Omán - díl 1.: Setkání se sultánem

Někdy z kraje podzimu, už ani nevím proč, nás napadlo, že podzimní zhruba dvouměsíční přestávku mezi návštěvami exotických destinací, bychom mohli vyplnit ještě nějakým tím výletem za teplem, abychom si zkrátili obvykle protivný český listopad. A když jsem tak pátral, co by se v tuto dobu dalo podniknout, napadl mne Omán, kde za rozumné peníze létá turecký Pegasus. Když jsem si projel ubytování i autopůjčovny, vše za velmi příznivé ceny, bylo rozhodnuto.

Takže jako první kupujeme letenky u Pegasus, který do Maskatu, hlavního města Ománu, létá z Vídně přes Istanbul. Nabízí běžně 4 tarify, kdy ten první je jen s malým kabinovým zavazadlem. Až druhý tarif je použitelný s tím, že nabízí druhé kabinové zavazadlo (8kg) i zavazadlo odbavené. Já volím až nejvyšší tarif, kde je za příplatek dalších a pouhých 30 EUR na jeden směr (což jsou dva lety) mj. možnost výběru sedadel, a to včetně těch s extra leg room, a na každém letu lehká svačina. Cena za zpáteční letenku byla něco okolo 390 EUR a škoda, kdybych počkal pár dní nebo týdnů, mohl jsem je v akci koupit určitě i levněji.

A protože máme v plánu být v Ománu 12 nocí, mám ještě nápad. Že bychom mimo hlavního města mohli rovnou navštívit i jižní Omán, destinaci, která je v Česku stále populárnější – Salalah. Protože mezi oběma městy několikrát denně létají aerolinky Salam Air, jednosměrná letenka s příručákem za 37 OMR (2.030 Kč), s odbaveným zavazadlem za 40 OMR (2.160 Kč). V době našeho pobytu byl 1 OMR za zhruba 54 Kč a my jsme tuto měnu ihned pojmenovali omar.

Ubytování v Ománu je levné, takže v Muscatu vybírám čtyřhvězdu, apartmán se snídaní a bazénem na střeše, za 31 omarů, necelých 1.700 Kč na noc pro 2. Podobně v Salalahu pak máme apartmán se snídaní v trojhvězdě, za 28 omarů, zhruba 1.500 Kč noc. Protože do Muscatu máme v noci, musíme si objednat i jednu, pro nás „poloviční“, noc navíc.

Samozřejmostí pro náš pobyt je půjčení auta. I ta se zde dají pořídit velmi levně, pokud nepotřebujete čtyřkolku (ty jsou proti nejlevnějším modelům několikanásobně dražší) a nevadí vám omezení kilometrového nájezdu, běžně na 200-250 km denně a počítáno za celou výpůjčku. My jsme neplánovali nic, kde bychom 4x4 potřebovali, a ani jsme nechtěli v autě trávit příliš mnoho času, takže jsme si rezervovali ta běžná a nejlevnější auta (což je obvykle Toyota Yaris a Nissan Sunny). Nejlepší ceny jsem našel přes Skyscanner (agregátory nabídek jako Discover Cars) a přes Economy Car Rentals. Obě auta tak máme za zhruba 370 Kč na den, bez pojištění, s denním limitem 250 km v Maskatu a 200 km v Salalahu.

Pro parkování ve Vídni opět volím Orange parking, který je zhruba 7 kilometrů od letiště, kde to v tomto termínu vychází 14 dní na velmi solidních 102 EUR, zhruba o 20% méně než na námi dříve používané Pandě.

I na tuto cestu za teplem si bohatě vystačíme jen s malým kabinovým kufrem a protože jej můžeme dokonce odbavit, tak toho využívám a přibaluji dva rumy, protože jedeme do muslimské země, ale o tom až za chvíli.

Směr Arábie

Let do Istanbulu nám odlétá odpoledne, takže do Vídně dorazíme v pohodě přes den, na check-inu jsme mezi prvními a letiště je v tento den celkem poloprázdné a vše probíhá v klidu. Při letu do Istanbulu dostáváme svačinu – sýrový sendvič. Na dalších letech jsme vyzkoušeli i ostatní druhy (nic moc), co nabízejí, tenhle je jednoznačně nejlepší.

