Mongolsko od shora dolů
Cestopis z roku 2018 napsal Pavel K
Těch 28 dní, které jsme na Mongolsko měli, ani zdaleka nestačilo na jeho projetí. Není ani divu, když je tak velké a když jsme spoustu času trávili na cestě ve vlacích, autobusech či minivanech. Popřípadě čekáním na zmíněné dopravní prostředky. Ale i to je součást poznání a zábavy. Přesto jsme stihli vidět Ulaanbaatar a okolí (alias UB jak mu říkají místní), jezero Khövsgöl, Kharkhorin, či kousek pouště Gobi. Měli jsme i velké štěstí na roční období protože v červenci se ještě všechno zelenalo.
Snad ve všech aspektech Mongolsko naprosto úžasná a svérázná země co vezme většinu lidí za srdce. Není mnoho dalších států s tak rozdílnou krajinou od vysokých hor, zelených plání a nekonečných pouští. Je dvacetkrát větší než Česko ale má minimum lidí, velké množstvím koní a téměř žádné ploty.
Co se dopravy týče, není to tak snadné. Do Mongolska se dá dostat levně či pohodlně, ale nikdy ne oběma způsoby současně. A protože jsme plánovali roční cestu po východní části naší planety, volba padla na první možnost. Beztak jsme chtěli navštívit Čínu. Takže jsme zařídili multi-entry víza a vydali se na cestu. Přímý vlak z Pekingu stojí bambilion tudíž volíme jen cestu na hranice s Mongolskem. Bohužel vlak z Pekingu je vyprodán a nezbývá než busem do Datongu, tam přespat dvě noci, udělat prohlídku města a okolí a až odsud vlakem do Erlianu, čili Zamiin Uud, jak se jmenuje město na mongolské straně. Cesta je to na samostatný článek, takže se zde nebudu rozepisovat, ale po přejezdu hranic ve starém ruském jeepu kupujeme úspěšně lístky na spací vlak do UB. Ve vagonu 4 lůžka, čisté povlečení a ráno káva či čaj a úžasné výhledy z okna. Tohle opravdu stojí za to.
Ulaanbaatar
Naše první ubytko v UB byl dost punk, ale není se čemu divit. Zde platí obligátní "dostaneš za co sis zaplatil". Naštěstí to ale bylo v centru a měli jsme všude blízko. Osobně jsme si UB hrozně užíval. Mix mongolské kultury, ruské architektury, vysloužilých korejských autobusů a stovky či tisíce starých Toyot Prius s volantem vpravo. Vše zasazeno pod modrou oblohu a mezi zelené pláně.
Přimo v UB je několik míst co stojí určitě za vidění. Nejdůležitější ulicí je Peace Avenue, kde si člověk může nakoupit a najít se. Zajímavé atrakce jsou pak komplexy Choijin Lama Temple Museum, Gandantegchinlen Monastery and Migjid Janraisig Sum a Bogd Khaan Palace Museum of Mongolia, který jsme objevili uplně náhodou a který se nám moc líbil. Klasika je také Black Market, který nás ale zase tolik nezaujal. Co se zboží týče, byla to prostě devadesátková vietnamská tržnice. Naproti tomu, Zaisan Memorial věnovaný obětem druhé světové války nás zaujal o mnoho více. My jeli autobusem od městské knihovny za KFC. Už nevím číslo ale autobus končil v Zaisanu. Je dobré vystopit dvě stanice předem a pak se člověk vydá k památníku z durhé strany, než kudy se obvykle chodí. Je tam klid a krásný výhled na město. Když se znovu vrátím k ubytku, jeho největší plus bylo, že jsme se seznámili s mongolsko-korejským párem a s nimi se vydali za město k Chinggis Khan Statue Complex a do Gorkhi-Terelj National Park. Obě místa jsou fakt super a stojí určitě za návštěvu.
