Namibie v období dešťů

Místo mnoha slov několik čísel:

• Kdo: dvě kamarádky, společně cestují poprvé  

• Kdy: leden a únor 2019

• Počet dní: 27

• Trasa: Kapské Město - Noordoever -  Ai-Ais (kaňon řeky Fish River) - Luderitz - Kolmanskop - Sesriem - Swakopmund - Walvisbaai - Torrabay (Pobřeží koster) -  Opuwo - vodopády Epupa - národní park Etoša - Outjo - Windhoek - Mariental - Ketsmanshoop - Noordoever - Springbok - Kapské Město

• Auto: Nissan Single Cab 4x4

• Počet ujetých kilometrů: 7900

• Spotřebovaný benzín:  862 litrů

• Přibližné náklady na jednu osobu: letenka 13 000 Kč, namibijské vízum 3 200 Kč, půjčení auta 22 000 Kč, ubytování v kempech   6 700 Kč, benzin 8 800 Kč, vstupy 2 500 Kč, jídlo 5 000 Kč
  
  

Na Stolové hoře byla mlha tak hustá, že bylo vidět sotva na deset metrů. Výhoda byla, že tam bylo málo lidí, a ty, co tam byli, jsme stejně neviděly. Připadalo mi, že máme vrchol hory pro sebe. Tu a tam se z mlhy vynořila nějaká přízračná postava, ale brzy zase zmizela.

Naše auto je takový malý tank. V městském provozu bych s ním jezdit nechtěla, ale na prázdných namibijských silnicích, byť prašných, se řídí dobře. Jsou široké a mají většinou docela rovný povrch. Každé protijedoucí auto (asi jedno za půl hodiny) je už zdaleka vidět podle oblaku prachu.

Dojely jsme do místa, kde měla začínat ta cesta, ale byla tam zavřená brána a nedalo se projet. Vrátily jsme se na benzinku a začaly jsme se dotazovat. Chlapi nám vysvětlili, že se tam nesmí jezdit, protože v oblasti se těží diamanty a je vyloučeno, aby tam jel nějaký civilista, natožpak cizinec. Tak nám sklaplo.

Hleděly jsme k východnímu obzoru a za několik minut dle očekávání slunce nezklamalo a skutečně se vyhouplo nad obzor.  Písek získal sytou oranžovou barvu a bylo se na co dívat, co obdivovat a nad čím žasnout.

Dojely jsme na krásné a pusté tábořiště na břehu vyschlé řeky, před námi byly koleje v hlubokém písku a nám se moc nechtělo dál. Bylo nám jasné, že když zapadneme, nikdo nás nevytáhne a budeme si muset pomoci vlastními silami. Po chvíli přemýšlení jsme se rozhodly najít jinou cestu. Vrátily jsme se na tu hlavnější prašnou cestu, jely po ní pár kilometrů a našly další odbočku. Byla značená v mapě, ale nevěděly jsme, jak moc bude sjízdná. Zpočátku byla dobrá, ale potom se vnořila do nějakého údolíčka obklopeného skalami a opět došlo na koleje v hlubokém písku.  V tom údolíčku se občas táboří, jsou tam místa vybavená koši na odpadky a betonovými stolky a sedátky. To je všechno, žádná voda ani elektřina, dokonalá pustina.

Kemp je podivně ošklivý a nehostinný a jmenuje se St. Nowhere Camping and Spa… o Spa nemůže být ani řeč, ale my jsme skromné a kromě wifi máme všechno, co potřebujeme. Konec konců, jsme na konci světa, na pobřeží koster, široko daleko nic, a my máme tekoucí vodu, záchod, stůl a dřez, můžeme si uvařit, a od osmi do desíti dokonce teče teplá voda (později se ukázalo, že to není tak úplně pravda) a můžeme se vysprchovat. Někdo by nad tím ohrnul nos, ale pro nás poutníky v autě se stanem na střeše je to luxus.

Damarové mluvili těmi divně mlaskavými zvuky, které jsem se bez úspěchu snažila napodobit. Měla jsem hodně sucho v puse, ale i kdybych se napila, myslím, že bych to mlaskání stejně nezvládla. Ukázali nám, že mají čtyři typy „mlasků“, jeden složitější než druhý.  My jsme jim na oplátku řekly „tři sta třiatřicet stříbrných křepelek…“ a dost mě otrávilo,  že jeden mladík začal poměrně slušně  říkat „třista“. Myslely jsme si, že naše ř nedokážou vyslovit, ale nebylo to pro ně moc těžké.

Vyzkoušela jsem si drcení kukuřice na jemnou mouku (v mém podání moc jemná nebyla). Viděly jsme jejich chatrče, výrobu předmětů, jak se ženské barví tou hnědooranžovou hmotou, jak chlapi kovají ozdoby... asi jim to i pomohlo finančně, protože v tomto období moc lidí nejezdí a každého návštěvníka vítají s otevřenou náručí.

Ze zatáčky se v protisměru vynořila osamělá slonice a kráčela proti nám.  Vypadala klidně. Zastavila asi dva metry od nás, chvilku na nás hleděla, potom obešla auto zprava a pokračovala po silnici dál. Bylo to jako zjevení. Nemám ji vyfocenou, protože byla tak blízko, že by se mi ani nevešla do objektivu. Byla jsem tak zkoprnělá, že jsem si ji ani nevyfotila zezadu… ale ktomu bych asi stejně musela vystoupit zauta, a to se za á nemá a za bé bych se toho neodvážila.

... jízda po takovém povrchu je krajně nepříjemná. Všechno se pravidelně klepe a otřásá, auto působí dojmem, že se každou chvíli rozpadne, že vyskákají všechny šroubky, které ještě drží. Otřásá se samozřejmě každá buňka lidského těla. Kdybychom vezly mléko, vytřeseme z něj máslo, kdyby s námi jela těhotná žena slabší povahy, potratí. Kdyby to trvalo chvíli, dalo by se to vydržet, ale jsou to dlouhé kilometry neustálého natřásání. Řidič to má horší než spolujezdec, protože svírá v rukou třesoucí se volant. Proto se z místa řidiče, přestože jsme jinak kultivované dámy, tu a tam ozve zoufalý a dost sprostý výkřik vyjadřující beznaděj, zoufalství a znechucení. V Etoši je takových cest nejmíň polovina, a už jsme tady najely pár set kilometrů.

Ráno už nepršelo ani nebylo mokro, protože všechna voda se vsákla nebo odtekla, ale podle tmavě zbarveného písku bylo pořád vidět, kudy tekla. Vymlela si koryto těsně kolem auta a nemít střešní stan, asi by nás odnesla.

Leden a únor v Namibii je skvělý. Začátkem roku je sice období dešťů, ale my jsme za čtyři týdny zažily dva odpolední a tři celonoční prudké deště.    

Text a foto: Hana