Nezapomenutelný Kyrgyzstán

Nezapomenutelný Kyrgyzstán - prázdniny 2017

28.7.2017 pátek

Děcka jsou na cestě z Plzně, berou to přes Prahu až do Brna, kde naberou nás. Jeden z nás jede "radši" vlakem. V Brně zjišťujeme, že nemáme vytištěné letenky, takže jsme obíhali co mohli a prosili, jestli by nám je někdo nevytiskl. Stejně musíme zajet do centra, protože letenky nejsou v mejlu, ale na extra stránce... Hurá povedlo se :D, hážeme věci do poměrně malého auta a můžem razit směr Budapešť.

Před půlnocí jsme tam, honem na ubytko kam po chvíli dorazí poslední člen výpravy, vykoupat v ledové vodě, přebalit do letadla a spát :)

29.7.2017 sobota

Pořád jsem žila v tom, že můj muž Ondra nám koupil stejné zavazadlo jako ostatním = 20 kg. No...nee - my tři (já, manžel a syn) máme 10 kg plus příruční. Tak jsem to opět přebalila a hurá na letiště. Při odbavování zahalekal, že taky máme 20 kg batoh, takže znovu přebalování (asi abych nevyšla ze cviku). Pro info: Osprey Manta 26 l je v pohodě pro 2 lidi (oblečení) na 17 dnů:). 

Let uběhl vcelku rychle, pak už jen nasednout do busu do centra Istanbulu, najít ubytování a projít si večerní Istanbul a ochutnat místní jídlo.

30.7.2017 neděle

Ráno Eva zjistila, že nemůže najít kreditku....a taky že ju nikdo z nás opravdu nenašel...i přesto, že jsme prošli všechna místa, kde jsme včera byli. 

Dneska nás čeká prozkoumávání Istanbulu - Hagia Sophia, Old Bazar, Galata a ostatní mešity. Bohužel na bazar jsme se nedostali - byla neděle. 

Pokračovali jsme i v ochutnávání místního jídla včetně fish burgerů, které byly opravdu výtečné. 

Lidé tu jsou neskutečně milí a usměvaví, Gaba by si tu vzalo hned z fleku x lidí (ať už puberťáci, 20-letí borci či starší lidi). Opravdu neskutečné - neskutečně příjemné a milé. V metru si k němu sedl kluk, který mu dal poslouchat sluchátka, další pán se s ním začal jen tak bavit, na lavičce paní co též kojila (tak jsme hned byly dvě :)). 

Až jsme se Istanbulu nabažili, vyrazili jsme směr letiště, kde přespíme, protože letíme brzo ráno a toto nám přišlo jako lepší varianta. Cestou metrem opět zážitek - dozvídáme se plno informací o historii a vůbec kultuře v Istanbulu a celém Turecku, pán nám nakonec pomohl tak, že šel s námi pomalu až na letiště včetně přestupů, koupil jízdenky...toto se u nás nestane - nebo též takto pomáháte cizincům? :P

...pochybuju, že to bylo jen tím, že sebou máme prcka. 

Noc trávíme na letišti, kde nedávno bouchla bomba....tak vtipkujeme :D . Bohužel toto letiště moc vhodné na přespávání není - všude ruch a málo míst na spaní - spíš žádné. Kontrola věcí hned při vstupu na letiště...poté, co hledáme vhodné místo (ideál aby prcek mohl ležet), kluci to zalomili vsedě u nabíječek a pak v kavárně, my vleže kousek od vozíků - jediné místo, kde byl trochu klid. Úspěšně - Gabo spal celou dobu, dokonce jsme ho museli budit na check in...

31.7.2017 pondělí

No a začíná další sranda - jak jinak výlet plný zážitků :D. Check in začíná brzo, ale všeci naznali, že je to moc brzo, tak prcka a muže necháváme spát a též odpočíváme. Pak už pomalu jedeme - tentokrát my osobně máme 60 kg batoh :D (asi abych si v Istanbulu nakoupila a v Kyrgyzstánu to prodala či co :D nebo se do báglu zabalila sama s prckem :D). 

Check in trvá, hafo lidí....pak na přepážce super kluk, se kterým si vyměňujeme Instagram a už hurá dál - tam začíná panika, lidi začínají být nervozní a my zjišťujeme proč - do zavření brány zbývá 10 minut, my někde na konci fronty a pohoda... :D Ujímá se nás nějaký Kyrgyz či kdo, pouští dopředu...nestíháme vůbec nic koupit, letíme na gate a zažíváme svůj první Last call - docela zážitek :D :D Opět potkáváme kluka z přepážky, ten nás sprdne kde jsme a navádí dál, ať to stihnem :D . Do letadla všeci nasedáme splavení, ale stihli jsme ho! :D Všeci usínáme...a že Avia traffic je špatná společnost a podle mužových známých, že by s ní nikdo neletěl? Můžeme vřele doporučit - pěkná cena, úžasný přístup letušek (i když se neusmívaly) - no posuďte sami, koho z vás zvedala letuška ze sedačky (z leže) se spícím dítětem na břiše? :D , výborné jídlo a hafo teho - čerpali jsme z teho téměř celý den pak.

Po poledni už vysedáme v Bishkeku na letišti a začíná další zážitek :D- výběr z bankomatu, měnění prvních peněz a nahánění taxikářů - jak se později ukázalo, jeden z naší výpravy byl skvělý "ranař" a po dobu pobytu se v tom naučil výborně chodit, že Hynku? :P Sedáme na maršutku do města, kde se pak blbci ptáme že centrum (koupit mapy a kartuše) a borec nás posílá cca kilometr vlevo...nějak nás nenapadlo, že nám zastavil na Oš bazaru, z kama nám to potom jede dál :D . Za pár uliček se k nám přidá hovorný Kyrgyz, který nám pomůže snad úplně se vším a ještě si skvěle popovídáme - zadávám mu adresu kde to má být, on nás tam zavede, koupíme mapy, pak jeden z nás běží pro kartuše, protože už je hodně hodin a jaksi se v 17 téměř všude zavírá. Loučíme se a pokračujeme zpět na Oš bazar, kde místo koukání po okolí sháníme maršutku do NP Ala Archa - neskutečné - stíháme poslední maršutku ve 20 a konečně si můžeme zase zdřímnout. V Kashka-Suu se nás ptá kam pokračujeme a háže nás až před bránu národního parku. Prostě bomba :) . 