Jezero Khövsgöl
Jezero Khövsgöl je asi 800 km severozápadně od Ulánbátaru. Ideální a jediný způsob jak se tam dostat je jet autobusem do Murunu (Mörön) což zabere tak 10 až 15 hodin a pak ještě nějakou hodinu autobusem nebo taxíkem. Lístky jsme si koupili na autobusovém terminálu Dragon v BU, půl hodiny městskou hromadnou dopravou z hlavního Ulánbátarského náměstí Sukbaathar. Je možné použít automaty na jízdenky, pokud znáte azbuku, nebo použít jednu z 10 přepážek (což je ta složitější varianta). Lístek stál 32 000 MNT. Na nádraží nejsou žádné pořádně označené autobusové zastávky, takže jsme museli náš autobus najít podle čísla na lístku. Je ale lepší se zeptat, protože autobusy stojí dost náhodně.
Do Hatgalu, první vesnice u jezera, je to z Murunu asi 100 km. Dohromady jsme za taxíka zaplatili 50 000 MNT. Bylo časně ráno a autobus by jel bůh ví kdy, pokud vůbec. Řidič nás odvezl do jednoho z kempů, pár metrů od jezera. 25 000 MNT za chatu byla rozumná cena. Vybavení bylo v pořádku, ale žádná sprcha a voda v umyvadle jen občas. Vesnice samotná nenabízí nic zvláštního, nějaké potraviny, jídelnu a jednu pěknou kavárna (The New Roots) provozovanou Američanem. Strávili jsme Hatgalu asi jen jednu noc. Předtím se trochu vzpamatovali z cesty a podnikli jsme jen krátkou túru na kopec s výhledy na jezero a okolí.
Další den chceme jet konečně pořádně k jezeru do vesnice Janghai. Stopli jsme si jednu místní rodinu v totálně rozpadlém autě. Vzdálenost do další vesnice je jen 17 km, ale strávíme s nimi asi 2,5 hodiny. Všude hrbolaté a bahnité cesty a ještě jsme do toho píchli. Ale nakonec je to zábava. Jako bonus jsme dostali placky plněné skopovým a my zase dali sladkosti dětem. Ve vesnici je jeden kemp vedle druhého. Ale žádné potraviny, tak si naplňte batoh, pokud chcete být soběstační. Další den jsme si ráno dali připravenou snídani a udělali 8hodinovou túru podél jezera na výběžek a do hor, abychom viděli okolí z výšky. Na oblázkové pláži je spousta míst, kde se dá válet a relaxovat. Voda v jezeře je sice křišťálově čistá, ale i přes červencový letní slunečný den byla ke koupání dost ledová. Ale dá se tam vlézt alespoň bosýma nohama a koukat na stáda koní, co se honí po břehu.
Kharkhorin (a Erdenet)
Erdenet bylo zajímavé, původně ruské hornické město, kam jsme vůbec neměli v plánu jet. Ovšem shodou okolností jsme měli čas tam nejen přespat, ale i si jej prohlédnout. Z Khövsgölu, potažmo z Murunu, kam se nám od jezera podařilo dostopovat, jsme se chtěli dostat do Tsetserlegu nedaleko Kharkhorinu, ať nemusím opět do UB. Bohužel nic nejelo, tak jsme dostali radu jet do Erdenetu a odtamtud to Tsetserlegu. Jak správně asi tušíte, plán nevyšel a nakonec jsme stejně skočili v UB. Akorát asi o tři dny později, než kdybychom tam jeli přímo. Tak jako v Itálii vedou všechny cesty do Říma, V Mongolsku vedou všechny do Ulaanbaataru. Naštěstí v Kharkhorinu se nám tak líblo, že všechna příkoří byla zapomenuta. Navíc jsme si odtamtud dopřáli ještě cestu sdíleným taxíkem ke krásnému údolí Orkhon.
