Madeira aneb kopec a schody všude.

Jak to vlastně začlo

Všechno to co zde bude napsáno vzniklo vlastně úplnou náhodou v Praze, kdy za náma přijeli Tom s Marťou na fotbal a tam z ničeho nic vznikl nápad jet třeba na Madeiru, koupily se letenky a už to bylo. Moje Míša zařídila vlastně skoro vše, od letenek, ubytování až pro program. Kredit musí dostat i Tomáš, který nám zařídil auto( o tomto fantastickém stroji později). A tak se oslavil Silvestr a 4.ledna už se letělo z Prahy na Madeiru, hurá. 

První den

Let z Prahy do Madeiry trval asi 4 hodiny a já si to teda docela vytrpěl, protože místa na nohy tam bylo tak, že tam žádný nebylo. Naštěstí bylo letadlo poloprázdné a tak jsem si hned našel volnou trojku sedadel, kde už to bylo lepší. Pohodlně se usadil nebo spíš ulehl a myslel si jak to prospím. Velký omyl! Po 20 minutách přišla Míša, že chce sedět semnou. Samozřejmě jsem měl radost a s velkou radostí jsem přišel o místo pro moje dlouhé nohy a nechal na sebe Míšu lehnout, prostě gentleman. Potom přišla odměna v podobě křečí. Nejhorší ale bylo, že jsem si nechal sluchátka v autě v Praze, takže jsem poslouchal zvuk motoru našeho stroje. Ale po 4 hodinách přišla odměna a přistáli jsme na krásném ostrovu jménem Madeira, kdy jsme při přistávání viděli celej ostrov hezky zblízka. Na letišti už nás čekal chábr Luiz s nachystanou Fábkou v plné palbě, motor tak 0.5, ale o tom později. Podepsali jsme kontrakt, placák a jelo se směr Funchal. Už po pár kilometrech bylo jasné, že tohle nebude auto co by vyhrávalo rychlostní etapy v Rallye, ale že se budem trápit do mírných kopců na trojku, nečekal nikdo. Ale nevadí, hlavně, že to jelo. Silnice jsou v perfektním stavu, krásná dálnice a hlavně samej tunel, Madeira jich má prej 158, mazec. 

Pekelný stroj

CR7

Dorazíme do Funchalu, hlavního města Madeiry. Zaparkujem v nákupním centru a vyrážíme objevovat první nádhery tohoto města. No fotbalisti se v nás nezapřou a jdeme hned do muzea Cristiana Ronalda, holky z nějakýho záhadnýho důvodu nechcou s náma a jdou radši na kafe. Muzeum fajn, poháry, dresy, trofeje. Pro fanouška fotbalu a CR7 asi povinnost za 5€. Najdem holky a míříme víc do centra, najít záchod a ťapkat. Nakoupíme nějaký dobroty a už trochu unavení směr Callheta na naše ubytko, asi 40minut od Funchalu, cestou pozorujíc všechny ty domy v kopcích, oceán a hory zakryté v mlze. Hned před ubytkem přichází test naší Fábky a to kopec prudký nahoru asi jako inflace v Česku. Ale na jedničku to vyjedem jak nic, ikdyž holky to tahaly očima hodně nahoru. Máme krásnej menší domek, kde nás přivítá sympatická starší paní - María. Řekne co a jak a odkulhá pryč. My máme rozdělené pokoje, sprcha, večeře, Opravdové zločiny na spaní a jdem spát. 

Den druhý

Budíček v 5:30 se nelíbí nikomu, komu by se vlastně líbil. Topinka = Tomáš už 5:35 míchá v pánvi vajíčka zatímco já se ještě otáčím na druhej bok. Ale všem se nám to ráno nějak povede a 6:10 vyjíždíme směr “Ponta de São Lourenço”. Cesta asi tak na hodinku, ujmul jsem se kormidla a za tmy a pár aut cesta utíká docela hezky. První zastávka na benzině a hned krásný dárek pro všechny krom mě. Káva za necelé euro chutná jako ta nejlepší káva na světě samozřejmě. Ještě za tmy přijedem na nejvýchodnější bod Madeiry poblíž města Machico, přezujem se do pohorek a plní elánu vyrážíme. Trasa je tak akorát, žádnej kopcovitej extrém, takže to zvládam bez funění zatím. Ale je to nádhera, málo lidí a pomaličku už vychází slunce a je krásně vidět ten poloostrov. Cesta je krásně značená, nad náma lítaj letadla a my máme radost, že jsme si přivstali. Fotíme o sto šest, panorama, portréty a selfie nesmí chybět. Pak přijde trochu stoupák, kdy začínam litovat, že jsem na to kývl, ale výhled a celkově ta atmosféra stojí za to. Cestou zpátky už potkáváme víc lidí, takže doporučuji si přivstat. Jinak počasí bych uplně zapomněl. Fantastických 22 stupnů, BIO 2 a trochu vítr. Ale jinak fakt bomba. 

