Nevypočitatelná Indie a Nepál

Do Nepálu jsem se chtěl podívat už dávno. Jenže v letech nedávných to ze známých důvodů nešlo, a tak na něj došlo až nyní. Do Nepálu se jezdí zejména na treky, ale protože už nejsme nejmladší a naše trekovací období již minulo, pojali jsme cestu jako poznávací. A rozhodně to stálo za to. Protože bylo levnější koupit letenky do Dillí a k tomu přelet do Káthmándú, přidali jsme do plánu i kus Indie. Plánování bylo důkladnější než jindy, nicméně, jak se ukázalo, stejně je občas v Indii něco jinak, což dost nabourá plány. Ale k tomu se dostaneme v cestopise později.

V Indii jsou vzdálenosti značné a proto jsme se rozhodli použít vlak. Vlaky jsou ovšem vyprodané dlouho dopředu, jízdenky se začínají prodávat 120 dnů před odjezdem. Je nutné si jízdenku koupit zavčas a když píšu zavčas, tak myslím těch 120 dnů předem. Aby bylo možné koupit jízdenky online je třeba se zaregistrovat u indických železnic. To se mi kupodivu podařilo podle tohoto návodu: https://contents.irctc.co.in/en/..._guide.pdf . Registrace je tak trochu po indicku, platí se za ní 100 INR a i vlastní nákup má svá "špecifiká" zejména v části placení. Tam je na výběr mnoho možností, jak zaplatit a je to loterie co vybrat. I když jsem vybral International card, ne vždy se podařilo zaplatit. Jednou dokonce platba z banky odešla, ale jízdenky vystaveny nebyly, prý že došla odezva z banky pozdě. Nutno však dodat, že za pár dnů se peníze na účtě znovu objevily. Nakonec se však dostavil úspěch a jízdenky do třídy AC2 byly na světě. AC2 má v kupé 4 lůžka a je klimatizovaná.

Pak bylo ještě třeba před odjezdem zažádat o elektronická víza. O ty je možné žádat nejdříve 30 dnů a nejpozději 3 dny před příjezdem do Indie a na 30 dnů jsou za 25 USD. Formulář je poměrně rozsáhlý, ptají se na vše možné, ale už jsem vyplňoval horší dotazníky. E-visa platí jen na letištích a některých přístavech, neplatí na pozemních hraničních přechodech a rovněž neplatí v oblastech s omezeným vstupem. Formulář najdete na https://indianvisaonline.gov.in/.../tvoa.html . Také je dobré vyplnit žádost o nepálské vízum, to se sice platí a vystavuje až na hranicích, ale ušetříte si čas vyplňováním oné žádosti na samoobslužném kiosku na letišti. Žádost se vyplňuje na https://nepaliport.immigration.gov.np/online a je výrazně jednodušší, než ta indická.

Poznámka: U názvů míst budu uvádět jednou až třemi hvězdičkami své subjektivní hodnocení jak mě místo zaujalo.

Fatehpur Sikrí a Agra **

Letíme s Finy přes Helsinki a Finové jsou přesní jak hodinky. A tak chvilku po šesté ráno přistáváme v Dillí. Z letiště jezdí metro na nádraží New Delhi, tak není nutné se dohadovat s taxikáři a cesta metrem trvá asi půl hodiny. Jízdenky na vlak do Agry máme až na 11:30, tak se jdeme cournout po Dillí. Jedeme metrem na Chandni Chowk a procházíme ulicemi starého Dillí. Je tu smog, sluníčko se marně snaží prorazit mlžný opar. A pomalu si zvykáme na indickou realitu. Spousta lidí, tuk tuků, všichni troubí, snaží se najít skulinku jak by se dostali dopředu,... No, tohoto mumraje si pak ještě užijeme v dalších městech. Vracíme se na nádraží. Tam to funguje tak, že je nutné na tabuli podle čísla najít příslušný vlak a číslo nástupiště. Na nástupišti se před příjezdem vlaku rozsvítí jeho číslo a na sloupcích čísla vagónů. Takže se dá předem přijít na místo, kde váš vagón zastaví. Ono je to nutné, protože vlaky jsou hodně dlouhé. Bohužel vlak má dnes zpoždění a do Agry přijíždíme až před pátou odpoledne, takže už jen přesun do hotýlku a odpočinout si na zítra.

Dnešní plán je bývalé královské město Fatehpur Sikrí. Původní plán byl jet tam autobusem. Tuk tukář, kterého jsme si stopli, aby nás odvezl k autobusu, nás však přemlouvá, že nás tam doveze. A protože chceme ještě odpoledne jezdit po Agře, domlouváme cenu 1600 INR za skoro celý den. Město Fatehpur Sikrí z 16. století tvoří komplex chrámů, paláců, harémů i zahrad a jeho výstavba trvala bezmála 15 let. Bohužel se sen mughalského vládce Akbara Velikého o vznešeném městě, odkud by mohl vládnout své říši, rozplynul krátce po jeho dokončení. Vyšlo totiž najevo, že zde není žádný zdroj vody a Fatehpur Sikrí bylo nutné nadobro opustit. Procházíme jednotlivými budovami a nádvořími a kocháme se krásnou výzdobou. Po prohlídce jdeme ještě k nedaleké mešitě, která je stále aktivní a protože máme kraťasy, dostáváme apartní sukénky. Pak se už vracíme k našemu tuk tukáři a vracíme se do Agry.

