Omán - díl 2.: Jižní pláže Salalahu

Bristol Hotel leží v klidné a zatím ne zcela zastavěné části města Salalah a přímo u hotelu je mraky místa na parkování. My za těch zhruba 28 omarů na noc (1.540 Kč) fasujeme velký apartmán s balkonem (zde vcelku výjimka) a dvěma koupelnami. Když se ubytujeme, jdeme na drobný nákup do malého indického krámu přímo vedle hotelu. A pak na večeři do restaurace Luban Park o dalších deset metrů vedle. Jídlo opět naprosto vynikající, útrata za dvě velká jídla, pití a salát asi 11 omarů i se spropitným (600 Kč).

Výlet na západ

Ráno začínáme snídaní a překvapením je to, že na hotelu se zhruba 50 pokoji jsme na snídani jediní, takže snídani chystají celý náš pobyt jen pro nás. Po snídani míříme na výlet na západ, na fotogenickou pláž Maghsail. Projíždíme rychlým průtahem celým dlouhým městem, které je podobně jako aglomerace Maskatu neuspořádaný soubor bloků a čtvrtí, kde volný prostor umožňuje postupně zastavovat obdélníky plochy ohraničené páteřními cestami.

Na výjezdu z města se dálnice mění na poloprázdnou rychlou okresku, ale čilý stavební ruch v délce desítek kilometrů nám dává jasně najevo, že i zde bude dálnice zanedlouho postavená. My cestou na západ míjíme několik stád volně se pasoucích velbloudů, kteří se občas zatoulají i na cestu. Pláž Maghsail je krásná široká písečná a zhruba 5 kilometrů dlouhá. My míříme na vyhlídky na jejím západním konci, kde se krajina mění a písečné pláže přechází do drsných vysokých pobřežních útesů.

U vyhlídek je obrovské (a prázdné) parkoviště a vypadá to, že se asi jedná pro místní oblíbené výletní místo. Teď je tu skoro mrtvo. My si to v klidu procházíme kolem stánku s občerstvením pod obrovským skalním převisem až k mořským gejzírům, které zde u pobřeží stříkají skrz skalní průduchy, které jsou zakryté jako kanály pořádnými kovovými mřížemi. Bohužel, my jsme tu zřejmě při odlivu a tak slyšíme jen strašidelné syčení zpěněné vody a občas vidíme lehkou vodní tříšť z těch „kanálů“. Cestou k autu potkáváme skupinku opět zcela nevhodně oblečených turistů, protože sukně těsně pod zadek a tričko na ramínkách je zde skutečně oděv velmi odvážný. A že by náhoda? Zase Češi …

Přejíždíme na východní, delší část pláže. Zde je vzhledem k její délce minimum lidí, převážně místních, kteří se před sluncem schovávají ve velkých piknikových altánech. My si najdeme místo daleko od okolních lidí, abychom nemuseli řešit plážové oblečení, a jdeme se opláchnout do moře. Tato pláž, podobně jako většina místních do moře otevřených a před vlnami nechráněných pláží, není na koupání úplně ideální. Vlny tu byly po dobu našeho pobytu celkem velké, tudíž je na místě příslušná opatrnost. A břeh se do vody svažuje opravdu velmi pozvolna, takže větší voda je velmi často až mnoho desítek metrů od břehu. Zde, i na jiných místech jsou tabulemi označeny na jinak nádherných pískových pláží zóny, kde je koupání zakázáno.

V pozdním odpoledni se vracíme do Salalahu a ještě si vyjíždíme na západní straně města širokou klikatou okreskou D825 vystřílenou do svahů hor na vyhlídku na město, kdy se na pár kilometrech dostáváme až do výšky 900 metrů. Viditelnost bohužel není nic moc, tak hned sjíždíme zpět do města a cestou předjíždíme mraky pomalu jedoucích náklaďáků naložených kamením pro stavbu dálnice a jezdíme jak místní, kteří si z plné čáry nic nedělají.

Na západní straně města zajíždíme kolem několika „od civilizace odříznutých“ turistických rezortů na Raysut Beach, kde je v podvečer na místní poměry celkem živo, mix místních i turistů si tu užívá až do západu slunce. Zde je díky menším vlnám koupání vcelku v pohodě. Cestou na hotel se zastavujeme ve velkém hypermarketu kousek od hotelu na nákup a na večeři zkoušíme nějaké turecké občerstvení/restauraci kousek od hotelu, kde za večeři i s pitím máme zaplatit 7,5 omaru. Když chci zaplatit 8 (440 Kč), tak turecký maník je naprosto zmaten a nechápe.

