Laos
Laos je úchvatná země plná památek, ale také nádherné přírody.
Cestopis z roku 2019 napsala Karolina _3
LAOS - praktické informace
Před cestou jsme řešili, jestli si půjčit auto nebo využívat místní dopravu. Hodně psali, že auto nedoporučují, ale my se nakonec rozhodli, že to zkusíme. Byla to rozhodně správná volba. Na provoz v Laosu si člověk musí zvyknout, ale není to tak strašné. Když si zvyknete na množství scooterů a mopedů, které když vjíždí na hlavní silnici, tak se nepodívají, zda tam něco jede, ale prostě tam vlítnou, tak nic jiného není problém.
Pár rad k autu - místo trojúhelníku používají 3 hozené větve před zatáčkou či v dostatečné vzdálenosti od nehody či odstaveného auta. Mezi 11-12 se ze škol (je v každé větší vesnici) vyřítí množství dětí na kolech či scooterech (na scooter zde není potřeba ŘP, takže na nich jezdí děti sami cca od 6-ti let), takže to vyvolá trochu chaos na silnici. Většina scooterů nemá světla a pokud ano, tak je stejně nepoužívají, takže když se setmí nejsou vůbec vidět. Policisté občas staví, ale když si všimnou, že jste cizinci, tak Vás neřeší.
Domluva - v turistických oblastech mluví anglicky téměř všichni, také většina mluví francouzsky, mimo turistické oblasti je to horší, tam mluví jen laosky, ale vždy se nám podařilo se nějak dorozumět
Bankomaty fungují a jsou téměř všude, platební karty také přijímají na většině míst - restaurace, obchody. Ale pozor benzínové pumpy karty nepřijímají, takže tam mít radši vždy hotovost.
9. 11. 2019
Nastal den odjezdu, konečně. Honza si vzal volno již včera, protože se prý se mnou nedá balit a prý odlétáme hrozně brzy, takže by vše nestihl (odlet máme 10:35). Nevadí, budík ráno vyzvání, po tradiční snídani (vajíčka) kontrolujeme poslední věci, jako doklady, peníze, pojištění atd. a voláme taxi. Na letišti jsme s předstihem jako vždy, a proto po odbavení zavazadel a obdržení letenek (na všechny 3 lety nám dali místa vedle sebe, hurá) standardně zevlujeme po letišti. U gatu do Frankfurtu je již milion lidí. Lufthansa opět nezklamala a má zpoždění, ale jen drobné, a tak jsme za chvíli v letadle a míříme na náš první přestup ve Frankfutu, máme tam 2 hodiny, takže by to neměl být žádný problém. Při poslední dovolené jsme tam také přestupovali, ale vzhledem ke zpoždění Lufthansy jsme se na letiště vůbec nepodívali, bo nám přistavili bus rovnou k letadlu, abychom stihli následující spoj. Nyní vystupujeme a procházíme šíleně dlouhými chodbami do nitra letištního transferu. Letiště je přehledné, mají tu kuřárnu a pivo, a tak nám čekání uteče jak voda a už se naloďujeme na palubu Thai airlines, se kterými máme absolvovat dlouhý let až do Bankoku. Letadlo mají dobře vybavené, ale 11 hodin je strašně dlouhá doba.Bohužel jak to již bývá, jsem tak natěšená na dovolenou, že v letadle nemám šanci usnout. Po shlédnutí jedné řady Big bang teorie a Malýho Shaldona, koukám ještě na Deadpoola a Smrtonosnou past. Thajci s jídlem nešetří, a tak si alespoň pěkně debužírujeme.
10. 11. 2019
Po snídani v letadle už nám do přistání v Bankoku zbývá jen asi 1,5hodiny, tak jen sledujeme na obrazovkách, jak se blížíme k místu a nemůžeme se dočkat. Dosedáme v Bankoku na letišti a už při vstupu do roury na nás sálá vedro. Z Prahy jsme celkem nabalený, takže po chvíli jsme zpocený jak myši. Letiště je velké, ale tak nějak divně chaotické. Hledáme kuřárnu, ale bohužel ji zde nemají. Super po 11 hodinách letu, tady máme ještě asi 3,5h čas na přestup a nemůžeme si dát ani cigaretu. Honza si chvíli pohrává s myšlenkou, že si vezme kvůli cigaretě vizum, abychom mohli opustit letiště, ale nakonec usoudil, že 30 USD za vízum na osobu, je jen kvůli cigaretě zbytečný. Takže se přesouváme do transferní části, kde je teda šílená fronta, musíme se dokonce i zout při průchodu bránou a Honza už začíná být pěkně napruzený. Celková vybavenost letiště je strašná, i při koupi vody (tu co jsme si přinesli z letadla, nám vyhodili) jim vše šíleně trvá. Koupíme si tedy alespoň thajské pivo, abychom jej ochutnali, a pak se nudíme. Dělám si alespoň fotku na letišti s pivem, abych měla taky nějakou fotku z Thajska, i když ono se to asi na letišti nepočítá. Wi-Fi jim tu taky funguje jen občas a někde, takže Honza po chvíli prohlašuje, že na bangkokském letišti už nikdy nepřestupujeme, že to ani náhodou. Ještě se stavujeme v Burger Kingu, abychom zabili poslední hodinu a pak už konečně začíná boarding. Jinak hlášení o nástupu do letadla je slyšet pouze přímo u nástupní přepážky, takže to je opravdu pro cestující přínosné. Autobusem nás přivezou k letadlu a již začínáme poslední asi hodinový let do Laosu. Náladu nám spraví další výborné thajské občerstvení v letadle a za chvíli již přistáváme ve Vientiane. Vystupujeme z letadla a zastavujeme u plného stolečku, abychom vyplnili imigrační formulář. Je to po tolika hodinách letu docela náročné, ale nakonec to tak nějak dáváme dohromady (tedy Honza vyplňuje jen příletovou část s tím, že odletovou až někdy později, já tedy dávám obě rovnou) a naštěstí i úředníkům to takto stačí, a tak dostáváme viza do Laosu, uf. Jdeme si pro kufry, kupodivu nám je neztratili a přijeli s námi a pak už jen spěcháme na cígo. Venku je horko (opravdu to není na zimní boty, dlouhé kalhoty a mikinu). V přímém okolí letiště jsou nekuřácké zóny a tak se v tom vedru a s kufry ptáme policajta na kuřáckou zónu, ukazuje někam za silnici a tak odcházíme opodál. Pořád na nás někdo pořvává, jestli chceme tuk-tuk nebo taxi. Všem kyneme, že zatím ne (nemáme totiž, čím platit). Suneme se k bankomatu a přemýšlíme, kolik vlastně máme vybrat. Nejnižší částka je 100tis a nejvyšší 2mil. vůbec nemáme představu, kolik to asi je a tak nejprve koukáme na směnárnu a zjišťujeme, že 10tis je zhruba 1 euro. Rozhodneme se tedy pro výběr 2 mil, ať nemusíme peníze řešit (v 50ti tisícových bankovkách je to celkem tlustý balík, který se Honzovi nevejde do peněženky, podaří se to narvat až do tří) a přistupujeme k jednomu z nejaktivnějších taxikářů (zastavil nás asi 10x, jestli nechceme taxi) a za 7 USD se necháváme odvézt k hotelu. Jsme tam asi za 10 minut (bylo by to rychlejší, kdyby v postranních uličkách nebyly všude jednosměrky). Vyzvedáváme klíče. Ihned nám berou kufry, abychom se s nimi do výtahu netahali, a již nám ukazují pokoj. Pokoj je hezký, velký a čistý a máme i malý balkonek. Sice výhled nic moc, ale za to hotel nemůže. Konečně se převlékáme do něčeho úměrného místnímu počasí (cca. 30stupňů) a vyrážíme udělat krátký okruh. Po cestě jsme viděli střechy několika prvních chrámů, tak se alespoň na ty, co máme hned u hotelu, dnes podíváme. Sice jsme již 27 hodin nespali, ale něco málo zvládneme. Procházíme uličkami a hned od začátku jsme pobaveni místním elektrickým vedením, které je snad nejhorší, co jsme kde viděli, ta spleť drátů je opravdu úchvatná. Pak již navštěvujeme naše první tři budhistické chrámy v Laosu. Vidíme i prvního mnicha a toulavého psa. Nacházíme supermarket (vybavení supermarketu je – čínské polévky, chipsy, oříšky, snaky převážně sladké, spousta dochucovadel a koření a pití všeho druhu, regály jsou plné), kde kupujeme vodu, ale nyní jsme už zralí akorát tak na to, najít nějaké příjemné posezení a ochutnat jejich vyhlášené BeerLao. Zaujala nás zahrádka jedné hospůdky, sice je Irská, ale BeerLao tu mají, tak jí vyzkoušíme a uvidíme. Posezení je příjemné a po nahlédnutí do jídelního lístku zjišťujeme, že zde mají jak místní tak cizí kuchyni, a proto se rozhodneme, že si z této restaurace uděláme základnu. Pozorujeme místní omladinu, která se zde schází (nebo spíše sjíždí na scootrech) a vstřebáváme první dojmy z této kultury. Během procházky po městě nás několikrát taxikáři lákali, že nás odvezou na Laoský budhistický festival (největší v Laosu, který právě probíhá), ale vůbec se na to necítíme, takže se obejdeme bez něj, stejně by tam bylo strašně lidí, protože se na něj sjíždí celý Laos. Ovšem vidíme několik ozdobených alegorických vozů, které tam míří, takže máme alespoň trochu představu o kráse a atmosféře tohoto festivalu. Sice jsem koupila drahý repelent, který prý funguje v tropech i subtropech, ale jaksi jsme se po příletu zapomněli nastříkat, takže i zde v hlavním městě nás pěkně žerou. Budu si muset repelent dát do batůžku. Dlouho nevydržíme a jdeme spát, abychom byli čerství na zítřejší toulání po Vientianu.
