábosili mezi sebou, občas se zjevila loď s Číňany, kteří se akorát najedli a směle pokračovali dále po moři. Šnorchlovali jsme se, užívali si místního klidu, pohody, mezi odpadky, chaluhy a dostali jsme hlad. Šli jsme tedy hledat něco přijatelného k snědku. Na přístupné straně ostrova byli vesměs přijatelné 3 „restaurace.“ Dvě jsme pro nepřijatelný nepořádek (alias nehorázný mrdník) odmítli a nakonec si vybrali tu kde bylo nejvíc lidí, což značilo, že by to mohlo být dobré. Jídlo bylo skvělé, sice lístku jsme totálně nerozuměli, bohužel v angličtině nevedli. Tak jsme to riskli, vodní dýně, zeleninový salát, mísa rýže, ryba, meloun, čerstvý kokos. Na jídlo jsme si nemohli stěžovat, mírně nepříjemný byl pach kuřat, krve a bahna, hned vedle za zdí probíhali místní čerstvá jatka. Ale při mělkém dýchání se to dalo přežít. Za 80 000 IDR jsme zažili neskutečnou hostinu. Nechali jsme dýško 20 000 z čehož byli tak neskutečně zaskočení, až mě to dojalo. Děkovali jako o život. Následovalo prohlédnutí krámků, koupení nezbytných suvenýrů, pochutin a alou zpátky do resortu. Loď pro nás přijela až neskutečně včas.
Hrabání se v motoru
Bunaken
Poloprázdno
20.10 - Manado city
Rozhodli jsme se také zažít trochu té městské kultury. Minibus pro nás přijel ve smluvený čas a za 40 minut nás vysadil u Manado city shopping center, naši záchytnou stanici. Vybrali jsme si opravdu skvěle, parný den ve městě, kde nefunguje kanalizace a vlhkost šplhala k 73 %. Ťápání po rozpálených cestičkách u silnice bylo též skvělé, upřímně jsme byli rádi, že jsme cestu přes město zakončili v dalším obchoďáku s klimatizací.Ondra mi začal rezignovat, že dále nejde, bylo na něm opravdu vidět, že přes stékající pot ve tvářích mu není zrovna do zpěvu. Dobrá tedy, v místním hypermarketu jsme strávili téměř 3 hodiny. Nakupovali jsme blbosti, kochali co vše je jiné, těch sladkostí, čajů, ovoce krása. Kdyby nám někdo řekl, kde tento výlet strávíme tak si budeme klepat na čelo ale stalo se. A jak jsme za to byli neskutečně rádi. Cestu zpět jsme podnikli rychle, bez zbytečných zdržení do našeho záchytného bodu. Tady jsme se nadlábli v japonské restauraci. Není nad to když máte rádi chilli a myslíte si, že to dáte. Krásný pocit když v restauraci sedíte vedle kuchyně, teče z vás a ještě vyzkoušíte místní chilli jelikož doma ho zbožňujete. No ve zkratce můj zažívací trakt zažil torturu. Následuje smluvený odvoz kdy v 16:00 má na nás čekat minibus. Tak čekáme 10, 20, 30 minut bus nikde, nervózně už přešlapujeme. Ondra po 45 minutách jde na infocentrum, zda by nám nenašli telefon do resortu (není nad to když ho nemáte uložený) ochotně hned najdou. Volám do resortu kde je chyba a oni mi oznámí, že to ověří a zavolají zpět, dalších 10, 15, 20 minut opět volám do resortu ale nedovolám se. Následně se zjeví anděl v podobě recepční z informačního centra z obchoďáku. Zda nepotřebujeme pomoct a co že tak dlouho čekáme. V tu chvíli děkuji, že z davu indonéských typů vyčníváme. Zeptám se, zda by nám dala číslo na taxi, ona ochotně ano a ujme se toho její kolega, že taxi přijede hned. Taxi stylem jeho kamarád, bez taxametru, klučík nemluvící anglicky, modrá toyota, předem smluvená cena 69000 IDR. No problem, cesta krásná 40 minut za cca 120 Kč kdo by to nebral? V resortu se ptám, kde se stala chyba, následuje široký úsměv, že zapomněli zavolat zpět ale že už pro nás poslali jiný bus. :-) Poděkujeme a odploužíme se do pokoje s 23 stupni a puštěnou klimatizací. Ráj na zemi co více si přát.
