Peru 2017
Jsme Kuba a Tom a konečně jsme se rozhodli opět vydat na delší cestu. Po cca 4 letech náhodného plánování jsme se konečně propracovali k tomu, abychom koupili letenky do Peru.
Cestopis z roku 2017 napsal Tomáš Svoboda
Tak jsme se konečně opět rozhodli s Kubou vydat na delší cestu. Po cca 4 letech náhodného plánování jsme se konečně propracovali k tomu, abychom koupili letenky do Peru.
Ráno jsme měli sraz na letišti, kde jsme se dobalili a Kuba si svoji novou krosnu zabalil do pytle na odpadky, takže vypadal, že odbavuje mrtvolku velikosti šestileté holčičky. Dali jsme si pár Plzní a odletěli do Amsterdamu, kde čekáme na odlet do Mexika, sedíme ve Starbucks a zabíjíme čas psaním tohohle deníčku.
Kuba začíná být nervózní z toho, ze nic nedělá. Tomovi se to zatím zdá v pohodě.
…Čekání v Amsterdamu jsme poměrně úspěšně zvládli. Příjemný byl i let do Mexiko city, který trval 12 hodin, utekl nám dobře díky dobrému jídlu a dobrému alkoholu. v Mexiku jsme museli bohužel převzít zavazadla a znovu je předat dal, to znamenalo i další důkladnou prohlídku. Nicméně už máme vše za sebou a zase se považujeme na letišti. Dokonce se nám povedlo i vykličkovat před čuchacím labradorem, který hledal jídlo v zavazadlech. Nevíme proč, ale sbírali tu lidem jídlo…námse našimi zkušenými kličkami povedlo labradora obejít a naše kilo sušeného masa je stále tam, kde má být. tak snad nám ho neseberou v Limě.
Den 1 - Lima
Maso jsme uhájili! Nikdo nám nic nesebral a my se zdárně dopravili do Peru, hurá! Po příletu jsme vyměnili peníze a chtěli si zaplatit taxi do hotelu, ale to jen do té doby než jsme zjistili, že máme hotel 20 minut pěšky. I vydali jsme se na cestu a s pomocí pár Peruánců a Google translatoru jsme hotel našli. Sprcha! Hurá! Hotelu jsme času moc nevěnoval a nejkratší možnou cestou jsme se vydali směr historické centrum, ať z té Limy alespoň něco máme. A i přes počáteční obavy, že to bude stát za prd, je to centrum fakt pěkný. Ještě tu ke všemu jsou nějaké slavnosti, tak centrum bylo plné lidi, ale bez jediného turisty. Prošli jsme si tedy centrum, snědli jsme na co přišli a teď odpočíváme na hotelu před ranním brzkým vstáváním na letadlo do Cuzca.
Den 2
Ráno vstáváme v půl čtvrtý. Ještě, že jsme se zatím nestačili srovnat s časovým posunem. Transfer na letiště máme domluvený v hotelu, tak alespoň nemusíme v tuhle dobu hledat tágo na ulici. Na letiště je to kousek, takže máme spousty času na to odbavit zavazadla a sehnat něco k snídani. V šest už sedíme v poloprázdném letadle a vzlétáme směr Cuzco. Cestou se kocháme výhledem na špičky šestitisícovek klubajících se mezi mraky, hezky nám to utíká a kolem sedmé už kroužíme nad Cuzcem. První věc, co nás v terminálu zaujme jsou lístky kroky zdarma na uvítanou (a překonání horské nemoci, přeci jen jsme teď během hodiny překonali 3500 výškových metru) vyzvedneme bagáž, bereme taxíka a jedem na ubytko. Už z auta si říkáme, ze tady se nám bude líbit. Svití sluníčko, asi 25 stupňů a kolem krásné historické budovy a ulice. Hotýlek Casa Tisoc na náměstí San Francesco je téměř v centru města, ale nedošlo nám, ze když nás tu taxikář v osm ráno vysadí, je na check ni ještě brzy, tak si tu jen necháme krosny a jedem se projít. Hned první úlovek jsou nějaké slavnost v klášteře hned naproti hotelu, za zvuku bubnu místní v inckých krojích halekají a tančí a švihají se u toho navzájem bičem. Pointa nám uniká, ale podívaná dobrá. O chvíli později na schodech jiného kostela snídáme Bůček od nějaké indiánské babičky a zapíjíme ho pivkem. Slibný start dne. Při procházce tržnicí potkáváme český pár, co se námi podělí o pár rad ohledně cesty na Machu Picchu a jdeme dál. Na hlavním náměstí plaza mayor je další slavnost, nějaká přehlídka škol či co. Ještě před polednem máme skoro cele historické město prochozené a doplňujeme energii double espressem ve Starbucksu. Nevíme jestli je to tou nadmořskou výškou, jet lagem nebo tím, že jsme toho za poslední noci moc nenaspali, ale jsme slušně zblblý. Tak se vracíme do hotelu, konečně se ubytováváme a dáváme si šlofíka, oujé. Kolem druhé vyrážíme znovu do města a míříme na oběd. V plánu máme vyzkoušet něco typického místního, tak jdeme na pečené morče. Moc masa na něm není a chuťové taky žádnej zázrak, ale zkusit jsme to museli. Cestou zpátky k hotelu potkáváme další průvod, tentokrát je to nějaká přehlídka místních krojů. Je to paráda, ale říkáme si, jestli tady v tom Peru dělají také něco jiného, než jen slaví. Večer se vydáváme na vyhlídku nad město k inckym ruinám, otvírame pivko a kocháme se výhledem. Cuzco nás fakt nadchlo. Zítra ale máme v plánu další perlu – cestu na Machu Picchu, tak večer sedíme na hotelu, zařizujeme co dal a u skleničky místního rumu a doufáme, že ten déšť, který začíná bubnovat na střechu hotelu do zítra přejde.