Druhá část dne je cesta do Santany, víc na sever, kde dostane zabrat zase Fabia, protože je to samej kopec, ale ukazuje svoji sílu na jedničku a dvojku a doveze nás zdárně do cíle. Samozřejmě hodně dělá řidič, tedy JÁ. Na Madeiře je úžasné to, že svítí sluníčko, vjedete do tunelu co má třeba 1,5km a když vyjedete, prší jak sviňa. No v Santaně se holky klasicky musí nejdřív vyčůrat, pak se jdeme podívat na klasické domečky, Topinka se ztratí a po 10 minutách se najde v místním baru, s pivem a sandwichem v ruce, zázrak. Tak do sebe taky něco pošlem a vyrážíme už pomalu zpátky na ubytování, stihneme si ještě vyjet další prudký kopec na vyhlídku Cabo Girao, kde je krásně vidět všechno dole, pro nemilovníky výšek a prosklených podlah fantazie.  Cestou vymýšlíme plány na další den. Večer dáme po kaléšku, partičku karet, lasagne a pak už do tvrdé postele s malým polštářem. 

Den třetí

Bolavej, nevyspanej zvoní zase v 5:30 melodie ze Star Wars a všeci nadšení, že se musí vstávat na další výšlap. Topinka klasicky jako první, následován Marťou, pak hned Míša a pak dlouho nic, až někde za dlouho jsem klasicky já, ale bez řidiče neodjedou. Nasedáme do nesmrtelné Fabie, zapínáme Viktora Sheena a jedeme směr Hike Caldeirão, okres Santana. Klasicky kafíčko nesmí chybět, holky jsou štastné, že mají kafe a že jsou vyčůrané hlavně. No těsně před cílem nebo spíš parkovištěm přichází obrovskej stoupák a Fabia už měla lehce strach. Dlouho na jedničku, nekonečné stoupání, ale vidíme parkoviště. Jako klasičtí blbci vjedeme levou stranou, kde byla otevřená brána a nevezmem si lístek s tím, že to určitě bude otevřené celej den. Zaparkuje se, hodí se pohory a jde se, tohle už bude trochu náročnějsí podle toho co se Míša dočetla. Cesta je ale fajn, pořád rovinka, podél nás celou dobu teče voda, cesta krásně vyznačená, lesem, nikde nikdo a my si to fičíme dál a dál. Nezastaví nás asi tunel, kde bez baterky daleko nedojdete, trochu adrenalinu. Jak to pokračuje, jde vidět jak vysoko jsme a podél cesty je krásně vidět dolů. Opět pro milovníky výšek skvělá věc. Vyfotíme pár fotek u prvního vodopádu a pokračujem. Asi po 2,5h dorazíme k cíli, obrovskému a krásnemu vodopádu, kde bohužel nejsme první, ale nevadí. Stálo to za to, krásna krajina a okolí, trochu odpočineme, vyfotime profesionální fotky a hurá zpět. Cesta úplně stejná, Míša si v jednom z tunelů málem rozbila hlavu, ale má ji tvrdou, uff. Zase potkáváme víc a víc lidí, takže se zase nesobecky pochválíme jak jsme to dobře udělali. Příchod na parkoviště už byl horší, jelikož obě brány byly dole, bomba. Po neúspěšném pokusu z nás udělat auto a vzít si lísteček jdeme do kanclu říct co se stalo, ale pánové se jenom zasmějou, zaplatíme 2€ a můžeme jet, haha. 

