Cestopis

Pěšky islandským vnitrozemím - Kjölur 2015

Islandské vnitrozemí je místo, které vás navždycky změní...
Cestopis z roku 2015 napsal David Dunovský

Toto jsou zážitky z mé cesty islandským vnitrozemím. Z místa, které je jedno z posledních míst v Evropě, kde se člověk cítí opravdu součástí přírody. Ale už dávno i tady je potřeba odbočit z turistických center a atrakcí, které zdejší přírodní skvosty mění na prodejní artikl supermarketu. Je potřeba nahodit batoh na záda s tím nejnutnějším a vyrazit do vnitrozemí, které se na první pohled nemůže rovnat fotogenickým vodopádům a gejzírům, ale když tu strávíte několik dní a nocí, dostane se vám pod kůži.

Tento cestopis můžete klidně číst jako soupis chyb, které by zkušený cestovatel nikdy neudělal. Rovnou můžu říct, že nejsem zkušený a spousta věcí byla čistá improvizace. Ale díky tomu mám zážitky, na které nikdy nezapomenu.

Island...
Plán pochodu

DEN 1: První den (15.8.) začal neuvěřitelně dramaticky a jednu chvíli to vypadalo, že se na Island vůbec nedostanu. Ze začátku bylo vše v pohodě. Vyjel jsem z Brna brzy ráno autobusem SA. Na Florenci jsem musel čekat třičtvrtě hodiny na navazující bus k letišti, ale protože jsem měl pro jistotu hodinu k dobru, nic se nedělo. Problémy začaly na letišti po odbavení. Najednou se ozvala hláška, že let do Oslo, kde mám přestoupit, má mít minimálně hodinu dvacet zpoždění - což je docela zásadní problém. Let do Keflavíku z Oslo teda nemůžu stihnout. Když jsem sháněl informace, co tedy mám dělat, musel jsem z odbavovací zóny zpátky do letištní haly na pobočku Českých aerolinií. Tam mě "uklidňovali", že buď budu mít štěstí a zpoždění bude mít i druhý let (a tím se to vyrovná), nebo u smluvního partnera mi zajistí ubytování v Oslo a dostanu náhradní letenku na další let ráno. Risknul jsem to. V letadle jsem se pak dal do kupy s jednou americkou rodinkou, která měla stejný problém, jako já, což bylo neuvěřitelné štěstí, protože seděli v letadle hned vedle mě. Aspoň jsem to nemusel řešit sám. Nicméně na letišti v Oslo začal ten pravý kolotoč - navazující let samozřejmě zpoždění neměl a už byl dávno pryč. Dnes tedy neodletím a tím vznikla další nepříjemná skutečnost. Nestihnu zítřejší autobus ke Gullfosu, který jsem si již rezervoval a zaplatil. Takže nezbývalo než najít toho smluvního partnera českých aerolinek.

Situaci jsem řešil dohromady s těmi Američany, především paní byla hodně energická a hlavně se rychle domluvila. Všude to ale probíhalo způsobem "my nevíme, ale zkuste támhle tu pobočku na konci haly". Takhle jsme pobíhali několikrát letištěm křížem krážem. Nakonec se mi podařilo objevit to správné logo na jedné pobočce, nicméně nám oznámili, že náhradní letenku nám musí zajistit společnost, u kterých jsme si lety koupili. Což v mém případě je SA. Dalším problémem bylo, že ani já, ani mí američtí kolegové jsme neměli signál, abychom se mohli dovolat domů pro změnu letenek. Zkusili jsme tedy telefonní automat, ale nebyli jsme schopni jej použít - ovládání bylo v norštině... Další cesta tedy vedla opět na informace letiště. V té době jsme už pobíhali po letišti skoro tři hodiny. Na informacích nás ujistili, že z pevné linky letiště se do zahraničí stejně nedovoláme. Byla to skutečná noční můra. Začal jsem vyjednávat, zda si nemůžu koupit novou letenku na Island, ale bez rezervace jsem měl smůlu. Reálně jsem uvažoval, že ty dva týdny zůstanu v Norsku. Ale neměl jsem mapy ani žádný plán, co tu dělat... Pak se ale podařilo jednomu chlápkovi z informací dovolat se nějak na SA a domluvil s nimi novou letenku na zítřejší ráno. Uf! Pak mě ještě poslal k jedné pobočce, kde mi zajistili ubytování v hotelu u letiště. Rozloučil jsem se tedy s Američany, kteři ještě vyjednávali, zajímalo by mě, jak dopadli. Autobusem jsem dojel během 10 minut k hotelu. Takže při vší smůle to dopadlo ještě dobře. První noc spím v posteli, mám sprchu, k večeři fantastického lososa, takže vlastně dobrý! Zítra odlétám v 8:20, v Keflavíku budu díky časovému posunu už v 9:05. Mám poučení na příště, pokud je to možné, vždy si zajistit přimý let a pokud s přestupem, tak s časovou rezervou aspoň tři hodiny…

DEN 2: Ráno jsem se brzo vzbudil, dobře nasnídal v restauraci a odjel aubusem směr letiště Oslo, plný očekávání, zda trable s letenkami skončily. Tentokrát všecho proběhlo naprosto bez problémů, až jsem tomu nechtěl věřit. Na Islandu po příletu vládlo typické místní počasí - hnusně. Ale hnusně aspoň přijatelně: zataženo, mrholí, zima. Na letišti jsem se moc dlouho nezdržoval a pořídil si jízdenku na bus do Reykjavíku. Bohužel jsem si nezjistil, že si můžu dát batoh do zavazadlového prostoru autobusu a táhnu se s ním zbytečně dovnitř. Ale nikomu to nevadilo, tak co. Cesta trvá necelou hodinu dost depresivní krajinou lávových polí skoro bez vegetace, zalitých mlhou. V autobuse se topí, venku je teplota sedm stupňů, což je po příletu z 35 stupňů v Praze dost šok. V autobuse namluvený hlas vítá návštěvníky nejdřív Islandsky, pak anglicky se silným přízvukem.

Cílová stanice je tentokrát hlavní autobusové nádraží BSÍ nedaleko centra. Tady jsem ještě naposled zkusil naslepo, jestli dnes na Gullfos opravdu nic nejede - ale nejbližší autobus jede až v osm zítra ráno. Tzn. celý dnešní den se můžu věnovat Reykjavíku. Ale co s těžkým báglem? Zkusil jem využít úschovny zavazadel na nádraží, ale samozřejmě vše obsazeno. Celý den se trmácet s batohem po městě se mi moc nechtělo. Vydal jsem se tedy k informacím v centru, jestli mi neporadí. Cestou jsem míjel místa, která jsem dobře znal z mé návštěvy Islandu z předchozího roku - známý kostel Hallgrímskirkja, ulici Laugavegur- hlavní centrum butiků a kaváren. Na ulicích byla ještě pestrobarevná výzdoba - namalované barvné pruhy - na silnicích a lavičkách. Šlo o pozůstatek z minulého týdne, kdy se tu konal známý pochod homosexuálů. Došel jsem k informacím u ulice Bankastræti kde popisuju problém s mým batohem a ptám se, kde je nejbližší úschovna. Chlápek za pultem mi kupodivu oznamuje, že za drobný poplatek můžu nechat batoh zde, s čímž samozřejmě souhlasím. Cestou do skladu se mu ještě podařilo spustit alarm v celé budově, čímž vyděsil spoustu turistů, navíc mu docela dlouho trvalo, než jej vypnul. Bágl jsem tu tedy nechal, poděkoval mu za svoje záda a vydal se probádat město.