Den 3 – Aguas Calientes
Tak budík zvoní v šest. Déšť opravdu přešel a jdeme na snídani, odhlašujeme hotel a běžíme na bus směr Machu Picchu. Ten má dojíždět z terminálu Qulibamba, ale tam, kam nás mapa vede, žádný terminál není, je to jen ulice, kde nás hned odchytávájí řidiči dodávek, co nás odvezou na místo. Podle toho, co nám poradili v infocetru totiž mám jet busem nebo dodávkou do Santa Marie, tam přesednout na další dodávku do Santa Terezy a odtud na Hydroelectricu, odkud už se jde pěšky. Cena dodávky sedí, tak sem na to kejvli, to jsme ale ještě netušili, že jsme první pasažéři v dodávce, která se samozřejmě musí naplnit. Po hodině a půl konečně vyrážíme. Ze slibovaných 4 hodin cesty se stává 5, ale zato s překonání úžasného sedla ve výšce 4300 m.n.m. V Santa Marii si nás přebere další van. Cesta dál je už jen po nezpevněných cestách a řidič to s náma celkem valí po silničce zasekané ve srázu nad řekou. V půli musíme stavět, když už to vypadá ze naše kolumbijska spolucestující poblijou Tomovi nohavici, ale hned zas jedeme dál do Santa Teresy. Ani další řidič se s tím moc nesere, ale celkem po 6 hodinách střídání v různejch dodávkách nás vysazujte na hydroelectrice. Jak název napovídá, je tu vodní elektrárna a zároveň konečná turistického vlaku z Cuzca. My už ale jdeme dal po svých. 12 kilometrů kolem koleji, ale s pěknýma výhledama na okolní kopce a jungli. Vůbec to ale neutíká a to ani se spestřením, že občas musíme uskakovat před vlakem. Kolem páté hodiny dorážíme do našeho cíle – Aguas Calientes neboli Machu Picchu Pueblo. Jdeme se hned ubytovat a podívat po okolí. Je to malé městečko, kde jako hlavní třída slouží procházející železnice. První musíme zařídit vše na zítřek a tak kupujeme vstupenky a lístky na autobus na Machu Picchu. Je to všechno dost natažený. Host past na turisty. Pak ještě Okoukneme místní trh a termální prameny, u kterých potkáváme naši krajanku (i když s americkým manželem) a jdeme s nimi na večeři. Poradili nám totiž skvěle místo, kde si u stánku objednáme menu za pár solů. Dáváme si lomo saltado – delikatesa. S plným bříškem jdeme na kutě, protože ve 4 vstáváme.
Den 4 – Machu Picchu
Ráno nás probudil déšť, který bušil do střech hotelů, takže nálada na snídani byla na bodu mrazu. Nicméně jsou v Pueblu všichni připraveni na turisty, kteří jedou na Machu Picchu, takže snídaně proběhla ve 4 ráno a v půl šestý už jsme stali ve frontě na autobus, co nás odveze na Machu Picchu. Nahoru tedy jedeme busem, což trvá asi 20 minut a překonáváme převýšení cca 1300m a déšť stále nepřestává. Vstupní branou procházíme těsně po šesté hodině. Když to shrneme tak na Machu Picchu jsme byli 3 hodiny a celou naši prohlídku doprovázely přeháňky a mlha. Jenže to nám vůbec nevadilo! Machu Picchu tím dostalo hrozny koule . Pohled na MP je nezapomenutelný. Nejvíce nás asi překvapila velikost – je obrovské. A jak vystupovalo sedlo MP z mraků – no lambáda. Peruanci mají prohlídku i dobře zmáknutou, vše je vedeno jednosměrně a když se člověk rozhodne se k něčemu vrátit, tak může znovu vstoupit přes turniket. Což jsme jednou využili, v pauze mezi prohlídkami jsme si dali kafe. Kubovi opět automat sebral peníze, tak vypadal, že ten automat rozmlátí. Další zajímavou věcí bylo, že před vchodem byl stánek s razítkem MP, které si všichni dávali do pasu, tak jsme nechtěli být pozadu a prdli ho tam taky, uvidíme co na to budou říkat na letišti u odletu. V cca 9 hodin jsme se rozhodli vydat zpátky do Puebla, šli jsme pěšky po schodech, cesta trvala 35 minut a po schodech jsme nakládali zase těch 1300m. Docela sešup. V Pueblu jsme si dali oběd opět na stejném místě jako včera večeři, vyzvedl jsme batohy z hotelu a vyrazili směr hydro, kde jsme chtěli chytit spoj zpet do Cuzca. Začalo pršet zase trochu víc a to už nás trošku sralo, ale říkali jsme si, že musíme myslet pozitivně. I šli jsme tedy 2 hodiny v pořádným lijáku podél kolejí a samozřejmě na konci cesty pršet přestalo. Povedlo se nám s nadšením sehnat v jedné hospodě lístek na van přímo do Cuzca a měli jsme ještě hodinu fóra, tak jsme schli a dali si pivko. Po hodině jsme se vydali na stanoviště vanů a nalezli do toho našeho. A tak sedíme sedíme sedíme, půl hodiny, hodinu… všechny vany už odjely a my stále sedíme sami 2 ve vanu velkým jak kráva, načež nám malá Peruánská s mobilem oznámí, ať si vystoupíme, a že nás někdo hodí do Santa teresy, kde si máme najít nějaký spoj dal. Tom se poměrně hlasitě ohradil, jestli si z nás děla prdel, ze máme koupené lístky přímo do Cuzca, tak po dalším telefonátu, nás jeden místní indián dovezl do Santa Teresy, kde jsme si přisedli do jiného přímého vanu do Cuzca. Cestou jsme opět jeli přes sedlo v 4300m ale s tím rozdílem, ze při západu slunce byla vidět sousední zasněžená šestitisicovka, no porno prostě.. po poměrně namáhavé cestě nás naštěstí van vyhodil přímo před hotelem, kde jsme padli jak mrtví..
