Malajsie - divoká zvířata a liduprázdné pláže, které berou dech

Jak to všechno začalo? Tento itinerář se rodil relativně dlouhou dobu. První myšlenka na putování po Malajsii nás napadla ve střešním bazéně v Kuala Lumpur. V únoru 2025 jsme v KL zakončovali klasický cestovatelský okruh (Singapur-Krabi-Phi-Phi, Lipe, Kuala Lumpur), užívali si nádherné výhledy na živoucí město, za kterým se rozprostíraly nekonečné deštné pralesy, a nápad byl na světě. Zatoužili jsme více poznat Malajsii a její přírodu, která toho podle všeho, má spoustu co nabídnout. Kuala na náš totiž během naší dovolené, kterou jsme převážně strávili v Thajsku, velice zapůsobila. Srovnávali jsme si v hlavě, jak jsme se cítili ve dvou velkoměstech, která jsme navštívili krátce po sobě (Singapur a KL) a jednomyslně jsme se shodli, že v Kuale se nám neskutečně líbí a že je nám líto, že z Malajsie nevidíme víc. Následovalo vybírání termínu, průzkum oblastí, ve kterých je v tento termín sezóna a hledání informací. Nakonec byl po relativně dlouhých porodních bolestech itinerář na světě:

Sandakan (2 noci) – řeka Kinabatangan (2 noci) – Semporna (1 noc) – letiště KL (1 noc) – Perhentian Besar (3 noci) – Perhentian Kecil (5 nocí)

První náročnější týden jsme si chtěli vyvážit odpočinkovějším druhým týdnem. Trochu jsme bojovali s plánováním letů, Z Bornea z letišť, které jsme měli vybraná, nám přímo na Perhentiany nic neletělo, museli jsme přestupovat v KL s tím, že jsme museli zvolit mezi nocí v KL nebo nocí v Kuala Besut (poslední trajekt odplouval kolem páté odpoledne). Vybrali jsme noc v KL.

Dalším zapeklitějším oříškem bylo samotné ubytování. Jsme zvyklí na Booking nebo Agodu, ale zde jsme několikrát narazili. První „zádrhel“ bylo celkově hodně nízké hodnocení ubytování na trase (nejhorší asi v Semporně a na Perhentianech). Srovnáme-li průměrná hodnocení na naší předchozí dovolené (Srí Lanka), kde se průměr nedostal pod známku 9,5, zde jsme se museli spokojit i s hodnocením 6,5, hodně číst mezi řádky a snažit se rozklíčovat detaily. S ubytovateli jsme si dost psali, a nakonec vybírali podle toho, jak jsou komunikativní a ochotní, protože jsme často od nich potřebovali zařídit nějaké další věci. Také se nám stalo poprvé za naše cestování, že jsme ubytování (konkrétně na řece Kinabatangan) hledali přímo v mapách Google a na FB, na Bookingu ani na Agodě totiž nebylo vůbec nic. Posledním oříškem byly Perhentianské ostrovy. Vybrali jsme si je kvůli tomu, že právě sem jezdí na dovolené Malajci, že by zde mělo být minimum „bílých“. Dočetli jsme se totiž, že Malajci dovolenou tráví v rezortu, a na plážích se moc neobjevují, a proto jsme se těšili na poloprázdné pláže. Háček byl v tom, že Malajci mají trošku jiný (chápejte nižší, ale toto nemyslím nijak zle) standard ubytování. Po přečtení recenzí hotelů, kde se opakovaně objevovali švábi a štěnice, po snídaních lezli mouchy a turisté pak měli otravu jídlem, jsme byli už trochu vyděšení. Na některých místech se na těchto ostrovech doslova zastavil čas. My se ale nevzdali a hledali, až se nám podařilo najít opravdu dobře, se štěnicemi jsme se nesetkali a místa, kde se zastavil čas, jsme využili ke svému prospěchu nejlépe, jak jsme mohli. Jak to tak bývá, čeho se člověk bojí nejvíc, to nenastane, ale objeví se problémy nové, nečekané. Toto je už taková mantra našich výprav, ale to už předbíhám. Nyní už k mému vyprávění.

Den 1 + 2, 3.7. a 4.7. 2026: Praha – Abú Dhabí – Kuala Lumpur – Sandakan

V lednu 2026 jsme koupili letenky se společností Etihad přes Abú Dhabí s rychlým přestupem do KL, bez odbaveného zavazadla jen s příručákem do 7 kg za cenu 17300 Kč/os. Konflikt na blízkém východě světový řád trochu pocuchal, s letem párkrát hýbali, ale nakonec jen s drobnější úpravou (původní odlet byl ve čtvrtek) jsme v pátek v 11:20 odletěli. V Kuale jsme počkali na let se společností Malaysia Airlines ve 14:50 do Sandakanu na Borneu (153 MYR za os., tj. 790 Kč), kam jsme kolem šesté hodiny odpoledne dosedli.

Na letišti na nás čekal pan Lim, který nám přivezl auto. Toto půjčení auta bylo to nejzajímavější a nejefektivnější, jaké jsme dosud zažili. Domluvené jsme ho měli přes ubytování za cenu 70 MYR (364 Kč) za 1 den, což byla sama o sobě neuvěřitelná cena. Pan Lim nám byl představen jako „muž z půjčovny“ a že „máme štěstí, že je vůz k dispozici“, realita byla úsměvná. Podle všeho se jednalo o bratrance našeho ubytovatele, který nám prostě a jednoduše přivezl své auto. Nechal nám v něm půl nádrže benzínu a nějaké své věci včetně flash disku s malajskou hudbou. Když jsme se ptali na dokumenty k vozu, vyděšeně kroutil hlavou. Nakonec jsme se zeptali jen, jestli s policií nebudou problémy, když k autu nemáme doklady a on, že určitě ne a jelo se. Puntičkáři zde určitě zalomí rukama, ale my v tu chvíli cítili, že je situace výhodná pro všechny strany, a hlavně nám v hlavě zazněla znělka z letadla „Malaysian hospitality“. Můj dům, tvůj dům, moje auto, tvoje auto, tak nějak. Nad Borneem pomalu zapadalo slunce a my se během kraťoučké čtyřkilometrové trasy do ubytování ještě zastavili v supermarketu a malém bistru pro vodu, nějaké sušenky a bubble tea.

