Langkawi - malajské lážo plážo - 1.díl

Pokračování naší cesty ze Singapuru, viz.:

www.cestujlevne.com/cestopisy/si...vniku-3878

Po zhruba hodině a půl letu s Air Asia (btw, mají suprový design letadel, kdy skoro každé je úplně jiné) ze Singapuru přistáváme na celkem malém letišti na Langkawi. Z letadla jdeme pěšky do terminálu, kde si vystojíme krátkou frontu na imigrační. Pro ty, co by eventuálně neměli vstupní víza do Malajsie, je zde i příslušné okénko. Je zde i jedna automatická brána pro biometrické pasy, ale tu dokonale zablokuje menší skupinka Číňanů, takže jdeme přes klasickou přepážku. I když se všude okolo vás píše, že si máte přichystat veškeré dokumenty (pas, vízum, doklad o ubytování i zpáteční letenku), tak stejně kontrolují a chtějí jen ten pas, nic jiného.

Ve vestibulu letiště marně hledáme přepážku naší půjčovny aut, neboť z pokynů šlo usoudit, že by tam měla být. Omyl, předání auta je, jak pak na radu místních zjistíme, pouze „na plácku před letištěm“ a je potřeba se telefonicky domluvit. Takže chytáme letištní WiFi a přes WhatsApp (klasické volání je za 79 Kč/min a místní SIMku jsme si nepořizovali) a po 5 minutách drobných zmatků se potkáváme s paní 20 metrů od východu z letiště, kde natvrdo zaparkovala na zebře. Předaní auta proběhne rychle, snad během 3 minut a dokonce po nás nechce kreditku ani žádný deposit, i když ten má dle podmínek být 3.000 MYR (15.000 Kč).

Auto jsme rezervovali po hodně dlouhé době přes vyhledávač EconomyCarRentals, kde byly jednoznačně nejlevnější nabídky, u Holiday Autos. Pronájem samotného auta u nějaké místní půjčovny Sea Safari tak bez pojištění vyšel na 113 EUR (ca. 2.800 Kč) na 9 dní a k tomu přímo na stránkách  Holiday Autos jsme si objednali i plné pojištění za 1.300 Kč, tzn. cena komplet zhruba 450 Kč/den. Samozřejmě za to nejmenší dostupné autíčko, pro dva více než dostatečné, zde snad naprosto automaticky v automatu. Dostali jsme místní vozítko Perodua Axia (což je něco na úrovni Fiatu Panda), kterých po ostrově jezdí mraky.

Okamžitě se vydáváme hledat ubytování. V levostranném provoze mám jako vždy chvíli problém s blinkry a na prvních křižovatkách si tak pustím stěrače, než si zase zvyknu na prohození těchto ovládacích prvků proti našim zvyklostem. Míříme do správního střediska souostroví Langkawi, do Kuahu. Langkawi je vlastně 99 ostrovů, z toho jsou obydlené 4. A na hlavním ostrově se zhruba 65.000 obyvateli jich zhruba polovina žije v Kuahu. Mezi letištěm a Kuahem je solidní čtyřproudovka s pár semafory a kruháči, a také nyní v brzkém odpoledni, s minimálním provozem. Ubytování nalézáme zcela bez problémů, je značeno přímo u „dálnice“, jen musíme provést zde zcela obvyklý manévr, na příslušné křižovatce obrat o 180 stupňů, protože odbočit k ubytování lze jen z jednoho směru.

Život v lodním kontejneru

I když dle pokynů je oficiální čas pro ubytování od 15:00, paní na recepci je naprosto v pohodě a ubytovává nás zhruba o dvě hodiny dříve. Ostatně to vypadá, že tu není extra rušno, pro místní je červenec turistická mimosezona. Ubytování máme v komorním a tichém malém rezortu přímo u moře – Ocean Residence, kde je několik typů ubytování a celková kapacita odhadem 100 – 120 lidí. Teď je jich tu možná čtvrtina. My máme ubytování doslova a do písmene v kontejneru. Protože jeden z typů ubytování je tzv. Container house, apartmánový komplex postavený z 18 vysloužilých lodních kontejnerů, který je navíc zvenčí udržován s příslušnou patinou a má za cíl oživit vzpomínky na dlouhé námořní plavby kontejnerů a exotické přístavy, kde se kontejnery nacházely. Podle čísla jednotlivých kontejnerů někdo může zkusit vypátrat jejich cesty…

