Na Machu Picchu hezky po svých

Blížil se Silvestr a a narazil jsem na levné letenky do Peruo d British Airways. Nízká cena ale byla zaplacena složitostí cesty – měl jsem odlétat z Amsterdamu do Londýna, pokračovat do Miami a nakonec do Limy. Zpáteční cesta byla z Limy do Madridu, následně do Londýna a zpět do Amstredamu. Jelikož tohle měl být můj první let s přestupem a zároveň první let přes oceán, složitější routing jsem si asi vybrat nemohl. Vytýčil jsem si dva cíle – Machu Picchu a megaměsto Limu. Abych nebyl tuctový turista, a protože od malička miluji hory, chtěl jsem zkusit vysokohorský trek. Protože jsem ale zhýčkaný, našel jsem si společnost prodávající trek all inclusive. Musel jsem sice chodit, ale o zbytek bylo postaráno.

Přípoj do Amsterdamu jsem vzal od ČSA, které byly levnější než má oblíbená KLM. Nicméně s letem BA se začaly dít psí kusy. Nejdříve se let AMS-LHR posunul o čtvrt hodiny. Ok, s tím jsem neměl problém. Ale BA ano, protože čas na přestup klesl o pět minut pod minimum. 

S tím jsem měl problém a tak jsem volal německému prodejci letenek. Prokousat se přes hlasový automat v němčině byl solidní zážitek. Ale uspěl jsem a potvrdili, že rezervaci opravili. Ale v noci se spustila nová kontrola a situace se opakovala.

Po několika iteracích, když jsem pochopil, v čem je problém, jsem zažádal o posun letu do Londýna na brzké ráno. Tudíž bych měl v Londýně dost času na přestup. Problémem ale byly letenky od ČSA. Už jsem byl připraven obětovat nemalou částku za posun letu, což naštěstí ČSA umožňují, když ČSA také začalo šibovat s časem letu z Prahy. Tak jsem změn využil a zažádal jsem o bezplatný přesun na předchozí den. Cítil jsem se klidný. Sice poletím už o den dříve, ale využiju večer na procházku po Amsterdamu. Ráno poletím do Londýna a odpoledne do USA. Prostě klídek, co by se mohlo pokazit?

Let do Amsterdamu proběhl klidně a přistál jsem na čas. V poklidu jdu pro odbavený batoh, když mi pípne mobil. 

Okamžitě začnu jednat. Připojuji se na wifi a volám přes skype do agentury, která mi prodala letenky. Smůla, je po pracovní době. Procházím web BA a volám do britské pobočky, která má díky časovému posunu ještě otevřeno. Čekám snad čtvrt hodiny, než se dostanu na řadu. Operátor se nejdříve diví mému routingu, ale hledá alternativní spoj. Pak zjistí, že let z Miami operuje LATAM airlines a sdělí mi, že mi nemůže pomoci. Sakra. Copak má moje vysněná cesta skončit už v Holandsku?

Jdu hledat pomoc na letišti. Po chvíli bloudění najdu přepážku BA a před ní frontu. Po půl hodině čekání jsem na řadě a slečna mi najde přímý let do Limy. Ano, místo dvou zastávek můžu letět rovnou do Limy. A i když odletím o pár hodin později, dostanu se do cíle už večer. Zaujalo mě, že BA mi vystavila letenku u konkurenční KLM (na letence byla cena 146€). Slečně moc děkuji, na letišti najdu květinářství a koupím ji puget.

Vzhledem ke zdržení večerní procházka Amsterdamem padá a zamířím rovnou do hotelu De Munck. Vybíral jsem podle ceny a je to znát. Schodiště strmé, pokoj stísněný a strop pro mě tůze nízký. Ale po tom stresu jsem byl rád, že aspoň tato rezervace vyšla dle plánu. Ráno jsem měl naopak více času a tak jsem šel na hlavní nádraží pěšky. Do Holandska jsem letěl již několikrát služebně, ale neměl jsem nikdy možnost si Amsterdam prohlédnout.

Let do Limy trval únavných 12 hodin. Měl jsem nakoupené polštářky, ale stejně jsem nedokázal usnout. V letadle jsem zaslechl češtinu. Hotel, který jsem si v Limě narychlo rezervoval, mi poslal taxikáře. Po přečtení blogu „Deset rad, jak přežít v Limě jízdu taxíkem“ jsem neměl odvahu vzít si anonymního taxikáře z ulice. Za nekřesťanských 60 solů mě odvezl do hotelu Miraflores Suites Centro. Ráno jsem se probudil odpočatě a dal si prima snídani. Teprve teď jsem měl přistávat z Miami. Nahodil jsem batoh na záda a šel na výlet.

