Okruh severním Laosem
Tato země je často opomíjena, cestovatelé preferují víc jeho velké sousedy Thajsko a Vietnam a Laos je brán jako chudý příbuzný. A to je obrovská škoda. Strávili jsme tam 18 zcela jedinečných dní:
Cestopis z roku 2023 napsala TinaBambina
Krátký úvod: Momentálně na cestě po JV Asii - vyrazili jsme v lednu 2023, nezaměstnaní, připraveni objevovat mnohé země, začali jsme právě v turisticky přátelském Thajsku, poté jsme pokračovali autobusem do Laosu. Jsou zde popsány dny 40-58 naší Velké cesty, tedy putování po Laosu. Uznávám, že jsem se rozepsala, ale tak jedinečná země si to zaslouží. A třeba inspiruje odvážné batůžkáře k návštěvě.
HUAY XAI
DEN 40-45
DEN 40
Jako Evropané nevnímáme přejezd hranic mezi státy za velkou událost. Doma je to tak snadné, často si ani nevšimnete, že jste autobusem hranice již přejeli, nejčastěji to poznáte až díky příchodu vítací SMS. S něčím takovým se zde samozřejmě nedalo počítat, takže si užíváme pořádný přechod, jako za mlada do Chorvatska, s frontou, a navíc s nálepkou do pasu.
V Chiang Rai nasedáme na červený autobus, celkem nás cesta k Mostu přátelství číslo 4 stoji 110 THB (70 THB do městečka Chiang Khong, extra 40 za dovoz přímo na hraniční přechod). Z autobusu nás tam vyskákalo 10 bílých batůžkářů. Na thajské straně je to rychlovka, jen vám dají razítko do pasu. Potom bereme autobus přes most přes přirozenou hranici Thajska a Laosu - Mekong. Musíme, pěšky se po něm chodit nesmí. Má stát 20 THB, najednou je to 25 a na papírku se ocitá razítko Overtime Fee. Je pátek 12:30, tak jaký přesčas, prosím? Ale opět je to směšná částka, tak sypeme jedny z posledních bathů, které máme a drkotáme se asi pět minut.
Náš rozhrkaný autobus, který nás dovezl až k hranicím
Friendship Bridge 4 vedoucí přes Mekong
Toto doma neuvidíte :)
Vítejte v Laosu!
Huay Xai a kotě okupující menu v restauraci
Nyní nastává část, které jsem se mírně obávala. Nevyřizovali jsme si víza na internetu, už doma jsme směnili na tuto příležitost dolary a vytiskli si pasové fotky, tedy bychom měli mít víza asi o 10 dolarů levnější. Na internetu psali, že můžou chtít potvrzení příjmů, zpáteční letenku, adresy ubytování a podobné náležitosti. Jelikož máme prozatím ubytování pouze v Huay Xai hned za hranicemi, a žádný lístek ze země, tak jsem se začala potit, jak jim to tam budeme vysvětlovat, a narychlo kupovat letenky, když ještě nevíme, kolik dní tu nakonec budeme.
A realita? Došli jsme s dalšími bílými k okénku Visa on arrival, tam vyplnili jeden velký a malý papír s údaji, dali fotku a pas, pán si řekl o 20 THB a tím to v podstatě končilo. Chvíli se nic nedělo, za pár minut se z druhého okénka vyklonila paní, zamávala otevřeným pasem na stránce s fotkou, a dotyčný si pro něj došel. V něm byl QR kód a částka, kolik budeme platit. My 40 USD. Vízum už je tam nalepené. Pokračujeme dozadu budovy (která má mimochodem to nejlepší za sebou, střecha se odlupuje, je to staré), tam dáváme jiným pánům 40 USD, a konec. Žádná doplňující otázka, ani rentgen batohů, prostě jen shrábli peníze a konec. Nevím, jestli jsme měli štěstí, že nechtěli vidět náš bankovní výpis, nebo to tu zkrátka neřeší. Vidí bílého s batohem, tak neočekávají problémy, jen se těší na peníze, které přinese do země. Byla jsem tedy potěšena snadností, a že nechtěli žádné větší úplatky, a že jsme se hlavně s nikým nemuseli hádat. Za hranicí hned čekaly tuktuky, cesta z Chiang Rai sice trvala jen 2 hodiny, ale ráno jsme ještě vraceli auto, potom to bylo dost přesedání, tak bereme první tuktuk, který tam stojí a sdílíme ho s německým párem. Za 10 km chtějí od každého 100 THB, ale už je mi to jedno, nehádám se. Asi chyba, ale byla to náročná cesta, a jsme rádi, že jsme za pár minut na novém hostelu.
