Mise Saúdská Arábie
Dva 21 letí študáci se vydávají na týdenní průzkum země, jejíž turismus je zatím v plenkách. Vydejte se s námi do Saúdské Arábie.
Cestopis z roku 2023 napsal Petr Karaivanov
Itinerář trasy
Nežli započnu samotným cestopisem, chtěl bych upozornit čtenáře, že cestopis je pro snazší přehled členěn podle jednotlivých dní, přičemž každému dni, který jsme v Saúdské Arábii prožili, je vyhrazena jedna kapitola. V cestopise nepopisuji zdaleka vše v takovém detailu, jak se ve skutečnosti událo. Některým situacím věnuji více řádků, jiným méně a jsou popisovány spíše formou deníkových zápisků, z nichž převážně čerpám. Není nutné číst cestopis celý. Čtenář, kterému je čas drahý, nechť se seznámí se zážitky z jakéhokoli dne. Každý den nám totiž nabídl něco nového a nebylo chvíle, kdy bychom nevěděli, co se sebou. K takové situaci došlo snad jen když jsme znatelně pociťovali tlak ve střevech a byli jsme nuceni seznámit se skrze videonávod s taji užívání arabské toalety, které nás natolik odradily, že jsme raději při dlouhé jízdě autobusem napodobovali zvyklosti postního měsíce Ramadánu a od úsvitu do soumraku jedli jen velmi střídmě, abychom nemuseli arabské toalety používat.
Nápad vydat se do Saúdské Arábie vznikl v květnu roku 2023, tedy více než tři měsíce do odletu. Vznikl během zkouškového období a kamarád Ondra, pilot, cestovatel a dobrodruh, objevil letenky z Budapešti do Džiddy za cenu, která se neodmítá. Kvůli rychle ubývajícímu počtu nejlevnějších volných míst bylo třeba urychleně chytnout příležitost za pačesy a Ondra dal ultimátum dvou minut k vyjádření konečného verdiktu. Prázdniny jsem už tak měl nabité dálkovými cestami na kole po střední Evropě a nevěda, jak schrastím peníz na další putování, rozkaz zněl jasně! Nebyl čas lámat si hlavu, co v Saúdské Arábii je a není. O pár chvil později byly kostky vrženy a nebylo cesty zpět.
Jednalo se o mojí první cestu za hranice Evropy, a tudíž i první kontakt se zcela rozdílným kulturním i přírodním prostředím. Kamarád Ondra je už ve svých 21 letech zdatný orientalista a s cestováním svého druhu má dostatečné zkušenosti, a tak cestopis píši z pozice pozorovatele, zatímco Ondra nesl pomyslný prapor velitele.
Den 1.
Během čekání v odletové hale na Letišti Ference Liszta v Budapešti se okolo nás začínají koncentrovat hloučky cestujících do Džiddy v bílých úborech připomínajících veliké osušky. Nejedná se o tradiční mužský arabský oděv zvaný "thoub", v tom vypadají Arabové elegantně. Tito cestující vypadali spíše jako klienti maďarských lázní, kteří se zapomněli převléct.
V první chvíli v neznámé zemi na člověka obvykle okamžitě zapůsobí první dojmy. Asi se jimi nebudu příliš lišit, když prozradím, že při výstupu z letadla po přistání v Džiddě na mne okamžitě udeřil horký a vlhký vzduch. Saúdskou Arábii protíná obratník Raka a v těchto zeměpisných šířkách je tamní klima ovlivněno především pasáty vanoucími z oblasti rovníku, které s sebou přináší jen velmi málo vlhkosti. Klima v Džiddě se však vyznačuje relativně vysokou vlhkostí, kterou určuje přítomnost teplého Rudého moře se značným výparem. S horkým a vlhkým počasím jsme se v Džiddě vyrovnávali jen stěží, o čemž čtenáře zpravím níže.
Na severním terminálu King Abdulaziz International Airport procházíme kontrolou zavazadel. Pro pasažéra, který je před námi, patrně nastává velmi nezáviděníhodná situace. Pasažér s sebou převáží papírovou krabici, která právě prochází kontrolou a je z ní vyjmuta skleněná láhev s červeným obsahem... Bůh s vámi. Pašování alkoholu a jeho konzumace se v Saúdské Arábii velmi přísně trestá. Na letišti vyřizujeme nutné záležitosti. Obě směnárny jsou z neznámého důvodu mimo provoz, byť za pultem stojí obsluha. Je totiž možné, že se zrovna koná modlitba a řada služeb po dobu jejího trvání neobsluhuje. A to se děje pětkrát denně. Takto to v Saúdské Arábii skutečně funguje a setkali jsme se s tím ještě několikrát.