Den 5 – Na Picchu
Ráno vše vypadalo v pohodě, měli jsme před sebou pohodový den, vstávali jsme až v 8 hodin, prošli se po Cuzcu, dali jsme si dobrý Peruánský kafe a směřovali vše k odletu po čtvrté hodině… Inu vzali jsme po druhé hodině Ubera a jeli jsme na letiště. První průser přišel u odbavení. Fronta byla dlouhá jako kráva a vůbec se nehýbala, do toho jsme zjistili, že nám nestačí mít letenky v PDF v mobilu, ale musíme je mít vytisknuté. Kuba se tedy vydal po letišti hledat někoho s internetem a tiskárnou. Tom hlídal bágly ve frontě, která se nehýbala a odlet se blížil. Tom byl ale v pohodě, tomovi totiž trochu otekla noha z treku na Machu Picchu a Kuba mu dal prášky proti alergii. Tom ale zapomněl, co s nim dělá i obyčejný zyrtec, tak po této kombinaci žvýkání koky a prášku co snědl, vypadal jak kdyby si dal platíčko antidepresiv a rohypnolu. Nicmene Kubova mise byla úspěšná a než se Tom přesunul k odbavení měli jsme vše v pořádku. Rychle jsme došli ke gatu a čekali na boarding, čtvrt hodiny, půl hodiny, hodinu… než se ozvalo, že náš let byl zrušen, tadá! Zrušili jsme vám let, nashledanou, zavolejte si na infolinku. Zavládl tu hrozný chaoz, hlavně od lidí co měli navazující lety z Limy do Evropy. My jsme taky moc nevěděli co dělat, ale Kuba zkusil vyrazit do infocentra, kde nám vytiskli letenky. Infocentrum již bylo zavřené, ale pomohlo nám to, že Kuba se již znal s paní informátorovou, která se na popáté odvolala na infolinku a domluvili nám změnu rezervace na ranní let na osmou hodinu, uf. Ale co dál? Rychle jsme mrkli na Booking na nějaký levný hotel a našli jsme jeden za 10 dolarů, který jsme ve spěchu vzali. Objednali jsme ubera na hotel a dojeli tam. Zavšivěnější díru jsme dlouho neviděli, ale co, krizová situace si žádá oběti. Potom jsme se začali soustředit na změnu rezervace autobusu, který nám navazoval z Limy do Huarazu. Ptali jsme se na recepci, jestli si od nich nemůžeme zavolat, ale nešlo to, navíc nikdo neumí anglicky ani slovo. Nakonec nám pomohl Brazilec, který nám překládal ze španělštiny do lámáné angličtiny. Po asi půl hodině dohadování a telefonátů na pobočku naší autobusové agentury od majitele hotelu jsme se vydali hledat pobočku a zkusit tam domluvit změnu rezervace na pozdější autobus. Opět jsme vzali ubera a jeli na udajnou adresu pobočky, jenže ta nebyla správná. Udělali jsme si tedy další výlet do slamů, skladištních oblastí, míst bez určení a míst kde jsou jen sračky a psy. No řidič nakonec zjistil, kam chceme jet a odvezl nás tam. Po příjezdu na pobočku jsme využili náhodného mladého peruánce, který uměl anglicky a přetlumočil nám, co vlastně chceme a za mírný poplatek po půl hodině se nám vše povedlo. Po tomto překrásné dni už vynecháme zkušenosti s WC na autobusové nádraží v Peru, to už byla jen takovou třešničkou na dortu. Po všem jsme si odchytli taxi a jeli do našeho zavšiveného hotelu, kde jsme bydleli v podkroví, v pokoji, do kterého vedou dveře cca 155cm vysoké a připadám si jak Harry Potter v přístěnku pod schodištěm. Už jen rychle usnout, ať je ten den za náma.