Strop v Manado city center
Kanalizační systém
Místní gang
Benzínka, litr za 8 000 IDR
Zlatá klimatizace
21.10 - Zasloužený relax
Upřímně, výlet do Manada, nás totálně zničil. Nožičky bolely, svalíky zmožené vedrem se ozývaly, tak jsme se jednohlasně rozhodli, že si dneska zasloužíme povalováníčko a masáž. Po telefonu jsme si ji zabukovali. A v 17:30 vyrazili. Vřele doporučuji Balinéskou masáž, neskutečný zážitek. Masáž na místní poměry dražší ale 90 minut péče a hýčkání k nezaplacení. Přijdeme, vyplníme zdravotní dotazník a chci zaplatit, vytahuji peněženku, vyskládám na stůl peníze. Ona na mě kouká zaskočeně, já na ni, nevím co se děje??… ticho by se dalo krájet. Pak se kouknu na stůl, kde leží místo 1000 000 IDR, 200 000 IDR. Snažím se udržet dekorum. Ale nejde to, kouknu na Ondru, ten si myslím, bože ty jsi hňup. Aneb já a velké čísla na bankovkách. Omlouvám se, ona, že se nic neděje, že to zaplatíme potom. Nene v žádném případě. Ondra pádí do pokoje pro již správnou částku. Ufff, trapas lehce zažehnán. Následuje nepopsatelný zážitek přes masáž nohou, po masáž a protahování celé těla s éterickými olejíčky, odcházíme jako newborn babies vstříc dalším dobrodružstvím.
22.10 - Tangkoko National reserve
Tentokrát se probudíme do mírně zataženého počasí, ale neustále věříme ve zlepšení. Na recepci na nás čeká John, bývalý ranger z rezervace, který vyměnil tuto občas nevděčnou práci za poklidnou práci na recepci. Čeká nás skoro 3 hodiny cesta ve stylu ralley. Občas se nám svírá žaludek když koukneme ze srázu dolů a vidíme krásné propasti pod námi, bez obrubníků u krajů silnic. Silnice tak úzká, že netuším jak jsme se mohli vyhnout taxíku ve stylu minibusu. No, raději nad tím nepřemýšlet. Počasí nám nepřeje z mírně zataženého dne se stává čím dál tím víc deštivý den. Naštěstí cesta celkem příjemně utíká při konverzaci s Johnem. Bavíme se o zemědělství, co se u nás pěstuje, u nich a samozřejmě skončíme i u témata náboženství. Ptá se, zda máme u nás muslimy, samozřejmě že ano, odpovím ale že je to minoritní společnost. (Díkybohu). Já huba nevymáchaná, začnu říkat jak muslimské náboženství je jiné, totálně rozdílné , že mají toho Alláha atd. Melu, melu srajdy a najednou John se zeptá: „A jak chutná vepřové ?“ V tu chvíli si připadám, jako kdyby mi dal někdo imaginárně facku, kouknu na Ondru ten už raději preventivně zavrátí oči, pěkně polknu a suše odpovím : „Jako hovězí ale víc tučnější“. A tím tuto debatu ukončuje a uff díkybohu, že ve správnou chvíli se zeptal, jinak bych pokračovala dále a bůhví co bych žvanila. Následuje poklidný dojezd, kde si nás přebírá „náš“ ranger Jim. Drsný chlapík co žvejká tabák. Předtím na sebe nastříkáme náš utrejch, přidusíme se a štrádujeme si to na opičí kukandu. Mírně poprchává, vlhkost stoupá, my v oblečení s dlouhým rukávem, které nám bylo doporučeno. Proklínáme kdo to vymyslel, do kopce nahoru a zase z kopce, v hlubší části lesa z nás tak teče, myslíme, že chcípneme. Jim znalý okolí nás doslova žene, na to jak má krátké nožičky tak to mete hned sem a hned tam. Občas nás zanechá napospas na místě, důrazně upozorní ať nikam nechodíme a vydá se po stopě. Po nekonečných minutách, kdy si připadáme jako bychom se topili ve vlastní šťávě, pro nás vítězně dojde, že našel Tukana, my se zaradujeme JUPÍÍÍ, konečně něco mezi tou zelení. Koukáme a užíváme si pohled do výšin na tak krásně zbarveného ptáka. Dále máme štěstí na Kuskuse, které sice vidíme v korunách stromů špatně a ještě rozmazaně ale ano foto máme. Též potkáme nejmenší opičky na světě Tarsiers, celá rodinka na nás kouká z dutiny kmene. Bohužel největší lákadlo Černé Makaky se nám nepodařilo vystopovat ale utěšovala nás myšlenka, že na ně dneska nikdo neměl štěstí. Upřímně byli jsme už rádi, že jdeme v zapadajícím slunci zpět do „velína,“ neboť ještě pár kroků ,vypocených kapek a rozpustili bychom se na omastek. 