Trochu unavení, ale plní dojmů a výhledů jedeme poprvé blíž k océanu. Nejdřív se ale zastavujeme na “banánové stezce”, kde má Míša schovaný pozdrav od kolegyně z práce, ten s trochou námahy najdeme, projdeme si to tam ještě, všude samej banán, obrovský to tam je. Ale pak už se blíží to na co všichni čekali, zkouška teploty oceánu. Jedeme do Calhety dolů na pláž. Já babovka nešel, nějak jsem to “nefeeloval” jak by řekla jedna osoba z Love Islandu. Ale zbytek grupy srší nadšením, ikdyž se jim trochu klepala brada se mi zdálo někdy. Okolí a celkově pláž super, čisto a upraveno. Jenom pokuta za parkování nas jaksi nepotěšila, nedá se svítit, však ono to nějak dopadne. Jdeme si nakoupit do obchodu, klasicky dobroty, ale i večeři a tak různě. Partička karet je povinností, 4x eso a nazdar. No a ráno klasicky budíček. 

Den čtvrtý

Tento den má být trochu odpočinkový, bez turistiky a výšlapů, ale hned po klasickem ránu přijedem do Machica a před náma obrovskej kopec, kde ještě fučelo jako blázen, Fabia oddechovala po prudkém kopci a já začínal funět jenom jsem viděl co nás čeká. Míša už byla skoro nahoře zatímco já si zavazoval tkaničky. Povrch jak na Marsu, ale zas tak dlouhý to nebylo a nahoře nás čeká zase krásnej výhled, fukot a pak cesta zpět. A pak to přišlo, konečně. 

Ochutnávka RUMU! A taky jejich klasického pití jménem Poncha, takový sladký nevím co, třeba s Maracujou. S Topinkou to do sebe kopem, úplně štastní, že jsme konečně našli ráj. Ale brzo nám to končí. Jdeme zkusit surfovat. My s Míšou podruhé, Marťa poprvé. Topinka se bál o kolena a pojistka by nemusela padnout, radši zůstal na pevnině. Ujal se nás malý, ale velice sympatický a skvěle anglicky mluvící . Rozdal nám neopreny do kterých se lezlo trochu s obtíží, ale za pomocí Míši jsem to zvládl. Trochu rozcvičky a šlo se na to. Nejhorší byl začátek, protože cesta do oceánu byla možná jen skrz kameny, které byly hrozně nepříjemné a trochu nepozornosti a mohl být třeba zlomenej malíček. Ve vodě už jsme byl jako malá velryba. Holky hned od začátku talent, vše v pohodě. Já, veselej po pár ponchách už na tom byl hůř, ale vše jsem zvládal s humorem, ikdyž jsem spadl dřív než dojela vlna. Po 2h totálního vyčerpání jsem se zvládl dostat zpátky na pevninu, vrátit surf, holky to stejný a jelo se zpět, Topinka si odpočinul a vyfotil 10 fotek jednoho hrníčku. Cestou byla ještě zastávka ve Faialu na výhled, pár fotek a pak už se letělo neskutečnou rychlostí zpět na klasickou večerní rutinu. 