Autobusem odjíždíme s mezizastávkou na jižním, hlavním terminálu letiště směrem do centra Džiddy, do čtvrti zvané Al Balad. Slunce již zapadlo za obzor a my dnes nemáme mnoho času zdržovat se vycházkou po úzkých uličkách čtvrti Al Balad, jelikož Ondra je domluven s recepčním ubytování na check-in v 23 hodin. Po letu trvajícím přibližně 4,5 hodiny nám notně vyhládlo a vyschlo v hrdle, a tak se v centru sháníme po něčem, co nás nasytí. Překvapením pro nás je, že historické uličky Al Balad jsou prošpikované pouze obchůdky se zlatými šperky, konvičkami, parfémy, mýdly, kořením, tradičním oděvem, elektronikou, ale po občerstvení se slehla zem. Pravdou ale je, že obchůdky tu hrají všemi barvami a vůněmi orientálního koření. Náhodou narážíme na bistro s plackami a darem dvě okamžitě dostáváme. Pro mne jsou první hodiny v Džiddě stále ve znamení kulturního šoku, ale takové momenty rychle přispívají k získání důvěry v pohostinnost místních. Po desáté hodině večerní vycházíme z centra a necháváme se taxi odvézt na ubytování. Spousta taxikářů neprovozuje taxametr, a tak se dá o ceně smlouvat, což se Ondrovi napoprvé daří. V šatníku na pokoji byl složený malý koberec s utkaným motivem Kaaby, nejposvátnějšího místa muslimského světa, který slouží k modlitbě. Takové koberečky se nacházely na každém ubytování a na jednom z nich byla nálepka se směrovkou, aby se muslim modlil směrem k Mekce.
Historické jádro Džiddy
Pravidelnost nadevše
Den 2.
Vstáváme v 5 hodin ráno a potřebujeme se nejvýše za dvě hodiny dostat na autobusové a vlakové nádraží v Džiddě. Krátce před úsvitem procházíme rezidenční čtvrtí a pokračujeme po krajnici široké dálnice v rozsáhlém nezastavěném bloku. Na vzdálenost několika set metrů máváme na prvního taxikáře a ten nás okamžitě spatřuje a odváží nás na požadované místo. Dnes máme totiž naměříno do 400 km vzdálené Medíny, pro muslimy druhého nejposvátnějšího místa. Do Mekky je pro jinověrce vstup zapovězen, a to nejen na území posvátné Kaaby, ale na území celého města. Proto autobusy jedoucí tímto směrem pokračující dále objíždí Mekku po dálničním obchvatu. Muslimové, kteří chtějí vykonat pouť do Mekky, neboli "Hadždž", jeden z pěti pilířů islámu, se musí přepravit pouze pozemským způsobem. Ať je Saúdská Arábie sebevíc rozlehlou zemí, ve které hraje letecká doprava nezastupitelnou roli, Alláh by asi nebyl nadšený, pokud by se ke Kaabe lidé slétali vzduchem.
Vyrážíme v sedm hodin ráno a o několik chvil později opouštíme Džiddu. Pokud byl v prostředí velkoměsta na veřejném prostoru, na ulicích a podél silnic relativní pořádek, při výjezdu z města se situace začala rapidně zhoršovat. Na první pohled se mi nezdá, že by Saúdové byli horliví zastánci Greenpeace, neboť v celé délce dálnice vedl zhruba stometrový pás plastového odpadu. Pochybuji, že znečištění plasty v takové míře neohrožuje životní prostředí navzdory velmi řídké flóře a fauně, ale minimálně na pohled to pěkné není a sáček od brambůrek se do písku sám nezahrabe, aby to alespoň nebylo vidět. Možná by tam někdo měl časem trochu poklidit.