Den 6 - Cuzco - Lima - Huaraz
Tak dneska ráno už sme měli bejt v Huarázu. Místo toho nás ve 4:40 budí budík ještě v Cuzku a čeká nás den na hovno. Balíme věci a chytáme taxíka na letiště. Tam už tentokrát probíhá vše v pořádku, odbavujem zavazadla a dokonce stíháme i snídani – empanadas a hnusný kafe. Jediná zrada ze strany letecký společnosti tentokrát je, že nám bez oznámení změnili gate. Chytáme se ale ostatních a loučíme se už definitivně s Cuzkem. Do Limy přilétáme kolempůl desáté a míříme směr autobusový terminál. Chytit Ubera se nepodařilo, protože vypršela letištní wifina, ale podařilo se usmlouvat klasickýho taxíka z 50 na 20 solů. Cestou prohlížíte z okna odlehlé části Limy a dorážíme na terminál. Je to teda spíš takovej dvorek s odbavovací halou, ale vypadá OK. Naše vyměněný lístky nám prošly, tak odbavujem bagáž a jdeme na jídlo. Tom volí osvědčené lomo saltado s polévkou a Kuba zkouší ceviche a rýži s mořskejma plodama. Nakoupíme ještě nějaký jídlo na cestu a vracíme se na terminál čekat na bus, který má jet v půl druhé. Ale druhá pryč a my čekáme dál. Až kolem třetí se objeví náš bus. Celkem luxusní dvoupatrák s obrovskejma křeslama na sezení a palubního servisem třech stevardek. Jen Wi-Fi by nás potěšila. Hned po odjezdu dostáváme druhý oběd, ale nebráníme se mu. Cesta utíká celkem pomalu.Na to, že to do Huarázu je 380 km, jedeme to 8 hodin. Ale aspoň se kocháme výhledy na obrovské duny kolem cesty. Do našeho cíle dorážíme s hodinovým zpožděním až chvíli po desáté a na autobusaku nás vyzvedává usmevavá paní recepční z hotelu. Ten je až někde na kraji města, ale vypadá hezky. Tak jdeme spát a těšíme se na ranní vzhled z balkonu na Huascarán – nejvyšší horu Peru.
Den 7 - Huaraz
Tak dnes nás čeká plánovací den. Jelikož nemáme nic konkrétního v plánu, můžeme si trochu přispat a vstáváme až v půl osmé. Hned u snídaně se potkáváme s majitelem hotelu, který nám pomáhá vymyslet trek a zařídit vše potřebné. Shodujeme se, že půjdeme Santa Cruz trail. Je tedy třeba nakoupit jídlo a bombu na vaření a Tomáš ještě shání Hrníček. Vyrážíme proto do města na nákupy. Počasí je krásné, ale jak nás recepční varoval, dle předpovědi má v příštích dnech začít kolem třetí pršet. Do centra je to patnáct minut pěšky a město vypadá celkem pěkné (i když bylo v sedmdesátých letech po zemětřesení komplet přestavěno). Na náměstí Kuba zjišťuje, ze se mu rozpadly brejle a od pouliční prodavačky kupuje nové. Pak zaměříme na tržiště pro svetry z alpaky a do informací pro… no informace. Bombu kupujeme v jednom z outdoorových obchodu, kterých je tu vážně dost, takže trochu litujeme, že jsme všechnu výbavu vezli s sebou, protože vše se dá koupit nebo půjčit na místě. Je nám hrozný vedro, zvlášť kubovi, který vyrazil v merino podvlikackach, tak se snažíme vše rychle sehnat a vyrazit zpět na hotel. Hrníček jsme taky sehnali a než půjdeme nakoupit jídlo do hor, jdem skočit na oběd. Místní menu stojí polovinu toho co zatím jinde a říkáme si, ze zkusíme něco jiného než osvědčené lomo saltado. To ale byla asi chyba, nebo to bylo tím pitím co jsme si dali, ale na nákup jídla už nedojde, protože oba pospícháme na hotel se staženejma půlkama. Než vyrazime zpět do města, začíná pršet. Recepák měl pravdu. Jídlo nakonec nakoupime v supermarketu nedaleko centra. Teď balime věci a těšíme se na zítřek na výlet. Kdybychom se pár dní neozývali, tak se nedivte, jsme konečně v horách!
Den 8 – Santa Cruz trek den 1.
Den začíná opět brzkým budíkem. Bez snídaně vyrážíme chytit první colectivo v 5:00 směr Yungay. Colectivo je taková dodávka, kam neberou každého, kdo chce jet tím směrem a cestou staví a nabírá a vyhazuje další bez ohledu na kapacitu. Ale co, za hodinku jízdy platíme celkem 10 solů, tak fajn. V Yungay nás hned odchytne další dodávkář, a když naplní všechna místa, vydá se s námi směr Vaqueria, náš výchozí bod trasy. Z Yungay je to asi další 2 hodiny cesty, ale tentokrát už po nezpevněné cestě linoucí se do hor. Sice je pod mrakem, ale občas se nám otvírají úžasné pohledy na okolní vrcholky hor (včetně Huascaranu). Po chvíli se cesta začne pekelně klikatit a překonáváme sedlo ve výšce 4860 m.n.m! Od něj už to není daleko do Vaquerie. V téhle vesničce nás vysadí, my nandaváme krosny a dál už jdeme po svých. První dva kilometry jsou z kopce, to jen tak na trénink, ale stejnak je znát, že jsme v nějakých 3600 m.n.m. Pak už začne stoupání a každý krok je vykoupen utrpením, děláme pauzy každých pár metrů a do toho střídavě nandaváme a sundaváme pláštěnky dle aktuálního počasí. Průběžně se střídáme s dalšími dobrodruhy, kteří dorazili s námi. S francouzským párem, který jde sice o něco pomaleji, ale vůbec nezastavují a nefotí a s jedním Francouzem – indiánem, který po chvíli vzal čáru a už sme ho neviděli. Po pár kilometrech míjíme boudu se vstupem do národního parku, tak se zapisujeme,ale vstupné po nás nechtějí, prý ho zaplatíme až na konci. Cesta pokračuje údolím s pastvinami, kde míjíme lamy, osly a hlavně krávy. Okolní kopce jsou většinou v mracích a jedinou světlou chvíli je pauza na tortillu. Odpoledne už jsme přesáhly výšku 4000 metrů a po téměř 15 kilometrech v nohách začínáme cítit únavu. Špatně se dýchá a zastavujeme co pár kroků. Do toho se cesta začíná zvedat a nám dochází síly. Naštěstí kolem půl čtvrté docházíme do tábořiště vyznačeného v mapě (je až překvapující, že všechny cesty, hory, tábořiště a zajímavosti jsou vyznačeny v mapách maps.me, takže mapy od Alpenverainu jsme ani neotevřeli). Francouzi už mají postavený stan a my jim kazíme romantiku a stavíme ho o pár metrů vedle. Na to, že ho stavíme poprvé a že zas začíná pršet, nám to celkem jde, akorát jsme ho postavili vchodem z kopce a museli spát hlavami u sebe na užší straně stanu. Když zas přestalo pršet, jdem vařit večeři, nedovařená čínská polívka to spraví (celkově je těžké sehnat tu v obchodech instantní jídla, a jak jsme později zjistili, i instantní polévka se dle návodu má tři minuty vařit, takže zalití horkou vodou z jet boilu to nedá). Jelikož jsme dost unavení, jdeme spát už někdy v šest. Druhý den by to mělo být ještě náročnější…
Den 9 – Santa Cruz trek den 2.
