Palau - poloprázdná exotika - díl 1.

Souostroví Palau - místo, o kterém jsem v mládí četl v knihách Miloše Hubáčka, v nichž popisoval lité boje 2. světové války v Pacifiku. A které mi pak na hodně dlouho vypadlo z paměti. Až do doby, kdy se kolega z práce někdy před 15 lety rozhodl téměř ze dne na den odletět někam, kde ho nebude s prací nikdo otravovat. A zvolil Palau, kde v té době ještě nefungoval roaming. Tehdy se mi vrátilo povědomí o existenci této zemičky a když se tak loni na podzim objevil na CL tip na cenově zajímavé letenky na letošní rok, na lety s jediným, snesitelně dlouhým přestupem na každé cestě, zkusil jsem vybrat nějaký solidní termín přes květnové svátky, abychom je tak plně využili a ušetřili i 2 dny dovolené pro další naše cesty. Z termínů nakonec vybíráme odlet na Svátek práce z Vídně, kdy s přestupem na Tchaj-wanu vychází letenka na 19.700 Kč (807 EUR). S touto akcí oslovuji i kamaráda, který nás na exotických cestách se svou ženou už dvakrát doprovázel a brzy je jasné, že i na tuto expedici vyrazíme zase ve čtyřech.

Ihned po koupi letenek, s předstihem ¾ roku, rezervuji i auto a ubytování, protože Palau je maličký státeček a možnosti zde jsou tomu přiměřeně omezené. Ubytování volíme v Shell Villa apartel resort, který nám vychází co do poměru cena výkon z nabídek nejlépe. Velký apartmán, snídaně, klimatizace, poloha v džungli na okraji zdejšího jediného většího města – Kororu. Původně jsme měli rezervaci přes Booking, ale následně jsem zjistil, že na stránkách Expedia, v případě, že se přepnu do jejich americké verze, je cena za stejné ubytování v dolarech levnější než na Bookingu v eurech, takže se ve finále dostáváme na 101 USD za noc pro dva.

Protože půjčení auta přes vyhledávače a nadnárodní firmy zde začíná na 50 USD na den, zkouším napřímo oslovit několik lokálních půjčoven, které najdu na webu. Nakonec si auto rezervujeme u místní půjčovny West Car Rental, od které přichází nabídka na 33 USD, tzn. zhruba 680 Kč na den. Za maličkou Toyotu Vitz, bez připojištění. Cena je zdaleka nejlepší z oslovených půjčoven.

Pouze pár dní před odletem přichází kolega s nápadem, že si při zhruba 7-mi hodinovém přestupu na Tchaj-wanu můžeme udělat krátký výlet s průvodcem do hlavního města – Taipei. Když zkouším kontaktovat několik agentur, které takové krátké výlety nabízejí, tak buď se mi neozvou vůbec, nebo s tím, že už jsou na daný termín vyprodaní. Nakonec, doslova za 5 minut 12, dopoledne před naším odjezdem, mi na poptávku zareaguje agentura Justaiwantour, navíc s velmi solidní cenou, kdy za 4-hodinový výlet do hlavního města s několika zastávkami chce 80 USD na osobu, tzn. 320 USD celkem.

Naši cestu začínáme posledního dubna podvečerním přesunem do Vídně, protože jsme si řekli, že dlouhou a únavnou cestu si proložíme noclehem u letiště, abychom pak na více než celodenní přesun do Tichomoří nastoupili aspoň trochu odpočatí. Nocleh máme v Arion Airport Hotel, který se nachází ve Schwechatu, asi 5 kilometrů od letiště, cena za noc se snídaní pro dva zde vychází na solidních 105 EUR. Na místě pak zjišťuji, že hotel nabízí za rozumnou cenu i možnost parkování včetně transferu na a z letiště, takže abychom ušetřili ráno jeden mezikrok, ruším naše parkování na (navíc o něco dražší) Pandě a necháváme auto přímo u hotelu. Za parkování zde platíme 101 EUR za 12 dní. Pro případné zájemce, hotel nabízí tuto službu i bez nutnosti zde přenocovat, a to za cenu 6 EUR za den, transfer na letiště za 15 EUR, zpět za 20 EUR.

