Pamir Highway - ultimátní roadtrip po střeše světa

Na cestu po legendární pamírské silnici jsme vyrazili na přelomu července a srpna 2025 z kyrgyzského Oshe do tádžického Dušanbe. Po zvážení všech možností jsme se rozhodli pronájem jeepu s řidičem od cestovky Visit Alay. A rozhodně nelitujeme, během 9 dní jsme viděli to nejlepší z Pamir Highway, podnikli několik treků a díky našemu řidiči se dozvěděli mnoho zajímavé z života na Pamíru.

Všechny fotky z Pamir Highway najdete zde: https://eu.zonerama.com/hondza/1501562
Další výlety: https://hondzikovacesta.cz/

Cestovku Visit Alay a našeho řidiče Mindibaje můžu jen a pouze doporučit. Pro levnější cenu za celý výlet doporučuji kontaktovat Mindibaje napřímo (https://www.facebook.com/profile...1096237449)

Den 1

Sraz v 9:00 v kanceláři cestovky Visit Alay.  Moje slabší orientace v mapě města zavinila, že to máme trošku dál, ale nevadí, jsme na místě včas. Nejsme jediní, kteří dnes vyráží někam na výlet, sedmidenní varianta Pamir highway vyráží pár minut před námi. Po seznámení s Natálií a Radkem z Polska, kteří budou našimi spolucestovateli po následujících 9 dní máme krátký briefing spolu s představením našeho řidiče Mindibaje z tádžického Murghabu a můžeme vyrazit. První zastávka je supermarket, kde pod dojmem, že jedeme do naprosté pustiny kupujeme dva 10l barely, obří balení sušenek a plno dalších pochutin. Voda se rozhodně hodila, ovšem s těmi sušenkami už to bylo poněkud komplikovanější.

Docela věrný obrázek o tom, jak bude cesta na Pamir highway vypadat si můžeme udělat už asi po dvou hodinách během zastávky na vrcholu Tandyk pass (3615 mnm). Výhledy do daleka, rozbitá silnice, prach, kamiony, dálkový cyklisti a terénní Toyoty s turisty.

Na oběd zastavujeme v Sary Tash. Když nevíš, na co máš chuť, tak si dej knedlíky Manti. Tím rozhodně nic nezkazíš. A samozřejmě černý čaj. Zítra pojedeme rovně do Tadžikistánu, dneska ovšem odbočujeme doprava na Sary Mogol a potom stepí nahoru k jezeru Turpal kol.

Dneska budeme bydlet v jurtě. Představa osaměle stojí jurty, u které nás čekají místní nomádi je samozřejmě naprosto mimo. Jde o klasický komerční kemp s kompletním vybavením. Ovšem i tak dobrý, máme občas teplou sprchu a dobré jídlo večer i ráno. V jurtě máme pěkně zatopeno, takže i když teplota v noci klesá k nule, tak zima rozhodně není.

Každý z nás si žije svůj noční souboj s nadmořskou výškou. Výstup z nížiny do 3500 mnm během několika hodin určitě není optimální. Aby nebylo výškových metrů málo, tak zítra nás čeká výlet sedla přes 4000 mnm.

Tulpar-Kol

Tulpar-Kol

Tulpar-Kol

Den 2

Včera odpoledne, když jsme šli na výlet, tak byl Lenin peak v mracích, ale dneska ráno! Omg, úplně modro bez mraků a ta gigantická hora v celé kráse před náma. Máme v plánu trasu na Travellers pass (4130 mnm): nejdříve pozvolný výstup po planinách a potom rychlý cikcak výstup do sedla a jsme tam. Někde pod náma bude jeden ze základních táborů pro horolezce, kam asi směřuje většina lidí, které potkáváme. Nám všem dnešních skoro 19 km docela stačilo, nadmořská výška spolu s malou aklimatizací dělá svoje. Mindibaj nám ráno radil, abych vyrazili co nejdřív a byli nazpět tak kolem poledne. No asi nás přecenil, návrat jsme stihli až kolem jedné hodiny. V kempu už pro nás žádný oběd není, tak s prázdnými žaludky sedáme do auta a jedeme dolů do Sary Tash na oběd.

