Cestopis

Ovce, víno a jazyk podobající se italštině

Zapomeňme na chvilku na to, co se okolo nás děje a podívejme se na místo, které je plné ovcí, vína, těch nepřáteljštějších lidí a podivné italštiny. Eja
Cestopis z roku 2019 napsala Eliška

Vzpomínám si ,jak jsem byla malá. Bylo mi asi sedm, osm let. Sedávala jsem na zahradě a dívala jsem se na oblohu. Bílé stopy od letadel kreslily různé obrazce na modrém plátně a já si představovala, jak budu jednou takhle sedět v  letadle a také vytvářet tyhle obrazce.

A tak jsem zase na jedno nasedla a ocitla jsem se na Sardinii. O něco menším ostrově než je Sicílie s velmi bohatou historií a ne zrovna lehkým místem pro život. Procházím se okolo velkých plachetnic a jacht a ještě nevím, že o několik desítek kilometrů dál lidé musí každý týden dovážet vodu z hor, aby mohli pít. Evropa řekneme si, všechno je zde jednoduché a každý si může dopřát ten stejný luxus. Město, vesnice, často mezi tím nevidíme rozdíl, ale tak jako je každý z nás jiný a máme jiné potřeba tak i různá místa, nám nabízí různé zdroje k jejich uspokojení. 

Přejdu ulici a zastavím se na zmrzlinu na rohu ulice, kde si zrovna pochutnává na zmrzlině jeden starší pár. Jsou hezky oblečení a je vidět, že si užívají teplého večera. 

Stoupám nahoru ulicí a míjím plno párů, jež se drží za ruce před sebou mají lahev vína a užívají si teplého večera. Nemohu říct, že bych jim záviděla, ale nevadilo by mi prožít podobný večer.

Vystoupám až nahoru po schodech a naskytne se mi výhled na celé město, vítr příjemně fouká a tak si mohu užívat zvuků města a kochat se pohledem na tisíce světel rozsvíceného města.

 Ihned po příjezdu do Caglieri mi majitel ubytování nabízí zážitek, který chce nabízet svým hostům k vyzkoušení. Jelikož tento zážitek ještě nenabízel mohu ho vyzkoušet zdarma. A tak se hned druhý den vydáváme autobusem hodinku za město, abychom dorazili do Puly – malinké město avšak velmi oblíbené u turistů skrývá kousek za svými hranicemi poklad – archeologické naleziště Nora – pozůstatky obydlí od bohatých Patricijů. Hodinku se toulám po tomto místě, abych si na konci uvědomila, že i přes tu dlouhou dobu, přes kterou se ty zbytky obydlí zachovali ve mne nevzbuzují velký zájem.

A tak se konečně vydáváme na vyjížďku lodí. Vlny jsou bohužel větší než obvykle a  několikrát se mi zdá, že musím skončit v moři,ale po hodince máme vyjížďku za sebou a me se bude zdát, že skáču na vodě ještě týden.

Vydáváme se zpět do Puly, abychom počkali na autobus do Caglieri. Konverzace se točí kolem různých témat. Bavíme se o cestování, rodině a vztazích. Najednou nastane ticho a do toho ticha se mi chlápek zeptá, jestli bych s ním nechtěla spát ve stejném pokoji, ale samozřejmě dodá, ať v tom nehledám nic víc, než jen spaní v jednom pokoji. Za které bych mimo jiné taky platila, jelikož si od něj druhý pokoj pronajímám. Nemám na to moc odpověď, jelikož v těchto situacích mi docházejí slova. Nestihneme autobus zpět do Caglieri jsem nuceni spolu strávit další tři hodiny. Tři hodiny naplněné myšlenkami jen na tu otázku. Normálně by mne to asi tak nezarazilo, kdyby ten chlápek nebyl ve věku  táty a nepronajímala jsem si od něj pokoj na bookingu, kde očekávám serióznost.

Pokud si tento pokoj pronajme slečna, která bude třeba cestovat poprvé sama a zažije tohle, nejsem si jistá, že to jen tak přejde a nezanevře na cestování jako takové.

