Martinik - francouzská perla Karibiku - díl 1.

Po loňském a naprosto nečekaném překvapivém úspěchu, který u nás měl výlet na Guadeloupe, což jsem ve dvou dílech cestopisu tady popsal nedávno, bylo o podzimním výletu pro rok 2019 naprosto jasno. Zkusíme druhý z velkých francouzských ostrovů v Karibiku – Martinik. Na jaře tedy opět vybíráme termín, kdy by bylo možné pošetřit den dovolené a využít státní svátek, takže tentokrát nám to vychází na konec října. A stejně jako loni, pro hlavní lety z a na Orly volíme termín pátek – neděle tak, abychom opět mohli využít letů Transavie z Prahy přímo na Orly, abychom si ušetřili jinak u ostatních letů a aerolinek nutný přesun z CDG.

Bohužel, ve vybraném termínu má Level ve svém letovém řádu na Martinik několikatýdenní přestávku, takže volíme cenově druhého v pořadí, Air Caraibes. Zde cena není rozhodně taková jako super akční mimosezonní ceny u Levelu, ale i zde finálních něco málo přes 9.000 není až taková hrůza. Ovšem rezervace letenek je zase zážitek. Tak jako již máme občasnou zkušenost z minula, tyto francouzské stránky zarputile odmítají postupně naše veškeré debetní i kreditní karty, takže nákup letenek ve finále musím udělat přes Pelikána. Zbývá dokoupit přískoky z Prahy, rezervovat auto a ubytování na dvou místech ostrova, abychom měli větší akční rádius na místě, a jsme v podstatě připraveni.

Je tu konečně konec října a my vyrážíme. Proti loňsku došlo k posunu letu Transavie blíže do ranních hodin, takže místo nočního přesunu přes celou republiku vyrážíme v klidu v podvečer už o den dříve, přespáváme v penzionu kousek od letiště (stylově, protože letime, tak U pilota) a ráno čerství a připravení na dlouhou cestu necháváme auto na jednom ze soukromých parkovišť. Celá cesta už je pak zaběhlá cestovatelská nuda bez jakýchkoliv problémů. Jediný rozdíl proti Levelu je ovšem v tom, že Air Caraibes je tak na půl cesty mezi lowcostem a standardní aerolinkou, takže cestou dostáváme i jedno jídlo a jedno pití.

Okolo sedmé večer, již za úplné tmy, přistáváme na Martiniku. Naše první kroky vedou k řadě kanceláří autopůjčoven, což jsou kontejnery kousek před hlavní letištní budovou. S rozvahou a v klidu pracující černoch v Alamo pomalu odbavuje malou frontu před námi, takže po 20 minutách máme vše vyřízeno a dle instrukcí (a pro jistotu i dle nafasované mapky) jdeme pěšky na zhruba 7 minut vzdálené parkoviště autopůjčovny. Je mimosezona, takže to je zaplněné snad 200 bílými autíčky, a to až na půdu. Proti papírům fasujeme klíčky. Na dotaz, kde máme auto v tom mumraji hledat, obsluha jen pokrčí rameny a ukazuje – mačkej dálkáč. Takže procházím řady aut a hledám, nakonec úspěšně. To je překvapení, zase fasujeme Dacii. Ovšem vyjet z půjčovny znamená, že obsluha na přeplněném parkovišti musí přeparkovat asi pět dalších aut, aby uvolnil výjezd, a celá operace tak připomíná středně těžký hlavolam.

Vyrážíme po čtyřproudovkách okolo letiště směr sever, kde máme zamluveno ubytování na první 4 noci. Cestou se zastavujeme na první nákup základního proviantu v nákupním středisku nedaleko letiště a pak už svižně pokračujeme po velmi pěkné okresce dál. Tak, jak se vzdalujeme od letiště a hlavního města, provoz výrazně řídne. Ve vesničce Le Marigot hned vedle cesty bez problémů nalézáme příslušnou „bytovku“ s vlastním parkovištěm. Na místě nás už netrpělivě čeká evidentně trhlá a veselá kreolka, která svou neznalost angličtiny řeší překladačem v mobilu. Ubytování máme v domě, kde je šest bytů/apartmánů, kdy všechny ostatní obývají místní, jen ten náš se pronajímá. V prvním patře, klimatizovaný, s velkým balkonem a výhledem na oceán.