Jízdu místními autobusy jsem vzdal předem. Lima má obyvatel jako Česko a absolutně jsem netušil, kam který autobus jede. Navíc byly přecpané. Na stupínku postával průvodčí a vybíral jízdné. Autobus jsem ignoroval, kouknul do mobilu na mapu a vyrazil na pláž. Šel jsem zhruba stejně rychle, jako jel autobus – v zácpě. Čtvrť Miraflores má evropský ráz a je považována za bezpečnou. Leží na kopci, takže je chráněna před tsunami. Co to znamená, jsem brzy pochopil. Když jsem dorazil k moři, u silnice byla závora s nápisem, že v případě tsunami je silnice uzavřená.

Šel jsem po chodníku podél silnice Bajada de Armendariz a Circuito de playas dolů z kopce. Najednou chodník skončil. Dále jít nešlo – přede mnou plot, napravo skála a nalevo tříproudá silnice s provozem jako na pražské magistrále. Večer jsem po ní popojížděl v koloně v protisměru. Dnes po ní fičela auta stovkou. Místní sportovci ji přebíhali, ale já měl na zádech krosnu. 

Neváhal jsem, vrhl se mezi auta a přeběhl do středového pruhu. V protisměru byl provoz řidší, takže jem v klidu přešel na pláž Tichého oceánu.

Byl listopad, takže moře bylo ještě chladné. Neodolal jsem a šáhl do studené vody. Kolem mne polétavali racci. Všude byly cedule ukazující směr evakuace v případě tsunami. Na prázdné pláži postávalo několik pracovníků. V Peru bojují s nezaměstnaností vytvářením hromady zbytečných pracovních pozic. Například u nemocnice stál každých 50 metrů hlídač vybírající parkovné.

Mou další zastávkou byla Huaca Pucllana. Až do dvacátého století šlo o kopec, na kterém motorky jezdily cross. Pak ale přišli archeologové a vykopali unikátní pyramidy předcházející Inky o tisíc let. Představte si městskou čtvrť, třeba Vinohrady, a uprostřed 1500 let staré pyramidy vysoké asi 50 metrů. Udělal jsem si skoro celý okruh, než jsem našel vstup. Vstupné stálo 12 solů a prodavačka tiskla vstupenky na jehličkové tiskárně a pak je usilovně razítkovala. Průvodce nás provedl celý komplexem a vykládal jeho historii. Nejvíce mě zaujaly dvě fakta. Stavba je postavena z nepálených cihel. Když jsem se zeptal, jak mohly přečkat tolik století, průvodce mi řekl, že v Limě neprší. Co přistáli Španělé před pěti sty lety, údajně ještě nepršelo. Cihly, ze kterých jsou pyramidy postavené, mají zvláštní tvar s dírami. Díky němu stavba přečkala všechna zemětřesení včetně 8,4 Richterovy škály.

Dále jsem měl v plánu získat SIM kartu, abych byl online a dostupný. Úkol v Česku na pár minut se ukázal problémem v Peru. Trafikanti umí dobít kredit, ale pro SIM kartu musíte do pobočky. A těch je málo. Musel jsem se vrátit několik kilometrů do pobočky operátora Claro. Tam jsem si vystál hodinovou frontu, kde jsem ukázal pas a pracovník vyplnil formulář. Pak jsem šel do další fronty na zaplacení 6 solů za kartu. Následně jsem se vrátil a čekal na vydání karty. Raději jsem požádal o její aktivaci. A nakonec další fronta u automatu pro dobití kreditu 30 solů. Fuj. Telefon jsem vyzkoušel. K volání do Česka musíte stejně jako v USA na začátek vložit 011 a pak teprve mezinárodní předvolbu země. Tedy 011420 a pak české číslo. Jelikož jsem měl konečně data, zavolal jsem si Uber a nechal se dovézt na autobusové nádraží Av. Javier Prado Este, kde mě měla čekat dvacetidvouhodinová jízda do Limy. Netušil jsem, jak dobrodružná bude.

Na rovinu se přiznám, že jsem cestou autobusem chtěl ušetřit. Jízdenka vyšla trochu levněji než letenka a navíc jsem nemusel platit jeden nocleh. Jako poslední důvod jsem měl naivní představu, že se v autobuse aklimatizuji na vysokou nadmořskou výšku. Blbost. Ztratil jsem jeden den a v autobuse jsem nezamhouřil oka. Musel jsem se modlit, abychom dorazili do cíle celí. Autobus firmy Cruz del Sur byl luxusní a dvoupatrový. Abych si cestu náležitě užil, vybral jsem si horní patro a první sedačku. Úžasný výhled, ze kterého mi mrzla krev. 