Nemůžu se dočkat až druhý den nasednu do auta a vydám se do města Bari Sardo, v provincii Ogliastra abych tam strávila pár dní v domě, který jsem našla před homeexchange a užila si několik dní na pláži.

Vystoupím na náměstí a vidím před sebou typický obraz malého města. Jeden otevřený krámek, na náměstí posedávají dědové a klábosí. Pochopitelně můj příjezd vzbudí zájem a stanu se hned tématem k hovoru. Po chvíli se setkávám s tátou Sáry. Slečnou, s níž jsem si vyměnila domov. Po chvilce jízdy přijíždíme k obrovskému pozemku, jehož velkou část zabírají vinice a rajčata. Stromy s meruňkami a olivami. Hned mne pozvou na večeři. „ Dej si víno! To děláme doma a taky sýry a kozu mám od kamaráda.“ Takhle to chodí skoro na celé Sardinie vyjma velkých měst. Lidé vyměňují vajíčka za kozu, chleba za sýr. Pro vodu jezdí do hor a celkově žijí z našeho pohledu jednodušší a v ledasčem bohatší život. Sára pracuje pro organizaci, jež se stará o přijíždějící migranty. Žijí všichni společně v hostelu v horách a organizace jim pomáhá najít si práci a také svoje místo na Sardinii. Mám možnost se s pár kluky setkat a prohodit s nima několik slov. 

Druhý den potkávám maminku Sáry a zjišťuji, že i přes svojí znalost italštiny této paní nerozumím ani slovo. V tu chvíli zjišťuji, že Sardinie má nejenom svůj právně uznaný jazyk, ale tento jazyk má také různé dialekty. A tak si sedám a sepisuji si několik frází v jazyce, jež se mluví na Sardinii. Jazyk připomínajíce portugalštinu svoji melodií, kombinace španělských, italských a katalánských slov. Hned odpoledne si chci svoji nově nabitou znalost sardinských frází ověřit. A tak se paní ptám jak se má, a tak mi moji otázku ihned oplatí úsměvem. Hned si vzpomínám na několik podobných situací, kdy se lidem rozzářili oči, když mne slyšeli mluvit jejich jazykem.

Mám pocit, že některé tradice cestují časem a jsou uloženy v duších generací. Pro Řeky byli barbaři všichni, jež nemluvili řecky. Mohu si vybavit hned několik lidí, jimž se rozzářil obličej, jakmile jsem na ně začala mluvit jejich jazykem. Jakoby jazyk byl jeden z nejvíce padnoucích klíčů, který Vám pomůže otevřít nejedny dveře a přiblížit vás k lidem s nimiž nesdílíte  rodný jazyk.

Nemohu usnout  a tak otevírám tinder a udělám pár swapů. „ Hm, nuda pokračuje. Takže jdu spát.“ Ráno se budím a kouknu, že mám zprávu od Marca. A tak se s Marcem domluvíme, že zajdeme večer na víno. Opravdu nemám náladu jít s nějakým klukem kamkolik a na cokoliv, ale něco mi řiká ať jdu. No a znáte takový ten pocit, když potkáte někoho, kdo vám přijde jako ze snu? A to se mi přesně stalo. Ale pořád jsem byla poměrně nedůvěřivá. " Tohle se mi přece nestává, na mě se lepí spíš takové ty typy, co z vás vysajou všechno pozitivní co máte a pak si jdou hledat další oběť." A tak stále čekám na nějaký okamžik, který mi řekne dost. Žádný takový okamžik nepřichází. A tak mám po dvou týdnech pocit,jako bych se opravdu z jednoho takového snu probudila. Zatlačím slzu, nasednu na autobus a odjíždím do dalšího města.

Po třech hodinách přejíždění hor do kopce a z kopce konečně dojedeme do Olbie. Malinké městečko u moře, jež má tak příjemné klima oproti jihovýchodnímu pobřeží, kde jsem strávila poslední dva týdny. Vítr se přežene přes moji tvář a něco mi řiká, že tady to bude fajn. Píšu svému couchsurferovi, kde se setkáme,ale jeho zpráva mne moc nepotěší, jelikož mi řekne, že jeho byt je již plný a musíme jet kempovat. "Kempovat?!" Zeptám se s určitým překvapením. Končím tedy v nejbližším a nejlevnějším hotelu a s Marcem se setkám nad pizzou a domluvíme se, že přijdu zítra. Jak je vidět kempování se nakonec nekonalo.