11. 11. 2019
Budík nás budí a venku již praží slunce. Po sprše se hrneme na snídani, tentokrát máme všechna ubytování i se snídaní, tak jsem zvědavá, co Laoské země nabízí. Výběr je široký, je zde spousta ovoce, zeleniny, vajíčka na tvrdo, nudle s masem, rýže a pak ještě paní, co dělá vajíčka na všechny způsoby. Jako pečivo toustový chléb a nějaké lívance či palačinky (úplně si nejsem jistá, co konkrétně to je) a marmeláda. Výběr je tedy docela velký, což nás příjemně překvapilo. Jen je zvláštní, že toustový chléb chutná tak nějak po kokosu, asi nějaká místní specialita. Na snídani sedí také postarší mnich, má naložený plný talíř a v klidu a pomalu snídá. No nevím, jestli tolik rozmanitého jídla splňuje jejich slib střídmosti a půstu, ale když si to poctivě vyžebral, tak proč ne. Asi je to představený jednoho z okolních klášterů. Po snídani vyrážíme nejprve do autopůjčovny, auto sice vyzvedáváme až za dva dny, ale Honza omylem vůz objednal 2x, takže to vyřešíme teď, aby bylo vše ok. Půjčovna je hned ve vedlejší ulici, chvíli čekáme, protože zde právě obsluhují turisty, kteří dorazili před námi, ale během chvilky je jedno auto zrušené (ani s tím neměli žádný problém). Akorát jsme si tam připadali jak v chladničce, protože tam měli max 15 stupňů. Vyrážíme na toulky, jako první chceme k tzv. vítěznému oblouku (postavený z betonu, který dostali od Američanů na stavbu nové runwaye na letišti), ale rozhodneme se projít bočními uličkami a né po hlavní třídě, po cestě obdivujeme černou stúpu. A pak vycházíme na hlavní bulvár a již vidíme oblouk. Už včera jsme začali poznávat, že chodci jsou zde absolutně ignorováni a tak si opět musíme zvykat, že silnici je potřeba překonat v co nejkratší době a hlavně uskakovat před vším i když máte zelenou. Trochu mě děsí, že kruhový objezd kolem oblouku je asi 6ti proudý, ale nakonec jej překonáváme a stoupáme na vyhlídku, která je na vrcholu (je zde vstupné a pobavilo nás, že mají jiné ceny pro Laosany a jiné pro cizince - ceny pro cizince jsou 5ti násobné, ale vzhledem k tomu, že je tato země pro nás poměrně levná, tak nás to ani moc neurazilo, a 50Kč jim klíďo-píďo dáváme). Výhled je opravdu pěkný, celé město je jak na dlani. Vevnitř oblouku prodávají spoustu suvenýrů, takže tam strávíme spoustu času koukáním po magnetkách a ostatních cetkách. Pak již pokračujeme v prohlídce města. Jsme docela překvapeni, že zde mají celkem uklizeno a neválí se tu hromady odpadků, všechny jsou úhledně zabalené v pytlích. Začínáme několika kláštery, jména jsou to šílená, takže je problém si cokoliv zapamatovat a mám pocit, že množství zlata a kýče nás za chvíli oslepí. Po chvíli si všimneme místní tržnice. Zajímá nás, co v ní asi mají a tak se odhodláváme dovnitř. Je to velké asi jako poloviční SAPA a mají zde úplně vše, od jídla (maso, zelenina, rýže), až po náhradní díly na auto. Zaujalo nás množství chilli papriček a také ryby, které měli živé v kádích jako u nás kapry před Vánoci. Koukají na nás trochu divně, protože sem turisti nechodí, ale nakonec se i usmívají, když si je fotím. Po nasátí atmosféry pokračujeme prohlídkou dalších chrámů. Zejména nás zaujal Wat Si Muang, kde ukazovali náboženské obřady i turistům, například jak se žádá Buddha o radu či jak se mu sděluje přání. Mělo to ohromnou atmosféru. Pak pokračujeme ke chrámu Wat Haw Phra Kaew, který je ze 16.st a kde je malé muzeum a pak asi k nejznámějšímu Wat Si Saket, který je opravdu krásný, vše vyřezávané ze dřeva. Dále pokračujeme kolem prezidentského paláce vystavěného pro francouzského guvernéra. Je opravdu velkolepý. Začínáme mít celkem hlad a tak pokukujeme po restauracích. Všude jsou rozkvetlé květy Plumérie, které prý zahání duchy a démony a tak se jimi ozdobíme, aby se nám dařilo. Ještě se jdeme podívat do parku Chao Anouvonga, a pak vybíráme něco mezi restaurací a bufetem kousek od hotelu a dáváme oběd. Po výborném obědě pokračujeme po nábřeží (takové jakési promenádě). Na vodu Mekongu se téměř nedá dohlédnout, asi tu kdysi bývalo mnohem více vody. Okolo nábřeží je spousta restaurací, které asi otevírají až ve večerních hodinách, protože stolečky na nábřeží jsou prázdné. Některé z restaurací vypadají dosti rozpadle, u některých bych se asi i bála vstoupit dovnitř, ale dle tabulí to vypadá, že ještě nezkrachovali. Začínáme si všímat, že téměř každý podnik (obchody, restaurace atd.) mají u vchodu takové malé modlitebny, kde mají květiny, vodu a trochu jídla (asi pro duchy nebo předky, kteří mají ochraňovat jejich podnikání, těžko říct, bohužel jsme pravý účel nezjistili). Procházíme ještě několik klášterů, které jsou mimo centrum a pak už začínáme být dost uchození, těžko říci jestli z horka či z ušlých km, ale rozhodujeme se, že se vrátíme k hotelu a zavítáme na BeerLao do, ve Vientianu již, naší hospůdky. Navazujeme zdvořilostní konverzaci s místním provozákem, který sem zrovna černým Landroverem přivezl nějaké zásoby, a dozvídáme se, že majitel hospody je Australan a on, že je Američan z Georgie a předešlé 2 roky dělal vedoucího kavárny v Bankoku. Zde je asi rok. Co je vedlo zrovna k Irské hospodě, jsme se nedozvěděli. Cestou na hotel asi 3x odmítáme svezení tuk-tukem a marihuanu. Děláme krátkou zastávku na vyhlášených večerních trzích (tyto jsou již pro místní i turisty), ale vzhledem k tomu, že jsme z Irské hospody poměrně společensky unavení, moc se zde nezdržíme. Necháme to na zítra.
12.11.2019
Budík nás vytahuje z pelechu a po snídani (opět v hotelu snídal stejný mnich) vyrážíme půjčit scooter. Včera jsme si vyhlédli asi 3 půjčovny, tak snad to v nějaké vyjde. Máme v plánu Buddha park a ten je 25km od Vientianu, takže na dojití dost daleko a ještě chceme také ke zlaté stúpě, tak bychom to vzali při jednom. V první půjčovně vedle hotelu neuspějeme, ale ve druhé již dostáváme Yamahu za 7 EUR na den(super cena, když si člověk vezme, že tuk-tuk do Buddha parku si řekl 25 Eur a ke zlatý stúpě dalších 5). Půjčujeme si i helmy (což je v ceně). Sice to Honza odmítá, že v nich nezapadneme mezi místní, ale nakonec je bereme, protože by nás prý mohli otravovat policajti (touto informaci jsme skutečně šokovaní, vzhledem k poměrům na místních silnicích a počtu motorkářů bez helem). Jako první vyrážíme na benzinku a tankujeme plnou (necelé 2litry) a mísíme se do místní dopravy. V kraťasech a tílku vypadám divně, protože všichni se na moto oblékají do mikin a větrovek, to by mě zajímalo proč, primadony. Cestu do Buddha parku zvládáme, po jednou nakouknutí do mapy před cestou, po paměti. Parkujeme a pak již obdivujeme betonové sochy. Strávíme zde asi hodinu a půl (je zde poměrně dost lidí) a vyrážíme ke zlaté stúpě. Parkujeme před ní a Honza se snaží zastavit ve stínu, abychom neměli rozpálená sedátka (u Buddha parku měli nad parkovištěm pro mopedy plachtu), nakonec malé místečko nachází. Hned vedle nás je Laosanka, která má asi tucet dřevěných klícek 20x20x20cm a v každé asi 2-3 živé vrabčáky (či co je to za ptáka), by mě zajímalo, co s tímto úlovkem bude dělat. Prohlížíme stúpu, musím si zde vzít zavinovací sukni, kterou půjčují, abych neměla holá kolena, ale nějak se mi ji nedaří uvázat a pořád mi padá, začínám trochu zuřit, protože si na jeden konec pořád šlapu, a tak jsem šťastná, když z té zlaté nádhery jdeme pryč. Pak koukáme na 2 chrámy, které tu jsou vedle, a prohlížíme také opuštěné prostory, ve kterých byl v minulých dnech festival (jsou ještě stále nazdobené), je vidět, že to muselo být velké, protože lidé všude uklízí odpadky a je jich tu tolik, asi jako když u nás skončí koncert AC/DC. Chystáme se pokračovat, bohužel motorka je již na slunci, a tak ječím při nasedání na sedátko, které má teplotu rozpálené plotýnky sporáku. Nějak zapomínáme pít, a tak rychle sháníme vodu. Vzhledem k tomu, že magnetky jsem viděla pouze na vítězným oblouku, začínám být nervózní (asi jsme je tam měli koupit, měli tam fakt hezký). Honza tvrdí, že je viděl v místní Sapě, a tak tam vyrážíme (i když si myslím, že je to blbost, protože to nejsou trhy pro turisty, ale pro místní, jedeme se přesvědčit). Magnetky tam samozřejmě nemají a mě napadá, že pokud to byl trh, tak jedině ten jejich večerní, na kterém jsme se včera na chvíli stavili. Po cestě zpět chce Honza fotku, jak jede na motorce v provozu a pak hledáme nějakou hospodu na oběd. Vybíráme jednu u černé stúpy a ochutnáváme další místní speciality. Nějak mě začíná být špatně. Bolí mě hlava a celkově se necítím dobře. Takže i přes to, že jsou teprve 4h, vracíme motorku a jdeme na hotel. Musím si na chvíli lehnout. Mám úplně spálený nohy i ramena (už alespoň chápu, proč mají na motorkách ty bundy a dlouhý nohavice), asi mám úžeh. Po 1,5 hodině v posteli se trochu zmátožím a vyrážíme fotit noční Vientiane a poté konečně na noční trh (kvůli němu zavřou celou jednu hlavní silnici a udělají z ní obrovské parkoviště pro scootery). Na trhu mají spoustu cetek i magnetky, ale žádné hezké. Koukáme na místní dobroty a chceme si dát párek na špejli, který vidíme, avšak k našemu překvapení jej sundá ze špejle, nakrájí, osmaží, dá do misky, zaleje nějakým sósem a dá k tomu zeleninu. Bylo to dobrý, ale chtěli jsme jen něco do ruky a né misku plnou zeleniny, sosu a párků, se kterou si musíme jít někam sednout. Za pár minut nahlížíme na další grill a tam vidím ty vrabce (aha, tak na tohle je tam u stúpy chytali). Sděluji Honzovi, že to musím ochutnat a tak si to dávám. Bohužel mi ptáka opět nakrájí, takže to trochu zkazí dojem, ale i tak si na něm pochutnám (Honza nakonec nevydrží a ochutnává ode mě také). Pokračujeme v prohlídce stánků. Narážíme také na podium s živou kapelou a pak konečně najdeme magnetky podobné těm, co jsme si v oblouku vyhlédli. Sice to nejsou úplně oni, ale lepší než ostatní na trhu. Dále kupuji pohledy (bohužel nemají známky, tak snad je někde jinde seženu) a pak již odcházíme na hotel. Honza si kupuje ještě pivo a také se rozhoduje, že vyzkouší místní laoskou „čínskou“ polévku. Na hotelu já okamžitě usínám.