Platíme vstup do NP, sedáme na poslední taxi a vyvážíme se až nahoru k začátku treku - nějak se nám nechce chodit cca 11 km po silnici. Taxíky v Kyrgyzstánu jsou super - je nás 5 a půl...já vždy na klíně krom právě první jízdy - to jsem ležela na třech lidech a Gabriela na zádech spícího v nosítku - zážitek za všechny prachy :D. 

Od chaty se vydáváme kousek po naší zítřejší trase a bereme první vhodné místo na stanování - stavíme jen jeden stan, děcka spí pod širákem :).

1.8.2017 úterý

Ráno vstáváme s Evou jako první, po chvíli kluci a Ondru musíme budit (v 11 :D). Necháváme tu pár věcí, které tři dny nebudeme potřebovat a vyrážíme nahoru - je krásně, modro-modrá obloha, luxusní výhledy, co víc si přát :). V první části pomalu zjišťujeme, že to až tak procházka růžovou zahradou nebude, páč jdeme natěžko. 

Čekáme u výhledu na vodopád v dálce i do údolí na řeku, kde se dáváme do řeči s místními a zjišťujeme, že koupená simkarta je nám na dvě věci. No nevadí - bez signálu to zvládneme, domů jsme sms poslali :D . Po svačince pokračujeme dál, tentokrát po "rovině" k brodu, kde čepujeme vodu a dáváme oddych. Zhruba hodinku čekáme na posledního a poté převažujeme batohy, kdy holky nesou cca 18-20 kg, kluci 25-29 kg. Kluci pomáhají Ondrovi vzít pár kilo, aby se mu šlo líp a nenadával tak :D. K vodopádu už je to jen kousek, jen opět do kopce. 

U vodopádu dáváme oběd, levitujeme ve stínu, Gabo má "propustku" zas a čachtá se :D a čerpáme energii na další výstup. Hodně lidí, kteří to jdou nalehko, nejdou až k chatě Raceka jak my, ale právě jen k vodopádu. 

Hned za ním nepříjemné a prudké stoupání, kdy s x kily na zádech je to fakt "chuťovka", pak se cesta naštěstí zvolňuje...to už je víc než odpoledne...Když u dalšího pramene potkáváme Kyrgyzy, chtějí mi pomoct (jdu s Hynkem), tak je posílám za ostatními - Eva dostane hůlku, která se v tomto terénu opravdu hodí. Tvrdí, že odtud už je to cca 15-20 minut do kempu, my tipujeme tak hodinu :D. Pokračuju dál, protože Gabovi už se to pomalu přestává líbit a budu muset kojit a nechat ho "vypustit"....tak si tak lebedíme a čekáme na ostatní. 

Poté přichází poslední úsek, který je opravdu hnusný - krom teho že je strmý, jde se vyloženě po šutrech či suťovisku - opravdu lahůdka. Dojdu až k ceduli, odkud není vidět dál a já si říkám, že jestli kemp není tam někde, děcka mě zabijou, co jsem to zas vymyslela :D :D . Naštěstí kemp je hned za tou cedulí, jen není vidět. Páč už je večer, jsme zmrzlí (já s Gabem)...ale potkáváme super lidi, kteří Gaba balí do svého spacáku a tak čekáme na ostatní. Chvilku po mně dorazila Eva, kluci až po hodině úplně mrtví. 

Škoda teho, že jsme nevyrazili dřív, protože by též mohli vidět nádherný západ slunce, který barvil okolní hory dočervena. 

Pozdě večer po večeři se odměňujem za Gabiho naším mokem a dáváme se do řeči :). Jdou druhý den na Pik Učitěl, my podle situace k ledovci a pak se uvidí. 

2.8.2017 středa

Ráno nás všechny bolí hlava a teče z nosu krev - blbci jsme vyčerpaní už nešli nastoupat těch pár metrů, tak teďkom trpíme :D. 

Opět čekáme než se Ondra vzbudí, abychom mohli vyjít nahoru. Dneska máme naplánováno dojít k ledovci Ak-Sai a ti rychlí i dál :). Bohužel cestou nahoru Ondra odmítal jít přímou cestou, ale dokola, takže jsme se rozdělili - děcka šli přímo k ledovci, Ondra kdesi doháje a za chvíli se otočil a šel do kempu spát. Děcka si mezitím užívali krásu ledovce, pozorovali hooodně z blízka kamzíky a dolů dorazili večer - padli za vlast za chvílu :D - přidal k temu padající déšť...

Tady se dá kempovat klidně i týden a vyrážet na okolní vrcholy, které mají od 4 tisíců až po x tisíc :). Ledovec měl "pouhých" 3700 metrů?

3.8.2017 čtvrtek

Aj když jsme měli nařízeného budíka tak, abychom v 8:00 vyrazili dolů, vyšli jsme až za hodinu - klasika :D. Dolů to šlo rychleji, ale vůbec ne líp - krom Jirkovi, protože měl hůlky, které mu opravdu pomáhaly. U vodopádu opět krátká zastávka šup dolů. Tentokrát plánujeme jít údolím...jenže nám to "nevyšlo" a opět se napojujeme na známou cestu. Chvílu po poledni jsme dole u chaty a dáváme chill a čekáme na Jirku, který to vzal podél řeky - prý náročné, ale s hůlkama super...no...jednu tam nechal :D. 

Chytli jsme taxi dolů, tam jsme počkali na maršutku...a Ondra se od nás odpojil - najednou mu zmizela peněženka, tak se vracel nahoru nahánět taxikáře. 

Dojeli jsme do Bishkeku, děcka valili na nádr zjistit spoj a já s Jirkem zatím čekala u báglů. V Bishkeku smog a prach a písek...ale lidi milí a hovorní :) - jako ostatně zatím pořád. 

Ondra po chvíli dojel, peněženku nenašel...maršutkou na nádr - tam ani wifi, ani nabíječky :D. Sedáme na maršutku směr Balytchky - usoudili jsme, že vzhledem k přejezdu (do Karakolu) bude lepší, když se k jezeru přemístíme už dneska. Do Balytchky dorážíme večer, taxi na hostel, který nám domluvil taxikář a LUXUS (chápejte sprcha, teplá :D , postele a jídlo :D ). V noci si dáváme ještě večeři - typickou kyrgyzskou kuchyni = zelenina a pečené maso, pivko a čaj - VÝBORNÉ. Noc většina trávila u wifi...