Neměl jsem žádný plán, k večeru jsem jen musel do kempu. Reykjavík není moc bohatý na památky. Znovu jsem se podíval do radnice u jezera Tjörnin na obří plastiku Islandu, která zabírá takřka celé přízemí. Poprvé jsem si zde uvědomil, jak obrovská je vzdálenost, kterou se chystám jít. Prohlídl jsem si i místní parlament a vrátil se znovu do Hallgrímskirkja, poprvé i dovnitř kostela. Kostel je protestanský, tudíž bez žádné výzdoby - zvenčí podivná betonová stavba ve tvaru rakety, která se směrem k zádi rozšiřuje v jakousi baňku nad oltářem. Uvnitř je všechno velice strohé, bez ozdob, bez obrazů.  Dost mě ale rušily davy turistů, které obcházely vnitřek kostela včetně oltáře. Všichni si chtěli vyfotit nejfotogeničtější věc - nádherné varhany. Pokračoval jsem na věž kostela, kde byla za 800 ISK možnost využít vyhlídku na město. Na vrchol věže se jede výtahem, ve kterém hrála nějaká vážná až pohřební hudba. Na věži se pak dá podívat na město ze všech čtyř stran. Pod okny jsou kovové bedny na kterých se dá postavit pro lepší výhled. Město vypadá celkem male, hlavně kvůli nízkým budovám, není tu žádný mrakodrap. Domy jsou většinou světlé s ostře červenýma střechama. Po návštěvě kostela jsem se znovu vrátil k jezeru Tjörnin, které jsem si chtěl obejít. Cestou jsem ještě na chvíli mrknul do prázdného kostela Fríkirkjan, kde na kůru nacvičovali nějaké duchovní zpěvy. Hodně silný zážitek. Obešel jsem jezero a prohlédl si městský hřbitov. Hroby jsou zde namačkány na sebe bez žádných zahrádek. Jen tráva a nahusto nasázené stromy, mezi kterými se dá těžko projít. Vrátil jsem se znovu k centru a zamířil k přístavu. Konkrétně k nové operní budově Harpa. Byl jsem tu už loni, ale podle mě je to nejhezčí a nejzajímavější budova v Reykjavíku a co jsem viděl i na Islandu. Jde vlastně o multifunkční kulturní centrum. Budova je z černého mramoru a na první pohled zaujmou organická mnohoúhelná okna ve tvaru včelích pláství. Některá skla mají podle dopadu světla duhovou barvu, jako bublifuk. Prohlídl jsem si vnitřek a chvíli si zde odpočinul na místě s výhledem na přístav. Venku začalo dost pršet, ale počasí se rychle měnilo. Po pauze jsem pokračoval po nábřeží a po pár desítek metrů jsem došel k dalšímu skvostu - k abstraktní skulptuře ve tvaru vikingské lodi - sólfarid. Blížila se třetí hodina a já jsem od snídaně v Norsku pořádně nejedl. Chvíli jsem hledal jednu prodejnu hamburgrů, kterou jsem znal z minula, ale po marném hledání jsem nalezl spásu - obchod Bonus. Tady jsem koupil nějaké jídlo, plynovou bombu k vařiči a vydal se hledat do města místo na piknik. Bohužel se zase slušně rozpršelo, takže najít nějaké zastřešené místo se mi podařilo až po půl hodině v parku u jezera. Zde jsem ve stylu homeless poobědval. Pak už jsem na další prohlídku neměl moc náladu. Vyzvedl jsem si bágl a vyrazil do městského kempu ulicí Laugavegur se spoustou obchůdků. Ulice pak přešla v rozsáhlou městskou třídu - cesta byla úmorná, obří prázdné prostory, občas paneláky. Po necelé hodině chůze jsem došel do kempu, zaplatil pobyt a postavil stan. Cizinců tu bylo spousta, ale to jsem neřešil a hned jsem zalezl spát. Zítra brzo vstávám.

Reykjavík
Sólfar

DEN 3: Den začal dobře - vyspal jsem se skvěle. Teda na stan. Pořád jsem ale nepřišel na způsob, jak se ve spacáku přetočit na druhý bok a nevzbudit se. Luxusní je nafukovací polštář pod hlavu. Budík nebyl ani potřeba, díky časovému posunu jsem vstával v pět hodin a sbalil stan. Po necelé hodině chůze jsem došel k BSÍ nádraží. Autobus stíhám bez problémů, dokonce i využiju zavazadlový prostor pro batoh. Vyrazili jsme z Reykjavíku - betonové město. Všiml jsem si pár věcí, které mě zaujaly: lidi tu jakoby nemají rádi barvy. Všechno je ve světlých odstínech - bílá, béžová a šedivá barva převládají. Dokonce i barevná škála aut je omezena o podobné barvy, doplněné i o černou, šedou, stříbrnou, pár odvážlivců má i červenou. Lidi mají ve zvyku vystavovat si ve všech oknech tretky - orientální sošky, svíčky, kytky, zvířata.

Cestou na Gullfoss mě čekaly tři zastávky v celkem nezajímavých místech většinou u benzínky. Autobus jel až do Akureyri právě po silnici F35, po které jsem měl jít. Jezdí jednou denně v obou směrech jen během léta. Mám to jako pojistku, kdyby se mi něco stalo. Autobus cestou navštěvuje několik turisticky atraktivních míst, kde dělá krátkou pauzu na prohlídku. Takže jsem si po roce mohl prohlídnout znovu geotermální oblast kolem Geysiru. Konečně jsem si nafilmoval úžsný gejzír Strokkur. Pokračovali jsme na Gullfoss, mou konečnou stanici. Byla tu spousta turistů, na vodopád jsem ani nešel. Přelil jsem si jen vodu do vodního vaku, vytáhl trekové hole a v 11:00 provedl první krok po silnici F35 směrem k městu Blönduós. Ze začátku celkem obyčejná travnatá rovinatá krajina - po pravé straně velká oblaka vodní tříště z vodopádu. Trochu nemile mě překvapilo, že auta tu jezdila zhruba každé dvě minuty. Silnice byla pořád ještě asfaltová. Cestou jsem využil starou boudu u řeky, která slouží jako příležitostná ubytovna a uvařil si tu oběd - vodu jsem bral z řeky - bílá voda z ledovce. Nápisy na stěnách boudy nezněly optimisticky: "jsme tu zavřeni už dva dny a kvůli silnému větru nemůžeme pokračovat na kolech dál", a podobně. Venku se to kolem boudy zatím začalo hemžit turisty, tak jsem sbalil věci a pokračoval na cestě dál. Každou hodinu chůze prokládám 15 minutovou přestávkou - nohy hned vytahuju z bot. Zatím je to v pohodě. Na další cestě se změnilo počasí. Drobný déšť se střídal s lijákem po celý zbytek dne. Přitom v dálce svítil nádherný ledovec zalitý sluncem... Kolemjedoucí auta se mi naštěstí ochotně vyhýbala, pěší ani cyklisty jsem zatím nepotkal. Po dvou třetinách cesty se asfaltová silnice změnila ve štěrkovou cestu, po které půjdu už pořád. Kamenů přibývalo i kolem silnice, tráva zmizela a okolí se začalo měnit v kopcovitou poušť. K večeru jsem pod jedním kopcem došel k mému dnešnímu cíli - potok nedaleko silnice. Žádná chata tu nebyla, tak jsem si ke stanování vybral úzkou travnatou terasu vedle potoka. Stan stojí pár centimetrů od potoka, doufám, že se nezvedne voda. Při stavbě stanu se znova silně rozpršelo, tak tak jsem jej stihl postavit a promočené věci hodit dovnitř. Hned u hlavy mi hučí voda, ale mně to nevadí. Za dnešek spokojenost, krásná krajina, nohy a záda zatím dobrý, jen to počasí. Taky tu už není signál, domů jsem se nedovolal.