Dillí

Fatehpur Sikrí

Mešita Jama Masjid

V Agře se chodí do Taj Mahalu a do Červené pevnosti. Protože jsme tyto atrakce absolvovali před 15 lety při první návštěvě Indie, podruhé nás již nelákají. Necháváme se tuk tukářem dovézt nejdřív k zahradě Ram bagh. A tady nás čeká první překvapení nevypočitatelné Indie. Hlídač u vchodu říká, že vstupenky jde koupit jen online přes jakýsi QR kód. A že bez toho nás tam nepustí. S tímto způsobem získání vstupenek jsme se pak setkali ještě dvakrát, ale tam to šlo vyřešit jinak. Nu což, nasedáme do tuk tuku a jedeme k hrobce Chini Ka Rauza z roku 1635, kde je pohřben Afzal Khan Shirazi, učenec a básník, který byl velkovezír mughalského císaře Shah Jahan. Po prohlídce pokračujeme dál k poslední třešničce na dortu k hrobce Itimad-Ud-Daulah, zvané též Baby Taj. Hrobku mughalského politika nechala postavit jeho dcera v 17. století. Zdobností nezaostává za svým dospělým bratrem a co víc, nejsou tu skoro žádní turisté. Tím máme dnešní program vyčerpán.

Hrobka Chini Ka Rauza

Baby Taj

Opice u Baby Taj

Posvátná kráva

Chrámy v Khajurahu ***

Do Khajuraha máme přesun nočním vlakem. Tentokrát nemá ani moc velké zpoždění a cesta je poměrně v pohodě. Co je však zvláštní, ač máme místenky, vždy na našich místech někdo je. Sice když mu řekneme, že toto místo je naše, bez řečí odejde (zajímalo by mě kam). To je jedna z nezodpovězených otázek - proč někdo obsadí místo, o kterém mu musí být jasné, že ho z něj někdo dříve nebo později vyhodí. Ale asi prostě, že je to Indie. Ráno jsme v Khajurahu a jedeme taxíkem od nádraží k západní oblasti chrámů, která je nejrozsáhlejší a také nejzajímavější. A tady se setkáváme s placením vstupného přes QR kód podruhé. Ovšem zde se jedná o velmi turistickou oblast a to by nebyli Indové, aby si v tom nenašli kšeft. Hned k nám přichází maník a že nám prý vstupenky koupí a jemu je zaplatíme v hotovosti. A jeho služba bude za 50 INR za vstupenku. No neber to, to je za hubičku. Tak hurá, máme vstupenky a můžeme do areálu. Jedná se o komplex středověkých hinduistických a džinistických chrámů. Chrámy jsou krásně zachovalé, návštěvníky lákají především svojí erotickou sochařskou výzdobou. Ta připomíná názornou ukázku milostných pozic z Kámasútry. Většina chrámů pochází z 10. až 11. století. Po několik staletí však byly doslova schovány v džungli, kde čekaly na své znovuobjevení britskými kolonizátory v 19. století. A opravdu je na co se koukat. Obcházíme jeden chrám za druhým a snažíme se najít ty nejpikantnější výjevy. Je tam asi 10 krásných chrámů, procházíme se tam docela dlouho.

Chrámy v Khajurahu

Chipmunk v Khajurahu

Odpoledne obcházíme ještě další chrámy v Khajurahu. Nejdřív jdeme k chrámu Shantinath a Parshvanath, potom chrám Duladeo Shiva a nakonec Jawari. Ale ty se nebyly tak zajímavé jako ty dopoledne, tak se dají klidně vynechat. U nich se ani neplatí vstupné. Ale aspoň jsme si prohlédli indické městečko a jeho lidi v té neturistické části. Večer odjíždíme tuk tukem na nádraží na další noční přesun.

Nahý Buddha

Na ulici v Khajurahu

Nádraží Khajuraho

Váránasí ***

Cesta do Váránasí opět probíhá bez problémů. Bohužel z Khajuhaha nejede přímý vlak, musíme přestupovat v Prayagraji, ale přestup také stíháme v pohodě. Ve Váránasí se hned jdeme ubytovat, protože po dvou nocích ve vlaku už je potřeba se vyspat v normální posteli. Bydlíme ve starém městě, kde jsou velmi úzké uličky, ale ani ty nebrání Indům, aby se jimi proháněli na skútrech a motorkách. A nejezdí tam moc pomalu. Zjevně to však umí, protože se vždy dokáží chodci vyhnout. Ale pro nás je to dost nezvyklé, že se za vámi nebo před vámi najednou zjeví jezdec na motorce. A i ta kráva se tam občas projde. Odpoledne vyrážíme na nábřeží řeky Gangy. Tam je spousta lodí a hned nás tahají na projížďku. Tu však chceme uskutečnit až další den, tak nestačíme odmítat nabídky. Pozorujeme Indy, jak provádějí očistnou koupel v Ganze. No očistnou... Indové musí mít velmi silnou imunitu. Jdeme pomalu jižním směrem, kde vidíme stoupat dým. Tam se určitě něco děje. A taky že se dělo. Přicházíme ke ghátu Harishchandra. Jedná se o jeden z kremačních ghátů, kde se spalují mrtvoly. Jsou tam i lavičky, aby si mohli diváci kam sednout. Je to opravdu zážitek toto vidět. Nejdřív mrtvolu, celou zabalenou v květinách, namočí do Gangy. Pak ji přenesou k hranici, odstraní květy (ty tam pak pojídají kozy) a pouze přikrytou jakýmsi prostěradlem ji položí na hranici. Na tu navrší další dřevo a vše obřadně zapálí. Pak přecházíme k severnímu kremačnímu ghátu Manikarnika. Ten je sice daleko větší a i ohňů tam hoří více, ale není možné vše sledovat tak zblízka jako u ghátu Harishchandra. Taky je tu o hodně víc lidí. A protože už se stmívá, vracíme se na večeři a do hotýlku.