Zde musíme kromě oběda ještě rychle utratit poslední kyrgyzské somy a hurá do Tádžikistánu. A zase do kopce. Hraniční přechod v průsmyku Kyzyl art je jedním z nejvýše položených na světě. Dost dlouho jsme jeli územím nikoho, ale jinak bylo vše docela plynulé bez zbytečného čekání. Všichni máme radost z nových razítek v pasu. Potom ještě focení v nejvyšším bodě u nápisu Kyzyl Art (4280 mnm) a můžeme začít klesat k jezeru Karakol, kde budeme dneska spát. Cesta má velkou atmosféru. Kombinace okolních zasněžených vrcholků, rozlehlé náhorní plošiny, přímé silnice a podvečerního slunce v nás všech vzbudila docela euforii. Všemožně se fotíme a užíváme si krásných momentů. A teda už se taky těšíme do cíle. Dneska toho bylo docela dost, jsme unaveni a začíná být zima. Vesnice Karakul u stejnojmenného jezera je neuvěřitelný konec světa.  Kousek od nás hranice do Číny a Kyrgyzstánu, nehostinná (ale přitom neuvěřitelně nádherná) krajina všude kolem nás. Jsme skoro v 4000 mnm, kde v zimě teplota běžně klesá k mínus 40. Životní podmínky příšerné a perspektivy nulové. Ovšem naštěstí tu máme turismus, takže si bydlíme pěkně v hotelu, máme (občas) sprchu a teplé jídlo na večeři. Osobně bych sice raději bydlel v některém z vesnických homestay, ale to bych asi po naší grouptour chtěl přece jenom moc.

Obligátní manti na večeři a další noc plná boje s nadmořskou výškou.

Kyrgyzský svišť

Travellers pass

Travellers pass

Travellers pass

Kyzyl-Art pass

Karakul lake

Den 3

Včera večer jsem si říkal, že ráno bude nádherný světlo na focení. A taky že ano! Kromě toho ten klid a to ticho! A teda taky docela zima. Hodinku běhám po liduprázdné vesnici. Potkal jsem jednu paní, která šla pro vodu do studny a jinak nikoho. Plno domů je zamčených, okna zakrytá. Působí to poněkud depresivně. Kontrast relativně nového hotelu a parkujících Toyot nemůže být větší.  Konec ranního mudrování, čeká nás snídaně a odjezd dál po Pamir highway. Dle včerejších pokynů jsme u snídaně úplně první, abychom mohli rychle vyrazit. Jen Mindibaj nikde. Zapomněl nám totiž říct, že v Tádžikistánu se změnil o hodinu čas a přirozeně vyrážíme v 7:30 místního, a ne o hodinu odlišného kyrgyzského času.

Hlavní atrakcí několika hodinové cesty do Murghabu je nejvyšší bod celého výletu – průsmyk Ak Baital (Hushang) ve výšce 4655 mnm. Autem se už výš nedostaneme. Opět se všichni fotíme na všechny možné způsoby, protože okolí je naprosto dechberoucí.  To se nedá tak úplně říct po silnici, naše Toyota nemá větší problém, ale docela lituji dálkové cyklisty, protože tahle cesta musí hodně bolet. Samozřejmě, že nejen kvůli terénu, ale hlavně kvůli nadmořské výšce. V poledne jsme konečně v Murghabu, kde nás vítá asfalt a taky plno kamionů, protože čínské hranice jsou nedaleko.  Na místním tržišti složeném z lodních kontejnerů máme rozchod. Asi bychom si mohli i něco koupit, kdyby dneska nebyla neděle a většina kontejnerů měla zavřeno. Oběd se povedl asi stejně jako nakupování. Ultra mastný plov s neskutečně tuhým masem, díky nechci. Dal jsem si černý čaj s rýží. A záchody tady byly údajně horší jak v Kyrgystánu, a to je co říct. Pokračujeme dál po silnici směr Alichur. Máme sice asfalt, nebo aspoň jeho zbytky, ale vlastně se jede hůř jak bez asfaltu, protože se musíme neustále vyhýbat obřím dírám a výmolům. Mindibaj proto raději často volí cestu mimo silnici, kde se jede o dost líp.