Po několika hodinách jízdy podél pobřeží jsme dorazili do proslulé Nazcy. Světoznámé obrazce viditelné jen z letadla jsem ale vynechal. Ve dvě ráno autobus zamířil do And. Brzy jsme dojeli kamión. Náš řidič se nerozpakoval a suverénně jej předjel přes plnou čárou. Měli jsme vystoupat více než čtyři tisíce metrů a tak nás čekaly nekonečné serpentiny. Tři sta metrů rovně, prudká zatáčka, tři sta metrů rovně, další prudká zatáčka, opakuj do zblbnutí. A neustálé předjíždění pomalejších autobusů nebo kamiónů. Nejlíp se předjíždí v zatáčce. Že do ní není vidět? Nezájem. V noci jsem si dělal alespoň bláhové naděje, že se řidič řídí světly protijedoucích aut, ale po rozednění se styl předjíždění nezměnil. Žádný div, že sem tam to nevyjde a pak se v novinách dočtete o nehodě v Peru s desítkami mrtvých. Vraky zůstávají ležet v údolích, asi jako memento.

Ukázka jízdy autobusem: https://www.youtube.com/watch?v=mllBSie0o0s

V šest ráno jsme vyjeli na náhorní plošinu. Krajina získala pouštní charakter a připomínala fotky z Marsu. Samé skály a kameny, mezi kterými se kroutila naše asfaltová silnice s kvalitním povrchem.Na mobilu jsem sledoval polohu na mapě a nadmořskou výšku. Maximum bylo přes 4500 metrů nad mořem. V průběhu jízdy se mi začalo dělat špatně. Nevím, zda to byla horská nemoc či kinetóza, ale spolucestující mi dal čichat líh a docela to pomohlo. Také pomáhalo dýchat zhluboka. Ze svého výhledu jsem sledoval, jak řidič najíždí do zatáček, kola jen centimetry od hluboké strže. Líbilo se mi nádherné údolí Cotaruse. Následovalo indiánské město Chalhuanca obklopené zelení, kde jsem pozoroval jsem děti na cestě do školy. Před desátou jsme projeli městem Abancay a po třetí odpoledne jsme konečně dorazili do Cuzca.

Vzal jsem si taxíka do hotelu Hosteria de Anita a ubytoval se. Měl jsem pokoj v prvním patře. Vyšlapal jsem schody a nemohl jsem dýchat! To jedno patro s batohem na zádech mě zmohlo, jako nic dříve v životě. Milionové Cuzco leží ve výšce 3400 metrů a to už je znát. Vzduch je řidší a tak každým nádechem do sebe dostanete méně kyslíku. Místní Indiáni mají více červených krvinek, ale my Evropani jsme marní. Večer jsem se prošel po Cuzcu, viděl jsem festivu – zpívající a tančící děti, dal si pivo a šel spát.

Ukázka festivy: https://www.youtube.com/watch?v=A8oRoUzM9Gk

Další den ráno jsem bral jako přípravu na trek. Nad městem ční rozvaliny inckého chrámu Sacsayhuamán. Vydal jsem se svěží chůzi vpřed, abych se po pár desítkách metrů zastavil popadajíce dech. V téhle výšce se rychle chodit nedá. Zvolnil jsem na polovinu a šnečím krokem jsem dorazil k vysokým schodům.

Pak jsem kolem kostela San Cristobal dorazil k bráně do areálu. Od místní indiánky jsem koupil igelitový sáček se sušenými lístky koky. Koka má údajně pomáhat vyrovnat se s výškovou nemocí. Vzal jsem jeden lístek – chutnal jako seno. Rozžvýkal jsem jej a nic. Tak jsem si vzal druhý, třetí, čtvrtý – a začal mě brnět jazyk. No, raději jsem rozžvýkanou hmotu vyplivnul, zaplatil vstupné 70 solů a vydal se šlapat další kopec.

Nahoře mě odchytl Indián s nabídkou, že mi bude dělat průvodce. Po kratší diskusi jsem souhlasil s cenou 10 eur a vyrazil jsem obdivovat tuto památku. Průvodce se ukázal dobrou investicí, neboť mi poutavě vyprávěl historii svého národa (Španěly moc nemusí), vysvětloval, co vidím a jaký to mělo význam. Z celého chrámu zbylo jen 20%, zbytek Španělé rozebrali a z kamenů postavili katedrálu, kostely a sídla v Cuzcu. Stála zde dvacet metrů vysoká kaple se střechou pokrytou pláty zlata. Ty Pizarrovi Španělé ukradli jako součást výkupného za inckého panovníka Atahualpa. Gigantický zlatý chrám na kopci musel vypadat úchvatně.