Než ale Džiddu opustíme, za zmínku určitě stojí komentář k tamním zvyklostem v dopravě. S trochou nadsázky mi silniční doprava v Džiddě připomíná dětské chvíle strávené v pouťovém autodromu, kde do sebe autíčka schválně narážela, aby byla co největší prdel. Však Saúdská Arábie, jak jsem zjistil, se po Gruzii pyšní druhou nejvyšší nehodovostí na obyvatele. Automobily brázdí čtyřproudé silnice jako Ledecká Super-G slalom a přitom řidiči stíhají surfovat na mobilních telefonech. Kdyby existoval záznam trajektorií aut jedoucích po takové silnici v Džiddě, vznikla by z toho dokonalá vánočka. Co ale saúdským řidičům nelze i přes takovou nehodovost upřít, je ohromující schopnost koncentrace a pozornosti v dopravním sajgonu. Nicméně nemálo aut má uražený blinkr, promáčklou karoserii anebo nefunkční tlumiče.
Krajina mezi Džiddou a Medínou je poměrně fádní, tvořena spíše rovinatou hrubokamenitou pouští. Po poledni přijíždíme do samotného jádra Medíny a k Prorokově mešitě je to pěšky co by kamenem dohodil. Tož jdeme tím směrem a hledáme úkryt před přímým slunečním zářením, jelikož teplota ve stínu se šplhá k 47°C a tak tomu bylo téměř každý den. Z Prorokovy mešity bohužel vidíme kvůli spoustě obrovských deštníků pouze minarety, ale i ty jsou svojí výškou impozantní a vzdálenost mezi nimi napovídá, že prostor mešity je opravdu rozsáhlý. Do jejího areálu vede opravdu mnoho vstupů, jež jsou vyčleněny zvlášť pro muže a ženy.
Ondra rychle registruje, že kolemjdoucí na nás občas vrhají pohledy, jimiž nevyjadřují mnoho sympatií. Je pravda, že lidé tu na nás oproti obyvatelům Džiddy působí více neosobně a uzavřeně, ale problém je zcela jednoznačně v tom, že jsme nekompromisně oblečení v kraťasech a trikách s krátkým rukávem... neznabozi! Rozhodně to není úmysl, ale neznalost místních zvyklostí a především neochota oblékat se v takovém horku do kalhot. Pro zraky ostatních jsme museli v natolik posvátném místě vzbuzovat obdobnou pozornost, jako kdyby muslim suverénně vstoupil mezi štamgasty do české pivnice, pro nás neméně posvátného místa, s plzeňských ležákem na čepu. Snad není ani na místě vymýšlet nad touto situací nějaké humory, ale bylo to natolik nevhodné, že si to nemohu odpustit.
Náměstí okolo mešity ničím zajímavé není, a to po několika málo chvílích můžeme tvrdit o celém městě. Osobně mám z Mediny dojem, že její význam je ryze náboženský, nenachází se tu žádné historické jádro, pouze rezidenční čtvrti s megalomanskými hotely a mnohaposchoďovými byty a staveniště s železobetonovými konstrukcemi dalších bytů a hotelů. Nemáme tedy důvod se v centru více zdržovat a taxíkem se necháváme odvézt poblíž autopůjčovny. Zamýšlíme totiž půjčit si na tři dny auto a jet do 400 km vzdáleného města Al Ula, ležícího severozápadně od Medíny.
První autopůjčovna, na kterou jsme narazili, byla zavřená, opodál ale byla další. Po vyřčení žádosti o půjčení auta Ondra předložil cestovní pas a mladý Arab v uhlazeném bílém thoubu s červenobílou kefíjou na hlavě si za monitorem notnou dobu zaujatě prohlížel Ondrův pas a s prstem přiloženým na kolonku národnosti "Czech Republic" dospěl k otázce, zda je toto jeho jméno. A kdoví, jestli nebyl můj potměšilý úsměv, který jsem nedokázal potlačit, možným důvodem, proč nám nakonec v půjčení auta nebylo vyhověno, a tak jsme zůstali po celou dobu věrni autobusové přepravě.