Po zhruba dvou hodinách letu máme přestup v Istanbulu na letišti Sabiha Gocken, kterému se také pověnuji později více. Při přestupu procházíme znova bezpečnostní kontrolou (!), takže přicházíme o petky s vodou, a jsme celkem překvapení, kolik lidí tu všude je. U odletových gate v chodbě, která je jak ve sklepě, se tísní stovky lidí a toalety naprosto nestíhají. My tu naštěstí jen „prolétáme“, takže si to až tak neuvědomujeme, ale při zpáteční cestě si to tu máme užít do plna.

Noční let z Istanbulu do Maskatu trvá něco přes 4 hodiny a my jsme na místě asi ve 3 hodiny v noci. Letiště je prakticky prázdné, takže imigračním procházíme asi během čtvrt hodiny, kdy nás skenují a kontrolují otisky prstů. Při pobytu do 14 dnů dostanete bezplatné vízum při příletu, takže máme razítko v pase. Za imigračním následuje bezpečnostní kontrola příručních zavazadel a po ní si jdeme vyzvednout odbavená zavazadla.

Vstupní formality

U pásů se nachází i Duty free obchod, což je jediné místo, kde si můžete v Ománu po příletu koupit alkohol, navíc za normální cenu. Protože jak jsem zmínil, Omán je muslimská země a alkohol se tu volně neprodává a nepodává, šanci máte jen v AI hotelech a rezortech. Ale protože to Omán s podporou cestovního ruchu myslí vážně, tak pravidla pro zahraniční turisty jsou v tomto velmi velkorysá. Do Ománu můžete dovézt 2 litry alkoholu na osobu, a je úplně jakého, limit je obecný. Nebo si na místě můžete koupit litry dokonce až 4 na dospělou osobu, kdy je opět jedno, jestli jde o pivo, víno nebo tvrdé. My tak doplňujeme zásoby vína a s vtipným intermezzem, kdy mi prodavač část nákupu nenápadně dává bokem a já jej musím upozornit, že tohle chci koupit na ten druhý pas, co jsem mu dal.

Při vstupu do Ománu je upozornění na regulovaný dovoz léků, které pokud máte nějaké pro vlastní potřebu, měli byste mít o tom papír od vašeho doktora. My jsme si je vyřídili, ale na vstupu nikdo nic nekontroloval, neodhalil ani nechtěl.

V hale letiště se okolo čtvrté ranní potkáváme s maníkem z auto půjčovny ABC, který tam na nás čeká s papírem s mým jménem. Jde o místní půjčovnu, která na letišti nemá stánek. Během pár minut vyřizujeme administrativu, stačí mu jen náš řidičák i platby kartou v telefonu. Platíme i kauci 200 omarů (10.800 Kč), která má pak být vrácena do 30 dnů. Pak nás vede do podzemní garáže, kde nám předává Nissan Sunny, jak následně zjišťujeme, solidně olítaný (151tkm), zde samozřejmě v automatu.

My po dálnici vyrážíme do Maskatu k našemu hotelu, který je v rušné centrální čtvrti města přímo u tříproudého hlavního tahu. Celé hlavní „město“ se táhne několik desítek kilometrů podél pobřeží a jde o milionovou aglomeraci, která nemá žádný uchopitelný formát nebo historický střed, jde o neuspořádaný shluk několika měst a čtvrtí, které od sebe dělí asfaltové pásy víceproudých páteřních tahů. 

Bez problémů parkujeme přímo u hotelu a během pár minut jsme ubytovaní. Za těch cca 1.700 kaček na noc máme k dispozici obrovský, 112 m2 velký apartmán s plně vybavenou kuchyní, obrovským obývákem, dvěma ložnicemi, dvěma koupelnami s WC a ještě dvěma samostatnými WC. Jdeme se trochu prospat před snídaní, která je zde velmi bohatá a po celý pobyt nám supluje i oběd. Jak zjišťujeme, hotel v těchto dnech slouží jako ubytovací základna sportovců, protože tu probíhá nějaké mistrovství ve stolním tenise.