I dnes rozvaliny budí úžas. Jak skvělí museli být stavebníci, kteří postavili sedm metrů vysoké a 21 tun těžké bloky, bez železných nástrojů a malty z nich postavili zdi s přesností, že byste mezi dva kameny nestrčili špičku jehly? Navíc je Peru tektonicky aktivní oblast a silná zemětřesení jsou zde častější než u nás záplavy. Ale inkčtí mistři věděli, jak si poradit. Narozdíl od Španělů, kterým jejich pravoúhlé katedrály při zemětřesení popadaly. Prošli jsme ještě Muyuq Marka a Rodadero, kde jsou ve skále vytesány jeskyně. Průvodcův syn mě jimi protáhl. Nakonec mě průvodce vzal do blízké vesnice, kde měl obchod s oblečením z vlny Alpaca.

Další zastávkou byla starodávná kaple Q’enqo. Byla chráněna valem z obřích balvanů, nicméně úroveň řemesel ještě nedosahovala inckých kvalit. Uvnitř byl labyrint do skály vytesaných jeskyň, kde je obětní stůl i panovnické křeslo. Cestou zpátky jsem vylezl na jednu skálu a pak sešel do Cuzca. Už mě trápil hlad a tak jsem zapadl do místní restaurace. Chtěl jsem si dát morče, ale nenašel jsem jej na jídelním lístku a tak jsem skončil u burgeru s pivemo. Po dobrém jídle jsem cestou do centra náhodou narazil na nejfotografovanější zeď z celého Cuzca – je v ní dokonale opracovaný a umístěný kámen s dvanácti hranami.

Večer jsem nakoupil zásoby na trek (14 čokoládových tyčinek, koka lístky a bonbóny – nechutné a vodu, dohromady za zlodějských 117 solů) a setkal se s průvodcem mého treku. Půjčil jsem si trekové hole za 20 dolarů a odmítl jsem si připlatit za nafukovací karimatku. Což byla blbost. Druhý den ráno mě měl vyzvednout ve 4:40. Nádavkem jsem se dozvěděl, že firma, u které jsem koupil trek, mě pošle s úplně cizí skupinou. Což mi mělo způsobit nečekané trable.

Nechutně brzy ráno mě v hotelu vyzvedl průvodce. Nechal jsem v recepci část věcí, abych je nemusel tahat s sebou a vyrazili jsme pěšky k autobusu. Docela trvalo, než jsme se vymotali z kolon a konečně opustili Cuzco. V autobuse seděla skupina turistů a naši průvodci. Cesta probíhala vesele. Řidič jezdil jak blázen a když jsme se na poslední chvíli vyhnuli čelní srážce v nepřehledné zatáčce, kde podle prastarých peruánských zvyků předjížděl, dostal i s našimi průvodci záchvat úlevného smíchu. Když jsme ale opustili silnici a jeli podél řeky Urubamba po úzké hliněné stezce a vyhýbali se protijedoucím vozidlům na samý kraj srázu, do smíchu mi nebylo. Ale zvládli jsme to a dorazili do městečka Ollantaytambo, odkud jsme šli dále po svých.

Ve městě jsem šel na snídani a další nákup. Nedoporučuji, gringo přirážka byla ještě horší než v Cuzcu. Na parkovišti jsme dostali brífink a mohli jsme si odložit spacáky a další osobní věci do zeleného pytle, který ponesou naši nosiči. Limit byl sedm kilo na hlavu. Následovala skupinová fotka u rozdělovníku na 82. kilometru a vyrazili jsme. Jen jsme sešli první kopec, čekal nás první checkpoint. Úředníci zkontrolovali naše pasy a vyhledali si naše jména v seznamu. Poté proběhlo vážení vaků našich nosičů. Nežstát začal regulovat tyhle výpravy, padesátikiloví Indiáni běžně nosili náklad těžší než oni sami. Indiáni sice odbory zatím nemají, ale zaručené snesitelné podmínky už ano.

Přeběhli jsme most a oficiálně vstoupili na slavný Inca trail. Víte, jak Machu Picchu přežilo Španěly? Když se Inkové dozvěděli o blížící se pohromě, strhli most a zbořili začátek cesty. Když o pár měsíců později dorazili Španělé, příroda dokázala zakrýt cestu džunglí, takže ji minuli. V Machu Picchu žila převážně šlechta, nicméně se začali připravovat na odboj. Po pár letech vyrazili do bitvy, kterou slavně projeli. A na Machu Picchu se zapomnělo. Nicméně úplně opuštěné nebylo. Žilo v něm pár rodin. Oficiálním objevitelem je americký archeolog Hiram Bingham, vzor Indiana Jonese.