Ten si užíváme hned následující ráno, kdy na balkoně v klidu snídáme. Vidíme i na místní dominantu, sopku Monte Pelée, která je, a v tom zkušenosti ostatních rozhodně nelžou, prakticky neustále v mracích. Sedáme do auta a vyrážíme na první seznámení se s ostrovem. První volbou je poloostrov u La Trinité. Když dojedeme na konec cesty, kde plánujeme menší túru, přichází intenzivní průtrž mračen. Radeji to vzdáváme a otáčíme se zpět. O pár kilometrů dál už je pěkně, takže zastavujeme v pobřežní vesničce Tartane. Je sobota poledne a zde panuje naprostá pohoda. Procházíme místní promenádou, kolem malého trhu, kde rybáři doprodávají čerstvé ryby a nakonec zakotvíme na malé místní pláži, kde jsme úplně , ale úplně sami.  Poprvé se tak smočíme v oceánu, který je dnes stejně teplý jako vzduch. Spíš teplejší. Prostě kafe. Protože je zde ale nuda, po chvíli pokračujeme dál. Do La Trinité, kde odpoledne trávíme na poloprázdné pláži de Cosmy, což je úzká písčitá pláž s dostatkem stromů, stínu a ideální ke koupání i šnorchlování.

V pozdním odpoledni sedáme do auta a míříme do Sainte-Marie. Zde se otvírají naprosto úchvatné a kýčovité výhledy na oceán, s palmami a kombinacemi modré a zelené, jako z katalogu. Místní hlavní pláž je už úplně prázdná. Po písečném výběžku se lze za odlivu dostat i malý ostrůvek, my jsme zde bohužel ve špatnou dobu. Takže vyrážíme vzhůru do vesnice k velkému modrému kostelu. Procházíme si i místní hřbitov, plný bílými dlaždičkami obložených hrobek. Je před pátou a ke kostelu se na mši sjíždí stovky místních, ve svátečních oblecích a šatech. My si zde v našem turistickém odění připadáme trošku nepatřičně. Když pod kostelem obhlížíme keře obsypané barevnými deseticentimetrovými housenkami, dává se s námi do řeči místní řádová sestra, která nás překvapuje svými znalostmi o Česku.

Druhý den ráno, v neděli, se chystáme za kulturou. Už při našem příjezdu jsme si totiž všimli velkých poutačů kolem cest, lákajících na týden kreolské kuchyně, za účasti několika michelinských šéfkuchařů z Francie a vedlejších ostrovů. A nedělní akce, za účasti široké veřejnosti, se navíc koná hned vedle,  v Sainte-Marie, v destilérce Saint James s muzeem rumu.  To je výzva, není co resit. Bez problémů parkujeme hned vedle destilérky a jdeme si užít programu, kdy ten gastronomický, nám kvůli neznalosti francouzštiny bohužel ve většině uniká. Procházíme si i muzeum, kde jsou mj. i láhve z této destilérky, které byly nalezené zdeformované teplotou plynů po výbuchu sopky Pelée.

Je neskutečné vedro a dusno, takže se všichni tísní ve stínu, mj. pod přístřeškem, kde je historická parní lokomotiva, která kdysi obsluhovala železnici po místních třtinových plantážích, ostatně i dnes zde ve vybraných dnech a hodinách jezdí turistický vláček. Vrcholem kulturního programu je vystoupení místního folklorního souboru písní a tanců, kdy hbitým štíhlým akrobatům sekundují  barevně oděné tanečnice – statné ženy jak má být (v létě stíní, v zimě hřejí), které s plným nasazením křepčí v tom šíleném vedru a dusnu snad půl hodiny.

Odpoledne se tak potřebujeme zchladit a  zkoušíme pláž Charpentier asi tři kilometry na sever. Parkoviště i hlavní cesta jsou obsypána auty, ale většina lidí se evidentně usídlila v do posledního místa obsazené výletní restauraci. O dvě stě metrů dál na pláži, která je opět trapně kýčovitá, není skoro ani noha. Tedy kromě našich jich tam je šest   Bohužel na koupání to zde dnes kvůli vlnám není. Takže se zde jen zchladíme a míříme na pláž Cosmy, jako den předtím.

Dnes je tu vcelku živo, plno místních si tu užívá neděli. Pozorujeme i „zábavu“ místních mladíků, která spočívá v tom, že s plechovkou piva nebo lahví  rumu v ruce utvoříte hlouček u nějaké vytuněné 20 let staré plečky na parkovišti, kde majitel vyhodí na střechu pořádné repráky a pouští nějaké monotónní a dokola se opakující tuc tuc. Přitom je bezpodmínečně nutné se tvářit naprosto znuděně, ale přitom krutopřísně drsně a hlavně je potřeba to vydržet celé odpoledne.