V Alichuru hledáme obchod, ale zase je zavřeno. Místo toho jsme skončili v jurtě na zmrzlině z jačího mléka, kterou prodávaly tak desetileté děti. Původně jsme měli dneska spát v Alichuru, ale jelikož jsme se kolektivně rozhodli zrušit vyjížďku na jacích, tak máme více času a můžeme pokračovat dál k horkým pramenům.

Dvouhodinový offroad mimo silnici stál rozhodně za to. Napili jsme se vody z minerálního vřídla, udělali si fotku mini gejzíru a nakonec jsme na nocleh zastavili v jurt kempu, kde nakonec kromě nás nebyl vůbec nikdo a bylo to naprosto nejlepší ubytko celého výletu. Díky všudypřítomných horkým pramenům jsme nemuseli v jurtě vůbec topit, ovšem hlavně jsme se mohli vykoupat v krytém bazénku. Tohle byla velká paráda nehledě na nádherný okolí a fakt, že jsme úplně mimo hlavní cestu.  Ticho, obloha plná hvězd a spát.

vesnice Karakul

Al Baital pass

trh v Murghabu

Den 4

Ráno vstávám opět první, dneska mám v plánu místo běhu jenom ranní focení a kochání se. V šest ráno je ještě docela zima, ale rychle se díky ostrému slunci otepluje. Kromě okolní krajiny je fascinující ještě jedna věc, naprostý ticho. Teda kromě kručení mého břicha.

Po snídani balíme a zase vyrážíme dál. První zastávkou je nedaleké jezero Bulunkol. Oblast kolem Bulunkolu patří mezi nejstudenější místa v celém Tádžikistánu. Sněhu tady moc nenapadne, ovšem teploty kolem mínus 40 jsou naprosto běžné. K vedlejšímu mnohem většímu jezeru Yashilkul nejedeme a místo toho se vracíme na Pamir highway. Uprostřed ničeho jsme najednou potkali ruskou stopařku, která šla z Bulunkolu zpět na silnici a tvrdila nám, že ve vesnici ji nedali ani vodu. Naši vodu odmítla, ovšem od Minbaje si vodu a chleba zadarmo vzala. Dost ruský přístup, ušklíbli jsme se všichni v autě a pokračovali dál.

Opouštíme pamírskou dálnici a odbočujeme do údolí Wakhan k afghánským hranicím. Zbytek dne bude bez asfaltu a v naprosté pustině. Dříve než podíváme k řece Panj, která tvoří hranici s Afghánistánem, tak se na tuhle tajemnou zemi podíváme z dálky z vrcholu Panorama Peak. Odbočujeme z hlavní cesty a čeká nás asi 2h výstup do výšky 4700 m.n.m., odkud je vidět na afghánské a pákistánské hory. Stále mě fascinuje, že tak vysoké nadmořské výšky se dá vyjít jenom tak, snad jenom větrovka se hodí, jinak je to taková dost zadýchaná nedělení procházka. Výhledy byly nádherný, jen těžko říct, zda jsme viděli také pákistánský Hindúkuš nebo ne.

Po sestupu pokračujeme úzkou a prašnou cestou dál k wakhanskému údolí. Navečer konečně sjíždíme k řece Panj, kde jsou již první vesničky. Ubytováváme se penzionu ve vesnici Zong, které vévodí hrdý neónový nápis I love Zong. Na silnici nejsou peníze, na infrastrukturu taky ne, ovšem na sranda nápis ano.