4.8.2017 pátek

Ráno si někteří chtěli zaplavat, ale bazén byl vypuštěný, takže jsme relaxovali, sušili vyprané věci a užívali si čistoty :D , protože další bude...v nedohlednu :D. Nespěchali jsme nikam, takže jsme si dali snídani - no...tam se nám trošku pokazil názor na kyrgyzy - odměřená obsluha, naservírovali nám strohou snídani, nechali si zaplatit za hernu pro prcka...

Po poledni sedáme na taxi na nádraží a hurá směr Karakol - po severním břehu jezera Yssik-Köl rovnou do Chopon Aty na petroglyfy. Je super, že když se řekne řidiči maršutky, tak prostě zastaví - a tak si někteří kupují melouny, my neodoláváme sušeným rybám, které jsou tu vyhlášené.

Dlouho jsme stopovali maršutku či něco, co by nás hodilo na petroglyfy, protože jsme jeli v maršutce a pohoda, nesledovali cestu, až jsme Chopon Atu málem přejeli :D , takže jsme se museli dostat na její druhý konec k letišti. 

Sedáme do taxíka, štengrujem ho ať jede po starém letišti na maximum - vytáhl to zhruba na stovku :D a už brzdíme kousek od brány. Necháváme bágly u brány a jdeme se projít. Fotíme různé obrazce na kamenech a pak se ubíráme zpět na hlavní cestu, kde budeme stopovat maršutku dál. Jenže Ondra jde opět "zkratkou", takže až dojdeme dolů, nikde ho nevidíme. Chvíli čekáme a pak se jde Hynek po něm podívat...ušel docela kus, ale nenašel ho. Mezitím potkáváme docela haluzově Honzu s Marcelou, kteří s námi byli v Gruzii :D . A zrovna v takový "prdelce" v Kyrgyzstánu...to nevymyslíš. 

Ondra ani po hodině nikde, tak píšem sms...odpověď nejasná :D. No nic, píšeme mu, že jdeme do centra na maršutku. Po cca další hodině přichází naštvaný Ondra - byl přetažený, není zvyklý chodit na těžko (což teda nikdo z nás :D ). Ale dotáhl meloun, tak jsme měli v buse party :D. 

Do Karakolu dojíždíme večer, nakupujeme potřebné věci na další tři dny a hurá opět do hor. Sedáme do taxíku, který nás vyveze kam až to jde do NP. Vysedáme u jurt, kde se po domluvě ubytováváme - huráá spaní v jurtě! :) . 

Udělali jsme dobře, protože chvíli poté začíná lít....ba ne - bouřka :D . Nachystali nám i výbornou večeři - tentokrát bez masa - marmelády, jejich "chlebíčky", místu zeleniny, místu brambor s těstovinama a zeleninou a horký čaj, po kterém všeci prahnem, protože je nám solidní kosa.

Usínáme zabalení v místních peřinách a dekách při zvuku bouřky...

5.8.2017 sobota

Ráno jsme se "překonali" (hlavně Ondra :D ) a vyrazili už před desátou - hurá :D. Bohužel počítáme s tím, že nám bude lejt - jak bylo v předpovědi. Ale zítra prý už má být pěkně, tak na to spoléháme. Vydáváme se po stezce, po které jezdí obojživelné offroad auto, kterého využívá dost turistů, ale my si to štrádujeme hezky postaru - pěšky. Za mostem přecházíme na další cestu až k lesíku, kde si radši nasazujeme pláštěnky (jak kdo, my nemáme, protože Ondra nechtěl tahat to kilo dvě navíc) :D. Naštěstí jsem vzala prckovi, takže ten si během největšího lijáku užívá na louce, zatímco my jsme schovaní pod stromy a čekáme, jestli se počasí aspoň trochu umoudří - povedlo se, cca po hodině přestává nejvíc pršet, tak vyrážíme dál. Cesta je víceméně po rovince, akorát se sesula půda, takže je potřeba ji obejít strání - tam potkáváme Čechy, kteří tvrdí, že k jezeru nemáme šanci dojít a že je to docela makačka a nahoře je chytl sníh a kroupy... :D sranda. Jinak tu mají takový zvláštní zvyk - vše je daleko 5 km a trvá 2 hodiny :D - říká nám to téměř každý, kterého potkáme. 

Po chvilce si s Evou dáváme challenge, kdy mužská část jde po cestě (my ji neviděly :D ) a my jdeme vzhůru do kopce, prodíráme se křovím a pak nás čeká strmý spád prudce dolů...

Přestalo pršet, ale začla být dost zima, tak u řeky (kde je mimochodem nádherný výhled na hory a na pasoucí se koně) vytahujeme vařiče a vaříme si čaj, kluci polévku. Ondra opět zmizel, batoh nechává u nás...

Po hodince lehárka jdeme dál, jen řešíme, co s batohem...necháváme ho ležet a užíváme si pasoucí se koně, kdy se Hynek přiblížil neskutečně blízko - je zatím začátek výletu, tak nemáme tolik odvahy.

Ondra se vrací pro batoh, my jdeme pomalu dál až k mostu, kde je odbočka na base camp. Tam se radíme co dál, protože už je opět hodně hodin (ach to Ondrovo vstávání...). Potkáváme tam Belgičany a Slovince - všeci máme stejný cíl :)....a všeci za pár minut krásně bloudíme, poté potkáváme správce parku, kdy po nás chce vidět lístky od zaplacení a opět zní prokleté 2 hodiny :D :D 

Za mostem začíná strmé stoupání, které je ale odměněno luxusními výhledy do okolní krajiny - prostě bomba :). Ondra to následně na malém paloučku chce opět vzdát, naštěstí ho překecáváme a jdeme dál - před námi poslední nepříjemné stoupání, kdy s Evou máme challenge :D (chápejte: dojdem k temuto šutru, pak k temuto keřu, musíme předběhnout Slovince!!! :D - což se nám povedlo huráá :D ). A posledních (psaných) 200 metrů po šutrech do base campu. S Hynkem si s Evou plácnem a jdeme se družit ke Kyrgyzům, kteří mají zabijácký alkohol - 95 procentní "vodu" :D . Cca po hodině doráží Ondra s Jirkou, stavím stan a Jirka jde vytáhnout svou slivovici...