Den pátý

Přichází den D, jdeme na výšlap z Pico do Arieiro na Pico Ruivo. Vstávame už v 5h ráno, šílenství, co to je jako za dovolenou kde se vstává v tak nekřesťanskou hodinu? Všeci v pohodě, já klasicky ještě v komatu, ale vyjelo se na čas, tentokrát už se volantu ujmula Marťa a zjištuje sílu koní našeho auta, že tam jsou maximalně poníci. Venku ještě tma, ale je horší, že čím výš jedeme, tím větší je mlha. My jsme totiž všeci viděli ty pěkný videa na tiktoku jak jdete v mracích a sluníčko a výhledy, ale realita byla trochu jiná, nedá se nic dělat. Vycházíme v 7h ráno, totální mlha a tma, Topinka svítí čelovkou a my ostatní aspon telefonem a vyrážíme. Cesta v mlze začne hned těžce, schody dolů a nahoru, dolů a dolů a pak zase nahoru, moje achillovka řve bolestí. Cesta nádherná, pomalu se vyjasňuje a někdy to vypadá jak cesta do Roklinky za Elrondem, někdy spíš jak cesta do Mordoru po schodech nahoru. Topinka s Martou se nám vzdalují, protože já vubec nestíhám a Míša musí čekat, funím jak při sparingu v jitsu a schody ne a ne přestat, mlha taky pořad všude kolem nás. Ale jinak je to krásný, ten kdo udělal ty cesty, klobouk dolů. Po 3h hodinách úmorného stoupání a naříkaní se dostávame konečně nahoru, kde je totalní mlha, ale je to tam. Ted to horší, cesta zpátky. Přemýšlím co mám dělat, protože zpátky to nezvládnu, ale nic jinýho nezbývá. Topinka s Martou utečou hned ze začátku a já zase brzdím Míšu, promiň no. Co 10 minut chytám lehký infarkt, křeč nebo bolest stehen, protože tolik schodů jsem ještě nikdy nevyšel, hlavně tak prudkých. Proti nám začínají chodit lidi, někteří se tak zvláštně dívaji, asi mi to moc neslušelo. Proklínám vše co se dá, život mi zachraňuje Anticol, který mi dodal kapku energie, ale ne na dlouho. Míša uz taky ztrácí nervy a energii a dožaduje se konce, který je pořád v mlze. Po několika hodinách se ale nějakým zázrakem dostaneme zpět k autu, zajdeme si koupit pitíčko, vydechneme, řekneme si jak skvělý to bylo a jedeme zpátky, protože síly už žádný nezbyly. Na konec jedeme za odměnu do Ponta de Sol, na mojito, pivečka a celkově prostě odpočinout. Pak se přesuneme k vodopádu Waterfall of Angels, kde si umyjeme auto, protože vodopád dopadá z části na silnici, nafotíme pár fotek, proběhneme vodopádem jak jaryni a jedeme ještě na západ slunce do Faja de Ovelha, ovšem slunce zapadlo asi 10 minut před našim příjezdem, nevadí, aspon jsme potrápili Fabiu, která už nás úplně nenávidí. Největší odměna přišla cestou zpět, zastavujem v bar de Papagaio, kde nás čeká super milá obsluha, ale hlavně skvělé jídlo v podobě super sendviče. Takže konec dobrý všechno dobrý, domů dojedeme s plným žaludkem, úplně mrtví, karty nepřipadají v úvahu, rovnou do postele, jeden díl Walking Dead a komat.

Den šestý

Lýtka už nemám, ráno je klasický, vstávame brzo ráno, schody dolů do koupelny jsou peklo, ale jsme ready a jedeme tentokrát doprostřed Madeiry na slavné Fanal Forestry Station, takové krásny stromy v mlze, má to něco do sebe. Cesta zase až do nebe, jednička dostala zabrat, Fabia křičí bolestí a my po 20 minutách jedeme na sever, na pláž Seixal, která je jedinou přírodní, ale počasí nám bohužel nepřeje, na koupačku to není, škoda, vypadá to tam moc hezky. Vyfotíme co se dá a jedeme dál, směr Porto Muniz, kde vlny oceánu vytváří hezký divadlo. Na chvíli se rozdělíme, s Míšou jdeme do místního akvária, vstup 7€, moc hezké. Počasí pořád hrozný, vytřískali jsme z toho maximum, ale kde nic neni tam nic není, jedeme zpátky za sluníčkem, do Paúl de Mar. Tam sice fouká, ale už je tam aspon slunce, vlny si dělají co chcou a my jdeme popíjet do místního baru, Mojito je zde úplně něco jinýho než u nás, dává to, čistej rum, takže jsme hned kantáre a klasicky probíráme důležité témata, čas utíká docela rychle a najednou večer, dostáváme se domů, společensky unavení, nádhera. 