Nyní přichází na řadu méně humorná situace. Potřebujeme se dostat zpět do centra Medíny, abychom autobusem pokračovali do Al Ula. Sami od sebe nezastavovali pouze taxikáři, ale i úplně obyčejní lidé, aby si přivydělali nějaký ten peníz. Na frekventované silnici nám zastavuje Arab, Ondra se s ním shoduje na přijatelné sumě a jízda pěkně plyne. Arab se nás po cestě nezištně ptá, kam máme v plánu jet a také má během jízdy nějaký hovor po telefonu. Přibližujeme se k centru, ale Arab vůz otáčí a chvíli jede opačným směrem. Odbočuje na jakémsi parkovišti a průjezd je zablokován skupinkou černochů a snad i Arabů. Ti se ihned řití k našemu automobilu a zatímco řidič stahuje okénko a pootevírá dveře, skupina divochů agresivně gestikuluje a cosi haleká. Jeden ze skupiny se dokonce snaží násilím otevřít dveře spoluřidiče a Ondra musí madlem tahat k sobě. Stále dokola opakuje větu "We are going to the bus station, respect it!", zatímco řidič neurčitě diskutuje s muži, kteří zepředu obstoupili náš vůz. Nakonec se řidič velice pozvolna rozjíždí a pokračuje ve zmatené jízdě. Ondra po chvíli přinucuje řidiče zastavit, platíme mu, na čem jsme se dohodli a zbytek cesty jdeme pěšky. Přiznávám se, že jsem propadl určité panice a situaci nebyl schopen ihned vyhodnotit. Patrně místo srazu na parkovišti bylo domluvené během naší jízdy a řidič se domníval, že bychom se mohli svézt dále, čímž by si přilepšili i ostatní. Ale poté, co pochopil, že trváme na odvozu k autobusové stanici, se snažil svým kumpánům vysvětlit, že se nedá nic dělat a rozjel mašinu. Tento incident ve mně ještě pár následujících hodin zanechal trauma, ale po dalším z mnoha milých setkání v autobuse strach z místního prostředí zmizel a od toho dne se dobré zkušenosti jenom množily.
Za soumraku během cesty autobusem do Al Ula zastavujeme na odpočívadle a Ondra nám objednává marocký čaj s příjemným posezením hnedle u autobusu. Po vyzvání si k nám přisedá muž pocházející z Jemenu, který váží stejnou cestu jako my, do Al Ula. Přijíždí sem za prací, nicméně svoji rodnou zemi velice miluje a určitě se chce jak do své země, tak za rodinou, která mu chybí už nyní, vrátit, přestože je zde prvním dnem. Na tomto místě bych se rád v krátkosti zmínil o specifiku nejen Saúdské Arábie, ale takřka všech "vyspělých" zemí Arabského poloostrova. Přibližně 40 % populace Saúdské Arábie tvoří zahraniční obyvatelstvo, tzv. gastarbeitři pocházející nejčastěji z Indie, Pákistánu, Egypta, Bangladéše, Jemenu, Filipín, Eritreje nebo Indonésie. Tito přistěhovalci tvoří snad 75 % tamní pracovní síly a podle mého názoru by je zde měli platit zlatem. Získat pracovní příležitost z pozice zahraničního pracovníka zde není vůbec jednoduché a práce zejména ve stavebnictví a dopravě je v takovém klimatu opravdu nezáviděníhodná.
Do Al Ula přijíždíme před jedenáctou hodinu večerní a ihned po výstupu z autobusu nás taxikář odváží na místo ubytování, asi 15 km vzdálené. Zítra nás čeká krátký pěší trek mezi skalními hřiby, tak se na to pojďme vrhnout.
Prorokova mešita v Medíně
Fotbalový plácek v okrajové čtvrti Medíny
Den 3.
Dnešek hodláme pojmout více "na pohodu", ale zpětně si nejsem zdaleka jistý, jestli jsme na konci tohoto dne mohli tvrdit, že procházka mezi skalními hřiby byla " na pohodu". Skály jsme měli doslova za prdelí, a tak jsme jim vyrazili ihned vstříc. Nedisponuji znalostmi geologie, abych byl schopen obrazotvorně popsat všechny útvary, které naše oči spatřily, proto níže přikládám fotodokumentaci. Zážitek to pro mne byl přesto fascinující. Unášením zrn písku větrem zde stále probíhá abraze, která během geologické minulosti jistě stačila obrušováním pískovce značně pozměnit tvar současných skalních hřibů. Zvětráváním horniny se ve skálách vyhloubilo nesčetné množství jamek, tzv. voštin, které jsou porůznu propojené. Největší dominantou tohoto přírodního bohatství je skalní útvar nesoucí název "Elephant Rock", který má skutečně tvar slona a chobotu, který je od zbytku těla oddělen vysokou a poměrně širokou bránou. Dochází nám voda, a tak směřujeme nejdříve do malého supermarketu na pumpě. Doplňujeme zásoby a spočíváme na obrubníku. Kvůli horku mi Ondra půjčil šátek, nebo, chcete-li, kefíju s motivem granátů. To mi přišlo v dané situaci poměrně humorné, jelikož před chvílí na pumpu dorazily dvě cisterny naložené naftou. Ta je tu skutečně levná – v přepočtu 5 Kč/l.