Přiznám se, že tohoto jsem se bála odzačátku - že půjdeme trek, potkáme Kyrgyzy, začneme se družit a pak budeme další den nepoužitelní :D . 

K večeru se radši zdržím komentáře krom teho, že jsme se opět dozvěděli mnoho informací o jejich životě - viz zlaté zuby :D a tak....

6.8.2017 neděle

Když jsem dělala itinerář, tak mě hodně mrzelo, že neděle nejvyjde na Karakol, protože každou neděli za svítání do rána uprostřed města probíhají zvířecí trhy a je to prý nezapomenutelná podívaná.

Ráno....je náročné, takže trochu pomalejší, kluci se opět úžasně starají, Ondru opět taháme ze stanu jako posledního...

Nicméně vyrážíme dál - konečně dojít k jezeru! Po té, co jsme zjistili co to obnášelo, jsem byla ráda, že jsme včera nevyšli dřív a nedali to včera až k jezeru, protože bychom asi umřeli :D. 

Za kempem je po chvíli další kemp, cesta vede pořád podél burácející řeky, po nepříjemných kamenech a mezi křoviskama. Tentokrát Eva radši vyšla dřív, s ní Hynek, Jirka trochu později a poslední já s Ondrou. Po cestě se přidávám k Jirkovi a jdeme spolu. Jdeme podle mužíčků do stráně, kameny jsou nepříjemné, až uvidíme, že na nás Eva s Hynkem mávají, že tama ne, že zpátky k vodě :D - díky :). Po tomto stoupání přichází trochu rovinka před dalším stoupáním - tam na nás čekají, dáváme si svačinu před posledním úsekem - suťovisko přímo k jezeru. Čekám na Ondru a než dojde, děcka už jsou v půlce svahu. Stoupání suťoviskem je...prostě stoupání suťoviskem :D - nesnášim ho. Po třech hodinách se nám konečně ukazuje jezero Ala-Köl v celé své kráse - a že je opravdu co obdivovat! 

Pár hodin aklimatizace - akorát na oddech a oběd a poté vzhůru na nejvyšší místo našeho výletu - sedlo 3900 metrů. Ondra vyšel zhruba o hodinku dřív, my jsme ještě nabírali vodu v jezeře - dá se ubytovat přímo u jezera v kempu, kam vás doveze loďka - a též jsme vyrazili. Hynek měl trochu náskok a my tři (s Gabem na zádech) šli spolu. Jenže jsme naší blbostí (kocháním a focením) Hynka ztratili z dohledu, tak jsme se dostali na rozcestí a teď kudy dál. Po zkušenostech s Evou radš dáme na chlapa :D a tak se vydáváme vzhůru. No...kopec to nebyl, spíš prudký sráz podél skály, kde se bylo sotva čeho držet. Zhruba v půlce uznáváme, že tudy Ondra určitě nešel :D. Toto je nejhorší úsek ze všech, protože jdeš pomalu po čtyřech, ujíždí to a nemáš se čeho držet. Už nikdy víc :D . Poté trošku krize, kdy Gabo chytá tlak..a hlad :D , takže přestávka před dalším stoupáním - kolem jezera je to celé po suťovisku. 

Po chvíli máme před sebou sedlo a k temu opravdu úchvatné výhledy na ledovce a okolní hory. Ještě jednou měl Gabo trošku krizi, ale večer už jsme na sedle taky :) Kocháme se tou nádherou a 360 stupňovým výhledem, ač nemáme moc času, protože Ondra už je zas nevrlý :D . Jsou dvě cesty dolů - jak nám povídali Izraelci...váháme, kterou jít. Ondra neváhá, Ondra jde - a nevybral si zrovna nejlepší cestu, má krizi. Stejnou cestu dává Jirka, ale ten má hůlky, tak to dolů seběhne doslova jako kamzík. My s Evou a Hynkem volíme druhou cestu - mírnější sestup a volíme dobře, ač pořád je to hooodně strmé. Hynek mi pomáhá s mými 6 kily, abych se nepřevažovala dopředu :Da pak si užíváme skluzavky dolů po suťovisku, ze které má největší srandu Gabo. Ohromná zábava :D . 

Pak už jen přeběhnout sněhové pole a za soumraku postavit stan vedle ostatních. Protože dneska spíme asi nejvýš, je docela zima. Zato nádherné výhledy - jsme obklopeni vysokými horami, nad hlavou snad miliony hvězd. Prostě romantika jak má být. 

7.8.2017 pondělí

Nádherné ráno s luxusními výhledy - sen každého, nejen romantika :). Opět taháme Ondru ze stanu jako posledního, tentokrát to kluky už nebaví a přitvrdí - po plánu na něho vylít ešus ledové vody přišlo na řadu ho do zbořeného stanu zabalit i s tyčkama a dát na něho batoh :D . Zabralo to - vylézá, ovšem nevrlý, co nejrychleji od nás utíká s asi hodinovým náskokem... :D :D :D 

My jdeme pomalu, kocháme se krajinou, kde pastviny lemují vysoké hory a kolem pobíhají různá zvířata....(dál to komentovat nebudu :D). Mnoho lidí sem jede nahoru na koni. Potkáváme i dvě Češky, které se diví co ten naštvaný před námi je zač, dáváme selfíčka s koňma a prostě pohoda klídek, pomalu dolů. 

Dneska ještě musíme překonat jeden velký brod, který je náročnější, pokud si chcete zachovat suchou nohu a nemáte hůlky. Pak už jen do lesa a dolů na pastviny k řece. Tam dáváme oběd a tak trochu jsme počítali s tím, že tu bude aj Ondra - není. 

Tady je naprosto luxusní místo na stanování a vůbec na relax - všude kolem koně, v dálce hory, kousek řeka a pár přístřešků. No ale jdeme dál - najít Ondru. Po chvíli opět mostky přes řeku a po ani ne 45 minutách dorážíme do Altyn Arashanu - malé vesničky, kde nahánějí turisty. 

