MIKRO MIKRONESIE

Šel jsem spát normálně v 1, ale vstával nenormálně ve 4. Na letišti v Praze všechno jako na drátku, nikde žádná fronta. To mi mělo bejt už podezřelý. Není přece kouře bez ohně. Jasně - do Amstru je 40 minut zpoždění. Jenže to se člověk dozví až když opustí salonek.... A ten druhej v Amstru tím pádem skoro nestíhá. Mnooooo... 30 minut, žízeň a hlad udělají svoje. A hlad je převlečená žízeň, docela známý pořekadlo. Dvanáctiletá Glenfiddich mi nedovolila se moc najíst. Prostě nebyl čas. Zvláště pak proto, že obtloustlá obsluha salonku tvrdila že na gate je to 20 minut. Bylo to 5 a ještě dalších 15 zpoždění. Takže jsem tý dobrý kořalce moh ještě jednou utrhnout křidýlka. Čili první pořádý jídlo je až v čínskym letadle, něco po poledni cestou na nepřátelský Taiwan. Ten Travel Servis do Amstru bylo fakt velký utrpení. Nic horšího snad neexistuje.

Ve dvě odpoledne se číňani rozhodli že bude noc. Zatáhli tedy všechna okénka a byla noc. Většina lidí poslušně usnula. Já si pamatuju že jsem byl neposlušnej už ve školce, a na povel jsem prostě nespal. Což byl tehdy průser. Spát se prostě muselo a já prej tím pádem zlobil.  Ale fakt pamatuju - to je to trauma z dětství....Tak jsem zazlobil a dal si na truc kořalku - oni číňani nemaj míru moc ve voku. Takže asi deci. To se tedy tady výjimečně může..... 2 hodiny před přistáním mi 5x vysvětlovali jak už nemaj pivo. Příště na to musím jinak.

Přestup v Taipei: brzo ráno, úplně prázdný letiště. Ani schody nejezděj. Po kilometru vidim frontu. Tak se směju. Tolik lidí najednou. Směju se jen do tý doby než zjistim, že těch 1000 lidí (fakt jsem se nesplet - tisíc) je moje fronta. Kdybych 2x významně, ale opravdu významně nepředběhnul, tak ten spoj za 90 minut nestihnu.

Protože já nemůžu mít nic jednoduchý, na jednom z ostrovů mi zrušili pobyt. No - ne tak úplně. Ale ze slibovaných 45$ se to najednou vyšplhalo na 125$ a ještě řekli že to nasmlouvaný auto nemaj. Já měl totiž nějaký tušení a přislíbené hotely jsem pár dní před odjezdem znovu provětral. Takže nový kolečko mailů. Takhle daleko totiž ani Bokingcom nedosáhne. Z pěti odpověděl jeden. Ale zato zmateně 4x. A ten má zas extrémně drahý auto. Nojo - teploučko, klídek... Tak se budu těšit.

Tak ten zajištěnej a potvrzenej hotel na Guamu od Bookingcom nefunguje. Nejdřív jsem ho nemoh najít, ani sousedi nevěděli. Potom nějaká buchta kamsi zavolala a zjistila to co jsem tušil už dávno. Tenhle vypečenej hotel totiž vůbec neodpovídá na maily, dokonce se ve finále ztratil z nabidky. Pro jistotu jsem se tehdy se svým podezřením svěřil jejich infoservisu, kde mě ale ujistili že je všechno v pořádku. Vzal jsem si tedy nejbližší jinej za dvojnásobek.. Hrozná hnusná odporná díra za 110$!  Pán z původního hotelu to bude mít drahý. Ale mám postel. A za ní jsem fakt rád. Došel jsem si v 6 večer na pizzu, k tomu koupil litrovýho Budweisra (moc velkej výběr tady nemaj...). Ani jsem to nedojed a nedopil. Břicho mě bolelo (no bodejť ne, když si žaludek myslí že jsou 3 ráno). Moc jsem se nemyl a skočil šipku do postele. Jsem úplně hotovej. Jet lag jak prase. Zato ráno v 5 mi nebylo zatěžko vstát na další letadlo na Saipan. Ve 2 odpoledne bejvám i v důchodu už vzhůru.