A výlet na východ

Druhý den vyrážíme na opačnou stranu, na východ, do Wadi Darbat. To je známé v letní sezoně svými vodopády, ale teď na podzim už je pozdě, nic tu neteče. Lokalitě tak v tuto dobu dominuje monumentální kolmá skalní stěna s množstvím výklenků a jeskyní. My si to zde procházíme nejdřív zespoda, kde je velká pikniková zóna s parkovištěm, záchody a stánky. Teď je tu úplně prázdno a jsme tu sami.

Pak přejíždíme do horní části lokality, kde se cesta vine podél místní, momentálně již netekoucí, jen stojící řeky. A je nám na první pohled jasné, že v sezoně se musí jednat o parádní Disneyland, protože co pár set metrů je přes řeku zipline, ukotveny desítky lodiček a na břehu jsou restaurace a všemožné přístřešky.

My z kopců sjíždíme do nedalekého městečka Taqah, kde má je v centru pevnost, mešita a na malém kopečku strážní věž. My si to zde během chvilky projdeme, odpoledne je zde vylidněno. A pak kolem nádherné a prázdné pláže jedeme zpět ke spodní části Wádí Darbat, tam, kde se velké jezero vlévá do moře. Cesta sem nezpevněná, ale naše Mazda to v pohodě, sic pomalejší jízdou, dává. Odměnou je nám pozorování růžových plameňáků.

Vracíme se jen kousek tam, kde má být dle mapy Hidden Beach. A skutečně, nádherná menší úzká písečná pláž mezi skalami, jejíž hlavní devizou je to, že tu nikdo není. Naprosto parádní koupání, jen to vyžaduje boty do vody kvůli kamenitému dnu. My zde vydržíme až do večera, kdy se zde objevuje nějaký maník – rybář, a s ním 5 žen. A my zde poté, co rybář šplhá na útesy a jde chytat ryby, vidíme něco nevídaného. Ženské, všechny oblečené dle místních zvyklostí, začínají pařit, pouští hudbu, tančí, baví se … Večeři si dáváme v Luban Parku a číšník nás nadšeně vítá jako staré známé.

Třetí den míříme opět na východ a naším cílem je Tawi Atayr, kde je další sinkhole – skalní propadlina. Tato je při šířce 100 metrů a hloubce 211 metrů jednou z největších propadlin na světě. Nalézá se jen kousek od malého parkoviště, kde nás maník láká na čerstvé džusy, a vede k ní dlážděný chodník. My zde potkáváme pouze dvě další turistky.

Okreskou pak pak pokračujeme dál na východ, kde při sjezdu serpentinami ze zalesněných a zelených kopců dolů k moři je další turistická zajímavost – Wádí Hanna. Ta je známá především tím, že zde roste několik desítek mohutných baobabů, kdy k tomu největšímu vás zavede zhruba 1.300 metrů dlouhá značená turistická stezka. Nádherná pohodová lokalita, která je v ostrém kontrastu s pustou skalnatou krajinou níže a blíže k moři.

Když sjíždíme z hor k moři, jedeme přes Gravity Point, kde krajina vytváří optickou iluzi, že cesta do kopce klesá. Zbytek dne trávíme na Hidden Beach, kde jsme překvapení, jaký binec tam byli schopni zanechat po svém večerním grilování včerejší návštěvníci. Večeři zkoušíme v další turecké restauraci, kde nám za 6 omarů  (330 Kč) ugrilují čerstvou rybu.

Plážová tour

Poslední celý den našeho pobytu bereme už čistě odpočinkově a vyrážíme na nádherné pláže Salalahu. Začínáme na Dahariz Beach, dlouhé a široké písečné pláži lemované palmami, s chodníčkem kolem ní, s plážovými restauracemi, prostě paráda. Má to jen jedinou vadu, tahle nádherná pláž je úplně bez lidí, jsme tu, kam až vidíme, úplně sami. Koupání nám znepříjemňují trošku větší vlny. A ve chvíli, kdy mne začne ochutnávat nějaká skoro půlmetrová ryba, se rozhodneme změnit místo.

