Pamětní střípky z Vietnamu

Je to zvláštní pocit vzpomínat na skoro tři roky starou výpravu. Detaily cesty sice trochu splývají, ale zážitky zůstávají. Navíc se  v dnešní digitální době spousta vzpomínek oživí pouhým pohledem na fotky, kterých bývají klidně i tisíce. A to bez jakékoli úměry k délce strávené mimo domov či zajímavosti objektu před objektivem. Kde jsou ty doby, kdy měl člověk k dispozici jeden film s 36 snímky. To si pak člověk pořádně rozmyslel, co chce na fotografii vlastně zachytit. Udělat pořádnou fotku stálo spoustu plánování, úsilí, trpělivosti a času. A čekat na nejistý výsledek v intimně červeně zbarvené komůrce mělo neuvěřitelné kouzlo, na které dodnes ráda vzpomínám. Dnes padne 10 snímků jen na duckface v koupelně. Doba je jiná, rychlejší, svět globalizovanější a jaksi menší. I když dynamický vývoj posledních let nahání trochu hrůzu, díky té změně máme možnost jedním klikem koupit vstupenku do jiného světa. Tak proč toho nevyužít.

Nikdy jsem nebyla za hranicemi Evropy, a tak koupí letenky do Asie jsem překvapila samu sebe. Co mě ale překvapilo mnohem víc, že na tento nápad kývli i moji rodiče. Dovolenkují sice rádi, ale přece jen vyrostli v době zavřených hranic, kde největší exotika byla paštikovo-řízková Jugoslávie. Stálo to trochu přesvědčování, takže letenky pro ně jsem kupovala o něco později, čímž byl management trochu komplikovanější, protože část ubytování už jsem měla rezervované a naše letadlo bylo plné. Navíc my jeli na tři týdny, rodiče jen na dva. Všichni jsme letěli v polovině září 2019 ve stejný den z Vídně. My s Turkama, naši o 4 hodiny dříve z Quatarama. Sraz byl v hlavním městě Hà Nội o několik hodin později. Přes imigrační jsme přešli až nečekaně hladce (víza jsme měli vyřízené on-line už z ČR), když jsme konečně vstoupili do vietnamské prádelny – ta kombinace vlhkovedra nás pořádně praštila do nosu hned po příletu. Taxi jsme měli objednané dopředu, a tak už nás řidič čekal v příletové hale, mávající cedulí s mým jménem. Konečně jsem si zkusila ten pocit důležitosti.

Už cesta k ubytování byl masakr. To se nedá slovy popsat, to se prostě musí zažít. Stovky, možná i tisíce troubících skútrů ze všech stran proudící metropolí v podvečerní špičku, bez jakéhokoli řádu či organizace, převážející cokoli – celou 5ti člennou rodinu, skříň nebo klidně další skútr. A mezi nimi sem tam auto nebo autobus. Semafor je v této zemi spíše módní doplněk, než účelová věc, přesto je nehodovost extrémně nízká. Tento organizovaný chaos kazí snad jen turisté, kteří se přirozeně leknou, když je při přecházení silnice jen velmi těsně míjí nějaká mašina. Postupem času jsme i my našli tu správnou techniku přechodu z jedné strany silnice na druhou – nadechnout se, zavřít oči a prostě jít. Plynule, předvídatelně a bez ostychu. Oni všichni se nám prostě nějak vyhnou. A funguje to.