Vybíráme dohromady 5 000 000 (ano, milionů) kipů a jdeme na jídlo. Klasika smažená rýže. Řekli jsme s chobotnicí, dostali jsme krevetu, ale taky je nám to jedno. Všímáme si, že je tam podstatně více zeleniny, než jsme zvyklí z Thajska. Dokonce kousek květáku a hráškový lusk, mňam. Velké pivo BeerLao 0,66 litru za (v přepočtu) 26 Kč. No, tak tady taky nezhubneme. Máme velkou žízeň, tak si rozdělíme jedno pivo, pán odnese prázdnou sklenici, my objednáváme další pivo. Tedy při zúčtování máme na stole jen jednu prázdnou lahev a chtějí tedy účtovat jen jednu. S úsměvem je upozorňujeme, že máme ještě jedno vypito, paní je celá zmatená, ale potom se chytá. Asi tady nejsou zvyklí na tak žíznivé zákazníky. Tady si nikdo nic neznačí, co by se s tím trápili. To by se v Česku nestalo.
Huay Xai vám nemá moc co nabídnout, ale na turisty jsou tu připraveni skvěle. Všechna menu v angličtině, o tom jsme si v Thajsku mohli nechat zdát. Délka hlavní ulice je asi jen 300 metrů, ale je obsypána hostely (všechny mají žlutou ceduli) a najdete tu minimarkety, bary, restaurace, zkrátka vše, co potřebujete. Dokonce i nemocnici.
DEN 41-43
The Gibbon Experience:
V Laosu trvá všechno ještě déle než v Thajsku, opravdu se tu nespěchá. Na expedici do džungle nám bylo řečeno, ať tam jsme 8:15, kdy odjezd byl asi až o půl 10 a jen jsme tam seděli a pustili nám pouze instruktážní video. Pro mě zabitý čas, klidně jsme si mohli přispat. Proč spěchat a být někde na čas.
A co to vlastně ta Gibbon Experience je? Jedná se o třídenní dobrodružství v džungli s přespáním v domově v korunách stromů. Místo jsme si rezervovali měsíc dopředu a i tak byla poslední dvě místa volná. Cena tohoto 2,5 denního zážitku nás vyšla na závratných 710 Eur (pro dva), což je to, co nás vyšlo asi půl měsíce v Thajsku, ale výdělek by měl jít na podporu lesů a ochrany přírody, takže zadáváme kartu a ukrajujeme velkou část z koláče laoského rozpočtu.
Měl by to být ale nezapomenutelný zážitek. Měli jsme domeček ve výšce 32 metrů sami pro sebe, dalších 6 lidí, se kterými jsme se poznali po cestě a na obědě, bylo v jiném domě. A zážitek to rozhodně nezapomenutelný byl. Jediný způsob, jak se dostat domů bylo po ziplině, žádné schody ani výtah. V noci nejrůznější zvuky, jednou ráno jsme slyšeli gibony zpívat. Naši průvodci nám zvuk předváděli a říkali, že to zkrátka poznáme, protože to bude hlasitější než vše ostatní. Měli pravdu, jedinečný zvuk. Ze zvířat se nám podařilo vidět ještě hada stočeného v bambusu, za záchodem číhal na kmeni macatý pavouček a v noci se nám do pasti na krysy lapila nebohá poletucha, kterou průvodce potom vypustil. Ve 3 ráno se ozval rachot jako když na plechovou střechu padají kroupy. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že žádnou plechovou střechu nemáme, a že to bude nevítaný návštěvník.
Prvních 24 hodin nám netekla voda, a já jsem zuřila. Sice se můžete jít osprchovat do jiného domečku, ale nazpátek vás čeká asi 15 minutová cesta, jak jinak než do kopce, protože z nich vede ziplina domů. Bylo to opravdu nekomfortní a vypili jsme polovinu lahvičky laoské whiskey, kterou nám daroval průvodce. Říká, že ji dělal sám. Ptáme se, kolik to má procent. Tak se směje, že neví. Stejná odpověď, jako když se ptáme, jestli je ten had schovaný v bambusu jedovatý. Jen smích a krčení rameny. Je mu 48, má vlasy ostříhané na hříbka, po ziplině jezdí obutý v ponožkách v žabkách a pořád se směje.