13.11.2019
Vstáváme poměrně pozdě, protože auto máme objednané na 11h, abychom jej za 10 dní měli čas vrátit. Po snídani (ani dnes mnich nechyběl) zamíříme do autopůjčovny a u kláštera (kde má půjčovna parkoviště) už vidím náš dopravní prostředek na zbytek dovolené. Dali nám čínský Ssangyoung. Je dlouhý asi jako půlka autobusu, ale vypadá dobře. Hned v něm Honzu fotím u chrámu. Nastavujeme navigaci a vyrážíme na výlet k velké přehradě Nam Ngum asi 60 km od Vientiane. Trochu se dohadujeme ohledně výběru hudby, Honza chce hrát hudbu z telefonu (auto má bluetooth připojení), ale já se snažím prosadit rádio, abychom si poslechli při cestě pravé laoské hity. Nakonec vyhrávám, ale musím říci, že písniček tam moc nehrají, ovšem asi jediná reklama, trvající cca. 10 minut, na kafe, se hraje pořád (chytlaví slogan Café Sabajdí – super kofííí, nám po celý den nepůjde z hlavy). Jedeme tam po hlavním tahu – silnici č. 13, po vyjetí z Vientianu aut hodně přibývá, začíná zde jezdit i spousta náklaďáků, které jedou tak 30km/h. Tankujeme a pokračujeme v kodrcání. Občas se silnice mění v prašnou cestu, ale jinak to docela jde. Nejdříve máme v plánu zastavit se na jedné vyhlídce na vodní nádrž, dle googlu by tam mělo být i nějaké krásné molo, tak uvidíme. Počasí se na nás dnes trochu mračí, tak snad nebude pršet, teplota ale zůstává těsně pod 30-ti stupni. Nejprve odbočku přejedeme a vracíme se. Kousek za odbočkou silnice končí a na vyhlídku vede pouze polňačka. Cesta je to šílená, skáčeme přes šutry a začíná se to dost svažovat k nádrži. 2x málem prorazíme vanu (jednou se Honza jde dokonce podívat), a pak dorážíme k vodě. Je zde akorát rozpadlý barák, potopené molo a starý zapomenutý jeřáb již značně porostlý místní vegetací. Začíná pršet a Honza jen konstatuje, že pokud se to zhorší, tak se odsud nedostaneme. Začínám trochu panikařit. Sedáme do auta a já Honzu pouze informuji, že po cestě budu pravděpodobně místy křičet či významně hekat, tak ať si toho nevšímá a hlavně nás odsud dostane. Díky bohu pršet přestává a my se zdárně dostáváme na silnici. Dále míříme k přehradě a do přístavu. Město jsou jen dřevěné ruiny. Pár stlučených prken ve většině bez oken. U mol parkují výletní lodě a jsou zde restaurace (některé již zřícené do vody). Na parkovišti chtějí zaplatit, ale částka je to směšná 0,5 Eur. Ihned se na nás vrhají naháněči a nabízí projížďky. Máme hlad, a tak dáváme oběd. Je strašný opar a zataženo, a proto se rozhodujeme, že na loď nepůjdeme, stejně bychom nic neviděli. Po krátké procházce vesnicí a pozorování místních (nejvíce nás zaujal opravář mopedu v jeho dílně, či asi bojoví kohouti v dřevěných kulatých klíckách), vyrážíme na cestu zpět, ještě zastavujeme u přehrady a pak pokračujeme. Rozhodneme se, že místo po silnici č. 13 (kterou jsme přijeli), pojedeme po č. 10, která by neměla být tolik frekventovaná (navigaci se to nelíbí a stále se nás snaží vrátit na 13, ale ignorujeme jí a stojíme si za svým). Na silnici nás překvapí 3 hozené větve před zatáčkou, říkáme si, co to může být a za zatáčkou to vidíme, kamion srazil scooter (aha mají to místo trojúhelníku), pohled to není hezký, scootrista leží na zemi, okolo krev (jako jeden z mála má na hlavě helmu, tak snad mu to pomůže) ale už je tam voják, který to řeší (a cca. každou minutu kontroluje, jestli má scootrista pulz) a tak čekáme. Asi po 10-ti minutách nás navádí, abychom nehodu objeli, a pokračujeme. Začíná šílení liják, není skoro vidět na cestu, setmělo se jak v noci (což je paráda hlavně proto, že 90% scooterů není vybaveno světly a ty, které jsou, je většinou stejně nezapnou). Přestává pršet až asi 10km před Vientiane. Projíždíme okolo vyhlášených plovoucích barů v Tha Ngon, které jsme viděli v TV v cestopise a domlouváme se, že se tu zítra stavíme. Do Vientianu dojíždíme už za tmy. Vzhledem k tomu, že máme všechny okna zatmavený, tak není vůbec nic vidět, a proto musíme jet se všemi okny staženými. Konečně přijíždíme k hotelu (trochu přiotráveni výfukovými plyny). Vedle hotelu máme indickou restauraci a před ní je místo, takže tam s radostí parkujeme. Ovšem ihned přiskočí pikolík, a jestli tam jako budeme stát dlouho. Říkáme, že do rána, což se mu nelíbí, informujeme ho, že jsme ubytovaný v hotelu vedle, chvíli se dohadujeme, pak odběhne, po chvíli se vrací a že tam tedy zůstat můžeme (jsme rádi, protože jiné místo na parkování v okolí hotelu není, tak snad tam auto vydrží do rána a nevymlátí nám třeba okýnka). Jdeme si na hotel pro mikiny, vypadá to, že bude chladno a pak do naší irské hospůdky. Trochu poprchává, ale asi po 5-ti minutách přestává (tedy hned, co nad námi číšník roztáhl slunečník). Jinak mikiny jsme nakonec táhli úplně zbytečně.
14.11.2019
Budík ráno vyzvání, dnes máme první přesun. Balíme a po snídani (mnich opět nezklamal) s kufry opouštíme hotel. Honza se snaží otevřít nákladový prostor auta, ale bezúspěšně, pokouší se o to asi 2 minuty, ale nakonec to vzdává a kufry nahážeme na zadní sedačky. Asi po hodině dorážíme k barům na řece Nam Ngum, vypadají krásně, pod některými domy nad restauracemi na břehu se sesul svah a oni se zřítili, jejich torza však stále zůstávají na místě. Domy vedle drží pouze silou vůle, ale to nebrání místním dále v nich žít. Po zaparkování se Honzovi podařilo otevřít kufr od auta (konečně přišel na ten grif) a tak přesouváme bagáž do kufru a pak nahlížíme do místního chrámu. Vybíráme si, na které lodi si dáme kávu. Dávám si Green tea frapé, nikdy jsme to neměla a je to bomba. Chce se mi na záchod, představa, že mám navštívit toaletu na pramičce, mě moc neláká, ale není zbytí. Otevřu dveře s nápisem WC a čeká mě šok. Vše je v mramoru, všude vonné svíčky, vonné lístky a ovoce v umyvadle, květiny, zrcadla a obrazy. Vše je nablýskané a křišťálově čisté. Tak tady by to šlo. Po občerstvení pokračujeme v cestě. Cestou k přehradě vidíme Čínou rozestavěnou železnici, všude okolo jsou čínské transparenty a hesla, asi to bude megalomanský projekt. Již včera jsme si všimli, že děti mají ve škole pauzu (asi na oběd) mezi 11-12, což znamená, že se z bran škol vyřítí davy dětí na kolech či scootrech, které prostě vjedou na hlavní bez toho, aby řešili, zda tam něco jede či ne (no ono to neřeší ani dospělí, ale těch nevjíždí v jeden moment na silnice tolik). Takže mezi 11-12 je na silnicích ještě větší sranda než obvykle. Přijíždíme do města Tha Heua, kde má být druhý přístav u nádrže. Je opět krásné počasí, tak jsme si říkali, že bychom lodičky stihli dnes, když to včera nevyšlo. Město jsme projeli křížem, krážem, ale žádné výletní lodě jsme nenašli. Ještě to zkoušíme asi 20km podél nádrže, ale nakonec se otáčíme a vyrážíme přímo směr Vang Vieng. Cesta ubíhá rychle, máme šílený hlad, ale do cíle je to hodina, tak se rozhodneme, že se najíme až tam. Po cestě potkáváme další úseky rozestavěné železnice a pak již vjíždíme do Vang Viengu. Hotel nám navigace nachází hned, a tak parkujeme (zde má hotel krásné velké parkoviště) a jdeme na recepci. Recepční nás informuje, že nám dali za stejnou cenu lepší pokoj s lepším výhledem, tak jsme na to zvědaví. Pikolík mi opět bere kufr (asi je to zde normální) a po schodech (není tu výtah) nás vede k pokoji. Pokoj je moc hezký a výhled opravdu úžasný. Rychle vyrážíme hledat restauraci, jinak totiž asi umřeme hlady. Je zde všude spousta turistů a z každého druhého domu nám nabízí zážitkovou tour. Sedáme do jedné restaurace, docela se těším na nějaký juice nebo limonádu mám úplně prázdný žaludek a dost i žízeň. Vybírám si jednu grepovou a Honza jablečnou limču, sice je poněkud dražší než jsme zvyklí, ale asi to bude něco extra. Číšnice na nás trochu divně kouká, ale co. Dostáváme limonádu a já se zhluboka napiju, málem to vychrstnu zpět, on je to alkohol!!!! a má asi 13vol., tak to jsme zrovna nechtěli. Jinak zde ochutnávám místní PadThai. Honza se ptá, jak dlouho tu vlastně budeme a co máme v plánu. Informuji ho, že zítra máme v plánu asi 20km túru a pozítří, že se uvidí. Ihned se nadchne pro nějakou tu zážitkovou tour, které nám nabízeli a tak po pozdním obědě obcházíme místní cestovky a porovnáváme nabídky. Chvíli brblám, že nenechám foťák a pasy na hotelu (Honza totiž chce sjet řeku Nam Song na kajaku), ale moje námitky jsou ihned rozprášeny, protože u dalšího stánku mají nepromokavé batohy na vodu. V tuto chvíli už jsem tímto plánem nadšena také. Takže dál obcházíme CK. Asi po 2 hodinách (je tu těch agentur opravdu mraky) máme asi vybráno, takže se rozhodneme sednout si na BeerLao, abychom doladili detaily. Sedáme do restaurace u řeky a pozorujeme místní život. Je to tu opravdu rušné, po řece se prohání motorové loďky, všude zní hudba a všude je mraky lidí. Z bambusového mostu lidé vypouští lampiony štěstí. Do toho místní mladí postávají v řece s čelovkama a do košů loví nějakou říční havěť (těžko říci, zda raky či něco jiného), asi je dobrý bussines prodávat úlovky restauracím a nebo si možná jen loví večeři. Protože jsme ještě pořád narvaný k prasknutí z pozdního oběda, dáváme si jen pivo a oříšky (tedy hned poté, co se najde číšník, který mluví anglicky, první slečna nepochopila ani slovo beer) a po chvíli odcházíme na hotel, abychom se na zítřejší horskou túru pořádně vyspali, po cestě ještě řešíme, co zítra ráno nakoupíme za jídlo s sebou, abychom nestrádali (prý se toho v džungli moc kopit dle cestopisu nedá). Našli jsme obchod se sýry a salámy, a tak se dohadujeme, že se tam ráno zastavíme.