Poušť Gobi
Návštěva Gobi bez auta či jiného dopravního prostředku vlastně ani není možná. My měli velké štěstí, že jsme se v autobuse do města Dalanzadgad na jihu Mongolska seznámili s italským párem, co měl zajištěné auto s řidičem a průvodcem. Nabídli nám, že pokud se podělíme o náklady, můžeme s nimi. Řidič měl obvyklé Mitsubishi Delica dovezené z Japonska a jako bonus uměl trochu polsky a dobře rusky. Naše znalosti polštiny a ruštiny jsou minimální, ale občas jsme rozuměli lépe řidiči než angličtině naší průvodkyně :) Na druhou stranu, průvodkyně byla velmi milá, dobře se o nás starala a připravovala nám všem i veškeré jídlo. 1 milion MNT za 6 dní zní dost, ale ve skutečnosti to bylo onehdá méně než 10 tisíc za dva lidi včetně veškerých nákladů na jídlo a spaní. Navíc jsme nemuseli řešit itinerář a hlavně jezdit v místech, kde skutečně žádné silnice nejsou a jezdí se jen dle zkušeností a instinktu. Každopádně jsme měli obrovské štěstí, že nepršelo. Lidé nám vyprávěli, jak byli třeba mnoho hodin uvězněni s autem v bahně. A to i několikrát za sebou.
První zastávka na jihu Mongolska byla Tsagaan Suvarga (White Stupa) s písečnými a kamennými formacemi, které na slunci září všemi barvami. Další den byly na pořadu Bayanzag (Flaming cliffs). Je to trochu podobné, ale slavné je to především díky nálezu zkamenělé dinosauřího vejce. Nejzajímavější byly ale samozřejmě písečné duny obklopené horami, potoky, zelenou trávou a pasoucími se koňmi. Jako správní turisti jsme se projeli na velbloudech a zajezdili na bobech po dunách. Ale přišlo nám, že tady se o velbloudy starali dobře a večer je vypouštěli volně na pastvu. Poslední dva dny jsme pak trávili v okolí Yol Valley. Které bylo sice super, ale nikoli tak spektakulární jako místa u Gobi zmíněná výše.
No a nakonec, byť jsme byli na jihu relativně nedaleko čínských hranic, bylo třeba jet autobusem 10 hodin zpět na sever do UB, abychom následně jeli 13 hodin vlakem na jih na hranice s Čínou.
Co nás uchvátilo:
Příroda - všechno je tak fotogenické a kýčovité, že fotoeditor je skoro zbytečný (byť jsme ho samozřejmě použili). Zelená je superzelená, modrá je supermodrá. Všude koně či velbloudi, kteří se rádi usmějí do kamery. Přijde mi, že i místní jsou na svou přírodu náležitě hrdí a umí si jí i vážit. Neviděli jsme nikde žádné odpadky a ačkoliv ve vesnicích nemají třeba ani asfaltovou silnici, mají tam čisto.
Ploty - respektive jich téměř naprostá neexistence (alespoň mimo města). Prostě jakou cestu si zvolíte, tou jdete či jedete. A jak se říká, to nejlepší bývá zdarma, tak až na výjimky se nám nestalo, že by se někde v přírodě platil vstup, či že by byl přístup limitován.
Místní lidé - Není to vždy úplně snadné popsat výstižně místní obyvatele. Od cizinců si drží odstup a příliš se nesmějí. Což nám připomíná východní Evropu či Rusko. Na druhou stranu vždy pomohou (poradí, rozdělí se o jídlo, svezou vás). Ani jednou se nám nestalo, že by nás chtěli “natáhnout”. Ale s taxíky či na nádražích je třeba být obezřetný. Úžasný zážitek je přespávání v jurtě, obzvláště pokud je poblíž skutečná mongolská rodina. Dobrá rada také zní, pokud je někdo moc přátelský, je to možná tím, že je opilý. V takovém případě je třeba se snažit vyhnout problémům.