Celej Saipan je takovej ošuntělej, nevzhlednej. Snad až na ten nejnovější pozlacenej megahotel co stavěj ve stylu ropných šejků. Všechny point of interest nejsou nijak extra zajímavý...takže kdo tam nemusí, o nic nepřijde. Jedinou "výhodou" letu z Guamu je vynechání immigračního, protože je to let z Ameriky do USA. Ale v báglu se stejně pohrabou.

Saipan- Banzai Cliff

Saipan - Bird Island

Saipan - Japonský šrot

Místňáci jsou tady trochu nablblí. Dneska se mně sekuriťák na parkovišti ptal odkud jsem. Česko. Nevěděl. Ani se nedivim. Evropa, upřesňuju. Jen kroutí hlavou. Evropská unie. Vůbec netuší. Tak tam napíšu US, nevadi?

Furt se divěj že mi nefunguje karta. Nemáš jinou? Mám, ale stejně musim zadat pin! Aha...přitom v samošce mi ho daj zadat běžně i na dolar.

Sedim před hotelem a nějaká korejka se mě ptá proč neteče teplá voda. Jak to mám vědět? Běž na recepci. Navíc recepčni, šikmooký občan Spojených států láme angličtinu hůř než já. Proto asi mi Bookingcom nabídl vytisknout potvrzrní ve dvou řečech. Česky a korejsky. A anglicky to nemáš???

Máme tady takový vypečený hajzlíky. Doslova. Bez oken a větráku, s teplotou okolo 40. Společný pánský i dámský. A nejde se zamknout. No holt - jinej krav...

Na obědě v korejský restauraci jsem se odvážně zeptal jestli můžu zaplatit kartou. Co to je? Naivně se ptá servírka.

Na pokoji mi začalo občas pískat nějaký čidlo. Z recepce mi poslali údržbáře. Vyndal baterky. A je po pískání.

Konečně jsem přišel o zapalovač. Přežil 5 letů, šestej ne. Zapalovač mít můžeš, ale ne ten turbo, povídá přísnej pán. Tak jsem zase chytřejší. (Když už jsem se zmínil o Číňanech...tam mi jich sebrali pět. A normálních. Takže stejně nevim o kolik jsem chytřejší...). Koupil jsem si teda novej. Americkej. Je na něm návod k použití: tady to zmáčknete, tady držíte. Používání na vlastní riziko.

Dneska jsem vstával v 5. To je dovolená, co? Frčim na letiště, tam fronta jako kráva. Samoobslužný odbavovač ignoruje moje povely. Trochu brunátním. Červený světýlko bliká (asistent, asistent), ale všichni kromě mně jsou v klidu. Po 15 minutách přemluvim místní umělkyni a ta mi vysvětlí že to po mně chce potvrdit i zpáteční letenku. Aha. Proto tam naskakovaly ty blbý časy.

Konečně na gatu. Teď ve mně teda hrklo! Já a nekolik dalších jsme dostali palubenky, ale bez místenky. U gatu pán povídá že musím počkat až si všichni nastoupí. Za chvíli se ozvalo z repráku hlášeni: velice se omlouváme, ale nastal problém a chybí nám mista v letadle. Jako odškodnění vám zaplatíme hotel s plnou penzí a kompenzujeme 1000 mil do frequent flyer. Nejdřív jsem teda moc neposlouchal protože tam furt něco plácaj. Při minulym letu taky něco furt hlásili: hledáme brigádníky na pátek. Výplata 3000$ opravdu ne 300). Kurva. Zrovna tam nebudu... Tohle vypadalo ale na pěknej průser. Běžim k pánovi, že jsem asi špatně rozuměl. Pán mě uklidnil, že mě se to netýká. Uffff. Tenhle šok mi vykompenzovali United Airlines Economy plus se spoustou místa na nohy a u okýnka. Takže něco jako ČSA busines.  Už jsme se hejbli. Na čas! A překvapivě žádnej problém s telefonama při startu. Občas fantastický výhledy. Okýnko se vyplatilo.