My máme jeden z největších apartmánů, který tvoří 2 kusy 40´ kontejnerů, což odpovídá ploše asi 60m2. Zní to možná divoce, ale vevnitř nás čeká stylový „vintage look“ a vkusně zařízený 2+kk apartmán s malou kuchyňskou linkou, moderní velkou koupelnou a samozřejmě klimatizací. Nebýt toho, že zde jde cíleně o to, zdůraznit takto výjimečný způsob ubytování, tak bychom to ani nepoznali, neboť vnitřní uspořádání a úprava evokuje vyzdění cihlami a koupelna je obložená velkoformátovou dlažbou v šedé barvě. Jak je uvedeno: „Happiness is not Expensive“. Jsme v patře a k tomu tudíž máme i velkou zastíněnou terasu a výhledem na moře, kde se bohužel v tomto místě koupat nedá. To ale vynahrazuje nedaleký, cca. 20 metrů dlouhý infinity pool přímo u moře hned vedle apartmánů , kde jsme po celý pobyt byli často úplně sami, občas jen s pár dalšími lidmi. A protože je tu skutečně jen pár lidí, tak můžeme parkovat přímo „u baráku“. Jedinou nevýhodou, jak pak zjišťujeme, je malá lednička, do které naskládat všechny nápoje při zdejší denní spotřebě všemožných tekutin chce trošku kombinačního umu. A za to vše platíme 53 USD včetně pobytové taxy na den. Rezervováno přes americký CheapTickets, kde cena byla snad o 20% nižší než na Bookingu a Agodě.

První nákupy v Kuahu

Když se ubytujeme, vyrážíme na nákup a jídlo do Kuahu, kam je jsou to asi 2 kilometry, jen opět musíme udělat myšku do protisměru. Kuah se táhne asi 5 kilometrů podél pobřeží a je křižovatkou 3 hlavních cest na ostrově. Přes město se táhne čtyřproudovka. Tou míříme na východní konec města k obchodnímu centru Billion, kde děláme první (a v podstatě poslední) nákup jídla na celý 9-ti denní pobyt. Langkawi je bezcelní zónou, takže i když jde o převážně muslimský ostrov, tak ve vybraných duty free obchodech zde i levně koupíte alkohol, i když se někde jedná o speciální oddělené sekce běžných supermarketů. Do takové po „normálním“ nákupu jídla míříme i my a když vidíme litr stařeného karibského rumu za 35 MYR (175 Kč), není na večer co víc řešit. O místních cenách ale pak dále.

Zde je zpoplatněno parkování – 1 MYR (5 Kč) na 2 hodiny. A protože místní automat bere jen hotovost, musíme najít bankomat. Cestou zpět na ubytování se koukáme, kde bychom něco snědli. A hned vedle cesty nás zaujme řada stánků, kde se dá bez problémů zaparkovat. Asi 6 stánků s naprosto rozdílnými národními kuchyněmi od thajské, čínské, malajské …, ryby, mořské plody, kuřecí maso atd.. My končíme u toho posledního, kde je na stolech asi 20 loden s jídlem, ze kterých si lze volně nabírat. Maso na všemožné způsoby, ryby, nudle, rýže, zelenina … posezení jako klasický streetfood na plastových židlích, ale jídlo vynikající a za pár peněz. Zjišťujeme, že ceny jsou tady prakticky jako v Singapuru. Ano to opravdu naprosto naprosto sedí, jen tam byl kurz vůči CZK 17,50 , tady jen 5. Něco ani nesníme a ještě si bereme s sebou na večer. A tak za 2 extra velké pozdní obědy a ještě večeři pro dva platíme 50 MYR (250 Kč).

O kousek dál zajíždíme ještě k moderní dominantě Kuahu – věži Maha Tower, která byla postavena před pouhými dvěma lety (2022). Jedná se o 138 metrů vysokou kovovou rozhlednu s vyhlídkou a panoramatickou restaurací, evidentně inspirovanou Eiffelovkou. Místní stavba je jen výrazně zdobnější. Vyhlídka je ze 33. patra, restaurace je zhruba v polovině. U věže je velké bezplatné parkoviště. Zřejmě jde v místním měřítku o trošku megalomanskou stavbu, neboť uvnitř věže v přízemí je prostor pro mnoho obchůdků a občerstvoven, ale využito a v provozu je možná třetina plochy. A i počet návštěvníků by se dal v době naší návštěvy spočítat na prstech. Navíc vstupné nahoru na věž je pro zahraniční návštěvníky na místní cenové poměry těžce přestřelené (dvojnásobné proti Malajcům a skoro trojnásobné proti místním), neboť jde o 78 MYR (390 Kč), resp. 90 MYR (450 Kč) při západu slunce. Zřejmě i proto se tam chudáci dva dole na recepci tak nudili. Večer a v noci je věž barevně osvětlená, což jsme mohli pozorovat přímo z bazénu.

Po návratu na ubytování si bereme vychlazené pití k bazénu a až do večera relaxujeme v teplé vodě. Jsme na cestě už pátý den a teprve teď, po přesunu přes půlku světa a po intenzivní návštěvě rušného Singapuru, můžeme naprosto vypustit.