Ubytování jsme měli zarezervované v apartmánu Rainbow Homestay 22 na okraji Sandakanu za cenu 2260 Kč za dvě noci. Původně jsme se chtěli ubytovat přímo v oblasti Sepiloku, ale po neúspěšném hledání alespoň trochu obstojného standardu jsme se rozhodli, že okraj Sandakanu bude pro naše účely taky fajn a volba to byla správná. Apartmán se nachází přímo u hlavní silnice směrem na Sepilok, kam jsme dojeli za 20 minut (15 km), u hlavní silnice se nacházely malé obchody i větší supermarkety, a i hodně možností stravování. Celý areál, kde se apartmán nacházel, byl hlídaný a uzavřený, k dispozici jsme měli vlastní veliké parkovací stání a apartmán byl prakticky třípatrový domek v řadovce. Klíče na nás čekaly ve schránce, v kuchyni dokonce celý balík pitné vody, tři ložnice, prostorný obývák, dvě koupelny. Místa více, než jsme vůbec potřebovali.

K večeru se spustil tropický liják. Déšť bušil do plechové střechy téměř celou noc, tak jsme i díky jet lagu moc nespali, zároveň trochu vystrašení, jestli nám počasí nezkazí náš den a půl, který jsme měli pro oblast Sepiloku vymezený. K ránu se ale mraky vypršely a čekal nás krásný prosluněný tropický den.

Den 3, 5.7. 2026: Sepilok Orangutan Rehabilitation Centre - Sun Bear Conservation Centre - Labuk Bay Proboscis Monkey Santuary

Sepilok Orangutan Rehabilitation Centre je nejstarší a největší záchrannou stanicí pro orangutany na světě. Bylo založeno v roce 1964 a rozkládá se na ploše 43 kilometrů čtverečních chráněného deštného pralesa na okraji rezervace Kabili-Sepilok. Centrum slouží jako sirotčinec a nemocnice. Zachraňuje osiřelá mláďata a zraněné jedince. Cílem je naučit je dovednostem potřebným pro přežití v džungli (lezení, stavba hnízd, hledání potravy) a následně je navrátit do volné přírody. V rezervaci dnes žije volně přibližně 60 až 80 orangutanů.

Orangutan bornejský je kriticky ohrožený lidoop žijící výhradně na asijském ostrově Borneo. Je největším stromovým savcem na světě a s lidmi sdílí přibližně 97 % DNA. Na rozdíl od ostatních opic na Borneu se nesdružují v tlupách, ale žijí převážně sami, kromě matek s mláďaty. Téměř celý život tráví v korunách stromů, na zem slézají výjimečně. Každý večer si vysoko ve větvích staví nové hnízdo z listí a větví na spaní. Jsou velmi inteligentní, používají klacíky k lovu hmyzu nebo velké listy jako deštníky a nástroje. Podle Mezinárodního svazu ochrany přírody patří mezi kriticky ohrožené druhy. Hlavní hrozbou je masivní kácení tropických deštných lesů kvůli těžbě dřeva a zakládání plantáží pro palmový olej. Často jsou také obětí nelegálního obchodu s domácími mazlíčky. Samice mívají mládě pouze jednou za 6 až 8 let.

Vstupné do centra pro dospělého stojí 30 MYR (156 Kč), pro dítě 15 MYR (78 Kč), při vstupu je potřeba uzamknout všechny své věci do uzamykatelné schránky, nesmí se dovnitř ani s malou ledvinkou, ani s pitím. Jen telefon a kliček do ruky a jde se. Je také dobré vědět, že vstupenka do areálu platí celý den, je tedy možné se ještě odpoledne vrátit na druhé krmení. My tuto možnost ale nakonec nevyužili.

Po zakoupení lístků a uschování věcí jsme si pomalým tempem prošli areál po dřevěných lávkách. Po cestě jsme přímo na chodníčku narazili na první orangutany: maminku s děťátkem, které si nás lidi zvědavě prohlíželo. Situaci kontroloval chovatel, který hlídal, aby návštěvníci dodržovali od opic dostatečný odstup. Pro opice je dajším velkým nebezpečím lidská infekce, proto mají chovatelé při kontaktu s orangutany nasazené respirátory.

Chodníček nás dovedl do orangutaní školky, kde se lidé posadí dovnitř do budovy a sledují orangutany a makaky vepří (pigtail macaque), jak se prohánějí po dřevěných atrakcích a krmí se. Odtud jsme pak zamířili přímo ke krmící platformě. Slunce mělo pořádnou sílu a v džungli bylo horko až nedýchatelné. U platformy se nashromáždilo hodně lidí, a i když je vyhlídka na platformu prostorná, bylo tu celkem plno. Opicím to ale vůbec nevadilo. Jakmile jim chovatel přinesl jídlo, na platformě se střídali různí orangutani i makakové. Bylo zajímavé pozorovat, jak o tolik větší orangutani moudře ustupují menším ale agresivnějším makakům, vždy si do ruky nebo do nohy vezmou nějaké jídlo a po laně odručkují na klidnější místo. Jsou to překrásná zvířata, ze kterých vyzařuje klid, rozvážnost a moudrost. Občas jako by jim z očí koukal smutek. Smutek, že jim lidé neustále zmenšují životní prostor kvůli vysazovaní olejových plantáží. Tato smutná realita na Borneu na člověka křičí ze všech stran, palmy zarovnané do pravidelných řad působí jako rozšiřující se mor. Zvířata na těchto plantážích nemají potravu, půda ztrácí přirozenou vlhkost a nejstarší deštné pralesy světa nenahraditelně mizí.

