Mezi sopečnými vrcholy a plantážemi

Plánování

Léto je v plném proudu, od příjezdu z Laosu uběhl sotva měsíc a já si pohrával s myšlenkami, co provedu se zbývajícími 2 týdny dovolené. Opět mě to táhne na můj oblíbený kontinent za velkou louží a zjišťuji, že nemám zmapovaný jeho střed.
Výběr padnul na 2 země, Guatemalu a Salvador. Jediné, co jsem o nich věděl je, že je to ráj sopek, dobré kávy a zvlášť v Salvadoru před pár lety nejvyšší počet vražd na 100 000 obyvatel. Za pár let se stala z nejnebezpečnější země nejbezpečnější zemí v celé latinské Americe, aspoň podle oficiálních statistik.
Letenky kupují u Austrian, společně s Air Canada si rozdělí trasu Vídeň – Frankfurt – Montreal – Guatemala City a zpět. Povolení ETA pro vstup do Kanady mám už z roku 2021, platí 5 let. Až do této chvíle jsem jezdil k Latinos bez znalosti španělštiny, proto ihned po nákupu letenek si jdu koupit několik učebnic do knihkupectví. Od této chvíle až do odjezdu jsem se snažil každý den po šichtě učit 45 minut. Samozřejmě ne pokaždé to vyšlo.

Pár týdnů před odletem se nechám naočkovat proti vzteklině, rezervuji si pokoj na první noc po příletu a rezervaci na výstup sopky Acatenango.

Další program budu plánovat na místě ze dne na den.

Je pátek 7.11., po šichtě ještě chvilka odpočinku před večerním odjezdem autobusu z Brna do Vídně. Žlutý autobus se na cestu vydává ve 20:40 a na Schwechatu stepuji v 23:00. Letadlo do Frankfurtu letí až v 6:00, všechny obchody jsou zavřené a na chodbách terminálu se prohánějí jen uklízeči s vysavačem. Budík si šteluji na 4:30, kdy bude na tabuli zobrazeno číslo brány a uvelebuji se na sedačce ke spánku.

PS: Tam kde je pod daným dnem v náhledu 6 fotek, ve skutečnosti jich tam je ukryto více.

Itinerář

8.11.

Ráno, ještě ve stavu vyoraného potkana se odebírám k bráně a bordujeme se na palubu A320 rakouského státního dopravce. Let do Frankfurtu trvá kolem hodiny. Zde mám chvíli čas, pauzu využiji k zvelebení se a výměně oděvu. V 9:00 nastupujeme do staré A330-300 společnosti Air Canada, doklad o ETA nikdo nepožadoval. Let probíhal po celou dobu za světla, a ačkoliv mám potíže s usínáním v letadle, neměl jsem problémy zabrat. Párkrát jsem se načapal, jak mi hlava sjela na rameno sousedky. V Montrealu dosedáme v pravé poledne místního času, připoj mi letí až v 17:45. Terminál není nijak extra rozlehlý, prošmejděno mám vše za pár chvilek. Nakupuji pár drobností rodinným příslušníkům a přátelům, protože na zpáteční cestě nebude čas.

U brány se už to rojí cestujícími, překvapeně je kolem 80% guatemalské národnosti. Letadlo A330-300 je snad ještě o 10 roků starší než to, se kterým jsme přiletěli. Infotainment se ovládá ještě dálkovým ovladačem na kabelu, nejsou vůbec dostupné informace o letu, ve filmotéce je jen asi 20 filmů, a dokonce disponuje PS/2 portem pro připojení myši a klávesnice. Naštěstí se v této herce nezdržíme déle než 5 hodin. Těsně před 22:00 se dotýkáme koly ranveje a temperamentní Guatemalci to doprovodili hlasitým výskáním. Imigrační proběhlo vcelku rychle, za 10 minut jsem už stepoval venku před terminálem. K první hostitelce to mám jen asi 5 minut chůze, zvažuji, zda si vzít mototaxi nebo jít pěšky. Nakonec jdu pěšky, i přes upozornění několika "odborníků", kteří, jak se říká, mají víc nacestováno než já odmočeno.

Ubytování mám v Casa Colibrí, sjednáno přes Airbnb, nachází se hned u letiště, dovnitř se dostanete skrz hlídanou bránu. Obývám cimru 12 m² a soukromou koupelnu. Ceny za ubytka uvedu na konci.

9.11.