Na co se připravit:
Doprava - většina silnic je dost špatná, popřípadě vůbec neexistuje. A tam kde cesta chybí vám třeba 10 kilometrů autem může zabrat hodinu. Super je vlak, ale mají v zásadě jen jednu trať, co vede přes Ulaanbaatar z Ruska do Číny. Velké autobusy a vlaky mají jízdní řády. Na méně vytížených cestách se vyráží, až se autobus naplní a klidně čekáte půl dne (a když už konečně jedete tak se po hodině zastaví a jde se na jídlo).
Čas - to je zcela relativní pojem. V Mongolsku prostě plyne čas jinak. Tomu se musí člověk přizpůsobit, jinak by se zbláznil.
Jídlo - na dietu je Mongolsko to pravé. Mimo velká města (a že jich moc není) to s jídlem není lehké. V krámcích není velký výběr a v jídelnách se většinou zpracovává skopové, což není úplně to pravé ořechové. Já za měsíc v Mongolsku dostal svou váhu ze 75 kg na 65 kg. Povinnost ovšem je vyzkoušet zkvašené kobylí mléko čili airag. Jinak v Ulaanbaataru frčí korejská kuchyně. Celkově mají mongolové Koreu (tu jižní samozřejmě) hodně v oblibě.
Toalety - to je opravdu kategorie sama pro sebe. S opuštěním města se evropské záchody mění na turecké (v tom velmi dobrém případě) či na rozpadlou kadibudku, popřípadě na nekonečnou pláň (strom či les aby člověk pohledal).
Jazyk - s angličtinou člověk moc nepochodí, kupodivu ani moc s ruštinou. Velkou výhodou je, že k zápisu je použita “azbuka” takže člověk alespoň přečte názvy měst, obchodů či míst.
Náklady a ceny:
Jak už jsem psal výše, nejdražší je se do Mongolska dostat. My, co jsme měli dostatek času, jsme zvolili let do Pekingu a pak vlakem a busem na hranice. Následně vlakem do Ulaanbaataru (a stejně tak i zpět). Cesta vyšla přibližně na 1 500 Kč, když si ji člověk zařídí sám. Což je zlomek toho co by stál přímý vlak, či co by si řekla turistická kancelář za zprostředkování.
Celkově je Mongolsko levná země. Dálkový autobus byl za cca 30 000 MNT. Levný dvoulůžkáč za 40 000 MNT na noc. Spaní v jurtě se snídaní za 15 000 MNT. Jídlo v bistru od 5 000 v restauraci od 10 000 MNT. Vstupy 4 000 – 8 000 MNT.
Co může člověku trochu provětrat peněženku je vzít si auto s řidičem. Obzvláště, pokud je to přes zprostředkovatele. Ale na spoustu míst (jako třeba Gobi) je to zpravidla jediná rozumná možnost. Ceny jsou pak v řádech tisíců na den za auto, ale zase včetně řidiče, jídla či ubytka v jurtách nebo stanech. Cestovky to nejčastěji nabízely za 50 USD na osobu a den. My například potkali čtyři holky z Izraele a říkaly, že měly auto s řidičem snad za 100 USD na den, jelikož se domluvily přímo s řidičem.
Zažili jsme ale i Itala co si s přítelkyní koupil na cestu po Mongolsku koně. Jenže druhý den jim utekli, takže s touto možností bych byl opatrný :)
Jak se ti cestopis líbil?
Pavel K procestoval 68 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 1 rokem a napsal pro tebe 3 úžasné cestopisy.
Zobrazit profil4 komentáře
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Souhlas, Mongolsko je pecka, byl jsem tam na podzim prevazne trekovat a Golden Eagle festival v Olgii nemel chybu.
Tak to věřim. Na západ k Altaji bych se také chtěl podívat. Ale už je to trochu dál :)
Tak to je velká paráda, jedu tam.
Super fotky, praktický a pěkně strukturovaný cestopis, díky za něj.
Díky. Já bych se rád někdy podíval do Saudské Arbáie, takže pokud by k tomu došlo, nechám se zase na oplátku inspirovat tvojim cestopisem :)