 

My ve vodě potkáváme také suprovního exota. Když nás slyší mluvit jeden místní mladík, začne se nás totiž vyptávat, odkud jsme. A překvapivě, zná Česko i okolní státy, protože je to místní reprezentant ve slalomu na divoké vodě. Takže hodíme řeč a on nám vylíčí své vzpomínky ze sportovních zájezdů do Česka a Polska, kdy si pak odnášíme pocit, že jsme pro návštěvníky ze světa skutečně nezapomenutelná pivní velmoc. Seznamuje nás i se svou přítelkyní, jejíž otrávené pohledy svědčí o tom, jak moc se zde baví, i se svými přáteli, kteří zrovna doráží poslední zbytky nějaké neidentifikovatelné místní pálenky, i když je zřejmé, že všichni jsou v pozdním odpoledni pod vlivem nejen alkoholu, ale i jiných mňamek.

 

Třetí den ráno při snídani se nám na chvíli otevírá výjimečný pohled, protože vrcholek sopky občas vykoukne z mraků. My vyrážíme na sever do Basse-Pointe, kde zhruba 2 km za vesnicí je destilerka Rhum J.M, ukrytá v údolí v džungli. A dnes je mj. tato rumárna cílem exkurze skupiny michelinských kuchařů z food festivalu minulého dne.  

Na rozdíl od turisticky komerčně pojaté Saint James jde o výrazně klidnější a méně navštěvovanou destilerku, kde je možné po návštěvnickém okruhu projít úplně celý provoz a v klidu se seznámit s celým procesem výroby místního rumu, který se zde a na několika málo dalších sousedních ostrovech vyrábí přímé z cukrové třtiny, nikoliv z melasy jako všude jinde. Unikátní je závěr prohlídky, kde je možné si očichat vzorky různých druhů rumů ruzného stáří, od těch nejobyčejnějších a nejdrsnějších bílých agricole až po ty 30-ti leté, které po takto dlouhém zrání v sudech už voní jako whisky. V prodejně se potkáváme s již patřičně rozjařenou skupinou šéfkuchařů a společně s nimi si užíváme ochutnávku několika druhů místního rumu. 

Naším dalším cílem výjezd na sopku Pelée, kam zhruba do výšky 850 m n.m. vede asfaltka a cestou nahoru se otvírají nádherné pohledy na všechny strany. Bohužel nahoře, na malém parkovišti, odkud lze dál pokračovat pěšky na vrchol, se již ocitáme v mracích, teplota je tak o 10 stupňů níž než na pobřeží a k tomu navíc mírně prší. Proto hned zase sjíždíme do Le Morne-Rouge, městečka na náhorní plošině pod sopkou, kde si procházíme poloprázdné centrum s kostelem i moderním dominantním náměstím.

 

Poté pokračujeme do původního ekonomického centra ostrova – přímořského města Saint-Pierre, které bylo v předminulém století nazýváno Paříží Karibiku. To pak bohužel vstoupilo do historie svým velmi smutným osudem, protože v roce 1902 bylo smeteno z povrchu zemského žhavou koulí vulkanických plynů po výbuchu sopky Pelée, kdy během několika minut zahynulo přes 28.000 obyvatel města i uprchlíků z okolí, kteří se zde přišli před probouzejícím se vulkánem ukrýt. Tuto katastrofu zde přežili, a zde se prameny různí, pouze 2 nebo 3 lidé.

 

 

A právě zbytky původního města, zničeného výbuchem sopky, jsou místními památkami. Ať už se jedná o zbytky bloku domů na nábřeží nebo trosky původního velkého divadla nedaleko vulkanologického muzea. Dominantou města se spletí původních uliček je katedrále, která je zřejmě na začátku dlouhé a náročné rekonstrukce. Město leží přímo u moře v mírném oblouku zátoky, kolem písečné pláže. A na té, opět téměř prázdné, s pohodovým koupáním ve vodě teplé jako kafe, trávíme zbytek odpoledne.

S blížícím se večerem vyrážíme přes hory zpět na ubytování strávit poslední noc zde, na severní části ostrova, předtím, než se přesuneme a tu turisticky více oblíbenou a živější. Ráno tak z balkonu vidíme naši praštěnou kreolku, která ve svém malém pežotku na nás už od křižovatky mává a troubí a které bez problémů předáváme apartmán. Sedáme do auta a jedeme vstříc dalším zážitkům …