Ulička ve Váránasí

Nábřeží Gangy ve Váránasí

Koupel v Ganze

Mrtvola se namočí do Gangy

Pak se odnese k hranici

Uloží se na hranici

Obřadně se zapálí

A nechá se shořet

Ghát Manikarnika

Další den se jdeme nejdřív projet na lodičce po Ganze. Je nutné tvrdě smlouvat, ale i tak se nám cena 800 INR za asi půlhodinovou projížďku nezdá na indické poměry přiměřená. Ale což, aspoň jsou dobré výhledy na nábřeží a na Indy máčející si nohy ve vodě. Pak jedeme tuk tukem k bývalému posvátnému místu Sarnáth. A je to jízda. Ulice jsou plné troubících tuk tuků, motorek, skútrů a aut, každý se snaží využít sebemenší skulinku, občas uvízneme v zácpě, mezi tím se občas proplétá cyklorikša. Ne, to nejde popsat, to se musí zažít. Nakonec zastavujeme u areálu, kde je opět placení přes QR kód, ale podnikaví Indové opět nabízejí koupi vstupenek. Sarnáth patří mezi čtveřici nejposvátnějších buddhistických míst. Podle legendy zde totiž Buddha v 6. století před naším letopočtem poprvé vylíčil své učení pětici mnichů. Do jeleního háje v Sarnáthu Buddha údajně dorazil pět týdnů poté, co došel osvícení v Bódhgaji, která je dnes rovněž posvátným místem buddhistů. O několik staletí později guptovští vládci postavili na místě Buddhova prvního kázání Dhamékha stúpu, která tento významný okamžik dodnes připomíná. Bohužel zub času se tady již silně podepsal a jsou tu už jen zbytky, dříve určitě velkolepého, komplexu.

Nábřeží Gangy z lodi

Sarnáth

Odpoledne se jdeme ještě projít po nábřeží Gangy, kde se na ghátu Dasaswamedh koná vždy od 18:00 ceremonie Ganga Aarti. Jedná se o uctívání řeky Gangy, kde kněží troubí na lastury, zvoní na zvony, mávají ohnivými předměty a celá podívaná je velmi úchvatná. Ostatně, podívejde se na video.

Darjeeling **

Čeká nás nejdelší přesun vlakem. Celkem 12,5 hodiny. Má to být i s jídlem, skutečně něco přinesli, ale byla to jen taková malá svačinka. Konečně dorážíme do New Jalpaiguri, přesouváme se tuk tukem (byl to poslední tuk tuk této cesty) k nádraží Siliguri a tam již čekají sdílené džípy (jsou to indické napodobeniny Toyot) do Darjeelingu. A za chvíli jeden odjíždí. Cesta trvá docela dlouho, ono se v těch serpentinách moc rychle jet nedá. Navíc zastavujeme na jídlo. Do Darjeelingu dorážíme k večeru, jdeme se hned ubytovat, na večeři a spát.

Na další den máme koupené jízdenky na vláček, kterému se říká Toy Train. Jedná se o úzkokolejku postavenou v letech 1879 až 1881, aby se zjenodušila doprava ze Siliguri. Nyní se provozuje jen úsek mezi Darjeelingem a Ghumem (to je nejvýše položená železniční stanice v Indii) jako turistická atrakce. Jedeme parním vlakem a lokomotiva má do kopce co dělat, aby vytáhla dva vagóny. Právě proto byly na trati vybudovány úvratě a také smyčky, kde vlak objede jakousi šroubovici, aby získal výšku. Na jedné takové smyčce máme krátkou zastávku na pokochání výhledy a prohlédnutí vlaku. V Ghumu máme další pauzu na prohlídku zdejšího mini železničního muzea. Pak se již vracíme zpět do Darjeelingu.

Toy Train

Domorodkyně

Odpoledne se jdeme projít po Darjeelingu. Kdo by čekal příjemné horské městečko, bude silně zklamán. Silnice jsou ucpané auty, která pomalu popojížději a mezi tím se proplétají davy lidí. Unikáme na jakousi pěší zónu, kde jsou jen davy lidí, cestou míjíme kostel sv. Ondřeje, který je otevřený na mši jen první a třetí neděli v měsíci a pomalu se dostáváme na kopec zvaný Observatory Hill. Podle názvu by se zdálo, že je tu nějaká vyhlídka, ale přes stromy není nic vidět. Je tu ale bezvadný hinduistický chrám, takže sem vylézt určitě stojí za to. Pak se pomalu vracíme do svého ubytování a protože v Darjeelingu poprvé v Indii nacházíme zamřížovaný obchod s alkoholem, kupujeme oblíbený rum Old Monk a piva Kingfisher.

Darjeeling

Pěší zóna

Kostel sv. Ondřeje

Observatory Hill

Opice s opičátkem

Na další den si domlouváme s panem domácím, aby nám objednal taxíka na východ slunce na Tiger Hill. Ještě večer nám pan domácí píše přes Whats App, abychom nezapomněli být ve 3:30 před barákem. Ve 3:25 vycházíme před barák a čekáme. Projiždí pár aut, ale žádné nezastavuje. Čekáme a čekáme a když stále žádné auto nezastavuje jdeme ve 4:15 opět spát. Ráno posíláme panu domácímu dotaz proč taxík nepřijel a on jen odpovídá, že se omlouvá za nepříjemnosti. Víc nic. I to je zřejmě Indie. V plánu na dnešní den byla místní himalájská ZOO. Protože máme dost času, jdeme ty 2 km pěšky. ZOO není moc velká, ale je hezká. Jsou tu zvířata, která žijí v těchto oblastech jako například jak, sněžný leopard, tygr a jako velká rarita červená panda. V ZOO je i himalájský institut s muzeem horolezectví, kde se však nesmělo fotit. Ale bylo moc zajímavé s exponáty dobývání Himalájí. Krásně se tam dá porovnávat vybavení horolezců kdysi a nyní. V ZOO pobýváme docela dlouho, líbí se nám tu.