Ráno jdu na letiště vybrat z bankomatu Quetzaly (dále jen Q). Před terminálem chlápek prodává SIM karty Claro, tu kupuji také, sedmidenní a 7 GB dat k tomu za 100 Q. Přes aplikaci inDrive sháním mototaxi, aby mě hodil na autobusové nádraží El Trebol odkud vyjíždějí chicken busy (dále jen slepičárna) do Antiguy. Cena závisí, kolik zón projedete, většinou se to pohybuje mezi 10–20 Q. Slepičárny odjíždějí do Antiguy každou chvíli, jsou to staré školní autobusy z USA, ale hezky pomalované a ozdobené. Výběrčí a naháněč v jedné osobě neustále vykřikuje Tiga, Tiga, Tiga (tedy Antigua), čili nemůže se stát, že nastoupíte do špatného autobusu. Na nějaký jízdní řád zapomeňte, odjíždí se tehdy až kapacita je naplněna a značně překročena. Ačkoliv vzdálenost mezi hlavním městem a Antiguou není velká a vede tam čtyřproudovka, cesta trvala přibližně hodinu a půl, protože řidič zastavuje každou chvíli na mávající cestující. Dokonce se naháněč pokouší "unést" do slepičárny lidi kteří nemávali, ale jen tak na něco čekali. To se mi strašně líbilo. Jakmile se dostáváme pryč z města, řidič to rozhajcuje na plné kule a osolí muziku na 120 dB. Komfortu se nám moc nedostane, místa na nohy je tak akorát pro 160 cm vysokého člověka. Ale to není to hlavní, důležité je požitek z jízdy. Po přibližně 90 minutách jsme v cíli, trošku cítím zadek, ale pořád lepší několik hodin v slepičárně než 8 hodin v ekonomce přes Atlantik. Ubytování mám opět přes Airbnb v Casa Ela, hostili mě Andres a Alvaro. Alvaro uměl i anglicky, takže kdo nepípne španělsky ani prd, může využít jeho dovednosti. Já jsem od něho požadoval, aby na mě mluvil svou rodnou řeči, abych se aspoň trochu mohl zdokonalit. Bylo teprve chvíli po 10:00 a check-in byl od 16:00, dovolil mi uskladnit batoh. Mezitím jsem zašel na oběd, stavil se v agentuře CA Traveler, zda zítřejší výlet na Acatenango platí a šel si pomalu prošmejdit městečko. Mimo jiné jsem navštívil kostel, náměstí, trhy, oblouk Santa Cataliny. Poté jsem odjel na motorce do sousední obce Jocotenango navštívit plantáž La Azotea. Programu se tu dostalo návštěvníkovi zadost. Člověk si tu mohl sám chodit mezi keři s kávovými zrny, navštívit muzeum, vyzkoušet čokoládu, dozvědět se něco o pěstování, sklizni a zpracování kávy, za poplatek zajezdit na koni. Volám si zase mototaxi, aby mě vzal zpátky do města. Ihned za mým barákem je cestička vedoucí na malý kopeček odkud je výhled na město. To místo se jmenuje Cerro de la Cruz. Odtud máte město na dlani v dáli se tyčí do výšky sopka Agua, vrchol je ovšem zahalen v oblacích. Odbyla 16 hodina a já se jdu již ubytovat. Ještě, než se město zahalí do tmy, což je v těchto šířkách mezi 17:45 – 18:00, jdu se pořádně posilnit jídlem abych nabyl před zítřejším výstupem dostatek sil.

Santa Catalina

Iglesia de la Merced

Ruinas de la Iglesia de la Candelaria

Pohled na sopku Agua ze Cerro de la Cruz

Sopky Acatenango a Fuego z terasy ubytování

10.11.

V 7:15 máme sraz před ústřednou CA Travelers, před vchodem už čekala jedna Polka a Angličan. Nakonec jsme se sešli v počtu 30 lidí, nejvíce bylo zastoupeno USA 7 ks (z toho 5 z dovozu), Holandsko 6 ks, Polsko 5 ks, Kanada 4 ks (všechno Číňani), 3 Baskičanky, Anglie 2 ks, Litva 1x, Portugalsko 1x a Česko 1x. Proběhla společná snídaně, každý nafasoval něco jiného, mezitím jsme se snažili aspoň blíže seznámiti, já to měl jednoduché, seděl jsem s bratry Poláky. Po snídani nastupujeme do přistaveného colectiva, čeká nás ještě jedna zastávka v Jacotenango, kde nafasujeme zásoby. Každý obdržel brašnu s proviantem (oběd, večeře, snídaně), hrnek, příbor, čelovku, rukavice, deku, zimní bundu a 4 litrový vak s vodou. Někteří mohli využit služeb portýrů, protože většina z nich měli 60–90 litrovou krosnu, já se svým zavazadlem Cabin Zero 36 l tuto službu odmítnul, abych byl dobře vyvážený, na břichu jsem nesl ten 4 l vak s vodou. Cena portýra činila 200 Q v jednu stranu (1 Q = 2,75 Kč) v závislosti na hmotnosti, od 12 kg to myslím už bylo 250 nebo 300 Q. Nakonec bylo zapotřebí sehnat 19 portýrů, pro našeho průvodce Marvina žádný problém. Pod horou je takových dobrovolníků, co to nosí 2x týdně víc než dost. Plně vybaveni tedy opět nastupujeme do mikrobusu a asi hodinu jedeme k seřadišti Parqueo Miratenango kde je oficiální start. Každý má možnost ještě si zapůjčit trekové hůlky za 50 Q anebo jako já, dřevěný klacek za 10 Q. Do výbavy si ještě přibalím toaletní papír rovněž za 10 Q. Před výstupem se ještě společně fotíme. Účastnící odevzdají své zavazadla nosičům a můžeme vyrazit. Hora byla kompletně zahalena v oblacích už na seřadišti (2 560 mnm), pevně jsme doufali v lepší zítřky. Zpočátku se šlo velice dobře, dělali jsme krátké počítací přestávky co 20 minut, abychom nikoho neztratili. Po necelých 2 hodinách dojdeme do menšího kempu, kde se obvykle obědvá, začíná už býti zima a větrno. Obleču si kalhoty a šušťakovku, a pouštím se do obědu. Do krabiček nám připravili kuře s rýži, jedlé to bylo, chutné už nikoliv, na zbytku si pochutnali kolem pobíhající psi. Jde se dále, několik moček bez zátěže už funí jako parní lokomotiva, já tomu přikládal náročnost tak 4 z 10. Nicméně průvodce už ubezpečoval, že již žádná prudká stoupání nebudou. Do základního tábora (cca 3520 mnm) jsme dorazili po asi 90 minutách, toto bude naše útočiště na dalších 16 hodin. Marvin nás rozdělil po 4 do chatek, jenom „partnerské“ dvojice spali sami. Chatky byly malé a chladné. Byly v nich dvě poschoďovky a spacák. No hodil jsem tam batoh a šel se ohřát k ohništi, podávala se horká čokoláda. Pohled na vrchol sopky Fuego byl ztížen všudypřítomnými mraky, ty tak rychle měnili své postavení, že jakmile se odkryl vrchol sopky, tak čistý výhled byl maximálně na 5 vteřin, protože mraky ho zase zakryly. Erupce byly slyšet, ale nikoliv vidět. Večer kolem 17:00 se vycházelo na večerní túru k sopce Fuego, odkud bude možné z bezpečné vzdálenosti možné pozorovat sopečné erupce i tryskající lávu. Cesta jedním směrem trvala asi 2 hodiny. Tohle už byl náročnější trek, nejen kvůli tmě, ale i kvůli sílicímu větru. Došli jsme na místo odkud se pozorují erupce a tam setrvali pár minut. Byť jsme viděli jen jednu erupci, výlet splnil účel a poroučeli se stejnou cestou zpátky do základního tábora. Už ani nevím, jestli ta večerní túra něco stála, ale buď nic nebo 200 Q, už si nedovedu vybavit. Průvodci na nás čekali s přichystanou večeři, byly těstoviny s rajčatovým protlakem. Na pár minut jsme se ještě ohřáli u ohně a odebrali ke spánku, ve 4:00 je budíček, půjde se na vrchol Acatenango pozorovat východ slunce.