Na severní pláže

Druhý den na Langkawi vyrážíme za prvním poznáním ostrova a chceme navštívit pláže na severu. Naší první zastávkou je barevný a vyzdobený buddhistický chrám na severozápadě Kuahu – Thean Hou Temple, což je největší takový chrám na ostrově. Po jeho prohlídce se dáváme do řeči se dvěma správci (?) vysokého a blíže neurčitého věku, od kterých se pak také dozvídáme, že jde o stavbu zcela moderní a novou, neboť je pouze 7 let stará (2017). I když vevnitř je nejstarší oltář (taky tomu tak říkají?) na ostrově, někde z konce 19. století. A ti se také ptají, odkud jsme. Tuto otázku pak dostáváme při našich dalších cestách po ostrově tak 2x denně. A po naší odpovědi překvapivě ví, že Czechia je bývalá Czechoslovakia.

Pak pokračujeme dál na sever a míjíme i dva moderní bytové komplexy (rezidenčního bydlení?) tvořené snad 25 pater vysokými paneláky téměř uprostřed ničeho, které těžce kontrastují s převažujícím bytovým a domovním fondem místních. Cestou poprvé vidíme na cestě a podél ní skupinky opic, v této chvíli bychom jim ještě i něco snad dali, kdybychom u sebe něco měli. O tom také později … Naší další zastávkou je Black Sand Beach, kde jak napovídá název, je na Langkawi výjimečná barvou písku. Jenže barva není způsobena sopečnou činností jako třeba na Kanárech, ale pokud to správně z informačních tabulí chápeme, jde o vlastně o ropu. Ropu přirozeně vznikající v nižších vrstvách z rozkládajících se těl měkkýšů a pronikající na písečný povrch pláže, který je tak zbarven do černa.

Nikdo zde není, tak se poprvé koupeme ve vyhřáté vodě a během snad hodiny a půl, co zde strávíme, se tu vystřídá na čumendu dalších snad 50 turistů, ale do vody jde, což pak zjišťujeme jako místní standard, jen doslova pár z nich. Zato selfíček a fotek se cvakají, opět doslova, stovky … U parkoviště u pláže ještě děláme drobný nákup ve stáncích s textilem, neboť ceny jsou zde vůči kvalitě a materiálům směšné. Za 35 MYR (175 Kč) si zde tak pořizuji svůj „outfit“ pro zbytek naší cesty – šortky/plavky a triko se symbolem ostrova – orlem. A při ochotě a skromnosti prodávajících je nám pomalu líto, že nedáme vydělat všem místním stánkům.

Pak pokračujeme na úplný sever ostrova, na pláž Tanjung Rhu. Vzhledem k tomu, že toto pojmenování se zde vztahuje na dvě zcela odlišné veřejně přístupné pláže, rozdělené turistickými rezorty, tak řekněme, že šlo o pláž „severní“, až na konci cesty. Parkování bez problémů a zdarma. Než jdeme k moři, tak si v jednom z místních stánků dáváme kokosový milkshake, naprosto luxusní, za 7 MYR (35 Kč), kdy snad třetinu kelímku tvoří rozmixovaný čerstvý kokos, který vám tam vydloubnou přímo před vámi. A každý takový shake znamená, že maník u pultu křikne dozadu na paní, houpající dítě v síti, ať mu nahodí dieselagregát, aby mohl spustit mixér. K pití si ještě dodatečně objednáváme i jídlo – dle ceníku středně velkou čerstvou rybu, kterou nám kluci grilují přímo před očima. A za ni i s porcí hranolek platíme 45 MYR (225 Kč).

Po této téměř plnohodnotné večeři pak jdeme k moři. Pláž krásná a na místní poměry zhruba středně zalidněné (tzn. naprostá pohoda). Jen drobná vada, trefili jsme se do největšího odlivu a vody je ještě 100 metrů od pobřeží s bídou po pás. Čekáme na úžasný západ slunce a když to před námi, než se „utopí“ v moři, dříve zmizí v mracích, jedeme zpět na ubytování. Cestou se ještě krátce stavíme na „jižní“ pláž Tanjung Rhu, kterou vyhodnotíme na koupání jako lepší, zatím jen teoreticky a pouhým pohledem. Zde je při západu slunce vcelku hodně místních, asi oblíbené večerní místo na setkávání dospělých a dětské radovánky těch nejmladších.