Přejíždíme pár kilometrů na západ na Coconut Beach, opět nádherná pláž jako z katalogu. Jen opět, nikde ani noha, jen jeden toulavý pes. A vlny, které opět neumožňují pohodové koupání. Jako třetí pokus tak zkoušíme Raysut Beach, kde jsou vlny o něco menší a koupat se tu dá. V pozdním odpoledni je i zde skoro prázdno, s blížícím se večerem se po pláži trousí nudící se turisté z několika přilehlých rezortů a sjíždí se i pár místních.

Chvíle před západem slunce nám zpestří místní mladík, který nám in natura dokazuje pravdivost Murphyho zákona „náhon na všechna čtyři kola znamená, že uvíznete v horším terénu“, který svou Toyotu dokonale zahrabe v písku kousek od nás. Půl hodiny se snaží bez úspěchu vyhrabat, spojka, převodovka i diferáky trpí … Až pak mu na pomoc přichází další maník s logickou radou a řešením, odpouští vzduch z pneumatik a Toyota z písku vyjíždí na první dobrou.

Na poslední večeři jdeme do íránské restaurace Tempo kousek od hotelu a dostáváme opět naprosto jedinečné jídlo, dokonce s přednáškou o kebabu od manažera restaurace, který je úplně nadšený, jak nám chutná. Na závěr nám připravuje údajně ten nejlepší íránský čaj, který roste jen v určité nadmořské výšce a který se sladí cukrem na špejli, k čemuž nám ještě nabídne íránské dezerty. Naprosto luxusní večeře za 14 omarů (770 Kč).

Odlétáme

Poslední a odletový den trávíme na Dahariz Beach, kde dnes nejsou tak velké vlny a je tu překvapivě víc lidí, v pozdním odpoledni je tu už na místní poměry extrémně živo tak, jak se zde sejde několik desítek místních na fotbálek. My se před odjezdem na letiště ještě stavujeme do turecké restaurace, kde si každý za jeden omar (55 Kč!!!) objednáváme take away kebab na naši dlouhou návratovou cestu.

 Na letišti je vrácení auta otázkou pár minut, protože jeden z těch maníků z půjčovny si šel ven na parkoviště zrovna zakouřit. Následuje opět tragicky pomalý check-in v řadě Indů, kdy každý z nich veze domů plně narvané kartony. Bohužel totéž nás čeká i do třetice v noci, kdy děláme chech-in u Pegasus pro návrat z Ománu do Vídně v Maskatu, opět ve frontě strávíme skoro hodinu, a to mají přepážek na tento let otevřených asi šest. Vtipné je taky WiFi na obou ománských letištích, které je přístupné pomocí SMS kódu. Ano, pro všechny, jen ne pro Čechy, protože v místním systému mají nastavenu naši národní předvolbu na 0042, takže vám žádná SMS nedorazí a když dáte nulu ke zbytku čísla, tak je z toho neznámé neexistující číslo.

Peklo v Istanbulu

Největší průšvih z celého výletu je ale náš přestup v Istanbulu, kde nám návazný let letí až za pět hodin. My zde přistáváme asi v devět ráno a opět jdeme přes bezpečnostní kontrolu. Letiště je po strop narvané lidmi a nám trvá snad půl hodiny, než najdeme místo, kde se dá aspoň trochu v klidu sednout, protože lidi jsou úplně všude, sedí a leží kdekoliv to jde. Myslel jsem si, že mezinárodní letiště musí splňovat určité standardy, ale Sabiha Gocken v Instanbulu je naprostá tragédie a pokud zde čekáte nějakou úroveň a kvalitu cestování, tak na to rovnou zapomeňte.

Velikost letiště absolutně neodpovídá současnému počtu cestujících a největším průšvihem je naprosto tragický počet toalet na to kvantum lidí. A pojem „Terasa“ na orientačních tabulích je jen naprosto zavádějící označení přeplněných kuřáckých klecí. Nám ještě z nějakých důvodů let posunuli o další dvě hodiny, takže jsme v tomto pekle museli strávit skoro sedm hodin, v nichž jsem si mj. mohl přečíst recenze na toto letiště na webu. Tři body z deseti v průměru a opakující se nadpisy ve stylu Nejhorší letiště na světě nebo Nejhorší letiště, kde jsem kdy byl. A schválně jsem se byl podívat na opodstatnění stížností na vysoké ceny. A opravdu, půllitrová plechovka piva zde stojí 18-23 EUR (!!!), zatímco v duty free obchodě o dvacet metrů vedle ji máte za 4 a za 14 tam je litr rumu … My pivo kupovali ve Vídni za 10,40 EUR. Jenže za to ty plechovky byly 3.