Při cestě po krajnici nás mile překvapilo, když vedle nás zastavilo policejní auto a šéf nám dal oběma láhev s vodou. Tu jsme si sice opatřili na nedaleké pumpě, ale v těchto končinách není radno pitný režim podceňovat. Na horko a teplotu atakující snad 50°C ve stínu si zvykáme jen stěží a musíme co chvíli zastavovat a oddechovat ve stínu jako staří psi.
Obdivujeme krásy "Elephant Rock" a po zbytek času až do západu slunce se uchylujeme na nejbližší skálu, odkud je výtečný výhled na všechny světové strany. A ten západ slunce, ten stál opravdu za to. Počítáme s tím, že budeme muset absolvovat cestu na ubytování asi 5 km po silnici, ale nebyla by to Saúdská Arábie, aby nás nepotkala nějaká nečekaná situace. Zastavují nám dva Arabové v obrovském terénním autě a nabízí nám odvoz. Šofér i spolujezdec se představili jako piloti helikoptér. Jeden se věnuje vyhlídkovým letům nad Al Ula, druhý transportuje pacienty do nemocnice v Medíně. Setkání je milé, ale až po vysazení z auta si Ondra uvědomuje, že před tím, než nám šofér zastavil, dokumentoval Ondra krajinu zalitou zbytky svitu po zapadajícím slunci, v jejímž záběru byl i objekt, o kterém jsme si zprvu mysleli, že se jedná o vojenskou základnu. Šofér tedy mohl pojmout podezření, že jsme nějací zahraniční špioni.
Opět nakupujeme na pumpě a znaveni se vracíme na ubytování po neskutečných 13 km chůze. Na zchlazení hrdla si připíjíme nealkoholickým pivem "Holsten". Zaujala mě etiketa, jejímž hlavním motivem je křižácký těžkooděnec na koni s napřaženým mečem, což v kombinaci s arabskými popisky přímo vybízí k idealistické představě smířlivého vztahu mezi křesťanstvím a islámem. Jinak řečeno: nejdřív byznys, potom ideologie.
Elephant Rock
Den 4.
Tento den ještě trávíme v okolí Al Ula a máme v plánu navštívit Al Ula Old Town, starobylou vesnici poblíž nového města, a možná také nedaleký skalní klášter Hegra. Jsme rozhodnuti, že tím směrem půjdeme podél silnice a při stopování budeme spoléhat na milosrdnost místních řidičů. Protentokrát jsme se ale přepočítali a první šofér, který nás do Al Ula sváží, nám zastavuje po necelé hodině chůze. Představuje se nám jako pracovník z Filipín, který žil deset let v Rijádu a nyní pracuje zde, a to na různých pozicích, co se zrovna nabízí. Ve třech jsme na sebe v kabině pick-upu nahečmaní jak sardinky a kvůli nesnesitelnému horku bohužel opět nechávám řidiči na památku obtisk na sedadle ze zpocené košile.