Západní pláže a turistický lunapark

Další den chceme pojmout spíše plážově, takže míříme na západní pobřeží ostrova, kde je z tohoto pohledu nejvíce živo. Jako první ale zajíždíme na nejjižnější cíp ostrova. Posledních pár kilometrů jedeme po nové klikaté cestě nad pobřežím, jejíž kvalitu můžeme závidět u mnohých našich státních silnic. Jižní výběžek ostrova okupuje nějaký rezort za branou, takže jen děláme pár fotek a jedem kousek na sever, do Pantai Tengah. Naprosto naslepo odbočujeme někam směrem k moři a po pár stech metrech se nám daří zaparkovat prakticky přímo u pláže. Pláž je dlouhá, se žlutým pískem a hlavně, téměř prázdná, takže bez problémů nacházíme místo ve stínu stromů a pár hodin tady pobydeme. V pozdním odpoledni se přesunujeme asi 2 kilometry dál na sever, do Pantai Cenang, což je místní nejvyhlášenější pláž i turistické středisko.

Kousek od čtyřproudého obchvatu parkujeme na opuštěném parkovišti, když chvíli před tím vjedu na hlavní obchodní třídu v Panta Cenang, kde je ovšem parkování placené. Jen takový drobný zážitek – na hlavní třídu jsem vjel … v protisměru. A místní řidiči jsou tak slušní a klidní, že nikdo ani nenaznačil, že bych udělal něco blbě a slušně uhýbali, abychom se všichni na rušnou cestu vešli. Po pár stech metrech, kdy jsem si potvrdil, že naším směrem jedeme jediní a že to asi nebude to pravé, jsem to otočil a místní opět slušně počkali, než to zvládnu. Schválně jsem pak zkoumal křižovatku, kde jsem blbě zahnul … a žádná jednosměrka, přikázaný směr jízdy nebo zákaz odbočení.

Jdeme se projít do Pantai Cenang, což je opravdu velmi rušné turistické místo. Se spoustou hotelů, restaurací, všemožných stánků s jídlem a také s duty free obchody, jejichž hlavním lákadlem je levný alkohol. I my zde doplňujeme naše zásoby za ceny oproti Evropě vskutku směšné. Jdeme se projít na pláž, ta je zde dlouhá, široká a i v podvečer plná lidí. Navíc se tady soustředí veškeré vodní atrakce (skútry, banány, padáky …), takže je tu opravdu frmol. Vyhodnotili jsme to, že Pantati Cenang je klasický turistický lunapark, kterému je záhodno se vyhnout, pokud máte rádi klidnější trávení času na dovolené. Cestou k autu si dáváme zase další vynikající milkshake a na parkovišti kousek bokem, kam se k večeru sjíždějí food trucky (dodávky) a rostou stánky jídlem, kupujeme pár drobností na výborné jídlo.

Pak míříme kolem letiště ještě kousek na sever, do Padang Matsirat, na Noční trh. Jde o klasický trh, který se ale koná až večer a hlavně, jde o trh „kočující“, který je sice každý den, ale dle pravidelného rozpisu skoro každý den na jiném místě na ostrově. I když je tento trh hojně navštěvován jak turisty, tak především místními, a v okolí je solidní frmol, bez problémů najdeme parkování jen kousek od něj. My vyrážíme do víru stánků, kde mají jasnou převahu ty s jídlem a pitím. Opět neskutečný výběr všemožného jídla a kuchyní světa, a to za ceny od jednotek MYR.

Zkoušíme třeba malajské sushi - 1 až 1,50 MYR (5 až 7,50Kč) za ks, které se od japonského liší velmi častým použitím majonézy. Trošku zvláštní, ale chuťově excelentní. Volný výběr z možná 30 druhů, dostáváme každý kleštičky a kluci za pultem už pak vybrané balí do vhodných krabiček – na 6 kusů, na 10 kusů, … Pendlujeme mezi stánky a za chvíli jsme obloženi pytlíčky s jídlem a plastovými krabicemi jak vánoční stromek baňkami, protože je tu prostě tak obrovský výběr dobrot, že je těžké si vybrat jen něco. A to tu „kompletujeme“ nejen večeři, ale i jídlo na snídani. Kdo by tady na Lankawi vařil? Když může ochutnat exotické jídlo a kuchyně z celého světa.

Celá akce má jen jednu nevýhodu. Počet lidí je v pohodě, atmosféra je tu i přes solidní nátřesk příjemná, prodejci se usmívají, nevtíravě nabízejí. Ale je tu hrozný rachot. Jelikož se akce koná za tmy, tak kvůli osvětlení, popř. jiným elektrickým spotřebičům, má snad každý stánek dieselagregát. Takže na ploše 100x50 metrů jich tu drnčí 50, možná víc. Po nějaké třičtvrtěhodině jsme rádi, že z toho blázince vypadneme a jídlo si raději sníme doma v klidu. Se zkušeností – jako jo, dost dobré, ale jednou za pobyt stačilo.