Selfie v poušti
Pohled do vnitrozemí

DEN 4: Vyspal jsem se opět skvěle, hučení potoka mě bezvadně uspalo. Vzbudil jsem se o půl šesté, uvařil si polívku a začal balit. Vyrazil jsem až o půl osmé, nějak se s tím balením nemůžu pohnout. Cesta začala prudkým stoupáním do kopce nad údolí, kde jsem spal. Bylo celkem hezky, krásný výhled na řeku Hvítá. Cestou jsem potkal čtyři cyklisty a s každým se pozdravil. Po krpálu následovala rovinka a počasí se znova prudce zhoršilo – začal prudký slejvák. Teď už vím, že na předpověď počasí pro Island se nemusím vůbec spolíhat - včera a dnes mělo být beze srážek. Nahodil jsem pláštěnku na batoh, kterou nesu nataženou už pořád. Navíc začal foukat dost krutej vítr, sotva se dalo jít. Krajina je docela ponurá, skalnatá poušť. Kolem poledne jsem odbočil z F35 na cestu, která vede k ledovci Langjökull. V dálce stojí dvě chaty, ke kterým se vydávám s nadějí, že se tu schovám před větrem a dám si oběd. Krajní dva domky byly ale zamčeny a větší budova opodál slouží jako zázemí místní společnosti pro turisty, kteří si zaplatili výlet na ledovec. Nakonec si tedy sednu na verandu a k obědu si načnu Corny. Turisti se právě pakují na cestu. Převáži je odsud v obřích kamionech, přebudovaných na autobus. Říkají jim monstertruck a opravdu vypadají jako obrněný transportér z Vetřelců. Turisty pak převáží asi 15 km po cestě k ledovci, kde pak následuje výlet na motorových saních po ledovci. Po stejné cestě jsem pokračoval i já. Krajina byla úplně pustá. Rovina plná kamení, semtam mech nebo drobné rostlinky - na obzoru zbytky sopek. Takhle jsem šel dvě hodiny, pak přišla menší krize. Pršelo, byl vítr a já si potřeboval sednout. Nebylo ale kam, musel mi stačit mokrý kámen. Měl jsem toho po krk. Po pauze jsem pokračoval dál, ale počasí bylo čím dál horší. Déšť mi lítal rovnou do obličeje a udělala se hustá mlha, do toho mě málem srazil monstertruck, no prostě jak z nějakýho hororu.

V mlze se najednou objevila další chata - cílová stanice pro turisty a za ní vysvitl ledovec, který postupně zabral půl horizontu. Pomalu jsem sestupoval po kamenité cestě k ledovcovému splazu. Dole bylo asi 40 motorových saní, na kterých se zaškolovali turisti. Ty jsem obešel a pokračoval po zaledněném okraji směrem k jihozápadu, kde má být dnešní cíl - ledovcové jeskyně, které mám vyznačeny i v GPS navigaci. Šel jsem dál po ledu, spíš to ale byl rozbředlý sníh s kamením. Boty jsem měl promočené. Sníh tál a všude tekly potůčky vody. Pokračoval jsem kolem ledovcových jezer. Tentokrát to vypadalo opravdu jako na jiné planetě, nic podobného jsem nikdy neviděl. V jezeře plulo pár ker ledu. Cesta podle GPS měla pokračovat přes skalní rozsedlinu, která byla ale hodně příkrá. Po jednom pokusu sdolat svah, kdy jsem málem slítl, jsem to vzdal. Stejně podle mě je malá šance, že nějaké ledovcové jeskyně najdu, když okraj ledovce je úplně roztátý. Co ale dál. Bylo teprve po třetí hodině. K jeskyní se nedostanu a zpátky je to daleko. Nakonec jsem se rozhodl, že postavím stan a pro dnešek mám dost. Dlouho jsem vybíral místo, kde budu stanovat. Na sněhu nepřipadá v úvahu, je tu pár plácků, ale se spoustou kamení. Nakonec se rozhoduji pro nádhernou čedičovou terasu nad ledovcovím jezerem, kam jsem původně nechtěl ani šlápnout, abych ji nepoškodil stopami. A nakonec tu přespím... Je to, jako bych tu byl první člověk na světě, není tu jediná známka, že tu někdo byl. Stan stavím za hrozného větru, povrch tvoří jemný čedičový prach. Jako podkládku dávám termofolii, která se za větru dost trhala. Další problém byl se zatloukáním kolíků, protože pod prachovou vrstvou byl zmrzlý permafrost. A když jsem je chtěl zatížit kameny, tak jsem zjistil, že všude je jen lehká pemza, naprosto k tomu nevhodná. Stan jsem postavil až po čtvrté hodině. Batoh jsem nemohl nechat v předsíňce, prach se hrozně lepí, měl bych batoh oblepený. Tak jsem jej hodil dovnitř a budu spát s batohem vedle sebe. Ve stanu se psychicky vzpamatovávám. Postupně zjišťuju, že se zdokonaluji v různých věcech - už vím, jak vyčistit ešus po jídle bez vody a bez jaru. Ubrousky! Jdu dnes spát hodně brzy - kolem sedmé. Vítr stanem hrozně lomcuje, snad to přežije.