Před zásobárnou v Jacotenangu

Hromadné foto na seřadišti těsně před výstupem

V základním táboře, pohled na zahalené Fuego

To už je lepší

Čistý výhled na 5 sekund

Večer viditelná 1 erupce

11.11.

Ze spánku nic nebylo, panovala taková kosa a větrno, že se vstupními dveřmi od chatky to lomcovalo. Škvíra 2 cm mezi dveřmi a futrama tomu také nepomáhala. Antičtí bohové Antiguy a okolí byli malicherní a krutí, a stíhalo naši grupu útrapami, že se nakonec ranní výšlap kvůli mlze, oblačnosti, větru a zimě neuskutečnil. Zamrzí to, ale průvodce za nás nese zodpovědnost, proto rozhodli tak jak rozhodli. Trošku zklamaní, ale ne zdrcení jdeme posnídat, sbalit se a vyrážíme na zpáteční cestu. Dole se ještě společně fotíme, odevzdáváme vypůjčené nástroje a čekáme na colectivo. Zastavujeme opět v Jacotenangu odevzdat nafasované věci a následně zase k ústředí CA Travelers. Jako kompenzaci každý obdržíme poukaz na jedno pivo v hospodě, slevu 10% na masáže a ještě jednu věc. Loučím se s Polákama, s jednou se ještě jednou sejdu v Semuc Champey, o tom za chvíli. Já spěchám na slepičárnu, abych se co nejvíce přiblížil k Lanquin. Bus mě hodil do hlavního města Zona 3, odtud si volám na pomoc mototaxi, čeká nás cesta skoro přes celé město až k terminálu v Zoně 17. Hlavní město se potýká s obrovskými kolonami, na motorce nám to trvalo 25 minut, a to jsme jezdili na červené, po chodníku a půlmetrovými škvírami mezi kamionama, mezi koleny a návěsem by se sotva vlezl prst. Za výživnou jízdu jsem řidiči zaplatil 30 Q a nasedl do další slepičárny směr San Agustin. Ptám se šoféra, za jak dlouho tam budeme. Odvětil jel že v závislosti na provozu, ale obvykle tak 3 – 3,5 hodiny. Na cestu vyrážíme v 15:00, vím, že do setmění to už do Lanquin nestihnu, proto hledám útočiště někde na půlce cesty. Zahledím se do mapy a v El Rancho je pár hotelů, kde by se dalo přespat. Nemají sice nabídky na Booking či Airbnb, ale zeptat se můžu až na místě. Cesta mezitím moc rychle neubývá, vede zde sice dálnice, ale co chvíli stojíme v koloně kvůli nehodě kamionu. Na cestě je také zvýšená koncentrace policajtů a vojáků se samopaly, kteří provádějí namátkové kontroly. Do El Rancho dorazíme po 18:00, je již tma a já se přes cestu vydávám do vytipovaného hotelu Camino Largo. Na recepci se ptám, zda mají volný pokoj, dostává se mi kladné odpovědi a platím 566 Q. Hotel je to hezký, moderní, na jaké jste zvyklí z Egypta. Pokoj byl prostorný se 4 m stropy a balkonem s výhledem na bazény. Soukromá koupelna je samozřejmostí. Ovšem na co mi je takový apartmán, když neteče teplá voda? Tak to jsem bez sprchy od večerního příjezdu 8.11., tedy třetí noc. Ulehám do postele celý zpocený a ušmudlaný.

Pokoj v hotelu Camino Largo

12.11.

V 6:00 vstávám na hotelovou snídaní už i se zavazadlem. Obsluhuje mě sotva plnoletý číšník a jediné co mu rozumím je Frutas. Tak na snídaní mám talíř ovoce s kávou. Po snídani mířím na nedalekou rušnou křižovatku, odkud odjíždějí slepičárny směr Cobán. Nastupuji do jednoho z nich a nechám se odvézt do Biotopo del Quetzal. Je to mlžný les na půli cesty mezi El Rancho a Cobán. Pokud budete mít štěstí, můžete zde spatřit jejich národního okrasného ptáka Quetzala. Šance je mezi žádnou a minimální, ale pořád asi největší v celé Guatemale. Vstupné stálo pro cizince 60 Q. Jsou zde 2 okruhy, delší a kratší. Ten delší, pokud nebudete nijak spěchat zvládnete za 2 hodiny, součástí je i vyhlídka do údolí. Ovšem panovala mlha, a tak nebylo nic vidět. Na tu kratší stezku se napojíte z té delší asi 300 m před cílem, za 40 minut ji stihnete projít i se 2 zastávkami o vodopádu. Po celou dobu jsem se snažil zaslechnout zpěv Quetzalita, ovšem nebylo po něm vidu ani slechu. Pro milovníky flóry mají zde zastoupení banánovník, pomerančovník, ananasovník, cypřišek, ořešák, pak stromy, co se nedají do češtiny přeložit, Pata de junto, Guatitu rojo, Guatitu blanco, Moco liso, Moco rojo, Guarumo aj.
Jdu zpátky na autobusovou zastávku stopovat bus do Cobán. Po 10 minutách čekání přijíždí colectivo a nasedám směr Cobán. Z Biotopo del Quetzal je to dalších 2 hodiny jízdy. Ústřední autobusové nádraží známý též jako Buses para Lanquin y Cahabon se nachází na jihu v Zoně 6 a samozřejmě jako další terminály v Guatemale jsou obklopeny trhy. Colectivo do Lanquinu odjíždí v 14:30, mám ještě asi 30 minut rezervy, a tak jdu prošmejdit trhy. Nic kromě stánků s plackama, zeleninou, ovoci a hadrama tu není, a tak se odebírám k autobusu. Vzdálenost mezi Cobán a Lanquin je 65 km, cesta trvala necelé 2 h a stála 30 Q. Ubytování mám v hotelu Rabin Itzam a patří k tomu nejlepšímu co Lanquin nabízí. Samozřejmě se soukromou koupelnou a konečně teplou sprchou 😊. Toto ubytování bylo sjednáno přes Booking a některé zákazníky může odradit platba pouze v hotovosti. Na pokoji se zkulturním a vyrážím na obědovečeři. Ve vesnici vyniká jedna restaurace, Donde Rodin dělá to nejlepší Burito a další speciality co jsem měl kdy možnost za poslední roky ochutnat. Večer objednávám na doporučení hostinského a domácího exkurzi na kakaové plantáži, kterou jsme si s polskou spolucestující domluvili během výšlapu na sopku.