Přímo naproti orangutanímu centru v Sepiloku se nachází Bornean Sun Bear Conservation Centre, což je další unikátní místo. Jedná se o jediné specializované centrum pro ochranu, výzkum a rehabilitaci medvědů malajských na světě a založil ho v roce 2008 uznávaný biolog Wong Siew Te. Centrum v současnosti poskytuje útočiště přibližně 44 zachráněným medvědům. Ošetřovatelé je učí znovu šplhat po stromech, stavět si hnízda a hledat potravu (např. termity). Jakmile medvědi získají zpět své přirozené instinkty a jsou dostatečně samostatní, centrum je vypouští do chráněných oblastí v hloubi bornejského pralesa.

Medvěd malajský je nejmenší medvědí druh na světě. V dospělosti váží pouhých 25 až 65 kg. Kvůli odlesňování a pytlákům (kteří loví dospělé medvědy pro žluč a tlapy a mláďata prodávají jako mazlíčky) jsou také kriticky ohroženi.

Vstupné stojí pro dospělého 50 MYR (260 Kč), pro dítě 25 MYR (130 Kč). Medvídci Sun Bear získali své jméno kvůli žluté nebo oranžové skvrně na hrudi, která svým tvarem a barvou připomíná vycházející slunce. Milují med, a proto hodně lezou po stromech. My žádného na stromě neviděli, ale svými krásnými náprsenkami se nám pochlubili. Rezervace je relativně malá, ale pěkně řešená. Kolem poledne jsme s oběma rezervacemi byli hotovi, v restauraci na parkovišti jsme se naobědvali a vyrazili na naši poslední zastávku tohoto dne.

Do Labuk Bay Proboscis Monkey Santuary jsme dojeli asi za půl hodiny, podstatná část 22 km dlouhé trasy vede mezi palmovými plantážemi. Za vstupní branou se jezdí po kamenitých pěšinkách přímo mezi palmami, a proto zde nenajdete žádné autobusy ani davy lidí. Kvůli nevalné přístupové cestě sem prý ani řidiči Grabu moc nechtějí jezdit. A z tohoto důvodu je návštěva této rezervace naprosto odlišný zážitek od první poloviny našeho dne. Vstupné do rezervace stojí 60 MYR (308 Kč) pro dospělého a 30 MYR (154 Kč) pro dítě a nelitovali jsme jediné koruny.

Labuk Bay je soukromá přírodní rezervace, která má velice zajímavou historii. V roce 1994 koupila developerská skupina Lee Brothers přibližně 400 akrů pobřežních mangrovových bažin s cílem les zcela vykácet a rozšířit své plantáže. Během vyměřování pozemků majitelé narazili na rodiny podivně vyhlížejících opic s velkými nosy. Když zjistili, že jde o kriticky ohrožené kahau nosaté, kteří nikde jinde na světě než na Borneu nežijí, rozhodli se od komerčního plánu okamžitě upustit. Koncem 90. let také oblast zasáhlo silné sucho a vyhladovělé opice začaly chodit na zbytky jídla za dělníky z okolních plantáží. Majitelé proto zavedli pravidelný program přikrmování, aby zvířata přežila. Rezervace se postupně rozrostla na současných 500 akrů (cca 2 km²) a v roce 2001 se oficiálně otevřela pro turisty, aby pomohla financovat provoz a šířit osvětu.

Kahau nosatí mají unikátní stavbu těla, jejich dlouhý převislý nos (který mají pouze samci) slouží jako sexuální lákadlo pro samice. Samci také mají výrazná „pivní“ bříška (kvůli složitému trávení listů) a červenohnědou srst. Jsou to skvělí plavci: mezi prsty na nohou mají blány, které jim pomáhají plavat v řekách a bažinách. Díky tomu, že je rezervace obklopena palmovými plantážemi a mořem, je zdejší populace cca 300 jedinců izolovaná. Jelikož jim zbylý prostor neposkytuje dostatek přirozené potravy, zaměstnanci je denně dokrmují ovocem, zeleninou a speciálními bezcukernými lívanci. Kromě nich zde samozřejmě žijí také další zvířata jako jsou např. hulmani stříbrní (silvered leaf monkeys) a zoborožci.

Nacházejí se zde dvě krmící platformy, které jsou od sebe vzdálené cca 1,5 km a na každé probíhá krmení dvakrát denně v různé časy: platforma A: 09:30 a 14:30 a platforma B: 11:30 a 16:30. My do rezervace dorazili ideálně tak, že jsme stihli obě odpolední krmení.

Platforma A se nachází uprostřed mangrovů, kam jsme došli po chodníčcích. Přímo na cestě jsme potkali celou skupinu kahauů, kteří se zrovna přesouvali k platformě. Alfa samec, ten s největším nosem, bříškem a přirozením celou skupinu hlídal. Několikrát se z platformy rozčiloval, když se situace nevyvíjela podle jeho představ, ale úplně jsme nepochopili, jestli se obořoval na ostatní opice nebo na lidské diváky. Lidí se totiž už dávno nebojí, a když si nedáte pozor, vběhnou vám opice klidně do cesty.

Platforma byla dobře řešená, lidí jen pár a opice doslova všude kolem, pořád se bylo na co dívat. Když se dosyta najedly, vydali se do mangrovů odpočívat. U auta jsme si dali sváču i my, na platformu jsme si sebou radši jídlo ani pití nebrali. Pomalu jsme se přesunuli ke druhé platformě. Očekávání jsme moc veliká už neměli, protože pozorování kahauů na první platformě bylo skvělé.