Deníčku, deníčku...začínáš se mi nějak nafukovat. Přiletěl jsem do nejvzdálenější destinace. Pohnpei. Ani mě tentokrát (poprvé) neluxovali kufr. I když - bylo by to v pohodě. Jsou tady k neřestem vcelku vstřícní. Půl kila tabáku a 1,5 litru chlastu.  (Na Guamu, tedy v Emerice je to 5 kartonů cigár nebo ekvivalent a galon chlastu.) To se nedá s Austrálií srovnat. Tam jsem měl limit 6 doutniků...nějak jsem to zázrakem ukecal. A tehdy v Bahrajnu, totalitním suchu, dovolí pouze 6 piv. Asi si myslej, že existujou jen americký třetinky. Já ale někde objevil litrovky. Tak to prošlo. Bylo jich přeci šest. Ale tehdy se vloudila jiná chybička - nedorazil mi kufr kde ty poklady byly. Až na poslední dva dny. Pak mi to teklo ušima. Ale to jsem odbočil) Dokonce pro mě i přijelo objednaný auto na letiště. A zdarma, jak je tady kupodivu neobyčejně dobrým zvykem. Tak čím mám začít? To lepší, nebo horší?

Tak dobře. Abyste mě nepomlouvali že jsem furt negativní, tak to lepší. Sedim na slušný terase svýho hotýlku, kde budu - věřte nevěřte bydlet 4 dny aniž bych se stěhoval. Pokoj taky solidní, velkej. Teplá sprcha a voda teče (to taky není normální). V jedný ruce doutník, v druhý whisky, ve třetí plzeň (americkou, ale bacha - za dolar!) a ve čtvrtý tablet. Čumim na západ slunce nad lagunou, výhled skvělej. Konečně teplo. Tyhle večery miluju. Na Guamu bylo nějakejch blbejch 25 a vítr. Tady večer příjemných 30, lehký vánek, žadný svině nekoušou, žádný zkurvený cikády neřvou. No bomba. Takhle si představuju dovolenou. Teď pauzička. Musím se napít, protože tím to končí. Ale určitě bude líp!

Pan domácí mi nabízel v naší mailové korespondenci SUV za 75$. Vyjádřil jsem pochybnost o správnosti ceny. Ačkoliv jsem auto žádal na jedenáctýho, opakovaně se mě ptal jestli mi ho má přistavit se šoférem na letiště desátýho. Vole - přiletim ve tři, tak co dneska s autem? A o šoférovi nebylo řeči. Takový maily přišly ještě 4. Říkám si: to v tom hotelu jedna služba neví co dělá druhá. Poslušně jsem na všechny ale odpověděl stejně. Na letišti na mě čeká takovej malej šišlavej tajtrdlík a ptá se, jestli si dneska vezmu to auto. To jsem ještě nevěděl že je to jedinej majitel tohohle zařízení. Nebyl jsem línej a ještě před tím jsem oslovil půjčovnu na letišti. Za 60. Tak jsem jeho nabídku odmítnul. Cestou mi zastavil u zřejmě spřátelené půjčovny, kde měli - světe div se - malinkatý náklaďáčky. Že prej za 50. Tady pochopitelně taky pravej volant, jak je tady blbym zvykem. Povídá: teď, nebo nikdy. Trochu mě zvyklal, začal jsem vyjednávat s babou za okýnkem. Chci to na zejtra. I když je to hodně crazy. Ráno si ho vezmu a večer v 7 vrátim. To máme zavřeno, odvětí baba. Tak v neděli ráno. To máme taky zavřeno. Ahaaaa. Tak v pondělí ráno, ale budete mi počítat jen jeden den. To prej nééé. Tak jinak - kdy zavíráte zejtra? Ve 4. Takže kravina a poslal jsem je do... No, do tam. Tak co to tvoje SUV? Jak se dohodnem? povídám na recepci (to jsem tu hnusnou špinavou chatrč nazval moc noblesně). Já už ho nemám, zašišal ještě víc protože si zrovna nacpal do huby nějakej betelovej ořech (tady to s ničim nekombinou, prostě syrovej). Vůbec jsem mu nerozuměl. Dobře. Tak tedy sedan. Taky nemám. Hmmm. No, ještě zbejvá ta půjčovna na letišti. Otočme list. Co mi nabídneš za program na 4 dny? Co bys chtěl? Nabídni, vyberu. Nic neměl, nic nevěděl. Mám dojem že o zdejších aktivitách mám lepší pojem než on. Vyrazil jsem do města. No, města...jmenuje se to tu Kolonia, a je největším městem tohoto státu. Potěš pámbu. Větší (vlastně menší) prdel abys pohledal. Prostě strašný. Hledám půjčovnu. Přitočí se ke mě frajer a informuje mne že je zrovna zavřená. Úplně náhodou ale má vlastní auto a po ostrově mě rád proveze. Začpak, chlapče? 50$ to spraví. Za celej den? Jo. Tak jsme si plácli. Teď je jen otázka jestli přijede. Uvidíme.