V zajetí opic

Čtvrtý den pobytu se chceme kouknout na jednu z dominant ostrova – sochu orla na Eagle Square, které je kousek od terminálu trajektů na východní straně Kuahu. Protože je zde placené parkování, parkujeme na kraji dlouhého parku, kde je to zdarma, a k pobřeží s orlem těch pár set metrů chceme dojít. Ale ouha, malý poloostrov s Eagle Square je v nějaké rekonstrukci, socha orla je obestavěná lešením a všechny 3 mosty, kterými se tam lze dostat, jsou uzavřené. Takže nic. Protože je děsné vedro, jdeme se na chvíli zchladit přístavního terminálu, kde jsou i obchůdky nebo občerstvení. A protože potřebujeme další hotovost, tak tu najdeme i dva bankomaty. Jeden nefunkční, ve druhém (nešlo o ATM typu Euronet) nějakým špatným krokem místo storna odsouhlasuji výměnu s poplatkem 6%, no co stane se. K překvapení, po návratu domů, v bankovní historii najdu, že výběr proběhl za standardní kurz mé banky, bez jakéhokoliv dalšího poplatku.

Cestou zpět k autu jen na skok zajdeme na kraj rozsáhlého parku, který se táhne kolem pobřeží v délce asi jeden kilometr, ale protože je zase šílené vedro, dál moc nejdeme. Sedáme do auta a míříme na sever, kde hlavní centrum Kuahu objíždíme po skoro prázdném čtyřproudém obchvatu přes kopečky za městem. Naším cílem je Gunung Raya, nejvyšší bod ostrova – 881m n.m., kam vede z místní okresky asi 12 km dlouhá horská silnice. Opět koukáme na její kvalitu a i na to, že tato naprosto boční cesta je intenzivně opravována.

Hlavní atrakcí jsou zde ale opice, které posedávají na sloupech a svodidlech u cesty, nebo se po cestě volně prochází a čekají, co jim kdo dá. Když vyjedeme na vrchol, tak ten se zrovna noří do mraku, takže je po vyhlídce. Když na parkovišti kousek pod vrcholem vylezu z auta, tak si nás vyhlédne nějaký drzý opičák a začne naše auto zkoumat a hledat, kde by se dostal k nějakému jídlu. Nechce mě pustit do auta, vypadá, že by i kousl, takže raději nedráždit. V nestřežené chvíli se mi podaří vrátit do auta a pak děláme fotky a videa z naprosto bezprostřední blízkosti. Pokračujeme ještě kousek na vrchol, kde je i komplex s bývalou rozhlednou a restaurací, dnes jsou již nefunkční. Potkáváme zde skupinku pár turistů s taxikářem, který, když se k nám zase začnou sbíhat opice, okamžitě zatahuje všechna okýnka. Jeden opičák se usazuje na střeše našeho auta a manželka z legrace směrem k turistům říká něco ve smyslu, že teď tu musíme už zůstat. Jeden z turistů odněkud vytáhne sáček s ovocem liči a má co dělat, aby jej před agresivní opičákem, který se k němu okamžitě vrhá, včas odhodil. Toho všichni využíváme, sedáme do aut a jedeme dolů.

Naším cílem je Tanjung Rhu, kde si u kluků na pláži zase chceme dát shake a pečenou rybu. Bohužel, dnes je stánek opuštěný, takže ze „severní“ pláže jedeme na tu „jižní“. Cestou se zastavujeme na velkém parkovišti u cesty, ze kterého jsou vidět mangrovy. Ty jsou ale zde v tomto konkrétním místě pokácené, či zde snad řádil nějaký přírodní živel? Pokračujeme na pláž, kde opět bez problémů parkujeme přímo na malém parkovišti u pláže, kde je zase jen pár lidí. Přímo u pláže je i WC se sprchou (placené) a podlouhlá budova s asi desítkou stánků, z toho je pár s jídlem. U jednoho si dáváme 3 jídla dohromady jako brzkou večeři, za ceny opět někde mezi 7 až 10 MYR za porci. Pak jdeme relaxovat na pláž, která je prakticky prázdná a lidé se sem začínají ve velkém scházet až když se blíží soumrak. Ale opět, prakticky nikdo se nekoupe, většinou jen posedávají u pláže, prochází se a šikmoocí turisté pálí stovky selfíček.