A ve finále jsme si odzkoušeli dle recenzí další místní specialitu – změnu odletové brány, kdy jsme přebíhali na druhý konec letiště půl hodiny před odletem poté, co se nám nezdálo, že by na odlet bylo tak málo lidí. Na úplný závěr té tragikomedie ještě holky u odletové brány, zřejmě aby v tom nervózním davu vykázaly nějakou činnost, prováděly „kontrolu“ letenek na place. Důležitě kontrolovaly pasy a na letenky něco čmáraly fixou. Člověk by si myslel, že se třeba něco urychlí pak při nástupu, ale houby, ten probíhal naprosto standardně. Takže tohle fakt ne, toto letiště už opravdu nikdy více.

Poslední zbytek cesty do Vídně už naštěstí proběhl standardně, stejně jako odvoz na Orange parking, kde naše téměř dvoutýdenní cesta do Ománu končí.

Zkušenosti a poznatky z cesty

A jaké v nás Omán zanechal dojmy? Upřímně, ve finále trošku rozporuplné. Nic zásadního jsme od návštěvy nečekali, nic jsme si neplánovali a ponechali jsme všemu volný průběh dle nálady a času s tím, že jsme měli jen pár lokalit, které jsme chtěli za pobyt vidět. A co jsme chtěli, to jsme viděli, resp. mnohem a mnohem víc včetně toho, o čem jsme se ani nikde nedočetli. Absolutně neplánovanými byly i naše zážitky okolo oslav National Day i to, že jsme alespoň z povzdálí měli příležitost vidět sultána „v akci“.

Půjčení auta

Ceny za půjčení auta jsou v Ománu velmi příznivé, nás to nejmenší auto vycházelo u obou výpůjček těsně pod 7 omarů na den (cca. 370 Kč) bez pojištění. Při platbě v jedné z nich výslovně vyžadovali fyzickou kartu. Ani vratná záloha nebyla nijak vysoká, konkrétně šlo o ekvivalent 7.000 Kč v jedné půjčovně, 10.000 Kč ve druhé, jen pozor, vrácení může trvat (a trvalo) až jeden měsíc. Naše vlastní havarijní připojištění ani jednou vidět nechtěli a k výpůjčce stačil běžný řidičák. Jen jsme byli výslovně upozorněni na pokuty za kouření v autě a znečištění interiéru.

Někde se dočtete, že pod pokutou je i vrácení špinavého auta. To v podmínkách našich půjčoven nebylo a auto jsme vraceli ušpiněné z běžného týdenního provozu na normálních a trošku na prašných cestách. Jen pozor na místní specialitu – u těch nejlevnějších nabídek je omezen denní kilometrový nájezd na běžných 200 – 250 kilometrů s tím, že se pak hodnotí celkový rozdíl při vrácení. Jen zkušenost jiných cestovatelů, co jsme na cestách potkali – měli auto sledované přes GPS a přišlo jim od půjčovny upozornění, že o den dříve někde jeli přes 140 km/h …

Provoz v Ománu

Jízda autem po Ománu je vcelku pohodová záležitost, pouze v Muscatu počítejte s velmi hustým provozem a zácpami v ranní a hlavně podvečerní špičce. Jakmile ale vyrazíte za město, provoz výrazně zřídne a mimo exponované hodiny je i na dálnicích naprosto minimální.

Co můžeme Ománcům závidět, to je jejich dálniční síť, která na hlavních tazích propojuje tuto velkou zemi (v porovnání s ČR). Ty mají na mnoha místech 3 pruhy, u křížení dálnic i 4 až 6. Rychlostní limit je zde 120 km/h a pozor, co pár kilometrů jsou na dálnicích (zdaleka viditelné) radary – cca. 3 metry vysoké sloupy uprostřed dálnice, namalované černo-bílými pásy. A jak jsem odsledovali dle ostatních řidičů, nastaveny jsou zřejmě až nad 140 km/h. Dálnice jsou po celé délce v noci osvětlené. Co je úžasné, tak to je skutečnost, do jakých skalních masívů jsou dálnice místy vystříleny.

