Moje první pokoronavirová cizina aneb Jak vypadá cyklistická smrt
Na kole okolo Dyje a Moravy v Rakousku a na Slovensku v sobotu 27.6.2020
Cestopis z roku 2020 napsal mirjur
Jak už naznačuje název, první pokoronavirovou cestu do zahraničí jsem absolvoval na kole. Měl jsem vymyšleny 2 cyklovýlety – dvoudenní podél Moravy z Ramzové až k soutoku s Dyjí (cca 240 km) a krátký jednodenní z Pohanska u Břeclavi okolo Dyje přes rakouské Hohenau na Slovensko a pak přes Lanžhot zpět na Pohansko (cca 55 km). A jelikož můj spolujezdec Tomáš měl v neděli rodinnou oslavu a tím pádem jsme měli k dispozici jen 1 den, volba padla na Dyji.
S Tomášem jsem absolvoval už spoustu výletů a aktivních dovolených, turistických i cykloturistických, nejen v Česku, ale i v Rakousku, Itálii, Švýcarsku, Maďarsku… byli jsme spolu vloni i v Himálájích. Tomáš je horal a sportovec, trénovaný a o 5 let mladší než já. Má výborné orientační schopnosti v terénu a fotografickou paměť na mapy. Stačí mu podívat se krátce na mapu trasy a už bez dalšího studia mapy vždy přesně ví, kudy je třeba jít nebo jet. Kromě toho vždy ví, jaké jsou odbočky z hlavní trasy a co je na nich zajímavého k vidění. Bohužel je také často roztěkaný a nesoustředěný a jeho výklady občas postrádají logiku, často bez upozornění volně přeskakuje z tématu na téma, takže člověk netuší, o čem je právě řeč, což se později může vymstít. Tomáš je maximalista. Vždy a za každých okolností musí z dané situace vytěžit maximum. Takže pravidelně po 20 km horské túře, kdy ostatní jsou rádi, že se sesunou na židli na chatě a dají si něco dobrého, on ještě obíhá okolní kopečky a nutí ostatní, aby se ještě šli podívat támhle a támhle, že tam je něco fantastického, co stojí za to vidět… Nutno dodat, že má většinou pravdu, a když mu člověk vyhoví, tak skutečně nelituje. Takže pokud máte naplánovanou vlastní trasu a jdete/jedete na ni s Tomášem, buďte si jistí, že budete muset absolvovat řadu odboček na místa, která vás původně ani nenapadla, a délka trasa se zcela jistě znásobí.
Můj plán byl prostý a Tomášem schválený – autem do Břeclavi na parkoviště u Pohanska, odtud po cyklostezkách přes Bernhardsthal a Hohenau na Záhoří na Slovensko, přejezd přes řeku Moravu u Lanžhotu a pak podle času a míry únavy se buď podívat k památkám Velké Moravy v Mikulčicích, nebo k soutoku Moravy a Dyje a vrátit se zpět na Pohansko. Nějakých 55 km, na pohodu. Domluva zněla, že po osmé ráno mě Tomáš s autem u mě doma vyzvedne, naloží a frčíme. Myslel jsem, že to bude tak okolo půl deváté… krátce před osmou zvoní domovní zvonek – „Už jsem tady.“ Ok, čím dřív tam budeme, tím víc budeme mít času na cestu a nemusíme se nikam honit…
Zámeček Pohansko u Břeclavi
Dyje u Pohanska
To fungovalo až do Hohenau. Ranní pohoda, nikde nikdo, prázdné stezky i silnice. Jedeme okolo zámečku Pohansko vpravo k rakouské hranici. Po jejím přejezdu znatelný rozdíl v kvalitě cyklostezky… no jó, Rakousko… Bernhardsthal objíždíme zezadu a podél železniční tratě, kde máváme vlaku RegioJet svištícímu do Vídně, přijíždíme k první dědině – Rabensburgu. Tomáš: „Pojď, zajedeme se podívat do dědiny, jestli je tam něco zajímavého.“ Ok. Vzápětí vidíme kreslenou mapku vesnice. „Hurá, mají tady koupaliště, mohli bychom se vykoupat.“ Jedeme. Koupaliště jsme za chvíli našli, je opravdu moc hezké, s tobogány, nicméně umělé a zavřené. Hned vedle něj řada sportovišť, zámek, kostel a rybník. Vše opravdu moc hezké, upravené, člověk zírá, kde se to v malé vesnici všechno vzalo. Vracíme se na cyklostezku a jedeme dál. Další stanice – Hohenau an der March.