Cesta k Langjökull
Stanování u ledovce

DEN 5: Stan přežil. Večer se vítr utišil a já se další noc v klidu vyspal. Ráno jsem vstal klasicky o půl šesté. Byla dost zima, ale dalo se to vydržet. Než jsem dojedl polívku, začal zase vítr. Balit stan ve větru je vážně masakr. Nějak se mi to nakonec podařilo, až na termofolii, kterou jsem prostě zmuchlal a stáhl gumičkou - ve větru se trhala. Nabral jsem vodu přímo z tajícího ledovce a šel zpátky po svých včerejších stopách. Teplota byla odhadem kolem nuly. Bylo to poznat na sněhu. Včerejší břečka zmrzla a dost to klouzalo. Postupně se začalo vyjasňovat a objevila se modrá obloha. Krajina okolo se tak proti včerejšku úplně změnila. Byly vidět rozsáhlé prostory a planina do dálky, pohoří u ledovce. Včera kvůli mlze naprosto neviditelné. Šel jsem opravdu jako po jiné planetě. Ledovec teď zářil jako drahokam. Po třech hodinách chůze jsem došel zpátky na silnici F35 a pokračoval po ní dál na sever. Předemnou se rozprostřela planina Kjölur v celé své nádheře. Bylo to zároveň trochu demotivující - viděl jsem v dálce místa, kam dojdu za tři, čtyři dny... Pokračoval jsem v cestě. Začalo být docela vedro, ale já byl pořád navlečený a pomalu jsem rozmrzal. Najednou vidím, jak proti mně jdou dva turisti. Holka s klukem v tričku a kraťasech. Dal jsem se s nimi do řeči. Byli to Francouzi, šli pěsky už dva dny směrem na Gullfoss. Po hodině chůze jsem potkal další dva pěší turisty - vystoupili přede mnou z busu na nějaké křižovatce, ale nechtěli se se mnou moc bavit, tak jsem jen pozdravil a šel dál.

Teplota vystoupala ke třicítce. Začal jsem ze sebe sundávat oblečení a nakonec šel jen v triku a kraťasech. Krajina teď vypadala jako z Colorada v USA. Lidi se mnou sympatizují, většina řidičů mi ukazuje palec nahoru. Občas se někdo zeptá, jestli je všechno v pohodě, když zrovna odpočívám. Postupně mě začala pálit levá šlapka - první puchýře. Naštěstí se objevil dnešní cíl mé cesty - malý kemp Arbudir. Uvnitř jsem zaplatil hodně zvláštní ženě v mém věku za nocleh v kempu (800 ISK) a dokoupil si zásoby sladkostí. V místní kuchyňce jsem využil odloženou plynovou kartuši a udělal si oběd/večeři. Trochu jsem změnil režim jídla. Kolem poledne si dávám jen nějakou sladkost. Jídlo si vařím až večer, když mám postavený stan. Šetřím tak čas, i když díky tomu jím hrozně. Konečně jsem se i vysprchoval teplou vodou - absolutní pocit štěstí. Na spaní mám zvlášť vyhrazené termoprádlo, nikdy nespím v tom, v čem chodím přes den. Takhle mám jistotu suchého oblečení na spaní včetně ponožek. Teď už se chystám spát, znovu se zdvihl silný vítr, lomcuje to víc než včera.

Cesta zpět k F35

DEN 6: Vítr byl opravdu silný. V noci jsem se několikrát vzbudil a musel stan zevnitř přidržovat. Vítr foukal i ráno, kdy jsem balil stan. Vystartoval jsem už o půl sedmé. V kempu, který je dost malý, se večer objevily další čtyři stany. Všechno cyklisti, zřejmě Španělé. Vítr ráno foukal snad ještě prudčeji než v noci, ale dalo se jít. Neumím si představit v tomhle jet na kole. Cesta vedla stejnou rovinou jako včera. Kolem desáté začalo znovu pršet. Jeden řidič mě chtěl svézt, asi na mě byl smutný pohled, ale odmítl jsem. Postupně se začínají objevovat další zdravotní problémy. Od hůlek mi začínají bolet obě zápěstí, hlavně levé. Puchýře, i když jsou propíchlé, dost pálí. Největší problém jsem ale měl s ukazovákem na levé noze. Nějak podivně mě bolel nehet. Na další pravidelné zastávce u jednoho šutru jsem ho zkontroloval - nehet byl jakoby způlky zatlačený do lůžka, myslím, že mi sleze. Kolem poledne jsem přešel kopec, který pláň rozděluje na dvě části. Konečně jsem přestal vidět místa, na kterých jsem byl před dvěma dny - to mě dost demotivovalo. Po pravé straně se teď rozprostíral můj cíl - pohoří Kerlingarfjöll, které jsem pomalu obcházel. Pod kopcem se pak objevila křižovatka a já se vydal k dnešnímu cíli. Pořád pršelo. Jeden Francouz se mě z auta ptal, jestli nepotřebuji opalovací krém... Cesta ke Kerlingarfjöllu byla nádherná, několikrát jsem odbočil z cesty, jednou jsem málem zapadl do rašeliniště. Šlo se mi špatně. Levá šlapka pálila a já se snažil jít přes patu, která začala bolet taky. Nejhorší bylo levé zápěstí. Jednu chvíli jsem hůlku jen nesl, ale pak jsem si zápěstí namasíroval a trochu se to zlepšilo. Cestou jsem šel kolem dvou nádherných vodopádů s hloubkou kolem 8 metrů. Strávil jsem u nich skoro hodinu a užíval si krásný pohled ze skalní terasy. Nechápal jsem řidiče, kteří kolem v klidu a bez zájmu projížděli. I kdybych měl vidět jen to, co dosud, stálo to zato. Cestou mě minula tatrovka jedné české turistické cestovky, přebudovaná na terénní autobus. Když jsem za další tři hodiny došel ke kempu, odjížděla zpátky! To si moc neužili, Kelingarfjöll se nedá projít ani za celý den. Za kemp jsem zaplatil 2500 ISK - suveréně nejdražší kemp. Dokoupil jsem sušenky. Na sprchu jsem se vykašlal - je daleko od stanoviště přes řeku. Kemp je součástí poměrně velkého turistického zázemí na Kerlingarfjöllu. Je tu i spousta chatek a velká správní budova s bazénem. Odtud budu zítra pokračovat k Údolí horkých pramenů.

Během stavby stanu se se mnou dala do řeči příjemná Němka Julie, která sem přijela sama stopem. Docela ji zaujalo, že jsem se vydal napříč vnitrozemí a vyptávala se na spoustu věcí. Na Islandu je už 4 týdny, přítel jí někam odjel a ona si přivydělávala v nějaké restauraci v Akureyri. O České republice nevěděla skoro nic, ani to, že existuje nějaké Brno. Docela mě ale zklamala, že zítra má údajně celý den pršet. Zítra mě čeká to nejzajímavější! Večer se tu vyrojilo plno českých turistů, jsou ve stanech všude kolem mě. Vůbec se necítím jako v cizině.