Hotelový bazén

Cesta z El Rancho do Biotopo del Quetzal

Biotopo del Quetzal

13.11.

Ráno snídaně v Comedor Aide, nevím, co už jsem měl, řekl jsem jí jen „Hazlo a tu manera“, tedy udělej to po svém a k tomu půl litru kávy. V 8:00 vyzvedávám v hostelu Zephyr Lodge polskou spolucestující a jedeme ťukťukem k Semuc Champey za 50 Q i zpáteční pro jednoho. Urazit 10 km vzdálenost nám trvalo 30 min. Na cestě bylo hodně bahna a balvanů po nedávných sesuvech půdy. Ťukťukář nás vysadil před vstupem do parku a sdělili jsme mu návrat ve 13:00. Vstupné do parku činí 50 Q pro cizince. Oba dva jsme šli se známou v gumových sandálech do vody, tuším crocsy se to jmenuje. Ostatní návštěvnici si asi museli klepat na čelo, v čem se zde procházíme. Asi po 200 m je odbočka na stezku směr vyhlídka. Stezka vedla do prudkého kopce, většinou se šlo po přírodních schůdcích, tedy kořeny stromů, nějaké šutry a hlína, občas se našel úsek schodiště vyrobeného ze dřeva. Terén byl ovšem mokrý a kluzký, a tak jsme tento úsek šli asi 30 min. Nahoře je nádherný výhled na strmé vápencové skály a v údolí se třpytí kaskádová tyrkysová jezírka. Po určité době opouštíme vyhlídku a sestupujeme opět dolů, ovšem jinou a pohodlnější stezkou. Dojdeme k břehům jezírka a tam se turisté oddávají koupacím hrátkám. Já jakožto neplavec působím v roli podrž tašky a hlídám sobě a známé věci a občas na vyžádání jí udělám foto. Popocházíme k dalšímu jezírku a tam se scénář opakuje. Téměř na minutu přesně se vracíme na parkoviště, kde už čeká na nás ťukťukář. Řidiči povídám, aby nás zavezl na kakaovou plantáž Julhalaw. Máme domluvenou soukromou prohlídku plantáže a proces zpracování kakaa. Ujímá se nás manžel paní domácí, Hector, a ťukťukem jedeme asi 10 minut směrem na Cahabón. Vstupujeme do lesíka a ihned jsme obklopeni plody kakaa. V sadu se nachází 3 odrůdy kakaa Trinitario, Criollo a Forastero. Hector mluví jen španělsky a kekčí a já znám jen nějaké základy španělštiny a Polka jen anglicky, pro výklad používal speciální hlasový překladač ze španělštiny do polštiny, protože zase Polka neuměla česky a já mám polštinu jako druhý mateřský jazyk. Exkurze trvala kolem hodiny, pak byly prostory na nějaké otázky. A jelikož já uměl slovesa jen v infinitivech, tak sdělení byla ve stylu „Jak ty pěstovat“ „Co ty dělat, když nesbírat“ „Kdo ti pomáhat“ „Koho ty zaměstnávat“ atd. Vypadalo to směšně, ale pokaždé se nám snažil porozumět a odpovědět 😊
Jdeme zpátky k ťukťuku a vracíme do ústředí společnosti. Tam se nás ujme jeho manželka a dává nám přednášku o sběru, zpracování, sušení a konzumaci kakaa. Všechny úkony, které ona vykonává si zkoušíme také provést, pražení, loupání zrn, drcení, vyrobení kuličky a nakonec degustace. Pak nám připravila pravé kakao. Kekčíové, tedy Mayové považují kakao za cennou komoditu, posvátný nápoj a pijí ho jen při zvláštních událostech, jako svatba, křtiny, obřady, vítání vzácných hostů, tedy i dneska, když jsme je poctili návštěvou. Kakao dostanete koupit jen na jejich farmách, nikde jinde ve městě ve volném prodeji není k dostání. Celkem exkurze trvala asi 3 hodiny, cena 150 Q pro jednoho. Odjíždíme zpět do města, já si jdu odnést věci na cimru a Polka čeká před hotelem. Máme v úmyslu jít na burito. Ovšem krasotinka se necítila v tomhle městečku bezpečně a měla obavy, že ji někdo okrade, tak mě přesvědčila, jestli bychom nemohli jít do toho jejího hostelu, prý tam taky dobře vaří. Ačkoliv nerad, přistupuji na její návrh. Je to ubytovna pro běžnou omladinu s krosnou, tlačí se jich tam 6 na jednom pokoji, klasická zapaďácka restaurace, vůbec mi tam nechutnalo. Loučíme se, ona si jede ráno do Flores, já zase jiným směrem, ačkoliv jsem měl také jet původně do Flores, avšak z rezervace Los Guacayamos jsem neobdržel odpověď, zda se mohu zastavit. Asi jim nedošel mail do pralesa, který jsem jim v červenci poslal.

Kopce v Lanquinu

Cesta k Semuc Champey

Semuc Champey

14.11.