15.11. 2019
Budík opět zvoní a ráno v horách je krásné. Slunce září na štíty kopců. Jsme zvědaví na snídani a je téměř stejná, jako ve Vientianu, akorát zde mají ještě polévku. Pečivo opět chutná po kokosu (takže je to v Laosu asi normální). Vyrážíme na túru, nakonec máme batoh plný snacků na cestu a spoustu koupené vody (jak jsme si včera naplánovali nákup nějakého salámu a sýru, tak nám to překazilo zjištění, že bohužel většina obchodů, je takto brzy zavřená, takže jediné, co bylo na výběr je sladký a slaný snack). Most, přes který se dá dostat do hor je placený, ale to už jsme si včera přečetli, takže nejsme překvapení. Když přecházíme most, všímáme si dalších lovců, ale tentokrát v řece loví postarší dámy (vypadá to, že mladí chodí na lov za tmy, staří za světla). Za mostem je vesnice, kterou po silnici pokračujeme až k odbočce k první jeskyni. Včera jsem řešila, zda si do jeskyní nemám vzít něco teplého, abych nezmrzla, ale nakonec jsem se rozhodla, že se s bundou nebudu tahat. Uprostřed pole čeká milá Laosanka a vybírá vstupné. Do jeskyně jde s námi a dělá nám průvodce. Dnes je lehce přes 30 stupňů, ale teplota v jeskyni je minimálně o 10st. vyšší. Prolézáme tam po žebřících a úzkých prknech, všude to šíleně klouže. Po chvíli jsme úplně propocený a nemůžeme se dočkat, až vylezeme ven a trochu se schladíme. Na konci jeskyně je jezírko, kde nám průvodkyně oznamuje, že se dá proplavat ještě do další jeskyně. Sděluji Honzovi, že já to tedy nedám (na mojí klaustrofobii je vůbec vlézt do jeskyně výkon), a tak se vracíme. Pokračujeme dál po silnici. Je vedro a není kam se schovat před sluncem. Honza konstatuje, že to jsme mohli jet autem a zastavovat jen u těch odboček. Z cestopisu jsem pochopila, že to má být cesta džunglí a že tu krom pár vesnic horských kmenů nic není. Zatím je to celé asfaltka a na každém kroku krám s občerstvením (ještě že jsme koupili jen snack a netáhneme se s těmi salámy a sýry). Ještě chvíli pokračujeme po silnici a nakonec Honza zavelí, vracíme se pro auto. Jdeme tedy zpět k hotelu a za chvíli již drncáme autem. Kousek od místa, kde jsme se otáčeli pro auto, je vyhlídka, tak parkujeme a u cedule vrchol 500m platíme vstup a zahajujeme výstup. Cha chá 500m to je brnkačka. Asi v polovině mám pocit, že umřu (normálně mi výstup na vrchol klidně i dvou až tří tisícovek nedělá problém, fyzičku máme oba dobrou), při této teplotě a vlhkosti je to ale úplně něco jiného. Zastavujeme snad každých 5m na pití. Džungle je sice krásná, ale síly nás opouští. Konečně vidíme 1. vyhlídku, chvíli se kocháme a pak pokračujeme, ukazatel na 2. vyhlídku je 100m. To už dáme. U druhé se taky chvíli kocháme a ukazatel na 3. je jen 50m a vypadá to, že je to po rovince. Konečně jsme na vrcholu, výhled je úchvatný, ale rozhodně to není pro nikoho, kdo má závratě. Vyhlídka jsou ztrouchnivělá a popraskaná prkna, sbitá pár rezavými hřebíky nad šílenou propastí. Honza to prochází celé, ale já se na všechna prostranství vyhlídky neodvážím. Pud sebezáchovy je silnější. Nějaký mlaďas (turista) na vrcholu balí jointa a ptá se, zda máme oheň, tak mu jej poskytujeme. Teda zhulená bych tam asi být nechtěla. My jsem si radši snědli sušenku, kterou si sebou neseme. Pak vyrážíme zpět dolů. Sestup je taky náročný, ale dolu již jdeme s úsměvem. A lidem, kteří se zrovna hrabou nahoru, poskytujeme radostně informace, v jaké části kopce se asi nachází. Pouze u posledního páru (dle jazyka Francouzů) chvíli váháme, co říci, protože slečna, která se nás ptala, jak je vrchol ještě daleko, vypadala, že každou chvíli umře. Informaci o tom, že jsou ani né v pětině, jsme jim nakonec dali pravdivou, ale ihned jsme informaci doplnili tím, že výhled opravdu stojí za to. No přesvědčeně moc nevypadali, ale ve výstupu pokračovali. Tak jim budeme držet palce. Nasedáme do auta a pokračujeme k další zastávce – Modrá Laguna. Je to vlastně koupák s krásně modrou vodou (akorát je zde tisíce lidí). Zouváme boty a chladíme si nohy. Což je po předchozím výstupu úplný balzám. U laguny je další jeskyně, takže po chvíli odpočinku tam lezeme. Jeskyně je asi 100 vysoko, ano - opět výstup, tentokrát celý po schodech. V jeskyni je opět vedro (vypadá to, že ta teplota v první nebyla náhoda), takže za chvíli opět umíráme. Sedáme do auta a jedeme dál, chvíli řešíme, zda dáme ještě výstup na nějakou vyhlídku, ale moc se nám do toho nechce. Projíždíme tedy Hmongskými vesnicemi (do kterých byli Hmongové přesídleni vládou) a zastavujeme několikrát na focení. Dojíždíme do další modré laguny (je jich tu celkem 5) a děláme krátkou procházku džunglí. Vede to k další jeskyni, ale nakonec se rozhodujeme, že tam už nepůjdeme. Ono už je stejně 5 hodin, a proto se musíme vrátit na hotel. Zpět to máme 11km. Je podvečer a všichni ženou stáda krav a bůvolů domů, což cestu dosti zpomaluje, ale zase je na to krásný pohled. Dojíždíme k hotelu, parkujeme auto, málem se dnes popereme o to, kdo půjde první do sprchy a jdeme na večeři, zkoušíme stejnou restauraci, ve které jsme měli včera večer pivo, protože jsme si již v jídelním lístku vyhlídli (dle cestopisů) tradiční laoský pokrm. Po jídle jdeme objednat tour na zítra, už jsme se na pevno rozhodli kterou, také jdeme koupit nepromokavý batoh a Honza si kupuje nepromokavý obal na telefon, přes který jde fotit, a už se těšíme. Tuk-tuk nás má vyzvednout v 8:50 před hotelem, a proto si jdeme lehnout. Máme toho dneska stejně plný kecky.