Drobné vízové komplikace

Hotelovým shuttlem jsme na letišti během pár minut, ale zde pak posledních 300 metrů jedeme asi čtvrt hodiny, protože příjezd k odletům se před halou opravuje a 5 pruhů na příjezdu je tu svedeno do jednoho jediného, takže dnes, v sobotu a dokonce ještě svátek, je tu skutečně solidní chaos. Odbavení China Airlines máme v lowcost terminálu 1A a probíhá opravdu nadstandardně rychle, otevřeno je 6 přepážek, takže čekání je minimální. Zde nastává prakticky jediná komplikace na naší cestě, neboť maník za přepážkou nás mírně překvapí otázkou, zda máme víza na Palau. A my je nemáme, protože když jsem vycházel z informací zde na CL, tak tam není o žádných vízech ani zmínka. Takže jsme od přepážky vykázáni, ať si je zařídíme a přijdeme později. Za 2 minuty ale přichází „manager“ a ukazuje nám, ať se odbavíme a vstupní formality na Palau vyřešíme až pak.

Takže teď je to skutečně tak, že pro vstup na Palau je potřeba elektronický Palau Entry Form, což je formulář, který lze vyplnit nejvýše 3 dny předem běžnými údaji vyžadovanými při vstupu i do jiných zemí. Obratem vám pak do emailu přijde QR kód pro vstup do země. Ten je pouze jeden pro celou rodinu, kterou můžete vyplnit najednou přímo v jedné žádosti. V této souvislosti nás potom ještě napadá, zda něco podobného nemá i Tchaj-wan, když jsme si tam včera domluvili výlet do města. A má, takže ještě klapeme na mobilech druhé vízum, které se liší jen tím, že žádost i vízum je individuální.

Krátké intermezzo na Tchaj-wanu

Na Tchaj-wan letíme přímým, téměř 13-hodinovým letem A350-900 a na místě přistáváme asi v 5 hodin místního času. Po přistání okamžitě vyrážíme ven z letiště a celní i imigrační formality jsou abnormálně rychlé, snad po 10 minutách po výstupu z letadla jsme v příletové hale. A tam se pak víc jak půl hodiny naháníme s naší průvodkyní, která má zde naprosto „unikátní“ příjmení – Lee. Protože v agentuře jim něco zahaprovalo a i když měli ode mne veškeré info o příletu i odletu, tak paní nás čekala v terminálu 2, zatímco my jsme byli jedničce. Nakonec ale vysmátá přijíždí, nakládá nás do dodávky a po výjimečně prázdných dálnicích to s námi valí do hlavního města, které je asi půl hodiny od letiště.

Naší první zastávkou je nejvýznamnější buddhistický a taoistický chrám na ostrově, bohatě zdobený Lungshan. My zde máme na prohlídku asi 40 minut. I takto brzy ráno je zde hodně lidí, neboť místní tyto 3 dny slaví nějaké svátky a zde probíhá nějaké mše. Výhodou těchto svátků je pro nás čtyři to, že jindy asi těžce přeplněné dálnice a bulváry této megapole dnes zejí téměř prázdnotou a naše přesuny mezi jednotlivými zastávkami jsou nadmíru rychlé i přesto, že se pohybujeme přímo v centru Taipei. Naší druhou zastávkou je monumentální Liberty Square, rozlehlá plocha – park, kde se nachází jejich Národní divadlo a Národní koncertní sál, což jsou dvě nádherné velké stavby v místním historickém stylu.  Prostoru dominuje Čankajškův památník, což byl generál, prezident (či spíše diktátor), který po válce položil základy moderního Tchaj-wanu. A i když je na náměstí hodně lidí, turistů jako my je zde minimum, neboť většina lidí zde chystá tuto obrovskou plochu na nějakou přehlídku.

Poté přejíždíme k prezidentskému paláci, který je hlídaný armádou a kde je snad 10-proudý bulvár před ním úplně prázdný. Míjíme i Památník obětem Bílého teroru, jak zde místní říkají diktátorské vládě Čankajška a následně jeho syna. Naší poslední zastávkou je vyhlídka na kdysi nejvyšší budovu světa – Taipei 101. Pak už po až třípatrových dálnicích valíme zpět na letiště, kde nás pořád vysmátá Eda Lee, která tím kompenzuje svou slabší znalost angličtiny i místních reálií, po necelých čtyřech hodinách výletu vyloží naštěstí u správného terminálu.