Colectivo mě vyzvedává v 6:00, po obci vyzvedáváme pár cestujících a míříme do Cobánu. Odtud mi jede přípoj do 15 minut až do hlavního města. Jdu na místní trhy nakoupit nějaké suvenýry a rychle na motorce na ubytko. Zde přespím v Hospedaje Via 7 rezervováno přes Booking. Před setměním večeře.

Pokoj v Hospedaje Via 7

15.11.

Další skoro celý den cestování přede mnou. Mototaxík mě vyzvedává u baráku a jedeme do Zony 9, odkud odjíždějí slepičárny na jih. Původně jsem zamýšlel jet do Jutiapy, tam přesednout a dojet do San Cristobal, k hlavnímu přechodu se Salvadorem. Ještě, než jsem nastoupil do onoho busu, zaujal mě jiný, který jel až do Jerezu, taky na hranici se Salvadorem. Tak nastupuji samozřejmě do něho, budu to mít aspoň bez přestupů. Bus naplněný samozřejmě na 250% kapacity a vyrážíme. Po cestě samozřejmě posbíráme další, a tak místa zůstává už jen pro hlavu, když ji vystrčíte z okna ven. Cestou porušujeme snad všechny předpisy, co jde porušit, dokonce si sami otevřeme i zavřený kus dálnice, abychom nemuseli trčet v zácpě. Po 4,5 hodinách jízdy jsme na místě, stálo to 100 Q, což byla nejdražší jízda slepičárnou za celou dobu. Teď ještě ťukťuk k hranicím. Hranice v Jerezu vypadá tak, že přes cestu je naskládaných pár balvanů, aby tam nemohlo projet auto a dva vojáci se samopalem. Ztotožním se pasem, ukážu obsah zavazadla a vítá mě v zemi, kde ještě před pár lety by zpoza buka vylezl sicario a udělal do turisty díru. To zase přeháním, ale sranda to tehdy určitě nebyla. Byl jsem překvapený, že mi nedal žádné razítko, ale nevěnuji tomu velkou pozornost, určitě ví, co má dělat 😊
O pár metrů dále stojí slepičárna a jedeme za 1 USD do Chalchuapy. Ano, v Salvadoru se platí USD. V Chalchuapě přestupuji na bus do Santa Any. Tohle městečko bude mým azylem do konce dovolené, nehodlal jsem se už dál přesouvat, Salvador je velký asi jako Morava. Na první pohled, čeho si člověk všimne je, že řidiči slepičáren nikam nespěchají, tudíž opačný jev než v Guatemale. Ale trošku mě to štvalo, protože 40 km vzdálenost jsme jeli někdy i 2 hodiny. Ubytován jsem v Antique Luna, asi 5 min. chůze od náměstí. Zde také pozoruji problém s teplou vodou, proto vše oznamuji hostitelce, aby sjednali nápravu. Jdu si koupit SIM kartu od Claro, na týden 5 GB dat stojí 5 USD. Následně pak na náměstí, hlavní atrakce města. Nachází se zde katedrála Seňory Santa Any, hned vedle hlavního náměstí. Populární jsou zde papas, tedy hranolky se strouhaným sýrem za 1,50 USD, hranolky s párkem stojí 2,50 USD. Ty tady jí skoro každý. Dostávám zprávu od hostitelky, že teplá voda poteče až zítra, ať použiju sdílenou sprchu na dvorku. No fajně.

Narvaná slepičárna do Jerezu

Slepičí autobus na hraničním přechodě už na salvadorské straně

Vánoční stromek v Santa Ana

Katedrála Seňory Santa Any ve dne

Uvnitř katedrály

16.11.

Moc dobře jsem se nevyspal, stěny jsou zde z papundeklu, takže slyšíte sousedovic dech, prd a všechny ty zvuky. V 7:40 odjíždí z nenápadného nádražíčka slepičárna na sopku Santa Ana. Shromáždilo se nás asi 30 turistů. Jízdné stojí 70 centů a 40 km jedeme 2 hodiny. Autobus nás vysadil nedaleko vstupu. Vstupné stojí 3 USD, průvodce 4 USD, vstup na soukromý pozemek 50 centů, ale ten po mně nepožadovali. Přidal jsem se k Latinos turistům, gringoši z autobusu šli spolu. Naše grupa čítala 15 lidí, výstup měl trvat okolo 90 minut. Přestávky jsme nedělali, jen pár zastávek, aby se roztroušený „had“ zase dal dokupy. Výhled nahoře byl opravdu skvostný, pod sebou máte tyrkysově zbarvené jezírko na dně kráteru, na druhé straně částečný výhled na jezero Lago de Coatepeque a sopku Izalco. Vzhledem k přítomným výparům je omezena přítomnost na vrcholu pouze na 30 minut. Zatímco všichni dělali co nejlepší fotky na sociální sítě, já se posadil 3 m od hrany kráteru a díval dolů do díry. Na zpáteční cestu jsem si koupil banán v čokoládě. Bus odjížděl v 13:30, máme ještě chvíli rezervu, tak si jdu dát k obědu pupusu. Nevím, co je na tom tak zvláštního, moc mi to nechutnalo, naše placky na blaše se šprkama jsou mnohem chutnější. Vracíme se 2 hodiny před setměním, projdu se ještě po trzích a na večeři do Pupuserie. Nakonec dávám přednost plackům před hranolkama. Vracím se na ubytovnu s úmyslem se konečně okoupat ve své koupelně. Zjišťuji, že opět neteče teplá voda, píšu to hostitelce, jestli se snažili odstranit závadu. Údajně nemohli sehnat v neděli údržbáře čili až zítra večer. No fajně.

Na autobusovém nádraží, prostor hlídá strážný s brokovnicou

Během výstupu na sopku Santa Ana

Roste zde Agáve

Během výstupu na sopku Santa Ana

Kráterové jezero

17.11.