Před vjezdem do staré části Al Ula nás oslovuje pár postarších turistů v půjčeném automobilu otázkou, zda nevíme, kudy se vjíždí do starého města. Směr sice tušíme, ale před vjezdem stojí zátarasy a o několik hodin později zjišťujeme, že rozsáhlý historický odkaz prochází kompletní restaurací a návštěvníkům má být zpřístupněn až za měsíc. Turisté v automobilu, patrně manželé a také jediní euroameričtí turisté, na které jsme v Saúdské Arábii dosud narazili, se nám představují jako Rumuni třicet let žijící v USA a mají stejný dnešní cíl jako my - klášter Hegra. Můžeme se svézt s nimi, ale upozorňují nás, že vstup do areálu Hegry vyžaduje online rezervaci vstupenek. Nejdříve však společně jedeme směrem k jejich luxusnímu ubytování, které se straní hlavního silničního tahu a je obklopeno strmými skalisky. Mezitím Ondra zjišťuje, že z nám neznámého důvodu je možné do Hegry zakoupit již pouze jedinou vstupenku. Američané nám tedy nabízí, že pokud počkáme 40 minut na recepci, než se ubytují, odvezou nás zpět směrem k Al Ula. Al Ula však leží mimo jejich trasu, a tak se s nimi loučíme 7 km před městem. V takovém horku ale odmítám absolvovat 7 km pěšky po silnici a napřahuji tedy svoji pravou ruku směrem do silnice. Během krátké chvíle se již vezeme ve společnosti tří Indů, kteří nás vysazují přibližně v místě, kde jsme se střetli s americkým párem. Procházíme hlavní ulicí Al Ula Old Town a po lidech se slehla zem. Odpoledne vrcholí, slunce se užuž schovává za vrcholky skal, ale pouliční život v Saúdské Arábii se ještě neprobudil ze snu. Městské ulice zde hýří životem v pozdních večerních a nočních hodinách, a proto má zde celá řada restaurací otevírací dobu v rozmezí šesté hodiny večerní a šesté hodiny ranní. Do jedné z takových vcházíme a Ondra objednává dvě porce žluté rýže s kuřecími křídly. Usazujeme naše horkem sublimující těla na lavice a co nevidět nám na stole přistávají dva velké plechové tácy s ještě větší porcí. Zkušenost s arabskou kuchyní je zážitek zdaleka nejen kvůli výtečným pokrmům, ale pro mne zejména díky pohostinnosti obsluhy, která nám obvykle na stůl přinesla, co nám na očích viděla. Pokud došla omáčka nebo tradiční arabské placky, za okamžik byla ošatka znovu plná. Porce byla nezdolatelná a s měchem plným k prasknutí spouštím z rukou plastový příbor a div jsem se nesesunul pod stůl. Pod tíhou spořádaného jídla ani neregistruji, že jsme v restauraci patrně zamčení a téměř osamělí, neboť se v mešitě, která stojí opodál, koná modlitba. K večeru využíváme taxi služeb a necháváme se zavézt na ubytování, kde dnes strávíme třetí a poslední noc.
Okrajová část Al Ula Old Town
Den 5.
Saúdská Arábie je skutečně rozsáhlou zemí, však jí náleží 13. příčka v pořadí států světa dle rozlohy území. A proto přejezdy mezi jednotlivými místy seberou mnoho času, nezdržuje-li se člověk v té samé lokalitě. My chceme z poznání Saúdské Arábie během jednoho vyhrazeného týdne vyždímat co nejvíce, a tak se několika autobusy přesouváme 1 200 km na jih do města Al Bahah, královny letovisek, jak se mu zde přezdívá. Je zřejmé, že přesun nám zabírá celý den a dokonce značnou část dne následujícího, a proto tento den nenabízí žádné zkušenosti a zážitky, jimiž bych mohl čtenáře zaujmout. S ubytovatelem dohodl Ondra již předešlého večera příjezd taxi na sedmou hodinu ranní, abychom se zavčasu dostavili na místo odjezdu autobusu v Al Ula mířícího do Mediny. V Medině přestupujeme na jiný autobus jedoucí do Džiddy, nicméně dopravní logistika v Medíně je poněkud komplikovaná. Šofér autobusu nám sděluje, že jízdenky teď není třeba kupovat. Autobus totiž pojede na severozápadní okraj Medíny, kde se nachází stanice s čekárnou, kde je možné zakoupit jízdenky v papírové formě, aby se poté autobus opět vrátil směrem do centra Medíny, kterým je třeba projet k výjezdu na dálnici směřující do Džiddy. V Džiddě trávíme několik hodin do odjezdu třetího dnešního spoje, kterým se v půl čtvrté ráno dopravujeme do města Taíf. Během jízdy na pár hodin spočíváme, ale spánek je nedostatečný. Naivně si myslíme, že stihneme pohodovou noční vycházku v centru Taífu a spánek doženeme při dopolední cestě do Al Bahah. Samozřejmě naše oči vyhlíží cokoli, na co by se dalo posadit a nakonec tuhneme v malém parku u silnice na kamenné zídce o šířce 30 centimetrů s batohy za hlavou a vegetujeme zde až do deváté hodiny ranní. To už se sice píše šestý den našeho putování, ale pro mne den nekončí, dokud neusnu. Dost možná se z nás stali první bezdomovci na území Saúdské Arábie, dosud jsme totiž žádného nepotkali.