První setkání se sultánem

Po snídani ještě nabíráme síly po nočním cestování a až odpoledne vyrážíme poprvé do ulic. Sedáme do auta a naším prvním cílem je Matrah, přístavní městečko s nábřežní promenádou a jeden z doporučovaných turistických cílů v Ománu. Cestou se seznamujeme s celkem rušným místním dálničním provozem a do města vjíždíme typickou zděnou bránou. V Matrahu nás zaráží, že všechny parkovací místa v centru jsou uzavřené a hlavně, podél hlavní cesty stojí co 50 metrů voják se samopalem. My na okraji města najdeme parkování a během pár minut je kruháč, kterým jsme tam přijeli, ze všech stran uzavřen policií. Hm, divné, ale my pokračujeme do města na promenádu.

Na ní se ve stínu altánů schovávají místní, někteří s vlaječkami, slavnostně oblečení. Když se manželka jednoho místního ptá, co se tu dnes děje, tak zjišťujeme, že je jejich Národní den a za chvíli tu pojede kolona s vládnoucím sultánem. Upps, tak to jsme se fakt dobře trefili, jsme tu s bídou 10 hodin a uvidíme místního vládce. A skutečně, za chvíli, poté, co se po hlavní cestě ve zkracujících se intervalech prohání policejní auta, se za doprovodu helikoptér ve vzduchu blíží kolona několika desítek aut policejních i vojenských. A uprostřed kolony, obklopen červenými Lexusy své ochranky, sultán ve svém Rolls Royce.

My se po této výjimečné události vydáváme do ulic města. Procházíme místním soukem (trhem), který má být jeden z největších a nejstarších v Ománu. A je překvapivé, že je zde celkem mrtvo, prodávající mají proti návštěvníkům mnohonásobnou přesilu. My kolem stánků plných všemožného zboží jen procházíme, i když se nás všichni prodejci snaží nalákat k návštěvě i koupi. My ale nemáme zájem, návštěvu trhů i časem otravného smlouvání jsme si před lety užili do sytosti v Maroku, takže během deseti minut jsme z trhu venku, v uličkách města, kde kolem všemožných obchodů a krámků jdeme pod místní pevnost skalním výběžku. Tu si jen fotíme zvenčí, případný návštěvník musí u vstupu zaplatit vstupné.

Starý Maskat

Sedáme do auta, město už je zase volně průjezdné, a pokračujeme kolem pobřeží kousek na východ do starého Maskatu, což je malé a poloprázdné městečko, tvořeno z velké části budovami ve vládní čtvrti. Cestou míjíme věž/rozhlednu na kopci, jejíž tvar odkazuje na typickou místní kadidelnici. Bohužel, všechny cesty nahoru jsou zavřené a hlídané. My se chvíli procházíme starým Maskatem a zezadu se dostáváme až na dohled sultánova paláce Al Alam (jednoho z těch, které v Ománu má). A podle vojenské stráže je jasné, že dál nemůžeme.

Přejíždíme pod pevnost Al-Mirani, což je moderně zrekonstruovaná pevnost na skále u pobřeží. Vstupné je 5,5 omaru na osobu (300 Kč) a my se jdeme kouknout dovnitř, kde je jen pár návštěvníků. Asi hodinu procházíme celou pevnost, užíváme si slunce a kocháme se výhledy na moře, město i barevný sultánův palác. V podvečer dokonce vidíme návrat sultánovy kolony k paláci.

Z hradeb sledujeme také jeho fanynky, které se před branami paláce fotí s vlajkou. A poté, co vyjdeme zpět na parkoviště před pevností, tak se s nimi dokonce potkáváme, jak se jako o závod fotí u svého SUV, polepeného portréty místního vladaře. Už za tmy se vracíme na hotel, provoz na páteřním tahu je velmi hustý, ale plynulý. Díky offline mapám nalézáme cestu na druhou stranu dálnice, kde zase není problém zaparkovat přímo u hotelu. Přímo z jeho druhé strany máme velký dvoupatrový hypermarket, kam vyrážíme na první nákup.