Rybník v Rabensburgu
Rybník v Rabensburgu
U rybníka v Rabensburgu
V Hohenau měl Tomáš už dopředu vyhlédnuté koupaliště a touha koupat se ho neopustila. Takže okamžitě jedeme k rybníku Aubad Hohenau. Krásný rybník s čistou vodou, plný ryb, se skákacím a opalovacím molem, okolo tráva, všude čisto. V sobotu okolo desáté ranní nikde ani noha, žádné vstupné. Jdeme se tedy na Adama vykoupat a smýt pot. Voda osvěžující, v začínajícím horku dne moc prima, můžu jen doporučit. Po koupání Tomáš z dlouhé chvíle začíná studovat mapu. Z Hohenau máme jet po silnici na Slovensko. Ale: „Mohli bychom na tom Slovensku zajet někam víc do vnitrozemí. Nebo můžeme jet z Hohenau víc na jih a prozkoumat Rakousko. Třeba do Dürnkrutu. (Pozn.: 24 km z Hohenau) Teď jsem našel na webu, že ode dneška od 13 hodin začíná jezdit přívoz na Slovensko, tak se můžeme přeplavit.“ Jak to, že jsem já na mapě neobjevil, že v Dürnkrutu je přívoz přes Moravu?? Podle mě první přívoz je až v Angernu do Záhorské Vsi (36 km) a odtud je to pak Slovenskem zpět dalších asi 60 km. Koukám znovu na mapu a opravdu – v Dürnkrutu vede silnice až k Moravě a na druhém břehu navazuje silnice do Gajar na Slovensku. A když Tomáš našel ten přívoz… tak proč ne, to není tak daleko, času máme dost. To jsem bohužel netušil, že Tomáš mluvil o přívoze v Angernu… a moje cyklistická smrt v tu chvíli zasekla první drápek.
Přírodní koupaliště Aubad Hohenau
Přírodní koupaliště Aubad Hohenau
Zajíc na koupališti Aubad Hohenau
Přírodní koupaliště Aubad Hohenau
Takže jedeme směr Dürnkrut. Cestou mi Tomáš vypráví, že u Dürnkrutu je Moravské pole, kde bojoval Přemysl Otakar II. a ve městě je jeho památník. Jedeme okolo ptačích rezervací, kolem slepých ramen Moravy, všude spousta života – čápi, labutě, kačeny, bobři, zajíci… žádní lidé, prostě nádhera. Trasa skutečně nemá chybu. Do Dürnkrutu přijíždíme krátce po dvanácté, z cyklostezky vede vlevo cesta k přívozu, vpravo do města. Do 13 hodiny času dost, tak navrhuji, že se pojedeme podívat na památník bitvy do města. Ten jsme bohužel nenašli, zato jsme objevili moc hezký zámeček a před ním makety 2 zbrojnošů.
Hnízdo čápů na okraji Hohenau
Čapí hnízdo na okraji Hohenau
Pozorovatelna přírodní oblasti March-Thaya-Auen
Ptačí rezervace u Hohenau
Ilustrace v pozorovatelně
Zemědělská technika u cyklostezky Kamp-Thaya-March
Blíží se 13. hodina, je čas vyrazit k přívozu. Přijíždíme k hlavní silnici a Tomáš odbočuje doprava. Volám, že přívoz je doleva. „Ne, ne, do Angernu musíme doprava!“ V tu chvíli mi to teprve došlo… Bohužel na trasu o délce nějakých 120 km nejsem připraven ani vybaven. Respektive nejsem vybaven vůbec. Žádné jídlo s sebou, žádné energetické tyčinky, pouhý litr vody. Co stačí na 50 km, kde není problém se po 20 km zastavit v hospodě nebo ve městě v obchodě, najíst se a napít, rozhodně nestačí na další minimálně 70-ti kilometrovou cestu po trase, kde není nic. Tomáš také s sebou nemá nic, ale on takové přízemní věci nikdy neřeší. Bojuji: „Tak se podíváme tady k té Moravě, jestli tam ten přívoz čirou náhodou opravdu není…“. Jedeme tedy a u Moravy skutečně objevujeme přístavní molo, bohužel žádné plavidlo. Přívoz tu zřejmě kdysi byl, ale už není. Co teď? Tomáš chce jet do Angern. „Je to jen 10 km, tam je přívoz.“ Bohužel nakonec souhlasím, času máme pořád dost, sil zatím taky. A není velké vedro, je pod mrakem. Další chyba.