Začátek cesty mi připomínal Pustevny. Široká kamenitá cesta se stovkami lidí. Občas v protisměru ošklivá Indiánka s párem oslů. Turisti šli pomalu a kolem nich prolétávali jako pírka nosiči s vysoko naloženým nákladem. Průvodce nám ukázal kaktusového brouka košenila, ze kterého se vyrábí přírodní barvivo karmín (E120). Rozmačkal jej mezi prsty a pomazal si obličej, takže fakt vypadal jako Indián na válečné stezce. V klidu jsem si vykračoval s batohem na zádech, když se cesta stočila do údolí. Přešel jsem po mostě potok a vešel do vesnice, kde byla hromada stanů, kde se připravoval oběd. Něco je špatně. My jsme měli mít oběd až za dvě hodiny!

Podíval jsem se zpátky a na kopci jsem zahlédl nosiče se zelenými batohy. To je moje výprava! Vrátil jsem se zpátky a zjistil jsem, kde jsem udělal chybu. Široká cesta vedla do údolí, úzká pokračovala do kopce. Řeknu vám, adrenalin dokáže s člověkem udělat divy. Zařadil jsem maximální rychlost a šel jsem jako drak. A zhruba po dvaceti minutách samoty jsem konečně zahlédl nosiče. Paráda, dokázal jsem dohnat Indiány v jejich domácím prostředí! Bohužel neuměli jazyky a tak jsem se s nimi dorozumíval horko těžko. Dokázali anglicky říct jen lunch a ukazovali zpátky směrem do údolí. To se mi nezdálo. Došlo mi, že to asi není moje skupina a podle zelené barvy batohů se orientovat nemůžu.

Co teď? Mám se vrátit zase zpátky a pak jít tenhle výšlap podruhé? Ani náhodou, jazyk jsem měl někde až na tričku. Rozhodl jsem se, že raději oželím oběd a budu pokračovat do tábora, kde máme nocovat. Stačí přece jít po Inca trail a nemůžu kemp minout, ne? Nevím, zda rezignovaně či odhodlaně, ale šel jsem dále. Teď už v klidnějším tempu. A štěstí mi přálo, narazil jsem na opozdilce z naší skupiny s průvodcem. To se mi ulevilo. Okamžitě jsem si zapamatoval jméno skupiny Alpaca Expeditions.

První oběd jsme měli ve vesničce Miskai, kde jsme si v rodinném domku dali místního pstruha. Pak jsme pokračovali do Llactapata, což byla malá incká vesnička na kopci. Původně sloužila jako zájezdní hostinec pro Inky. V údolí se pod námi rozprostíraly pozůstatky vesnice Patallacta s proslulými terasovitými poli. Bohužel jsme se mohli kouknout jen z dálky. Čekalo mě ale více podobných archeologických komplexů, takže nebylo nutné truchlit.

První noc jsme trávili v tábořišti Llulluchapampa ve výšce 3800 metrů. Čekaly nás tu menší stany na spaní, velký party stan na jídlo, barel s nechutnou převařenou vodou a dokonce přenosná toaleta. Nezávidím nosiči, co se o ni staral :-) Večeře byla skutečně all inclusive. Na začátek jsme se rozehřáli čajem z lístků koka, mé hodnocení 4-. Pak nám kuchaři upekli hromadu zeleniny, různých druhů brambor a kuřecího masa. Člověk se fakt cítil jako v restauraci a ne na treku.

A pak začala noční můra. Ležel jsem na karimatce a cítil jsem každý kámen. Převaloval jsem se a nemohl jsem usnout. Do toho jsem zjistil, že spacák je mi malý. Při objednávce jsem psal, jak jsem vysoký a že potřebuji dlouhý spacák. No, peruánský soudruh udělal chybu a já se klepal kosou až do rána. Ráno jsme vstávali brzy, asi kolem páté. Kolem nás se tyčily pětitisícové vrcholy a měl jsem úžasný výhled na vrcholky hor, přes které se valily mraky. U stanu nás čekal šálek horkého hnusného koka čaje a malý vlhký ručník na hygienu. Po dobré snídani jsme vyrazili na nejtěžší úsek cesty.

Stezka na této straně hor procházela pralesem. Většinou byla hliněná, některé úseky byly zpevněné kameny.  Čekal nás ďábelský výstup k přechodu mrtvé ženy ve výšce 4200 metrů nad mořem. Po pravé straně nádherné zelené údolí, nalevo svah hory a před námi se do nekonečna vine had stezky, kde vidíte turisty a nosiče jako malé tečky v dáli. A když dojdete na konec, stezka zabočí na druhou stranu a zase šplhá nahoru. V této výšce se již stezka stala kamenným schodištěm. Pak se ohlédnete za sebe a ten pohled vám vyrazí dech. Nejen krásou údolí a hor, ale i tou vzdáleností, co jste ušli. Když se otočíte dopředu, vyrazí vám dech, co vás ještě čeká. 