Celkově bychom Gibbon Experience asi doporučili, leč jsme gibony neviděli, a to jsme kvůli nim vstávali 5:30 ráno. Užili jsme si alespoň hezký východ slunce. Cenu bych doporučila snížit na polovinu, za 710 Eur to opravdu nestálo. Co jsme především ocenili byl náš stromový domeček a klid na poslouchání přírody. Kdo ví, kdy budeme mít další příležitost strávit 2 noci v bezpečí v hlubinách národního parku.
Náš treehouse (výška 32 m)
Příjezd do našeho treehousu
Když už nám konečně šla voda v domě!
Výhled z jiného treehousu
Pohled z treehousu dolů
Připraveni na zipline v džungli!
LaoWhiskey a polední pauza u hry
DEN 44-45
Plavba po Mekongu pomalou lodí:
Další den si v ubytování objednáváme za 430 000 LAK plavbu pomalou lodí z Huay Xai do Luang Prabang. Plavba trvá dva dny, ubytování si na vlastní náklady platíme ve vesničce Pakbeng. Říká se, že je to zážitek na celý život. Mekong je jedna z nejdelších řek světa a cesta má trvat první den 6 hodin a druhý den hodin 8. A jako obvykle se nespěchá, což i název dopravního prostředku naznačuje.
Samotná plavba je poměrně příjemná, sedačky, na kterých sedíme, byly dřív v autobusech nebo automobilech. Místa na nohy není pomnoho, ale stačí to. Je tu i minibar a přijatelný záchod. Ve vesnici kupujeme sendviče (zabalené do A4ky papíru a obalené gumičkou) a vyážíme. Jsme tam 8:40, na lístku se píše 9:00, odjíždíme 10:05. Je to lokální doprava pro domácí, ale těch je tu asi jen tak 5, jinak přibližně 100 turistů, kdy ani jeden bílý netuší, na co se hodinu čekalo. Cesta měla trvat 6 hodin, trvala 7, vlastně 8 - kvůli ranní zbytečné hodině čekání. Prostě Laos. Výhledy krásné. Mekong má tedy bahnitou barvu, ale je to klidná řeka, drncá to s námi málokdy. První část cesty si můžeme prohlédnout na levé straně Laos, na pravé Thajsko, potom už je to jen Laos. Ve špinavé řece se máchají nahé děti a radostně na nás mávají, když okolo projíždíme. Na březích postávají kozy či bizoni. A tak je to dva dny.
Druhý den jsme byli připraveni zase 8:40, lístek píše 9:00 a tentokrát je to fofr, odjíždíme 9:35. Na lodi není volného místečka. Naše místa jsou 5 a 6 a první loď měla papírky s čísly, které si ale každý mohl přehodit. Loď je ale plná bílých, takže pořádek se dodržuje. Na druhé lodi nebylo číslo nikde, sedáme na skoro poslední místa na konci lodi. Před námi sedí Jack a Danique, Nizozemci, které známe již z gibonů, velmi příjemný dobrodružný pár, jejichž plán je cestovat až do konce roku. Odpočíváme, koukáme filmy, dopisujeme zážitky a motor nám řve za zády z plných plic. Tady se hluk tlumící sluchátka opravdu hodí.
Lístky za plavbu lodí, za dva dny 400k kipů
Pakbeng, kde nás vítala koza. Pomalé lodě v pozadí.
Na loď se vešlo velké množství lidí, i kolo
Pakbeng a konec první části cesty. Klidný Mekong a západ slunce
Na lodi nebylo 8 hodin volného místečka
LUANG PRABANG
DEN 46-50
DEN 47
Luang Prabang je jedno z mála měst, které si z vyprávění o Asii pamatuji ze zeměpisu. Dřív to tu hodně žilo, a bylo i hlavním městem. Nyní je to menší městečko s roztomilými uličkami, koloniální architekturou a má obrovský náboženský význam pro domácí.
Michalovi není moc dobře, tak to tu bereme zlehka. Je tu 36 stupňů a když jdeme do chrámu s nevyslovitelným názvem Wat Xiengthong, tak opět proklínám povinnost mít zakrytá ramena a kolena. Kupodivu to, že má Michal šortky těsně nad kolena, nikde nikomu nevadí. Ale kdybych si přišla se stejně dlouhou sukní, tak dostanu káravé pohledy. Daří se nám ještě najít elektro s mobily, kde si měním fólii na displej mobilu, kterou jsem si zničila při pádu na Koh Samui. Mají tam přístroj, který tu fólii na místě vytiskne, potom to slečna nalepila. Opravdu, přístroj. Silnice se jim tu rozpadají, ale tisknou si tu tiskárnou fólie podle typu mobilu. Opravdu člověk neví, co má tedy čekat.