Ráno jsme vstali do husté mlhy kolem šesté hodiny. Noc byla příšerná, pršelo, bolely nás hlavy a celkové to bylo dost na prd. Za to ráno nám to vynahradilo. S naším výstupem ze stanu mlha zmizela a my poprvé viděli vrcholy šestitisícovek kolem nás. To byla velká paráda. Francouzi vstavali až někdy kolem osmé když už se opět objevovaly mraky. Mezitím se nám povedlo uvařit snídani, kafe, koka čaj a vše usušit a sbalit.
Po osmé hodině jsme tedy vyrazili vstříc nejtěžší části treku – sedlo Ponte Union ve výšce 4750 m.n.m. Zpočátku se nám šlo dobře, precijenom nám noc pomohla s aklimatizací a odpočinkem. V dalším kempu jsme nabrali vodu, do které jsme hodili dezinfekční tabletku, kterou jsme koupili v Huarázu v lékárně a po které chutná voda jako savo. No nic, pít se musí, kor v horách, že jo. Po další cca hodině jsme se vyskytli u krásné laguny s výhledem, tak jsme zde posvačili, snědli něco a Kuba přemýšlel o koupačce, ale jeho centrum zdravého rozumu mu tentokrát vystavilo stopku.
Po této laguně přišlo asi to nejhorší, co jsme kdy zažili – stoupání do Ponte Union. Ať se jdou všechny půlmaratony a horské výzvy klouzat, stoupat do této výšky je fakt zážitek. Asi nikdy předním jsme neměli tep 180 šest hodin a nemuseli po deseti krocích zastavovat a vydýchavat se. No trvalo to tak dvě tři hodinky, ale nakonec jsme se tam vyskrabali, Kuba o něco dříve, Tom plival krev víc.. Ale ten výhled ze sedla na druhou stranu, kde nebylo tolik zataženo, wau, tohle se fakt vyplatilo. Blankytně modrá laguna pod ledovcovými vrcholky a nekonečné údolí v dáli.
Vše jsme poctivě vyfotili, Francouzi udělali tak jednu fotku, Tom se jim ještě vynutil, ze je vyfotí, a už zdrhali zase dál, divný lidi. My jsme začali také pomalu klesat, sice nás bolela kolena, ale oproti stoupání to byla úleva. K prvnímu kempu jsme dorazili kolem druhé hodiny souběžně s přicházející vydatnou bouřkou. Inu co se dá dělat, schovali jsme se na čtvrt hodiny na místní záchodky a dali si tam svačinu. Tohle byla nejhorší část našeho treku, protože jsme nevěděli co dál, jestli rozbít tábor a zalézt v dešti už do stanu a čekat na ráno nebo se vydat dál na cestu. Byli jsme už dost unavený, ale představa, že se nudíme v kempu nás taky moc nebrala. Po chvilce přestala bouřka a jako lusknutím prstu bylo azuro a vedro jako blázen.
Hecli jsme se teda a vymysleli jsme odbočku z treku, která vede pod známý vrchol Alpamayo do jeho base campu, kde by mělo být i tábořiště a prý krásná laguna. Odbočka je přibližně na 2 hodiny, tak nám to vychází tak nějak podle plánu. Cestu do base campu Alpamaya jsme už šli na autopilota, hotovson, ale 150 výškových metrů jsme nějak překonali a doplazili se do base campu, kde jsme našli opuštěné stavení pro horolezce, tak jsme se zde drze ubytovali. Bylo fajn vědět, že na nás nebude v noci pršet a nebudem muset ráno nic sušit. Pro jistotu, aby nám nebyla zima, jsme si na hliněné podlaze stavení rozdělali stan. Plán pro další den byl takový, že vstaneme před šestou hodinou a vydáme se k laguně pod Alpamayem, která je sice pár metrů od nás, ale je to kopec jako kráva, a po cestě zpátky si vezmeme batohy a půjdeme pryč. Tak snad se nám to ráno povede a uvidíme zase vrcholky okolo bez mraků jako dnešní ráno.
Den 10 – Santa Cruz trek den 3.
Podle plánu vstáváme už před šestou. Střecha ani nebyla třeba, protože v noci stejnak nepršelo. I tak to ale byla zase divoká noc. I když jsme byli ve spacáku asi 11 hodin, naspali jsme asi 4. Ráno vaříme čaj, kaše a kafe a sušíme zadejchanej stan. Kolem sedmý vyrážíme nahoru k laguně. I když jdeme na lehko, výstup je to pěknej. A stojí za to. Laguna je fakt krásná, zrovna na ní zpoza vracholků začíná svítit sluníčko a ledovec, kterej až do ni sjíždí je úchvatnej. Z mraků občas vykouknou i vrcholky okolních hor Quiaritu a Alpamayo (který nás teda trochu zklamalo, na pohledech je focený z druhý strany a tam vypadá líp). Stejnak je to ale asi nejhezčí okamžik našeho výletu.