Taxík nás vyhazuje u hotelu, kde čekneme rodiče a pěšky jdeme o pár ulic dál k našemu ubytku. Sotva naťukám kód ke schránce, kde vyzvedávám klíč od bytu, už mi v Airbnb appce nabíhá zpráva od hostitele, že jak je možné, že vstupujeme čtyři, když tam máme být jen dva. Vysvětlení, že se jedná pouze o doprovod, ho uklidní, ale dobré vědět, že babky Kelišové žijí i tady, přes jedenáct tisíc kilometrů od Hoštic. K večeru se vydáváme na první seznamku s novým světem. Teče z nás pot, který se díky neuvěřitelné vlhkosti nestačí vypařovat, v okolí (zatím ještě vůně) všudypřítomného Phóčka a spařených nudlí, na zemi bordel, špína a toulaví psi. Míjíme první hospůdku – takové ušmudlané umaštěné bistro s plastovými židlemi, kam bychom v Česku ani nevkročili. Ale nálada místňáků je veselá, a když po nic zvědavě pokukujeme, svými upřímnými úsměvy na nás mávají, ať jdeme dál. A navíc mají točené. Měli jsme takovou žízeň, že původní obavy o konzumaci místní vody včetně drinků z ní dělaných brzy vzaly za své. Večeři bychom si mohli klidně ulovit z akvárka, ale tak ostřílení ještě nejsme, a tak po dvou kouscích trochu nachmelené vody jdeme dál. Míříme do Staré čtvrti Hanoie – stále ještě autentické místo, kde chceme nasát tu pravou atmosféru. Všude mraky hašteřících lidí, babiček nesoucích nákup v tradičních koších, stánků plných všelijakého zboží k prodeji, motorek, hudby, pikolíků lákajících na všelijaké dobroty v „kamenných“ restauracích i k pouličním vozíkům. Zatím nejsme tak odvážní, abychom si troufli na kdejakou ochutnávku street foodu (a že bylo z čeho vybírat), tak sedáme ke stolu tvářící se restaurace na Bia Hoi Junction (pivní křižovatce) na rohu ulic Ta Hien a Luong Ngoc Quyen ve Staré čtvrti. V podvečer jsou tady houfy turistů i místních, kteří zde popíjí pivo a atmosféra je tady snad nejuvolněnější  z celého města. Je tady dokonce k sehnání i česká večeře a Plznička, stačí navštívit restauraci Hoa Vien. My ale neletíme přes půl světa na svíčkovou, a tak usedáme o kousek dál k malému stolíku s mini plastovými židličkami. Z jídelního lístku rozumíme houby, tak taky houby objednáme - ukazujeme tedy k vedlejšímu stolu a gestikulujeme, že chceme to stejné. Dostaneme svazky Enoki houbiček obalené ve slanině se spoustou zeleniny a masa kdejakého původu v syrovém stavu spolu s přenosným grilem, abychom si tu večeři sami připravili podle chuti. Kouzlo okamžiku tvoří vždycky několik faktorů. A tady ta kombinace prvního dojmu, energie, exotična, atmosféry, dobrého jídla, pití a nálady zafungovala perfektně.

Po první noci v dusné Hanoji se vydáváme na 24, 25 ulici Phnug Hung, která je snad nejslavnějším místem v celé metropoli. Dvakrát denně tudy projíždí vlakové soupravy, které jen o decimetry míjí přilehlé budovy, lidi i zboží, a před kterými jen sekundy před průjezdem bryskně mizí stolíky a židličky přímo z kolejí, kde ještě před chvílí turisté vychutnávali dopolední kafíčko. I já zde zkouším své první egg-coffe – specialitu Severního Vietnamu (v jiných lokalitách jsme ho fakt nesehnali), kdy se k šálku dobré kávy přilije krémově našlehaný vaječný žloutek s kondenzovaným mlékem. Mňamka, kterou doteď děláme i doma. Celkově jsou tady na vajíčka ujetí, protože přidávají bílek i k pivu. I to jsme měli možnost vyzkoušet. Každý zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je silný, že. I když jsme předem zjišťovali jízdní řád, vlak dnes prý už nepojede, a tak trochu zklamaní domlouváme minivan na přesun do provincie NinhBinh.

Už při příjezdu na nás dýchá atmosféra zdejšího venkova. Cestu nám blokuje stádo krav, u silnice prodejce nabízí ke koupi klidně celou svlečenou kozu. V oblasti Ninh Binh chceme strávit několik dní, a tak poprvé půjčujeme skútry. To mohl být problém, protože jsem se dočetla, že pro velký počet dopravních nehod zaviněných turisty půjčují motorky jen s řidičákem skupiny A. Tady to ale nikdo neřeší. I když máme mezinárodní řidičák (byť skupiny B), nikdo ho nevyžaduje. Ani ten národní nikdo vidět nechce. A protože se půjčují zásadně s prázdnou nádrží, jedeme nejdřív k pumpě. No, to je silné slovo. K manuální pumpičce, kdy se z nádoby vzhledu plynové bomby ručně napumpuje nádoba výše, která má přesně vyznačené objemové rysky, a z ní palivo potom hadicí teče přímo do stroje. Sofistikované zařízení. Nádrž plná, tak jedeme prozkoumat buddhistický komplex Bái Đính, jeden z největších palácových komplexů Jihovýchodní Asie založený snad někdy v r. 1136. Leží asi 15 kilometrů od města, na skútru příjemná projížďka po rovině. Procházíme spoustu pagod a posvátných míst tesaných do skály nebo se kocháme výhledy na stejnojmennou horu. Duchovno, které tady vyloženě sálá, zasáhne i zapřisáhlého ateistu. Že na stolech vyskládané ovoce, voda, pivo a pokladnička v popředí není samoobslužný pult, jaký známe z našich lesů, ale obětní dary, jsme zjistili až později. Také se zde nachází největší zapsaná socha ve Vietnamu -  10 metrů vysoká a 100 tun vážící bronzová socha Buddhy Sykamuni. Areál je rozsáhlý, procházka tak na půl dne.  Lenoši ale mohou využít elektrické vozítko za pár dongů (měna je tady skvělá, při kurzu 1:1000 jsme vlastně milionáři a hrozně dobře se přepočítává). Večeři dáváme v našem ubytování u moc milé paní Yen, kterou chceme tímto podpořit. Na její doporučení zkoušíme Hot Pot – hrnec s vývarem, který se postaví doprostřed stolu na rozpálené elektrické plotničce, k tomu spousta čerstvých bylinek a zeleniny, co jí rostou před domem, a které se v tomto vývaru spaří těsně před konzumací. A protože přišla i žízeň, zkoušíme rượu đế - domácí pálenku z rýže. Neurazí, nenadchne, ale míra panáka asi 3 deci zamotá hlavu a rozmotá jazyk, a tak se s paní Yen zakecáme. Celý svůj život žije tady, pronajímá svůj dům turistům, o které se zároveň stará a nikdy prý nikdy nebyla dál než ve 20 km vzdáleném městě, kde žije její syn s manželem, se kterým se vídá jednou za týden nebo za dva. Syn tam chodí do školy a ona maká, aby měl lepší život než ona. Ale je prý šťastná.