Nejvíce jsem fascinovaná při návštěvě malého UXO muzea, kde je vysvětleno, že na Laos byly svrženy tuny (TUNY!) výbušného materiálu Američany při konfliktu s Vietnamem. UXO = Unexploded Ordnance, v překladu Nevybuchlá munice. Některé nálože nevybuchly a vyčkávají pod zemí doteď a ohrožují především farmáře, ale i ostatní, kdo by se mohl omylem zatoulat do přírody. Děti často přicházejí o ruce, oči nebo i o život, když si hrají a zaujme je lesklý kovový předmět, který je nevybuchlou náloží. V dokumentu je slečna, která rozdělávala oheň, a oheň rozpálil zbytek bomby ukrytý pod zemí. Je tam i chlapec, který se snažil vykopat železo na prodej, a nálož mu vybuchla pod rukama. Opravdu silné příběhy, toto si v bezpečném Česku neumíme představit. A lidé jsou často zoufalí a snaží se vykopat železo na prodej, protože nemají žádné peníze. Se svým nebezpečným okolím se naučili žít a jsou usměvaví, i když nemají téměř nic. Vezměme si je za příklad.
DEN 48
Vracíme se k Mekongu a lodičkou se plavíme k jeskyním Pak Ou. Asi poprvé za výlet si všímáme opravdu špatných turistických taktik. Párkrát nás tuktukáři natáhli, ale to teď nemyslím. Tady u jeskyní jsou místní opravdu zoufalí. Do plastových sáčků chytají ryby a do bambusových klícek lapají ptáčky. Toto ‘zboží’ se potom snaží nabízet turistům, kterým je líto zvířat a za 50 000 kipů mohou koupit ptáčkovi svobodu. Potom vidíme jednu turistku asijského původu vypouštět ryby z asi 6 sáčků a vesele se u toho směje. Vše to vykoupila, ale ryby budou lapeny opět do sáčků a to její loď ani nestihne odplout.
Jeskyně jsou poměrně pěkné, jsou pouze 2 a jsou v nich stovky sošek Buddhů. Především vrchní jeskyně poskytla pěkný chládek a byl v ní klid. Výlet nám ale trošku zkazily tyto nekalé obchodní praktiky místnch. Bohužel čím více se lidé snaží zvířata zachránit, tím více je to motivuje je opět chytat. Začarovaný kruh.
DEN 49
Půjčujeme auto a vyrážíme 150 km na sever do vesnice Nong Khiaw. Samotné půjčení auta bylo taky veselé, museli jsme dojet na letiště, budka Sixt půjčovny byla za dveřmi zákaz vstupu, ale pustili nás. Rezervaci jsme měli na 10 a samozřejmě nikde nikdo. Zavolali nám pána, s rezervací se hodně trápil a nám se podařilo vyjet až v 11. Na výlet se přidali naši nizozemští přátelé Jack a Danique, takže jsme měli o zábavu postaráno. Samotná vesnička je obklopená horami a vlní se kolem ní řeka. Výhled si užíváme především po tom, co se škrábeme 70 minut (dole je cedule, že domácí to dávají za 40 minut) na vyhlídku Phadeng Peak. Bohužel opět vše v mlze, ale i tak jsme ohromeni mohutností obklopujících hor. Po cestě vidíme i zářivě zeleného hada, který se snažil dostat přes naši stezku. Jekot jste mohli slyšet asi až do Luang Prabang. Chudák se zasekl o brdek a asi 7 sekund sebou smýkal na místě, než jako střela odsvištěl do houštin. Nejspíše se nás bál víc než my jeho, ale kolena se nám klepala ještě dobrých pár minut. Nevím, co bychom dělali, kdyby se rozhodl vypálit naším směrem….
Luang Prabang
Luang Prabang, kde se zastavil čas
Jako vždy v Asii živé noční trhy
Mniši obtěžkáni moderními technologiemi
Wat Xiengthong - asi nejznámější chrám v Laosu
Pak Ou - oblíbený zvyk Laosanů - přinést do jeskyně co nejvíce sošek Buddhů
Varování před nevybuchlými bombami při výšlapu v Nong Khiaw.