Po pár vrcholových fotkách a sušence míříme zase dolů pro věci. Balíme stan a ostatní věci a vyrážíme z tohoto opuštěného údolí zpátky na hlavní trasu tracku. Cesta utíká slušně, přeci jen to od teď máme už jenom z kopce. Fotíme se ještě se stádem polodivokých koní a opuštíme klikatou stezkou údolí. Dole je vidět masivní zával suti a štěrku, který asi při zemětřesení v roce 1970 údolí skoro celé zasypal. Ještě než jsme sešli dolů, přišel Tom se zásadní myšlenkou. Než spát znova ve stanu, kde se stejně nevyspíte, riskovat, že zmokne a budem ho zase sušit, mohli bychom dojít až do vesnice na konci treku a sehnat nějaké ubytování tam a bude. Kuba na to, že už ho to taky napadlo, a že teda jo. Znamená to ale, že nás dnes čeká přes třicet kilometrů chůze. Sice z kopce, ale s bagáží a ve 4000 metrech. Cesta je stejná, takže kdyby nás někde v táboře napadlo si to rozmyslet, pořád si to můžeme o ten den natáhnout. Stezka pokračuje několik kilometrů pískem a štěrkem ze zásypu a přijde nám to jako putování pouští. Boříme se do písku, ale tempo máme pořad slušné. Po pár kilometrech míjíme první kemp na začátku velké laguny zabírající celou šířku údolí. Proto cesta stoupá výš a po úbočí jezero obcházíme. Kus pod lagunu je druhý kemp, ale my pokračujeme dál. Řeka v údolí pomalu nabírá na síle, jak se k ní připojují vodopády z bočních údolí. Občas se v průrvě svahu otevře výhled na nějakou z okolních zasněžených hor, ale hned zase zmizí. Počasí je skvělé, pláštěnku nasazujeme asi jed jednou. Ani lidí moc nepotkáváme, v našem směru nikoho a v protisměrujen pár turistů a několik místních vodičů oslů. Údolí se stále zužuje a řeka se do něj zařezává čím dál víc. Jak postupně klesáme, mění se i okolní flóra, a keře postupně střídají kaktusy a ostružiníky. I poslední kemp, který připadal v úvahu míjíme a posledním kilometry už jdeme vyloženě na automat. I tak ale kolem půl čtvrté a po nějakých 30 kilometrech chůze se údolí otevírá a my přicházíme do vesnice Cashapampa, konce Santa Cruz treku. Tam to moc na nějaký ubytování nevypadá, ale hned se nás chopil nějakej taxikář, ze nás vezme do Carazu, od kud jede colectivo zpátky do Huarázu. Docela nás natáh, šupák, ale je nám to celkem jedno. Víc nás štve, že do taxíka krom nějakýho klučiny se snopem obilí nabral ještě špekatou indiánku s dvěma harantama, takže se nás v autě tísni i s řidičem 7. Cesta je opět nezpevněná a téměř po vrstevníci se klikatí po úbočí horského masivu. To znamená vlevo skála a vpravo 500 metrů strž. Jede ale celkem slušně, než se vřítí do zatáčky, vždycky zatroubí, aby na sebe upozornil. Stejnak ale máme pocit, ze mu každou chvíli musí upadnout náprava. Do Carazu ale dojíždíme úspěšně. Ale ani tady nás to zrovna neoslovilo, nějaké ubytování tu sice je, ale město je taková díra, že si říkáme, že radši ještě zkusíme chytnout dodávku do Huarázu. Ještě než dojdeme na autobusák, mávaj na nás z okna dodávky, co zrovna jede kolem, že nás vezmou. Zpátky do Huarázu je to asi 70 kilometrů a i přes celkem vytrvalý déšť to řidič kalí a snaží se předjet každého, kdo mu stojí v cestě. A tak kolem sedmé přijíždíme do Huarázu a jdem zpátky na osvědčený hotel, kde máme schované věci. Ale chyba lávky, recepák nikde. Až asi po hodině vysedavaní na recepci se objevil, ale za to nadranej jak doga. Přeci jen sme s ním byli domluvení, že se vrátíme až další den, tak s námi už asi nepočítal. Omluvil se nám, že slavil kamarádovi narozeniny a s vypětím všech sil nám nachystal pokoj, bychom vám přáli vidět ty ustlaný postele. My už se ale tak těšili do sprchy a do postele, že nám to bylo jedno.
Den 11 – Huaraz
Ráno jsme si pěkné přispali, zasloužili jsme si to. Na snídani jsme šli až v 9 hodin a potom jsme se vydali do města vyřešit otázku dárků a oběda. Při našem bloumání městem se nám podařilo narazit na fajn vývařovnu co vypadala jako odjezdová hala pro autobusy, nicméně zde bylo hodně místních lidi, tak jsme usoudili, že vaří asi dobře a levně. A taky že jo, nadlábli jsme se cevichema a lomem a pokračovali dal do města. Času bylo habaděj a tak jsme se vydali i dál do města a našli jsme velkou tržnici, kde se dalo koupit opravdu vše, od dámských lodiček až po kravskou hlavu. Mimochodem tyto dva krámy sousedily.. potom jsme nakoupili dárky a suvenýry domu, pohledy a pomalým krokem jsme se vydali zpět na hotel, krok nám zrychlil ve chvíli, kdy se Kubovi udělalo nevolno…asi ty ceviche. No a pak jsme zbytek dne strávili regeneraci na hotelu.