Musim říct, že bohužel tato vesnička je pro mě nejmíň přívětivá ze všech - je vidět, že se hodně učí západnímu stylu a tu tam se vzala vstřícnost.... 

Po pár hodinách odpočívání a povídání s místními dáváme místní termální lázně (jestli se temu tak dá říkat - prostě bazének s horkou vodou) a večeři. Slíbené máme maso, ale dostáváme jen výbornou polévku - maso je pro místní. Celkem hladoví sedáme do auta aj s Ondrou a jdeme si užít offroad až do vesnice. 

Dolů dojíždíme po tmě, cesta je opravdu zážitek a minimálně já si to hrozně užívám - offroad je prostě <3. 

Zavezl nás na místo k vesnici Ak-Suu, kde bylo možné roztáhnout stany a přespat.

8.8.2017 úterý

Ráno balíme a tak nějak si nevšimneme, že jsme spali na výkalech (nejvíc bohužel já :D ). Takže mě čeká praní tašky i kalhot...

Chystáme se k avizovanému hřbitovu, který ovšem nenajdeme (při soutoku řek), tak sedáme na maršutku do Karakolu...

V Karakolu trávíme až příliš času - wifi...tam je Ondra, my zatím sedíme venku a nasáváme tamní atmosféru, děcka kuře :D . 

Po pár hodinách a výměně peněz se vydáváme dál - směr kaňon Skazka = jižní stranou jezera.

Domluvili jsme se, že dneska volíme lehárko = koupačku a nespěchat :) . Čekám až uvidím ceduli na kaňon, abychom mohli vystoupit. Cestou se kocháme a vybíráme pláž, která by se nám tak líbila. Vybrali jsme dobře, vysedáme z maršutky a hurá na pláž. Kaňon máme zhruba 15 minut odtud. Ondra usíná, Gabo to zapíchl už v maršutce, my se jdeme rochnit, sbírat kamínky a kluci si hrát - ano, zahrabali mě do písku, poté aj Gaba :D .

Pak se domlouváme kvůli věcem, že jedni půjdou do kaňonu na západ slunce, druzí na východ. Já volím radši západ :D , takže se s Ondrou a Gabem vydáváme do kaňonu. 

Dlouho jdeme po cestě, než se před námi objeví ta nádhera - připadám si jak v Grand Canyonu...ještě jak zapadající slunce obarvuje skály do ruda, prostě dokonalost! Škoda, že mám za zády Ondru, který po mně řve, ať už jdu a co tam pořád dělám (fotim :)). 

Dneska spíme pod širákem přímo na pláži - juchůů :))

9.8.2017 středa

Ráno nás budí kůň, děcka jsou ještě pryč - opravdu vstávali na východ slunce :). Jak vidím klidné jezero, tam prostě musím skočit - aneb co mám na ranním moři nejradši. Luxusní koupání při pomalu stoupajícím sluníčku nahoru....děcka přišli po osmé, strávili tam dobré dvě hodinky, já bohužel jen 15 minut. Grrr.

Než se pobalíme, Ondra jde stopovat maršutku. Chvíli ještě obdivujeme právě projíždějící kamiony a krajinu jak v Utahu a pak už sedáme do busu a užíváme cestu - pokud je u nás tankodrom, tak tady doslova práskáte hlavou do stropu, jaké tam jsou jámy či co :D . 

Maršutka nás vyhazuje v pustině kousek od nějaké vesničky a cedule na Solná jezera. Je neskutečné vedro, my nemáme vodu....hledáme první obchod, Ondra se tam sváží taxíkem. Skupujeme chleby a s taxíkem se vydáváme na Solná jezera. 

Tentokrát stará dobrá Lada, my uvnitř, bágly na střeše i s chlapíkem, který je hlídá. Cesta hodná offroadu, prašná jak někde na prérii...řidič upovídaný kluk.

Míjíme velbloudy a nádherný záliv Yssik-Kölu, myslíme si, že už jsme tu. Je to ale ještě další 4 km, než dorazíme do cíle. Natěšení z teho, co jsme viděli...jsme zklamaní (aspoň já). 

Přijíždíme do centra naháněčů na oběd, jurty kam se podíváš, platíme vstup a pak ještě jedeme k takovému malému jezírku, kolem kterého je víc lidí jak na Václaváku. Taxikář nás opouští, přijede až ve smluvený čas a my jdeme k vodě. Je slaná, nadnáší, ale míň než v solných jezerech na hranici UA-RO. 

Lidi jsou tu hovorní, hned se s námi dávají do řeči, po chvíli na sebe mažeme místní (prý léčivé) bahno, které nejde smýt a na poslední hodinku dávám já s Ondrou oběd. 

A opět to začíná :D - chtěla jsem si vyfotit místní hostinu, tak jsem je šla poprosit, jestli by jim nevadilo pár fotek...a už Gabo sedí na klíně místní babičce a já jsem pozvaná na panáka a na oběd, Ondra se přidá. Stůl kde sedí je plný jejich sladkostí, beran nesmí chybět, brambory, placky, čaj a pálenka....no ještě, že musíme za chvílu jít na sraz :D.

Vracíme se zpět na hlavní k místu, kde nás vyhodila maršutka. Předtím nám taxikář dává ještě 20 minut na okoupání v neslaném jezeře - v Yssik-Kölu. S Evou máme sbalené plavky, tak běžíme za roh na koupačku na Evu :D. Přístup do vody je zajímavý - kameny jsou potažené mechem, takže do vody kloužeme po zadku, zpátky po břiše :D . Ale super. 

Opět jsme potkali "naše" Belgičany, se kterými si vyměňujeme urbex lokality. Kousek od zastávky na maršutku si dáváme polévku a těstoviny, Gabo tam zdrhne k domácím do baráku prozkoumat jak žijí, někteří z nás běží vyfotit si typický kyrgyzský hřbitov a tady jsme svědky autonehody - opilý řidič taxíku narazí do dalšího...není to pěkná podívaná, všichni jsme se lekli. Mimochodem ten taxikář nás měl vézt :D. 