Ráno jedeme prozkoumat Tràng An - oblast fascinujících krasových útvarů protkaných řekami, říčkami a rýžovými poli, která je zapsána v seznamu UNESCO, nazývaná též „vnitrozemská Ha Long“. Oblast je naštěstí, vzhledem k mírné kocovině z předešlého večera, jen asi půlhodinky jízdy od našeho ubytka. Samotné město NinhBinh je se svými 130 000 obyvateli celkem hektické (a nic zajímavého se v něm nenechází), naproti tomu z oblasti Trang An čiší pohoda a klid. Tam hrají dědečci deskové hry, tam někdo odpočívá v houpací síti nebo chytá ryby. Tento scénický krajinný komplex zahrnuje několik historických památek, pagod, jeskyní, chrámů a archeologických památek, a dá se projet na lodičkách po jednom ze tří okruhů. Taky se zde natáčel film King Kong: Ostrov lebek režiséra Jordan Vogt-Robertse - ve Vietnamu výdělečný hit, který měl premiéru v r. 2017.  Jen jsme sedli do loděk, vyfasovali jsme pádla a museli dřít od začátku do konce. Ta paní na zádi na nás jen křičela, ať se neflákáme, a přitom si sama v klidu cucala bonbony.

Cestou zpátky domů zahlídneme v poli klobouk. Zastavujeme a sledujeme paní, jak chytá v kanále rybky k večeři. Zželelo se nám jí, a tak jí aspoň přidržíme sáček. Nakonec brzdíme u školy. Brána zavřená a za ní zástup motorek a kol s nervózními rodiči čekajících na své ratolesti. Se zazvoněním se brána otevírá a děti nadšeně utíkají ke svým rodičům. A protože tam ještě některá dítka zůstala, rozdali jsme jim bonbony a trochu si s nimi pohráli. Ta jejich  radost byla kouzelná.

Poslední den v provincii NinhBinh se vydáváme k Hang Mua (Tančící jeskyni), ve které měl král Than sledovat taneční a pěvecká vystoupení. Na vyhlídku na vrcholu hory Mua vede asi 500 schodů, a tato cesta byla postavena jako miniatura Velké čínské zdi. Celkem makačka v tomto podnebí. Ale odměnou je nám nádherný výhled na celou nížinnou oblast s rýžovými políčky Tam Coc a Trang An, kde se na kolmých stěnách skal pasou kozy. Přímo pod horou je veřejné parkoviště, kde jsme zaparkovali skútry. Celodenní stání stojí pár šupů, což se týpkovi vzhledu jihoevropského menšího medvídka zdálo asi dost, a tak odmítnul drobnému výběrčímu zaplatit. Nejdřív se dohadovali a týpek dělal na vietnamčíka opičky, ale jen do doby, než ten jednou dlouze pískl na píšťalku. To se najednou ze všech stran začali sbíhat ostatní vietnamci s bambusovými tyčeni průměru menšího kmene a začali ho mlátit hlava nehlava. Nejdřív ho bránil jeho kamarád, který to ale brzy v zájmu vlastního zdraví vzdal. I taťka, který s kuráží, že už takových bitek uklidnil, chtěl jít dělat pořádek. Naštěstí jsme ho silou udrželi v bezpečné vzdálenosti. Pokračovali tak dlouho, až otesánek klečel a prosil o svůj život. To už ale bitku končí policie, která přijela v doprovodu záchranky.