Bývalý přívoz u Dürnkrutu
Jedeme do Angern an der March po cyklostezce Kamp-Thaya-March (3 řeky, Kamp-Dyje-Morava), která vede okolo zámku Schlosshof až k Dunaji do Bratislavy. Její trasa bohužel neodpovídá tomu, co uvádí mapy.cz, kde je víceméně přímočará. Ve skutečnosti spíš kopíruje tok Moravy, od něhož se nepravidelně vzdaluje a zase přibližuje, a délka cesty narůstá. Ale opět – je to trasa okouzlující, podél mnoha slepých ramen, kde si pozorovatelé přírody přijdou na své. Okolo půl druhé jsme u přívozu, kterému se zde říká kompa. Jako na zavolanou zrovna přijíždí jedna ze slovenské strany, od Záhorské Vsi. Na rakouské straně už čeká fronta aut, slovenských i rakouských. Kompa pojme najednou 8 aut, takže ostatní mají smůlu a musí čekat, až to otočí. Ale žádná hrůza, odhaduji otočku tak na 15-20 minut. Cyklisté nemají problém a jedou na druhý břeh za lidovou cenu 1 euro. Plavíme se tedy přes Moravu z Rakouska na Slovensko asi druhým trajektem v letošní sezóně, a bez čekání. To potěší.
Slepé rameno Moravy
Cyklostezka Kamp-Thaya-March
Slepé rameno Moravy
Čapí hnízdo
Labuť na slepém rameni Moravy
Kostel Mannersdorf
Po vylodění nás čeká nějakých 60 km zpět k autu. Začíná být bez mráčku a značné vedro. Předpovídané bouřky se nekonají a teploměr na mém cyklocomputeru hlásí 32 stupňů. Hned zastavujeme v Pizza Restaurantu v Záhorské Vsi, kde si dávám dva Corgoně první pomoci, které jen zasyčí. Na víc nemám s sebou eura, karty neberou. Uvědomuji si, že jsem si zapomněl na výlet přibalit víno a skleničky.
Ještě nikdy mi Corgoň tak nechutnal...
No nic, jedeme dál, směr Suchohrad. Cyklostezka vede po hrázi, žádný velký požitek. Už to zase není Rakousko. Co pár kilometrů musíme překonávat nepříjemné zátarasy proti autům. Slunce neskutečně peče. Na nějakém sedmdesátém ujetém kilometru už to začíná být na morál. Nikde nic, žádný stín, žádný člověk, žádná možnost zastavit, občerstvit se, pokud cyklista nechce odbočit do vesnice mimo trasu. To je ztráta času a nevíte, jestli tam vůbec něco je. A navíc, když nemáte eura… Už ani nefotím. Ani vcelku není co. U Malých Levárů je na cyklostezce konečně odpočívadlo. Hurá, stín! Za sebou asi 80 km. Cucám poslední zbytky vody, jeden nebo dva doušky, aby mi zbylo, ještě je hodně kilometrů před námi.
Čápi u říčky Rudava
Labutí rodinka
Záhorský kanál
Labutí rodinka
Do Moravského Svätého Jána je to 10 km a je zde další odpočívadlo se stínem. Musím si lehnout. Máme za sebou 90 km, jsem bez vody, bez jídla a fyzicky vyřízený. Můžeme se rozhodnout, jestli pojedeme dál přes Hohenau nebo budeme pokračovat do Lanžhotu. Koukáme na mapu, co je kratší. Je to srovnatelné, jedna cesta 25 km, druhá 26. Říkám, že v takovém případě volím Lanžhot, protože tam cesta vede částečně lesem (= stín), a pak, v Lanžhotu už jsou hospody za české peníze, které máme. Tomáš souhlasí. Další chyba. Ta největší.