Konečně Palau

Nás tak čeká poslední část cesty, přelet z Tchaj-wanu na Palau, což znamená asi čtyřhodinový let A321. Na Palau přistáváme okolo páté hodiny večer a vítá nás déšť. Vystojíme si asi 15 minut na imigračním a do pasu dostáváme unikátní razítko, což je vlastně náš slib, že se zde budeme chovat k ostrovům a jejich přírodě ohleduplně. V malé příletové hale u stánku autopůjčovny rychle vyřizujeme formality pro půjčení auta, které pak už za soumraku přebíráme na malém parkovišti před letištěm. Co nás na první pohled zarazí, to je volant na pravé straně. Vždyť tady se jezdí vpravo. To sice ano, ale většina místního vozového parku je zde dovážena z Japonska, kde se jezdí vlevo … Nakonec se ukáže, že to pro nás není až takový problém, tedy kromě občasného ranního váhání, na kterou stranu silnice vlastně najet.

Z letiště vyrážíme hledat ubytování a i staženým offline mapám chvíli trvá, než se zorientují, neboť cíl nám ukazují na opačné straně cesty, než má být. Chvíli lehce bloudíme, ale pak ubytování najdeme. Rychlý check-in a paní nám už ukazuje naše apartmány. Jsme trošku vyvedení z míry tím, že ačkoliv bylo ubytování všude prezentováno jako s kuchyňkou, tak ano, ta t  je, sic velmi chabě vybavená, ale je společná pro 3 apartmány v dané budově. Tento fakt jsme nikde nevyčetli. Ale nakonec nevadí, třetí apartmán v budově je dnes obsazen poslední noc a po celý pobyt pak máme celý prostor jen pro nás čtyři.

My pak ještě sedáme do auta a jedeme do Kororu, což je na naše poměry menší město s možná 11.000 obyvateli, což v místním kontextu znamená, že tu žije asi tak 2/3 obyvatel souostroví. Jako první zkoušíme nakoupit ve velkém obchoďáku, který jsme viděli cestou z letiště. Jmenuje se Surangel´s a patří rodině prezidenta. Zde s nákupem moc nepochodíme, protože jde o „suchý“ obchod, nekoupíte tu ani kapku alkoholu. Můžete tu koupit maximálně „kořenové pivo“, což je druh americké limonády. Pro to pravé musíme zamířit do malých krámků okolo cesty, kde sice některé mají na dveřích výrazný nápis No alcohol, ale jiné, s plakáty Heineken nebo Budweisser jej evidentně prodávají. A ten tvrdý je obvykle k dostání jen za pultem za kasou, která je obehnaná masivní mříží.

Cestou kolem ostrova

První den našeho pobytu nás vítá krásné slunečné počasí, mírným zklamáním je jen vcelku jednoduchá snídaně, která je pak až do konce pobytu nekonečnou variací na podobné téma, ale zase, ve zdejším parném počasí je plně postačující. Bonusem je naopak parádní výhled z otevřené jídelny na moře a džungli okolo nás. Je také evidentní, že celý malý rezort by zasloužil nějakou tu údržbu a investice, neboť je vidět, že pamatuje mnohem lepší časy.

My po snídani sedáme do auta a pěkný den chceme využít k poznání především přírodních krás místního největšího ostrova Babeldaob. Ten je Kororem propojen pěkným mostem. Okolo ostrova vede jediná páteřní a překvapivě velmi pěkná okreska. My začínáme cestu na jihozápadní straně ostrova s cílem dojet na sever a následně se dolů na jih vrátit po straně východní. V itineráři máme téměř desítku zastávek tak, jak jsme různé zajímavosti našli v Mapách. Naší první zastávkou je vodopád Ngatpang Tabecheding, který je kousek od hlavní cesty, kde je jediná směrovka, dál už musíme dle map. Zaparkujeme na kraji džungle a dál pokračujeme po svých, v přístřešku u cesty nás pak jeden místňák zkásne o dvakrát 5 dolarů za vstupné. Jsem sice podezřívavý, ale skutečně, o kousek dál je na tabuli o vstupném zmínka. Jen je otázkou, zda jde o oficiálního výběrčího, žádný lístek jsme nedostali a při našem návratu už tam nebyl.