Z provincie Ninh Binh se přesouváme k Hà Long bay (Dračí zátoce), kde z vody trčí asi 2 000 kolmých zarostlých vápencových ostrůvků. Svůj název získala podle legendy, kdy ráz této krajiny údajně vytvořil drak, který při přesunu z hor do moře vehementně mrskal svým ocasem. Místo je tak magické, že si zasloužilo zápis v seznamu UNESCO a nominaci na jeden z divů světa, a kde se také natáčel již zmíněný King Kong nebo film Indočína. Volíme dvoudenní variantu, a tak se něco po poledni naloďujeme a za chvíli už míjíme jeden kužel vedle druhého. Lodí v okolí spousta a voda zkalená se zbytky jídla a splašky trochu kazí dojem. Během plavby stavíme na prohlídku největší jeskyně v této zátoce, jeskyně Sung Sot (objevitelé z ní byli tak paf, že ji nazvali jeskyně údivu), která má rozlohu neuvětitelných 10 000 Km2. Má tři síně plné rozličných skalních útvarů, které při troše fantazie připomínají různá zvířata. Další zastávkou je ostrov Titop, který láká svou písečnou pláží. Kromě nás ale láká spousty dalších lodí, takže horkotěžko najdeme volný plácek na ručník. Další  možností je výšlap na vrchol tohoto 110 metrů vysokého ostrůvku s výhledy na zátoku. Výšlap dá ale v tomto podnebí opět celkem zabrat. Po koupačce a výšlapu vytráví, tak se vracíme na loď. Večeře se podává přímo na palubě, ochutnáváme klasické vietnamské dobroty od spring rolls přes dušená masa, nudle, zeleninu až po bagety. U stolu sedíme se dvěma - asi - korejci. Jiný kraj, jiný mrav - chápu, že jim chutná, nám taky, ale z těch zvukových projevů jako mlaskání, potahování a chrchlání je mi fakt blujno. Po večeři, při západu slunce, jen tak na palubě poleháváme u dobrého pití, vychutnáváme klid a neotřelou atmosféru a v kajutě se necháváme ukolébat vlnami ke spánku. Po snídani se cestou zpět do přístavu zastavujeme na exkurzi na perlové farmě. Proces produkce perel, kdy se kulička vyrobená z lastury ústřice vkládá do jejího těla a čeká se do její sklizně asi tři roky, než je pokryta dvěma až třemi vrstvami perleti, sledujeme s velkým zájmem. Je tady samozřejmě možnost koupě perleťového náhrdelníhu či brože z lastury ústřic, které se zde přímo vyrábí. My ale místo návštěvy klenotnictví volíme radši projížďku na kajaku. Po návratu zpět na palubu nás čeká škola vaření, kde se učíme se rolovat spring rolls. Vůbec to není tak jednoduché, jak se zdá. Po vlastnoručně vyrobeném obědě naše plavba končí a je čas se zase posunout o kousek dál. Původně to měl být ostrov CatBa, ale jízdní řád trajektu nám moc nepřál, a tak před přeletem do Středního Vietnamu hned druhý den chceme přespat ve městě. Pár kliky vybírám moderní dvoupokojový byt s koloběžkama, pračkou i bazénem, asi za stovku na jednoho. Někdy si říkám, že se jim to vůbec vyplatí. Bereme Grab, kdy cesta z bodu A do bodu B je jasně oceněna. Před nástupem si adresu i cenu potvrzujeme, řidič se usmívá, ptá se, odkud jsme, no pohoďák. Akorát v půli cesty upozornění v appce, že cesta byla zrušena. Když se ptám, co to má znamenat, řidič najednou přestal rozumět i chápat. Ale o třikrát vyšší cenu si na konci cesty říct zvládnul. Bylo to 4 na jednoho, mohl být rád, že dostal vůbec něco. Večer se procházíme po okolí, slepice nebo psi v klecích na prodej ani deka na chodníku s kusy masa ležící ve výhni celý den obletovaná mouchami jako místní vyhlášená masna, už nás prostě nepřekvapí.

Další den letíme z lokálního letiště Haiphong do středu země, města  Đà Nẵng. V plánu je několik pohodových dní a válečka na pláži. Bydlíme kousek od krásné dlouhé pláže s bílým pískem, jenže je pod mrakem a prší. Tak nic. V pláštěnkách si jdeme aspoň zamluvit skútry. Prý nám je nepůjčí, protože nemáme Ačkový řidičák. Máváme mezinárodním řidičákem, kterému vůbec nerozumí, tak by se asi nechal ukecat. Ale demokraticky jsem přehlasována, že za ten risk a potíže to nestojí, a tak to vzdáváme. Nálada trochu upadá. Je hnusně, a já nesnáším, když mi nevychází plány. Všichni se tváří, že jsou v pohodě, ale rozladění je ve vzduchu cítit. Možná i trochu začíná ponorka. Doufajíc v lepší zítřky naši tráví odpoledne na ubytku u knížky, my se jdeme vybít do místního fitka. Fitko obrovské, ale asi jen pro nějakou nóbl společnost, kde cvičit může jen člen klubu s dlouhodobým členstvím. Jednorázový vstup, jak jsme zvyklí u nás, tady prostě neexistuje. Ale dva běloši v turistických šortkách a pohorách jsou tak nevšední zážitek, že se domluvíme. Vysportovaní vyzvedáváme rodiče a jdeme do restaurace na večeři. Objednáváme něco prý „very good“ pro 4 osoby. Stůl plný různé zeleniny, masa a rýžových placek, které drhnou a škrábou v krku (kdo má vědět, že se musí nejdřív namočit), houbiček a neidentifikovatelných surovin, u kterých nevíme, jakou technikou je konzumovat. A ještě k tomu dostaneme jenom hůlky. Byl to fakt boj a my hladoví, tak potupně žádáme o příbor (dnes už hůlky celkem spolehlivě ovládáme a ve vietnamských restauracích naopak hůlky vyžadujeme). Nejdříve se obsluha dobře baví, až nakonec vzbudíme lítost a ochotně nás zaučí jak se normálně po vietnamsku najíst. Po večeři si nás fotí na památku, že toto ještě nezažili.