Jedna padesátiletá turistka s Tchajwanu potřebovala pomoc, takže ji náš průvodce nesl batoh. Na této cestě jsem si také šáhl na dno. V noci jsem prochladl a lezla na mě horečka. Na prvním stoupání bylo horko, že jsem šel v triku. Jak jsme ale stoupali, začalo být chladno a foukal studený vítr. Oblékl jsem si mikinu. Začal jsem mít potíže s dechem. Šel jsem velmi pomalu, asi jsem byl ze všech nejpomalejší. 

Stezka stoupala velmi prudce a neměla žádné rovné úseky. Bylo to nekonečné stoupání. Konečně jsem zahlédl vrchol, kde čekala naše skupinka. Napnul jsem síly a vyšlapal nahoru, kde jsem se dočkal potlesku. Zvládl jsem to, dostal jsem se na 4200 metrů nad mořem. Průvodce mi na prst přiložil nějaký měřák a sdělil mi mé hodnoty: 85 tep, 91 kyslík. Prý to byla jedna z nejlepších hodnot, já se tak ale rozhodně necítil.

Cestou dolů jsem ožil. Vzpomněl jsem si na své dětství z hor a skákal jsem z kamenů jako kamzík. Teď jsem byl naopak ze všech nejrychlejší. Krajina se také proměnila. Průvodce říkal, že na této straně hor je džungle. Cesta byla celá kamenná. Místy byla i pěkně vysoko na srázu, ale necítil jsem strach. Narozdíl od pražských dláždičů Inkové ovládali své řemeslo a kameny po pěti stech letech perfektně držely. Průvodce říkal, že je to vše původní a pokud není sesuv půdy, nebylo třeba cestu opravovat. Narozdíl od Prahy, kde nová dlažba do půl roku rozpraská. Klesli jsme až na 3000 metrů a vystoupali znovu do 3800 metrů.

Největší atrakcí byly ruiny Sayacmarca ve výšce 3600 metrů. Když jsem viděl ty prudké schody, moc se mi nechtělo. Ale pak jsem se překonal, nechal jsem batoh dole a začal šplhat. Schody měly svažitost asi jako žebřík, úchyty nebyly žádné. Vylezl jsem nahoru a procházel si touto opuštěnou vesničkou. Měl jsem celý komplex skoro jen pro sebe. Celé údolí a protilehlé svahy byly jako na dlani. Vesnice nepotřebovala žádné opevnění, vedla zde jediná přístupová cesta, po které jsem přišel. Ubránil by ji jediný muž s oštěpem. Nevýhodou vesnice bylo, že zde nebyl prostor pro zemědělství.

Čekala nás druhá noc ve stanu. Postěžoval jsem si průvodci na špatný spacák a horečku. Dal mi aspirin a vyměnili jsme si stan. Jeho byl mnohem teplejší a větší. Nechápu, jak se do něj soukal, spacák byl nejmíň o půl metrů delší než on sám. Konečně mi bylo teplíčko. Pod karimatku jsem naskládal oblečení, abych zem nebyla tak tvrdá. Ostatní měli nafukovací karimatky a byli spokojeni. Tady jsem šetřil na špatném místě. Ráno jsem se zeptal průvodce, jak se mu spalo. Tvářil se kysele. Počasí třetího dne se ale zkazilo. Byla zima a poprchávalo. Kameny byl mokré, ale kupodivu vůbec neklouzaly. Dnešní den měl být relativně snadný, průvodce říkal peruvian flat. Takže asi něco jako výlet na Sněžku :-)

Cestou náš průvodce zastavil u trsu rostlin a začal nám vyprávět, jak Indiáni lovili krocany pomocí otrávených střel. Utrhli místní kopínatou rostlinu a natrhli ji. Špičku namočili do jedu žáby. List si opřeli o rameno a prudce trhli. Čepel listu se urval a letěl pryč jako šíp. Nejdříve nám to předvedl a pak jsme to zkoušeli sami. Vzal jsem tedy list, zamířil a střelil jsem na cestu před námi. Šíp letěl dobrých deset metrů daleko! Získal jsem si respekt.

Po chvilce jsme dorazili k Inckému tunelu. Skála byla příliš prudká na to, aby na ni postavili stezku, tak se jednoduše prokopali skrz na druhou stranu. Průvodce nás vždycky zastavil a udělal nám fotku. Pak jsme začali klesat dolů po prudkých a vysokých schodech. Dole se schovával druhý průvodce, který na nás bafnul. Turisté se obvykle lekli, ale moje reakce byla jiná. Automaticky jsem zvednul  hole a namířil je do obličeje průvodce, takže se leknul on. Opět jsem si šplhnul.