Stopujeme maršutku do Balytchky. Naplánovala jsem jezero Song-Köl s tím, že uvidíme, jestli nám časově vyjde - a vyšlo :). Cesta maršutkou je tentokrát opravdu zážitek - přistoupí opilý chlapík, který vypadá jako kdyby vypadl chlapíkovi z Desperada - skleněný oči, potetovaný, na tetování kolikrát ukazuje....a sedl si vedle nás - mě s Hynkem, vedle Eva...ale Hynek se nedává, brání nás obě až to "slízne" sám = telefonní číslo včetně dlouhého rozhovoru. Ještě chvilku a Hynek tu může zůstat, páč v tom všem tady umí chodit nejlíp z nás všech ;). Nicméně tento kraj - jih jezera je jakýsi divoký...cestou míjíme hodně urbexu (musím se sem prostě vrátit, prostě musím! :D) a člověk jen přemýšlí, k čemu a hlavně komu sloužily...

V Balytchky vysedáme a tentokrát volíme maršutko-taxi, které nás odveze do Kočkoru - tam mají dneska namířeno i Belgičani :) . Náš cíl byl dneska dojet co nejdál, ideálně k jezeru, pokud to půjde. Ale hlavní bylo pořešit letenky a dopravu do Kazachstánu = sehnat wifi. 

Míjíme první domky ve městě a nádherný rozlehlý hřbitov, který nám bohužel časově nevyjde (on by vyšel, ale za šera já už nic nevidím, takže se ho vzdáváme). Zastavujeme v centru, kde sedneme do restaurace s wifi, dáváme si večeři a řešíme dopravu. Bohužel jsme nic moc nevyřešili, protože...no radš se zdržim komentáře....

Ubytováváme se v parádním rodinném domku v postranní ulici, načež volíme variantu, že si tu necháme batohy a přespíme aj druhou noc. Variant bylo víc, ale nikomu se už nechtěl tahat batoh a uznáváme, že dostat se k jezeru bude oříšek, pokud nechceme platit "majlant" (v kyrgyzském měřítku). 

10.8.2017 čtvrtek

Ráno po luxusní snídani - to tak jdete do kuchyně, kde jsou míchaná vajíčka, chleba, marmelády... 

Poté procházíme místní trh, nakupujeme co nám chybí a pokoušíme se sehnat levnou dopravu k jezeru. Maršutka není naplněná, tak volíme taxi. Ondrův nápad jet po hlavní a tu vedlejší jít pěšky je fajn...do té doby, než k odbočce dojedeme - polorozpadlá zastávka, nějaká socialistická stavba a cedule Song-köl 50 km. 

No nic...z taxíku nevysedáme a jedeme až k jezeru. Netušila jsem, že cesta bude tak náročná. Ano, sice na mapě byly průsmyky přes 3 tisíce metrů, ale....když to shrnu, tak nám holkám vůbec nebylo v těch serpentinách dobře...

Krajina je taková měsíční, jak po výbuchu - nikde ani noha, rozpadlé stavby, sem tam pomníček. Člověk si říká, že kdo šel někam nakoupit, tak už nedošel, protože pošel žízní a vedrem...

Jak se blížíme k jezeru, mraky nad námi chytají černou barvu a začíná solidně fučet a později lejt...

Přímo k jezeru nedojedeme, ač ho máme na dohled. Ubytováváme se v jurtě, kde si dáváme výborný oběd a počítáme s tím, že do té doby se bouřka přežene a bude zase hezky. Opět marmelády, čaj (který se hodí, protože je kosa), místní bochánky...a pak to přijde :D : Kyrgzské speciality, kterým jsme se zatím vyhýbali. Dostáváme beraní vývar...pak přijde na řadu Kumys. Obdivuju děcka, protože odvážně vypili celou misku - já se vzdávám a po dvou hltech misku přesunu jinam :D. Jak později říkali jiní Kyrgyzové - ke kumysu se musíš propít. Asi měli pravdu.

Venku to vypadá, že se klube sluníčko, tak domlouváme koně - huráá! Mysleli jsme si, že půjdeme vždycky dva s dozorem. Ale nee - pár pokynů a šup jeďte si kam chcete, dojeďte za hodinu :). První jsou na řadě kluci - pádí si to ke stádu jaků, poté k jezeru. To nás zarazilo, že domácí při otázce kam jedou odpoví, že k jezeru je to prý ještě 3 hodiny. Přitom to vypadá, že je to maximálně 10 minut...pak na řadu přijdu já s Ondrou - nepříjemný zážitek, kdy se za mnou rozběhne obří pes z jiné jurty a nebýt majitele, buď je můj kůň bez zadku či já bez nohy...potkáváme Kosťu, že se s námi sveze - bravurně nám ukázal cval (au au :D). Kyrgyzové nevysedávají, zvláštní...a naposledy je na řadě Eva a aby nešla sama, jde s 13letou holčinou, která je tu s námi celou dobu.

Všichni jsme si jízdu na koni náramně užili a poté přichází další zábava = nahánění jaků na jatka. Přijel kamion a ze stáda se do něho muselo nahnat 5 krásných jaků. Nikdo z nás netušil, jaká to byla dřina...a tak si to vyzkoušeli na vlastní kůži, že Hynku a Jirko? :) . Gabo si zatím hrál s místními dětmi a nejradši by tu zůstal - tak jako my. 

Jediný, kdo by tu měl zůstat je Eva, protože ji kluci, než dojela, stačili prodat za 20 koní nebo velboudů? a 30 jaků (nebo naopak, už nevím). Svatba se tu prý dělá pro cca 300 lidí...mně zase při družení (ano, opět kyrgyzové donesli vodku) jeden z nich domlouval, že mám mít 10 dětí...ale nakonec sme se shodli na těch 3 :). 

Ani jsme nestihli všechno probrat a nahnat všechny jaky a už jsme byli zvaní na pokračování oběda = jehněčí s bramborama a salátem - opět luxusní záležitost :). Znova se dovídáme dalších pár věcí z jejich života...ani se nám odtud nechce. Opravdu.

Nicméně sedáme do taxíka a vzhůru zpět...na ubytování se domlouváme jak teda ta doprava a letenky zpět - Ondra tak nějak počítal s tím, že to "nějak vyplyne". Holt "ondrovina" :D . Jakš takš se domlouváme a teď děj se vůle Boží...

Ondra si dává pár panáků a jde spát...my si ještě povídáme...než přijde zas řeč na...ano, vykoukne mladý kyrgyzský kluk a zve nás na šíšu. A tak poprvé mám možnost ochutnat - měla jsem štěstí, protože jsem nepila :D. 