Jak

Jak

Sněžný leopard

Tygr indický

Panda červená

Socha Edmunda Hillariho

Odpoledne jdeme ještě do Lloydovy botanické zahrady, kterou pan Lloyd založil roku 1878. Bohužel zahrada není moc udržovaná a ač je poměrně rozsáhlá nic moc v ní není. Nicméně skleník s ochidejemi a další s kaktusy je hezký, tak aspoň něco. A hlavně je tu klid a nejezdí tu auta. Takže relaxujeme.

Lloydova botanická zahrada

Cesta do Káthmándú 1

Na další den byl naplánovaný přesun do nepálského Káthmándú. Na webu jsme si našli přímý autobus ze Siliguri se společností Green Line, který měl odjíždět v 15:00 a přijíždět do Káthmándú v 8:00 ráno. Jízdenky jsme si koupili online a tak jsme nepředpokládali žádný problém. Ovšem tady se ukázala být Indie jak je nevypočitatelná. Ale popořadě. Dopoledne jsem si trochu vegetili, pak šli na sdílený jeep, který nás odvezl do Siliguri, přešli jsme k autobusovému nádraží, kde stál moderní autobus s nápisem Green Line, tak jsme si dali pozdní oběd a na lavičce čekali na odjezd. Ve 14:30 se začaly nakládat zavazadla, odevzdali jsme batohy do podpalubí a začali se salašit na luxusních sedadlech. V tom přišel jakýsi maník a prý abychom mu ukázali svoje ID. Tak vytahujeme pasy a on hned, že v tomhle autobusu mohou jet jen občané Indie, Nepálu a Bhútánu. Žádní jiní cizinci do tohoto autobusu nesmí a ať si vystoupíme. Bum! Jsme v nějaké indické díře, zítra ráno chceme být v Nepálu a jediný dopravní prostředek nás tam nechce vzít. Nacestoval jsem toho už docela hodně, ale toto se mi ještě nestalo. Maník na mobilu ukazuje jakousi stránku, kde je napsáno to, co tvrdí, ale prodejce 12go asia nám jízdenky prodal a o něčem takovém se nezmínil. Maník pak něco dál ťuká na svém mobilu a pak nám ukazuje, že jízdenku stornoval a že se nám peníze vrátí na účet. To se opravdu stalo. Jenže co teď? Ujímá se nás jakýsi člověk, který organizoval onen autobus nějakým mnichům a když je usadil do autobusu, začal se věnovat nám. Prý jediná možnost, jak se dostat do Káthmándú, je jet večer autobusem do Kalkaty a odtud ráno letadlem. Vede nás ke společnosti, která jezdí do Kalkaty. Tam mají wifinu, tak se hned koukáme na letenky na příští den. Máme štěstí. Někdy kolem desáté letí let do Dillí a na něj navazuje let do Káthmándú. A mají tam ještě 4 místa. Kupujeme jízdenky do 640 km vzdálené Kalkaty a ony zmíněné letenky. Ještě nikdy jsem nekupoval letenky na chodníku, kde mi pořád někdo něco nabízí a občas i žebrá. Tak jízdenka na autobus i letenka jsou na světě a můžeme čekat dál. Autobus do Kalkaty odjíždí v 18:30 a na letišti je kolem šesté ráno. A jede prý kolem letiště, kde nám zastaví. Takže letadlo bez problémů stíháme. V Dillí je na přestup 1:50 hodiny, což není moc, ale dá se to stihnout. I když... V Dillí musíme projít kromě pasové kontroly, kde dostáváme výstupní razítko rychle, ještě security. A Indové mají security důkladnou. Každého bez výjimky po projití rámem ještě objedou ručním scannerem a pak ještě ručně oťapkají. Konečně jsme v letadle do Káthmándú, tak snad už to dopadne dobře. Něco po čtvrté dosedáme na letišti. Protože máme prozřetelně online vyplněnou žádost o nepálská víza on arrival, můžeme jít hned k přepážce, kde se platí 30 USD za 15 denní vízum a s potvrzením o platbě k pasové kontrole, kde dostáváme razítko také rychle. Jsme v Nepálu. A je to tu úplně jiné. Žádný tuk tuk, jsou tu obyčejní taxikáři, netroubí se tu tak zuřivě, jen při předjíždění je lehce frkne, i ty domy jsou nějak úhlednější. Ovšem taxikář na letišti chtěl 1500 NPR. Tak ho posíláme někam a na druhém konci parkoviště chce taxikář už jenom 1000 NPR. I to je dost, ale už jsme utahaní, tak ho bereme a jedeme do našeho hotýlku a na večeři a pak rychle spát. Byl to náročný den.