16.11.2019
Budík nás tahá z postele poměrně brzy. Nechtěli jsme se na snídani honit. Po snídani se oblékáme do plavek (konečně je po několika letech využiji), termotrik a já si beru na cestu i kraťasy. Batoh balím do toho nepromokavého vaku a pak už netrpělivě čekáme před hotelem. Nějaký tuk-tuk už tu je, ale zjišťujeme, že to není naše cestovka. Ještě chvíli čekáme a za okamžik už ho vidíme. Nasedáme a jsme tu jediný, ale jen na krátko, u několika jiných hotelů nabíráme další lidi. Nakonec nás je 12 – 3 Dánky, 1 Američanka žijící již 20 let v Itálii, jedna Angličanka (ale dle vzhledu s Indickými předky), 1 kluk ze Singapouru a 4 Jihokorejci. Chvíli nás nechají čekat u CK, tak se seznamujeme. Pak již vyrážíme a tuk-tukem nás vezou asi 15km za Vang Vieng. Dostáváme krátké školení, jak jet na kajaku a již se naloďujeme a vyrážíme zdolat řeku Nam Song. Na řece je vícero skupin kajakářů a je to trochu jak na Vltavě (až na ty krásné horské masivy tyčící se nad řekou). Musím říci, že kajak se ovládá lépe než kánoe, na kterou jsme z ČR zvyklí. I z pozice háčka se dá lehce kormidlovat. Všechny peřeje sjedeme jako profíci bez ztráty květinky. Jenom Korejci se na jedněch peřejích udělali. Pak připlouváme do kempu této CK (nebo asi lépe řečeno resortu), kde bychom měli absolvovat ziplinu a také návštěvu 2 jeskyní (jedna z nich je vodní, kde pojedeme v nafukovacích duších). Nejprve jdeme na ziplinu, má několik úseků a k mému překvapení úseky dohromady měří 1,5km, myslela jsem, že nás odbydou jen jedním lanem, nad řekou nebo propastí, ale toto je příjemné překvapení. Navléknou nás do popruhů a na hlavu dostaneme helmy (nevím tedy k čemu) a už stoupáme po schodech k prvnímu lanu. Nikdo ze skupiny se nemá k tomu jet, tak jedu první. Je to super akorát při vysedání se klepnu do hlavy o trám (asi pro to ty helmy). Pak čekám na zbytek, jeden z Korejců asi přecenil své síly, protože celou jízdu má zavřené oči a hystericky řve. S Honzou se mu skrytě smějeme, ale po tom, co se Američanka začne smát nahlas, už to taky neskrýváme. Takto absolvujeme všechny jízdy trasy, proložené několika lanovými mosty. Honza mi udělá i pár videí na telefon, abych měla památku, a pak usedáme k obědu, který máme v ceně výletu. U oběda se rozebírá snad úplně vše, cestování, politická situace doma i ve světě a další témata. Američanka je šíleně ukecaná a pořád má potřebu něco řešit, či rozebírat, takže je docela úleva, když dojíme a jdeme na prohlídku Andělské jeskyně. Jeskyně je plná krápníků a je i krásně nasvícená. Pak pokračujeme pěšky k druhé vodní jeskyni, kde je ovšem trochu nával (před námi je nějaká čínská skupina), takže asi 10 minut odpočíváme ve stínu. Přišla na nás řada a tak usedáme do nafukovacích duší, brrrr. ta voda je studená, ale po chvíli si zvykám a nakonec je to v tomto vedru vlastně osvěžující. Proplouváme jeskyní a vzhledem k tomu, že mám v klíně batoh, tak se mi moc dobře nedrží vodícího lana. Každou chvíli mi uteče, takže mě Honza musí pořád chytat, abych někam neodplula. Musím, říci, že takto jsem se dlouho nenasmála. Pak ještě kus jeskyně procházíme pěšky vodou i souší a už se chystáme na poslední úsek kajaku. Zde se naše skupina rozděluje, protože někteří mají ještě koupání v modré laguně (ty poslední úsek kajaku nejedou). Bohužel nemáme lodě, a tak čekáme a povídáme si s naším průvodcem. Zjišťujeme, že je Hmong, ale že není z Laosu, ale z Thajska (přijde nám vtipné, že Hmong – příslušník horského kmene, kteří ještě asi před 15-ti lety stříleli turisty – dělá turistického průvodce. Pokrok nezastavíš). Také se dozvídáme jeho plány do budoucna, jako že chce mít nejméně 10 synů (na dotaz proč synů nám vysvětlil, že v Laosu synové zůstávají u rodiny a starají se o rodiče ve stáří, ale dcery se vdají a odchází. Mnohdy o nich rodiče už nikdy neslyší). Konečně zde máme lodě a tak nasedáme na poslední úsek naší plavby a po asi hodince vplouváme do Vang Viengu. Lodičky vracíme téměř u našeho hotelu a tak ani nečekáme na rozvoz a loučíme se všemi účastníky zájezdu. Na hotelu se svlékáme z mokrého a dáváme vše sušit na terasu. Myslím si však, že boty do rána už neuschnou, vzhledem k tomu, že sluníčko zapadá asi za půl hodiny. Po sprše vyrážíme na večeři. Sedáme do hospůdky u řeky (tentokrát jiné než včera) a zase pozorujeme rušný život. Konečně se mi podařilo koupit známky a tak píši pohledy (po cestě na hotel máme schránku, takže je i rovnou hodíme). Po setmění se roztrhl pytel s lampiony štěstí, vypouští je tu snad celý druhý břeh řeky. Podaří se mi skřípnout si prst do zámku na toaletě (zde jsou asi ty nejhorší záchody, které jsme v Laosu zatím potkali, vypadají tak trochu jako z Trainspotingu), vzhledem k tomu, že zámek je pěkně rezavý, tak doufám, že mi ještě funguje tetanovka. Snažím se zastavit krvácení desinfekčními ubrousky VZP, ale teče to ze mě jak z vola. Dáváme ještě druhou večeři (dneska jsme nějaký rozežraný) a pak vyrážíme na hotel. Cestou se nám podařilo schránku někde minout, nechápu jak, když jsme oba po ní celou cestu koukali.
17.11.2019
Dnes vstáváme také brzy. Máme druhý přesun. Skřípnutý prst mám oteklý a nejde ohnout, Honza přemýšlí, že bychom se stavili na pohotovosti, ale já zavelím, že počkáme do Luang Prabangu, kam dnes přejíždíme (přece jen, pokud se prst nezlepší, radši půjdu k lékaři v nejrozvinutějším městě Laosu, než v malé, i když turistické vesnici). Po snídani balíme a opouštíme hotel. Po cestě se stavujeme u schránky (konečně házíme pohledy) a ještě v lékárně. Došel nám Coldrex a Honza má kašel horší a horší, tak zkoušíme místní sirup (domluva s lékárníkem byla vtipná. Honzovo významné zakašlání na tázavý pohled lékárníka bylo úsměvné, ale velmi rychle pochopil, co nás trápí). Pak opouštíme Vang Vieng a vyrážíme. Mám v plánu zastávku na oběd ve vyhlášené vyhlídkové restauraci asi uprostřed cesty. Cesta vede opět po silnici č. 13, ale tentokrát je téměř celá přes hory. Celou cestu jedeme tedy asi 40km/h, tedy pouze pokud před námi není náklaďák, to se pak táhneme 10-15km/h i několik kilometrů, než se nám jej podaří předjet. Několikrát stavíme na focení na různých vyhlídkách. Kocháme se horskými vesnicemi. Okolí je opravdu úchvatné. Zastavujeme u vyhlídkové restaurace někdy kolem 13hod. Jsou zde i autobusy s turisty. No jsem zvědavá, jes tli se jídla dočkáme. Zabíráme stůl. Na většině míst mají reservace, takže možná nás ani bez objednání dopředu neobslouží, po chvíli Honza jde zkusit objednat jídlo dovnitř, naštěstí nic nenamítali. Během čekání jsme fotili panorama. Když jsme si dávali jídlo, přijel čínský zájezd, byla to nějaká firemní akce, protože tam vykřikovali nějaká hesla a pořád si tleskali a měli různé proslovy. Tak jsme si říkali, jestli oni nebudou od té stavby železnice. Ještě chvíli se kocháme, a prohlížíme samolepky, které zde cestovatelé nalepili. Vůbec bychom netipli, že je v Laosu tolik motorkářský klubů. Pak vyrážíme na další cestu. Jsme přibližně v půlce a Honza už toho má dost, brblá, že bude mít od těch zatáček za chvíli ukroucené ruce. Cesta probíhá pořád stejně, občas zastávka na focení občas jen tak. Konečně vyjedeme z hor a do cíle zbývá nějakých 20km. Honza trochu pookřeje, ale jak se zlepší silnice, houstne doprava a roste hlavně množství tuk-tuků a mopedů. Konečně vjíždíme do Luang Prabangu, právě včas, protože se začíná smrákat. Ubytování nacházíme opět bez problémů a parkujeme na hlavní ulici, ale před hotelem. Na recepci se nahlašujeme a vedou nás na pokoj. Je to dost šílený. Pokoj je tak malý, že je tam pouze postel a uzounká chodbička, ve které se nedá ani otevřít kufr, v koupelně plíseň a nějaká voda na podlaze, těžko říci z čeho. Hrůza, to se nám v Laosu ještě nestalo. Máme hlad, tak to necháváme jak je a jdeme hledat restauraci. Koukáme, že zde mají také večerní trhy. Zavřeli celou hlavní ulici a je to tu samý stánek se suvenýry a cetkami, jako ve Vientianu, ale tady mají ty věci takové nějaké hezčí i praktičtější. Mají tu také stánky s balenou Laoskou kávou (dle průvodce, mají kávu vynikající, i když se nedá nikde vařená moc sehnat, tedy krom Luang Prabangu), je jasné, že tady asi nějaké věci nakoupíme. Vybíráme jednu restauraci a dáváme si večeři. Protože nemají Wi-Fi a jsme docela dost po cestě unavení, tak hned po jídle odcházíme na pokoj. Další zjištění je, že mají i zašlé a špinavé povlečení. Zapínáme klimatizaci a zvuk je stejný asi jako, když přejíždíte šutrem po valše. Domluvíme se s Honzou, že tady asi 4 noci nevydržíme.
18.11. 2019
Ráno vstáváme a jsme opravdu zvědaví, jaká bude snídaně. Tak jsme dostali 2 volský voka každý a pak je tu toustový chleba a marmeláda, takže stejná tragédie, jako pokoj. Po snídani vyrážíme hledat volný hotel. Ve vedlejší ulici je to samý hostel a guesthouse, tak to zkoušíme tam, hned v druhém mají volno, již poučeni, chceme si nejprve pokoj prohlédnout. Je to nebe a dudy. Tady je to paráda. Velký pokoj, krásně čistý, velká koupelna, nádhera, i kdyby snídaně stála za prd, horší než vedle nebude. Ihned bereme a jdeme se sbalit. V starém hotelu, pouze hlásíme, že zde končíme, platíme za jednu noc (nechtěli ani žádný poplatek, za dřívější odchod) a jdeme do nového pelechu. Vyrážíme poznávat Luang Prabang, máme toho na pořadu dne hodně, tak abychom to stihli. Ještě si chceme dát kávu a croissant v kavárně na hlavní silnici, kterou jsme si vyhlédli. Číšník se snaží navazovat konverzaci, kavárna je zde nová, tak má spoustu dotazů, jak se nám líbí a co bychom zlepšili. Po chvíli je to již trochu otravné, ale káva byla moc dobrá a croissant nás krásně zasytil, takže můžeme absolvovat výstup na kopec Phousi, ze kterého je krásný výhled na celý Luang. Číšník se s námi ještě při odchodu fotí. Procházíme ranním trhem, pak hlavní třídou, zabočujeme také do neturistické oblasti města, kde to hned vypadá úplně jinak. Nejvíce mě zaujala venkovní kuchyně, kde na ohni v hrnci vařili oběd. Chtěli jsme se zastavit v etnografickém muzeu, ale dnes mají zavřeno, stejně tak i v královském paláci (no hlavně, že v průvodci je, že mají zavřeno v úterý, ale ono je to jako u nás zavřeno v pondělí). Pak se již ve vedru drápeme nahoru. Naštěstí to není tak šílený výstup jako na vyhlídky ve Vang Viengu. Se shora máme opravdu Luang Prabang jak na dlani. K našemu překvapení nahoře potkáváme Angličansku z kajaků z Vang Viengu. Tak chvíli povídáme a pak si jdeme každý svou cestou. Po cestě z kopce se zastavujeme ještě u otisku Buddhovi nohy (při pohledu na jeho stopu trochu pochybujeme, že by byl Buddha člověk, velikost stopy odpovídá spíše Jettymu) a pak již bereme uličky a chrámy. V jedné z uliček narazíme na Chanův dům, ve kterém je muzeum a my se dozvídáme, jak žila elita při Laoském královském dvoře. Bohužel do hlavního chrámu Wat Xiengthong mě nepustí, protože mám holá kolena i ramena a nemají tu na půjčení šátky na zakrytí. Projdeme se po nábřeží Mekongu a okolo soutoku Mekongu s řekou Man Kham, pokračujeme k placenému bambusovému mostu (staví jej každý rok po období dešťů znovu) a přecházíme přes řeku Nam Khan, kde má být vyhlášená restaurace. Dáváme tam oběd, ale jen takový menší, dnes je zase šílené horko, takže nemáme velký hlad. Vracíme se pak na hotel, protože se chci převléknout do dlouhých kalhot a jít do chrámu, nakonec si to nechám Honzou vymluvit, stavíme se tam ráno, teď bych se v dlouhých kalhotách a triku uvařila. Vyrážíme tedy pokračovat v poznávání města, brána královského paláce je otevřena (muzeum ne) – oni totiž měli zavřeno kvůli obědové pauze, a né kvůli pondělí (ovšem otevírací doba z venku areálu není vidět). Teď už je ale na prohlídku muzea pozdě, tak se alespoň projdeme zahradou a nafotíme si vše z venku. Pak se touláme ulicemi. Kupujeme na pozítří vyjížďku na slonu (Honza sice brblá, že na smradlavého slona nevleze, ale není mu to nic platné) a hledáme nějakou příjemnou hospůdku na hlavní třídě na pivo a večeři. Po chvíli nacházíme a na zahrádce pozorujeme šrumec města. Koupíme si ještě pivo v obchodě a dáváme si jej na příjemné společné terase hotelu.