A opět se dovídáme plno hodnotných informací, tentokrát i o politické situaci a jak vlastně Kyrgyzové vůbec berou politiku a dění v zemi a jak to tu vlastně funguje...dochází i na socialismus, drogy a mafii...až mrazí v zádech...

Utíkám dřív než ostatní, abych byla aspoň trošku vyspaná :D, protože ráno musím balit. 

11.8.2017 pátek

Dneska máme na snídani KRUPIČNOU KAŠI! Ano, čtete dobře! No prostě wow! Nedávno se mi o ní (nejen mně) zdálo...nepředstavitelné :)

Po snídani procházíme trh, pořídíme pár fotek a vybíráme z bankomatu...tam zjistím, že nemám šanci vybrat, protože nevim proč. Později jsem se dostala na internet a opravdu nevím, kde je chyba, protože prostě vybrat nemůžu, i když to mám povolené... Zbývá nám poslední karta - Jirkova :D . 

Maršutkou se vezeme do hlavního města, kde máme v plánu nakoupit suvenýry a prochodit (nafotit) město před cestou do Kazachstánu. 

Nicméně se děckám líbí návrh věže Burana, takže valíme jen do Tokmoku, odkud bereme taxi k věži. Dovnitř a nahoru jdou jen děcka, my zůstáváme dole...začíná fučet a připomínat to Saharu :D . Taxi nás odveze do Tokmoku na nádraží, odkud jedeme maršutkou do Bishkeku. Po cestě usínáme, jen Eva se dává do hovoru s jedním mladíkem, který jí dává tipy co kam v Bishkeku, takže když vystupujeme, už máme jasno - původní plán Oš bazar padá, suvenýry nakoupíme v obchodním centru. Jen jsme netušili, že to byl zámožný mladík...

Na autobusáku se s námi dává do řeči jedna paní, která nás potom nezištně hodí k obchoďáku - neskutečný ta jejich ochota, opravdu.

Tam na nás ale koukají trochu z patra, připadáme si jak vyvrhelové, bezdomovci :D. Chytáme wifi, kupujeme suvenýry a bohužel už město nestíháme...

V místním bistru dáváme večeři, naproti v supermarketu dokupujeme co můžeme a mhd s wifi! na nádraží. 

Odtud zřejmě těžko uvěříte, že se nám toto opravdu stalo :D . Ale stalo...řekla bych bohužel, ale je to za námi, měli jsme z pekla štěstí :). 

Na nádraží se dozvídáme, že maršutky odsud do Shu nejezdí, že jezdí z Almaty. Jako bych to v Kočkoru neříkala....no nic, musíme operativně jednat, protože už se blíží 19.hodina a ve 23 hodin máme být v Shu a sedět ve vlaku...bereme taxi na hranice. Pán má cestou zastávku na modlení, jak se blížíme k hranicím, připadá mi to tu jak v Rumunsku před 12 lety...

Vyhazuje nás a přes hranice jdeme pěšky - vyplňujeme imigrační papíry, dohadujeme se, že díky Expu nepotřebujeme víza a za chvíli stojíme na kazašské půdě. 

Okamžitě nás semknou taxikáři, dohadují se jeden přes druhého, dokonce ani Hynek je na ně krátký, vyměňujeme peníze a sedáme....do jednoho taxíku...pán nás naloží, zamkne a odběhne...nám hlavou chodí různé myšlenky :D ...po chvíli vyjíždíme. Cesta je horší než tankodrom, ač je to pouhých 100 km, tak to trvá snad věčnost. Taxikář se s námi snaží bavit, ale nějak mu nerozumíme, dokonce ani Eva, která ovládá ruštinu...po cestě několikrát někam volá a ptá se, jak se do té Astany dostaneme...

Až už si myslíme, že vlak nemáme šanci stihnout - nemáme lístky a ještě ani nejsme na nádraží, zastavujeme. Hynek běží zjistit situaci, my pobíráme batohy a jdeme....zároveň s pikolíkem, který okamžitě po příjezdu doběhl, vzal batoh a utíkal na nádraží - my za ním.

Vlak, ač bylo 23 hodin, tam ještě stál, kolem plno obchůdků se zeleninou a ovocem - hlavně melouny...nasedáme do vlaku, chlapík nás usazuje v kajutě pro průvodčího. Divné. A pak se děje ještě plno divných věcí...

Najednou přijde rozzlobený pán (průvodčí), že chce platit a procenta z domluvy, pak další chlapík...odkazujeme ho na Ondru. Ten platí - ale pouze za sebe, což ze začátku netušíme. Nikdo z nás peníze totiž nemá. Ondra ač tvrdil, že ztratil všechno, tak vždy se mu záhadně v kapse nějaké peníze objeví. Taky bych se tak chtěla mít :D :D :D .Vlak se pomalu rozjíždí, pán si zatahuje Ondru do kouta...pak opět výhružky...ještě, že Gabo od hranic po té, co jsme sedli do taxíku, spí až doteď a že prospal celou noc... Jsme s Evou dost unavené a hladové - to jsme všeci, ale nemáme odvahu usnout, páč ten pán k nám pořád chodí a už je nepříjemný. 

Naštěstí kluci nás chrání, Ondra se zdekoval. Vypadá to, že nás chce vysadit na další stanici - to je snad ta lepší varianta. Ptá se, jestli máme doklady a my si připadáme jak utečenci. Doslova - 4 s Gabem namačkaní v kajutě průvodčího, nikdo z nás neví, co se bude dít...Naštěstí pak nějakým zázračným způsobem se domlouváme, že zaplatíme ráno, jak zastaví vlak. To průvodčího uklidní. My můžeme konečně usnout. 

Ráno vyběhnou kluci vybrat, zaplatí průvodčímu a je klid. To ještě Ondra plánoval, že bychom vůbec neplatili - že tam mám jít já se svojí kreditkou, která nefunguje, aby viděl že nefunguje a nemáme peníze. Směšné, když vlak přes x tisíc km (16 hodin?) stál v přepočtu zhruba 700 Kč.