Kerlingarfjöll

DEN 7: Dnešek byl podle mě nejúžasnější den celé cesty a jeden ze životních zážitků. Ráno jsem vstal už v pět a začal hned balit. Vítr zase fučel dost hrozně. Juliin stan byl pocuchanej, když jej začala opravovat, viděla mě, že se chystám odejít a přišla se rozloučit - dal jsem ji webovou adresu na náš Speleohistorický klub, včera jsem ji totiž vyprávěl o bádačkách v Moravském krasu, dost jí to zaujalo. O jeskyňaření nevěděla nic. Je ale vážně moc milá. Vydal jsem se do nitra hor po jedné ze tří značených cest - tato vedla 5km ke geotermální oblasti Hveradil - Údolí horkých pramenů. Přišlo mi zvláštní, že do údolí musím vzhůru do hor. Cesta byla hodně strmá, šlo se i po ledu, poprchávalo a fučela vichřice. Sotva jsem šel, cloumalo to se mnou, i když jsem nesl těžký bágl. Vítr dokázal dokonce zvednout hůlku do horizontální pozice. Cestou jsem narazil na tři ovce, což bylo hodně bizarní- kolem led a sníh, v pozadí ledovec a přede mnou se pasou ovce na troše trávy. Uprostřed hor přestalo foukat a dokonce i pršet a já se sám - bez turistů, kteří ještě vyspávali - ocitl nad geotermálním areálem, který zářil nepopsatelnými barvami. Směs hnědé, okrové, rezavé, červené, modré a uprostřed nádherně zelená tráva. Bylo to jako z kresleného filmu. V údolí protékalo několik kouřícich potoků. Podemnou bublalo bahnité jezero, všude se vznášela oblaka páry se sirným zápachem. Cesta vedla přímo dolů do nitra údolí! U nás by něco podobného šlo spatřit jen zdálky, všude by dali zákaz vstupu. U potoka ležely kusy ledovcových ker.

Pořád jsem fotil a filmoval, udělal jsem asi 1000 fotek. Na jednom místě vedla cesta po hodně strmém ledu, ale s těžkým batohem jsem hned spadl a sjel asi 5metrů dolů, naštéstí se nic nestalo. Ocitl jsem se hned u vařícího potoka. Pobíhal jsem tam jako dítě v hračkářství a nevěděl kam dřív. Pak se objevilo spousta turistů - byli to Češi, co kempovali kolem mě. Strávil jsem tu 4 hodiny a pak se vracel zpět. Cesta vedla přes namodralou plochu, do které jsem zapadl botama po kotníky. Boty jsem měl obalené modravým bahnem. Když jsem se ujistil, že mi to boty nerozežere, nechal jsem to prostě uschnout a postupně to opadalo. Cestou z hor jsem šel po provizorní silnici. Najednou začalo svítit slunce a hory se rozzářily barvami. Byl nádherný pohled do vnitrozemí a na okolní ledovce. Došel jsem znovu k vodopádu, zjistil jsem, že kolem řeky vede turistická cesta, které jsem si prve nevšiml. Řeka tu vytvořila velký kaňon. Byla to nádhera. Nikdo tu nebyl, na cestě bylo jen pár stop, nikdo sem nechodí. Kaňon byl hluboký kolem 50 metrů a vytvořil zelenou hlubokou jizvu v rovné poušti. Zelenou díky spoustě rostlin uvnitř. Snažil jsem se dostat na kraj skal a fotit hučící řeku v hlubinách. K večeru mně bylo jasné, že dnešní cíl trasy nedosáhnu. Stan jsem rozbil v ústí řeky za kaňonem, mám nádherný výhled. Mám skluz jen 4 km proti plánu, to zítra snadno dojdu. Zdravotně jsem na tom líp jak včera. Na to, kolik jsem ušel, nemám žádný vážný zdravotní problém. I ruka přestala bolet. Pod nehtem na noze se mi ale udělal velký puchýř, zatím to propichovat nechci.

DEN 8: Už jsem týden na cestě! Ráno jsem vstal do nádherného východu slunce. Vítr sice je pořád, ale sbalit v něm stan už pro mě není problém. Rychle se napojuju zpět na F35. Cesta je tu hrozně jednotvárná - všude kolem mě je rovinatá kamenitá poušť bez vegetace. Spíš je to jako někde na poušti Gobi. V poušti ale neprší, tady pořád poprchává. Cestou nic zvláštního. Rychle jsem dohnal včerejší skluz a docela rychle pokračoval. Po pravé straně jsem míjel ledovec Hofsjökull. Cestou se mě dva řidiči znovu ptali, jestli jsem OK. Jeden byl opravdu vyplašený. Začíná mi to být nepříjemný a zastávky dělám z dohledu silnice, pokud to jde. Mnohem raději mám, když mě cestou řidiči povzbuzují - mávnou, nebo ukáží palec nahoru. To mě vždycky dodá sílu. Dnes ji opravdu potřebuju, monotónní krajina mě dost deptá.

Kolem páté hodiny jsem došel do poloviny cesty - geotermální oblast Hveravellir. Další turistická atrakce na cestě na sever. Je tu i kemp a jezdí sem autobusy. Na recepci zaplatím za pobyt a dokoupím sušenky. Recepční se se mnou rozloučil sympatickým "Achoj!" Postavil jsem stan a šel prozkoumat areál. Jsou tu dvě trasy jedna krátká, která se dá obejít za třicet minut, druhá tvoří velký okruh přes třicet kilometrů. Po velice krátké úvaze vybírám první variantu - jde o menší pláň s řadou bublajících jezírek a kouřících komínů mezi kterými vede prkenná cesta. U vstupu je i uměle vytvořený bazének, kde se koupají lidi. Vzal jsem si sebou ručník do kapsy, kdyby náhodou, ale byla mi taková zima, že jsem se nepřiměl vyslíknout. V bazéně byli spíš Islanďané, kteří po koupeli nastoupili do vyhřátého auta a jeli domů. Mě by čekal jen studený stan. Sotva jsem se vrátil do stanu, začal hrozný slejvák. Aspoň, že zdravotně jsem na tom dobře. Puchýř pod nehtem jsem nakonec propíchnul, nešlo s tím jít. Jinak mám nohy v pořádku.

A večer dojdu táámhle na obzor...
Hveravellir

DEN 9: Lilo až do rána, už jsem měl strach, že budu balit v dešti. Ale jakmile jsem vylezl, déšť přestal. Na Islandu je zvláštní, že voda se v zemi hrozně rychle vsakuje a není tak moc blata. Ráno jsem se v kempu chtěl po dlouhé době vysprchovat, ale netekla teplá voda, tak jsem si jen umyl hlavu, rychle sbalil a odešel z kempu. Celý den mi byla zima. Ze začátku jsem šel pouští, která se postupně měnila ve step se spoustou ovcí. Cestou jsem potkal dva starší Francouze, kteří jeli na kole už čtyři dny směrem do Blönduós. Jinak dnes celkem nic zvláštního. Aut už tady moc nejezdí, všechny hlavní atrakce jsem už minul. Silnice je tady aspoň v dobrém stavu. V místě mého dnešního plánovaného cíle jsem byl už ve dvě hodiny, tak jsem to protáhl o dalších osm kilometrů až k jezeru Blöndulin. Začínám si pohrávat s myšlenkou, že bych dohonil jeden ztracený den kvůli zpožděnému letu. To by znamenalo nějakých sedm kilometrů denně navíc. Pak bych měl čas něco podniknout, třeba výlet na ostrov Grimsey na polární kruh. Stanuji hned u jezera, chvíli trvalo, než jsem našel nějaké místo, všude jsou tu mokřiny. Nakonec jsem musel postavit stan v menším ďolíku u silnice. Je hustá mlha, jezero není skoro vidět.