Ráno je zase hnusně, ale čekat až se vyjasní je ztráta času. Skútry neklapli, tak objednáváme auto do Suối Voi

(Sloní zátoky). Prý skvělá koupačka v úžasné přírodě, kam se stačí dopravit taxíkem, a zpátky nás za pár drobných vezme některý ze zástupu autobusů, který tam čeká na ty houfy návštěvníků, říkali. Přijela bílá limuzína s okrově koženými sedačkami s řidičem ve světlých mokasínech. To tady vidíme často - když už člověk vlastní auto, je to pořádný bourák. Sundáváme pláštěnky a nasedáme. Jedeme asi padesát kilometrů, něco přes hodinu, že taxy na mýtných branách platíme my, i když stanovená cena měla být konečná, nás už nerozhodí. Po odbočení z hlavní silnice se cesta zužuje, asfalt mizí, až jedeme v terénu, kde by mělo co dělat i SUVečko. Křovím jedeme dobrou půlhodinu a já přemýšlím, jak se z této p****e dostaneme zpátky. A soudě dle výrazů všech okolo nejsem jediná. Pak už ne tolik naleštěný vůz zastaví, že jsme na místě. Nečekala jsem, že u Sloní zátoky uvidím stádo chobotnatců, ale že své jméno nese po jednom šutru, který slona připomíná po minimálně třetím jointu, jsem fakt nečekala. Rychle vyhodnocujeme situaci a dobíháme našeho řidiče, který už míří zpátky do civilizace. Dá nám 15 minut, pak nás vezme zpátky. Za dvojnásobnou taxu. Je si vědom naší zoufalé situace a své vyjednávácí pozice, tak se ukecat nenechá. Brodíme se vysokou mokrou trávou, všude bordel a nikde ani živáčka. Za 10 minut už oklepáváme bahno z bot a nasedáme do auta. Cestou vytahujeme každý po jedné pijavici z nohy. Doteď mám v živé paměti, jak se ta potvora nechtěla pustit. U domu chce kasírovat ještě jednou tolik, než bylo domluveno. A na důkaz, že to myslí vážně nás zamknul v autě. Zaplatili jsme tedy čtyřnásobek cesty tam a během doby, kdy nám z kufru gentlemansky vytahoval batohy, jsme si z kasičky mezi sedadly, kam peníze schovával, vzali to, co dostal navíc. Domluva zněla jasně, blbce z nás dělat teda nebude.

Ráno se počasí konečně umoudřilo a my vyrazili busem do lampionového městečka Hội An, které bývalo významným námořním přístavem. Podél nábřeží rozvěšené lampiony na svou chvíli teprve čekaly, a tak jsme využili služeb jednoho krejčovství z asi milionu na každé ulici, kde slibovali ušití šatů, košile, saka nebo rovnou celého obleku prakticky na počkání. Za tu srandu to stojí, a tak jsme vybrali barvu, vzor, materiál a k tomu patřičně ladící manžetové knoflíčky, nechali jsme si nabrat míry, a že za dvě až tři hoďky se máme stavit. V mezičase jsme půjčili kolo a malebnými uličkami jsme se jeli smočit k vodě. Osvěženi Jihočínským mořem se vracíme do krámku, a opravdu už tam visí právě ušitá košile. Ještě tak trochu ze sportu poprosíme zúžit v bocích a můžeme vyrazit na ples. Moc hezká památka.

V nákupní horečce procházíme místním trhem, a protože rodiče zítra odlítají domů, u stánku s kořením rozličných barev a vůní kupují poslední suvenýry. Vůbec trhy jsou úžasné, člověk si usmyslí kdejakou blbost (my si třeba chtěli přivézt bambusová brčka, která tehdy ještě ani IKEA neznala) a pokud zboží zrovna nemají na stánku, „moment, moment“, sednou na skútr a za pár minut se vrací s brčky kovovými, plastovými, barevnými... „to dobrý“… Kde to berou netuším, ale seženou fakt cokoli. Už rozumím tomu vtipu, jak sedí vietnamec na dně oceánu a prodává kyslíkové bomby.  To už se ale stmívá a v ulicích se rozsvěcují první lampiony. A když městečko rozzáří desítky různobarevných světýlek rozličných tvarů a velikostí, HoiAn dostává to správné kouzlo, se kterým se nám vůbec nechce loučit.