Pohnpei - Keporohi Falls

Pohnpei - Pohnpaip Petroglyphs

To mi zvedlo náladu a šel jsem se posilnit do místní sámošky skoro místní Plzní, jak už jsem zmínil, za pouhý dolar. Jdu hledat cestovku na šnorchlování. Tady je v moři úplnej ráj. No najdi cestovku v tomhle bordelu. Ani Google se moc nevycajchoval. Líná huba není, tak mě nanavigovali do nejakýho hotelu. To my neděláme, ale Mangrove hotel. Já vám tam zavolám. Na druhym konci buchta: a odkud jste? Z Česka. To gavaritě parusky, da? Aha... Ty vole, němnožka. Tak patlám ruštinu s angličtinou. (A já proč asi tady maj všude nápisy v angličtině, korejštině a bukvách). Momentálně nic nemaj, že prej si zavoláme. To těžko - tady není roaming. Tam mailem. OK. Další štace je  strašně ochotnej mladíček v potápěčský cestovce. Jen mám smůlu že jsem přijel v pátek, protože sobota a neděle se přece nedělá...tak já napíšu jestli se někam pojede v pondělí. Aha. No tak možná... Zajdu do drahýho hotelu, tam to budou umět. No, pane, víte, přijďte ráno, uvidíme. Taky dobrý. Pak už jsem měl takovej hlad, že jsem neviděl a neslyšel. Třeba nějaká pouliční žrádelna pro místňáky? Ani náhodou. Ale najdi tady hospodu. Jo. Jsou. Ale buď na obědy, nebo na večeře. A mezitim nic. Zavřeno. Ty vole...Že bych se vrátil do hotelu? Tam restaurace je. Než tam dojdu...to už to tady nějak přečkám. Dobře jsem udělal. Ten náš šmoula zapomněl říct, že jejich putyka zavírá už ve 4. To bych se teda... Takže den proběhl v samých radovánkách.

Tak šofér opravdu přijel. Ale cestou si vzpomněl, že místo 50$ to bude stát 80. To už tak bývá. Řek jsem že mu dám teda 60 a už se pak ani nehádal. Koneckonců - 10 bych dal stejně za benzín.

Nakonec dobrý. Nan Madol - vrchol mého zájezdu byl trochu ošizenej. Z pevniny se dá dostat totiž jen na jeden z 93 umělých ostrůvků. Celková cena za tuhle naprosto výjimečnou atrakci Unesco byla 10 dolarů. Největší položkou shrábnul bidelník, co převáží pitomce desetimetrovým průlivem s hloubkou po kolena na bambusovym voru. Jestli se tak dají pojmenovat čtyři svázaný bambusy. A protože je to tady daleko, tak tu nebyli ani Japončíi se selfí tyčema. Teda jeden jo, ale ten se zas bál na ten vor. Takže já sám v úžasný stavbě…

Můj recepční se hrozně divil, proč chci na Madol jet lodí, když to uvidím ze břehu. On teda ani netušil že se tam lodí jezdí. Pravda ale je, že se mi nic zatím nepodařilo sehnat. Částečně i kvůli tomu, že jsem tu přes víkend a přes to loď nedede. Ten je prostě svatej! Vůbec to tu maj s organizací zájezdů takový zmatený. Není tu žádná agentura která by prodávala všechny výlety komplexně. Každej si jede na vlastní triko a i velký hotely mají jen jednoho svýho poskytovatele a tečka. A toho poskytovatele najít sám, to je voříšek. Někdy si říkám: zlatý naháněči v Asii.

Pohnpei - Nan Madol

Pohnpei - Nan Madol

Na to, jak jsou tady lidi chudý, je tu hodně autovraků. Ale ne na první pohled nepojízdný. Jen se asi něco stalo. Tak třeba drahý Pajero odstavěj do přikopu a hotovo. Vzpomínám, za bolševika jak nebyly prachy a koneckonců ani auta, že by někdo zahodil vrak...myslim, že slušnej automechanik by tady měl doslova zlatej důl. A všichni maj auta s pravym volantem, ačkoliv se jezdí vpravo. A kdyby ojetiny z Japonska - i nový vozy! Totální blázni. Velocipedy jsem viděl dva, zaprděnej skůtr či motorku vůbec. Tak třeba zas takový blázni nejsou?