Za tunelem vydýchávala leknutí mladá Američanka z Floridy a průvodce se jí omlouval. Cestou jsme měli další zastávku, kde nám druhý průvodce předvedl vázání lan z trávy. Měl u sebe několik hrstí asi 30 centimetrů vysoké trávy. Začal plést a rychlými pohyby měnil trávu na pevné lano. Během pár minut vyrobil asi metrový provaz. Vyzval nás, ať vyzkoušíme jeho pevnost. Pořádně jsem zatáhl, lano vydrželo a Indián letěl mým směrem. My Valaši se nedáme! Z těchto travěných lan si Indiáni donedávna stavěli mosty nad propastmi. Respekt!

Před desátou jsme dorazili k městu nad oblaky - Puyupatamarca - ve výšce 3200 metrů. Bývalo to místo, kde se putující po Inca trail mohli občerstvit. Mě ale nejvíce zaujala lama, která se zde procházela. Chvilku chodila po kraji dva a půl metrů vysoké terasy a najednou seskočila dolů. Prostě klídek člověče. 

Už jsme se blížili k Machu Picchu - ale z druhé strany, když jsme došli k městu Intapata ve výši 2800 metrů. Když bylo znovuobjeveno, byl to jen prudký kopec v džungli. Dnes jsou všechny stromy pokácené. Můžete obdivovat neskutečnou práci, kdy Inkové během svého krátkého času dokázali v prudkém kopci vysekat terasovitá políčka, na kterých pěstovali 150 druhů hospodářských plodin. Strávil jsem zde snad půl hodiny šplháním z jednoho políčka na druhé.  A ten výhled na údolí řeky Urubamba byl priceless.

Poslední atrakcí před příchodem do kempu byl archeologický komplex Wiñaywayna, což jsou kamenné domy bez střech a terasovitá políčka. Když jste se koukli dolů ze svahu, zatočila se vám hlava. Představte si nejprudší černou sjezdovku a teď do ni začněte kopat terasu. Ukopnete čtyři metry hluboký zářez do hory, sejdete o dva metry níž a zopakujete si to. A takhle asi stokrát. Šílené. Okna a dveře  měly zase kosoúhelníkový tvar, který odolává zemětřesením. 

Inca trail měří 45 kilometrů. My to šli tři dny, Inkové to zvládali za jeden den. Dneska se trail dokonce běží jako maratón. Místní Indiáni se ale účastnit nemohou, běloši jim nedokáží konkurovat :-)

Poslední kemp byl největší. Sešly se sem všechny výpravy včetně jednodenních. Naši kuchaři nám na rozlučku upekli dort. Mají můj obdiv za snahu, ale na druhou stranu mi moc nechutnal. Rozloučili jsme se s nosiči a kuchaři, rozdali spropitné a šli spát. Čekal nás brzký budíček. Každý chce vidět Machu Micchu s rozbřeskem.

Vstávali jsme snad ve tři ráno. Bez snídaně jsme po tmě vyrazili k bráně do aerálu, abychom tam byli jako první výprava. Já neměl čelovku, jen světýlko do stanu a málem jsem se cestou zabil. Cesta naštěstí byla krátká, jen pár minut chůze. Skutečně jsme dorazili mezi prvními. Mohli jsme si tedy sednout na lavičky pod střechu. Opozdilci museli čekat venku. Kdyby pršelo, byli by na tom hůře. O půl šesté přišel úředník, zkontroloval naše pasy a permity a pustil nás dál. Nastal závod s časem. Sportovci vyrazili sprintem na několikakilometrovou tůru. Já šel v klidu a přišel jsem ke Sluneční bráně krátce po šesté. Nechal jsem se vyfotit s Machu Picchu za zády a pohodovým tempem jsem sešel do ikonického města. V protisměru jsem potkával turisty, kteří stoupali opačným směrem.

Dole v Machu Picchu (2400 metrů nad mořem) jsme měli sraz, průvodci nám rozdali vstupenky a šli jsme ven z areálu. Pak jsme prošli dovnitř skrz pokladnu a šli si poslechnout výklad našeho průvodce. A rozhodně stál za to. Jít sám, spousta informací by mi unikla. Zaujala mě dokonalá řemeslná práce královského paláce, nadčasový design některých staveb. Dozvěděl jsem se, že do oken chrámu pronikl první paprsek slunovratu, který zároveň prošel Sluneční bránou. Druhé okno zase mířilo na obdobnou bránu na vršku hory Huayna Picchu. Navrhl jsem průvodci, aby to příště demonstroval jeho kolega s laserovým ukazovátkem. Nebo že divně lomený kámen vrhá v určitý čas stín, který vypadá jako uctívaná anakonda. Viděl jsem místo, kde byla fontána. S průvodcem jsem si Machu Picchu užil rozhodně více, než jít sám.