A zjišťujeme, že ceny jsou zde velmi příznivé, u mnoha položek výrazně nižší než u nás. A hlavně, narážíme tam na pult s teplým jídlem, kde si bereme něco na večeři z pestrého výběru, dle pálivosti (zřejmě) indické kuchyně. Kdy se najíme doslova za pár omarů. Po večeři si jdeme vyzkoušet vyhřátý střešní bazén, odkud je parádní výhled na noční město, kterému dominují vládní budovy nasvícené v barvách ománské vlajky. Jedna z nich vlaje i na vysokém stožáru pár set metrů od nás.

Druhé setkání se sultánem

Druhý den v Ománu pojímáme relaxačně a po snídaní se na několik hodin přesunujeme ke střešnímu bazénu, kde i když má hotel několik set pokojů, je lidí vždy tak 10-15. Až odpoledne sedáme do auta s cílem najít nějakou pláž k vykoupání. Dle map vytipuji Qurum Beach, která by měla být jen pár kilometrů od nás. Ale opět komplikace, příjezd k pláži je z obou stran uzavřen policií. V mapách tak nacházím Marjan Beach, kde už je problém jen s tím, že místní malé parkoviště úplně plné. Já tak na drzo parkuji na volném plácku u brány nedalekého staveniště.

Pláž Marjan je pěkná menší písčitá pláž, se vstupem do vody přes skalní ploché plotny. Dle osazenstva i oblečení je na první pohled jasné, že jde o pláž turistickou, mezinárodní, takže dresscode je zde volnější než na plážích, kde chodí převážně místní, takže pro ženy nejsou problém bikiny. Čeká nás ale další překvapení, přímo z pláže vidíme na většinu ománského vojenského námořnictva, které je ve dvou kolonách seřazeno podél pobřeží. Protože dnes probíhá námořní přehlídka za účasti sultána. A my tak z pláže můžeme pozorovat, jak celé své námořnictvo objíždí na své 164 metrů dlouhé královské jachtě (údajně má jít o druhu největší jachtu na světě). Ve finále tato jachta defiluje za doprovodu strážních člunů a vrtulníků přímo před naší pláží.

Když se blíží večer, balíme se k návratu na hotel. Trošku nás zaráží, že k plnému malému parkovišti se valí další desítky aut, že i tady musí provoz řídit policie. Když přijedeme k našemu autu, to je obestavěno dopravními kužely a my tak máme strach, jestli si za to naše drzé parkování nevysloužíme pokutu. Naštěstí ne, byl to jen hlídač ze stavby, který nám s úsměvem uvolňuje cestu k odjezdu. Když se blížíme k dálnici, provoz neuvěřitelně houstne a někam míří i stovky pěších, takže návratový azimut volíme směrem, kde naopak nejede skoro nikdo.

Cestou zpět na hotel se chceme podívat i na místní monumentální operu, která je přímo u hlavního průtahu městem, ale na příslušném sjezdu k moři doprava naprosto kolabuje. Pokračujeme tak až na hotel, kde se pak od maníka, který se stará o provoz bazénu, dozvídáme, že celý chaos na pobřeží je způsoben tím, že večer bude velký ohňostroj. A také nám slibuje, že i když je provoz bazénu jen do osmi, že jej večer na ohňostroj otevře.

My tak mezi koupáním sledujeme extrémně hustý provoz ve městě tak, jak se na pláže Qurum snaží dostat mraky místních. Vypadá to, jako by zde na jednom pódiu měli najednou vystoupit AC/DC a Metallica dohromady, policie postupně uzavírá všechny sjezdy k moři dál a dál od pláží a provoz na dálnici příslušným směrem prakticky zamrzá … O půl desáté se konečně dočkáme a nad barevně rozzářeným městem můžeme pozorovat asi patnáctiminutový monumentální ohňostroj.