Úžasný Nong Khiaw a naši nizozemští přátelé
Zvídavý laoský chlapec
PHONSAVAN
DEN 50-52
Dopoledne vyjíždíme z Luang Prabang a čeká nás cesta dlouhá 250 km. Po 8 hodinách ji máme za sebou - 7 h jízdy, hodina na oběd, benzínku, WC. Cesta číslo 13 se klikatila horami, zase úzké cesty a četné díry. Potom měníme na číslo 7, jejíž kvalita se podstatně zlepšila. Krk už mám celý vykroucený, jak se pořád rozhlížím po okolních polorozpadlých budovách. Lidé si před nimi v klidu posedávají v otrhaném oblečení, míjíme krávy, kozy, psy, nikdo nic neřeší. Takto jsme si Laos představovali - jako jednu obrovskou vesnici. Už za tmy dojíždíme do městečka Phonsavan a asi poprvé za posledních 50 dní je mi zima. Auto hlásí jen 18°C, tak na takové teploty nejsem zvyklá. Pokoj krásný, čistý, nový s velikou postelí - 10 USD na noc za celý pokoj.
DEN 51
Včerejší pekelnou jízdu jsme absolvovali jen z jednoho důvodu - Plains of Jars, přeloženo asi jako Pláně džbánů.
Ráno je 12 stupňů! Jsme ve výšce 1400 metrů, tak to bude tím. V 10 už se ale pořádně rozehřeje sluníčko a je klasických 26 a pečeme se na sluníčku. Plání je tu vícero a jsou všechny posety kamennými nádobami ve tvaru sklenic, které se používají k pohřebním účelům. Legenda ale praví, že v nich obři skladovali víno a rýži! Je jen na vás, které verzi dáte přednost. Jedná se o památku UNESCO a Pláň číslo 1 je opravdu skvostná. Z menšího kopečku můžete vidět prostranství obsypané kamennými ‘kalíšky’ a je to opravdu nevídaná podívaná.
Stejně fascinující jsou i krátery po bombách, které se nacházejí vždy jen pár metrů od nádob; kdo ví, kolik jich rozmetaly na kousky, to už se nikdy nedozvíme. Americké bombardování se na historii neptá. Krátery jsou již zatravněné a v některých už rostou stromy.
Vydáváme se na Pláň číslo 1 a číslo 3. Je jich tu více, ale další jsou poměrně daleko anebo se teprve pracuje na jejich zpřístupnění postupným odstraňováním pozůstatků nevybuchlé munice. Pláň číslo 1 je největší a je na ní nejvíce nádob. Zkoušíme po ní ještě číslo 3, no vede k ní taková cesta, jakou byste mi pomalu ani nevěřili. Procházíme polem a motáme se mezi záhonky. Překračujeme plot z ostnatého drátu. Čekáme, až ustoupí stádo buvolů, které ná nás nekouká moc přívětivě. Vede tu jen tenoučká polní cestička a nebýt mapy.cz, tak památku ani nenajdeme. Dojdeme k brance a, ejhle, pes. Velký černý a běhá mezi džbány. Naštěstí je vedle farmář, ke kterému couváme, jak se pes přibližuje k nám. Nakládá dřevo a my jej pohledem prosíme o pomoc. Něco na psa křičí a hází po něm kamením, ten nás nakonec k naší úlevě obchází a beží k němu a k jeho druhému psovi. Farmář potom ukazuje, že můžeme jít. Tak se tam celí nervózní motáme. Tato pláň je oproti té první maličká a ukrytá pod stromy. Je velmi útulná a dává pocit úctyhodného pohřebiště. Bzučí tu hodně včel a my jen čekáme, kdy na nás skočí pes, proto se tu moc nezdržujeme. Když se jdeme vracet, pes zas u branky, ale farmář nikde. Držím nově sebranou bambusovou tyč a jsem ochotná se bít o život. Naštěstí si nás jen prohlíží a nakonec zmateně odbíhá, asi hledat farmáře. Šlapeme kvapně políčky zpět k autu a z mostu vidíme v trávě smotaného hnědo-šedého hada. Srdce opět až v kalhotách, ale had nesjpíš spí. Poznámka: Svoji bambusovou tyč nedávám z ruky až do konce pobytu v Laosu haha.