Patan Durbar Square a okolí ***

Ráno si jdem zajistit jízdenky na autobus do národního parku Chitwan a pak jedeme taxíkem na náměstí Patan Durbar. Patan je jedním z tradičních královských měst v údolí Káthmándú a pravděpodobně je ze všech nejstarší, pochází zhruba z 2. století. Původní název byl „město krásy“, což dodnes připomíná spousta opravdu krásných staveb. Centrum tvoří náměstí Durbar. Dominantou je královský palác ze 17. století s muzeem. Nejstarším chrámem je pětistupňová pagoda Kumbeshwar Mahadev Mandir z konce 14. století, která byla zasvěcena bohu Šivovi. Název chrámu Mahabouddha ze 17. století znamená doslova „tisíce Buddhů“, jeho zdi totiž zdobí neskutečné množství kachlíků právě s vyobrazením Buddhy. U budky na kraji náměstí nás zkásnou o 1000 NPR, což je pro cizince vstupné a pak to začíná. Po dlouhé době cestování zase přichází onen neopakovatelný wow efekt. Tady je to úplně něco jiného, než jsem zatím viděl. Nejdřív jdeme do královského paláce - muzea. A zase vše prohlížím s naprostým úžasem. Nádvoří, výzdoba stěn, sochy, nevím co bych prohlédl dříve. Pokračujeme s prohlídkou chrámů přímo na náměstí. A když dojdeme na konec náměstí, ozve se nějaká hudba a bubnování. Za chvíli se objeví průvod, který prochází pomalu do středu náměstí. Večer nám servírka v Czech Pubu řekla, že prý to byla oslava Nového roku nějakého nepálského etnika. V Nepálu sice oficiálně používají standardní kalendář, ale tradiční Nepálský Nový rok je někdy v dubnu, pak je i Tibetský Nový rok. Jestli je pravda to, co říkala servírka se mi ale nepodařilo z jiných zdrojů potvrdit. Každopádně je to další pecka, která na náměstí probíhá (podívejte se na video níže).

Patan Durbar Square

Královský palác

Průvod na náměstí

Nepálky

Pokračujeme uličkami dál za náměstí. A další pecka v podobě Zlatého chrámu. Ten je na malém dvorečku mezi ostatními domy. I některé další chrámy byly takto situované a proto je velmi obtížné až nemožné je vyfotit. Chrám je buddhistický, pochází z 11. století a je tam zase plno soch a dalších posvátných serepetiček.

Zlatý chrám

V okolí je spousta dalších chrámů a svatyň, které jsou neméně působivé. Kolem Krishna Mandir se dostáváme k chrámovému komplexu Kumbheshwar, což je nejstarší náboženské místo zasvěcené Šivovi. Naproti chrámu je jakýsi bazének, kde Nepálci perou a myjí se. Pokračujeme ke stúpě Ashok a od ní ke chrámu Jagat Narayan. Tady to vypadá, že lezeme někomu na dvorek, tak si chrám rychle vyvotíme a jdeme radší pryč. Další buddhistický chrám Mahabuddha z roku 1585 je opět na dvorečku, těsně obklopen okolními domy. A pak následuje další překvapení v podobě chrámu Rudra Varna Mahabihar. Je tu zase spousta soch a sošek různých příšer a tvorů, zase nevím, co bych prohlížel dřív. Tím je prohlídka skončena a vracíme se do hotýlku. Ale dnešek ještě nekončí, jdeme do Czech Pub. Tu založil horolezec Honza Tráva Trávníček a je možné si tu dát české pivo Primátor. Ovšem nečekejte žádnou láci, pivo stojí asi 1200 NPR. Ale výhoda je, že se servírkou je možné pokecat česky. Dnešní den byl přímo nabitý zážitky a patří snad k nejlepšímu dni celé cesty.

Krishna Mandir

Kumbheshwar

Bazének naproti chrámu

Stúpa Ashok

Jagat Narayan

Mahabuddha

Rudra Varna Mahabihar

Czech Pub

Národní park Chitwan **

Ráno jdeme na autobus a odjíždíme směr Chitwan. Kousek za Káthmándú nás opuští asfalt a jedeme po kamenité polňačce. Tedy on tu kdysi asfalt byl, vidno podle sporých zbytků, ale už ho dávno odnesl čas. Při plánování cesty jsem se divil, že je na 150 km plánovaný čas 7 hodin. Teď už vím proč. Rychlost jízdy je 15 km/h. Drkotáme se dolů z kopce a kus přech Chitwanem najedeme na asfalt, kde to ubíhá podstatně rychleji. Něco po třetí hodině odpolední jsme ve vesnici Sauraha, která je vstupním bodem do parku. Jdeme se ubytovat a hned nám nabízejí na zítřek safari. Vstupné do parku je 2000 NPR a za safari prý 5000 NPR. Vymlouváme se, že se nejdřív půjdeme najíst a při té příležitosti zjišťujeme ceny jinde. A jsou výrazně nižší - jedni nabízejí 1200 NPR, druzí 2000 NPR. Vracíme se a začíná smlouvání. Nakonec končíme na 1400 NPR, což se nám zdá přiměřené za čtyřhodinovou projížďku parkem. Pak se jdeme ještě projít kolem řeky, na druhém břehu se povalují krokodýli. Jdeme dál a vidíme nějakou skupinku lidí, jak něco pozoruje. Tam bude určitě nějaká zajímavost. A byla. V houští se pase nosorožec. Foťáky cvakají a nosorožec se pomalu šine houštinou. Nakonec vylézá na louku a kráčí k nedalekým domům a cestou neustále okusuje trávu. Skupinka lidí končí na verandě jednoho z domů a všichni pozorujeme pasoucího se nosorožce. Opět neskutečný zážitek. Nosorožce jsem viděl v Africe, ale z auta a na větší vzálenost. Tady se pase 20 metrů ode mě.

NP Chitwan

Další den brzo ráno vyrážíme na safari. Nejdřív musíme přeplout na jakési kánoi přes řeku (tu s těmi krokodýly), pak nás naloží na auta a jedeme. Ale tady jsem byl dost zklamaný. Na tu vzdálenost, kterou jsme urazili, moc zvířat nebylo. Jo, to je tak, když je někdo zmlsaný parky v Africe nebo třeba i na Srí Lance. Vidíme pár krokodýlů, nějaké ptáky, opice, jakési jeleny, ještěra a také tam mají chovnou stanici krokodýdů. Tam byli v nádržích krokodýli od úplně malinkých až po velké staré kusy.