Výlet plný překvapení

Po dni spíše relaxačním si třetí den plánujeme den výletový. Chceme se podívat na Bimmah Sink Hole, ke které to máme zhruba 140 kilometrů, převážně po dálnici. K ní volíme cestu zkratkou po čtyřproudovce přes hory, jejíž serpentiny jsou neuvěřitelným způsobem vystřílené do skal na městem. Po prázdné dálnici prakticky pustou krajinou, kterou zpestřují občasná zelená vádí, tak za necelé dvě hodiny parkujeme před oploceným, ale zdarma přístupným areálem Sink Hole. To je přírodní úkaz – asi 60 metrů široká a 20 metrů kruhová skalní propadlina, na jejímž dně je voda a dá se v ní i vykoupat (sic je zde varování, nikoliv ale zákaz).

 Okolo Sink Hole je zelený parčík s WC a převlékárnami a na její dno vedou schody. Ve vodě je spousta rybiček, které vám navíc udělají zdarma pedikúru. My zde vychytáváme časové okno, kdy tu skoro nikdo není a mám tak možnost se tu v klidu vykoupat a zaplavat si v této unikátní lokalitě. Opět, tím že tu prakticky nikdo není, netřeba moc řešit plavkový dress code. Na plotě u vstupu sice je tabule s zákazem vstupu pouze v šortkách, ale má je tu možná třetina návštěvníků, takže se to tu až neřeší. Ale jít dovnitř pouze ve slipových plavkách, jak to předvedli dva čecháčci, to už je fakt „výkon“.

Poté, co zde poprvé vidíme naživo pasoucí se velbloudy, přejíždíme kousek na jih, kde má být White Sand Beach. Bohužel Google mapy nás zavádí trošku mimo, na pláž kamenitou, kde ale vůbec nikdo není a my máme možnost sledovat snad z deseti metrů v moři několik želv.

Naším dalším cílem je přehrada Wadi Dayqah, což je obrovská vodní plocha ukrytá v horách, nad níž se drsné hory tyčí až do výšky 1.600 metrů. Vstupné k přehradě se dvěma hrázemi je 1 omar (54 Kč). Je sobota (pro místní tedy naše neděle, neboť víkend mají v pátek a v sobotu) a zelený park u přehrady je celkem plný místních, kteří si užívají díky dostatku vody rozsáhlého trávníku. Je zde i možnost spousty placených lehce sportovních aktivit. My si zde v místním stánku s občerstvením dáváme opět doslova za pár omarů lehkou večeři a zůstáváme na tomto neskutečně klidném a příjemném místě až do chvíle, kdy slunce zmizí za hradbou hor. A poté večerním rychlopřesunem po dálnici, po celé délce osvětlené, míříme na hotel.

Směr Nizwa

Další den máme opět odpočinkový s kombinovaným programem střešní bazén a pláž Marjan tak, abychom se připravili na den cestovatelsky náročnější, návštěvu historického města Nizwa, což je opět lokalita, jejíž návštěvu doporučuje také každý průvodce. V podvečer při návratu na hotel si ještě konečně aspoň projdeme Qurum Beach a zjišťujeme, že tato ke koupání není, je to naprostá placka s velmi pozvolným vstupem do vody. Pláž spíše slouží pro místní jako promenáda. Pak si ještě z půlky obejdeme místní operu, která je jen o kousek vedle.

Dle map to mám být po dálnici do Nizwy necelé dvě hodiny, my vyrážíme hned po snídani a po pár desítkách kilometrů po páteřním tahu odbočujeme na jih, kde asi 20 kilometrů pokračujeme po luxusním osmipruhu (!). Cesta pod horami rychle ubíhá a někdy okolo poledne parkujeme v centru Nizwy na obrovském a poloprázdném parkovišti v momentálně vyschlém korytu řeky, kousek od historického centra. Nizwa je na seznamu UNESCO a její hlavní turistickou atrakcí je kompletně zrenovovaná rozsáhlá pevnost ze 17. století. Ta je i naším cílem, vstupné je 5 omarů (270 Kč) a návštěva rozhodně stojí za to.