Příroda i historie

K vodopádům se schází pár desítek výškových metrů k malé říčce, samotný vodopád je široký, nízký a plochý, na místě je překvapivě taky na místní poměry dost lidí, potkáváme jich více jak deset. Pak pokračujeme autem pár kilometrů dál na sever, kde má být vlevo od cesty velký japonský památník. Cesta k němu je zahrazená řetězem, takže na přímém slunci musíme jít asi tak půl kilometru po svých. Na konci nás čeká vcelku monumentální betonová stavba v podobě mohyly, bohužel také již značně zanedbaná.

Pokračujeme opět dál na sever, kde jsou zbytky nějaké japonské továrničky. Přes cestu je přímo před domem motor i s vrtulí z 2. světové války a kousek nad ním nějaký malý japonský památník.

Následuje asi to nej, co zde Palau nabízí z přírodních divů - vodopád Ngardmau. Na parkovišti kousek od cesty je zde jen pár aut, v domečku platíme vstupné, které je zde 10 USD na osobu. Paní si nás aspoň značí do knihy včetně toho, odkud jsme zde zavítali. A hned listuje s tím, že před měsícem tu taky byli Češi. Cesta k tomuto vodopádu je už náročnější, jde se prudkou udržovanou turistickou stezkou po schodech džunglí, kdy v polovině trasy se nabízí ještě druhý, historicko-technický cíl. Džunglí zde totiž vedou zbytky japonské (dokonce dvojkolejné!) úzkokolejky, která složila pro přepravu vytěžené rudy z nedalekých bauxitových dolů. A když se vydáte po kolejích, které se pomalu ztrácí v džungli, tak na jejich konci narazíte na dvě původní mašinky, které tu pomalu rezivějí. Scéna jak z Indiana Jonese.

Pro cestu k vodopádu je potřeba se vrátit zpět na rozcestí, odkud pak stezka/schody padají prudce dolů k řece, zde částečně v otevřeném terénu, což znamená, že návrat je ve zdejším podnebí náročný. Zajímavostí je i to, že v roce 2011 byl z parkoviště k vodopádům postaven malý vlček – monorail, kolem jehož kolejnice celá stezka vede. Ten je už ale v současnosti mimo provoz a jen vytváří historickou paralelu k japonské dvojkolejce. Když na konci stezky překonáte visutý most, otevře se vám pohled na krásný široký vodopád, pod nímž se dá i vykoupat. To samé lze i v řece cca. 300 metrů před vodopádem, kde jsou ve skalách „mísy“a tůně.

Na konci světa

Autem pokračujeme až na sever, kde cesta končí v maličkém přístavu, kde není téměř nic, malý obchůdek a nějaká hospůdka, naprostý konec světa. My se vracíme kousek zpět a odbočujeme doleva do kopce, kam vede ne zrovna kvalitní cesta k japonskému majáku, který zde postavili před válkou. I zde platíme vstupné á 5 USD, paní si nás opět zapisuje a dokonce poprvé (a naposledy) dostáváme i vstupenky. Po válečných bojích toho z majáku moc nezbylo, na místě i po těch letech jsou stále zřetelné krátery po bombách a jednu rezavou tu uvidíte i s přepravním vozíkem. Místo nabízí nádherné pohledy na Tichý oceán hrající stovkami odstínů modré.

Cestou zpět na jih se kousek od majáku stavujeme v jednom z místních typických obchůdků, kde koupíte všechny základní věci, nám jde samozřejmě o orosené pivo z chlaďáku. Paní si evidentně každou návštěvu užívá a jako spousta jiných místních hned vyzvídá, odkud jsme. Přichází dokonce další zákazník, který chce i tankovat. Paní přechází do dřevěné budky za cestou, kde má barel s benzínem a čerpadlo …

Následuje další z povinných návštěv – kamenné monolity. I zde se platí vstupné 5 USD a pobaví nás dětské hřiště u parkoviště. V místě, kde je naprosté minimum lidí. Kromě nás je tu jediná další dvojice Amíků. K monolitům je to pár set metrů mírně z kopce, kde pak na louce naleznete několik desítek stojících či ležících až několik metrů velkých kamenných bloků, o kterých se dodnes neví, jak a proč je zde někdo před zhruba 2.000 let postavil. Některé z monolitů mají dokonce vytesané tváře.