Den se ponese v průzkumu Ruta de las Flores (Cesta květin), leží na ni několik malebných vesniček, postupně budu jednu po druhé objevovat. Jen co slunce vyleze, odcházím na hlavní autobusový terminál Francisco Lara Pineda, odjíždějí odtud slepičárny do všech směrů. Mě zajímá linka č. 216 do Sonsonate. Tentokrát je cesta už rovnější a 44 km ujedeme za 90 minut, cena 70 centů. Zde přestupuji na bus do Nahuizalco za 40 centů. Nahuizalco je první vesnice na Ruta de las Flores, vyznačuje se hlavně prodejem ručně vyráběných proutěných košů a dalšími jim podobným výrobkům. Mají tu hezké náměstí osazené palmami a v jeho středě nesmí chybět kašna. Kolem náměstí je tržiště, kde si můžete samozřejmě koupit pupusy a papas. Nejhezčí byl ovšem krchov, tak krásně zdobené hroby jsem ještě nikde neviděl, a to bylo už 2 týdny po dni mrtvých. Více není co objevovat, turistický průvodce radí vyčlenit maximálně 90 minut a jít dále. Mířím na hlavní silnici si stopnout nějaké colectivo. Chvíli čekám na zastávce, co se jeví jako zastávka a po 10 minutách, když nic nejede, rozhoduji se pokračovat pěšky s cílem, že stopnu něco během šlapání. Asi po 5 km zastavuji u motorestu Restaurante bella Vista. Je tu krásný výhled do údolí, objednám si kávu z mikrovlnky. Pokračuji dále až do Salcoatitánu a kontroluji čas. Tady na rozcestí se dám doprava Juayúa, je to ještě 2,5 km, to dojdu. Táhne mě zde hlavní lákadlo, soustava vodopádů Chorros de la Calera. Z centra městečka je to ještě necelé 3 km. Pokračuji tedy pěšky. Přijdete k hlavní bráně, která je ovšem zamčená a všude nápisy Soukromý majetek. Marně se snažím najít nějakou díru v plotě, nicméně děcka pobíhající kolem mi říkaly, že stezka vede horou přes kávové plantáže. Ze satelitních snímků zjišťuji, že bych měl projít tou branou, ale zřejmě je průchozí jen pro návštěvy s průvodcem. Jdu tedy po stezce, míjím keříky se zralými kávovými zrny a cestička se rozdvojuje. Značení žádné, tak jdu vlevo. Po 500 metrech dojdu k nějakému baráku, zde stezka končí. Tak se vracím zpět a jdu druhou cestičkou. Začínám slyšet vodopády, ovšem skrz stromy nevidím. Přes stromy prosvítá čím dál tím míň světla a já cítím, že bych se měl vrátit. Když už jsem došel na konec stezky a viděl popadané stromy a natažené lano, došel jsem k závěru, že v hledání cestičky bez průvodce nemá smysl, protože bych ani nemusel najít cestu zpět. Vracím se proto zpět na začátek, dokud mám ještě cestu v paměti a cíl pro dnešek zůstal nesplněn. Je už 15:30 a vracím se proto do Juayúa na autobus. Od vystoupení ze slepičárny v Nahuizalco k autobusové zastávce v Juayúa jsem ušel přes 21 km. Nyní mám na výběr, buď jet do Sonsonate slepičárnou nebo jako místní obyvatelé na korbě náklaďáčku za 30 centů. Vybírám si druhou možnost, na korbě po stojačky nejezdíte každý den. Je to sice pomalejší, ale zábavnější. Do Santa Any se vracím už za tmy. Za hodinu od mého příchodu na penzion přichází údržbářka mi opravit teplou vodu. Bavila se s tím asi hodinu.

Trhy v Nahuizalco

Náměstí

Kostelík

18.11.

Kopíruji den 16.11., v 7:40 odjezd turistickým busem k sopce Santa Ana, zatímco si všichni vystoupili u vstupu na sopku já pokračoval ještě 2 km dále k NP Cerro Verde. Tedy k jeho vstupní bráně. Poplatek za vstup činí 3 USD. Můžete podniknout odtud výpravu na vrchol sopky Izalco, já této možnosti nevyužiji. 200 m nad vstupní bránou se nachází vyhlídka, po levé ruce máte sopku Izalco, její vrchol zakrývají a odkrývají oblaky stejně rychle jako na Acatenangu. No, možná trochu pomaleji. Kolem cesty jsou střižené keře do tvaru zvířátek, se stejnou precizností, jak by to dělal střihoruký Edward. Dále tu máme hotel Casa 1800 s dětským hřištěm a terasou kde můžete popíjet předraženou kávu a dívat se na sopku. Jinak tu kromě antén a pár krámků s pupusami nic není. K návratu můžete použít stezku, ta vede souběžně s hlavní cestou. Já se vracím po hlavní cestě, v restauraci u vstupu na sopku Santa Ana si dávám horké kakao a pupusu. Zde poprvé potkávám první dva české turisty, dělám jakoby nic. V 13:30 nastupuji s navrátilci ze sopky Santa Ana do autobusu a vracíme se. Svezu se jen 10 km, abych se dostal na cestu RN 10 odkud jsou ty nejhezčí výhledy na jezero Coatepeque. Vystupuji u Mirador del Valle Bello, dále jdu už jen pěšky až skoro do El Congo, poslední kousek se svezu na korbě náklaďáku. Z centra El Conga zpět slepičárnou na základnu. Večer jsme sledovali s hostiteli kvalifikační utkání na MS ve fotbale mezi Panamou a Salvadorem.

NP Cerro Verde

Ruku k dílu přiložil i Střihoruký Edward

Sopka Izalco

NP Cerro Verde

Putyka u vstupu k sopce Santa Ana

19.11.