Den sedmý

Středa. Zapomněl jsem zmínit, že jsem si den předtím asi zlomil malíček v moři, o kámen, super. Fialovej prst úplně, bolest, fňuk. Takže jsem měl středu dopoledne flákačku, Marťa jela ráno na delfíny a velryby, Míša s Topinkou šli na 25 levád, trasa asi na 2h a já zůstal “doma”, protože bych výšlap nezvládl, tak jsem si pospal trochu. No ale odpoledne už se jelo na druhý surfování, kde jsem se ujal role kameramana a fotografa na pláži, holky sjížděly vlny a Topinka chodil kolem ostrova. Počasí jim přálo a vlny stály za to. 2h utekly, moje záběry by mi záviděl i Netflix, Topinka dal 2 piva, každej byl spoko. Najednou bylo 18h a jelo se zpět, nebylo už moc sil na cokoliv jiného a nám se pomalu blíží konec naší dovolené, zbývají 2 dny. 

Den osmý

Začlo to vlastně jako den předtím, jenom s tím, že jsem byl odhodlaný to zvládnout, takže se ráno vstalo, tentokrát až kolem 8h, nasnídalo se a jelo se na další tůru, kousek od nás. Kopec jak debil, takže hned pot po zádech, funění a proklínání. Po asi 20 minutách se týmově usoudilo, že bych je moc zdržoval(bylo mi to lehce naznačeno, protože muj Peirak styl chození byl hodně pomalý), jsem se vydal zpět k autu, že je počkám v autě, nebo někde na pláži. Skupinka zbývajících dobrodruhů měla v plánu asi 10km dlouhou chůzi, já zatím hledal místo, kde bych mohl udělat Devlin, to se mi moc nedařilo a najednou mi přijde zpráva “Přijeď tam, vyzvedneš nás”. Asi po hodince, což mi moc nevychází s 10km procházkou, ale nevadí, sedám do auta a jedu. Sraz máme na krásne vyhlídce u kostela, kde nás zdraví kravička a jinak nikde nikdo, slunce a nádherný výhled na oceán. Uděláme pár fotek a jedeme směr Maják, kde uděláme to stejný, všeci už lehce unavení z celeho týdne. Pak ale vyrážíme do středozemě, do údolí Jeptišek, které je schované v horách. Určitě stojí za to vidět, posilníme se polívkou a dortíkem a jedeme zase do Paúl do Mar na mojito, odpočinout a tak nějak zrekapitulovat celkový průběh dovolené, s krásným výhledem na oceán a obrovské vlny. A večer už balíme, pomalu, ale jistě, dávame dohromady všechny věci a plán na poslední den, dopijíme ruma a pomalu usínáme za silných větrů (nejenom venku). 

Poslední, devátý den

Je to tady, pátek, večer letíme. Vstávame jak chceme, plán byl se jít ráno ještě okoupat, ale počasi vystavilo stopku, protože hrozně prší, mlha a fouká jak blázen. Takže si ještě poležíme, pobalíme, zkontrolujeme co máme a nemáme, rozloučíme se Maríou a jedeme směr Funchal, kde máme v plánu se podívat po městě, Topinka s Martou na zahrady. Plán se ale zase mění, auto už vypovídá službu, do kopce už proste nechce jet, nedivím se. Počasí pořád stejné a tak se zahrady odkládaji, jedeme dolů víc k oceánu, kde je naštěstí už líp. Topinka se rozhodl, že si zajde k místímu barberovi, ještě předtím si ale dávame pořádně do žaludku, holky si dají rybu, já mam porci asi pro 3 lidi, ale popral jsem se s tím, Topinka jenom polívku aby měl na střih. Ten nás tedy opouští, my se ploužíme po Funchalu, čekáme na nového Topinku, který přišel po 2h vysmátý a mladší o 10 let. Dáváme si kávec, malý rozchod a o pul 8 mame sraz u auta, nakoupime posledni věci do letadla/Česka a jedeme vrátit auto na letiště. Tam úspěšně vrátime Fabii, která už asi nikdy nebude chtít jezdit, “very good car” říká Topinka při vrácení, jaká to pravda. No a je to tady, konec. Odlétáme za totálního chcance, myslel jsem si, že to nedáme, ale pilot byl dobrej, vůbec jsem se nebál (😉). V Portu přespíme na “bezdomovce” na letišti, kde je přijemných 10 stupnu, takže nám nebyla vubec zima. V 11:15 jsme v Praze, kde dostávamé facku od počasí a tím končí naše cesta. 

Tomu,  kdo dočetl děkuji, Madeiru doporučuju 10 z 10. Je tam vše, od hor po oceán, dobré jídlo a super počasí.