Dva týdny utekly jako voda a už na letišti v Đà Nẵng máváme rodičům, kteří se odtud vrací zpět do Česka. S dobrým pocitem, že naši přežili a vlastně všechno celkem klaplo, asi hodinu po nich usedáme do letadla opět směr Hanoi, odkud máme v plánu pokračovat na sever do hor. Do poslední chvíle jsme nevěděli, jestli to bude Sa Pa nebo méně turistický Hà Giang. Vítězí dobrodružnější varianta. Na netu rezervuju bus, a protože máme dost času, jdeme z letiště procházkou na pobočku, odkud má bus odjíždět. Celkem normální kancelář, kde za stolem sedí paní, ale už když vejdeme do dveří, dívá se trochu nepřátelsky. Ptám se, jestli jsme tady správně a ukazuju jízdenku. „No, no, police.“ a ukazuje přes křižovatku, kde stojí policajt. Z jejích gest pochopíme, že dokud tam bude stát, nikam nepojedeme. Jak nepojedeme, když máme lístek z této adresy? Mává rukou někam a bylo cítit, že nejsme vůbec vítaní. Doteď nevíme, v čem byl problém, ale fakt jsme odtud nejeli. Tam někde, kam mávala, na konci ulice čekáme, asi po hodině zpoždění už ani nedoufáme, ale nakonec přece jen nějaký autobus zastavuje a dokonce nás má na seznamu pasažérů. Sedadla jsou v lůžkové úpravě ve třech řadách, ve dvou patrech nad sebou. Už při vstupu musíme zout boty, jak je tady čisto. Jede jen pár lidí, tak si můžeme vybírat. Zabíráme místo vzadu a pohodlně se položíme. Chlápek ležící před přítelem se na něj několikrát otočil a dle tónu v jeho hlase se mu evidentně něco nelíbilo.  Ano, přítel je na poměry vietnamčíků trochu přerostlý, ale tolik povyku pro pár šťouchnutí? A určitě to nebylo tak dramatické, aby musel přes celý autobus řvát cosi na řidiče. Když k nám pak řidič přišel s igelitkou, kterou začal příteli nasazovat na nohy, bylo jasné, odkud problém vane. A to doslova.

Po asi dvou hodinách přesedáme na další bus. Už je tma, nás čeká asi osmihodinový přesun na sever, a tak doufáme ve vozidlo podobného typu. Tady totiž člověk nikdy neví, co přijede. Podobný typ to je, akorát veze snad jednou tolik lidí, než je míst. My máme místenky, samozřejmě úplně vzadu nahoře, a tak se spolu s párem z Evropy brodíme uličkou mezi, mimo jiné, na zemi ležícími rozespalými matkami kojícími své děti, kterým šlapeme na hlavu. Když konečně my čtyři zabereme horní pětku, pro slečnu je to natolik silný zážitek, že se rozbrečí. Já jenom doufám, že se mi nebude chtít čurat. Jen zavřeme oka, ještě za tmy stavíme v naší cílové destinaci, městečku Hà Giang. V autobuse nás zbývá už jen zlomek. Ještě než vystoupíme, odchytává nás nějaký týpek, a ptá se, jestli máme v plánu půjčovat motorky. Prý nám je zařídí a k tomu nabízí nocleh zdarma. Taková nabídka se neodmítá, aspoň máme o starost míň, kde složit hlavu. Hostel nic moc, ale na sprchu a menší odpočinek to stačí. Ráno sbalíme nezbytně nutné na 3-4 dny a jdeme půjčit stroje. Znovu zjišťujeme jak je to tady s těmi řidičáky. Tak že fakt musí být Ačko, ale když mu tady necháme pár drobných (chvilka dramatického ticha a pár mrknutí) a chytne nás policie, máme zavolat a bude po problému. Bylo jednodušší věřit cizímu chlápkovi, než nejet nikam, a tak už za chvíli sedíme na slušné stopětadvacítce v poloautomatu a vydáváme se po HàGiang loop. Projíždíme první vesničkou, když naproti nám jede paní na skútru, na kterém veze celý svůj krámek. Soudě dle velikosti nákladu toho zatím moc neprodala, protože se pod tíhou zboží převáží a ona i se skútrem padá do příkopu. Zastavujeme a pomáháme jí zase zpět na kola. I ve třech máme co dělat. To ještě netuším, že o pár kilometrů dál budu pomoc potřebovat taky. Přítel daleko v zatáčce přede mnou, v protisměru autobus, tak stavím u krajnice, protože se na stroji ještě necítím úplně jistě (přece jen je to moje motopremiéra, doteď jsem nejela ani na skútru). Teda chci stát, ale cesta úzká, já nejistá, autobus jedoucí ne úplně pomalu kolem mě tak vylekal, že ztrácím koncentraci i rovnováhu, až váhu motorky už nejsem schopna udržet. A tak ho v rámci zachování svého zdraví prostě nechávám padnout a sama tak tak uskakuju. Bez pomoci bych ho neměla šanci zvednout, přítel kdoví kde. Naštěstí kolem projíždělo několik chlapíků, kteří ihned ochotně zastalvili, přiskočili a pomohli dívce v nesnázích zpět do sedla. Díky chlapi. Kecy, kde jsem tak dlouho přecházím mlčky.