5 hodin v 80% vlhkosti s neustálým honěním se za naspeedovaným rangerem to byl očistec. Ale pozitivní věc je, že jsme to odnesli jenom 1 kousancem od komára, nádhera ten utrejch má asi něco do sebe. Následovala večeře ve „velíně.“ Dokonalost jako na královské hostině, mísa rýže, pečené kuře, smažená ryba, zeleninové smaženky, sambal, teplý zeleninový salát, vrhli jsme se na tak, že nám ani nevadilo, že salát je ochucený plovoucími komáry. Pohostinnost neskutečná. Vyzkoušela jsem i místní „WC.“ Není nad to, když z „obýváku,“ kde sedí celá hostitelská rodina hned vedou dveře na záchod. Marně jsem hledala splachovadlo a nakonec vidím, lavor s vodou a kbelíkem na nabírání. Ok, vyzkoušeno, netuším, kolikrát byla ta voda v tom lavoru použitá ale účel to splnilo. Jenom doufám, že ta politá podlaha byla od vody. :-) Poděkovali jsme za krásný zážitek, promáčení sedli do teréňáku a následovala cesta zpět, při které jsme oba klimbali, do rytmu skřeků z místní fauny.
Ranger Jim
Pan Tukan
Kuskusové
Všude kome zeleň
přístupný terén
Tarsier
23.10- Talawaan Bajo
Dnes nás čeká setkání s místními zemědělci, poznání venkovského stylu života i zapadlého kmene. Plní očekávání vyrážíme krásným dnem s průvodcem Iwanem a jeho družkou. První zastávka je „továrna na kokosy.“ Přijíždíme, skupina mužů nás srdečně vítá, vřele se zdraví s Iwanem. Ukazují nám ať jdeme blíže, všude kolem se rozléhá vůně štiplavého potu smíšená s vůní páleného kososu. Tohle je pro náš čichový aparát nový neskutečný vjem, který hltáme plnými vdechy. Za celý náš pobyt jsme si ještě jako uzenáči nepřipadali, teď máme jedinečnou šanci. Vysvětlují nám co všechno se z kokosu vyrábí, jak se zpracovává, jak hamižné korporace které vyrábí kosmetické přípravky, zpracovávají kokosový olej, vykupují kopru ( sušené, rozemleté, jádro kokosového ořechu) 1 kg za 10 000 IDR. Následně nás berou k palmě, zdatný jinoch na ni vyskočí, vyleze neuvěřitelně mrštně nahoru, mačetou nám shodí 4 kokosy a vítězně na nás kouká. Kdyby tušil jak my na něho koukáme s neskutečným úžasem. Jak si zručně poradil ve výšce cca 15 metrů. Sleze dolů, kokosy nám rozsekne a užíváme si přísun čerstvé kokosové vody plné vitamínů, neskutečná dobrota. Poděkujeme, uděláme si fotky a jedeme dále. Čeká nás vesnice Bajo, kde nás uvítá hromada smějících se a pokřikujících dětí. Na břehu vyčnívá vahadlová loď, která se hezky kymácí, sem a tam. Nasedáme, plachtíme přes moře, kde v mírné zatáčce vplujeme do Talawaan Bajo řeky. Před námi se rozprostírá další část vesničky, obyvatelé se zde živí převážně rybolovem a chytáním krabů do speciálních podvodních pastí. Děti se koupou mezi odpadky, loví, lodě proplouvají mezi jejich tělíčky. Zajímavé je , že tyto děti už od útlého věku jsou trénované na lov pod vodou, propichují se jim ušní bubínky aby se mohli potopit do větších hlubin a tlak ve středouší jim v tom nebránil, zároveň mají i více červených krvinek, tudíž více kyslíku vázaného na červené krvinky a na jeden nádech vydrží Ty nejtrénovanější až 13 minut pod hladinou. Na druhou stranu nedoslýchavost se u nich rozvíjí v brzkém věku. Plujeme korytem řeky, které připomíná svou barvou zeleno-hnědý brčál, konečně doplujeme do zapadlejší části, kde vládne Bajo kmen, odříznutý od zbytku „civilizace.