Maršrutkou z Oděsy přes Tiraspol do Kišiněva a zpět za KAČKU

Po letní návštěvě Kyjeva, Kazachstánu a Kyrgyzstánu na mě zase dýchla ta postsovětská nostalgie a rozhodla jsem se opět navštívit krajinu svého mládí a oslavit tam VŘSR. Obvolala jsem spřátelené soudružky a dostala zvací dopis od nejvyššího sovětu. Kamarádka Rudá Marta se ke mně připojuje s nabídkou na víkendový studijní program na místní univerzitě, na který byla delegována stranou.

Nad stakany vodky řešíme jak se tam dostat. Pamatuji si z mládí, že když na východ tak s Aeroflotem a ruským samoljotom. Hledáme vhodný spoj a zjišťujeme, že Aeroflotem se do Oděsy nedostaneme. Volíme tedy kombinaci UIA a SkyUp airlines imperialistickými křápy a mezipřistání s nocováním v Kyjevě.

Jsou to Boeingy, tak se jako zapřisáhlá ateistka raději pokřižuji před vzletem abych přežila a celou dobu žmoulám v ruce růženec. Po přistání v Oděse se na nás sesypou místní taxikáři s nabídkou odvozu. Jako delegace požadujeme limuzínu, nejlépe ZIL, ZIS, Čajku, nebo alespoň Volhu. Nic z toho ale nemají, tak je posíláme do háje, jsme přece proletářská delegace a tak se přesunujeme za proletářských 5 hřiven trolejbusem z aerovokzala na avtovokzal, kde kupujeme jízdenky na maršrutku do Tiraspolu. Čekala jsem Gazelle od GAZu, ale je to jen kapitalistický Mercedes.

Zbývající čas do odjezdu si krátíme nákupem suvenýrů a občerstvení na cestu na místním výborně zásobeném open air marketu, kde prodávají spoustu věcí, které se nedají v našich supermarketech vůbec sehnat.  Zvažujeme, zda nám bude litr Nemiroff na cestu stačit.

Boarding je velmi rychlý, odjíždí se na čas, řidič si zapaluje cigaretu a zkušeně během jízdy zavírá dveře nákladového prostoru prudkým zabržděním. Po dvou hodinkách jízdy jsme na hranicích. Procedury jsou velmi důkladné, vše má svůj pevný řád, tady žádní migranti neprojdou a ani pašeráci to nemají snadné.  Z této hranice by si měla celá slavná EU vzít příklad - takto má vypadat pořádná hranice a ne ta schengenská karikatura. Pohraničník vypadá, že by si dal říci, vodka nás hřeje a tak se s Martou obě lascivně hlásíme na osobní prohlídku. Úředník je však svědomitý a odolá našim svodů. Dostáváme vjezdní doložky do pasů a za další hodinku jsme na avtovokzalu v Tiraspolu. 

Ulicí Lenina směřujeme do centra města. Po cestě potkáváme místní nejslavnější palírnu a kupujeme občerstvení - pro začátek Kvint 5-ti letý.  Po bulváru Karla Marxe se přesouváme do hotelu Sofia a po ubytování vyrážíme na hlavní třídu na večeři a za zábavou.  Začíná se stmívat a noční Tiraspol vypadá úchvatně. Protože už se začínám vlivem abstinenčních příznaků celá třást, končíme v podniku 7 пятниц (kombinace něčeho mezi 7-Eleven a Fridays).

Ochutnáváme černomořské speciality, vydatně zapíjíme stakany a navazujeme internacionální družbu s dalšími hosty - představiteli kulturního, společenského a politického života, členy sovchozů a kolchozů, pracující inteligencí i běžným proletariátem. Čerpáme rady jak v naší zemi stabilizovat společnost. Jen loučení pro nás znamená obrovský nápor na játra. Na památku dostáváme odznáčky s motivem hvězdy srpu a kladiva. Jsme v sedmém nebi.

Ráno brzo vstáváme a vydáváme se na univerzitu - приднестровский государственный университет имени тараса шевченка je jedna z mála univerzit, kde je možné vystudovat celý studijní obor za víkend (další byla například v době své největší slávy plzeňská práva). V tomto případě jde však o Marxismus-leninismus, který je pro členy všech komunistických stran světa bezplatný.  Obě jsme v tomto oboru kované soudružky a mohly bychom samy přednášet, ale necháváme iniciativu na místních profesorech a politrucích. Předkládáme ke kontrole stranické knížky, zběžně se zdravíme s delegacemi účastníků ze Severní Koreje a Venezuely a usedáme do poslední řady kde otvíráme pro změnu lahvinku brandy z místní palírny. Za hodinku je hotovo, dávám poslední hlt, láhev je prázdná a přednáška končí, dostáváme diplomy a můžeme se chlubit tituly RSDr. Jsou z nás doktorky politických věd. 

Spěcháme na hlavní bulvár, kde vrcholí slavnostní vojenská přehlídka k výročí VŘSR. Země se otřásá pod slavnostním pochodem vojenských jednotek a pod nosiči mezikontinentálních balistických raket. Nad hlavami nám hřmí forsáž motorů Migů. Je to velká sláva a je nám jasné, že tady je svět ještě v pořádku. Tahle země žádné NATO nepotřebuje, tahle země se dokáže ubránit proti importu imperialismu sama, případně s mírnou intervencí CCCP.

Prohlížíme si nádhernou architekturu socialistického realismu a vzpomínáme na mládí. Obdivuji jezdeckou sochu maršála Suvorova v nadživotní velikosti. Mám slabost pro velitelské typy mužů a při představě, že má v nadživotní velkosti úplně vše se mi začínají klepat kolena.

Míříme dál, pokloníme se čestným občanům města, hrdinům kterých si zde velmi váží a na vyznamenáních nešetří a tak je full metál jacket jejich jasně rozpoznatelným znamením (mimochodem to byla také jedna z vyšetřovacích verzí pádu letadla s Alexandrovci, přetížení letadla z tohoto důvodu, ale nenašly se jednoznačné důkazy). U nás hrdiny polévají červenou barvou a pomníky poškozují a bourají. To by se zde nestalo, tady je svět ještě v pořádku.

Na závěr fotíme ještě památník věnovaný všem obětem církevních sexuálních poklesků. Jedná se o tank, který míří na nedaleký svatostánek jako symbol věčné výstrahy církvi. Elegantně zde tak vyřešili problém, se kterým si Vatikán nedokázal poradit více než dvě tisíciletí.

Z avtovokzala pokračujeme do Kišiněva. Město je to nezajímavé, není zde nic k vidění a neměl by sem nikdo jezdit. Oproti pokrokovému a výstavnímu Tiraspolu je zde dekadence patrná na každém rohu.

 Přesouváme se zpět do Oděsy, kde stíháme rychlou večerní prohlídku. Fotím Puškina i kardinála Richelieu a usedáme na Potěmkinovy schody, na jehož počest se dodnes budují vesnice nesoucí jeho jméno.

S Martou jsme úplně naměkko. Dolehne na nás ta vřelost a slovanská vzájemnost. U mě je to tedy spíše nedostatkem alkoholu, proto se na východě se vždy zliju jako Dorota. Míříme do nedalekého podniku a plánujeme kam příště. Víme jistě, že to bude to zase na východ. My se do toho západního světa, kde panuje tvrdý kapitalismus a povalují se bezdomovci jako staré struktury už nehodíme. Petrohrad již čeká.