Jakmile sjedete z dálnice, je provoz ještě menší a i když je zde nižší rychlostní limit, vzhledem k minimu radarů si tu místní s rychlostí moc starostí nedělají a mnohde, kde to situace umožňuje, to valí i výrazně nad limit dálniční. Např. na klikaté čtyřproudé silnici, která spojuje Muscat s Al Amerat přes kopce, je značka 40. Všichni to valí 80-100. Jen pozor, v obcích často narazíte na asfaltové zpomalovací retardéry, mnohde bez upozornění značkou, které jsou sice označené žlutými pruhy, ale ty jsou většinou prakticky neviditelné, takže asi každý cizinec si občas „skočí“. Viditelnost je ostatně problém veškerého silničního značení (pruhy, směry), obvykle jej jen tušíte.

Všude tam, kam jsme vyrazili (pohybovali jsme se převážně v „civilizaci“), byl dostatek benzinek, u kterých vám natankuje dle pokynů obsluha, naprosto všude brali karty. Směšná je zde cena benzínu, zřejmě jednotná u všech benzinek. V době našeho pobytu to bylo 0,229 omaru za litr (12,40 Kč).

Dopravní značení je zde přehledné a vždy dvojjazyčné (dva na kajaku je STOPka 😊). My jsme jezdili dle Google offline map. Provoz je obecně velmi svižný a nemá žádné zásadní odlišnosti proti našemu, jen na víceproudých kruháčích je zde obecný úzus, sic ne úplně 100%, že pravým pruhem se na kruháč najíždí jen pro odbočení prvním výjezdem. Vzhledem k obecně dostatečným plochám všude nebyl žádný problém s parkováním.

Vzhledem ke geografii země tvoří velkou část vozidel velké čtyřkolky, resp. i proto, že se do nich vejdou velké ománské rodiny. Při návštěvě je tak potřeba zvážit, zda vám stačí obyčejné auto nebo plánujete výlety do hor, kde vás někde s předokolkou nepustí, a je nutné si pak půjčit výrazně dražší čtyřkolku. U předokolky je potřeba mimo zpevněné komunikace pečlivě sledovat (písečný) povrch, za pobyt jsme viděli několik aut, která uvízla jen pár metrů vedle jinak perfektně sjízdné cesty nebo plochy.

Klima

Na přelomu listopadu a prosince je zde klima velmi příjemné, přes den byly teploty někde okolo 30 stupňů, v noci zhruba 23. Moře mělo okolo 27 stupňů. Vzhledem k tomu, že jde o skalnatou a vyprahlou zemi s velkým podílem pouště, netrápí tu člověka dusno a vlhko. Nevýhodou pobytu v takto pozdním podzimu je bohužel brzký západ slunce, v Muscatu zhruba 17:20, v Salalahu o půl hodiny později.

Lidé

Omán je z cestovatelského pohledu zemí turismu velmi nakloněnou a místní lidé jsou milí a ochotní vám poradit a pomoci. A pokud jste s nimi sami, tak si rádi popovídají a každý hned zjišťuje, odkud jste k nim přiletěli a většinou vám začne doporučovat návštěvu lokality, kde žije. Jen to zde má jeden drobný háček – místy jsme si zde připadali jako v Indii.

Protože i když má Omán jen 5 milionů obyvatel, plných 30% obyvatel (a dokonce zhruba 2/3 pracovní síly) tvoří gastarbeiteři z Indie, Bangladéše a Pákistánu. K tomu Turci, Malajci, Íránci, všemožní Afričané … Takže z tohoto pohledu je Omán zemí opravdu multi-kulti, což se samozřejmě projevuje i ve vztahu a vnímání turistů.

Omán je i zemí velmi bezpečnou, když jsme si šli večer na večeři někam do restaurace, cítili jsme se naprosto bezpečně. Mj. taky proto, že místní prakticky nikam pěšky nechodí a všude jezdí autem, takže přes den je všude v ulicích téměř mrtvo a večer je to jen o něco málo lepší. Vzhledem k islámu navíc večer vidíte venku jen samé chlapy, ženy jsme viděli drtivé většině jen při nákupech. S islámem souvisí také způsob odívání místních. U žen jsme identifikovali 3 standardizované druhy oděvu.

Strašidlo – nevidíte vůbec nic.

Poštovní schránka – vidíte oči.

Bubák – vidíte celý obličej.

A protože nic nevidíte, tak se všechny snaží odlišit tím málem, co vidět je. Takže mají luxusní boty a kabelky.