Během jízdy si z nás kluci udělali srandu...a my holky na to opět skočily :D. Přišli s tím, že je tu jídelní vagón. Tak že se tam jdeme podívat. Prošly jsme asi x vagónů, opravdu "sranda" mezi těma "dobytčákama", až na konec. A nic. Prvně jsme nadávaly, pak se začly smát, jak jsme opět naletěly...dojdeme a že kde to teda je. Věděli, že jdeme na druhou stranu, ale nic neřekli. Potvory :D . 

Tímto naše dobrodružná cesta nekončí - zaslechnem cosi o černých pasažéřích, že si na nás v Astaně počkají a uvědomili jsme si, že ač jsme zaplatili, tak jsme nedostali žádné lístky. No "sranda". 

12.8.2017 sobota

Odpoledne vysedáme z vlaku a kupodivu se nic neděje. Uff, cestu vlakem jsme přežili. Vyjdeme z nádraží a jdeme směr restaurace, kde si dáváme první kazašské jídlo - no, ani ne, protože je to Čínská restaurace. Poté, někteří značně posilněni alkoholem, se vydáváme najít ubytování, které Ondra domluvil ve vlaku. 

Procházíme kolem mrakodrapů a opravdu to tu vypadá jak v Dubaji...jen se s tím nemůžeme sžít, protože z vlaku jsme viděli jen pustinu, sem tam chudou vesnici. I z vyprávění víme, že země je chudá a všechny peníze jdou jen do Astany. 

Fotíme a Ondra opět zmizí. Dojdeme k bloku, kde to má být, jenže nemáme telefon na paní, který má Ondra. A ten zas nemá svůj telefon, protože ho nechal někde ve vlaku. Tak jako tkaničky od bot...

Domlouváme se s ochotnou paní, která nám pomáhá, ale opět zjišťujeme, že potřebujeme Ondřeje...po dobré hodině ho nacházíme vysmátého jak lečo...

Vyjíždíme do 19.patra, ze kterého je z apartmánu krásně vidět celé moderní město - prostě bomba. Házíme se do gala a hurá do víru velkoměsta. Já bohužel zůstávám na ubytku, protože jak znám děcka, dojdou až ráno a já se potřebuju vyspat. Ondra též spí...

13.8.2017 neděle

Dneska si dáváme nakonec rozchod, sraz je odpoledne na Expu. Chtěla jsem si hrozně koupit kyrgyzské šaty, jenže díky času, který jsme v Bishkeku nakonec neměli, nemám nic. Že já si nekoupila ty první, co jsem viděla hned první den :D. 

Na Expo 2017 dorážíme před polednem. Kdo nebyl, opravdu stojí za to a rozhodně na víc dnů než pouze na jeden - nestihnete všechno. Před hodně sály je mega fronta (Rusko, Německo, Čína...). Česká expozice se povedla, ale Slovenská se mi líbila víc. Itálie zklamala, zato Rakousko super - tam si vyhrál nejvíc Gabo. Vystáli jsme si frontu na Německo a stálo to za to - hodně povedené. Některé země byly slabší, některé super...za pár hodin potkáváme děcka a dozvídáme se, že se sem dostali teprv teďkom. My už po jídle, kdy jsme okusili asijskou kuchyni a pomalu se ubíráme k východu. 

Já jdu s děckama, Ondra rovnou k batohům. Bohužel až u východu zjišťuju, že mám klíče od skříněk. Odděluju se od děcek a běžím na exit za Ondrou - už venkem, protože už jsme prošli ven z areálu. Sraz máme u pokladen u zastávky busů.

Čekám... Ondra není na wifi...čekám...připadá mi to divné...prosím ostrahu, aby mě pustila do skříněk, po delší době se povedlo. Vysvětluju situaci a Ondra je vyvoláván rozhlasem a hledán policií. Nikdo ho vyjít neviděl...přichází děcka, ostraha mi pomáhá s batohy. Domlouváme se, že vzhledem k temu, že už je hodně hodin, děcka jedou na letiště - i s batohy a já tu počkám na Ondru. 

Další půlhodina a Ondra nikde...začínám být nervozní, protože odlet se blíží...ani ne tak kvůli Ondrovi, ale kvůli Gabovi. 

Naštěstí ho nakonec nachází policie a ostraha přivádí ke mně - stál na blbém východu a ani mu to nepřišlo divné. A vzhledem k temu, že je to Ondra, tak prostě stál a ani se nehnul - zásadně se neozývá, čeká, že ostatní budou shánět jeho. Dochází mi trpělivost, děckám už došla...

Sedáme na bus na letiště a přebalujeme zavazadla - opět perlička. A hádejte jaká :D - ano, ostatní mají normální batohy 23 kg, my pouze 15 kg a všechno příruční = veškeré věci, které nesmí na palubu, musíme dát děckám do zavazadel dolů a nemůžeme si vzít ani žádný suvenýr...jak se říká, "mě jebne". 

Na letišti ještě děcka dopíjí poslední flašku, dáváme lehkou večeři a usedáme do letadla...cesta proběhne v klidu, bohužel už to není luxus jak v Avia traffic a ani nemáme tolik místa na nohy, tudíž moc nemůžeme spát...ale na čas jsme v Budapešti.

Tam další překvapení - společnost, u které máme zaparkované auto, nepřijede :D . Takže opět taxi, ale už za "trochu" jiné ceny....a pomalu se loučíme s výletem...

Závěr: 

Kdo hledá zemi kde jsou vstřícní a nezištní lidé, úchvatné scenérie, super možnosti na treky - rychle do Kyrgyzstánu, než se "zkazí" jak Gruzie či Island. Určitě se sem vydám někdy znova, minimálně třikrát :D (urbex a jih a tak). Jinak moc fajn parta lidí v malém počtu, což je oproti Gruzii velká výhoda. Ale neumím si představit, že by nejeli tak fajn lidi, co jeli, vzhledem k temu, že to nebyl výlet typu - "a tak se jdem projít po promenádě a pak dáme drink". Za mě tento výlet prostě LUXUSKA a hned bych jela zase! :) 

Závěr č.2 (pro matky): 

S pidi-prckama klidně - jak Turci, tak Kyrgyzové jsou na ně jak Italové = mají se tam královsky (Gabo krom miliardy sladkostí dostával různé hračky a tak). Pro hory je důležitá aklimatizace a SLEDOVAT! A klasika pít kromě balené vody pouze z filtru.