Den 6.
Spánek na zídce stál za starou belu a prohlídku města Taíf jsme prožili leda ve snu. Vracíme se zpět na autobusové nádraží, odkud v 11 hodin dopoledne vyrážíme do Al Bahah. Nacházíme se již v pohoří Asír, které tvoří střední část rozsáhlého horského pásma Sarawat, jež prochází Saúdskou Arábií a Jemenem severojižním směrem. Střechou pohoří Asír je vrchol Džabal Saudá atakující nadmořsku výšku 3 000 m. Abychom jej ale spatřili, museli bychom jet ještě dále na jih do města Abha. Reliéf je zde velmi členitý, a proto obdivuji, že i tudy vede dálnice ve velmi dobrém stavu. Mnoho rovných úseků zde není, spíše žádný, a dálnice zároveň zdolává obdivuhodné převýšení. Mezi městy Mekka a Taíf dálnice překonává v jednom úseku asi 1 400 výškových metrů na 31 km vzdálenosti a vine se serpentinami, které budí respekt z jízdy. Tudy jsme nicméně včera nejeli, neboť úsek patrně není příliš vhodný pro jízdu lidmi naplněným autobusem.
Po příjezdu do Al Bahah nám šlehá do tváří příjemný vánek a teplota ve stínu nedosahuje ani 30°C. Proces ubytování je poměrně humorný, neboť ubytovatel nedisponuje znalostmi angličtiny, a nakonec je proto nucen odkázat se na pomoc asi 15 letého překladatele-prodavače elektroniky v obchůdku vedle hotelu a ten na tom není o moc lépe. Navíc platbu nelze provést platební kartou, a tak se proces ubytování prodlužuje hledáním směnárny, v níž nám ale odmítli ve službě vyhovět, jelikož minimální suma pro směnění peněz je 100 dolarů. Nakonec tedy vybíráme v bankomatu saúdské riály a vracíme se do obchůdku s elektronikou.
Svačíme tradiční arabský pokrm "falafel" a v plánu máme návštěvu starověké vesnice postavené na skále v hlubokém údolí vzdáleném 30 km. Přecházíme silnici a při jejím okraji právě narážíme na Araba v automobilu. Ondra s ním domlouvá cenu za zpáteční odvoz a Arab až podezřele ochotně souhlasí. Z nadmořské výšky 2 270 metrů klesáme ostrými serpentinami do údolí v nadmořské výšce 750 metrů. Za jízdy se objevuje dvojí strach. Ondra se necítí komfortně, jelikož šofér řeže zatáčky téměř bez přibrždování a vesele mu hrají černá očka při předjíždění na dvojité plné čáře v zatáčce, z níž snad naschvály vždy vyjel kamion nebo jiný vůz. Já si zase utvářel představy, že nás šofér zaváží na nějaké opuštěné místo, kde nás bude chtít rozčtvrtit. Ale vždy si uvědomím, že v zemi, která má kvůli velmi přísným trestům za zločinnost relativně malou míru kriminality, snad není důvod k obavám.
Po příjezdu k starověké vesnici "Thee Ayn" platíme řidiči polovinu smluvené ceny s tím, že druhou polovinu mu zaplatíme po návratu do Al Bahah. Zatím jej Ondra žádá, zda by na nás vyčkal půl hodiny, než si pamětihodnost stačíme prohlédnout. Kvůli víkendové údržbě se dovnitř nelze dostat, ale přesto nám vše okolo nás skýtá pastvu pro oči a i ta pouhá půlhodina se mi zaryla hluboko do paměti. Cestou zpět se již obloha zešeřuje a můžeme tak skrz zaprášená okénka automobilu pozorovat silnici, po níž šofér uhání, v celé své kráse až do vrcholových částí, neboť je perfektně osvětlena. Výhledy do údolí s banánovníkovou oázou a na vyprahlá horská monstra, která jej obklopují, jsou impozantní. V Al Bahah si před spaním ještě dopřáváme další gastronomický zážitek, který nás oba dohromady stojí v přepočtu 100 korun.