Dominantou komplexu je kruhová obranná část se spoustou rafinovaných a promyšlených pastí, které měly ztížit dobytí pevnosti. Druhou velkou část tvoří několikapatrový palác s desítkami místností, kde mj. najdete stovky originálů historických knih, expozice o místní historii, kultuře nebo dokumentaci průběhu rekonstrukce celého areálu. V zahradě pevnosti je minizoo a najdete zde i unikátní studnu. V místní kavárně, když si zakoupíte s poukazem, který dostanete na bráně, dva (vskutku levné) drinky, máte k tomu ještě vynikající zmrzlinu zdarma.

Po návštěvě pevnosti míříme do uliček starého města, kde je vidět, že se usilovně staví, opravuje a modernizuje zatím jinak z poloviny vcelku zanedbané a nevábné historické město, kde je zatím i spousta neobydlených nebo naprosto rozpadlých domů. Uličkami bloumáme téměř sami, jen občas potkáváme pár jiných návštěvníků. K autu se vracíme přes místní souk, v pozdním odpoledni je poloprázdný a u mnoha stánků obložených mraky zboží není dokonce ani prodejce.

My sedáme do auta a po dálnicích valíme zpět do Maskatu, kde chytáme podvečerní dopravní špičku. Naposledy si užíváme až do zavíračky střešní bazén a na večeři tentokrát nejdeme do obchoďáku, ale míříme poprvé do regulérní restaurace Al Deyar Café hned vedle hotelu. A za jídlo, typický místní mix grill, dáváme 5,5 omaru (300 Kč), porci, která se nedá sníst. Jen je fakt divné takovou baštu zapíjet džusem …

Přesun do Salalahu

Další den máme přesunový, čeká nás přelet do Salalahu. Ráno v klidu opouštíme hotel a pár hodin do odletu trávíme na Azhaiba Beach, kousek východně od letiště. Tato pláž s parkem, kde místní masově grilují a piknikují, není z těch turistických, místní zde mají drtivou převahu a tomu je potřeba také přizpůsobit oblékání. To také znamená, že jsem jeden z mála, co se tu koupe v moři, protože to je aktivita, kterou místní (mimo dětí) prakticky neprovozují. Pak už jen na žádost půjčovny vracíme auto přímo v jejich kanceláři a oni nás zavezou přímo na letiště.

Zde nastává první zklamání na naší cestě, a to naprosto zoufale pomalý check-in pro náš let se Salam Air do Salalahu. A při přesunu na gate odhaluji drobný logistický zádrhel v tom, že jsem si neuvědomil, že jde o domácí let, takže v duty free nám žádný alkohol neprodají. Vtipné je i složení pasažérů letadla, neboť místní osazenstvo je prakticky dvoubarevné. Chlapi v bílém, ženy v černém. V celém letadle je nás cizinců dohromady šest. A jak sami vidíme, hlavní činností letušek při nástupu do letadla je vysvětlit těm možná mnohým nedávným pasákům koz, kde si vůbec mají sednout, protože i naše místa byly při obou letech už obsazeny někým jiným a dotyční vůbec nechápali, co je špatně. Let z Maskatu do Salalahu trvá něco přes hodinu a na místě přistáváme už za tmy.

Po vyzvednutí zavazadel jdeme do půjčovny, tentokrát máme auto od Dollar, kteří mají stánek přímo na letišti. Dva místní maníci trošku „bojují“ s administrativou a k platbě vyžadují fyzickou kartu. My na rozdíl od objednaného Yarise fasujeme za stejné peníze (7 omarů za den bez pojištění) o něco větší a velmi pěknou Mazdu CX-3. Po dálnici míříme do okrajové části Salalahu, kde máme ubytování v Bristol Hotel. Ale o tom až příště …

Odkaz na druhý díl cestopisu:

http://www.cestujlevne.com/cesto...alahu-5330