Pláže bez moře

O pár kilometrů dál nám mapy ukazují, že by tam měla být kousek od cesty pláž, tak to zkusíme. Ano, je tu, krásná, písečná, ale je zrovna odliv a moře za korálovým útesem, který ostrov obepíná, má místy hloubku dokonce jen několik desítek centimetrů, takže je jasné, že na této straně ostrova to tu teď odpoledne na koupání nebude. Ještě jedeme do druhého největšího sídla na ostrově, vesnice Melekeok (asi 300 obyvatel). I zde je jinak pěkná písečná pláž, ale i zde voda zmizela. My tak můžeme z asi 300 metrů dlouhého mola shora pozorovat až metrové murény, které loví v mělké vodě. O kousek dál tak podobně přímo ze břehu pozorujeme barevné rybky včetně asi 30 centimetrů velkých skalárů, je to úplně jako pohled do akvária.

Zpět na jih pak projíždíme naprosto unikátním hlavním městem souostroví, ale to hodláme navštívit zase někdy jindy. Přejíždíme kolem letiště až do Kororu, kde je pod mostem Japonsko-Palauského přátelství velká relaxační zóna s hřišti pro děti, WC a mnoha přístřešky proti slunci či dešti, kde místní s oblibou grilují, pořádají odpolední párty nebo jen tak odpočívají a klábosí. A dá se tu i jako na ne až tak mnoha místech na ostrově koupat. I zde je možné přímo pod mostem pozorovat bohatý podmořský život. Když se jen tak chladím v moři posedáváním na kameni a pak se zvednu, tak zjistím, že přímo za mnou si černobílý, asi metr dlouhý vodní had, hledá ve zdi úkryt na noc. Za chvíli vidíme druhého … snad nejsou jedovatí, že. Dle strýčka Googlu jsou.

Den končíme večeří ve stánku s občerstvením mezi mostem a obchoďákem, v pojízdné občerstvovně Bem Ermii Burgers and Fries, kde mají velmi bohatou nabídku především všemožných burgerů.

Pohodové šnorchlování

Po prvním cestovatelsky náročném dni máme další dva dny odpočinkově pohodové, trávíme je převážně na městské pláži v Long Island Parku, kde je malá, asi 150 metrů dlouhá veřejná písečná pláž s kompletním zázemím a hřišti pro beach volejbal. Lidí je tu průběžně minimum, místní se sem jezdí přes oběd najíst a odpoledne se tu sjíždí posedět, pokecat, najíst. Klasické koupání v moři není ale tím typickým, co zde děláme. Protože i jen pár metrů od břehu se tu dá parádně šnorchlovat a pozorovat stovky druhů barevných ryb. Tím se tu bavíme dlouhé hodiny. Dokonce zde vidíme asi 80 cm velkou rybu Napoleon. Zkoušíme šnorchlovat i v malém přístavišti v Ngermid, kde sice není klasická pláž, ale i zde je běžné místní zázemí – přístřešek s grilem i elektřinou a osvětlením, tekoucí voda, sportoviště, WC. A jako všude jinde, téměř pusto prázdno a šnorchlování přímo u břehu.

Jediné výraznější zážitky z těchto dnů máme z obou večeří. První den nás vydatný večerní tropický slejvák po nákupu v Payless Market zahnal do velké čínské restaurace Tai-Yo, což se ale ukázalo jako největší minela posledních několika let. Prostředí spíše jako jídelna, ceny rozhodně neodpovídající kvalitě a i když jsem výslovně chtěli, ať jídlo není pálivé, tak se skoro nedalo jíst. V kontextu jiné nabídky v Kororu rozhodně nedoporučujeme, za 50 USD se tu najíte jinde mnohem lépe.

Druhý den jsem zkusili japonskou restauraci Zigu kousek od městské pláže, to byl naštěstí opačný zážitek. Ceny rozumné a jídlo vynikající. Přišli jsme chvíli před setměním a možná o pouhých 15 minut později byla restaurace plná do posledního místa a další, převážně a logicky návštěvníci z Japonska, čekali venku. Příjemná restaurace přímo nad vodou, za večeři jsme zaplatili i s pitím 39 USD.

Druhý díl a samostatný cestopis o návštěvě ostrova Peleliu budou následovat co nejdříve.