Thee Ayn
Den 7.
Naše týdenní mise v Saúdské Arábii se pomalu ale jistě blíží ke svému závěru a ačkoli bychom nejraději pokračovali vstříc dalším jižněji položeným lokalitám v pohoří Sarawat, jsme nuceni Al Bahah a příjemné místní klima opustit a vrátit se zpět do žhavé výhně v Džiddě. Větší část dne je opět přejezdová a na vlakové a autobusové nádraží v Džiddě přijíždíme až okolo čtvrté hodiny odpoledne. Přesouváme se do bistra na tradniční pokrm "shawarma". Obrovskou porci shawarmy jsme spořádali v ústranní na schodišti při vstupu do jakési budovy. V kombinaci s nemytými rukami, upocenou košilí a kapsou, do níž mám stále hlouběji, si právě říkám, že název portálu "cestuj levně" je pro mne to správné místo, kam psát své upocené cestopisy.
Poslední večer v Saúdské Arábii trávíme v pobřežní čtvrti Al Hamra, jejíž dominantou je sáhodlouhá pobřežní promenáda Corniche, z níž je vidět na nejvyšší fontánu svého druhu na světě, fontánu krále Fahada, z níž voda vystřeluje do výšky 260 m. O pár kilometrů dále obdivujeme také Hassan Enany Mosque, mešitu, jež nese název po saúdském šejkovi, vlastnícím koncern operující s více než 100 podniků.
Hassan Enany Mosque v Džiddě
Den 8.
Máme k dispozici poslední hodiny strávené v Džiddě, a byla by proto věčná škoda nesblížit se Džiddou ještě více. Taxikář nás odváží k mešitě Al Rahmah, která částečně stojí na pilířích zapuštěných do moře. U mešity se rozkládá závodní okruh Formule 1. Polední vycházka mne brzy přestává bavit, jelikož kvůli horku a vlhkosti mám absolutně propocenou košili i kalhoty a co minutu si musím z čela stírat pot, aby mne nepálily oči. Pocit zmaru je umocněn okamžikem, kdy plechovka pepsi, na kterou jsem se tolik těšil, pod tlakem exploduje, proráží igelitovou tašku a veškerý její obsah končí na mých nohavicích.
Na letiště se dopravujeme z vlakového nádraží v Džiddě a využíváme služeb vysokorychlostního vlaku, který mj. směřuje v pravidelných časových intervalech do Mekky a Medíny. Vlak si to městem štráduje rychlostí přesahující 170 km/h, na což nejsem zvyklý, jelikož průměrná rychlost vlakového spoje mezi Prahou a Brnem není ani 100 km/h.
Za soumraku se odpojujeme od země a dáváme v duchu poslední pozdrav Džiddě zářící pouličním osvětlením a celé Saúdské Arábii, která se nám ukázala v celé své nahotě a jak bychom ji neviděli ani před 30 lety a s velkou pravděpodobností neuvidíme ani za 30 let.
Jak se ti cestopis líbil?
Petr Karaivanov procestoval 17 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 7 měsíci a napsal pro tebe 1 úžasný cestopis.
Zobrazit profil4 komentáře
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Krásný cestopis.
Prosím, jak jste získali víza do SA a kolik to stálo?
Děkuji.
Dobrý dotaz. Vízum lze vyřídit během chvíle online (stránky MZV pomůžou) za 3 500 a obsahuje v sobě pojištění. S sebou stačí mít vytisknutou kopii.
Nemáte zač.
Chystáme se tam s kamarádem v termínu 8-15.12. Taky letíme z Budapešti do Jeddah, letenka stála lehce přes 2000 Kč. Na letišti si půjčíme auto, chceme se spíš toulat po pobřeží, šnorchlovat v Rudém moři a pravděpodobně zajedem také na trek do Asíru. Uvidíme, ale tak nějak na pohodku 😉.
Budete mít alespoň normální počasí. Cena super, také jsme měli takto levné letenky. Tož přeji hodně štěstí na silnicích.