Už několik dní bombarduju místní cestovky mailama kde by se a co by se. Mám jich asi 15 z webu tohohle státečku. U poloviny nefunguje mail a z druhý poloviny se nikdo neozval. Až na jednoho. Tak hurá, po poledni jedeme šnorchlovat kamsi na útes. Tudíž jsem si konečně přispal. Vyrážim na oběd v půlce cesty mě chytnul takovej šupec, že než jsem vytáhnul bundu z batohu, byl jsem durch. Cestou jsem se schoval pod stříšku a když furt nepřestávalo (deště bejvaj krátký), obalil jsem fototašku igelitkama protože už měla dost, a vyrážím. Slejvák jako když utne. Schovám tedy všechny ty voloviny a je to tu znovu. Tentokrát za chvilku přestalo a tak jsem se přesunul do restauračky. Tady je menu, prosim pane. Mokrej jak myš v klimatizovaný místnosti - to mi na náledě nepřidalo. Jé, pane, tohle nemáme. Soríí. Tak tohle. To taky ne, soríí. Tak co máte? Jinak všechno. Tak tady tohle. Jistě, pane. A odšourala se do kuchyně. Netrvalo dlouho, soríí, že prej taky ne. Po šestý jsem se trefil. A bylo to dobrý. Teď nevim, jestli jsem blbej já, co si furt stěžuje na takový nesmysly, jakože když jim nefunguje terminál na karty (soríí jenom keš), tak že by mohli mít aspoň zpátky na dvacku. Nebo kdo… Soríí. Dojdu rozměnit. Doběhnu do cestovky: Sorry pane. Nemáme loď.

Myslim že budu muset mazat do samošky. S touhle spotřebou jsem původně nepočítal. Dokud je čas...

Ale co...aspoň je tu teplo.

Tak už jsem zase na Guamu. Potřetí. Ale tentokrát jsem proběhnul imigračním i celním jako lasička, za 3 minuty bylo obojí hotovo. Takhle rychle jsem americkou hranici ještě neabsolvoval. No, abych nekecal...z Mexika. Ale až po kilometrový frontě aut. Tam se nevyplňujou žádý papíry a když je člověk bílej, nechtěj pomalu vidět ani pas. Ale to se nepočítá.

A protože letím rovnou dál, mažu hned do salonku, neb hlad a žížu mám. Minule jsem se informoval na pracovní dobu protože jsem četl protichůdné informace, ale paní mě ujistila že nonstop. Takže tahám za dveře...a nic. Zevnitř se ozve: zavřeno!  Otevíráme za 2 hodiny. Bezva! Času dost, ale nasranej jsem.

Trochu jsem se bál, že mě sem nepustěj v kraťasech. Spíš jsem si měl vzít oteplováky...zima jak...no, slušně...v ruskym filmu. Mají to tu zařízený a podřízený všechno Japončíkům. Je jich tu jak myší. Samý ty jejich blafy a syrový ryby. No fuj!  Na bilýho zbyl párek... a kořalka, abych nelhal. Vedle si sednul páreček Japonců. Oma si udělala nějakej sendvič a vzala si na to hůlky. Kvůli mobilu se ani nenažrali. Půlku toho oba stejně nechali a za čtvrt hodiny byli v háji. No to se vyplatí!. Oni to v tý palici maji fakt vymatlaný. Za chvíli přišla další dáma, vzala si knedlík do klacků a ze všech stran ho vokusovala. Opravdu šikovný. A hlavně praktický. Narozdíl od nich já párek vokusávám ze všech stran taky. Protože tu maj sice vidličky a lžíce, ale nůž, nůž teda ne. Místo toho si to můžu krájet asi těma jejich větvema.

Konečně ostrov Yap. Protkaný netknutou tradiční kulturou, vlastně živoucí muzeum. Ženy si tu stále pletou doma rákosové sukýnky a svejm chlapům bederní roušky, moře plný hodných žraloků a obrovských rejnoků. Tak hovoří všechny průvodce.