NP Chitwan

Vracíme se zpět a co teď odpoledne. Má tam být muzeum Tharuů, což je zdejší etnikum. Jdeme tam, ale muzeum je nic moc. Cestou zpět zjišťujeme, že večer probíhá taneční vystoupení Tharuů. Tak to musíme vidět a opravdu to stojí za to. Představení trvá hodinu a za zvuku bubnů předvádějí několik tanců. Ale zase je lépe se podívat na video.

Pókhara ***

A opět nasedáme do autobusu a jedeme do Pókhary. Je to druhé největší město v Nepálu a slouží jako základna pro treky k Annapurnám. Nejdřív asfalt, ale pak zase polňačka. Sice tam staví fungl novou silnici, ale moc rychle jim to nejde. Takže cesta zase trvá skoro celý den a na víc už není čas. Jen si zamlouváme na ráno taxíka na východ slunce na vyhlídce Sarangkot.

Taxík tentokrát přijíždí přesně na domluvený čas a veze nás na vyhlídku Sarangkot. Začíná svítání a za chvíli začne vycházející slunce kouzlit svými paprsky na hřebenu Annapuren. Je to úžasná podívaná, ač netrvá moc dlouho. Když je slunce výš nad obzorem, už není efekt tak působivý a vracíme se zpět na snídani.

Východ slunce na vyhlídce Sarangkot

Po snídani jdeme na lodičku na jezeře. Doporučuji ten nejjižnější přístav, ten je nejlevnější. Nasedáme na lodičku a jedeme přes jezero k cestě na kopec, kde se nachází Pagoda světového míru. Převozník říká, že na nás bude čekat dvě hodiny. Výstup je většinou po schodech a převýšení je nějakých 300 metrů. Cesta nahoru trvá i s pauzami na kochání se výhledy asi hodinu. Od pagody jsou opět úžasné výhledy na Annapurny. Na vyhlídce pobýváme asi půl hodiny a pak sestupujeme dolů a převozník nás veze přes jezero zpět.

Lodičky na jezeře

Plavba

Pagoda světového míru

Výhledy od pagody

Rostlinstvo u pagody

Odpoledne se už jen procházíme kolem jezera a relaxujeme, protože zítra nás čeká šílená cesta do Káthmándú, což nyní ještě netušíme.

Cesta do Káthmándú 2

Ráno v 8 hodin nastupujeme do autobusu a téměř na čas vyjíždíme. To, že se budeme drkotat podél nově postavené silnice, která zatím není otevřená už víme, to nás nepřekvapuje. Ani nás nepřekvapuje polňačka, po které jsme jeli z Káthmándú, tu už taky dobře známe. A pořád to vypadá, že dojedeme do cíle podle plánu. Asi ve 3 odpoledne zastavujeme na jídlo. Pořád to vypadá nadějně, do Káthmándú to už není daleko. Odjíždíme a za pár kilometrů zastavujeme v koloně. A tady nastává něco, co mi hlava nebere. Silnice není moc široká a Nepálci začínají kolonu předjíždět. Což samozřejmě vede k tomu, že zablokují protisměr. Takže když začnou jezdit auta v protisměru nastává problém. Nakonec se složitě propletou, ale vše se tím hodně zdrží. Prostě mi tady Nepálci připadají jako naprostí dementi. V koloně stojíme či popojíždíme asi 4,5 hodiny. Takže do Káthmándú prijíždíme něco před desátou večer. Taxíky už čekají, tak si jeden rychle bereme a jedeme do našeho oblíbeného hotýlku. A můžu si připsat na cestovatelské konto další rekord - 200 km za 14 hodin! Z toho asi 1,5 hodiny pauzy na jídlo a na záchod a 4,5 hodiny stání v koloně.

Káthmándú Durbar Sqaure a další zajímavosti v Káthmándú ***

Káthmándké náměstí Durbar není daleko od našeho hotýlku, tak tam jdeme pěšky. Opět platíme 1000 NPR vstupné. Ale už to není taková pecka jako to Patanské. Ale bude to tím, že už tuším, co tam asi bude. Ale i tak je to velmi působivé. Jsme tam brzo ráno, kolem náměstí jsou trhovci, říkám si, jak je možné, že na takovém turistickém místě mohou být. Ale kolem deváté se balí a odcházejí a místo nich přicházejí davy turistů. Náměstí sestává z dřevěných chrámů, z nichž nejstarší pochází z dvanáctého století. Chrámy představují vrchol newarského řezbářského umění. Za náměstím objevujeme další chrámy, jeden zamčený a druhý aktivní, je tam spousta lidí, ani se nepokoušíme dostat se dovnitř a vše pozorujeme jen zvenku.

Káthmándú Durbar Sqaure

Ganesh Mandir

Sezení za chrámem

Chrám Tarani Devi

Taxík nás pak veze k největší stúpě v Nepálu a k jedné z největších stúp na světě, ke stúpě Baudhanath. Jak zde bývá zvykem, je obklopena domy, což ztěžuje focení. Stúpa byla postavena v pátém stolení a nyní slouží jako poutní místo pro tibetské i nepálské buddhisty. Stúpa je 36 metrů vysoká a její obvod činí 150 metrů. Obcházíme ji jednou zvenku a podruhé uvnitř. Je tu i jeden buddhistický chrám, kde je možné fotit a druhý, kde focení zapovídají.