Cestou necestou 1
Na cedule zapomeňte, silnice a směr se tu značí takto
Cestou necestou 2
Plains of Jars Site 1, vlevo kráter po bombě
Michal v kráteru po bombě
'Stezka na Plains of Jars Site 3 UNESCO'
Plains of Jars Site 3
Kamarád u Plains of Jars Site 3
Cestou necestou 3
Cestou necestou 4
VANG VIENG
DEN 52-55
DEN 53
Dnes jsem si poprvé řekla, že už se upřímně těším na to, až vrátíme auto v Luang Prabang a budeme mít od toho drncání pokoj. Řekla jsem si to o 4 plné dny později než Michal, který skuhrá už od začátku a první vybrané díry. Cesty opravdu katastrofa. Tady by se dala najít CHYBA č.2 tohoto výletu - byli jsme lakomí a vzali jsme Toyotu Vios (ekvivalent Octavie). Už tak auto stálo asi 900 Kč na den, a to bylo to nejlevnější, proto se nám do větší varianty nechtělo. A to je ta chyba. Pro lásku boží, pokud někdy budete v Laosu půjčovat auto, nezdráhejte se sáhnout po SUV. Ušetříte si KOTEL nervů. Slibuji. Panoramata, kdy míjíte stáda krav či buvolů jsou opravdu skvostná a jsme rádi, že jsme auto kvůli flexibilitě vzali. Ale tradiční laoské cesty jsou jak naše polňačky, po kterých jezdí traktory. Už jsme udrncaní a chceme se auta zbavit, než mu odpálíme podvozek.
Ráno nám trvá jízda hodinu a to jedeme pouhých 20 km. Cesta strašná, opět samé drncání, kamení a prach, jsem poměrně slušně opruzená. Mířili jsme na Blue Lagoon 3 a tam jsme naštěstí špatnou náladu ze sebe spláchli. Vstupné 10 000, což je nic. Máte tam přírodní bazének a také 2 zipliny, ze kterých se lidé spouštěli dolů přímo do vody. Někdo udělal salto, někdo placáka, panuje tu dobrá nálada. Ceny jako na českých koupalištích, dvojnásobné. Ne, dělám si legraci, velké pivo 20 000 LAK, klasika. Jídlo ještě levnější než v městečku. Prostě Laos a hezký odpočinkový den.
DEN 54
Dnešní den je plný výšlapů a krásných výhledů. V Laosu si všímáme, že naše věrné Mapy.cz mírně zadrhávají. A dnešek nebyl výjimkou. I Google Maps se topí, když jedeme na vyhlídkový bod s nevyslovitelným názvem Pha Honekham. Parkoviště údajně uprostřed cesty, naštěstí o kousek dál je domácí cedule a parkujeme na místě, které je od hlavní cesty krásně skryto, takže bychom ho nikdy s mapami nenašli. Dole jsou nachystány bambusové hole, které si může každý vzít na výšlap. No, to jsem zvědavá, co na nás opět vyskočí. Potkáváme jen jednu skupinku lidí, Asiaté, pochodují to v žabkách a riflích. Nechápu. Cesta je strmá a kamenitá a mám co dělat v pevných teniskách.
Je 11 a opět absolutně neúnosné vedro, šlapeme strmě nahoru a jen z nás kape. Výhled nahoře ale neskutečný. A jsme tam sami. Nachází se tu model starého letadla. Proč? Nevíme. Snažíme se do něj vlézt pro fotku, ale nejde to, plech úplně hoří, tak se fotíme před ním. Výhled spektakulární, mnoho kopečků se tyčí na horizontu. Nádhera. Jen kdyby nebylo tak příšerné vedro.