Je čas se vrátit na Rutas de las Flores, dnes bude na programu vesnice Apaneca, místo, kde se pěstuje ta nejkvalitnější káva. Slepičárnou jedu do Los Naranjos, asi na polovině cesty mezi Santa Ana a Sonsonate, vystupuju na křižovatce a čekám na náklaďaček, jenž mě zaveze do Juayúa. Na zastávce stojí již nějací lidé, po pár minutách přijíždí pick-up, a vyzvedává lidi, nasedám také v domnění, že je to levné colectivo. Ve skutečnosti je to auto patřící jedné plantáži, která sváží dělníky. Vysadí mě asi 2 km před Juayúa, o 5 minut přijíždí už regulerní colectivo. V Juayúa přestupuji a za 10 min. jsme v Apanece. Vystupuji na hlavní křižovatce a zastavím si ťukťuka, za 5 USD se nechávám vyvézt k Laguna Verde. Cesta je to strmá a obtížná, vhodná pro 4x4, naše vozítko si s tím ovšem poradí, byl jsem nucen párkrát vystoupit a zatlačit. Řidičce říkám ať mě tu hodinu počká, že se v 11 vrátím. Jezírko je kruhového tvaru, po obvodu má asi kilometr, za 20 minut jsem zase na začátku a po mojí řidičce ani památky. Tak asi čeká na kopci, nenapadlo by mě, že by jela zpět do města a pak by se zase tou hnusnou cestou vracela. Nahoře nebyla, a tak jdu těch 5 km dolů pěšky. Řidičku potkávám asi v první čtvrtině sestupu, říkala, že měla kšeft. Tak jí říkám, aby mě zavezla k Laberinto de Apaneca. Vstupné činí 5 USD a uvnitř pak platíte zvlášť za atrakce jako jízda na kole na provazu, zhoupnutí na houpačce, lanová dráha, skluzavka a další blbosti. V ceně máte jen to bludiště z živého plotu, kdy se musíte dostat do středu bludiště a zazvonit na zvon. Dalo mi to zabrat, trvalo mi asi 40 minut, než jsem tam trefil 😊V místní restauraci si dám oběd a kávu, která mi tak zachutnala, že kupuji 3 balíčky domů. Je něco málo po 13:00 a vypočítávám čas do setmění a zbývající dny do konce pobytu, jestli ještě pokračovat do Ataco, nebo nechat na další den. Po krátkých počtech docházím k závěru, že Ataco si nechám na zítra, aspoň nezůstane žádný den promarněný. Do Santa Ana jedu oklikou přes Achuachapán a Chalchuapa. Jen co hodím s věcmi do kouta, jdu se navečeřet do Taqueria Los Plebes, kde dělají to nejlepší Tacos, co jsem kdy v životě jedl, určitě si tam zajděte. Personál vám dokonce dá fixy abyste mohli zanechat na zdi vzkaz.

Cestička k Laguna Verde

Laguna Verde

Laberinto

20.11.

Putování po Rutas de las Flores zakončím v malebném Atacu, plným názvem Concepción de Ataco. K tomu využiji spoj č. 210 do Ahuachapán následně colectivem do Ataco. Na místě jsem okolo 9:30, colectivo mě vysadí na křižovatce, první záchytný bod je vyhlídka Mirador de La Cruz. Vede k němu úzký chodníček do prudšího kopce hned za kostelíkem. Projdete lesíkem a jste na vyhlídce. Nahoře je kýčovitý kříž, déle než 10 minut nemá cenu setrvávat. Pak se jdu projít po vesnici, projít všechny ulice vám nezabere déle než hodinu. Největší dojem na mně zanechaly nástěnné malby (murály), řemeslná výroba a malé kavárničky. Pár jsem se jich rozhodl navštívit, rozfofrovat poslední dolary. Pokud se tam někdy vydáte, El Café del Artista můžu doporučit všemi dvaceti. Návštěva místních trhů a náměstí také nechyběla v programu. Vesničku opouštím kolem 13:00 a mířím asi do 2 km vzdálené restaurace Entre Nubes na oběd. Návrat na ubikaci pozdě odpoledne a následně večeře Taqueria Los Plebes.

Kříž na Mirador de La Cruz

Mirador de La Cruz

Kostelík

Pomalované fasády v Atacu

21.11.

Poslední celý volný den zde v Santa Ana. Moje věci jsou už špinavé a smradlavé, za 10 USD si je nechávám vyprat a usušit. Odpoledne už můžu vyrazit do města, kupuji ještě nějaké suvenýry, zajdu si na papas, do své oblíbené kavárny a cukrárny. Večer už pak jen na tacos a sbalit si věci.

Hlavní terminál v Santa Ana

Po městě se promenádovali po zuby ozbrojeni vojáci s M16

22.11.

Ubytování opouštím v 6:30, zajdu si do cukrárny pro jejich lahodné keksy a kávu, abych měl co na cestu. V 7:45 opouštíme ústřední autobusové nádraží a jedeme k hlavnímu hraničnímu přechodu v San Cristobal. Přistupuji k okýnku a předkládám celníkovi pas. Dlouho v něm listuje a pak ho ukazuje kolegyni. Následně mi sděluje, že nemám výstupní razítko z Guatemaly a vstupní razítko do Salvadoru. Odpovídám, že hranici jsem překročil v Jerez a že tam byl pouze voják se samopalem. Jelikož mluvili španělsky, tak jsem to pochopil asi za 5 minut. Také říkali, že jsem ho překročil v nesprávném místě, že hranici jsem povinen překročit zde. Abych se vyhnul pokutě přes 40 USD za neoprávněný vstup/výstup, nechali mě „nenápadně“ vrátit do Guatemaly a tam na celnici říct, že chci do Salvadoru. Takže tam jdu, celnici říkám „Yo quiero a visitar El Salvador“ (nevím, jestli je to správně, není podstatné :-D) a získávám výstupní razítko Guatemaly. Pak se vracím k okýnku na salvadorské straně a tam dostávám vstupní razítko. Pak mi ještě řekli, že v Salvadoru musím setrvat minimálně 2 hodiny a až pak se vrátit nazpět do Guatemaly. Takže se toulám kolem hranice a sedím v putyce. V 11:00 můžu konečně přistoupit k okýnku, výstupní razítko ze Salvadoru už nedostávám, jenom nějaký lístek, který odevzdám celnici na guatemalské straně. Ta přebírá lístek a opět získávám vstupní razítko do Guatemaly. Takže až jednou budete po zemi překračovat guatemalsko-salvadorskou hranici, tak učiňte v San Cristobal a nikoliv v Jerez. Byla to zajímavá zkušenost, ovšem nijak traumatizující. Za hranicí už čeká klimatizovaný autobus do hlavního města, cena 70 Q. Je sobota, kolony se tvoří už asi 20 km před autobusovým nádražím. Ten úsek jedeme snad hodinu a půl. Objednávám si mototaxi a jedu do Zony 13, kde strávím poslední noc před odletem. Ubytování se jmenuje Casa de Rosenda.