19. 11. 2019
Ráno vyrážíme na snídani a zde je zase bohatá stejně, jako v ostatních hotelích. Výměna bydlení byl opravdu super nápad. Dnes máme v plánu vodopády Kuang Si, ale předtím musíme stihnout chrám Wat Xiengthong a královský palác. Beru si tedy dlouhé kalhoty a triko a do auta si dávám kraťasy na převlečení. Chrámový komplex je krásný, takže zde strávíme asi hodinu a pak se přesouváme do královského paláce. Kupujeme vstupenku, ale u vchodu do muzea, mě informují, že nesmím mít u sebe batoh ani fotoaparát a že si to vše musím dát do úschovny (ta je samozřejmě na druhé straně celého komplexu). Sice mě to trochu vytočí, proč to nemůžou říci už při nákupu vstupenky, ale jdu si jej uložit a pak už prohlížíme sbírky bývalé královské rodiny a také místnosti, ve kterých bydleli. Po návštěvě sedáme do auta a já se převlékám, teplota už stoupá a tak jsem šťastná, že můžu konečně sundat kalhoty, a jedeme k vodopádům. Cestou mě na kraji města zaujme zlatá socha nějakého státníka v parku (musíme se tam po cestě zpět zastavit). Taky mě zaujmou rýžová pole, jedny z mála, která jsme zatím viděli. Dojíždíme na parkoviště (opět placené, což tady ostatně úplně všude) a pak kupujeme vstupenky. Nejprve vede cesta okolo medvědí záchytné stanice. Kde chvíli pozorujeme medvěda, který se baví šplháním na nějakou dřevěnou prolézačku a pak už přicházíme k prvním jezerům a vodopádům. V některých je možné se koupat a tak máme s sebou plavky, ale v tomto pralese je kupodivu docela chládek, takže mě to ani neláká. Honza tedy nakonec využívá některá jezírka jako brouzdaliště. Po chvíli docházíme k hlavnímu vodopádu, kde je samozřejmě nejvíce lidí a pak stoupáme po schodech (po kterých se valí voda) nad vodopád. Výstup je to vzhledem k okolní teplotě celkem pohodový (akorát nechápu lidi – dole je celule, že tudy se chodí pouze nahoru a z druhé strany vodopádu, že dolu – ale během výstupu potkáváme spoustu lidí chodících v protisměru, dokonce i skupinku mnichů) Když vylezeme nahoru, pochopíme, že to není tím, že by byli všichni úplně blbý, ale pokud někdo nepřijde zespodu, neví, že je to jednosměrné. Nahoře totiž vede silnice, a pokud člověk přijde od ní, přečte si pouze ceduli tudy k vodopádu, evidentně to pisatelé cedulí trochu nedomysleli. Rozhlížíme se po krajině, nahoře je možné se loďkou dostat k prameni vodopádu. Rozhodneme se, že to vynecháme a sestupujeme zpět pod vodopád. Ještě zde chvilku pobudeme a pak už jdeme zpět k autu. U stánku si kupujeme zmrzlinu a pak vyrážíme na cestu zpět. Honza mi dělá zastávku na focení u rýžových polí a také stavíme u parku, který jsem viděla po cestě sem. Bývalý prezident zde má opravdu honosnou sochu, ale jinak je vidět, že park má nejlepší léta za sebou. Sice zde udržují rostliny, ale ostatní vůbec. Jsou tu zchátralá mola a vyhlídky na Mekong a zavřené restaurace. Dojíždíme zpět do centra Luang Prabangu, parkujeme. Vybíráme si restauraci na hlavní třídě, kde si dávám konečně kokosové smoothie (přímo z kokosu). A pak vyrážíme na nákupy na trhy. Kupujeme dárky do Prahy a také něco pro sebe. Honza uvažuje, že by si koupil pravý laoský nůž, co zahání zlé duchy, ale nějak se nemůže rozhodnout a tak kupujeme jen kávu, dřevěné slony a malované tašky. Pak si ještě Honza kupuje pivo na terasu a nějaké chipsy a jdeme si sednout na hotel. Kde si užíváme teplého večera.
20. 11. 2019
Ráno vstáváme poměrně brzy. Před hotelem nás mají vyzvednout v 8:50h. V klidu snídáme a kolem 40 již nervózně přešlapujeme před hotelem. Pár lidí, kteří vypadají jako z cestovky, se okolo našeho hotelu míhá, ale nikdo se k nám nehrne. Recepční z našeho hotelu se nás ptá, jestli máme objednaný zájezd, tak říkáme, že ano, ale že mají vlastně ještě pár minut. Za chvíli se k nám již řítí pán a vede nás k autu na hlavní třídě. Nasedáme do dodávky a slyšíme hovor ze sedaček za námi. Zjišťujeme, že za námi jsou Slováci a tak si s nimi trochu povídáme. Oni jdou tedy na kajaky a ne na slony. Dojíždíme k řece Nam Khan, kde nám průvodce vysvětluje, že nejprve odlifruje kajakáře a pak, že se vrhne na nás, na slony jedeme sami, takže musíme chvilku počkat. Nevadí nám to a pozorujeme místní. Hned se k nám hrne místní prodejce a nabízí nám lodičku k vodopádům Tat Sae za 20tis. Kipů na osobu, ale to už jej odhání náš průvodce. Po chvíli nás nakládají do lodičky a plujeme asi 10 minut po řece. Po výstupu z lodičky už vidíme čekající slony. Na jednoho nasedáme a vyrážíme na projížďku. Chvíli s námi jede lesem a pak míříme k vodopádům. Na slonovi si člověk připadá opravdu vysoko, trochu s sebou kolébá, ale není to tak strašné. U vodopádů náš „řidič slona“ sesedá. Nahrnou se k nám nějací Číňani a chtějí si slona fotit (takže budeme asi na 100 fotkách čínských turistů). Pak se řidič slona obrací na Honzu, jestli si ho chce zkusit řídit, ten že ne, tak to zkouší na mě. Já se odhodlám a sesednu z lavičky a usedám slonovi za krk. Vyrážíme na další cestu. Slon mě absolutně ignoruje a jakékoliv pokusy o řízení jsou marné. Pán nás samozřejmě z povzdálí sleduje, a pokud se odkláníme od kurzu moc, slona vždy zahalekáním umravní. Pouze když slon míří do restaurace, tak jej neodradí nic. Zjišťujeme proč, z restaurace vybíhá číšník a slonovi dává trs banánů (evidentně je naučený, že zde vždy něco dobrého dostane). Pod mým velením/nevelením dojíždíme do stáje a ze slona sesedáme. Ptám se Honzy – tak co? Nesmrděli viď?! Uznává tedy, že ne. Odebíráme se k vodopádům a od průvodce máme dán čas do odjezdu hodinu. Jdeme tedy na procházku džunglí okolo vodopádů. Dnes dopoledne je v celku podmrakem, takže náladu na koupání nemáme vůbec (já tedy ani plavky s sebou netahala). Dáváme si ještě kávu v restauraci, já si objednám kávu s mlékem, ale k mé nelibosti mléko je nějaký šíleně sladký hnus (něco jako Jesenka), a pak nás již nakládají na lodičku a tuk-tukem odváží zpět do Luang Prabangu. Navštěvujeme ještě jeden chrám v blízkosti hotelu a sedáme do našeho auta, máme v plánu jeskyně Pak Ou, jsou asi 20km vzdálené z Luang Prabangu. Cesta ubíhá klidně, pouze si všímáme pohřebního průvodu, který jede naproti nám. V jeho čele je tuk-tuk, na kterém je rakev a který je obsypaný mnichy. Pak dojíždíme k vesnici, ze které jezdí lodě k jeskyním. Z auta vidíme nějaký stánek, u kterého je shluk lidí, ale nevím, co se tam děje, tak jedeme dál a parkujeme u restaurace, okolo které vede cesta k molu. Přicházíme k molu a odchytává si nás jeden z pánů, kteří obsluhují lodě, a vede si nás na loďku. Po usazení po nás chce jízdenku, odpovídáme, že jízdenku nemáme, ale máme peníze. Říká, že jsme si měli koupit lístek, chvíli přemýšlí a nakonec si nechá zaplatit a veze nás na druhou stranu (tak nějak si říkáme, že lístky se asi kupovali u toho stánku, kde bylo tak narváno, no evidentně to lze i takto). Odveze nás k jeskyním, kupujeme vstupenky a již stoupáme nahoru. Jeskyně jsou pro Laosany velmi významné, protože sem poutníci vozí sošky Buddhů. Je jich zde několik tisíc. Když koukáme z jeskyně dolů na vodu, Honza jen konstatuje, že náš převozník právě odjel, tak je zvědavý, jestli zpět budeme muset Mekong přeplavat nebo jako co budeme dělat. Zatím to neřeším a dál prohlížím krásy. Okolo jeskyní je i spousta žebráků. Po prohlídce obou jeskyní, jdeme dolu k molu. Náš převozník stále nikde. Volá na nás jiný, tak si sedáme do loďky. Lístky ani nic jiného nechce, tak asi nazpět se již neukazují. Pánovi se ale evidentně nechce jet jen se dvěma lidmi, tak čekáme. Po chvíli přijíždí náš převozník (teda alespoň si myslíme, že je to ten, co nás vezl sem, ale ono nám dělá dost problém se v nich vyznat) a haleká na nás, ať jdeme k němu. Přesedáme tedy a on ihned vyráží na druhou stranu. Nikde nás nevyklopil ani neodvezl někam jinam, ani jsme na druhou stranu nemuseli plavat, takže opravdu to jde bez problému i bez lístku. Po cestě zpět se ještě stavujeme u vyhlídky na Mekong a v jednom chrámu v Luang Prabangu (který je mimo centrum) a pak parkujeme auto a dáváme si kávu (na kterou jsme dostali vocher jako pozornost hotelu). Ještě procházíme pár chrámů a pak již jdeme na večeři (opět na hlavní třídu). Honza se pořád nemůže rozhodnout, zda koupíme ten nůž, zase jsme na něj koukali na večerních trzích. Dnes je ovšem poslední den, tak se musí rozhodnout. Užíváme si poslední večer a nakonec po cestě z hospody nůž kupujme. Ještě pořizujeme v obchodě nějaký snack na cestu a já kupuji sušené mekongské řasy do Prahy na ochutnání.