U platformy B jsme zaparkovali ve stínu a zašli si ještě do přilehlého bistra koupit nějaké chlazené pití, horko bylo k zalknutí. Když jsme popíjeli chlazené sojové mléko, všimli jsme si, že nám nad autem v drátech elektrického vedení pobíhá černá opice a za ní v závěsu ještě jedna, celá rezavá. Dle toho, co nám říkali chovatelé z platformy A se jedná o hulmany stříbrné (silvered leaf monkeys), ale nešla nám do hlavy ta rezavá opice, která vypadala úplně stejně jako ten hulman, přidala se s ním do větší skupiny a chovala se, jako by k nim patřila. Zrovna kolem nás procházeli další návštěvníci s místním průvodcem a ten byl z té rezavé opice úplně unešený. Říkal nám, že máme obrovské štěstí, že ji dnes vidíme, protože ta rezavá je zdejší unikum, tzv. "red morph", což je genetická barevná mutace, odchylka zvaná erytrismus. Jde o stav podobný albinismu, při kterém tělo tvoří nadměrné množství červeného pigmentu na úkor tmavého. Vzhledem k tomu, že se všechna mláďata hulmanů stříbrných rodí zářivě oranžová, u některých jedinců s touto mutací nedojde kolem 5. měsíce k přebarvení do dospělé šedé. Oranžová srst jim zůstane po celý život.

Hulmani se v celém prostoru druhé platformy chovali jako doma, odpočívali na zábradlí, posedávali po zemi a volně se pohybovali mezi návštěvníky. K nim se přidala početná skupina kahauů, kteří pobíhali po střechách a z budovy a jejího okolí si dělali prolézací dráhu. Nakonec se kahauové posadili okolo platforem a čekali na krmení. Hulmani se krmení neúčastnili, jako by o lidské jídlo neměli zájem, a ten rezavý, ten se vytratil do bezpečí mangrovů.

Kahauové jídlo, které jim přinesl chovatel, vyluxovali do posledního drobečku a pak spokojeně odpočívali a vyhřívali se posledními paprsky horkého dne. Vybírali si z kožichů parazity, mláďátka se proháněla po trávníku a pozorovala lidi, kteří byli z jejich bezprostřednosti unešení.

Dalšími neméně zajímavými obyvateli této lokality, kteří se také přišli navečeřet, byli zoborožci. Ti byli k těm všem opicím jako třešnička na dortu, jsou totiž součástí tzv. bornejské pětky (Borneo Big 5 jsou nejznámější divoká zvířata tohoto ostrova: slon, orangutan, kahau, krokodýl a zoborožec), za kterou na Borneo přijíždějí turisté z celého světa a my, aniž bychom zoborožce hledali, jsme na něj takto narazili. Na Borneu žije více druhů zoborožců s různě zbarvenými zobáky a ten, kterého jsme viděli zde, byl majestátní a překrásný. Jedná se o zoborožce bělolícého (oriental pied horbill). Mohutná „nadstavba“ nad zobákem (přilbice) u zoborožců je uvnitř dutá a vyplněná houbovitou tkání. Slouží jako ozvučnice, která zesiluje jejich pronikavé volání, pomáhá jim při loupání ovoce a pravděpodobně hraje roli i při lákání partnera. My měli štěstí na pár, samici i samce. Zoborožci žijí v přísně monogamních párech, které spolu zůstávají po celý život.

Zpět na hlavní silnici jsme projížděli řadami palem, nízké odpolední slunce je vybarvovalo dozlatova, a my si v půjčeném autě pouštěli malajskou pop music z flesh disku, který nám v autě nechal pan Lim. Pomalu jsme se po děravých bornejských silnicích blížili k Sandakanu, když jsme narazili na nějaké obchůdky a restaurace. Zaparkovali jsme a nakoukli do jedné místní kantýny, která se jmenovala Habeeb Nurin, a byla to skvělá volba. Vystavené jídlo nám moc milá obsluha popsala, vybrali jsme si nudlovou polévku a ochutnávku z vystavených jídel, hlavně oliheň v těstíčku, grilované ančovičky s arašídy a další dobroty. Celkem jsme platili i s pitím kolem 40 MYR (206 Kč).

Den 4, 6.7. 2026: Rainforest Discovery Centre – řeka Kinabatangan

Na tento den jsme měli naplánovaný přesun do městečka Sukau na řece Kinabatangan, ale vzhledem k tomu, že nás náš řidič měl vyzvednout až kolem jedné hodiny, měli jsme ještě půlden k prozkoumávání okolí Sandakanu. Volba padla na procházky po visutých lávkách a stezkách v korunách stromů v Rainforest Discovery Centre. Vstupné je zde 30 MYR dospělí (156 Kč) / 15 MYR děti (78 Kč). Hned u vstupu nás pobavila vývěska, na které jsou vyjmenované další Skywalks ve světě a nechybělo zde Lipno.

Stezky v korunách jsou opravdu působivé a na konci každého chodníčku jsou pozorovací věže různých výšek. Návštěvníci si můžou prohlédnout tropický deštný prales z perspektivy opic nebo ptáků a na chodníčcích nejsou komáři ani pijavice (pijavice zmiňuji úmyslně, protože jsme dumali, zda se tu s nimi potkáme).

Po prohlídce pralesa z chodníčků jsme si také prošli nějaké ty stezky na zemi mezi stromy až k obrovským starým stromům, z nichž je největší a nestarší Sepilok Giant. Odhaduje se, že je starý 800 až 1 000 let, což z něj dělá pravděpodobně nejstarší zdokumentovaný strom v celém státě Sabah. Tyčí se do výšky 66,7 metru, což odpovídá zhruba devatenáctipatrové budově. A to bychom nebyli my, kdybychom se nevydali nazpět „zkratkou“ a neztratili se. Nakonec jsme se z bezpečnostních důvodů radši otočili a vrátili se zpět stejnou cestou, kterou jsme přišli. Bylo nám totiž neskutečné horko a jak jsme se potili, pochutnávali si na nás s gustem komáři, a bohužel nejen oni. Když jsme se dostali zpět k chodníčkům a na chvilku se posadili na lavičku, objevili jsme na manželových kotnících dvě krásné nacucané pijavice – takže nyní už máme odpověď na otázku, jestli tu jsou.

Nazpět u jezírka u vchodu jsme se ještě zastavili na visuté lávce, ze které jsme pozorovali překrásné mraky, které se odrážely od hladiny jezera a celkově na nás toto místo působilo uklidňujícím dojmem.