Den 12 – Huaraz
Další odpočinkový den v pořadí se moc neliší od toho předchozího, až na to, ze Kubovi je blbě už od rána. Dnes nás čeká balení, ale odkládáme to, co se dá. U snídaně píšeme pohledy, které jsme včera nakoupili a někdy před polednem vyrážíme do města. Už nás ani nepřekvapuje, že zase něco slaví, tentokrát je to přehlídka k výročí založení policie. Koupíme zmrzku a chvíli pozorujeme místní strážce zákona. Vemem to znova přes tržiště dokoupit ještě zbývající dárky, a stavíme se na meníčko v nějaký místní jídelně. Zpátky z města sme to vzali kolem řeky, kde jsme se stali namátkou svědky pokládáni základního kamene zkrášlení nábřeží. (Tam, kde už to proběhlo to maj docela hezký, až skoro evropský, až na to, že k lavičkám se nedá dostat a prolejzačky sou z pneumatik). Než se vrátíme do hotelu, Kuba už zase přidává do kroku a míří hned na záchod. No, snad ho to před cestou přejde. Odpoledne konečně dochází na balení prokládané ležením v posteli (v pokoji je fakt zima). Před devátou se loučime s recepákem a sedáme na taxíka, co nám zavolal a jedem na autobusák. Tam se potkáváme s další skupinkou Čechů, kteří taky míří do Limy. Nemají ale, na rozdíl od nás, lístky do prezidentské třídy, tak odjíždí o autobus dřív. I my ale kolem jedenácté nastupujeme na bus (prezidentská třída je fakt stylová – Kožený křesla co jdou úplně sklopit, kam se na to hrabe nějakej student agency). Dobrou noc.
Den 13 – Lima – Poslední den, který málem nebyl poslední
Cesta busem proběhla dobře. Řidič to docela valil, my usnuli hned po večeři a probrali se až v Limě. Kuba opět vybíhá hledat hajzlíky a Tom vyzvedává zavazadla na úplně novým terminálu (otevírali ho den po tom, co sme jeli do Huarazu). Chvíli tam zevlíme, říkáme si, že máme ještě spousty času, protože nám to letí až před pátou, takže se ještě vyrazíme na chvíli zašít do nedalekého obchoďáku, ale tam je ještě zavřeno, tak za poslední drobný, co nám zbyly, berem taxíka na letiště (respektive před letiště, protože je to takovej vrak, že ho tam nepustí). Na letišti jdem chytit wifinu ve Starbucksu a netušíme, že nám to největší dobrodružství teprve začíná. Tomáš dostává e-mail, kde se píše, že jelikož jsme nenastoupili na nějakej z letů v rámci naši rezervace, propadaj nám letenky na všechny navazující lety. Říkáme si, co to má znamenat, a odepisujeme, že to je asi nějaká chyba, ať si v tom udělaj pořádek, že sme všechny lety nastoupili včas a těšíme se na náš let domů. Kontroluje ještě itinerář naMytrip.com, ale tam všechno sedí. Zkoušíme se proto dobouchat na kancelář AeroMexico, se kterou máme letět, a tam nám jediná paní, co umí trochu anglicky našla, že jsme měli letět v 7 ráno a proto nám to propadlo a ať to buď řešíme na jejich infolince, nebo v kanceláři která je na druhým konci města. Tomáš přiznává, že nějakej email o změně letu dostal, ale jelikož se to nezměnilo v itineráři, tak myslel, že to zas změnili zpátky a nebral to vážně. Tak si začínáme vyměňovat spousty naštvanejch mailů a telefonátů (za což děkujeme Martině) sMytrip.com, že to přeci není normální, že nám to změní a neupravil to u sebe v systému. Zjišťujeme ale, ze je to boj s větrnými mlýny, a že jestli se chceme dostat domů, tak s jejich pomocí to nebude (poslední nabídka od nich byla, že nám to přebookujou zpět za úžasných 52 000 Kč!!!) Zkoušíme proto volat na infolinku AeroMexico. Než Tomáš stačí vyměnit pár drobných na telefonní automat, chytá se nás ochotná turistická policistka a volá na infolinku ze svého telefonu. Tam ale není rozumět ani slovo, tak jí celou situaci vysvetlujeme a jde s námi znovu jednat do kanceláře aerolinek. Tam jí ale říkají to samé co nám, že oni za to nemohou, že nám to měla dat vědět ta agentura, přes kterou jsme to bookovali. Zkouší s námi tedy znovu volat na infolinku, tentokrát z automatu, několikrát vysvětluje naši situaci, vždy se představuje jako policie a zní už dost nasraně. Závěr je, že společnost je ochotná nám to za nějaký poplatek změnit na ten náš původní let, ale kdykoli se v telefonátu dostaneme na anglickou linku, kde byste to měli vyřídit, není jim rozumět ani slovo. Poslední možnost co nám zbývá, je počkat si, až ve 13:00 místní letištní kancelář aerolinky oficiálně otevře (očividně byla do teď zavřená). Policistka se nám ještě omlouvá, ze nebyla schopna nám pomoci víc a že její angličtina není nejlepší, ale nám díky ni konečně svitla naděje, že se dostaneme domů (nový letenky do Prahy by stály asi 24 000 na jednoho). Když v jednu konečně otevře ona kancelář, vykoukne nějaká slečna a téměř beze slova