Ha Giang loop je dlouhá kolem 350 km a cesta trvá 2-5 dní, kochat se je opravdu čím – zelené hory, ještě zelenější rýžová políčka, krávy blokující průjezd, hluboká údolí, babičky s otepi na zádech, děti nesoucí v nůši ještě menší děti… Na děti jsme byli nachystaní už z domoviny, a tak u první skupinky mrňousků brzdíme. Sotva zastavíme, všichni na nás sesypou a natahují ručičky, do kterých sypeme BonPari. „No! Money, money.“ nás trochu rozzlobí, ony ta cukrátka fakt nechtějí. Jejich chyba, no money, no BonPari pro ně. Po této zkušenosti odbočujeme z hlavní turistické trasy, kde jsou místní už poněkud naučení, a míříme neoficiální, hůře přístupnou cestou někam, až dojedeme ke stavení, které tady stojí široko daleko samo. Pobíhající slepice, ve stájích krávy, kozy, u chalupy na řetězu uvázaná opice a před chýškou matka s dětmi sklízející letošní úrodu rýže. Nejdříve se obilovina musí pokosit, poté se svazkem ručně mlátí do nakloněné roviny, po které zrna sjedou do plachty, ze které se setřepou. Jejich pohled značí značnou dávku údivu, když nás spatří, a když se přibližujeme s nabídkou pomoci, jejich překvapení je o to větší. Nejdřív teda nechápou, co chceme, ale když jim svazek vezmeme z ruky a začneme vymlacovat zrnka rýže, vesele se baví, jak nám to nejde. Je to fakt fuška, práce fyzicky náročná, natož v takovém počasí. Klobouk dolů před nimi. Za chvíli už toho máme plné brýle, tak se loučíme. Tyto děti mají z bonbonů upřímnou radost, mamce září oči štěstím nad bankovkami (pro nás) nepříliš velké hodnoty. Při takových setkáních si člověk uvědomí, kolik má v životě hojnosti a blahobytu, a jak jsou rozdíly mezi námi lidmi obrovské.

Cesta Ha Giang loop je povětšinou zpevněná, jen pár úseků oficiální trasy je šotolina s místy většími šutry, ale průměrný jezdec s malou dávkou odvahy ji bez problémů zvládne. Ani stroje nás za celou dobu nezklamaly. A i kdyby, věřím, že by se pomoc za chvíli našla. Lidí, jak místních, tak turistů, tady sice není mnoho (ale ani málo), ale drží při sobě. Milé překvapení byla infrastruktura. Kromě obstojných cest četné občerstvovací stanice, po pár kilometrech postavené vesničky (pár domů na prašné cestě), kde se dalo přespat nebo doplnit palivo. Benzinky tady nejsou, je nutné se ptát místních, snad každý tady má doma nějakou tu PETku s benzinem. Postel lze sehnat buď klasicky přes ubytovací portály (ano, i tady celkem obstojně fungují data) nebo si vás postel najde sama – hned při příjezdu do vesnice, která snad ani neměla jméno, na nás mává asi desetiletý klučík a ukazuje na typický vietnamský dům – úzký kvádr o třech patrech, kde přední část spodního patra je nahrazena vraty, věčně otevřenými, která slouží jako obývák a garáž zároveň. Je roztomilý, a tak parkujeme stroje přímo vedle pohovky. Měli štěstí, kdybychom přijeli autem, byl by jejich výhled na telku poněkud omezený (i to jsme viděli). Další noc jsme trávili u rodiny, která nás pozvala na rodinnou večeři, kde jsme potkali partu ostravaků. Obvykle Čechy na dovolené nesnáším, ale po takové době bylo fajn si normálně pokecat. Zkrátka HaGiang loop je neskutečný zážitek, který člověk při cestě Vietnamem nesmí vynechat. Třeba průsmyk Ma Pi Leng v geoparku Dong Van patří k nejúchvatnějším scenériím severního Vietnamu vůbec.

