Martinik - francouzská perla Karibiku - díl 2.

První zastávka cestou je v destilérce Saint James, kde doplňujeme zásobu lokálního rumu, a poté pokračujeme po hlavním tahu a dále i po kousku místní dálnice na jih ostrova, kde budeme trávit dalších pět nocí.

Na jižním konci dálnice, v turistické vesnici Trois-Riviéres, sjíždíme z hlavního tahu na pobřežní komunikaci a zcela náhodně zakotvíme na pohodové a zcela typické místní pláži Corps de Garde, která je trošku více zaplněná. Což znamená, že pro sebe nemáme zde běžných 50 metrů pláže, ale jen polovinu. Už z této pláže můžeme pozorovat místní přírodní zajímavost – skálu Le Diamant, trčící z oceánu kousek od pobřeží Martiniku.

Ubytování na další dny máme v La Pointe du Bout, turistickém středisku nedaleko Les Trois-Ilets, které leží na malém poloostrově, zhruba 4 kilometry přes moře přímo proti hlavnímu městu Fort de France. Dojet zde chceme nikoli hlavním tahem po dálnici, ale po pobřežní okresce okolo poloostrova, protože cestou chceme navštívit další místní zajímavosti.

Nejdříve se na krátkou procházku zastavujeme v ospalém městečku Le Diamant, kolem kterého se táhne úzká a dlouhá pláž, v pozdním odpoledni již téměř prázdná. Pokračujeme asi o dva kilometry dále na západ, kde se hned vedle cesty nalézá památník Cap 110. Ten zde vznikl ke 150. výročí zrušení otroctví na Martiniku (1848) a jeho sousoší, skládající se z 15 stejných samostatných soch, zde připomíná námořní tragédii z roku 1830, kdy zde v noční bouři na útesech ztroskotala otrokářská loď a tragédie si vyžádala několik set mrtvých.

Pokračujeme dál na vyhlídku v serpentinách, odkud je nádherný pohled na skálu Le Diamant. Tento malý nehostinný skalnatý ostrůvek, trčící z vody až do výšky 175 metrů nad hladinou a plochou pouhých 0,053km2, sehrál zajímavou epizodu v koloniálním boji evropských velmocí – Francie a Anglie. Anglie totiž v roce 1804 obsadila vojenskou posádkou přes 100 mužů tento ostrůvek, aby tak znepříjemňovala život Francouzům na Martiniku. Ostrůvek dokonce dostal čestný status válečné lodi (HMS Diamond Rock) a anglická posádka zde v nepřestavitelných podmínkách vydržela 17 měsíců, než byl ostrůvek dobyt zpět Francouzy.

Pokračujeme o dvě vesnice dále, po cestě, která se chvilkami parádně klikatí, přes stoupání, kde občas auto kvílí na vytočenou jedničku, do vesničky Les Anses-d´Arlet, kterou z fotek zná každý, kdo jen lehce zavadí o Martinik. Protože známým fotogenickým symbolem vesnice je kostel na pláži, přímo naproti molu. Je už celkem pozdě, takže my tak máme šanci si udělat vlastní verzi této profláklé fotografie, zcela bez lidí. Pak už pokračujeme hledat naše ubytování, což se opět, s problematickou přesností mapek na Bookingu, rozkopanou vesnicí a padající tmou ukazuje jako nelehký úkol, takže asi půl hodiny jezdíme v hustém večerním provoze sem a tam, než nakonec nalézáme bokem od komunikace náš penzion.

Vítá nás paní domácí a ukazuje nám náš samostatně stojící bungalow s velkou terasou v klidné zahradě. To nejzajímavější nás ovšem čeká vzadu, protože na konci zahrady je malá branka, která vede přímo na písečnou pláž za penzionem, teď večer s výhledem ve tmě na rozzářené hlavní město. A na ní pak, poté, co si projdeme okolí ubytování, abychom zjistili, kde jsou jaké restaurace a obchody, trávíme asi dvě hodiny, koupáním ve vodě, která je skoro teplejší než vzduch.

Ráno je nádherný den, takže se rozhodneme vyrazit na údajně nejkrásnější pláž na Martiniku – Grand Anse des Salines. Cestou si vyjedeme úzkou a místy hodně prudkou cestou na vyhlídku Morne Gommier, ze které je parádní rozhled na jižní část Martiniku. Pak pokračujeme až na jih k pláži Salines. Ta je dlouhá přes jeden kilometr, vine se v mírném oblouku a je tou asi nejvíce zalidněnou, kterou ve francouzském Karibiku vidíme. V její centrální části je skutečně vcelku husto, proto jdeme asi půl kilometru bokem, kde už je hustota lidí v naší normě, pár hodin zde zakotvíme. Je neskutečný pařák, takže si užíváme koupání ve vyhřátém oceánu.

Když nás to omrzí, sedáme do auta a podle mapy zcela náhodně vybíráme další pláž – Anse Caritan kousek jižně od Sainte-Anne. To se ukazuje jako excelentní volba, jde o malou a úzkou pláž s dostatkem stínu, jejímž hlavním kladem je její opuštěnost. Je nás tu celkem sedm. Užíváme si naprostý klid a čekáme na západ slunce, který dělá kulisu parádním katalogovým fotkám. Večer pak po návratu zakončujeme na naší téměř soukromé pláži u penzionu.