Machu Picchu je jednosměrka, aby se turisté nepletli pod nohy. Měl jsem možnost si projít areál ještě jednou, ale byl jsem unaven a tak jsem šel na autobus. Předložil jsem lístek a sjel po nekonečných serpentinách do městečka Aguas Calientes. Chvilku jsem si procházel ten turistický blázinec se spoustou krámů, než jsem skončil v restauraci, kde jsme měli sraz. Dal jsem si pivo a konečně i křečka. Aspoň to tvrdili, možná to bylo jen kuře :-) Pozoroval jsem obří balvan, který visel na skále nad městem. Musel mít desítky metrů. Až se jednoho dne utrhne, zahraje si s městečkem kuželky. A že to není planá hrozba, ukazuje řeka plná obřích balvanů.

Do Cuzca jsme jeli luxusním vlakem Vista dome s panoramatickou střechou. Jízdenku jsem měl v ceně treku - stála 84 dolarů! V Cuzcu jsem přespal, konečně se osprchoval a druhý den jel taxíkem na letiště. Měl jsem letenku Star Peru do Limy. V klidu jsem seděl u brány a čekal na boarding, ale furt se nic nedělo. Vedlejší brána do Limy již začala odbavovat, tak jsem se postavil do fronty, ale bylo mi řečeno, že jde o jinou společnost. Začal jsem být nervózní, protože čas odletu se již blížil. Raději jsem šel hledat tabuli a na ni jsem našel, že mi změnili bránu. Pelášil jsem přes letiště jako zajíc, abych nastoupil do malého letadla jako poslední pasažér. Letadlo bylo plné Indiánů, jen v první řadě seděli dva běloši. Omluvil jsem se a sedl si vedle nich k okénku. Začali se bavit česky! Byli to dva Plzeňáci, co v Peru staví elektrárnu. Svět je fakt malý. Let jsem si užil, měl jsem nádherný výhled.

Poslední den v Limě jsem strávil ve dvou archeologických muzeích. Inkové byli jen jedna krátká epizoda v peruánské historii, Peru nabízí mnohem více. Rád se tam ještě někdy vrátím. Zpáteční cesta šla podle plánu. Takže nejdříve 12 hodin dlouhý let do Madridu, pak let do Londýna, skok do Amsterdamu, přespat v hotelu Ibis u letiště a ráno do Prahy. Stálo to za to!

Statistiky a informace: 

• trek probíhal začátkem listopadu, počasí se vydařilo, pršel jen jediný den
• fitbit hlásil vystoupaných 116, 350 a 227 pater
• fitbit napočítal 14, 22 a 20 kilometrů

Náklady

• letenka do Peru 8889 Kč (akce na CL)
• letenka do Amsterdamu 3799 Kč (zrovna byl nějaký festival)
• letenka Cuzco-Lima 2108 Kč
• autobus Lima-Cuzco 1309 Kč
• trek se všemi vstupy, jídlem, dopravou $766
• hotel De Munck AMS 68€
• taxi Lima 60 PEN
• vstupné pyramidy Pucllana 12 PEN
• hotel Lima 155 PEN
• SIM karta 6 PEN
• kredit do SIM 30 PEN
• uber na nádraží 19 PEN
• taxi do hotelu v Cuzcu 15 PEN
• večeře Cuzco 25 PEN
• zmrzlina 8 PEN
• čepice 30 PEN
• burger s pivem 17 PEN
• průvodce 10€
• vstupné Hacsa 70 PEN
• půjčení trekking holí  $20
• spropitné nosiči a kuchaři 110 PEN
• spropitné průvodce $10
• 2x hračka lama alpaca 35 PEN
• 2 pivo 10 PEN
• oběd - pizza, morče, džus, cola 84 PEN
• fotka jehně 3 PEN
• taxi na letiště 13 PEN
• uber z letiště 40 PEN
• pizza, mango smoothie 25 PEN
• uber do muzea 10 PEN
• vstupné archeologické muzeum 10 PEN
• vstupné do soukromého muzea 10 PEN
• uber k hotelu 13 PEN
• hotel 168 PEN
• McDonald menu se zmrzlinou 28 PEN
• večeře 23 PEN
• uber na letiště 40 PEN
• hotel Ibis AMS 52 €