 

DEN 10: Celou noc zase pršelo. Ráno byla hrozně vlezlá zima, jak bylo vlhko. Kvůli dešti jsem vyrazil až skoro v devět, kdy přestalo pršet. Všechno bylo mokré a od bahna. Ďolík, kde jsem stan postavil se naplnil vodou, takže jsem se pěkně vyčvachtal. Cestou jsem pomalu obcházel jezero Blönduós, ale kvůli mlze nebylo vůbec vidět. Postupně jsem procházel soustavu hrází. Pohybuju se už v severní části planiny Kjölur, kde je spousta umělých propojených nádrží napojených na podzemní hydroelektrárnu. Kolem poledne se mlha najednou jako zázrakem zvedla a během pár minut se udělalo jasno a hlavně teplo! Okolní krajina byla podobná té včerejší - rovina se spoustou travin. Čím víc jsem šel na sever, tím byla tráva hustší a vyšší. Taky tu byla větší koncentrace ovcí. Ovce jsou hodně plaché, většinou si mě všimnou na padesát metrů, protože je hodně slyšet ťukání hůlek. Celou dobu mě sledují a když se dostanu tak na třicet metrů, začnou zdrhat. Většinou jsou ve trojicích s jednou ovcí, která je lídr a ostatní dělají to, co ona. Jednou se mi podařilo přiblížit k několika ovcím u silnice, co stáli zadkem ke mně, na pár metrů. Schválně jsem nesl hůlky, aby neťukaly. Jakmile si mě všimli, hodně legračně se zatvářili a trapem zmizli za kopec.

Cesta míjela spoustu jezer. U jednoho jsem se na půl hodinky usídlil. Chtěl jsem si tu nabrat vodu na oběd, ale nebyla úplně čistá, tak jsem musel použít ze zásob ještě z posledního kempu. S vodou k pití začínám mít problém. Mám už jen asi půl litru. Potoky tu nejsou, jen kanál, který spojuje jednotlivá jezera. Aspoň jsem si tu vypral prádlo, které jsem si pak kolíky připnul na popruhy na batohu. Na slunci to rychle uschlo. Cesta teď byla celkem nudná, většinou se přede mnou objeví pláň s kopcem na obzoru, kde se silnice ztrácí, tam dojdu zhruba za tři až čtyři hodiny, kopec přejdu a objeví se další pláň s dalším kopcem v dálce, kam silnice pokračuje. Takhle se to opakuje několikrát za den. Cestou jsem potkal asi šest cyklistů. Kolem šesté jsem došel k poslednímu jezeru před hydroelektrárnou a postavil stan na písečném břehu. Ve vodě se nedá ani vykoupat, jak je špinavá, ale jinak je to tu docela hezké, vidím krásný západ slunce. Jsem teď 5 km před svým zítřejším cílem, dost jsem to stáhnul. Zítra ztracený den doženu a v Blönduós budu podle původního plánu. Spíš teď řeším co dál. V cíli budu ve středu dopoledne. Výlet na Grimsey není možný, trajekt tam jede až v pátek, to už bych nestihl letadlo. 25 km na západ od Blönduós je velká kolonie tuleňů, ale to se mi už nechce chodit. Tak asi pojedu busem do Akureyri a potom odsud pojedu busem do Reykjavíku.

DEN 11: K večeru, než jsem usnul, se u stanu ozvalo nějaké dupání, které se přibližovalo. Pak něco narazilo lehce na stan a ozvalo se temné funění. Pak to odběhlo pryč. Chvíli jsem ležel jako opařený, ale potom jsem podle stop zjistil, že to byla obyčejná zvědavá ovce. Noc byla jedna z mála bez deště. Ráno jsem přešel jezero, kde jsem stanoval. Krajina se pak změnila. Tentokrát jsem sestupoval do hlubokého údolí vytvořeného řekou Blenda. Minul jsem hydroelektrárnu s turbínou hluboko pod zemí, kam voda padá z nádrží umělým kanálem. Po víc jak týdnu vidím na svahu konečně zase stromy! Nejdřív spíš pár keříků, pak malý les. Všechno tu kvete a všude je plno hmyzu, je to jako na jaře. Cesta se nejdřív klikatila ve svahu, potom vedla po vrstevnici nad řekou. Na protějším břehu údolí je spousta farem. Jsou od sebe pravidelně vzdáleny asi půl kilometru. Každá farma má patrový obytný domek a opodál hospodářské budovy, garáž, stáje. V okolí farem jsou pak jednotlivá políčka a louky, na kterých se pasou ovce, koně i krávy. Některé farmy jsou obklopeny uměle vysázeným hájem - jediné stromy na protějším břehu.

Nutně jsem už potřeboval nabrat vodu. Potůčků tu teče dost, ale protékají pastvinami plné zvířat, takže se mi tuhle vodu moc pít nechce. Nakonec si vybírám jeden krátký potok a naberu vodu aspoň do dvou malých PET lahví na vaření. Došel jsem na křižovatku, kde oficiálně končila oblast Kjölur. Silnice F35 pokračovala přes řeku na Ring Road, já se ale vydal do Blönduós po silnici kolem jezera Svínavatn. Cestou šlo se mnou několik koní, kteří se splašili v jedné farmě. Přijde mi, že některé farmy jsou dost zanedbané a neudržované. Zvířata nejsou ochočená. Jezero Svínavatn bylo zase obrovské, obcházel jsem jej dvě hodiny do kopce. Pak následoval sestup do údolí a já začínal hledat místo na spaní. Objevil se problém - všechny pozemky jsou tu ohrazeny plotem, ve většině jimi vede proud. K dispozici je jen úzký pruh krajnice a metr široký pás vysoké husté trávy, kde se stan nedá postavit. Nakonec jsem našel jedno dost ubohé místo - odbočku k ohrazenému lesu. Měří asi jen 5 metrů, na stan to stačí, ale je to hned u silnice. Když kolem projede auto, stan se zachvěje. Taky jsem způsobil asi menší rozruch. Aspoň podle toho, co jsem slyšel. Po silnici šli koně a stan je asi zarazil. Báli se jít dál. Zatarasili tak silnici a já slyšel řidiče dvou aut, jak na koně Islandsky volají a snaží se je popohnat. Když se jim to po pěti minutách podařilo, zařvala jedna řidička směrem ke stanu: "What the fuck?"