Druhý den přicházím do starého domu, který nejspíš pamatuje ještě renesanci. Uzounké dveře trochu zaskřípou a naskytne se mi pohled na dřevěné schodiště. "Luca?" Nikdo neodpovídá, jen vidím pootevřené dveře. A tak vstupuji dovnitř. Pozdraví mne paní okolo šedesáti let s natáčkami na hlavě. Lucu nacházím v kuchyni se svým kamarádem Giovannim nad snídaní. Giovanni je další člověk, který aktivně hostí lidi na přes couchsurfing. Spolu s dalším kamarádem jsou jediní tři kluci, jež hostí lidé z celého světa ve svých domovech. Při průměrném počtu šedesáti tisíc obyvatel, jež v Olbie žije a když si vezmu,jak je město populární u turistů, tři kluci nejsou opravdu mnoho. A proto také byt Lucy je plný lidí a jediné místo, jež najdu je malinká pohovka a kousek místa na komodě. Po chvilce přichází slečně ve sportovní podprsence a všem nám dá pusu na tvář. Sedne si ke stolu a naleje si vodu.

Giovanni mi nabídne,že mi ukáže město a tak se vydáváme na procházku po Olbii. Míjíme další staré domy, místní, sedící na náměstí a popíjející ranní capuccinu. Přijíždějí další turisté a vykládají své kufry před hotely. Zajdeme do malé uličky a na konci vidím krásný kostel. Chiesa di San Paolo Apostolo z jedenáctého století s barevně rozmanitou kopulí. Přes další uličky přicházíme k přístavu a sedáme si do baru. Nejedná se však o bar ve smyslu baru, kam chodíme večer na pivo. Bar je v Itálii často prostě kavárna, kde si ale můžeme dát i to pivo. A tak si dáváme typické Sardinské pivo - Ichnusu. Od Govanniho se dozvídám, že u sebe hostil něco přes pětset lidí a čechy má zajisté nejradši. Je s nima sranda a z ničeho nedělají vědu.

Po dalších dvou ichnusách se zvedáme. Giovanni mne chce seznámit se svýma nynějšíma couchsurferama. A tak vstupujeme do malého bytečku, který působí stejně rozmanitě jako život Giovanniho. Pracuje jako programátor, ale pomáhá také svému kamarádovi s cestovkou. Sedne si ke stolu GIovanni ubalí jointa. Střídavě mi pak nabízí jointa a víno. V rohu bytu vidím housle a tak se zeptám, jeslti si nezahrajeme. A tak další tři hodiny strávíme hraním a střídavým pitím vína a balením jointů. Jaký to život. Po chvilce se k nám přidá Natasha, slečna z Petersburgu. Natasha se snaží vytvářet různé taneční kreace okolo stolu a vydává různé zvuky podobající se zpěvu. Trošku dadaistická chvilka. Giovanniho spolubydlící z Mallorcy se k nám přidá po chvíli.

Odcházím s houslemi v ruce, jelikož jsme se domluvili s Marcem, že si spolu zahrajeme. Zjistila jsem totiž, že Marco je jeden z nejlepších violoncelistů v Itálii. Za posledních deset let projel Evropu a hrál s různými orchestry. Vyprávěl mi, že nejlepší zážitek měl v Paříži, kde si mohl zahrát po boku nejznámnějšího violoncellisty Francii, od kterého se také hodně naučil. Vkročím do bytu a zjišťuju, že za těch pár hodin v bytě přibyli další lidé. Sourozenci z Peru, slečně z Německa. Je těžké říct, kolik vlastně lidí tam je. "Kde asi budeme všichni spát?" Pomyslím si. A tak se můj osobní prostor smrskl jen na kousek pohovky a žádný prostor na komodě. Po chvilce se zvedneme a máme v plánu jít na večeři. Pořád přemýšlím, kam půjdeme na jídlo v takovém počtu lidí. A to ještě nevím, že se setkáme s Giovannim a jeho couchsurferama. A tak  poznávám dalšího Marca a Lucrezii, Elenu a pak jsem už ztracená v té záplavě jmen. Na konci je nás tedy nějakých dvacet lidí. Rozhodně nejintenzivnější zážitek na couchsurfingu, co se počtu lidí týče. Možná až moc intenzivní.