U turistů jsou Ománci u oblečení velmi tolerantní, i když očekávají, že i oni budou respektovat určité zásady. U mužů není problém triko a šortky, u žen zahalená ramena a kolena. Ale i když jsme potkali několik turistů oblečených zcela nevhodně (možná náhoda, ale byli to pokaždé Češi), tak místní na to nijak viditelně nepoukazovali. Samostatnou kapitolou odívání jsou požadavky na to, aby vás pustili si prohlédnout jejich mešity.

Trošku jsme měli obavy z toho, jak se oblékat na plážích. Ale realita nás pozitivně překvapila. Na plážích, kde je velký podíl turistů, jsou naprosto běžné naše normální plavky včetně bikin. A totéž není problém tam, kde prostě není skoro nikdo a kdy vaši nejbližší „sousedé“ jsou klidně vysoké desítky nebo stovky metrů daleko. Decentní plážové oblečení jsme použili pouze jednou, a to na pláži v Muscatu, která je oblíbeným piknikovým místem místních a kde bylo turistů jako šafránu.

Co navštívit

Omán je zemí, kterou asi bude mít většina spojenou s plážovou turistikou na jihu. My jsme měli možnost navštívit i pláže u hlavního města, kde jich ke koupání není až tolik, ale najít se samozřejmě dají. Na jihu okolo turisticky atraktivního Salalahu je naopak mnoho kilometrů dlouhých krásných pláží spousta, většinou s velmi povlovným vstupem do vody. Vzhledem k charakteru pobřeží je zde většina pláží nechráněná před vlnami, které nám při našem pobytu koupání znepříjemňovaly. Typickým znakem místních pláží je to, že jsou prakticky prázdné, protože místní se s výjimkou dětí nekoupou. A většina turistů se soustřeďuje do rezortů, takže my jako individuální cestovatelé jsme byli velmi často na pláži široko daleko jediní.

Když jsme strávili 5 nocí v Salalahu, vyhodnotili jsme jej do budoucna jako těžkou konkurenci pro zájezdovou plážovou AI turistiku ve „stylu“ Egypta nebo Turecka, místa pro další rozvoj je zde dostatek, i když nám připadly některé místní rezorty, mnohé umístěné v pustině kilometry od civilizace, už teď poloprázdné. Obrovskou výhodou je rozvinutá a fungující infrastruktura, bezpečnost a to, že místní nejsou vůbec otravní se všemožnými nabídkami tak, jak se setkáte v jiných zemích.

Mimo pláží a koupání nabízí Omán i výlety do pouště, za koupáním do vádí nebo turistiku v horách (nejvyšší vrcholy dosahují výšky 3.000 metrů). My jsme z této stránky poznali Omán sice omezeně, ale tam, kde jsme byli, bylo jiných návštěvníků obecně minimum. Stejně tak nabízí Omán i mnoho historických pevností, hradů a strážních věží, jejich celkový počet se dle různých zdrojů udává na 500 – 1.000. My jsme navštívili pouze 2 pevnosti, které jsou z tohoto pohledu Ománskou „výstavní skříní“, kde je (nemalé) vstupné, ale co jsem viděli, jinde bylo vstupné i výrazně nižší (1-3 omary, 55-165 Kč), resp. předpokládám, že spousta hlavně neopravených a chátrajících staveb bude přístupná zdarma. Co zde prakticky očekávat nemůžete, to je evropský „formát“ měst a obcí s jasně daným středem. Jakýs takýs „řád“ z tohoto pohledu má Matrah a Nizwa, jidne jsme naráželi na nesourodou a neuspořádanou výstavbu bez nějaké viditelné koncepce nebo systému.

Ceny

Obrovským kladem Ománu jsou obecně nízké ceny prakticky všeho, včetně jídla. Ty se samozřejmě výrazně liší dle toho, zda jde o zboží místní a z okolních zemí, nebo dovozové z výrazně větší dálky. Kdekoliv jsme byli, byl dle velikosti daného sídla odpovídající dostatek prodejen – od malých krámků a po superhypermarkety, kde byl výběr všeho ohromný.