Ale kdeže!!! A já jim přeci jen ve skrytu duše trochu věřil...trošíčku...  Tradiční pánské společenské domy tu občas člověk zahlídne, ale evidentně do nich žádnej domorodec páchnoucí nohou nevkročil mnoho a mnoho let. Zanedbaný jsou i ty v městskym skanzenu. Nejvíc mě dorazil ten prej největší na ostrově. Protože jim ho před pár lety sfouknul hurikán, udelali přesnou kopii: z betonu a plechu. A natřeli ho celej na modro. Asi barva moře. Bomba. Já si na základě varováni z různých webů půčil SUV. Amíci to prostě vidí nějak jinak. Osobák o třetinu levnější by na ty jejich atrakce stačil taky. Asfalt sice žádný hifi, ale dá se, zrovnatak grave do běžnejch vesnic je normálněně sjízdnej. Když už jsem tedy měl tuhle krásnou káru, dokonce s volantem na správný straně, vydal jsem se i po vnitrozemskejch fakt hnusnejch cestách s vidinou zapadlý a opravdu tradiční vesničky. Co jsem zatím viděl byly chýše z tradičního vlnitýho plechu jako všude jinde ve třetím světě.  Ale ani prd. A když jsem přijel na poslední ostrůvek prvnim mostem po asfaltu, po polňačce dojedu k druhýmu, ať to mám zpátky barevnější. To jsem si zase vymyslel blbinu. Cesta dost hrozná a na konci? Most. Uprostřed zbořenej. Tak jsem jim to Mičubiču cestou zpátky na asfalt trochu prověřil.

Yap

Místní řidiči jezdí nesmírně opatrně a slušně. Nikdy bych to do tohohle koutu světa neřek. Kupříkladu zastaví na stopce i když nikdo nejede, dodržují těch svejch 15 mil, dají přednost na přechodu. Jsou prostě divný.

V největšim hotelu hlavní neuspořádané vesnice objednávám na zítra šnorchlování i s odvozem z hotelu. Bydlím na úplně druhym konci za řekou. Takže v 8:45! Naposledy si potvrzuji odvoz. Tady jsou jiný frajeři než v Pohnpei. Jezdí se tu denně a bez caviků. Jen musim podepsat stoh papírů s čím všim jsem seznámenej a doplňuji čislo kontaktní osoby pro případ že by ti žraloci třeba byli praví…

Yap - skanzen v hlavním městě

Yap - kamenné mince

Yap - "zrekonstruovaný" tradiční dům

Je ráno. Všichni jistě tuší jak to dopadlo. 8:55 odjíždej nějací chlapi do města. My tě tam hodíme. Tak diky. Času dost, na minutu se nevyráželo. Jak s placením? Nesměle vyzvídám. Až se vrátíme, zastav se na recepci. Nikdo nic ale nekontroluje. Asi sem jezdí málo Čechů. Vyrážíme. Krásná nová loď se dvěma motory. No, na jeden to jede taky, usoudili když nešel druhej spustit. Jsem jedinej šnorchlista mezi bandou potápníků. Mám svýho hlídače kterej plave okolo mě a furt říká kam nesmím. Tam je to ale lepší, míním, a mávám rukou. Tam nesmíš. A hotovo. Jsme ve snad nejlepší světový lokalitě na manty. Haha. Dneska ani jedna. Když už umírám zimou a jsem promrzlej na kost, vylejzám z tý 28 stupňový vody jako první. Vyfasuju ručník, teplou(!) utěrku na ksicht, horkej čaj, pomeranč, banány a bábovku. Zrovna přijel frajer z hotelu se šroubovákem. Ten náš šofěr něco na motoru utáhnul a chlapec zase odrčel. Jsme hodinu jízdy od břehu. Druhá zastávka je výživnější. Když proti mě jede žralok a těsně předemnou veme zatáčku, to už je lepši.

Tak vidíte že není všechno negativní. Nesežral mě.

Lidi jsou tu fajn, všichni se zdravime jako starý známí. Žádný helou fremd, ani parchanti nesomrujou, prostě takový příjemný. A v tý hospodě kde uź jsem byl ixkrát mi rovnou dávaj větší porce. Nebo že by to tu bylo normální? Sežrat se to skoro nedá. Všichni žvejkaj betel. I ten úřednik co mi dával razítko na letišti do pasu. Ten jen s tím rozdílem, že šťávu neplival na zem, ale měl tam šikovnou plivací flašku. Brrrr. Jediná domorodá věc co se tu nosí, jsou takový směšný malinkatý taštičky pletený z jakýhosi rákosu. A nosej je hlavně chlapi.