“ Kolem nás se rozprostírají dřevěné chatky, hromada zvířectva a polonahé pobíhající děti. Zastavíme na „molu“, které stát tam o 2 vteřiny déle, se pod námi potopí. Hezky promáčení, zabahnění, se vydáváme na procházku podél husích, slepičích exkrementů. Následuje cesta zpět přes „nezničitelný“ most. Při bližším prozkoumání se mi svírá hrdlo, jelikož most je ve stylu alias položené latě na konstrukci z drátů a pod námi cca 10 metrů brčálu. Olala. Iwan se začne smát, že je to v pohodě, že potom jezdí i na motorce . No, na odvaze mi to nepřidá, chytnu se drátů a krokem, že by mi mohli za chůze látat kalhoty alou na druhou stranu. Most vydržel, díky, díky a pěkně zpět po řece do větší civilizace. Na břehu na nás čekají téměř všichni, připravili pohoštění : čaj se smaženým banánem a sambalem. Užíváme si stydlivé děti, které nás zdraví a rychle utíkají zpět k dospělým, západu slunce, místní klid a pohodu. V krámku se rozhodnu koupit sladkosti. Vybírám si sladkosti z plastových nádob podle barev, občas přehmátnu a chytnu mravence ale to vem čert. Všichni na nás koukají jak na zjevení , všude slyšíme Haloo, Haloo, milé a hezky vřelé v části kde se zastavil čas. Nasedáme do auta a odjíždíme plní blažených zážitků a toho jak se tu vlastně na tu bídu mají dobře.
Továrna na kokosy
Továrna
Zdatný jinoch v korunách stromu
Sekání ořechů
Vahadlová loď
Civilizovanější část Bajo
24.10- Návrat domů
Nálada začíná být pěkně ponurá, probudíme se do blankytně modrého dne před námi 24 hodinová cesta domů. Díkybohu za ty dary, že je cesta vesměs přes noc, tak to utíká. V nejdelším letu ze Singapuru do Švýcarska 3 sedadlové místo jenom pro 2 znamená naprostý luxus. Není na co si stěžovat. Plní dojmu přistáváme po 10. hodině v Praze. Brzy na viděnou a keep smiling
Letiště v Manadu
Letiště v Singapuru
ITINETÁŘ
Odlet : Praha >Frankfurt>Singapur>Manado
Přílet: Manado> Singapur>Curych>Praha
Cena letenek 19 500 Kč/ osoba kupované necelých 6 měsíců předem
Ubytování: Grand Luley Manado celý pobyt 7000 Kč/ osoba- neskutečný luxus a snídaně v ceně za neuvěřitelnou cenu. Pokud chcete mít zázemí, poznávat širé okolí a mít se kam vracet, vřele doporučuju
Pouliční jídlo: za pakatel, za málo peněz hodně muziky, nejlepší Nasi goreng (smažená rýže na tisíc způsobů), vepřové maso téměř neseženete, sambal také lahůdka ( pasta z chilli, cibule, cukru, octa a soli)
Pití: kohoutková voda fakt neee, pokud nejste úplně mimo civilizaci i v zapadlejším krámku najdete balenou vodu, alkohol ve větších městech, hotelech, resortech, na vesnici sehnat pivo je zázrak
Očkování: nepovinné ale doporučuje se pokud nebudete trávit veškerý čas v civilizaci: Tyfus, Hepatitida A, B, vzteklina, což i my absolvovali, bez vedlejších účinků
Antimalarika: rozhodně do této části ano, všude mnoho havěti
Náboženství: 80% tvoří muslimové, poté různé odnože křesťanství, budhismus, hinduismus, rozhodně neříkejte, že jste ateisté (nepochopí, že někdo nevěří, nejlepší prevence vyhnout se všetečným otázkám), nikde jsme s oblečením neměli problém ale je fakt, že zbytečně jsme neprovokovali. Koupat mimo resort jsem se chodila v jednodílných plavkách a 3/4 kalhotách (tak jako všichni), upřímně dvojdílné plavky jsem neviděla, a všechny ženy měly převážně kombinézy, nebo jednodílné delší plavky
Peníze: nejlepší cestovat s USD, IDR měnit na místě, nejlepší kurz hned když vylezete z letiště v Manadu po levé straně se nachází banka s výhodným kurzem a vedle i směnárna
Doprava: nejvýhodnější taxi, pokud chcete jistotu, že bude použitý taxametr tak jedině Silverbird taxi, pokud chcete adrenalin tak se zde nabízí hromada pouličních „taxikářů“, kteří se předbíhají aby mohli jet právě s Vámi
Jazyk: v městech, hotelech se anglicky domluvíte, mimo turistické oblasti vůbec ale nohy, ruce to jistí
Jak se ti cestopis líbil?