Stúpa Baudhanath

Chrám u stúpy

Od stúpy jdeme pěšky (nebudeme přece pořád jezdit taxíky) ke chrámovému komplexu Pashupatinath. Pashupatinath je zasvěcen bohu Šivovi. Do hlavního chrámu je vstup pro nehinduisty zakázaný, to ale vůbec nevadí, protože to nejdůležitější je k vidění na ulici. Stejně jako v indickém Váránasí se i zde na břehu řeky Bagmati každodenně odehrávají kremační ceremonie, které je možné sledovat z protější strany řeky. Před chrámem hoří ohníčky, kolem nichž posedávají nebo i tančí Nepálci. Co je to za slavnost se mi nepodařilo zjistit, ale je to velmi zajímavé. Nejlepší pohled na celý komplex je z kopce na druhé straně řeky. A u řeky už chystají kremační obřad. Chvíli ho pozorujeme, ale protože něco podobného jsme viděli už ve Varánasí, pokračujeme dál.

Komplex Pashupatinath

Kremační ceremonie

Posledním zastavením je stúpa Swayambhunath. Jedná se vlastně o buddhistický opičí klášter. Chrámový komplex sestává ze středové stúpy a několika dalších budov, kde žijí mniši. Swayambhunath patří mezi nejstarší památky v Nepálu, prvotní základy pochází z pátého století. Chrám je na kopci, ale taxík nás veze až nahoru, takže jsme si ušetřili strmý výstup po schodech (po nich pak scházíme dolů). A když je to opičí klášter, žije tam hodně opic. Vzadu za stúpou sedí na zemi buddhisti a zpívají. Procházíme komplexem, kocháme se a z vyhlídky je úžasný výhled na celé Káthmándú. Tím je dnešní den u konce.

Stúpa Swayambhunath

Opice

Zpívající buddhisti

Nagarkot **

Další část naší cesty je horské městečko Nagarkot. Z Ratna Park jede autobus do Bhaktapuru a odtud další do Nagarkotu. Autobusy jedou prakticky okamžitě, sice cestou nabírají další pasažéry, ale za dvě hodiny vystupujeme v Nagarkotu. A hned cestou do hotýlku se kocháme výhledy na hory. Po ubytování jdeme na asi 7 km dlouhý okruh. Protože jsme ve výšce skoro 2000 metrů, rostou tu i borovice. Užíváme si výhledy na zasněžené vrcholy, to se prostě neokouká. A na druhé straně si zase užíváme výhledy do horských údolí a na terasovitá políčka. A hlavně si užíváme klid od motorek a aut.

Výhledy v Nagarkotu

Bhaktapur ***

Další den ráno se vracíme do Bhaktapuru. Bhaktapur je třetí královské město a i tady je náměstí Durbar s několika chrámy, kterým dominuje královský palác. Bhaktapur byl založen ve 12. století. O dvě století později město zažilo velkolepý rozmach díky konkurenčnímu boji vládnoucích bratrů a z tohoto období pochází většina památek. Ale dřív než si jdeme prohlédnout náměstí odjíždíme autobusem k nedalekému chrámu Changu Narayan. Chrám je považován za nejstarší v Nepálu, jeho základy byly položeny ve čtvrtém století a můžete zde vidět dokonalou ukázku newarské architektury a dřevořezby, stejně jako jejich sochařské umění. Chrám je zasvěcen bohu Višnuovi. Není sice moc velký, ale je hezky zdobený a jeho návštěva určitě stojí za to.

Chrám Changu Narayan

Po návratu do Bhaktapuru jdeme nejdřív k chrámu Dattatreya, který patří k nejstarším ve městě a kde jsou erotické dřevořezby. Pokračujeme k nejvyššímu chrámu ve městě, k chrámu Nyatapola. Odtud je to už kousek na náměstí Durbar. A protože přicházíme ze zadní strany náměstí, nikdo po nás nechce zaplatit vstupné. Náměstí je menší než ta v Patanu a Káthmándú, ale i tady je velmi působivé. Jdeme se podívat i do místního muzea umění, které se nachází v jednom z paláců na náměstí.

Chrám Dattatreya

Chrám Nyatapola

Bhaktapur Durbar Square

Poslední chvíle v Káthmándú **

Jsme zase zpět v Káthmándú, v hotýlku už nás vítají jako štamgasty. Jdeme se podívat do Národního muzea. Není příliš velké, ale vystavují tu mnoho velmi zajímavých exponátů. Začínáme budovou, kde je galerie umění. Ta je rozdělena na části kamenné umění, terakotové umění, bronzové umění, dřevěné umění a obrazy. Ve druhé budově je buddhistické umění. Následuje historická budova, kde jsou vycpaná zvířata, krojované panenky mnoha států světa včetně Československa. Pojetí krojů některých krojů bylo docela úsměvné. Asi nejlepší sekce byla etnografická. Tam byly výjevy ze života různých etnik Nepálu. Nakonec je v muzeu ještě výstava mincí a bankovek, ale ta mi přišla z celé expozice nejslabší. O tomto muzeu se moc neví a pokud budete mít v Nepálu trochu času nazbyt, doporučuji jej navštívit. A protože máme ještě trochu času, jdeme se podívat do Ratna parku. Je to kousek zeleně ve městě a platí se tu vstupné (cizinci 100 NPR). Asi je pro ně takový kousek zeleně vzácnost. Jako největší pozoruhodnost v parku bych označil památník Gagarina. A kousek od parku je ještě chrám Matrikeshwar Mahadev, který je uprostřed vodní plochy, ale přístup k němu chrání vrata s velikým zámkem.