Na ubytování jsme se posilnili na cestu ze zásob, vysprchovali, sbalili a čekali na odvoz. Řidič Nasrul komunikoval na jedničku, hlásil nám i drobné desetiminutové zpoždění a kolem jedné hodiny dorazil. Zamkli jsme apartmán, klíče vrátili do zamykací schránky, auto nechali, jak bylo domluveno, zaparkované u apartmánu a vyrazili za dalším dobrodružstvím. Za cestu dlouhou 120 km, kterou jsme jeli dvě hodiny, jsme platili 75 MYR za osobu (384 Kč) a vyzvedla nás dodávka. Kontakt na řidiče jsme dostali z našeho ubytování na řece Kinabatangan, které jsme si našli na Google mapách.

Ulu Malapi Bed & Breakfast je malý penzion, který v současnosti nabízí 7 dvou a třílůžkových pokojů. Pobyt zde se kupuje jako balíček včetně plné penze, nealko pití a lodních výletů za zvířaty. My zvolili balíček 3D2N (tři dny, dvě noci) a bylo to tak akorát. Platí se pevná cena na osobu 200 MYR za noc (1025 Kč), v ceně jsme měli dvě odpolední a jednu ranní vyjížďku. Kdybychom neměli dost, mohli jsme si ještě připlatit noční vyjížďku nebo vycházku do džungle, ale nakonec jsme nabídku nevyužili. Pokoje jsou jednoduché, třílůžkové mají vlastní koupelnu, dvoulůžkové mají koupelnu sdílenou, ale prakticky je komfort ve všech pokojích stejný, a prosto se neplatí podle kategorie pokoje ale prostě za osobu a noc. Je totiž malá pravděpodobnost, že by pokoje byly všechny obsazené. S námi byly v areálu ještě dvě Američanky, které obývaly dva ze tří dvoulůžáků se sdílenou koupelnou, která pak byla jen jejich, a pak tříčlenná rodina Španělů, kteří obývali dva třílůžáky v jednom bugalovu. My dostali k dispozici dva třílůžáky se dvěma koupelnami ve druhém bungalovu. Všech pět hostů odjelo následující ráno, tak jsme na druhou polovinu pobytu měli celý areál i s kuchařkami a průvodcem jen pro sebe. Personál v čele s recepční Erin, se kterou jsme řešili rezervaci ubytování i transporty, se snaží vytvořit pro hosty maximální komfort a jednotlivé hosty ubytovává do více pokojů, aby měli dost místa. Ubytování na řece Kinabatangan jsme hledali celkem dlouho, původně jsme se poohlíželi po balíčcích, které se dají koupit přes různé srovnávací weby, až jsme narazili na tento klenot. Jde o to, že vyjížďky na lodích můžou být „davovka“ na lodi o dvaceti místech, nebo intimní na malé lodičce. Nezdá se to, ale na té lodi člověk stráví hodně času a každý další člověk na ní je znát. Penzion má ještě „společenskou místnost“ nebo jídelnu, kde jsou k dispozici různé hry, fotbálek, šipky, pak v zahradě houpací sítě a různé stolečky. K dispozici džus, voda a příslušenství na kávu a čaj nepřetržitě. V ceně pak jídlo třikrát denně připravované podle počtu turistů. Jednu večeři a snídani jsme měli ještě s těmi Američankami a Španěly, tak byl k dispozici bufet, další tři jídla připravovali jen pro nás a bylo ho spousta, klidně by stačila polovina.

V Sukau na nás čekal náš průvodce Awang s lodí, Nasrul mu dal vědět, že už se blížíme. Naskočili jsme na lodičku a rychle dofrčeli do penzionu, blížil se totiž tropický lijavec. Ubytovali jsme se, mile nás překvapilo, že nám Erin nabídla, jestli nechceme bydlet ve dvou pokojích, takže jsme měli celý dvoupokojový bungalov pro sebe a nikdo nás nerušil. Dvě koupelny se hodily, jedna na sprchování a druhá na používání WC a čištění zubů, abychom neměli mokré nohy. Všude v oknech sítě proti hmyzu, dva větráky a pohodlné postele, k dispozici šest polštářů, spousta místa.

Tropický liják se během hodiny přehnal a my kolem čtvrté vyrazili na odpolední vyjížďku na lodi spolu s ostatními obyvateli, celkem tedy v osmi lidech. Awang nás vzal do jednoho z vedlejších ramen řeky, s ostatními jsme si půjčovali dalekohled a pozorovali zvířecí cvrkot.

Viděli jsme několik druhů zoborožců včetně páru ohroženého dvojzoborožce nosorožčího (Rhinoceros Hornbill). Jméno mu dal jeho jasně oranžovo-červený výrůstek na zobáku, který se na konci efektně stáčí nahoru. Je tak výrazný, že se díky němu dvojzoborožec stal národním ptákem celé Malajsie. Jeho zobák dorůstá délky přes 90 až 120 centimetrů a rozpětí křídel může dosáhnout až 1,5 metru, a proto se řadí mezi největší stromové zoborožce na světě.

V korunách stromů se proháněli kahauové, makakové, a dokonce jsme z velké dálky spatřili také hnízdo s orangutanem. Téměř tříhodinová plavba rychle utekla a když se slunce blížilo nad horizont, ještě se s námi rozloučili makakové, kteří se předváděli na lanech natažených přes řeku.

U večeře, která nám po celém dni bodla, nás přišla pozdravit místní „celebrita“, jednooká sova. Nastavovala se na fotky, jako by se lidí vůbec nebála.

Den 5, 7.7. 2026: Řeka Kinabatangan

Ranní vyjížďka byla tentokrát jen pro nás tři. Awang s námi projel další boční rameno řeky, kde jsme pozorovali různé opice, jak si pochutnávaly na snídani a skotačily ve stromech.

Na ubytování jsme přijeli celí hladoví, a tak nás vůně snídaně okamžitě nalákala. Po snídani obě Američanky i Španělé odjeli, zůstali jsme tedy na zbytek pobytu v areálu jen my. Šli jsme si ještě na chvilku lehnout a dospat ranní deficit, ranní vyjížďka totiž začínala v šest ráno.