selena.hr procestovala 12 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidala před 6 lety a napsala pro tebe 1 úžasný cestopis.
Zobrazit profil15 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Co kapitola, to odstavec... na to nemám, možná příště.
Zajímavá alternativní dovolená, ale proč je to na stránkách pro cestovatele?
Do Indonésie nemá smysl lítat na míň jak měsíc a doporučovat dopravu taxíkem a hotel za 7000? No to potěš :))
je pravda, že ubytovat se na týden v resortu a pak jezdit po okolí taxíkama se s dobrodružným cestováním moc neslučuje...
Pokud jste si prohlíželi fotky, tak uvidíte, že taxi v Indonésii není vůbec shodné s taxi v Evropě, pokud mi doporučíte jak příště cestovat, tam kde silnice jsou šílené , bojíte se a MHD neexistuje, tak budu jedině ráda za obohacení. Abych příště věděla jak cestovat abych si připadala „skutečný cestovatel“. :-) A upřímně nemyslím si, že by tu byli jen Ti cestovatelé, které uspokojí spaní ve stanu a bůhví kde. Já oceňuji v noci pohodlí a jistotu toho, že mám kde sklopit hlavu a dobře se vyspat. A výlety do různých zákoutí a poznávání nepoznaného se dají dělat po celý den :-) Ale děkuji za komentář :-)
To není cestopis, ale sepsaná dovolená. Včetně dvou dnů zaslouženého relaxu a odpočinku :D Dřív by to sem nepatřilo, ale postupně tuto stránku přebírají turisti a dovolenkáři, kteří si myslí že tady ušetří, ale protože se v cizině chovají pořád jako dovolenkáři, tak je to vyjde na stejno. Drahý hotely, restaurace, luxus a pohodlí. ("Musím přece známým ukázat v jak krásným hotelu jsem bydlela, nebo jaký luxusní jídlo jsem jedla").
Jakej to má smysl? Když někdo cestuje, tak nemusí spát ve stanu. Ale na co si koupím hotel za 14000 na týden? Když cestuju, tak chci být co nejvíc venku a poznávat, a né sedět na hotelovým bazénu.
Co to tu "Colia" plácáš? Jsi úplně mimo. I kdyby to byla sepsaná dovolená, tak je to úplně jedno. Jaké že "dřív by to sem nepatřilo", když cestopisy jsou tu několik měsíců? Cestopis od dlouhodobého cestovatele jsem tu neviděl. A cestovatelé snad nemají během dlouhých cest dny relaxu a odpočinku? Mají jich mnohem víc. Hotel byl asi za 10 dní a cena na věci nic nemění. Oni byli venku a poznávali až dost, což je vidět v textu. Ty ale asi necestuješ a jen závidíš. Nikdy jsem neviděl, že by někdo s nickem Colia přispíval na cestovatelských webech (a jestli chceš tvrdit opak, dej sem link).
Není to škoda, letět tak daleko a být tam jen 10 dní? Ideálně aspoň zpáteční odlet bych si osobně dal třeba z jiného ostrova... I když se dívám, že ty vzdálenosti jsou tam obrovské a i ten "krátký" přelet by byl třeba na 2 hodiny, ale zas když už tam člověk 30 hodin letí...
Neskutečně ráda bych tam byla déle ale když pracujete v třísměnném provozu a máte 15,5 dnů dovolené ročně, tak si ji logicky nevyplýtváte na 1 dovolenou. Upřímně, jsem ráda i za toto. Myslím si, že jsme toho za těch 11 dnů viděli až až. :-)
hezké, čtivé :) to musela být fajn dovolená. Celkem koukám, že na to, že jste tam vlastně byli jen nějakých 10 dní, tak jste toho stihli poměrně hodně.