Nachází se tu ručně malovaná cedule na jeskyni Phapoungkham, o které jsme ani nevěděli, ale zkoušíme. Dole u parkingu (rozuměj kusu trávníku) se na nás nalepil domácí a vypadal odhodlaně, že půjde s námi. Tam se usmíváme a snažíme se ho zbavit. Neumí ani slovo anglicky. Nenechá se ale odradit a jde s námi. Ukazuje, že tu jsou 2 jeskyně, jedna 100 metrů a druhá 300 metrů. Tak volíme tu vzdálenější. Těch 300 metrů to bylo asi výškových, to mohli zmínit. Opět nesmírně prudký kopec, zase z nás kape a já funím a vnitřně nadávám, proč jsme nešli do té bližší. Jako odměnou je nám obrovská díra, za kterou je obrovská tma. Bez čelovky tu není vidět na krok, pravá jeskynní tma. Je tam ošoupaný chodníček a jdeme do hlubin. Je to velmi děsivé. Absolutní tma a do toho domácí něco pořád blábolí. Uvnitř jsou ale nádherné třpytivé krápníky, až oči přechází. A obrovský jeskynní dóm. Kolik netopýrů a hadů a pavouků se tam schovává, to ani radši nechci vědět. Máme stísněný pocit, tak je to poměrně krátká návštěva. Tma a to, že jste uprostřed jeskyně s cizím člověkem, a že nevíte, kdy vám co spadne na hlavu, vedl k stísněnému pocitu, tak tu moc neotálíme. Opravdu mi na vteřinu blesklo hlavou, že kdyby nás tady pan domácí klepl, tak už nás nikdy nikdo nenajde. Samozřejmě úplně zbytečná obava, byl to laskavý chlapík, kterému jsme potom dali spropitné a on nám za to ještě dal banány na cestu.
Na druhou jeskyni kašleme a jedeme do Blue Lagoon 1 se zchladit. Laguna 3 se nám líbila podstatně více, ale i tu je to pěkné. Leč přelidněné. Ale na oddechnutí a oběd ve stínu skvělá volba. Den končíme výšlapem na vyhlídkový kopec Nam Xay, který je tu asi nejznámější. Na jeho vrcholku tentokrát nenacházíme staré letadlo, ale dvě motorky. A TUNU lidí. Opravdu přelidněno, tak si západ slunce ani moc neužíváme, přestože se slunce pomalu spouští za okolní kopce a vše je zalité měkkým slunečním světlem - jak z dokumentů v televizi. Nádhera. Ranní vyhlídka se nám ale líbila více. Dokonce vrchol ještě vidíme a je trošku níž než ten, na který jsme se teď vyškrábali.
DEN 55
S tímto roztomilým městečkem nacházejícím se mezi horami se loučíme návštěvou jeskyně Tham Chang, ke které klasicky vede vysoké schodiště. V jeskyni o moc větší chlad než venku není, tady je zkrátka teplo všude a pořád. Jeskyně je pěkná, udržovaná, osvětlená, nic takového jako včera. A možná proto tu nejsou žádné třpytivé krápníky, turisté asi vše ochytali.
Trošku nás mrzelo, že tu nemáme víc času, ale automobil jsme měli na co nejmenší počet dní kvůli jeho vysoké ceně, takže je na čase se posunout dále. Vang Vieng je opravdu živé městečko, bydleli jsme na ulici, vedle které bylo plno barů a hemžilo se to tam turisty. Ceny byly stále přijatelné, tady ty rozdíly mezi turistickými a neturistickými místy nejsou tak markantní, jak jsme zvyklí z Evropy. Je to tu známé i sjížděním řeky, kanoingem a levnými lety balony, ale úplně jsme se na to necítili kvůli nemoci, tak jsme museli vynechat.
A tedy zpátky severním směrem, vrátit automobil, než na něm napácháme nevratné škody.
Blue Lagoon 3
Vang Vieng je obklopený horami a za nás nejkrásnější město Laosu :)
Občas jsou choutky na Evropu :D
Pha Honekham - odtud je úvodní fotka cestopisu
Směrovník k jeskyni lze lehce přehlédnout
Zapomenutá jeskyně Phapoungkham uprostřed džungle
Blue Lagoon 1
Nam Xay při západu slunce
Nam Xay
Tham Chang
LUANG PRABANG
DEN 55-58
Kvůli nemožnosti vrátit auto v jiném městě, než ze kterého ho máte (Ach, Lao Lao…) se vracíme pomalým tempem do Luang Prabang. Cesta z Vang Vieng trvala ‘pouhých’ 5 hodin, tedy náš rekord na 180 km. Vedle nemožné silnice 13 se táhne silnice číslo 4 a té říkají nová. No, že jsme v polovině zastavili kvůli kuželu společně s dalšími 15 auty a jen 15 min čekali, načež jsme jeli opět přes obrovskou, zaprášenou kamenitou cestu, no tak to jim zapomeneme, protože jinak je cesta opravdu příjemnější než ostatní, které jsme absolvovali. Teď bychom určitě volili vlak, ten to jede hodinu, ale to jsme nevěděli, že to tu Čína tak aktivně buduje. To tedy ještě zpátky k chybě číslo 2 celého výletu, protože tak vydrncaní jsme ještě nikdy nebyli a snad nikdy už nebudeme. Absolutní spoušť ty laoské cesty, nebudeme na ně vzpomínat v dobrém. Ani na Michalovu nemoc. Nyní ale už jen dojíždíme v poklidném tempu poslední momenty v Laosu.