23.11.

Vstávačka v 7:30, na letiště je to 15 min pěšky. Přistupuji k odbavovací překážce Air Canada a tady chtějí zaměstnanci po mně dokument ETA. Zajímavé, při cestě sem nechtěli a při zpáteční ano. Naštěstí jsem ho měl vytištěný. Do odletu zbývá ještě nějaká chvilka, jdu se nasnídat. Nástup do stařičkého A330-300 v 10:05, o 45 minut později jsme už v oblacích. V Montréalu jsme 10 minut před plánovaným příletem, na přestup mám jen 65 minut. Z předcházející dovolené v Kanadě jsem věděl, že tohle frankofonní město je šibnuté, ale až takhle? Ano, bylo nás asi 30 co pokračovalo do Frankfurtu, ale co se dělo tam jsem jinde nezažil. Prvně jsme prošli automatickými branami pro mezikontinentální lety (první kontrola letenek), pak se sešlo po schodišti dolů k dalším automatům a bábě s ručním skenerem, která skenovala letenky (druhá kontrola letenek). Pak se šlo na bezpečnostní prohlídku, kde fungoval jen jeden pás a u něho zaměstnanec kontroloval letenku a pas (třetí kontrola letenek). Pak jsme s celou grupou utíkali jak MacCalistrovi v Sám doma 2 přes celý terminál a byli tak posledními cestujícími, co nastoupili do letadla. Zde samozřejmě také kontrola a skenování letenky (čtvrtá kontrola letenek). Neříkám 2 kontroly, v pořádku, ale 4, kdy překonáte jen 200 m vzdálenost, abyste měli volnou dráhu k bránám je trošku přehnané. Naštěstí už v té staré rachotině budu muset vydržet jen 6,5 hodiny a Air Canada ani Montréal nechci vidět na obrázku aspoň 10 let 😊

Poslední pohled na sopky

Někde nad Yucatanem, nebo Kubou ... ?

24.11.

Přílet do Frankfurtu v brzkých ranních hodinách za tmy, odlet směr Vídeň v 8:50. V rakouské metropoli panuje kosa, je 1 °C já mám na sobě jen šušťakovku a deku z letadla. Autobus Flixbus odjíždí ve 12:40, ve Frýdku vysedám o 5 hodin později. Poslední úsek cesty jedu do své rodné vísky z vlakového nádraží motoráčkem Regionova.

Závěr

Nelituji ani jeden boží den, kdy jsem se rozhodl nejet do míst jako Flores nebo Atitlán a prodírat se valící se tsunami turistů. Tak či onak každý turista stejně skončí v Antigui, a to mi bohatě stačilo. Možná 1 den bych alokoval na návštěvu NP El Imposible nebo pobyt u Pacifiku.
Nejvíc se mi zamlouval „chaos“ v dopravě, bylo to tak dobře organizované, že nebyla šance, jakkoliv se ztratit. Ještě teď mi chybí. Ačkoliv obě země praktikují stejný styl veřejné dopravy, zásadní rozdíl spočíval v tom, že v Guatemale by vás nejraději doručili na místo určení za minutu, v Salvadoru zase musíte řidiče popohánět.
Další markantní rozdíl byl v kvalitě ovoce, v Guatemale byl pomeranč pomerančem, banán banánem atd. - krásně šťavnaté a voňavoučké, v Salvadoru kvalita pokulhávala. To samé jídlo, v Salvadoru bylo složitější se někde dobře najíst, nejde být jen o hranolkách a pupusách.
Jediné, co hodnotím v obou zemích stejně negativně, ale jen trošičku, je značení turistických tras. V tom by se mohli zlepšit.
Nemůžu se opět dočkat dne, kdy se do své milované Latinské Ameriky vrátím. A bude to hned ta další - a just jo.

Náklady

Je načase se pověnovat mé oblíbené rubrice kde, co a za kolik.

Doprava domov - Vídeň - domov: 967 Kč
Letenka Vídeň - Frankfurt - Montreal - Guatemala a zpět: 14 645 Kč
Kapesné: 15 000 Kč
Ubytování Casa Colibrí v Guatemala City: 565 Kč
Ubytování Casa Ela v Antigua: 543 Kč
Ubytování Hotel Camino Largo v El Rancho: 1 561 Kč (placeno kartou z kapesného)
Ubytování Rabin Itzam v Lanquin: 366 Q (placeno hotově z kapesného)
Ubytování Hospedaje Via 7: 877 Kč
Ubytování Antique Luna v Santa Ana: 3 475 Kč
Ubytování Casa de Rosenda v Guatemala City: 576 Kč
Výšlap na Acatenango: 2 263 Kč
Očkování vzteklina: 2 800 Kč
Utrata na letištích: 840 Kč

Celkem to dělá 42 551 Kč.

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 1 x Velmi praktické!

📷 0 x Krásné fotky!

😂 0 x Rozesmál jsi mě!

📖 0 x To chci taky zažít!

❤️ 1 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsal melounek

Cestopis byl naposledy aktualizován 2025-12-15T11:00:37+01:00

melounek procestoval 14 zemí světa světa, nejvíce Jižní Ameriku a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 3 lety a napsal pro tebe 15 úžasných cestopisů.

Zobrazit profil

1 komentář

Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.

gdfhdfhdgfhdsf

před 9 hod

Moc diky za krasny cestopis a cenne informace! Guatemala se mi zamlouva vic a chci se tam podivat jiz delsi dobu. Jenze pak si prectu jak je na tom s bezpecnosti a reknu si, tak to si radeji jeste par let pockam a uvidime:-).