Po celý pobyt jsme si vystačili s platbami kartou, místní peníze jsme neměli a ani nepotřebovali. Jediné, kde brali pouze hotovost, byly osamělé stánky s občerstvením u turistických zajímavostí, kde by ale bez problémů vzali i „západní valutu“ v podobě EUR nebo USD. Předpokládám, že ani výběr z bankomatu by neměl být problém, bank jsme v obou navštívených velkých městech viděli spousty. A třeba při příletu do Muscatu jsou dva bankomaty v letištní hale při východu vpravo. Vše, co jsme viděli, byly klasické bankovní automaty, žádné zlodějské ATM.

A zde pár cen, co jsme pochytili - jídlo:

Jedním slovem – bomba. V kontextu předchozích odstavců velmi levné a neskutečně pestré. Pokud chcete navštívit Omán, klidně se můžete plně spolehnout na místní stravování. Cena za běžnou porci šavarmy (arabská verze kebabu, gyrosu) začíná na 0,8 omaru (45 Kč), do 2 omarů (110 Kč) je výběr velmi pestrý. A za 4-5 omarů (220-330 Kč) dostanete obrovskou porci mix grilu se všemi přílohami.

Velmi levné jsou zde ve všech občerstvovnách běžné nápoje – čaj (0,1 omaru, 5,50 Kč) nebo káva (0,3 omaru, 17 Kč). Obrovský je výběr nealkoholických nápojů, džusů, milkshaků a podobně, běžná cena 1 – 2 omary (55-110 Kč). Při našich cestách jsme narazili na bufety i restaurace všemožných stylů a zemí – místní arabské jídelny, turecké, íránské, čínské nebo třeba i italské.

Polovinu pobytu jsme se stravovali i jídlem, které jsme si koupili u pultu s teplým bufetem v supermarketu, kde opravdu čerstvé a chutné jídlo vycházelo na zhruba 1,5 – 2 omary (80-110 Kč) za velkou, více než plnohodnotnou porci i s přílohou a výběr byl tak pestrý, že jsme nestihli ochutnat všechno.

Specialitou místních je to, že večer si k restauracím pro jídlo jezdí, a to rovnou celé rodiny. Probíhá to tak, že k restauraci přijede obrovské SUV, zatroubí na číšníka a pak v autě klidně ¾ hodiny čekají, než jim v taškách donese jídlo. A vy jen podle hlav trčících ze všech oken odhadujete, kolik jich tam vůbec je, protože stav - 1 muž, jeho 4 ženy a k tomu x dětí zde není nic výjimečného.

Alkohol

Omán je muslimskou zemí, takže zde neexistuje volný prodej alkoholu. Pro samostatné turisty, neubytované v AI resortech, tak existují pouze 2 možnosti. Tou první je dovoz max. 2 litrů (resp. 2 lahví) alkoholu na dospělou osobu, a je jedno, zda jde o pivo, víno nebo destilát. O tom, že to Omán myslí s podporou turismu vážně, svědčí možnost druhá. A tou je, že až 4 litry (láhve) na osobu si můžete nakoupit v Duty Free obchodech na letištích v Muscatu a Salalahu, kde tyto jsou umístěny u pásů pro výdej zavazadel.

Jen pozor, let Muscat – Salalah je vnitrozemský, takže na odletu vám nic neprodají a na příletu jdete mimo tyto obchody. V tomto nám naše logistika trochu zahaprovala, takže jsme byli týden o džusech 😊 Ceny v Duty Free jsou zde standardní, např. litr karibského rumu stál 5 omarů (275 Kč), sedmička vína od 3,50 (190 Kč) . 

A na závěr trošku překvapivý verdikt

Omán je krásná, rozlehlá a bezpečná země s nádhernou přírodou, moderní a s plně fungující infrastrukturou. Jenže jak jsme zjistili, alespoň pro nás, to zde má jediné, velké a naprosto zásadní ALE. A to je chybějící „atmosféra“. Po celý pobyt jsme si tam připadali jako v Půlnočním království. Vše je upjaté, sterilní. Nikdo se otevřeně a veřejně nebaví, nikde nehraje hudba. Naprostý kontrast proti pobytu třeba kdekoliv v Karibiku nebo na Kanárech, kde má člověk pocit, že to „žije“. A právě tento pocit nám v Ománu naprosto chyběl. Takže jak už jsem někdy dříve psal u jiné destinace, byli jsme, viděli jsme, ale jednou bohatě stačilo. Rozhodně nezklamalo, ale ani nenadchlo.

A zde odkaz na první díl, pokud někomu unikl:

www.cestujlevne.com/cestopisy/om...tanem-5327