 

Tam začínáme i den další, protože přes den živá pláž je zatím zcela prázdná. Když se ale začne plnit turisty i místními, využíváme strategické pozice našeho ubytování, protože kousek od nás je přístaviště trajektu, který zhruba co hodinu jezdí do nedalekého hlavního města. Tam se lze dostat sice i po souši, cestou tak 4x delší a hlavně s rizikem dopravních zácp. Lodí za pár EUR za zpátečku jsme ve Fort de France asi za dvacet minut. Přístaviště je kousek od centra. My po poloprázdné nábřežní promenádě jdeme obhlédnout starou majestátní pevnost, která je stále součástí základny francouzského námořnictva. V parčíku přes cestu, kde jsou rozvaliny a části zřejmě kdysi také patřící k pevnosti, pozorujeme desítky velkých leguánů.

Poté míříme do uliček Fort de France. To, na rozdíl od nudného Pointe a Pitre na Guadeloupe, stojí za návštěvu. V parku La Savane tak míjíme další místní zajímavost – sochu císařovny Josefíny, manželky Napoleona Bonaparte, která se na Martiniku narodila. Socha je zajímavá tím, že místní jí už v roce 1802 urazili hlavu a socha nikdy nebyla opravena. Důvodem prý bylo to, že přesvědčila Napoleona, aby nerušil otroctví, protože by tím utrpěla prosperita plantáží její rodiny na Martiniku.

Náhodně bloudíme úzkými uličkami města, které je mixem francouzské a karibské kultury, historie i moderny. Vydáváme se na místní trh plný zeleniny, ovoce i různých variant domácích punchů. Procházíme si i monumentální místní katedrálu, jejíž nosné prvky jsou z oceli tak, aby odolala hurikánům. Občas někde posedíme, dáme pivko nebo nebo Ti-punch. Jedna taková občerstvovací zastávka je obzvláště zajímavá.

Na náměstí před katedrálou sedáme pod slunečník nějakého baru, který nabízí i francouzské palačinky. Manželka si jednu objednává. Lístek moc nestudujeme, takže si vybírá nějakou „pirátskou“. Co to znamená, zjišťujeme až těsně před odchodem, kdy chce dopít vodu, kterou dostala ke kávě. Ale ejhle, ona to není voda ke kávě, ale ta pirátská součást palačinky – decák poctivého místního rumu, padesátky. Takže musíme posedět o chvíli déle, než se s touto nástrahou vypořádám. A zbytek procházky po hlavním městě je pak o poznání veselejší. Kolem páté se mírně uchození vracíme do přístavu a čekáme na nejbližší trajekt zpátky. Vysedáme na první zastávce v místním malém přístavu a na ubytování jdeme v sezoně asi rušným, ale nyní poloprázdným turistickým centrem.

Předposlední den naší dovolené vyrážíme zase po dálnici na jih, kde první část dne trávíme na nenápadné pláži Pointe Borgnese za Sainte-Luce, která je sice jen kousek od hlavní cesty, ale přístupná pouze asi 200 metrů dlouhým sešupem. Možná i proto je zde opět jen minimum lidí. Respektive kromě nás je zde pouze jedna rodinka místních, kteří si zde přišli udělat piknik. Ta pak odpoledne mizí, takže jsme zde úplně sami. Na to, že je sobota, něco neskutečného.

Když nás tu koupání omrzí, sedáme do auta a přesunujeme se na městskou pláž v Le Diamant kde, už to působí až nudně, není skoro ani noha. Před návratem se ještě jdeme projít do malého centra, protože při příjezdu jsme si všimli prodejce čerstvých ryb. Ti jsou zde běžně, obdobně jako prodejci ovoce a zeleniny, na frekventovaných místech, u velkých křižovatek ve městech nebo u hlavních cest. Ten náš je stále na svém místě, statný černoch. A kempovém stolíku vedle malé dodávky metrový tuňák. Necháme si uřezat stejky na dva prsty od ocasu, kilo za 10 éček, takže večeře je dnes jasná. A po ní i každodenní večerní koupání na opuštěné pláži za barákem.

Bohužel, vše jednou končí, i naše dovolená na Martiniku. Poslední den tak trávíme relaxem a poleháváním na pláži před tím, než nastoupíme cestu přes půl světa zpátky. Večer se pak přesunujeme na letiště, kde bez problémů vracíme auto, které pán v půjčovně ani pořádně nekontroluje. Jen pro doplnění, půjčení auta na 9 dní nás vyšlo ještě levněji, než před rokem na Guadeloupe – na rovných 100 EUR bez pojištění.

Rok poté, co jsme projeli nedaleký Guadeloupe, jsme tak měli možnost srovnat jej s Martinikem. Ten je dle našich zkušeností turisticky více živější, ale ani zde to v podzimní mimosezonu nebylo vůbec nic extrémního. Z pohledu pláží jsou oba ostrovy asi srovnatelné, podobné jsou i existencí jednoho dominantního centrálního vulkánu. Geograficky jsou ovšem rozdílné, mnohem pestřejší je Guadeloupe, což jsou v reálu dva rozdílné ostrovy v jednom. A Martinik je obdobou té západní hornaté a zalesněné části Guadeloupe – Basse Terre. Jak už jsem zmínil, návštěvu hlavního města Guadeloupe si klidně můžete nechat ujít, na Martiniku naopak Fort de France za návštěvu stojí. Oba ostrovy mají solidní dopravní infrastrukturu, včetně pár desítek kilometrů dálnic v centrální části. V souhrnu, oba ostrovy mají cestovatelům co nabídnout. A pokud o jejich návštěvě uvažujete, třeba v kontextu nabídky pravidelných akčních letenek od Levelu, tak doporučuji neváhat.