Bulunkol lake

cestou k Panorama Peak

Pohoří Pamír a Hindukúš

Den 5

Pokud budeme dneska rychlí a zvládneme se vrátit z výletu k Engels Peak Meadow do tří odpoledne, potom pojedeme do nějakého další vesnice. Jestliže ale budeme pomalí, zůstáváme na místě. Tak či onak, ráno opět balíme věci do auta, jdeme na snídani a vyrážíme na výlet. Mindibaj se nabídl, že nás vyveze asi 300 výškových, ať nemusíme tolik do kopce. První stovky metrů vedou po prašné pěšince docela strmě nahoru až k zavlažovacímu kanálu. Ten nám bude dělat společnost několik kilometrů, než se někam ztratí my budeme po kamenech pokračovat dál až na první pastvinu. Odtud už jenom asi půlhodinka stoupání, než se objeví první ovce a krávy, což znamená, že jsme prakticky v cíli. Na planině (4000 mnm) nás čeká svačina a kochačka s výhledem na Engels Peak (6510 mnm). A taky obrovské stádo ovcí, které se zničehonic objevilo na bočním svahu. Nechápu, jak je možné, že ty ovce umí tak rychle běhat z prudkého kopce.  

Moc se nám na zpáteční cestu nechce, protože je tady opravdu krásně. Cesta nazpět nikdy není tak zábavná, prostě jdeš a doufáš, že budeš brzo v cíli. Je dost vedro, i přes vrstvu opalováku mám pocit, že se musím spálit. Zatímco ráno bylo údolí v lehkém oparu, nyní jsou výhledy do wakhanského údolí velká paráda.

Nazpět u auta jsme v limitu, ale asi nevypadáme příliš svěže nebo se prostě Mindibaj rozhodl, že se mu dneska dál nechce, tudíž dneska zůstáváme opět v penzionu v Zongu. Trochu škoda, ale zase můžeme jeden den trochu zvolnit a spát na stejném místě.

Večer jdeme podívat k řece Panj, která tvoří hranici. Sedíme, popíjíme colu (žaludeční medicína) koukáme naproti do Afghánistánu a užíváme se podvečerní zlaté hodinky. Je to tady nádherný.

Wakhanské údolí

Engels Peak meadow

Hraniční řeka Panj

Den 6

Po snídani opět balíme věci a vyrážíme dál. Dneska nás čeká plno hodin v autě, protože se potřebujeme přes Iskashim dostat až do Khorogu. Cestou nás čeká několik více či méně zajímavých a zábavných zastávek.  V Yamgu jsme zastavili u regionálního wakhánského muzea, v kterém jsme dostali zajímavý výklad o historii v těžkoříctjakém jazyce. Pán smíchal několik jazyků dohromady a vykládal a vykládal. No minimálně základ toho, jak se bydlí v klasickém wakhanském domě, jsme asi všichni pochopili. Na závěr nás pán navlékl do tradičních krojů a čepiček a mohli jsme jet. O kousek dál v Yamchunu jsme se nejdřív autem vydrápali k pevnosti Yamchun Fort, kde se Petra stala místní mediální hvězdou v tádžické TV.  Potom jsme pokračovali k lázním Bibi Fatima hot springs. Koupání v bazénku s horkou vodou je na etapy střídavě pro muže a pro ženy.  Já s Radkem jsme byli kouknout do mužské části, Natalia s Petrou se byli kouknout do ženské části. Žádné velké nadšení, kdybychom neměli skvělý koupání už v Alichuru, tak bychom se asi vykoupali. Raději pokračujeme dál do Iskashimu na oběd.

Výhoda tour s řidičem je, že se vcelku nemusíme během dne o nic starat. Když nastane čas oběda, tak nás Mindibaj vezme někam na oběd. Ceny jsou všude zhruba stejný, někdy asi platíme i za Mindibaje, jindy to jsou běžné ceny. Rozdíly nejsou velké, jídlo je docela levné. Nevýhodou těchto zastávek je, že nás bere tam, kam je zvyklý turisty brát. To znamená lehce lepší podniky. Třeba tady v Iskashimu jsme skončili ve vyloženě turistické restauraci, kam bychom sami zcela určitě nešli. Dali jsme si klasické manti, čaj a velkou láhev coly pro všechny. Natálka našla v jídle muchu a byla z toho velká kauza. Pan majitel nám dal slevu a dost možná sem už Mindibaj příště turisty nevezme.