S blížící se tmou sedáme do auta a míříme do Kuahu, kde si chceme dát jídlo tam, kde jsme začínali první den. Cestou míjíme barevný hinduistický chrám Kisap, který je přímo u cesty. Zde děláme krátkou zastávku a po pár fotkách pokračujeme do Kuahu. Za těch pár dní jsme vyjeli polovinu nádrže, takže na okraji Kuahu tankujeme. Přiznám se, že jsem absolutně nevěděl, kolik tu stojí benzín, protože na ostrovech, kde obvykle pobýváme, toho člověk až tolik nenajede a je to jedno, stejně s cenou nic nenadělá, ať je jakákoliv. Ta zde ovšem stála za to. Za 17 litrů platím 35 MYR. Benzín tu totiž stojí 2,05 MYR za litr. Aneb 10,25 Kč. To si fakt děláte …

Už za tmy, se ještě zastavujeme u Maho Tower, která je v noci barevně nasvětlená, obrovské parkoviště u ní zeje naprostou prázdnotou. Cestou na ubytování ještě v obchůdku K+K Markt u cesty, který jsem okamžitě přejmenoval na Kwik-E-Markt (The Simpsons), doplňujeme zásoby nealka. Neboť regál s pivem jsem tentokrát ještě přehlédl, příslušná lednice je zde úplně bokem, otočená směrem do skladu a s vypnutým osvětlením, jen z boku je A4 s nápisem Beer.

K vodopádům

Další den máme pohodově odpočinkový a na cesty poté, co si užíváme bazén, vyrážíme až po poledni. Míříme na severozápad ostrova opět krásnou boční cestou č. 161 k vodopádu Air Terjun Temurun. Z parkoviště je to k vodopádu asi 300 metrů po stezce džunglí, kde je opět celkem dost opic. Po včerejší zkušenosti už jsme na ně obezřetní. Cedule zákaz krmení opic jsou všude okolo. Vodopád je odhadem 70 metrů vysoký a v této době tu moc vody není, takže shora padá jen takový čůrek. V čisté a hlavně chladné vodě v tůni pod ním se ale aspoň zchladíme. Teploty dosahují 35 stupňů ve stínu a 90 % vlhkost na pohodě nepřidá.

Poté pokračujeme pěšky kousek dál po cestě, kde je zvláštní zajímavost ostrova – vodopád Langkawi. Cestou míjíme ananasová pole a krokodýlí farmu, taktéž jednu z atrakcí pro turisty. Vodopád Langkawi je železobetonová stavba (!), jíž dominuje krátký tunel nad cestou. Má se jednat o 66 metrů vysoký umělý vodopád s vyhlídkovou plošinou, ale v době naší návštěvy zde žádná voda netekla. Byl vystavěn v roce 2004 na popud bývalého malajského premiéra a jde o nejvyšší vodopád vytvořený lidskou rukou v Malajsii. Jo, jako zajímavé, ale nějak mi uniká smysl této stavby a atrakce, když hned vedle je vodopád skutečný.

Vracíme se po cestě kousek zpět, kde je pláž Skull Beach. Hned vedle cesty je poloprázdné parkoviště a i když je pláž zřejmě součástí dnes již nefunkčního malého rezortu, je denně do 19:00 oficiálně přístupná veřejnosti, alespoň tabule to zde hlásá. Pláž je menší, možná 150 metrů dlouhá, s dostatkem stínu na kraji džungle a tím i v dosahu tlup opic, takže si opět dáváme pozor na věci. Na pláži je relativně dost lidí, ale výhradně turistů, neboť pro místní je její poloha naprosto „bokem“. Moře klidné a nádherně vyhřáté, takže dvě hodiny tu uběhnou coby dup. Pak ještě jedem na západ, na pláž, která se táhne souběžně s přistávací plochou letiště. Ta je od moře chráněna několik kilometrů dlouhými moly. Na první pohled pěkná pláž je bohužel plná plastového odpadu z moře, takže ke koupání nás neláká. My si aspoň sedneme k jednomu z místních stánků s občerstvením, kde opět za pár ringittů něco sníme, vypijeme a ještě vezmeme na snídani do krabičky. V Kuahu si chceme dát večeři ve stánku, kde jsme byli první den.

Bohužel, tento finální cíl naší dnešní cesty, nalézám zavřený. Takže pokračujeme ve městě o kousek dál, kde u cesty najdeme jiný shluk stánků s jídlem. Kde to evidentně žije a kde se dá parkovat přímo na kraji čtyřproudého průtahu městem. Manželka míří k nějakým Indům na něco sofistikovanějšího - Rotti placky s mletým kuřecím nebo hovězím masem. Já se spokojím s masem na špejli. „Satajky“, co tu grilují dvě Malajky. Kus za 1 až 2,50 MYR, na výběr kuřecí, hovězí, jehněčí. Takže sem á 3 x 5 kousků pro oba. A i když to na první pohled nejsou velké kusy, tak přeci jen, zbývá mi pak i něco na snídani, s vynikající arašídovou omáčkou.