si vezme od Tomáše pas, odběhne někam dozadu a asi po půl minutě se vrací s tím, že to máme přebookovaný zpátky na ten let, co jsme měli mít a nic za to nechce! (Pravděpodobně je to ta, kterou předním do telefonu zpracovala paní policistka) Tak opět nám pomáhá vyřešit problém někdo úplně jiný, než kdo ho způsobil (sMytrip.comuž nikdy víc!). Tak hurá, domů se dostaneme, i když těch 5 hodin stresu a zařizování bylo teda něco. Má to už jen malý háček. Jak nás paní varuje, v Mexiku máme na přestup poměrně málo času (což je prý důvod, proč nám ten let změnili) a jelikož se tam musí všechna odbavená zavazadla vyzvednout a odbavit znovu, hrozí, že to nestihneme. Rádi nám proto vzít si naše krosny jako příruční zavazadla a nic neodbavovat. No jo, ale my v nich máme věci, co v přírucním neprojdou a navíc už jedno máme, takže byste tu museli něco nechat. Máme ale nápad. Krosny vemem jako příruční, ale všechno, co by do něho dát nešlo a u čeho nám zas tak nevadí, když o to přijdeme dáme stranou a odbavíme to. No a buď to vyjde, nebo to zůstane v Mexiku. Vše tedy přebalíme a u odbavení nám na to ještě paní navěsí všemožný visačky jako prioritní, navazující, handicapovaný, aby co nejvíc zvýšila šanci, že to stihnem, a jdeme bez problémů přes pasovou kontrolu (i když jsme si dali do pasu razítko z Machu Picchu) do letadla. Tam náhodou potkáváme jinou Češku s podobným problémem (akorát jí ranní let uletěl kvůli opožděnému spoji z Bolívie, který malém spadl a musel nouzově přistát), která je stejně vystrašená, že zůstane v Mexiku, ale je alespoň šťastná, že žije. Ještě větší strach dostáváme, když už na startu má náš let z Limy půl hodiny zpoždění, zvlášť když je nám každá minuta dobrá. V Mexiku jsme ale včas, díky tomu, že nám přiřadili místa hned v první radě vybíháme z letadla jako první, hladce přicházíme pasovou kontrolou a po chvíli čekání přijíždějí i naše zavazadla. Rychle je posíláme dál, procházíme kontrolou a padá z nás největší stres. Když přicházíme k našemu gateu, teprve začíná boarding. Překvapuje nás, že nikoho nezaráží naše šedesátilitrový příruční zavazadla, ale jsme rádi, protože teď už se může stát téměř cokoli a domu se nějak dostanem (i kdybychom měli jet z Amstru stopem). Hned po večeři oba usínáme a budíme se až když se podává snídaně. Těch 5 hodin čekání na bus v Amsterdamu už nám utíká jako pohádka, kterou si ještě zkrášlujeme pobytem na kafi ve Starbucks a pořádnou americko-evropskou večeří v Burger Kingovi. Před devátou večerní vybíháme před letiště hledat, kde nám staví bus a po chvíli opravdu přijíždí. Sice jsme za tu chvilku skoro zmrzli, (no jo, sme teď zvyklí na 15-30 stupňů a tady je 0 a sněží) ale teď už nás snad nemůže potkat skoro nic, co by nám zabránilo v tom, dostat se domu. Tak dopisuje poslední řádky a budeme asi spát. Doufám, ze až se probudíte, budem už v Čechách. Byl to totiž na závěr dovolený fakt pernej den!
Jak se ti cestopis líbil?
Tomáš Svoboda procestoval 33 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 6 lety a napsal pro tebe 2 úžasné cestopisy.
Zobrazit profil10 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Moooc pekne :) neviem ci som to prehliadla alebo si to nespominal - ale v ktorom mesiaci ste tam boli?
Děkujeme :) Byli jsme v Peru na přelomu listopadu a prosince, tedy mimo sezonu.
Pěkné. Dostal jsem chuť vrátit se do Peru.
Jo, tak tu máme pořád :) Je tam toho prostě strašně moc, co se dá ještě vidět.
Souhlas. Peru je veliké a rozmanité.
Nádherný cestopis
Díky!
No ja myslim, ze tech pernych dnu jste tam meli aspon pet, coz je z 13 celkem dost. Zaver bys mohl zkopirovat do vlakna "Proc nechci usetrit 200 Kc za letenku..." Cestovat bych s vami nechtel (ani treba ten den z MP do Cuzca, to jsem dal za 2 dny a jen do Ollantaytamba), ale zase se to dobre cte.
Proc jste sli Santa Cruz trek opacne? Bez aklimatizace dost riziko. Alpamayo to chce videt opravdu od severu, ale i tam je to trosicku zklamani oproti fotkam, protoze ta pyramida je relativne mala a zoom to dost vylepsi. Tolik lidi v osobnim aute je na teto trase bezne. Ja jsem si radeji zaplatil za dva lidi (spravnou cenu), abych sedel na prednim sedadle sam a necekali jsme na dalsi. Ceviche nebo morske plody si v horach radeji nedavam.
Libor, si v poslednej dobre nejaky moc kriticky :)
Spise je to ale konstruktivni kritika, ktera mozna pomuze tomu, kdo bude vyuzivat cestopisy na planovani vlastni cesty. Treba k vyvarovani se chyb, snizeni nakladu, rizika nebo k pohodovejsimu cestovani. Samotne cestopisy nekritizuju. Jsou vesmes kvalitni, ctive a zajimave.