Hlavní atrakcí Iskashimu je tzv. Afghan Market, který se koná jednou týden za hraničním mostem na afghánském území. Bohužel dneska není ten správný den, a hlavně nyní stejně turisty na market nepouštějí. Ještě nedávno to šlo a cestovka má market také v programu, ale nyní to z nějakého důvodu není možné. Velká škoda. Pokračujeme dál. Cesta do Khorogu je drcavá, zdlouhavá a velice prašná. Občas stavíme u cesty na fotku nebo na záchod, ale jinak šviháme, ať jsme brzo v civilizaci.

V Khorogu se nám ze začátku nedaří najít ubytování. Když už jsme ubytování a chceme jít na večeři, tak pro změnu nemůžeme ani s dopomocí místních dlouho najít žádnou otevřenou restauraci. Podniky takhle po sedmé večer už zavírají nebo nemají vůbec nic v nabídce. V hogofogo Panorama restaurantu byla v nabídce pizza a maso. Nakonec jsme skončili v centru v restauraci, kde sice už zavírali, ale ještě se nad námi slitovali a dostali jsme překvapivě výborné maso z jaka. Jak maso moc nemusím, tak na tomhle jsem si pochutnal. K tomu chleba, čaj a máme po večeři.

Yamchun fort

Wakhanské údolí

Pamir highway

Den 7

Nejlepší způsob, jak rychle poznat okolí je běh. V Khorogu se mně po ránu běhat nechtělo, tak jsem si vzal foťák a vyrazil pěšky.  Hnedka vedle hotelu je mešita Jamat-Khana, která je bohužel pro cizince uzavřená. A jak jsem si přečetl později, jde v podstatě o setrvalý stav. Přes docela pěkný park s atrakcemi a bazénem jsem pokračoval dál po hlavní, abych zjistil, že nic zajímavého tady není. Několikrát jsem si vyfotil místního prezidenta s mohutným obočím a tím jsem tak nějak vyčerpal všechny po ránu dostupné zajímavosti. Po snídani, na kterou bylo konečně něco jiného jak vajíčka nebo kaše, jsme zase vyrazili na cestu. Nemusíme nijak spěchat, pojedeme stále kolem hraniční řeky Panj až do města Rushon, kde odbočíme doprava k Jizeu valley. Dle itineráře náš čeká dvouhodinový hike do vesnice, kde přespíme.

Nedaleko Rushonu zastavujeme u řeky na oběd. V přístřešku vegetíme, posloucháme šumění vody a snažíme se moc nezašpinit při konzumací nudlí lagman. Ani se nám moc nechce pokračovat dál, ale musíme. Odbočili jsme z hlavní silnice a pokračujeme podél řeky po kamenité cestě až k visutému mostku. Zde parkujeme, Mindibaj zůstává na místě a naše čtveřice vyráží do vesnice Jizau. Máme před sebou asi dvě hodinky cesty ve výrazně menší nadmořské výšce jak poslední dny, takže by to měla být docela pohoda. V cíli rozhodně nebudeme sami, cestou míjíme další turisty a taky na místě už nějací výletníci jsou. Vesnice se skládá asi ze tří domů, několika prázdných ohrad a obydlí pro zvířata a kadibudky. Nad vesnici je nádherné jezero, které doslova láká ke koupání, jen kdyby neměla voda asi deset stupňů. Někteří odvážlivci vydrželi ve vodě po kotníky i dvě minuty, já asi deset vteřin. Jelikož z koupání nic nebude, tak se můžeme rovnou přemístit na terásku, kde jsou i další výletníci a kde bude také brzy večeře. Dostali jsme zeleninovou směsku s těstovinami, polévku a chleba. Nikdo se asi moc nepřejedl, sociální aspekt vykládání si s dalšími cizinci kvalitu večeře výrazně předčil. Po jídle nás místní pozvali na hudební vystoupení, kam se zvědavě slezli úplně všichni turisté, kteří byli v Jizau ubytování. Na místní poměry skoro overturismus. Hudební vystoupení bylo kvalitou poplatné kvalitě večeře, ale aspoň za to po nás nechtěli peníze. Autentičnost tomu poněkud chyběla. Tímto jsme vyčerpali všechny dostupné atrakce ve vesnici a šli spát. V místnosti nás bylo tak deset a já doufal, že nikdo nebude chrápat…