Grónské moře
Grónské moře

DEN 12: Po lehce probdělé noci jsem vstal už v pět hodin. Včera jsem dohnal skluz a teď jsem chtěl být v Blönduós co nejdřív, kvůli autobusu do Akureyri. Posnídal jsem Corny a vystaroval. Po chvíli cesty se štěrkový povrch změnil na asfalt. Krajina tu byla hodně bažinatá. Za chvíli bylo vidět břeh a moře - Grónské moře. Po dalších třech kilometrech rovinou jsem došel do mého úplného cíle - Blönduós. Nakonec jsem tu byl už v devět hodin, autobus jel až o čtvrt na dvě. Tak jsem se vydal prozkoumat město. Nebylo tu nic moc zvláštního. Menší sídliště, vilky, hodně zvláštní kostel ve tvaru vesmírné lodi. Ve městě je muzeum textilu, na které mají hodně originální reklamu - v ulicích na sloupech a na zdech jsou háčkované dečky, které je zdobí. U břehu moře byla pozorovatelna ptactva. Šlo o nově zbudovanou boudu se čtyřmi židlemi s otvíratelnými okny. Vzhledem k dost silnému větru, který se zvedl, jsem boudu využil jako úkryt, kde jsem strávil skoro dvě hodiny. Vítr byl tak silný, že pochopitelně žádní ptáci nelítali a mně se ani z boudy nechtělo vylézt. Pak jsem v sámošce nakoupil jídlo, poobědval na lavičce v místním kempu a došel pak k benzínce, kde mě nabral autobus. Čekala mě dvouhodinová jízda do Akureyri. Krajina byla hornatá, plná luk se spoustou potoků, zahalená v mlze.

V Akureyri lilo jako z konve. Konečná stanice byla u hezké moderní multifunkční budovy Hof s infocentrem. Chvíli jsem se tu schoval před deštěm, ale bylo jasné, že bude pršet dlouho. Nezbývalo tedy vyrazit do kempu. Během cesty mi hodně pomohla GPS navigace, bez ní bych tu byl fakt ztracený. V kempu jsem postavil stan - pršelo čím dál víc. Všechno bylo mokré. Musel jsem vnitřek stanu vytírat papírovými ubrousky. Stanuju docela brzo, ale v tom dešti se mi nikam nechce. Na Hofu jsem vzal plno turistických letáků, tak si je teď aspoň čtu. Prší pořád víc a víc, nechápu, kde se ta voda bere. Snad se to zítra zlepší!

DEN 13: Lilo celou noc. Ráno jsem poprvé stával s tím, že nemusím nikam spěchat, tak jsem v klidu čekal, až přestane pršet. Měl jsem v plánu obejít město podle tří doporučených tras v jednom průvodci a odpoledne zajít na pozorování velryb. Pršet přestalo kolem osmé, po několika falešných přestávkách. Mokré věci jsem sušil uvnitř stanu - samozřejmě nic neuschlo. Naopak ve stanu kapala zkondenzovaná voda ze stěn, i když byly větrací otvory otevřené. Nezbývalo, než se obléct do mokrých studených hader a jít prozkoumat Akureyri. Nechtělo se mi balit věci a táhnout městem těžký batoh, tak jsem to risknul a kromě cenností nechal všechno v kempu. Bez batohu jsem se teď najednou cítil lehký jako pírko.

Nejdřív jsem se vydal k přístavu vedle Hofu. V přístavišti se mi podařilo stihnout ranní vyjížďku za velrybami na lodi. Bylo nás asi patnáct, bohužel jsem trochu podcenil oblečení. Na lodi byla hrozná zima a vítr. Pluli jsme fjordem směrem k moři asi deset kilometrů, kde jsou místa s velkou pravděpodobností výskytu velryb. Podle reklamy až 98%. Úpřímně jsem nic moc nečekal, spíš jen pár delfínů. Ale po chvíli nás upozornili na několik gejzírů z moře od velryb. Loď se přiblížila vždy asi na padesát metrů, chvíli byl vidět hřbet velryb, pak se objevil ocas, což znamenalo, že se potápí. Viděli jsme několik keporkaků a dle průvodkyně i plejtváky obrovské. Celkově trvala cesta tři hodiny a kromě zimy jsem nelitoval. Bylo to úžasný. Po návratu do přístavu jsem prošel první doporučenou trasu po starém městě u přístaviště, která byla dlouhá asi jen dva kilometry. Pro mě to bylo trochu úsměvné, staré město mělo nejstarší domy ze začátku minulého století. Spíš jsem si připadal jako v Brně v Husovicích. Pokračoval jsem druhou trasou, která vedla příměstskou částí kolem řeky. Byla zde spousta vilek v americkém stylu, pak vedla cesta přímo kolem řeky u panelákového sídliště. Moc mě to tu nezaujalo, raději jsem se vrátil do centra a napojil se na třetí trasu - prozkoumal zajímavou katedrálu a pokračoval hlavní velice krátkou nákupní čtvrtí, která vedla do další historické části města se spoustou domů v severském stylu. Bylo tu několik muzeí, kolem jednoho jsem pokračoval dle mapy dál polní cestou ve svahu směrem do kopce, ale tráva byla od deště tak mokrá, že jsem to vzdal a vrátil se, kudy jsem přišel. Pokračoval jsem pak do volně přístupné botanické zahrady, která mě opravdu nadchla. Jednak, že tu bylo spousta rostlin, která roste u nás a hlavně tím, že všechno kvetlo i když byla zima. Kosatce, petrklíče, dokonce i kostival. Pak už jsem se vracel do kempu. Cestou jsem si ještě nakoupil jídlo. Celkově se mi město líbilo. Ze začátku vypadá hodně kosmopolitně a rozlehle, ale po pár krocích je jasné, že je to maloměsto s dvaceti tisíci obyvateli. Cestou zpátky začalo zase pršet a do stanu jsem vlezl zase promočený... Ještě že už jedu zítra domů...

Akureyri - pozorování velryb

DEN 14: Celou noc zase pršelo, klasika. Ve stanu všude kape voda. Mám mokrý i spacák. Aspoň že jsem si v kempu mohl dát horkou sprchu. Teplá voda smrděla sírou a zvláštně na kůži klouzala, berou ji prý přímo z geotermálního zdroje. Pečlivě si balím věci a jdu na bus na Hof. Měl jsem možnost jet do Reykjavíku s jednou společností po F35. Bylo by to určitě zajímavé, projet si trasu, kterou jsem šel deset dní za pět hodin a sledovat z okýnka celou dobu díry v silnici po mých hůlkách. Ale zvolil jsem nakonec nekomerčni autobus po Ring Road západním Islandem za poloviční cenu. Cestou znovu projíždím Blönduós. Je zataženo a prší. Na benzínce je vysoká koncentrace českých turistů. V autobuse se cpu sladkostma, pohled do zrcadla mi prozradil, že jsem nechutně zhubl, tak se dávám do formy. Před Reykjavíkem se najednou udělalo hezky a vysvitlo slunce.