Taky tu maj veřejný prádelny. Jedna fakt obrovská snad s 50 pračkama ve městě a druhá v mém hotelu. Skvělá služba (teda za 2$) pro zdejší pralesní chýše.  Ale pozor! Žádný kruháky, žádný sirény, žádný radary a kamery! Ten svět ještě není všude zkaženej...

Yap

Yap

Tak další proflákanej den skoro za mnou. Skoro. Protože bude kurevsky dlouhej. Nějaká hlava tady totiž vymyslela, že letadlo co sem lítá na Yap 2x týdně, že bude lítat v noci. Takže odlet ve 3, po pátý ráno bych mohl bejt na Guamu odbavenej a co teď? Blbý, co? Psal jsem do hotelu - co takhle nějakej dřívější checkin? Navrhněte, přizpůsobim se. 6x. Zbytečně. Ani se nenamáhali s odpovědí...

Z nudy jsem si koupil výlet na místní kulturní taneční program. Já tyhle vopičárny moc nemusim, ale alespoň nějaká činnost. Odvezli nás k betonový chýši, tam 10 minut tajtrdlikovala omladina - a hotovo. Deset! Za 65$. To mě poser....tak takhle odfláknutou kokotinu jsem ještě nezažil. Kdybych věděl kde to je (pěšky v klidu - kousek za mostem směrem k letišti napravo) a zrovna bych šel náhodou kolem, minuta by mi stačila. Protože těch deset bylo furt stejnejch... Tedy nakonec - kdyby to byla hodina, asi bych to nepřežil. Jedeme zpátky. Parta čechů pomlouvá představení. Raději mlčim.

Yap

Trochu jsem se pohádal v hotelu, protože mi napočítali i tu odletovou noc, když odlíždím minutu po půlnoci. Nakonec mi peníze paní majitelka vrátila, nicméně se zasekla a prohlásila, že checkoutem její služby končí a na letiště mě nevezme. Nakonec mi schovala i kufr a přiznala se, že tu jezdí shuttle za směšných 5$. Ten teda nakonec překvapivě přijel.

Na letišti nemají rentgen! To je unikát. Všechno kontrolujou ručně. Tak bajvočko.

Na Guam jesem přiletěl v půl pátý. Před pátou (fungovalo to razdva, neuvěritelný - to asi že už jsem tady po čtvrtý, tak co by kontrolovali) už jsem stepoval před autopůjčovnou. Guam - tam kde vítá Amerika nový den - mě privítal deštěm. Skočil jsem do káry, zajel do Kmartu, kde měli v 5 otevřeno!  Koupil si Redbull a srabácky vodu (poněvač řídím), kupodivu celkem jsem bez újmy přežil. Desátá rozhodla. Pařák. Po projetí půlky ostrova musím konstatovat, že, ač jsem to aź tak nepředpokládal, je přírodně hezčí než ty všechny předešlý dohromady. Jen ty jejich památky jsou takový trochu směšný. Po Španělích tu vlastně nezbylo nic než základy čehosi a že dal bratr Benedikt v roce 1910 vystavět zvonici? Z toho se nepo, no víte co.

K tý španělský nadvládě se vážou dvě historky: jejich křesťanskou mírumilovnost přežilo z 50 000 domorodců jen s bídou 5 000. Druhá je úsměvnější: byla jakási španělskoamerická válka o Guam. Ale ne na Guamu. Jednoho krásnýho dne přijela americká bitevní loď a vypálila tři varovné výstřely. Když se nic nedělo, zamířila do přístavu, kde ji guvernér přivítal se všemi poctami a ještě se omlouval že nemohl ty přátelské dělové rány opětovat, neb nemá munici. Američani mu předali kapitulační listiny, o čemž chudák vůbec nevěděl...