Po bezesné noci, strávené na gauči, který končil u mých kolen a poslouchajíc dohadující se lidi na ulici zjišťuji, že byt se zdá mnohem prázdnější. Pár lidí už odjelo a tak nás je jen asi pět. Rozhodnu se jet na pláž kousek za městem, jelikož jsem zničená. Večer přijíždím a potkávám další slečnu, co přijela - Natali z Německa. Sousedka. Je až překvapující, jak lehce se zapovídáme. Možná je to tím, že studujeme podobné obory ona psychologii já humanitní studia. Navíc pracuje v centru, kde se setkává s lidmi s různými psychickými problémy. Vaříme večeři a společně se najíme. Je nás jen šest a atmosféra se zdá mnohem uvolněnější než včera. Méně je někdy více, že?

Poslední ráno na Sardínii. Sedím na letišti a přehrávám si v hlavě všechny ty momenty za poslední tři týdny. Zdá se to jako sen. Přijde mi, že člověk, za každou cestu kterou vykoná jakoby zažil jeden další život. Tolik nových lidí, míst a momentů, které není možné zakusit v momentech každodenní reality našeho domova. A přeci se tak rádi do té každodenní reality vracíme.

Sardínie je v mnoha ohledech překvapující. Od samostatného jazyka, který je uznán jako úřední až po pocit většiny obyvatel Sardínii, kdy na prvním místě se cítí jako obyvatelé Sardínii a až poté jako Italové. A v mnoha chvílích jsem měla pocit, že to řikají jen z nutnosti. Jelikož v každé konverzaci, do které jsem se zapletla byla cítit hrdost lidí na to, odkud pocházejí. Bohužel pro mladé tu není moc příležitostí a tak často nadávají a vydávají se za hranice svého domova, aby našli lepší život. Ale pak se nejspíše rádi vrátí, tam odkud jsou. Jelikož nikdo přece nemůže popřít odkud je, že?

EJA :D 

Zážitky pro tebe sepsala Eliška

03. 11. 2019, poslední aktualizace 2019-11-03T19:34:46+01:00

Eliška a procestovala 15 zemí světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne je už 2 roky, napsala pro tebe 2 cestopisy .

Komentáře

Komentuj, hodnoť nebo se na cokoliv zeptej.

Avatar uživatele

Nechceš klikat? Přidej se mezi nás! (pokud nejsi robot)

 
 

Další cestopisy

Čtení na 1 minutu
Kazachstan
cizy 2019-11-19T13:14:12+01:00 0 komentářů
Kazachstán 2018

Začiatok v Almaty a jej okolí spolu s výletom k jazeru Kaindy. Odtiaľ letecky do Usť-Kamenogorsku s pokračovaním do neslávne známeho Semipalatinsku a Kurčatova. Na konies Astana.

Čtení na 6 minut
Torres del Paine, Chile
Patrik Balcar 2019-11-18T23:34:11+01:00 0 komentářů
Chile 2018

Navštívili jsme Torres del Paine, jeden z nejkrásnějších národních parků Patagonie. Příroda to je krásná, ale bylo to tedy náročné

❤️ Oblíbené
Čtení na 56 minut
SOFIE za KAČKU
Kateřina Ostrá 2019-11-18T13:01:17+01:00 13 komentářů
Bulharsko 2019

Do Sofie bych asi nikoho nelákala, ale zlákají-li vás levné letenky, tak vězte, že budete mít na dosah úžasné hory. Ty člověku vezmou dech, zklidní tep a donutí vás i na Sofii vzpomínat s láskou ..

❤️ Oblíbené
Čtení na 6 minut
Cyklovýlet po Oahu (Hawaii)
Jaromír Volavý 2019-11-17T22:21:30+01:00 6 komentářů

Na Hawai, tam se mají. Aloha

Další cestopisy