Khorog

Trek do údolí Jizeu

údolí Jizeu

Den 8

Ráno je vždycky v horách nádherný, i když než do našeho údolí dorazily sluneční paprsky, tak i docela chladný. Něco málo jsme posnídali, nechali si batohy na ubytování a v naší partě jsme vyrazili po cestičce dál do údolí. „Proč jsme nešli dál a neubytovali se tady?“ ptal jsem se sám sebe a ostatních, když jsme dorazili do další vesničky. Zde bychom byli úplně sami. Ach jo, turistické ovce.  Dopolední výlet jsme protáhli ještě o jednu vesničku dál, kde jsem si kladl úplně tu samou otázku. Ticho, klid, zurčení vody a nádherné výhledy dolů do údolí a na hory okolo. Vůbec se nám nechce nazpět. Ale nedá se nic dělat, máme po poledni sraz s Mindibajem u mostu a jelikož zde není absolutně žádný signál, tak mu nemáme ani jak sdělit, že se třeba opozdíme. Původně nám Mindibaj navrhoval, ať zůstaneme v Jizau i na oběd. Turistická vesnice nás ovšem příliš neuchvátila, tudíž jsme se rozhodli jinak a obědvat budeme někde po cestě. To ale nebylo tak jednoduché, do Rushonu na hlavní silnici jsme přijeli ve dvě odpoledne, kdy byly restaurace buď zavřené nebo měly otevřeno, ale jejich nabídka byla naprosto nulová. Prostě vše snědeno. S dopomocí místních jsme byli po delším hledání konečně úspěšní, poobědvali docela dobrý plov a pokračovali dál.

Cesta do cíle dnešního dne ve městě Qalai Khumb zrovna moc neubíhala. Jedinou atrakcí, o které jsme ale dopředu nevěděli, byla určitá možnost návštěvy Afghan marketu. Bohužel zůstalo jenom u možnosti, vojáci byli neoblomní a na hraniční most na nepustili. Nedá se nic dělat, budu se muset podívat do Afghánistánu někdy jindy. Cesta do Qalai Khumb se rekonstruuje, někde se jelo krásně a jinde jsme uvízli v oblacích prachu za kamiony. Mindibaj jel co to šlo, předjížděl všude možně, ale i tak jsme dojeli do cíle až skoro za tmy. Některé úseky byly neskutečně rozbité a velmi úzké, na jedné straně skála a na druhé propast. Všude strašně moc prachu.

Ubytování jsme měli v evidentně spřáteleném GH, kde to všechno vypadalo tak trochu na ruský způsob. Na první pohled skoro až luxus, ovšem na ten druhý taková oschlá umolousaná bída.

Dušanbe

Dušanbe

Dušanbe

Den 9

Dneska definitivně opustíme hranice Afghánistánu a zamíříme do hlavního města Dushanbe. Na oběd zastavujeme v Kulobu. Jsme v nížině a je dost vedro. Najednou je všude strašně moc aut a lidí. Domlouváme se v naší skupince, zda dáme Mindibajovi nějaké dýško.  I když obvykle peníze navíc nedávám, tak myslím, že Mindibaj si to zaslouží. Za těch 9 dní jsme se docela skamarádili.  Nám těch 20 dolarů na osobu neublíží a jemu pomůže.  Navečer jsme v Dušanbe, skoro až dojemně se loučíme u našeho GH. Ale ještě to není konec výletu. Pouze konec expedice Pamir highway.

Čeká nás ještě jeden celý den v Dushanbe. Odpočinek, kávičky, jídlo, suvenýry a velký vedro. Večer jedeme na letiště, odkud po půlnoci odlétáme přes Baku do Prahy.

Pamir highway zcela určitě předčila moje očekávání. Díky všem zúčastněným – Petře, Natálii, Radkovi a Mindibajovi.  Bylo to epické a krásné!