Jedeme tedy směr Lanžhot. Po 10 km, těsně před celkovou stovkou, hlásím, že už dál nemůžu, a skoro padám z kola. Lehám si do stínu vedle stezky a snažím se sebrat zbytky sil. Tomáš zatím prozkoumává okolí. Zbývá nějakých 10, 15 kilometrů. Tomáš našel 3 žvýkačky a dává mi je. Snad obsahují nějaký cukr. Jedeme dál k slovensko-české hranici. Tady už občas potkáváme cyklisty v protisměru, už tu není tak pusto. Po dalších 5 kilometrech cyklostezka z hráze odbočuje na mostek pro pěší přes potok Myjava. Vedu kolo a mám problém na mostek, kde je asi 10 schodů, vyšplhat. Za ním opět padám do trávy. Štípají mě mravenci a modlím se, aby tu nebyla klíšťata. Situace je kritická. Tomáš mě povzbuzuje, že k hranici už to je jen 5 km. Mám obavy, že to už nedám. Cítím, jak jsem dehydrovaný, hladový a celkově vyčerpaný, bolí mě ruce od řidítek a stehna.
Mostek přes Myjavu
Pokračujeme. Říkám, že dojedu maximálně na hranici, a doufám, že tam bude něco, kde si budu moci koupit něco na povzbuzení – ovoce, kofolu, klobásu, pivo, cokoliv. Tomáš slibuje, že sám dojede k autu a vrátí se pro mě. Není tam nic. Vidíme sice benzínku na slovenské straně, ale ta je přístupná jen z dálnice, takže nic pro nás. Nezbývá, než dojet dalších 5 km do Lanžhotu. Samozřejmě už kašleme na cyklostezky a jedeme po silnici. Moje rychlost klesá pod 20 km/hod a sotva pletu nohama. Od hranice je to dlouhý rovný úsek, pak je pravotočivá zatáčka a za ní v dálce jsou vidět domy Lanžhotu. Hurá! Dokázali jsme to!
Vjíždíme do Lanžhotu a hned za cedulí města vidím reklamu na hospodu Na Šlajsi s cykloterasou ve vzdálenosti 200m vpravo. Zajásal jsem, nicméně předčasně. Tomáš hlásí, že u kostela jsou lepší restaurace, tam budou mít i dobré jídlo! Přitom vůbec nechce jíst… Nemám sílu odporovat a Tomáš už vyjíždí do kopce směr kostel. Jedu tedy pomalu za ním, ale jsem schopen udělat asi tak 5 záběrů. Ještě přejedu na druhou stranu silnice do stínu, nějak slézám z kola, usedám na rantl u rodinného domku, kolo padá na mě, je mi to jedno. Asi po 10 minutách se trochu vzpamatuji, zvedám se a jdu krok sun krok pěšky s kolem po chodníku ke kostelu. Potkávám Tomáše, který se pro mě rovněž pěšky vrací. Nabízí se, že mi vezme kolo, to ale odmítám, protože jsem rád, že se mám o co opírat, jinak bych asi upadl. Přicházíme ke kostelu, Tomáš už má evidentně vybranou hospodu, která je úplně nejdál. Takže míjíme bez povšimnutí hezkou pizzerii s terasou ve stínu a kotvíme až v restauraci Podlužan. Dávám si kofolu a plzeň, trvá asi čtvrt hodiny, než to dostávám (včetně doby, za jakou si nás někdo všiml), po tu dobu mám pocit, že umřu. Plzeň nestojí za nic, ale dávám si ještě jednu, už je mi líp, můžu jíst, takže nakládaný hermelín, žiju a neumřu! Tomáš je v pohodě, takže jede sám na Pohansko (asi 7 km) pro auto, asi za tři čtvrtě hodiny je zpět, nakládáme moje kolo a jedeme domů. V Brně jsme kolem osmé, a jsem tak unaven, že ani nejdu zakončit úspěšný výlet na Růžek nebo na Tatran, jak mám po léta ve zvyku.