21. 11. 2019
Ráno vstávám v 5 hodin, abych stihla pochod žebrajících mnichů. Mám sice pocit, že mě to zabije, ale vylézám z postele. Honza říkal, že se mnou nepůjde, protože pak bude celý den řídit, tak že se potřebuje vyspat. Chápu to, ukážu mu pak fotky. Tradice je to zajímavá a schází se zde poměrně dost lidí, kteří jim dávají almužnu. Dle tradice mniši musí vydržet s tímto jídlem celý den. Docela by mě zajímalo, jestli to opravdu dodržují. Asi po hodince jdu zpět na hotel a ještě si jdu na chvíli lehnout. Ještě mě překvapí slabé zemětřesení, trochu mě to vyděsí, ale další otřesy nepřišli tak v klidu ležím dál. Honzu nevzbudil ani můj příchod ani zemětřesení. Pak už vstáváme a po snídani balíme. Honza už se připravuje opět na šílenou cestu přes hory. Je z toho trochu nervní. Sedáme do auta a startujeme, ozve se nějaký divný zvuk v motoru. Zkoumáme, co by to mohlo být, ale na nic nepřicházíme. Ještě ke všemu nám úzkou cestu u hotelu blokuje jiné auto. Řidič na nás gestikuluje, že máme vycouvat. Honza to zkouší, ale bohužel se tam nevejdeme a drhneme prahem o zídku (naštěstí to není vidět). Nakonec nám auto uhne a my vyrážíme. Dneska asi není dobrý den. Jedeme na benzínku natankovat. Honza tam zkoumá, co je to za zvuk. Zjišťujeme, že z motoru to nejde, takže bychom měli dalších 250 km do Phonsavanu, což máme dnes v plánu, ujet. Vyrážíme, Honza si chvíli hraje se všemi čudlíky na palubce a nakonec se podivné vrčení vypne (prý je to klapka přívodu vzduchu do kabiny). Uf, radši se udusíme, než abychom poslouchali celý den to vrčení. Vjíždíme do hor a začínají opět zatáčky a zatáčky a vesnice. Opět párkrát stavíme na focení a kupodivu není až takové horko, ochladilo se asi na 24 stupňů. Místní vytáhli péřové bundy a čepice a nám je v kraťasech a tílku krásně. Projíždíme částí hor a všude nosí ananasy. Mají jich plné nůše. Na provizorních stáncích je i prodávají. Zřejmě je tu na ně úrodný kraj. Trochu se změnilo i celkové složení místní flóry. Občas vidíme i borovice (ty jsme tu za celou dobu nespatřili) a i když jsou zde stále palmy, již to nepůsobí úplně jako džungle. Chroupeme chipsy a oříšky. Máme celkem dobrý čas, tak se rozhodujeme, že jednu planinu džbánů, které v této provincii hodláme navštívit, stihneme ještě dnes odpoledne. Provincie, kde je dnes náš cíl byla nejvíce bombardovaným místem Laosu během americké „tajné“ války. Dle cestopisu je zde spousta kráterů po bombách a také ještě spousta nevybuchlé munice v přírodě (takže se doporučuje nevybočovat z turistických stezek). Po přejetí okolo cedule s názvem provincie, špikujeme oči, abychom viděli krátery. Zatím tedy nic. Jen krajina se zde změnila na step. Do navigace jsme nastavili planinu džbánů č. 1. Odbočku jsme nejprve přejeli, ale pak na ní najíždíme. Vypadá trochu divně, jako by byla zavřená, ale navigace snad ví, co dělá. Po chvíli zjišťujeme, že neví, protože uzounká cesta končí závorou. Bezva, nemůžeme se otočit, tak Honza musí cca půl km vycouvat. Pokračujeme rovně, zde je stavba, ale jak už jsme jednou zjistili, to v Laosu není problém, a stavbou silnic se normálně projíždí. Navigace se vzpamatovala a my již bez problémů parkujeme u planiny. Je zde příjemný chládek, teplota zůstává kolem 24 stupňů. Po zaplacení vstupu, vcházíme do areálu. U vchodu jsme si nastudovali nějaký okruh, kudy půjdeme. Na prohlídku máme hodinu, pak zavírají, takže by to mělo být v pohodě. Jdeme nejprve k jeskyni, která by měla být uprostřed. Po chvíli docházíme ke srázu a najednou Honza jíkne. Napíchl se na ostnatý drát. Vůbec nebyl vidět, chápeme sice jeho účel (za ním byla hluboká díra do jeskyně – komín), ale proč tam prostě nedají ceduli a ne dát tam ostnaté rezavé dráty schované ve vysoké trávě. Vracíme se zpět a nejdříve ještě čistíme Honzovi rány. Docela to krvácí. Po ošetření pokračuje tedy dál, konečně vidíme první krátery (jeden je tedy opravdu obrovský, Honza se v něm musí vyfotit) a také džbány. Když vše obejdeme a nafotíme, Honza se chce ještě jednou jít podívat zpět ke komínu do jeskyně, kde se napíchl na drát. Mně se tam teda nechce, ale nakonec jdu. Asi 3x mu řeknu, že doufám, že se na ten drát opět nenapíchne. Koukáme na komín, Honza tam něco fotí. Po chvíli odcházíme a za mnou se jen ozve, jestli mu dám ještě ten desinfekční ubrousek. On se na ten drát vážně napíchl podruhé!!!!! Mám pocit, že to snad není možný, ale nakonec se tomu už jen smějeme. Tak snad z toho nebude nějaký tetanus. Pak už nasedáme do auta a jedeme hledat hotel. Vjíždíme do města Phonsavan. Je to vcelku velké město, ale je vidět, že sem příliš turistů nezavítá. Hotel nacházíme po chvíli, je veliký, ale vypadá to, že je prázdný a také že ano. Jsme tu jediný hosté. Recepční se může přetrhnout. Objednáváme si tedy i snídani na určitou hodinu a necháme si doporučit, prý nejlepší místní restauraci na večeři. Bereme si dlouhé kalhoty a mikinu, protože teplota klesla na 18 stupňů (to je poprvé v Laosu) a vyrážíme, již je tma. Ve městě nic není, Honza chvíli přemýšlí, že bychom se vrátili pro auto, ale já se chci projít, tak dorážíme do restaurace pěšky. Bohužel tu nikdo neumí anglicky a i lístek mají v tom jejich písmu, ale naštěstí s obrázky, a tak si snažíme vybrat něco podle vzhledu. Jídlo je sice dobré, ale šíleně pálivé, což mě tak moc nevadí, ale Honza s tím má trochu problém. No nakonec to nějak zvládneme (vzhledem k tomu, že jsme za celý den měli jen snídaní, chipsy a oříšky). Pořád se bavíme Laosany, oni mají opravdu zimní bundy, šály a čepice. Seděli jsme na zahrádce a dlouhé kalhoty a mikina byla opravdu dostačující. Ještě se po večeři jdeme kousek projít. Stavujeme se i v místním supermarketu, tady je vidět chudoba, regály prázdné, téměř nic tu nemají a je vidět, že zde paní bydlí, protože zde má lehátko na spaní a TV a také 2 hrající si děti. Dál už je město temné, protože veřejné osvětlení je vypnuté, takže se vracíme na hotel. Stejně už je pozdě. Pořád jsme tu jediný hosté, a i když hotel je čistý a pěkný, tak z toho nemám dobrý pocit a asi 3x kontroluji, zda jsme zamčení. Ještě, že díky tomu, že jsem vstávala v 5, jsem utahaná jako kotě, takže usínám.