Národní muzeum

Památník Gagarina

Matrikeshwar Mahadev

Poslední den dopoledne jdeme do Garden of Dreams. Na to, jaký to má vzletný název to ta těch 400 NPR, co platí cizinci, rozhodně nestojí. Jezírko, dvě jakési budovy, trocha trávy,... a to je prakticky všechno. Poslední památkou je však Královský palác Narayanhiti. Palác po dlouhou dobu sloužil jako sídlo nepálských panovníků. Byl postaven v 18. století. V srpnu roku 2007 byl královský palác zestátněn nepálskou vládou a v dubnu 2008 byl přeměněn na muzeum. Je tu přísný zákaz focení, do paláce se nesmí vzít vůbec nic, vše, i mobil, je třeba odevzdat do úschovy. Je zde vidět zařízení jednotlivých místností, jak pro krále a královnu, tak pro státní návštěvy. Prohlídka končí v palácových zahradách. Určitě je zajímavé si palác projít. Poslední pozoruhodnost je za námi a čeká nás cesta domů. Ale kdo by si myslel, že stačí nasednout na letadlo a vystoupit v Praze, ten se bude mýlit.

Cesta domů

Taxíkem jedeme na letiště a cestou vidíme hořet jednu změť elektrických drátů na sloupu. Na letišti je klasicky jeden rentgen hned u vchodu a probíhá i první oťapkání každého z nás. Elektronické boarding passy zde neplatí, protože zde musí každý dát na boarding pass svoje razítko a mobil se těžko razítkuje. Cestou jsem nasbíral 4 razítka. Takže vystát frontu na chekinu, projít security a počkat na odlet. V Káthmándú je malé přízemní letiště, k letadlům se jezdí autobusy i když je to třeba jem 100 metrů. U letadla pod schůdky jsou dva stolečky a každý, kdo nastupuje musí znovu otevřít své zavazadlo. Proč? Netuším. I já musím otevřít batoh i když je jasné, že tam nemůžou nic vidět. Tak ho otevřu, obsluha stolečku koukne pátravě do tmy batohu a já ho zase zavřu. Tím se samozřejmě nastupování hodně zdržuje. Konečně jsme všichni na palubě a letíme.

V Dillí máme rezervovaný hotýlek přes Booking asi 1,5 km od letiště, protože let do Prahy nám letí až ráno. Když už jsme asi 90 metrů od místa, kde má být hotel (podle souřadnic uvedených na Bookingu), vidíme závoru a u ní hlídače. Říkáme mu, že jdeme do hotelu, který má být támhle. On na to, že tam žádný hotel není, že tady je cargo a tam že nesmíme. Ukazujeme mu adresu a on, že prý to je asi 3 km do města a že si máme vzít taxíka. Jenže my už máme peníze jen na ten hotel, který má v názvu "near airport". No prostě Indové zase nezklamali a museli ukázat, že Indie je nevypočitatelná až do konce. Nu což, vracíme se na letiště s vidinou bivaku do rána.

Ráno využíváme toho, že jsme na letišti a na checkinu jsme první (opět budeme sbírat razítka na boarding pass). Indové totiž létají nejméně se dvěma ohromnými kufry, mnozí se třemi a ti nejlepší se čtyřmi. A to pak odbavení dost dlouho trvá. Jdeme na security a takovou security jako byla v Dillí jsem ještě nezažil. Normálně vozím v batohu nabíječky na vše možné (mobil, foťák, navigaci) a nikdy nebyl problém. Vždy batoh projel rentgenem, já si ho na druhé straně vzal a šel dál. Tady si můj batoh vzali stranou a prý ať ho otevřu. A začali vyndavat vše, co alespoň vzdáleně vypadalo elektronicky. Kromě nabíječek i všechny kabely, na ponorný vařič se šli zeptat nějakého šéfa, jestli mi ho můžou nechat a pak prohnali batoh ještě jednou rentgenem. A teď, že si prý mohu zase zabalit. A ještě průchod rámem, po něm důkladné objetí ručním scannerem zepředu i zezadu a ještě ruční oťapkání. A to oscanování a oťapkání dělali všem, nejen mě. Jsme za security, útrapy končí, Finové jsou zase přesní jak hodinky, odlétáme přesně na čas, pak už jen Helsiky a Praha.

A co říct na závěr? Přes všechny útrapy, se kterými jsem ostatně v těchto zemích počítal, to rozhodně stálo za to. V Indii jsem už před 15 lety byl, tak jsem věděl, co mě asi čeká a Nepál to byla zase úplně jiná exotika než jsem kdy jinde viděl. Indie je pro otrlejší povahy, rozhodně není pro cestovatele začátečníky. Nepál je cestovatelsky přívětivější, ostatně oni tam z turismu žijí. Ani v jedné zemi jsem neměl pocit nějakého nebezpečí.

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 0 x Velmi praktické!

📷 4 x Krásné fotky!

😂 3 x Rozesmál jsi mě!

📖 2 x To chci taky zažít!

❤️ 9 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsal Zagloba

Cestopis byl naposledy aktualizován 2023-12-07T10:53:59+01:00

Zagloba procestoval 99 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 4 lety a napsal pro tebe 3 úžasné cestopisy.

Zobrazit profil

2 komentáře

Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.

Mıchal

před rokem

Zvládnuto bez střevních problémů? Týden mi stačil na to, abych se stal stálým zákazníkem McDonaldu a jejich Maharádža burgeru. Po všem jiným jsem rychle musel na záchod 😀

Zagloba

před rokem

Prakticky bez problémů. Jednou jsem si vzal Imodium, ale spíš jako prevence a jedl jsem vše, co bylo.