Lanovkou na vrchol

Další den našeho pobytu na ostrově nás čeká to, co jsme jako jediné plánovali dopředu. Výjezd kabinovou lanovkou na Skybridge. Ten určitě mnozí z Vás znají jako typický turistický symbol ostrova. K lanovce, která je na západní straně ostrova, to z Kuahu máme asi 45 minut autem. Na místě je několik velkých parkovišť, já mířím k těm, které mají být dle mapy.cz neplacená (na východ, vpravo od lanovky). Jedno, pro osobní auta je plné, ale druhé, sic určené dle několika cedulí výhradně pro autobusy (jsou tu pouhé 4), je skoro prázdné. A my nejsme jediní, kdo tu parkuje s osobákem. K lanovce je to možná 200 metrů přes umělou vesničku plnou krámků, restaurací a atrakcí pro turisty.

U lanovky je pokladen menší fronta. My jsme si lístky rezervovali dopředu přes web a na radu kamarádů, kteří zde byli pár měsíců před námi, máme Express Line – přednostní nástup. Standardní lístek na lanovku (obousměrně) stojí 85 MYR (425 Kč), Express Line dalších 50 MYR (250 Kč). V našem případě asi nebyla rychlá lajna až tak potřeba, ale přeci jen nám ten den ušetřila možná půl hodiny času. V běžném sezonním nátřesku to ale mohou být mnohonásobky tohoto času, protože lanovka nemá extra velkou kapacitu a navíc se tam ještě občas vrazí ten někdo „express“.

Takže my jdeme přímo k vyhrazené expresní pokladně, fasujeme náramky s čárovým kódem a nálepku na tričko. A za dvě minuty nás „osobní asistenka“ posadí do první kabiny, co přijíždí. První sekce lanovky je dlouhá asi 1,7 kilometru, s jediným velkým podpěrným sloupem zhruba ve třetině trasy. Další dvě třetiny se volně vznášíte, místy 100, možná až 150 metrů nad terénem, a otevírá se vám parádní výhled na skoro celý ostrov.

V první mezistanici je několik vyhlídkových plošin, kde samozřejmě všichni fotí, co to dá. Ta nejvyšší plošina, ve tvaru orla, je placená extra, tu si necháváme ujít. Pokračujeme druhou, výrazně kratší sekcí kabinky na nedaleký, o něco vyšší vrchol (705 m n.m.), kde je ta hlavní atrakce – zakřivený visutý most most SkyBridge o délce 125 metrů, největší svého druhu na světě (zřejmě tím zakřivením). I zde, pokud si nekoupíte vstupenku na nějaké „combo“, se vstup platí zvláštˇ, ale jde o pouhých 6 MYR (30 Kč). K mostu můžete cca. 40 výškových metrů sejít buď po svých, po schodech, nebo můžete využít šikmý výtah SkyGlide, kde za 94 metrů dlouhé svezení zaplatíte dalších 16 MYR (80 Kč). Kapacita výtahu je pouhých 12 lidí a takt minimálně 5 minut, takže čekačka tu taky může být asi dlouhá. My volíme cestu po schodech.

Samotný most je zavěšen mezi dvěma kopci na jednom pylonu a samozřejmě, jde o fotogenickou záležitost. Slabší povahy mají problém s tím, že se most na lanech citelně houpe a několik prosklených sekcí podlahy budí v dalších hrůzu. My jsme čirou náhodou vychytali asi nejlepší počasí a viditelnost ze všech dnů našeho pobytu, takže výhledy jsou parádní. To ovšem taky znamená, že ve stínu má být pocitová teplota 40 stupňů. Kolik je na přímém slunci, to nemám tušení, ale pot z nás jen leje. A výstup zpět ke kabince už dává trošku zabrat, ale když srovnáváme s turisty, kteří by vzhledem k zemím svého původu měli být na něco takového zvyklí, tak si evidentně vedeme ze všech nejlépe. Nahoře si ještě obejdeme dvě vyhlídkové terasy, kde je lidí naprosté minimum, protože slunečný žár je fakt vražedný. Pak už jdeme opět Express line na kabinku, kde předbíháme několik desítek lidí v běžné frontě.

V ceně lanovky je i několik dalších atrakcí, my jsme moc nezkoumali, o co všechno jde. Jednou z nich, tu jsme vyzkoušeli, je muzeum 3D iluzí, kde jsou velké malby se všemožnou tematikou, kde si můžete udělat všelijaké vtipné fotky. Na začátku odevzdáte boty, abyste ty malby nepoškodili. Opět, díky mimosezoně tu nebyl žádný nátřesk, ale v sezoně se asi k pěknému záběru jen tak nedostanete. Na konci prohlídky, v největším sále, se čirou náhodou trefujeme do laserové projekce, která je tu každou celou hodinu. Výlet lanovkou na most i vyhlídky určitě stojí za to, jen se připravte na to, že celá lokalita je takový lunapark v (krásné) přírodě, kde opět, jde jen o vaše peníze a vaši odolnost je „nepustit“ :-). Prostě místní Dolní Morava ...