Rozhodl jsem se změnit plán. Původně byl takový, že zůstanu přes noc v kempu v Reykjavíku a ráno pojedu busem na letiště. Jenže to vycházelo, že bych musel vstávat před čtvrtou abych stihl letadlo. Rozhodl jsem se odjet na letiště už dnes a přespat v nějakém hotelu. Jeden je hned u letiště, a pak je jeden motel tři km od letiště. Plán to byl skvělý... Jak jsem naplánoval, tak jsem provedl a kolem osmé večer jsem byl na letišti. Udělala se ale hrozná vichřice, jakou jsem na Islandu ještě nezažil. Sotva jsem šel - v předklonu, nebo bokem. Ještě že byl hotel blízko. Na první pohled bylo jasné, že není zrovna low cost, ale v tom počasí bych asi zaplatil cokoliv. Na recepci mi s milým úsměvem oznámili, že bez rezervace mám smůlu. Co teď? Do toho motelu v tom větru tři kilometry nepůjdu. Hned vedle hotelu byla další budova s názvem, ve kterém bylo slovo hotel, ale když jsem se ptal na ubytování, koukali na mě jak na blázna. Byla to půjčovna aut! Nezbývalo, než se vydat na letiště a přečkat noc v hale. Po prvním pohledu bylo jasné, že tu nepřenocuji sám. Podobných chudáků tu bylo víc. Většina laveček byla obsazena, letiště v Keflavíku je na tu spoustu turistů už nedostatečné. Nakoupil jsem si sladkosti a navečeřel se. Do půlnoci jsem si četl letáky z infocentra o Islandu. Pak jsem se vydal do části haly, kde leželo několik lidí na zemi, sedl si na zem a pokoušel usnout. Když už jsem začal klimbat, objevil se strážný a začal do spících lidí šťouchat, ať se probudí... Jedna paní se tak lekla, že zařvala přes celou halu - bylo to hodně bizarní. Stála tam ale malá cedulka s nápisem, že na letišti se nesmí spát a polehávat. Snažil jsem se tedy spát v sedě a dělat, jako že přemýšlím. Když jsem klimbnul podruhé, znovu se objevil strážný a budil lidi kolem. Pak už jsem byl tak naštvaný, že už jsem neusnul.

DEN 15: Po probdělé noci jsem se ráno odbavil a po různých peripetiích se dostal do letadla. Na letišti v Oslo jsem nakoupil nějaké předražené dárky a pokračoval druhým letem šťastně do Prahy. Nohy jsem měl totálně zničené, strávil jsem v nich dva dny bez vyzutí. Pak mě SA v pohodě dovezl do Brna. Domů jsem dorazil o půl jedenácté a padl do postele jako mrtvola. Tím končí moje zápisky. Kromě zmatků při příletu dopadlo vše výborně a mám z toho spoustu zážitků, na které nezapomenu. Bože díky!!

 Maelifell a Myrdarsjokull - pohled z letadla cestou zpět
Maelifell a Myrdarsjokull - pohled z letadla cestou zpět

Zážitky pro tebe sepsal David Dunovský

18. 12. 2018, poslední aktualizace 2019-05-19T02:44:05+02:00

David Dunovský a procestoval 13 zemí světa, nejvíce Evropu. Na Cestujlevne je už 11 měsíců, napsal pro tebe 1 cestopis . Má své stránky http://shkb.cz.

4 komentáře

Komentuj, hodnoť nebo se na cokoliv zeptej.

Avatar uživatele Libor_S
Libor_S
  • Přidal se před 4 lety
  • Napsal 307 komentářů
  • Poslat zprávu
  • (upraveno 2018-12-21T17:01:03+01:00)

Mám dotaz na ostatní. Jak je možné, že když se koupí letenka přes prodejce např. zde Student Agency a proletí se 1. segment se zpožděním, nutí vás při nestihnutí návazného letu telefonovat prodejci, aby změnil další let? Nemělo by to být správně už na leteckých společnostech? Zrovna v Oslu se mi stalo to samé u spolucestovatele, který měl letenku přes Mytrip (já měl přímo od Norwegian). Další měli stejné letenky přes Mytrip také, ale volat nemuseli, protože jim to převedl Mytrip sám. Jinak se mi něco podobného stalo jen jednou (uzavřené LHR) a nemusel jsem prodejci volat, přestože to bylo ještě před proletěním 1. segmentu (vyřešili to v Praze na letišti přesměrováním).

Odpovědět
před 11 měs
Andrea_Pernik

Super cestopis aj fotky. Diky za to :) Ja si nemozem pomoct ale mna asi ten Island nelaka. Uplne som si predstavovala tie rana, ako nedokazem vyjst zo spacaku kvoli zime. A uz vobec si neviem predstavit, ze v tej zime rano si si prezliekal veci :D A to pocasie mi pripomenulo jeden moj den turistiky na Tenerife, kde som myslela, ze ma odfukne a nevidela som na 5 m. Akurat ty si to tam mal skoro kazdy den. Ale ako vylet na unik zo svojej komfortnej zony....mozno sa k tomu raz odhodlam :)

před 11 měs
Avatar uživatele Libor_S
Libor_S

Pěkný a zajímavý cestopis. Mě po přečtení také Island neláká na takto dlouhý trek, i když jinak chodím rád na delší treky do odlehlých oblastí. Možná to popisované počasí bylo na islandské léto neobvykle vytrvale špatné a při větším štěstí by si člověk nemusel říkat, "ještě že už jedu zítra domů" (což se mi na žádném z mnoha desítek treků nestalo). Spíše bych to viděl na kombinaci auta a celodenních výletů a ty dlouhé treky si nechat na oblasti, kde je toho k vidění více a nejezdí okolo tolik aut. Půjčené auto na vnitrozemské silnice F je ale dost drahé, tak možná využít raději drahý bus (pokud jede) nebo zkusit stop. Toto už nebylo snad ani o komfortní zóně (to je běžný delší trek), ale masochismus. S odstupem se na to asi dobře vzpomíná a člověku to něco dá ve smyslu "co tě nezabije, to tě posílí", ale pokud je cílem vidět krásy přírody a ne dokázat si, co ještě vydržím, a zocelit se před budoucími nástrahami života, tak to fakt asi na delší trek vhodné není.

Přidat odpověď
před 11 měs
Avatar uživatele lemming46
lemming46

Super cestopis! Hned jsem dostal chuť se vrátit na Island a prozkoumat místa, který jsem poprvý neviděl. A obdivuju tvojí odvahu se do toho pustit.

Odpovědět
před 11 měs
Avatar uživatele

Nechceš klikat? Přidej se mezi nás! (pokud nejsi robot)

 
 

Další cestopisy

Čtení na 11 minut
Tanzánie a Zanzibar
Zuzana 2019-11-21T16:03:58+01:00 1 komentář
Tanzanie 2019

Ne, v Africe nejsou jenom zloději, a ano, je tam 4G internet. Měsíc v Tanzánii byl skvělí.

Čtení na 4 minuty
Balónová Cappadocia (Göreme)
Klaruse 2019-11-20T13:21:38+01:00 1 komentář
Turecko 2018

Aneb jeden den v Göreme (Cappadocia, Turecko)

Čtení na 6 minut
Trek kolem Popocatépetlu
Mary Jakšič 2019-11-19T21:44:20+01:00 0 komentářů
Mexiko 2019

Podrobný návod, jak si pořádně vychutnat trek v okolí krásných sopek.

Čtení na 1 minutu
Kazachstan
cizy 2019-11-19T13:14:12+01:00 3 komentáře
Kazachstán 2018

Začiatok v Almaty a jej okolí spolu s výletom k jazeru Kaindy. Odtiaľ letecky do Usť-Kamenogorsku s pokračovaním do neslávne známeho Semipalatinsku a Kurčatova. Na konies Astana.

Další cestopisy