Po odpočinku na nás čekal skvělý oběd, množství jídla bylo obrovské. Po náročném obědě jsme se různě poflakovali po areálu, pozorovali řeku a vstřebávali klid. Přišla se na nás podívat také cibetka, která tu na blízkém stromě bydlí.

Awang nás na odpolední vyjížďku vzal o hodinu dříve, protože měl v plánu hledat slony a nechtěl být omezený brzkým západem slunce. Poslouchal vzkazy ostatních průvodců na Whatsappu a různě jezdil po řece na místa, kde bylo vidět stádo v poslední době. Během hledání jsme zahlédli krokodýla, který na nás zvědavě vykukoval z řeky. Awang nám také vysvětlil, proč jsou přes boční ramena řeky natažena lana. Je to kvůli orangutanům, kteří po nich přecházejí z jedné stany na druhou. Ostatní opice je využívají také, i když je tolik nepotřebují. Na rozdíl od orangutanů jsou totiž kahauové i makakové skvělí plavci. Nic to ovšem nemění na faktu, že přechod po lanech je pro ně mnohem bezpečnější, protože řeka je plná krokodýlů, kteří na opice, a především jejich mláďata, často útočí. Nebojí se zaútočit i na sloní mláďata, když skupina přechází řeku.

V okolí řeky Kinabatangan na ostrově Borneo žije nejmenší slon světa: slon bornejský. Tento jedinečný tvor, který je poddruhem slona indického, je známý také pod označením trpasličí slon (pygmy elephant). Dosahuje výšky maximálně 2,5 metru a váží do 3 tun, což je zhruba o třetinu méně než jeho kontinentální příbuzní. Má nápadně velké uši v poměru k tělu, delší ocas, který občas tahá až po zemi, a relativně rovné kly. I on patří mezi kriticky ohrožené druhy. Ve volné přírodě na Borneu (především v malajském státě Sabah) zbývá už jen přibližně 1 000 až 1 500 jedinců.

V řece Kinabatangan žije také krokodýl mořský, který je naopak největším žijícím plazem na světě. Místní obyvatelé ho kvůli jeho dominantnímu postavení v ekosystému nazývají Raja Sungai (Král řeky). Samci mohou dorůstat délky přes 6 metrů a vážit i více než tunu. Díky speciálním solným žlázám dokáže cestovat mezi mořským pobřežím, mangrovovými porosty a sladkovodním korytem řeky hluboko ve vnitrozemí, má tedy schopnost žít ve slané i sladké vodě.

Po celkem dlouhém hledání se nám podařilo najít několik slonů. Stalo se ale to, čeho se obával Awang, lodě dělaly příliš velký hluk a sloni se vyděsili. Schovali se proto do hluboké džungle, dali si svačinku, což bylo dost slyšet. Lámali větve a o přechod řeky ztratili zájem. Jeli jsme tedy dál, kde jsme zahlédli slona mezi stromy. Jen tak se tam procházel.

Projeli jsme pak bočním ramenem na místo, kde byla celá sloní skupina! Hledání se vyplatilo. Skupinu samozřejmě přijely pozorovat i další lodě, ale tentokrát sloni hluk od lodí přivítali. Pochopili totiž (nebo už to vědí dávno, jsou přeci velice inteligentní), že hlučné lodě jim můžou i pomoct. Lodě jim totiž vytvořily bezpečný koridor a vyhnaly případné krokodýly. 

Oni pak mohli bez obav přejít řeku i s mláďaty. Skupina se rozdělila na dvě menší, nejprve přešla jedna část a pak druhá. Byl to neuvěřitelný zážitek, slonů bylo opravdu hodně a lodě jim vůbec nevadily. Musím však říct, že průvodci si udržovali odstup, nikdo slony neobtěžoval ani se k nim nepřibližoval. 

Celkově zážitky z řeky Kinabatangan byly až neskutečné. Je to úplně jiné pozorovat zvířata ve svém přirozeném prostředí, i když prales už na mnoha místech utlačují palmové plantáže. Slonům ale palmy nevadí, pochutnají si na nich také. 

Při návratu na večeři se s námi příroda rozloučila překrásným západem slunce, který by si člověk nedokázal ani vysnít. Barvy se přelévaly jedna do druhé a odrážely se od hladiny, i Awang si tu podívanou fotil.

Den 6, 8.7. 2026: Přesun do Semporny

Po skvělé snídani a rozloučení jsme se lodí přemístili opět do Sukau, kde na nás už čekal odvoz, který jsme měli domluvený přes Nasrula. Platili jsme 40 MYR (205 Kč) za osobu a řidič nás odvezl na oficiálně neoficiální zastávku autobusu k restauraci Sri Bulan ve městě Kinabatangan, cca 45 km vzdálenou. Lístky na autobus jsme měli dopředu rezervované a platili jsme je až u řidiče, 55 MYR (281 Kč) za osobu.

Do Semporny jsme jeli po hlavních tazích jen se dvěma zastávkami, 200 km za tři a půl hodiny. Cesta vedla palmovými plantážemi, které se táhly, kam až oko dohlédlo, na některých místech byly všude jen palmy a palmy, až bylo člověku smutno. Také jsme ale projížděli národními parky, které ještě zůstaly nedotčené. Kéž by takových bylo na Borneu více. Když jsme se blížili k Semporně, zavolali nám z našeho dalšího ubytování a chtěli na ucho pana řidiče. Domluvili se s ním, aby nám zastavil před Sempornou u střední školy, kam si pro nás z ubytování přijeli. Nemuseli jsme tedy vůbec řešit žádný taxík a v hotýlku jsme byli brzy, už kolem třetí.