Koupil jsem si dražší hotel, abych si ten závěr tady užil. U moře a s bazénem. O jejich nereakcích jsem už psal. Dostal jsem kódy na wifinu. Nefujguje vůbec nic. Hodinu jsem se mořil nejdřív s recepční a potom s nějakym šikovnym poskokem. Musel jsem předělat svoje Jabka do angličtiny (ještě že je mám, s droidem by si asi neporadili), přeházeli mi všechna nastavení, a heuréka! Hodinu! Frajer dostal za odměnu doutník. Jestli to teda nebude pro něj spíš trest...tím pádem mi zavřeli bazén, protože jak klesne slunko, zákaz! Pokoj je docela slušnej. Jen jsem po příchodu hned vypnul klimošku. Ještě po třech hodinách je na stěnách námraza. A ty dveře na hajzl. Kdyby třeba nebyly žaluzivý. Jsou chvile, kdy v celý místnosti neni úplně dobrý klima... Jdu si teda radši dejchnout doutňasa ven. Zrovna nastupuje ta česká partička z Yapu do tága.

V obchoďáku mají Budweisera 6 pixel za 10$, nebo 12 za 12$. Co byste mi poradili?

Guam

Guam - Fort Nuesta (1810)

Guam

Guam - Talofofo Falls

Dneska jsem se definitivně rozhodnul: vystoupim na nejvyšší horu světa. Tedy od úpati. A ta má neuvěřitelných 10 000 metrů a je právě tady, na Guamu. Původně jsem chtěl vyrazit v 8, abych to vedro taky i přežil. To se moc nepovedlo, a v base campu jsem byl v 11. Což bylo nakonec dobře, protože těsně před 11 vylili shora cisternu. Takže na zpáteční cestě by mě to pěkně spláchlo. Počkal jsem v autě až ta hrůza přejde a vyrážím. Všude bahno, klouže to, ale já se nedám! Číňani by tu už dávno udělal betonový schody s nerezovym zábradlím. Překvapilo mne, že cesta vede furt do kopce... Když už jsem se pak díval na ty všechny kopečky shora, měl jsem dojem jestli nejdu už další level. Po tom výstupu by nebylo divu. Jsem pod vrcholem. Bohužel, finálních 10 metrů je krutých. Raději jsem to vzdal - nechci si naflákat. Ne že by to bylo tak nemožný, ale ale. Mám před sebou ještě další, doufám krásné dny a ty si nechci zkazit. Dole jsem si našel co nejčistší louži a trochu se umyl.

Guam - nejvyšší hora světa

Guam - vrcholek nejvyšší hory světa

Právě jsem strávil další příjemnou půlhodinku nastavováním wifi. Každej den tu totiž měněj šikovně hesla. Minule se to za asistence tří lidí z recepce a kompletního přenastavení tabletu za hodinu podařilo. Že prý mi zavolá nejakýho inženýra na sítě. Tak jsem to raději vzdal. Tedy že mi návod napíše do mailu. Haha. Že bych si to přečet pak třeba doma? Radši sluníčko než internet. I když tady jim to docela frčelo. Holt si počkám na tu želvu ve "VIP" salonku na letišti. A sluníčko?  Je totálně pod mrakem, ale dneska prvně za těch 5 dní co jsem tu střídavě byl, neprší. Takže vlastně dobře?

Pozoruju věčně vyděšený japončíky. Je jich tu víc neź za války. A taky jsou v plný zbroji. Tak třeba v pralese, kde je 40 ve stínu najednou Japonec. Čepici až na uši, kolem hlavy a krku mohutnej šátek, pochopitelně velký brejle, silonovou budu pořádně zapnutou, dlouhý kalhoty a solidní boty jaký já nenosim ani v zimě protože bych se spařil. A v ruce mobil se selfí tyčí. Po pláži choděj nějak podobně mezi těma lidma v plavkách. Teď zrovna sleduju japonskou rodinku u našeho bazénu. Je pod mrakem. Tři fakani v tričkách a neoprenovej botách se tam cáchaj. Máma je bez přestání diriguje, hubu nezavře  a mezitim každou minutu fotí. Pár fotek ještě přidá taťulda, co kdyby...

Guam - japonský koupací úbor

Guam - japonský šrot

Guam - japonská zdvořilost

Na letišti tradičně wifi moc nefungovala, ale už jsem v letadle. Polovina číňanů si nasadila škrabošky, aby v tom množství lidí nechytili ňákej bacil a druhá polovina se navlekla do zimních bund a kožíšků, neb v Taipei je pouhých 22 stupňů. Ty žluťásci jsou fakt komický.

No, a to je asi tak všechno....