Kolem desáté večer vracíme stroje a jen pro info zjišťuju, kdy jede autobus do Hanoie. Do Hanoie ráno, ale za hodinu do SaPy. A dokonce je pár posledních míst volných. Osud? Tak se hecneme, po třídenním motoputování přebalujeme věci, rychlá sprcha a večeře, a za hodinu už ležíme v nočním buse směr Sa Pa, kde ještě před svítáním vysedáme. V prvním otevřeném podniku při snídani vybíráme, kde dnes zakotvíme. Sapa leží v provnicii Lao Cai na severu země a oproti Ha Giang je asi třikrát větší (cca 145 000 obyvatel). Při toulkách městem začínáme rozumět významu "mnohem turističtější". Kromě samotných turistů, na které narážíme na každém kroku, nás neustále obtěžují místní dívky a děti v barevných tradičních krojích s prodejem nejrůznějších deček, náramků či výletů po okolí. Chápu, že je to jedna z mála možností, jak si (při)vydělat, ale tento způsob prodeje zdá se mi poněkud nešťastný. Až fakt otravný a obtěžující. Když se nás snaží přesvědčit u stolu při jídle, s plnou pusou je odháníme už dost striktně a nevrle.

Ráno máme domluvený trek s místní dívkou z kmene Hmongů po údolí Mường Hoa. Procházka do hor na celý den, kde nám vypráví o svém životě, o tom, jak větší část obyvatel neplatí zdravotní pojištění, protože na ně zkrátka nemá, jak veškeré neduhy léčí místními bylinkami, o tom, jak se modlí, aby domácí porod proběhl bez komplikací, protože jinak by rodina přišla na mizinu nebo o tom, jak sní o studiu v Evropě. Ukazuje nám, jak se barví tkaniny pomocí přírodního Indiga, a taky si zkoušíme ručně namlít mouku. Ano, toto místo je rozhodně více turističtější a méně autentičtější než oblast Ha Giang, na druhou stranu je tady větší šance se domluvit anglicky, a tak se dovědět spoustu zajímavostí od lidí, kteří tady reálně žijí.

Po dvou nocích v SaPě se vracíme zpátky do Hanoie. V poslední vietnamský večer jdeme do centra na pár posledních piv a nasát ještě něco z asijského podnebí. Vzhledem ke zjevně kvalitnímu kuřivu, které máme možnost vyzkoušet v místním podniku, jsou tyto vzpomínky poněkud mlhavé.

Poslední ráno před odletem už s bágly jdeme naposledy projít denní město. Záda z batohů bolí, a tak neodolám masérskému salonu, který cestou míjíme. Taková drobotinka a kolik bolesti je schopna způsobit. A když mi uvolňuje krční páteř prudkým škubnutím, větší radost než z uvolněných zad mám, že jsem neskočila jako kvadruplegik. Zregenerovaní jdeme posedět k jezeru Hoàn Kiếm (Jezero navráceného meče), které své jméno nese podle legendy, kdy želva žijící v tomto jezeře poskytla meč králi Le Loiovi, a tím mu pomohla vyhrát bitvu za nezávislost. Nakonec ještě zkoušíme štěstí u projíždějícího vlaku. Na kolejích vychutnáváme poslední egg-coffee a ovocné freshíky, když siesta končí hlučným troubením vlaku, kdy z kolejí mizíme i my. Pohled na turisty natahující ruky s foťáky a zatahující pupky, aby je vlak nenabral s sebou, je opravdu zážitek. S touto vlakovou atrakcí jsme měli štěstí, asi za měsíc ji úřady zavřely kvůli bezpečnosti navzdory tomu, že prý nikdy k žádné tragédii nedošlo.

Nakonec jsme přece jen odškrtnuli i tu poslední položku z našeho itineráře, a tak je na čase se vrátit zase domů. Neřízená degustace Johnnieho Walkera (Blue Label ovšem zase chyběl) při přestupu v Istanbulu byla více než příjemnou tečkou za tímto parádním výletem do země plné kontrastů. Ve Vietnamu vládne komunistický režim, kde je ale povoleno soukromé podnikání, takže systém tržního hospodářství stále více rozevírá nůžky mezi chudými venkovskými obyvateli a bohatšími obyvateli měst. Ekonomicky vzkvétající velká města jsou moderní, živá, se začínajícm duchem obchodu běžné populace (čti snahy okrást turisty), a přesto si zachovávají svou autenticitu. Naopak venkov je zaostalejší, lidé jsou srdečnější, usměvavější a upřímnější. Sever navíc nabízí pozoruhodnou krajinu vyzývající k mototoulkám. Zkrátka Vietnam velmi mile překvapil a kdoví, příští destinace třeba bude Saigon a řeka Mekong na jihu země.

A na kolik to celé vyšlo?

• Letenky vč. 23 kg zavazadla  (mezinárodní i lokální přelet)                                                                        17 300 Kč/os
• Ubytování                                                                                                                                                                                  2 700/os
• Víza, pojištění                                                                                                                                                                          2050 Kč/os
• Utracené dolary (půjčení motorek, benzín, výlety, jídlo, pití, suvenýry)                                              8000 Kč/os
• Doprava (autobusy, taxi)                                                                                                                                                  3100 Kč/os
• Celkem                                                                                                                                                                                       33 150 Kč/os