Doporučoval bych ale pro příště si to po sobě přečíst ;)
Děkuji, zpětně už ty chyby vidím. Omlouvám se, příště se polepším :-)
Diky za inspiraci,také máme možnost max 14-16 dni dovolené v kuse,Sulawesi se mi zdálo příliš dobrodružné ,ale diky za popis,asi bych dala něco mezi Vašim resortem a skutečným low costem,už jsem trochu pohodlnější ,ale to je na každém
Moc hezky a vtipně sepsané, zvlášť oceňuju tu širokou slovní zásobu. Kromě poznání oblasti, kam jsem se ani za 3 měsíce cestování po Indonésii nedostal, jsem se třeba dozvěděl, jak se daří psům a kočkám, než se ocitnou na talíři.
K těm výhradám níže bych řekl, že překlepů nebo chyb v textu moc není (nadpis itinetář ale trochu bije do očí) a rozdělení na odstavce by se hodilo, ale vzhledem k výše uvedenému rád odpouštím.
Tyto stránky nejsou až tolik pro typické dlouhodobé cestovatele, ale hlavně pro krátkodobé turisty se zaměřením na pláže a výlety. Na zdejší poměry jde o popis kvalitního cestování do málo turistické oblasti (více tam jezdí jen potápěči na Bunaken). Je samozřejmě v zájmu každého snažit se dostat delší dovolenou na cesty do vzdálených tropických oblastí už jen kvůli aklimatizaci na horko, vlhko, jiné jídlo, časové pásmo atd., ale když to nejde, stále stojí za to jet i na Sulawesi na 10 dní. Běžně se tak jezdí i třeba na stejně vzdálené Bali a okolí nebo Havaj.
1400 Kč na noc pro dva je v Indonésii celkem dost, ale autorka to nedoporučuje, jen zmiňuje (a je to jejich věc). Taxi je tam levné a pro dva lidi nezkušené s indonéským provozem a nejspíš bez ŘP A1 jediná rozumná možnost. Kdo chce více dobrodružství a užití si místního života a klimatu, může si půjčit skútr, ale je to větší riziko a případný pobyt v indonéské nemocnici za to leckomu nestojí. Na výlety s CK, které jsou pro návštěvu ostrovů nevyhnutelné (pokud přímo na Bunakenu člověk nebydlí), se ani jinak jet nedá než auto + loď.
Kdyby měli víc času, stálo by za to jet třeba i na Sangihe (zde by to chtělo asi i nějaké cestovatelské zkušenosti a trochu indonésštiny) nebo letět 1 směr přes Makassar a zajet na Tana Toraja. Nebo si dát stopover v Singapuru a zajet na Tioman v Malajsii.
Děkuji :-) I za tipy na případné výlety. Jsem ráda, že to někde bere, tak jak to je a zbytečně nešťourá a neřeší kraviny:-) Přesně my jsme si to užili se vším a jsem spokojená a nic bych neměnila :-)
S tím Sengihe bych byl opatrný Libore. Ejminka nebo jak se jmenova už se vrátila a psala mi, že to nestálo za nic. Ten Bunaken je jasný, ale já bych tam na jejich místě zůstal aspon 2 dny,.Přece jen to je to největší lákadlo v daném místě. Ale třeba nešnorchlují.
Oni jeli na 1 výlet na Bunaken a 1 výlet na Bunaken + další ostrovy, oba se šnorchlováním. Já bych na Bunakenu taky přespal.
Ejbinka někde napsala, že polovina věcí, co psal v září na HS ten Čech nebyla pravda a že po pár dnech už neměli co dělat. Pokud ale polovina věcí pravda byla, tak za krátký výlet z Manada, když už tam člověk je, by asi výlet na činnou sopku a bílé pláže bez turistů za to stál, ne?
Jinak by asi pro cestovatele s nějakými zkušenostmi hledající doplněk k Manadu na pár dní či týdnů bylo nejlepší letět do Ternate zejména na množství sopek v okolí a jiná neturistická místa. Jen s krásnými plážemi to je tam horší. Kvalitnějšího ubytování tam moc není a anglicky mluvících místních jen málo, ale já si na toto v Ternate a Jailolo nemůžu stěžovat, spíš naopak. A s těmi zkušenostmi to není tak horké (tu mou cestu v té oblasti by zvládli taky), jen je dobré umět řídit motorku, ale jde najmout i s řidičem/průvodcem, což jsem měl i já v Jailolo. Navíc silnice tam byly výborné (někde po čerstvém vyasfaltování).