A proč jsme se vůbec vydali do Semporny? Do místa s vcelku děsivou pověstí o únosech turistů, do města spíše čínského než malajského plného špíny, nelegálních migrantů a mořských cikánů? Jedná se o město několika tváří a nelichotivé pověsti, ale také o vstupní bránu do národního parku Tun Sakaran Marine Park, kterému se také říká „malajské Maledivy“. Tento mořský národní park byl vyhlášen v roce 2004 a rozkládá se na ploše přibližně 350 km². Podle dlouhodobých vědeckých výzkumů je bohatství zdejšího podmořského života srovnatelné s Velkým bariérovým útesem v Austrálii. Žijí zde stovky druhů korálů, mořské želvy, rejnoci a nepřeberné množství různých druhů ryb. A uprostřed tohoto překrásného díla přírody se vypíná vyhlídka Bohey Dulang. Ostrovy kolem ní jsou pozůstatky vyhaslého sopečného kráteru, který vytváří 25 metrů hlubokou lagunu obklopenou korálovými útesy. A na tuto lagunu by se člověk vydržel dívat až do skonání světa. Když jsem poprvé uviděla fotku z vyhlídky Bohey Dulang ve výše zmíněném národním parku, už nebylo cesty zpět. Musela jsem toto místo na vlastní oči vidět a strašně jsem se těšila! 

Naše ubytování se jmenovalo Timba Garden a nenachází se přímo v Semporně, ale na jejím klidnějším okraji mezi rodinnými domy. V ceně ubytování (1973 Kč za jednu noc pro tři osoby se snídaní) je zdarma veškerý transport do města a zpět, kdykoliv hosté chtějí. Náš třílůžkový bungalov v zahradě měl spoustu místa a nejpohodlnější postele, které jsme v Malajsii měli. Je vidět, že hotýlek je rodinného typu, že se o něj starají lidé, kteří ho vlastní, protože ho neustále renovují a vylepšují. Oficiální fotky jsou ještě před rekonstrukcí, takže pokoj, zahrada i bazén jsou mnohem hezčí než na fotkách. Majitel pan Chai i slečny, které zaštiťují chod recepce, komunikaci se zákazníky i kuchyni, byli skvělí. Moc se nám líbilo zázemí kolem bazénu a recepce, kde byly k dispozici různé možnosti posezení a také příslušenství pro kávu a čaj, ovoce a voda. 

Odpoledne a večer jsme strávili v areálu hotelu, v bazénu a také jsme si zde dali večeři. Četli jsme totiž samá superlativa na slečny, že skvěle vaří a byla to naprostá pravda. Člověk jim vidí přímo pod ruce, vaří z čerstvě ulovených mořských plodů, a dokonce dali hostům, kteří u nich večeřeli, k dispozici zdarma celou konvici vychlazeného kokosového džusu.

Den 7, 9.7. 2026: Výlet na Bohey Dulang, Mantabuan Island, Sibuan Island, přesun Tawau - Kuala Lumpur

Ráno jsme začali moc příjemnou snídaní na hotýlku, do kterého nás přijeli vyzvednout ze společnosti, která organizuje výlety. Domluvení jsme byli se společností Scuba Holic, na kterou nám dali kontakt z Timby. Výlet je samozřejmě možné si zařídit i přímo přes hotel, my se ale snažili domluvit si výlet na co nejmenší lodi, abychom eliminovali počet spoluvýletníků na minimum. Nemáme moc rádi hromadné výlety, hudbu puštěnou na maximum, ani další „zábavu“, kterou často posádka v dobré víře turistům poskytuje. Narazili jsme sice na skutečnost, že různé společnosti nakonec své klienty „šoupnou“ na jednu loď, aby se zaplnila a náklady se rozdělily, ale i tak byla loď relativně malá a odpovídala našim představám. Cena i s vyzvednutím v hotelu, obědem na lodi a vstupným do národního parku a na vyhlídku Bohey Dulang byla 210 MYR (1076 Kč)/os a na lodi nás bylo 19. I když jsme původně měli domluvený výlet přes společnost Scuba Holic, nakonec jsme jeli se společností Ohhsem, asi kvůli výše zmíněné optimalizaci. Obě tyto společnosti ale mají velice dobré hodnocení na Googlu, tak nám to ani nevadilo.

Červená lodička společnosti Ohhsem byla nová, s výkonnými motory a milou posádkou. Po cestě na vyhlídku Bohey Dulang jsme nakládali pár výletníků v hotelech na kůlech přímo na vodě, tak jsme si je mohli prohlédnout. Když jsme vybírali ubytování v Semporně, také jsme po nich pokukovali. Tady jsme ale zjistili, že ty krásné pokoje mají sice vlastní vstup přímo do moře, ale samotný areál hotelů je dost strohý, až jsme si říkali, že tady bychom se asi ukousali nudou. Jak dlouho člověk vydrží šnorchlovat okolo, než ho to omrzí?

Když jsme naložili zbývající turisty, kapitán přidal výkon a lodička ukázala, co umí. Po vyplutí z mělkých vod se objevily vlny. Lodička si s nimi bez problémů poradila, ale v kombinaci se silným protivětrem na osazenstvo na lodi začalo cákat. Někteří výletníci nebyli vůbec na rozmary moře připraveni a mysleli si asi, že džíny a manšestrový batůžek jsou ideální výbava na výlet do mořského parku. Když si posádka těch zoufalých turistů všimla, začala jim rozdávat pláštěnky. My se jen pousmáli, byli jsme oblečení rovnou do plavek a triček do vody, tak jsme si jen schovali boty do pytlíků Ikea (bez kterých si dovolenou neumím představit, i když nejsou zrovna úplně „green“), a nedočkavě jsme vyhlíželi přibližující se ostrovy Bohey Dulang a sousední Bodgaya.

Když nás lodička vyložila, zaregistrovali jsme se u okénka strážců národního parku. Strážci zkontrolovali obuv návštěvníků, na výstup nepustí turisty v žabkách ani pantoflích, vstup je povolen jen v botách s uzavřenou špičkou. Další omezení, se kterým je třeba počítat je, že z bezpečnostních důvodů na vyhlídku nesmí děti do šesti let. Následoval krátký briefing, při kterém se strážci ptají, zda návštěvníci nemají nějaká zdravotní omezení, např. problémy se srdcem. Výstupová trasa měří přibližně 700 metrů, s převýšením 200 metrů. Cesta trvá 30 až 45 minut jedním směrem. Túra je kvůli extrémní tropické vlhkosti a strmému terénu fyzicky poměrně náročná.