Laguny a vodopády v džungli

Z parkoviště pak autem pokračujeme necelý kilometr dál do džungle, na další parkoviště. Oficiálně placené, ale po nás nikdo nic nechtěl. Chceme totiž ještě dojít k vodopádům, z nichž některé jsou vidět i z lanovky. U parkoviště je klasicky řada obchůdků, občerstvení i WC. A po chodníku a schodech do kopce jdeme nejprve k vodopádu 7 Wells (bližší, vlevo). To je menší, zhruba 40 metrů vysoký vodopád, kde je opět možnost se zchladit v tůních pod ním. A to nám, i když bylo už 5 odpoledne, přišlo skutečně v parném dni vhod. Jen pozor, protože se jedná o turisticky vytížené místo, tak ho mají v oblibě i tlupy opic, takže je potřeba si dávat extra pozor na věci. Manželka odložila kelímek s pitím, aby si udělala fotku, a během 2 sekund byl pryč. A zaslechli jsme i konverzaci, kdy paní líčila, že pár minut před naším příchodem tam někdo takto přišel o batůžek.

Kousek se vracíme a pokračujeme do kopce k dalšímu vodopádu, resp. spíše k lagunám. Stezka je stále příkřejší a tabule vedle ní hlásá, že je to už jen 370 schodů a 240 metrů. Skupinka Indů, která se nás doposud držela, viditelně odpadává. A nahoru přichází snad 15 minut po nás. Ale i my máme dost a hned se vrháme i v oblečení do chladných vod místních lagun. A máme pocit, že to, co jsme před chvílí sjeli dolů lanovkou, jsme teď vyšlapali pěšky po schodech zase zpět. Ne, bylo to jen 200 výškových metrů … I zde, takto daleko a bokem “civilizace“ ale nalezneme WC a převlékárny. A desítky lidí si tu užívají chladivé vody. V místě, kde se skály a laguny lámou do ostřejšího spádu, je postavena vyhlídková lávka.

Když se ochladíme z vedra, vracíme se k autu a naším cílem jsou písečné pláže nedaleko lanovky. Nejprve to zkoušíme na západní straně dlouhé pláže, kde je zase pár stánků s jídlem, bezplatné WC a poloprázdné malé parkoviště. Voda teplá, klidná, jen to má drobnou vadu. I 30 metrů od břehu je vody po kolena, odliv. Takže to zkoušíme na druhé straně pláže (Pantai Kok), u poloostrova z majákem. Parkujeme v nějakém evidentně nezdařeném a zřejmě mrtvém developerském projektu vedle cesty, prakticky celé čtvrti a kolem luxusního hotelu jdeme na pláž. Zde to taky není žádná sláva, ale vody je zde přeci jen více. A i když už jsme už pár metrů za budkou hlídače rezortu na místní pláži, ten nás nechává na pokoji.

Je večer a voda je po celém dnu na mělčině vyhřátá snad na 38 stupňů, až je to i nepříjemné, takže se moc nezchladíme. Počkáme, až slunce zapadne za horský masiv, který jsme před pár hodinami zdolali lanovkou i po svých, btw. jde prý o nejstarší skalní formaci v JV Asii a vracíme se do Kuahu, kde chceme dát večeři. Bohužel, neznáme princip fungování místních občerstvovacích center a to, kde jsme byli o den dříve, je dnes celé kompletně zavřené. Ale žádný problém, o pár set metrů dál, hned vedle cesty, přímo v centru, je řada obchodů a restaurací. My sedáme do jedné z nich, zřejmě arabské – jejíž jméno je spíše jazykolam - Haji Ali Nasi Kandar Asli. Vysoký mladík nás usazuje venku na plastový set a my si napůl z lístku, napůl fyzicky u pultu ukazováním vybíráme, co chceme. Rybí kari, hovězí kari, zeleninové něco jako karbanátky, kuře tandoori dělané přímo v tandoori speciální peci, ve které se peče tento známý indický pokrm. Naan chleba (pšeničný kvasnicový plochý chléb pečený v peci) v různých kombinacích s máslem, mozzarelou, česnekem, jehněčím masem, se zeleninou…

A jídlo opět naprosto luxusní, za mne nejlepší, co jsem na ostrově měl, za pro nás směšné ceny. Za jejich 4 běžné porce, pití a dvě krabičky na snídani platíme 63 MYR (315 Kč). Tím končíme náš cestovatelsky nejaktivnější den a zbytek pobytu už pojímáme zcela relaxačně.

Zbytek našeho pobytu a obecné zkušenosti z něj  následují ve druhé části.

www.cestujlevne.com/cestopisy/la...2-dil-3931