22. 11. 2019
Snídani máme objednanou na 8. Kuchař okolo nás běhá. Sice pro nás dva neuspořádali švédský stůl, ale i tak je zde jídla hromada. Jen to není tak nějak Laoské. Za chvíli víme proč. Poté, co se seznamujeme s šéfkuchařem a přisedá si k nám, dozvídáme se, že je Japonec, tak proto ten rozdíl. Po jídle balíme a rychle vyrážíme. Máme před sebou dlouhou cestu. Vyrážíme na planinu džbánů 2 a 3, po cestě nás staví policejní kontrola (poprvé za celou dobu v Laosu). Nejdříve se ptají, kam jedeme, Honza mu to říká, on nechápe, tak mu to ukazuje na navigaci, ale jen nechápavě vrtí hlavou. Lovím pasy. Policista obchází auto, má něco proti nálepce (řekla bych tomu dálniční známka, ale vzhledem k tomu, že nemají dálnice, tak vlastně nevíme, k čemu slouží). V tu chvíli přichází druhý policista a ukazuje, že Honza není připoutaný, ale to mu druhý říká, že se odpoutával až po zastavení, nakonec nám přejí šťastnou cestu a pouští nás. Tentokrát planiny nacházíme dle navigace na první dobrou a pak už nastavujeme město Paksan, 150km od Vientianu, kde máme přečkat poslední noc. Navigace nás vede od hlavní silnice, no asi to bude kratší. Po chvíli silnice končí a začíná klasická prašná cesta, která se ale během chvíle mění v kamenitou. Nejedeme zde ani 15 km/h. No, jestli takto máme ujet 200km, tak to tam dojedeme zítra. Jedeme ještě asi 10km a najednou vidíme závoru, u které sedí nějaký uniformovaný pán (těžko říct, jestli policista či správce parku). Honza tedy vystupuje a jde se zeptat, zda se tudy dostaneme do Paksanu. Chvíli se tam o něčem dohadují. Mezitím několik motorek a jednou auto závorou pouští. Honza se vrací s informací, že tudy se do Paksanu nedostaneme. Navigace se nechce nechat přemluvit, a tak zadáváme první město na hlavní silnici (po které jsem myslela, že původně pojedeme). Honza jen hlásí, že tam má být dle googlu i nějaká památka. Vracíme se zase po té šílené polňačce, ale asi za 40 minut dojíždíme do města. Památka je zde stará stúpa na kopci a tak se na ní jdeme podívat. Po prohlídce ještě děláme nákup nějakých pochutin na cestu – již tradičně brambůrky a oříšky a samozřejmě vodu do zásoby a vyrážíme. Krajina je zde velmi pěkná a i silnice je celkem v pohodě, dokonce jsme to místy rozpálili i na 87km/h. Navigace se nás ještě jednou pokusila poslat do šílené odbočky (mám pocit, že ani s naším autem bychom ten krpál nevyjeli), ale další odbočka už je normální silnice a i na cedulích je zde odbočka na Paksan. Asi 40km od Paksanu začneme uvažovat, zda by nebylo lepší natáhnout to až do Vientianu, vzhledem k tomu, že čas je dobrý a silnice zde překvapivě také. Chvíli o tom polemizujeme a pak se rozhodujeme, že to zkusíme. Honza sice brblá, že teda neví, kde budeme v noci ve Vientianu shánět hotel, když rezervovaný máme Paksan, ale já se ho snažím uklidnit, že v hlavním městě budou mít určitě jeden volný pokoj na jednu noc. Ještě se pokouším rezervovat něco přes booking, aby měl klid, ale vzhledem k tomu, že mimo velká města není ani telefonní signál, natož datový, to po chvíli vzdávám. Cesta ubíhá, párkrát stavíme pro vodu a párkrát na cigaretu, po najetí na silnici č. 13, která nás provázela většinu dovolené, sice doprava začíná houstnout, ale pořád je to únosné. Asi 50km od Vientianu je velká policejní kontrola, zastavují každé auto i motorky. Opět nás tedy staví, ale při pohledu na nás (když jsme stáhli okénko), s kamenným výrazem mávají, abychom jeli, opět s cizinci nechtěli nic řešit. Takže pokračujeme. Začíná se stmívat, ale to už vjíždíme do Vientianu. Domluvili jsme se, že jako první zkusíme hotel, ve kterém jsme byli ubytování na začátku dovolené, víme tam, do čeho jdeme. Před hotelem je kupodivu místo, parkujeme a jdeme na recepci, bohužel dnes mají obsazeno. Honza s významným, já jsem ti to říkal, že to nebude tak jednoduché, vychází z hotelu. Chce si dát cigaretu, ale já jej naženu do hotelu, který je vedle, abychom to nejdříve zkusili tam, že pak si může zakouřit. Ve vedlejším hotelu je volno, takže dostáváme klíče a máme ubytování. Nyní to Honzovi vracím a s významným úsměvem mu sděluji, já ti říkala, že to nebude problém. Ještě rychle na Wi-Fi stornuji hotel v Paksanu. Celý radostný házíme kufry na pokoj a vyrážíme do naší Irské hospůdky, jsme hladový jak vlci. Protože dnes je poslední večer v této úžasné zemi, tak sedíme celkem dlouho, chceme si to tu ještě naposledy užít. Zítra nemusíme vstávat, auto máme vrátit do 11hodin, takže vůbec nikam nepospícháme.
23. 11. 2019
Vzhledem k našemu nadšení, jak jsme to krásně vymysleli, že dnes nebudeme mít žádný stres, jsme si ani jeden z nás nevzpomněl na natažení budíku, a tudíž jsme jaksi zaspali. V 9:30 otevíráme oko a začíná honička. Rychle běžíme na snídani a pak vyrážíme hledat myčku. V tomhle stavu auto nemůžeme vrátit. Dle googlu bychom měli mít myčku asi 1km od hotelu, tak tam stavíme. Je zde docela dost aut, ale prý nám auto umyjí. Bohužel jim to šíleně trvá, a když se konečně dostaneme na řadu, je už téměř 11 hodin. Snažím se je popohnat očima, ale nic si z toho nedělají. Asi v 11:10 už tlačím na Honzu, aby jim řekl, že už to stačí, rozhodně nechci, aby nám v půjčovně účtovali další den. Sice na nás divně koukají, ale auto nám dávají a my letíme do půjčovny. Po příjezdu do půjčovny zjišťujeme, že půl hodina v Laosu neplatí za žádnou časovou jednotku, a tudíž byl stres zbytečný. Předání auta proběhne v pohodě a bez penalizace. Kufry jsme si nechali v hotelu u recepce a tak přemýšlíme, co budeme dělat. Procházíme místa, která jsme předtím minuli a pak sedáme do kavárny na dortík a kávu. Jsou zde také noviny Vientiane post, které jsou v angličtině a tak si je Honza bere a seznamuje mě s budovatelským plánem na dalších 30 let. Docela se u čtení bavíme, co vše je možné. Například se chlubí, že po 30-ti dnech, kdy vyhořela vesnice a lidé zde jsou bez domova a bez všech věcí, jim předali věci „ZÁKLADNÍ“ potřeby, jako kartáče na zuby, ručník a pitnou vodu. Nebo že mají plán do roku 2030 vymýtit v Laosu hladomor (který je zde 16%, přičemž průměr JV Asie je 8), hned v další větě ovšem měli, že bohužel vzhledem k loňským záplavám se jim to možná nepodaří, protože nynější pětiletka začíná pokulhávat a různé další perly. Pak opět zkoumáme různá zákoutí, které jsme ještě neviděli a pak si jdeme koupit pivo (a já greentea frapé, abych si ho ještě užila) a jdeme si sednout do parku. Hledáme lavičku ve stínu, ale to se nám nepodaří a tak jdeme na trávu, já zde postávám a Honza si sedá. Po chvíli k nám přistupují Laoští studenti a ptají se, zda s Honzou mohou udělat rozhovor do nějakého předmětu ve škole. Mají připravené otázky ohledně naší návštěvy Laosu (jak se nám zde líbilo, co říkáme na jídlo, památky a kde jsme všude byli). Na vše jim dáváme odpověď a oni si vše natáčí na mobil. Honza bude asi v Laosu slavný. Pak začínáme hledat nějakou restauraci na oběd. Nic moc se nám nelíbí a tak nakonec končíme u černé stúpy a dáváme si poslední oběd. Po pozdním obědě míříme na trh, zbylo nám ještě dost peněz, tak vůbec nevíme, za co je utratíme. Již zde otvírají první stánky a připravují se na tradiční večerní trh. Bohužel nějak nemůžeme přijít na to, co koupit, tak kupujeme ještě v supermarketu pivo jako suvenýry a pak už jdeme pro kufry a míříme na letiště. Ptáme se na tuk-tuk, ochotně přitakávají, že nás odvezou, ale bohužel nás narvou do auta. Chtěla jsem se ještě naposled projet. Dáváme poslední cigaretu, pak se jdeme převléci do něčeho, v čem v Praze nezmrzneme, a jdeme se zbavit kufrů. Ve frontě na odbavení čekáme hodinu. No ještě, že jsme všude s předstihem. Na letišti ještě kupujeme za zbytek peněz další kávu do Prahy a Honzík si vybírá dřevěný hřeben, který si několikrát chtěl koupit. Vzhledem k tomu, že vezeme ty chipsy z mekongských řas a máme ještě normální chipsy, co nám zbyly, mám ještě na batůžku přivázanou igelitku, abych z toho neměla drť. Všude se mi to plete, hlavně u bezpečnostních bran, ale nakonec to zvládám. Pak už se suneme čekat ke gatu a za chvíli nás hrnou do busu a do letadla. Thai airlaines opět nezklamali a na hodinový let nám dávají spoustu jídla a za chvíli už přistáváme v Bankoku a nastává, zase dlouhé čekání. Bohužel jsem právě zjistila, že igelitka s dobrotami, které jsme měla, jak jako suvenýry, tak na svačinu zůstala v letadle. Jsem pěkně naštvaná. Tentokrát jim alespoň Wi-Fi funguje. Dáváme si bagetu ze Subway abychom zabili nudu, a pak už konečně sedáme do letadla do Vídně. Po jídle si sice pouštím film, ale asi po 10-ti minutách usínám.
24. 11. 2019
Spím sice přerušovaně, ale až téměř do snídaně a pak dokoukám film, co jsem si včera pustila. Ve Vídni přistáváme ještě za tmy, ale za chvíli už se rozednívá. Letiště ve Vídni není nijak obrovské, ale nic zde nechybí (ani kuřárna), takže si dáváme cigaretu a kupujeme vodu na pití. Za chvíli nás už volají a vezou nás opět busem k letadlu. Je to šíleně malinký vrtulový prskolet. Docela nás to pobavilo, že na závěr poletíme zrovna tím. Naštěstí je to z Vídně jen 40minut a tak to klepání a bouchání vydržíme a úspěšně přistáváme v Praze. Dokonce snámi přistály i kufry.
Jak se ti cestopis líbil?
Karolina _3 procestovala 34 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidala před 3 lety a napsala pro tebe 4 úžasné cestopisy.
Zobrazit profil9 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Já zase nemám rád ten přístup - půjčili jsme si auto a 14 dní sme v kuse někam jezdili :D To je teda dovolená.
Dovolená na této stránce nemá co dělat, toto je stránka pro cestovatele.
Dobrá, špatně jsem se vyjádřil. 90% lidí tu cestuje stylem, že si na letišti půjčí auto a tráví v něm stovky km a jednotky hodin denně, aby viděli "všechno". Připomíná mi to čínské turisty. Hodiny jedou, zastaví, nafotí, nají se, jedou dál. Žádný zájem o kontakt s místními. Mnohem zajímavější se mi zdá styl toho týpka z Indie nebo Kačky, která kam se pohne, dává si rumíka na posilněnou, pozoruje život kolem sebe a užívá si moment. Nejhezčí zážitky jsou často s pivem v ruce v rozpadlým autobuse :D
V tomto máš pravdu. :-) Poprvé to vyznělo jinak. :D
V Thai je vizum zdarma
+1
Naprosto nective, takhle by asi cestopis vypadat nemel.
Chtěl jsem si to přečíst, ale odradily mě ty extrémně dlouhé odstavce...
Je to sranda to číst. Cestopis do aspoň trochu nezvyklé země vždy potěší