Doporučení na závěr: Nepodceňujte náročnost delších cyklovýletů v oblasti soutoku Moravy a Dyje! Vybavte se dostatečně vodou, případně i sladkými nápoji, a kalorickými svačinami. Stezky jsou zde sice krásné, ale doplnit tekutiny a cukry opravdu není kde.
Jak se ti cestopis líbil?
mirjur procestoval 48 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 8 lety a napsal pro tebe 2 úžasné cestopisy.
Zobrazit profil13 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Rikal jsem si, o jaky pamatnik Premysla Otakara II. v Suchych Krutach se vlastne jedna?! Nemyslel jsi nahodou tento pomnik bitvy na Moravskem poli (1278)?
Ano, to je on. Dohledal jsem si ho až doma, je poněkud mimo dědinu.
Pěkné a ani letadlo k tomu nebylo třeba :D
Osobně radši jako masochista dojedu za 5 hodin do VIE, poletím na víkend a zase se vrátím zpátky, než jeden teplotní kolaps na kole v 32°C :D
Toto už byl vyšší level... :-)
Kdybych byla škodolibá a neměla z kola nepříjemné zkušenosti, možná by mě ten popis zoufalství trochu pobavil. Ale muselo to být doopravdy utrpení, takže jsem vás při čtení spíš litovala. Příroda je v Podyjí krásná, ráda jí chodím pěšky, ale na kole jsem ještě tu čest neměla.
Z kola mám podobnou zkušenost. Jednou nám podobnou prodlouženou trasu připravila učitelka na školní výlet. Místo přímé cesty jsme to všude možně objížděli. Bylo to sice jen necelých 50 km, ale za to v kopcovitém terénu Vysočiny, s věcmi na několik dní v batohu na zádech a v příšerném vedru. Asi půl kilometru před cílem mě opustily síly a převrátila jsem se i s kolem do škarpy. Pár metrů přede mnou už v ní ležel i spolužák a pár desítek metrů za mnou do ní padla kamarádka. Domů ze školního výletu jela na kolech půlka třídy, druhá si po skupinkách zajistila odvoz. Další rok už jsme na cyklo školní výlet všichni odmítli jet. Nikdy jsme nebyli třída sportovců. Já osobně pak asi 8 let nesedla na kolo, jak mi ho to znechutilo. Od té doby jezdím jenom kratší trasy, kde si dopředu najdu, kde se dá koupit občerstvení a zmrzlina a pro jistotu si s sebou vozím si i menší svačiny, protože mám od malička nízký cukr a bývá mi na kole špatně. A protože mě zná i manžel, tak ten má vždycky schovaných pár záložních tyčinek.
Tak to je vážně "hezká" zkušenost. Zvlášť když si za to člověk nemůže sám.
Ale cestopis jsem skutečně myslel spíš pro pobavení - teda ne, že bych si vymýšlel - , a u psaní už jsem se taky sám bavil, takže netřeba mě litovat. Každý svého štěstí strůjce a co tě nezabije, to tě posílí. Každopádně děkuji. :-)
Rozbolely mě nohy a dostal jsem hlad a žízeň během čtení. Podobné akce pořádáme od jisté doby přesně z důvodů, které popisuješ, už jen se stejně slabými cyklisty. Pak je riziko smrti vysílením, hladem a žízní poměrně malé.
To je rozumné. Hlavně člověk nesmí mít velké oči a moc měnit plány. :-)
Jj, nepředložené změny trasy se občas vymstí :-).
“Uvědomuji si, že jsem si zapomněl na výlet přibalit víno a skleničky.“ ... 😂😂Souhlas, to je největší chyba! 🙃
Jinak jen z toho čtení začaly bolet nohy i mě!! Klobouk dolů! 👏
Díky! Kdybych si ho vzal, měli bysme aspoň svařák... :-)
Pěkné čtení, díky za ně, před cca dvěma týdny jsem byl na Istrii, půjčil jsem si kolo ,na kterém jsme asi tak deset let neseděl a naplánoval si kolik toho objedu. Docela jsem z toho optimismu rychle vystřízlivěl, ujel jsem něco přes 50 km a měl toho vlastně dost ..nedostal jsem se do takového stádia jako ty, ale docela to chápu :-)
Tak 50 kiláků poprvé po dlouhé době... asi tam taky bylo dost vedro... to je hodně slušný výkon. :-)