Když se po výstupu pod námi otevřely výhledy na lagunu, řekla jsem si, že celá ta náročná cesta, únavné a dlouhé přesuny a spousty zařizování směřovaly přesně k tomuto momentu. Ten výhled byl až neskutečný. Co matka příroda dokáže vytvořit, se nedá slovy popsat. Tak dlouho jsem se na ten první pohled z vyhlídky těšila! Od té nádhery jsem zpočátku ani nemohla odtrhnout oči a pořád jsem se usmívala.

Samotná vyhlídka se nachází ve výšce přibližně 353 metrů nad mořem na vrcholu kopce a nabízí ikonický pohled na tyrkysovou lagunu. Vyhlídka byla prostorná a měla dokonce dvě vyhlídková místa, jedno zpevněné a jedno přírodní kamenité. Očekávání jsem měla veliká a s nimi i představy, jak tu bude plno, že se na pěkný záběr bude stát fronta, ale nic z toho se nenaplnilo. Lidé se tu krásně rozprostřou a vystřídají. Až nás překvapilo, že v hlavní turistické sezóně není lidí tolik, kolik by mohlo být.

Kochali jsme se výhledem z obou míst až do té doby, než na vyhlídce téměř nikdo další nezůstal. Naší jasně červenou lodičku jsme viděli zakotvenou kus od mola přímo pod sebou jako na dlani, tak nebyl žádný spěch.

Po sestupu jsme se lodí přesunuli na ostrov Mantabuan, kde jsme se naobědvali. Dostali jsme krabičku s kuřetem v pikantní omáčce a rýži a ovoce. Ostrov je hlídaný stráží a působí dost neutěšeným dojmem. Bohužel se sem z moře naplavují odpadky, které nikdo neuklízí. Proč si lidé neváží takové nádhery a proč strážci parku také občas nějaký ten odpadek neuklidí se moc nedá pochopit. Odpadky, které moře vyplavuje, jsou už nyní celosvětovým problémem, ale tady na zářivě bílém písku, u kterého kotví výletnické lodě, je to až k pláči. Kombinace bílého jemného písku a zářivě modrého moře je tu totiž překrásná.

Po obědě jsme se lodí vydali na první šnorchlovací zastávku. Podmořský život nás okamžitě překvapil svou bohatostí a zachovalostí. Pod hladinou se neustále nacházelo něco k pozorování – od nejrůznějších barevných korálů a ryb až po sasanky s ukrytými rybičkami Nemo.

Druhá šnorchlovací zastávka nás čekala u ostrova Sibuan. Tady bylo moře ale dost rozbouřené. Silný proud šnorchlisty okamžitě rozptýlil do všech stran a naše lodička je pak postupně musela sbírat. Vyčerpaní plaváním proti silnému proudu jsme pak byli vysazeni na odpočinek na ostrov Sibuan, který byl mnohem hezčí než Mantabuan. Dominuje mu výrazný sandbank (písčitý výběžek), do kterého se sice opírají silné sluneční paprsky, ale návštěvníci se mohou kromě koupání uvelebit ve stínu stromů na lavičkách, odpočívat a jen se kochat nádhernou tyrkysovou barvou vody. Nechybí zde ani všudypřítomná hlídací budka se strážcem. Tento ostrov je na rozdíl od Mantabuan pravidelně uklízený, což dokládají i hromádky popela ze zbytků spálených odpadků. Proč to takto nejde i na Mantabuanu?

Cesta zpět do přístavu byla zdlouhavá a proti vlnám dost náročná. Kolem páté hodiny jsme ale už vyhlíželi auto pana Chai. Zpět do Timby nás vzal oklikou, aby se vyhnul odpolední dopravní zácpě (což se moc nepovedlo) přes chudou část Semporny. A tady nás to praštilo přímo do očí. Ta chudoba a beznaděj, dřevěné budky na kůlech, všude odpadky, mezi kterými si hrály bosé děti, špína a smrad. Projížděli jsme tou opravdovou Sempornou, tou, která se turistům moc neukazuje. Bylo nám z toho smutno.

Patnáctiminutová cesta nám zabrala hodinu, tak nám na ubytování už nezbývalo moc času, potřebovali jsme stihnout letadlo. Rychle jsme přebalili v prostoru u bazénu krosny a vysprchovali se (pokoj jsme vyklidili už ráno), slízli nějaké ty štípance od komárů a domluvili se na sedmou hodinu na odvoz na letiště do Tawau. 80 km jsme jeli asi hodinu a čtvrt a platili jsme 120 MYR (615 Kč). Asi by se dalo najít něco levnějšího, ale přišlo nám, že si pan Chai s rodinou ty peníze za to, že nám uschovali krosny a umožnili se u nich ještě vysprchovat, zaslouží. Let Air Asia do KL odlétal ve 21:20 (152 USD za všechny tři=3142 Kč) a téměř tříhodinový let jsme vyčerpaní prospali.

Na terminálu 2 v Kuala Lumpur jsme přistáli po půlnoci. Měli jsme zarezervované ubytování na tři hodiny ve spacích kapslích Capsule Transit přímo na terminálu přes Loungekey, naše první zkušenost s tímto typem ubytování. Možná to zní, že spánek byl krátký, ale kupodivu jsme si odpočinuli dobře. Každý jsme se zavřeli ve své kapsli i s batohem, a jakmile jsme zhasli světlo, upadli jsme do hlubokého spánku.

Po absolvování úžasného lodního výletu u Semporny jsem měla trochu obavy z dalšího vývoje naší dovolené. Do hlavy se mi vkrádaly neodbytné myšlenky a pochybnosti. Co když byly tyto zážitky, výhledy a překrásné moře tak úžasné, že naše další destinace na Perhentianech nás už tolik nenadchne? Co když jsme si vystříleli náboje a druhá polovina dovolené už bude probíhat jen v duchu: ach jo, na Sibuanu to bylo hezčí? Odpovědi na tyto neodbytné otázky zjistíme ve druhé části mého cestopisu.