DEN 56
Vodopády Kuang Si nacházející se 20 km od Luang Prabang jsou jednoznačné nenechte si ujít, máte je v každém letáčku. Krásné vodopády barvou a stupňovitostí lehce připomínající Erawan v Thajsku, který se mi tedy líbil víc. Škrábeme se do kopce a obcházíme vodopád, vrchol výpravy je dle mne medvědí záchranná stanice. Medvědi jsou tu bohužel ohrožení kvůli pytlákům. Tady vidíme přes deset šťastných macatých medvědů povalovat se anebo v horku odpočívat. Jdeme ještě do menšího pavilonu živých motýlů a je to krásné oddechové místo, přesně to, co potřebujeme. Venku ale pocitová 38 stupňů a opravdu to nejde zvládat být venku, jsem velký teplomil, ale toto horko je ubíjející. Tedy zbytek času v Luang Prabang už jen koukáme na Netflix, přebalujeme batoh, vracíme auto a rozčilujeme se (dobře, jen já), že nejde udělat check-in online. Michal jen krčí rameny, no já bez boarding passu v mobilu jsem celá nervní. Poznámka: Vše samozřejmě dobře dopadne. Sbohem Lao! Byl jsi opravdu jedinečnou zkušeností, kdy jsme si sáhli místy hodně hluboko na dno sil!
Kuang Si Falls
To je ale obr
Ahoj!
Bear Sanctuary
Laos jak ho máme rádi, larp, smažená rýže a výborné pivo
Butterfly Sanctuary
Závěr:
Kdo říká, že Laos je chudý soused Thajska zde, pravděpodobně nikdy nebyl. Ano, je to chudá země, ale zároveň nesmírně bohatá na přírodní krásy a lidskou laskavost. Lidé byli ještě milejší a laskavější než v sousedním Thajsku. Návštěvu této země plně doporučuji, pojem rozvojová země dostane jiný rozměr. Uvědomíte si, jak dobře se máte. Pokud se vám zadaří, jeďte mimo sezónu pálení, která je únor-duben. My jsme měli veškeré hory v mlze. Hodně štěstí :)
Pokud byste měli zájem, přikládám i Instagram, kde zpracovávám všechny naše cesty: https://www.instagram.com/tinytinatraveller/
Jak se ti cestopis líbil?
TinaBambina procestovala 44 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidala před 7 lety a napsala pro tebe 7 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil4 komentáře
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Ahoj, rádi bychom procestovali Kambodžu a Laos, ideálně mezi vánocemi 2023 a březnem 2024. doba cca 3-4 týdny. Už jsme projeli Vietnam (2022) a Barmu (před převratem).
Měla bys nějaký itineráŕ ? Vlastik a Jarmila z Trutnova, 64+62 roků, ale jsme docela zvyklí na nepohodu.... :-)
Díky moc. Vlastik
Zdravím! Itinerář je rozepsán v tomto a dalším (https://www.cestujlevne.com/cest...-jih-3085) průvodci. Mohu to shrnout takto:
Luang Prabang (5 dní)
Phonsavan (1 plný den na Pláně džbánů)
Vang Vieng (3 dny)
*dá se ještě do hlavního města Vientiane a Pakse - tam je známý Vat Phou a na jihu je také oblast 4000 ostrovů
Do Kambodže to pěkně lítalo z Vientiane, omezené spoje přes Pakse mají i z Luang prabang. Doporučila bych vám letět, o pozemním přechodu hranic jsem četla strašné věci o nejrůznějších podvodech a falešných vízech apod.
Siem Reap (5 dní)
Phnom Penh (4 dny)
náš oblíbený odpočinkový Koh Rong Sanloem, kde se dá plavat s fosforeskujícím planktonem (klidně týden)
Kampot (3 dny)
Dejte si lok lak, ten nám chybí moc! A také postrádáme nízké ceny laoského piva haha. Šťastnou cestu!
S pozdravem Martina
Hezké, díky za inspiraci :)
Laos je srdcovka (ale chce krapet kuráže)! Pokud se ti opravdu podaří odjet, moc si to užij a někde s hezkým výhledem si dej BeerLao :)